Philip Roth / Klam

Philip Roth / Klam
knihy Phillipa Rotha

Jestliže hlavním důvodem, proč číst knihy, je čtenářský zážitek (což může vypadat jako banalita, ale kdysi byla za tím, že jsem se na jeho dílo zaměřil, opravdu skutečnost, že mě jeho knihy prostě zaujaly), a toto zaujetí zvýraznila skutečnost, že americký spisovatel, autor Portnoyova komplexu, Ňadra, Profesora touhy, Pražských orgií, Sabbathova divadla,  Americké idyly a pěkné hromádky dalších románů, letos v květnu zemřel, pak musím říci, že kniha Klam, kterou jsem si spolu s dalšími, které nemám ve vlastní knihovně, půjčil v Knihovně Václava Čtvrtka, toto očekávání naplnila opravdu jen poskrovnu.

Nevadilo by, že se poměrně útlá knížka (necelých 170 stran, ale řidším písmem než v jiných knihách vydaných v edici v Mladé frontě) liší zřejmě od všech ostatních příběhů o Nathanu Zuckermannovi, Davidu Kepeshovi a dalších Rothových hrdinech tím, že v podstatě nemá ústřední fabuli, vyprávěnou v prvním plánu („stalo se to a to“, ať už autorským vypravěčem, či prostřednictvím dialogů pojmenovaných postav), ale čtení komplikuje (a předesílám, že jsem ochoten přistoupit i na komplikovanější narativní hru) skutečnost, že tu je řada dialogů, ale nejsou užity uvozovací věty, které by označily, kdo promlouvá. Ani to by nemuselo být ještě překážkou, neboť identitu promlouvajících postav prozrazuje místy samotný obsah rozhovorů, které představují jakousi mozaiku hovorů zachycených „z všedního dne“ (se vztahem reality a fikce si Roth vždy rafinovaně hraje), nicméně, kromě prvoplánových skutečností, jakkoli je možné je případně i vnímat jako závažné (je to přece „o životě“), nedospívají tyto dialogy k žádnému „výsledku“.

Jakkoli je Roth samozřejmě, jako kdykoli jindy, skvostný po stylistické stránce (odkrývá psychologicky nejrůznější zapeklitosti ve vztazích postav), po značnou část knihy se nedobíráme žádné stavby příběhu, syžetu. Jak to komentuje záložka (a podobně např. i recenze německého překladu v časopise Spiegel), kniha „připomíná spíš scénář rozhlasové hry,“ další německá recenze hovoří o „audiofilní veselohře o »bokovce«“ (Ein audiophiles Seitensprung-Lustspiel, internet. vydání novin Zeit.de).Kromě snad posledních dvou sekvencí (úseků, nejsou to označené kapitoly), v nichž lze uvést „konkrétní“ obsah:

V nich se dozvíme, že žena spisovatele si přečetla spisovatelův poznámkový blok s rozhovory, o nichž se domnívá, že jsou to záznamy skutečných rozmluv či telefonních rozhovorů s jeho milenkami, zatímco on tvrdí, že to jsou fiktivní telefonáty, respektive že jsou to literární fikce vybudované na útržcích hovorů skutečných osob, tedy že to v důsledku je literární práce a v této podobě, kterou ona považuje za skutečnou, ony osoby „neexistují“.

„Ty nechodíš do ateliéru psát – ty chodíš do ateliéru šoustat! Slejzáš se tam s nějakou ženskou!“
„Opravdu? S ženskou?“
Propukne v pláč. „Ano!“
„Jediná ženská u mě v ateliéru je ta z mého románu. Ve dvou by to bylo příjemnější, ale to bohužel nejde.“

Spisovatel/vypravěč probírá s manželkou jednotlivé „případy“, její žárlivost se ukazuje jako pochopitelná proto, že literární svět je vlastně „autentičtější“ než ten skutečný – jak je zřejmé například z následujícího odstavce:

„No, tyhle věci narůstají a zase ustupují – odstup a něha, neuvěřitelná něha, a pak zase neuvěřitelná nepřístupnost, to všechno se odehrává mezi lidi, kteří spolu vydrželi tak dlouho jako my. V jejím případě myslíme něco úplně jiného. Taková láska existuje jen proto, že není z tohoto světa. Kradmé chvilky, jejichž pomíjivosti nelze zabránit.“

To je podle mě ve zkratce to, jak vidím Rothovu knihu já. Shrnu nicméně ještě i ostatní momenty, které přece jen jakési syžetové jádro naznačují: Rozhovory se uskutečňují mezi spisovatelem a dvěma známými z Prahy Ivanem a Olinou, do jejichž případu byl zapleten Afroameričan Andrew, kterého po návratu z cesty Ivan našel u Oliny v bytě. Chybějí nějaké kondomy, jestli jsem tomu dobře rozuměl, Ivan obviňuje i Philipa, že s Olinou v jeho nepřítomnosti spal. Jinou postavou je Polka, jejíž otec byl před válkou ředitelem uhelného dolu ve Slezsku, ale za komunistické vlády o vše přišel. Polka, která studovala anglickou filologii, potká v londýnském metru amerického Žida, jenž byl před léty jejím milencem. Ten ji mine, aniž ji vůbec pozná. Philipova žena je přesvědčena, že Philip zaznamenává rozhovory s těmito ženami v „postkoitální intimitě“. Na konci textu, po uveřejnění knihy, pro niž byly tyto rozhovory východiskem, volá jedné z těchto žen, která se rozpoznává v jedné z postav knihy. O tom, že je touto postavou, se ale domnívá ale i jiná z ženských postav románu.

Samozřejmě s takovýmto rozvržením vyvstává celá řada dalších otázek, tu klíčovou položila již zmíněná recenze v německém Spiegelu (8. 3. 1993, Volker Hage): „Je také Philip roth dvojníkem Philipa Rotha?“ (Ist auch Philip Roth nur ein Doppelgänger von Philip Roth?) Reakce na knihu, ať už v německém prostoru (vyhledal jsem si i další komentáře, které můžeme najít na německých stránkách při vyhledávání německého názvu „Täuschung“) či od českých čtenářů. Němci se vyjadřují o knize povětšinou jako o brilantním díle, ale i s kritickým odstupem. Někdy ovšem má člověk pocit z literárněkritických manýr, tak např. když jeden recenzent tvrdí: „Getäuscht sind am Ende alle - enttäuscht ist keiner“ (Klamáni jsou na konci všichni, zklamán není nikdo).  Z českých komentářů mi připadá výstižná reflexe čtenářky jménem Arthera na serveru Databáze knih, která říká: „Roth se vším co k němu patří...kvalitní dialogy, mezilidské šmodrchance, intimita a trochu intelektuální omáčky.“

https://www.databazeknih.cz/knihy/klam-278295
https://www.hanser-literaturverlage.de/buch/taeuschung/978-3-446-16011-8/
https://dieterwunderlich.de/Roth_taeuschung.htm
https://www.spiegel.de/spiegel/print/d-9276129.html
https://www.zeit.de/1993/14/der-liebhaber-seelenvoller-frauen

https://cs.wikipedia.org/wiki/Philip_Roth