Petr Uličný / Architektura Albrecha z Valdštejna (IV)

Petr Uličný / Architektura Albrecha z Valdštejna
druhý svazek

Stěží se ubráním tomu, abych nevyjádřil pocity vnitřního potěšení nad tím, že na obálce druhého svazku monografie Petra Uličného Architektura Albrechta z Valdštejna je v dobové grafice vyobrazena krajina, která je provázána s mým životem, ať již proto, že je součástí valdštejnské komponované krajiny, jež byla tématem jednoho z mých prvních odborných vystoupení, ale především proto, že jak Valdštejnská loggie, tak nad ní se tyčící kopec Zebín s barokní kapličkou na jeho vrcholu jsou pro mě coby pro člověka, který podstatnou část života strávil v Jičíně, stejně jako lipové stromořadí, počínaje dětstvím místy závratných dobrodružství.

Síla úvodního obrazu jakoby se překlápěla do rozsáhlého odborného pojednání na několika stech stran – nebo naopak je tím okamžikem, do něhož se energie celé knihy hromadí, neuvěřitelnou věcí je totiž skutečnost, že i řada dalších míst v mém životě je tím či oním způsobem spojená s Valdštejnem, tak zámek ve Frýdlantu, jenž sice nebyl vévodovým výtvorem, ani objektem jeho zvláštního stavebního zájmu, nicméně byl titulárně symbolem jeho postavení, neboť „patřil k základním stavebním kamenům Valdštejnova dominia [… ] a také jeho jméno přijal Valdštejn do svého predikátu“ (s. 813), byl každoročním místem mých výletů s babičkou v době, kdy jsme o prázdninách jezdili k tetě do Jizerských hor. Vlastně dlouho jsem naopak vůbec nevěděl, že Smrkovice, v nichž se nacházel dnes zaniklý Valdštejnův hřebčín, je kousek od místa, kde žil můj druhý děda, totiž na samotě Kabáty nedaleko Třtěnic a Chomutic. Skutečnost, že tato náhodná souvislost nijak nefigurovala v mém vědomí, je o to tajemnější. Je nicméně zajímavé, že ve všech třech případech, se ono valdštejnské místo nacházelo v určité vzdálenosti od místa, kde jsem pobýval, stejně jako sám vévoda si tuto distanci vytvářel v řadě případů v budování villegiatury mimo samotné centrum své rezidence, ať to bylo v Jičíně (valdický letohrádek) nebo v Praze (Bubny, Troja). A ovšem, Praha byla tím zjevením rovněž mého velmi raného věku, a kromě řady jiných obrazů to byla právě Matyášova brána, jež je tématem Uličného interpretace vývojových souvislostí Escorial – Rudolfova Praha – architektura valdického kláštera, která mi výrazně už tenkrát utkvěla v paměti coby magická figura.

Druhý díl monografie Petra Uličného a jeho spolupracovníků roztíná čtvrtý oddíl, z velké části napsaný ve spolupráci s jedním z nich, totiž v tandemu s Barborou Klipcovou, na dvě části, přičemž v prvním svazku jsou zpracovány stavební objekty v Jičíně (Valdštejnský palác, jezuitský areál, chrám sv. Jakuba a novoměstský kostel Nejsvětější Trojice), útvar lipové aleje a krajinné kompozice ve vazbě na urbanismus Valdštejnova Jičína, jakož i samotný Valdický letohrádek, v druhém svazku pak tento oddíl pokračuje, jakoby se rozevíral jakýsi vějíř ve specializacích a určitých návratech v kapitolách 11 – 17, pojednávajících o Kartuziánském klášteru ve Valdicích, nerealizovaných dalších církevních fundacích v Jičíně a okolí, zmíněném hřebčíně ve Smrkovicích, stavbách na Bezdězu či v Bělé pod Bezdězem a v České Lípě, až se posléze pomalu rozplyne v drobnostech Miescellaneí z frýdlantského vévodství.

Druhá část svazku, oddíl Architektura v Českých zemích 1600–1635, pak představuje jednak širší rámec k vlastnímu tématu architektury valdštejnské, jednak nachází další vztahy a vazby mezi obojím či inspirační momenty pro architekturu Albrechta z Valdštejna, když v pěti kapitolách sleduje pražskou rezidenci Rudolfa II., sakrální architekturu (v třech tématech/podkapitolách, tj. chrámy podle věroučné orientace, tedy „dvou náboženství a dvou konfesí“), podobu pražských paláců (tj. pojednání o jednotlivých palácích či dalších samostatných, celkem pěti, tématech), třech samostatných podkapitolách, rozšiřujících perspektivu do celých Čech a Moravy a konečně jednoho zcela speciálního architektonického motivu. Samostatným oddílem jsou biografie Valdštejnových architektů, který by byl poslední, kdyby se autoři – prostřednictvím Barbory Klipcové – nevrátili k tématu, pojednávanému už v kapitolce o hřebčínu ve Smrkovicích, totiž o vévodovi jako „největším milovníkovi koní“.

Tématem Kartuziánský klášter ve Valdicích (iv11), napsaného ve trojici Petr Fidler, Barbora Klipcová, Petr Uličný, se dostáváme in medias res Valdštejnových mimopražských stavebních aktivit, označených sice vévodovým „frýdlantským“ predikátem, ve skutečnosti se nicméně odehrávajícím nikoli na Frýdlantsku, ale v tenkrát malém městě v kraji, označeném o více než dvě stě let později obrozenci jako Český ráj, v Jičíně. A je třeba, vzhledem k určitému prvenství, citovat hned první větu: „Kartuziánský klášter ve Valdicích představuje jediný komplex frýdlantského vévodství Albrechta z Valdštejna, který byl celý dostavěn podle vévodova záměru a dochoval se v relativně dobrém stavu do dnešního dne.“ (s. 667) Hned od první fotografie (iv11: 1, s, 667), resp. jejího výřezu, zopakované o několik desítek stran později v celku (iv11: 16, s. 697), jejíž tajemství bude v architektonické genezi později odhaleno, jsme uchyceni do víru dobrodružství, uchopeného ovšem odborným jazykem kunsthistoriků, s jejich pozoruhodnou schopností nejen přinášet atraktivní doklady z archivů a knihoven, ale i se dívat a detaily svého pozorování přenášet ve vizuálním materiálu, který bych z tohoto důvodu nerad nazýval coby pouze doprovodný, neboť je součástí plnohodnotného sdělení stejně jako text.

Kartuziánský klášter ve Valdicích je, jakkoli později jeho funkce byla (a do současnosti je, neboť se zde nalézá „nápravně výchovné zařízení“, prostě jedno z nejznámějších vězení, které místu v dnešním společenském diskursu přináší větší popularitu než historický unikát jeho vzniku) změněna, místem, kde je ke spatření, protože fyzicky zachováno, jednak něco z rozsáhlého konceptu duchovního rozměru Valdštejnovy rezidence, vyznačeného umístěním katedrály do jejího centra, a věncem klášterů/fundací v celém jeho prostoru, jednak místo na konci krajinně architektonického celku komponované krajiny, na jejíž klíčové ose se nachází – prostřednictvím lipového stromořadí – propojení objektu nacházejícího se mimo samotné město s ním samým.

To je jedna osa významu, druhou je ta historická, která vede od prvního záměru založení fundace, tedy kartuziánského klášteru, ve Štípě na Moravě, zmařeného historií (stavovským povstáním; vím, že v historii neexistuje „kdyby“, nicméně člověk si představuje, že nebýt této historické události, mohlo být i s Jičínem všechno úplně jinak), přes další možnosti, reprezentované vyjednáváním s dalšími církevními řády (zvl. s jezuity, kteří nakonec našli své umístění v jičínské jezuitské koleji), až po vybudování stávajícího komplexu.

A třetí rovinou je ta architektonická, tedy ta, jež je jádrem pozornosti celé monografie, a jejíž souvislost v náznaku (snadno přehlédnutelném) je naznačena již v poslední větě první strany textu, když autoři píší, že valdická kartouza, o níž předtím říkají, že „udivovala v české architektuře dosud nikdy nespatřenou grandiozito průčelí“, „byla komponovaná na escorialském motivu – prvně takto v prostředí střední Evropy použitém – a stala se vzorem pro další evropské novověké kartouzy“ (s. 667). Protože ovšem postupují podle určité metodologie, krok po kroku, celý kontext se nám rozevře až skoro o stopadesát stran dále, v kapitole o rezidenci císaře Rudolfa II. na Pražském hradě, a který začne (dříve nepoučený) čtenář tušit v okamžiku, kdy spatří vyobrazenou Matyášovu bránu v úvodní fotografii k této kapitole (s. 825, text o ní s. 887), a kdy posléze následují vyobrazení průčelí slavného španělského komplexu, postaveného králem Filipem II. několik desetiletí před valdickou kartouzou (už jako detail, nicméně součást celého vlákna příběhu, vnímáme zobrazení Matyášovy brány ve vídeňském Hofburku z roku 1608, vyobr. s. 891, 892). Pro mě je to tohle všechno především příklad toho, že člověk může mít něco vlastně celý život před očima, a dokonce se sám tím zabývat (mě samotného ovšem zajímaly poněkud jiné věci a vnímal jsem vše v jiném úhlu pohledu), a přesto, jakkoli cosi tuší, mu tato konkrétní souvislost uniká. A zpětně také řečeno (a potvrzuje to vlastně čtení celé knihy), odborná architektonická terminologie, která pregnantně pojmenovává tvarosloví jednotlivých architektonických objektů, je – vedle dalších historických souvislostí, bádání v pramenech atd. – součástí možnosti uchopení problematiky v její široké komplexnosti.

Analýza tématu začíná vstupem do problematiky řádu, jenž „představoval spojení východního ideálu kontemplace jedince se západním modelem benediktinského bratrstva“ (s. 668), popisem stavební struktury pro dané funkce (členění pro „otce“ – mnichy, patres, a „konvrše“ – bratry laiky, conversi, ad.), přes historii celého hnutí, příklady stavebního řešení v Mauerbachu (odtud byla zřizována kartouza valtická) či Memmingen, valdštejnský kontext (přání Valdšejnovy „zemřelé manželky Lukrécie Nekšové z Landeku“, s. 672), první stanoviště kartuziánů v nedaleké Radimi, kde byl pro tyto potřeby upraven místní zámeček, překonání aktuálních potíží (nevhodnost tohoto místa, výhružky odchodu, přípisy generála řádu o odvolání „kvůli hrozným válkám, jež zuří v celé říši“, s. 675, atd.) a konečně zahájení stavby. Dozvídáme se nejrůznější souvislosti (převoz pozůstatků manželky, jednání se zemským hejtmanem Gerhardem z Taxisu, zápisy kronikáře Binsfelda, okolnosti fundace aj.) Rozsáhlé citace z dobových textů a řada vyobrazení, tj. dobových pohledů (např. I. M. Lercha) či fotografií  (letecký pohled z roku 1931), architektonických nákresů a rekonstrukcí (i s vyznačením tavebních etap), dává představu o podobě rozsáhlého areálu, dozvídáme se o participaci architekta Andrey Spezzy, „který však v únoru roku 1631 zemřel na tuberkulózu“ (s. 681), a v této části i o smutném osudu objektu po Valdštejnově smrti a posléze zrušení kláštera v roce 1782 (převezení ostatků do rodinné hrobky v Mnichově Hradišti v březnu 1785, přesunu mobiliáře z kostela, zboření lettneru, zřízení skladů a ubytování úředníku po koupi objektu knížetem Tranttmansdorffem v roce 1824 a konečně přestavba na věznici „pro těžké provinilce“ v roce 1857).

Nyní se autoři, v souladu s metodologií celé publikace, věnují podrobně architektonické podobě celku i jednotlivých prvků, sledujeme nákresy a fotografie jednotlivých průčelí, portálů, štukové výzdoby v celách, rajský dvůr (s dnes zaniklou pětibokou studnicí, s. 710), proměnu Spezzova projektu (některé prvky „použil na plášti olomouckého dómu“, s. 711), rekonstrukce půdorysu, zajímavého členěním kostela na dvě části lettnerem, jenž je zároveň součástí chodby (podobně jako v Mauerbachu), „schéma vývoje půdorysu chrámu“ (s. 715) a umístění zamýšlené Valdštejnovy hrobky (resp. proměny jejího umístění) a srovnání s italskou podobou posvátného místa,  bohatě dokumentovaného na případu kartouzy v Miláně (s. 717, 720, 721) a posléze jednotlivých detailů (např. hrany voluty štítu, s. 723).

Stručné „výpisky“ nemohou nahradit podrobnější studium předloženého materiálu, ocituji tedy shrnutí v závěru kapitoly, postihující základní obrysy významu stavby: „Uprostřed volné krajiny, přesto spojené s rezidenčním městem frýdlantského vévody a svého zakladatele linií vedoucí přes valdický letohrádek, vzniklo v době jedné z největších válek, která Evropu postihla, uzavřené místo vyhrazené k tiché kontemplaci a modlitbám za Valdštejnovu duši a jeho rodinu. Exotický řád, který neměl v českých zemích mimo Moravu v té době žádný svůj dům, měl také specifické členění oddělující život členů komunity do separátního obydlí a uchovávající si středověké dělení chrámu na dva díly lettnerem. Valdštejn a jeho architekti sledovali tradiční schéma, modelované zřejmě podle mateřského domu v Mauerbachu nebo Gamingu, odkud pocházel otec Zachariáš Schimke. Ten kolem roku 1628 načrtl plán kostela a díky záznamu kronikáře Binsfelda je tak doložena přímá účast jednoho člena komunity na tlumočení specifik kartuziánské architektury Valdštejnovým stavitelům. Prvním z těchto architektů byl Andrea Spezza, který koncipoval velkolepé escorialské průčelí s chrámem v čela a postraními rizality jako vstupy do nitra kláštera.

I když si Spezza pro detaily rizalitů vypůjčil formy Matyášovy brány na Pražském hradě, je Valdický klášter první realizací tohoto konceptu ve střední Evropě. Důslednou reglementaci tradičního kartuziánského schématu, které přineslo symetrické kopírování menšího dvora do severní strany kláštera, Spezza převzal z plánu štípské kartouzy, navržené zřejmé jiným Valdštejnovým stavitelem Giovannim Marinim. Protože Spezza brzy po založení kartouzy v roce 1628 umírá, na dalších úpravách, týkajících se zejména kostela a jeho pohřebních kaplí, se podíleli Giovanni Pieroni a zřejmě i Vincenzo Boccacci. Od roku 1630 pak stavbu vedl Nicolò Sebregondi, který sám klášterní chrám v roce 1632 založil. Mezi všemi těmito staviteli měl zřejmě největší podíl na pozdějších zásazích Pieroni, který je patrně autorem finální formy kostelního průčelí, i když je, stejně jako severní polovina kláštera, dílem dokončeným až dlouho po Valdštejnově smrti“  (s. 723–724).

Původně jsem chtěl přepsat jen část po slova „ve střední Evropě“, nakonec uvádím i zbytek celého závěru kapitoly vzhledem k tomu, že je příkladem zachycení souvislostí místa (Maerbach/Gaming – Pražský hrad – Escorial – Valdice – komponovaná krajina) i osob architektů (architekti Escorialu a jeho prostřednictvím též Šalamounského chrámu v Jeruzalémě –  autor Matyášovy brány – Valdštejnovi architekti Marin, Spezza, Pieroni, Boccaci či Sebregondi) coby celkového kontextu publikace a charakteristického znaku rukopisu jejích autorů.

Zmíněné návaznosti na další zamýšlené kláštery ve Valdštejnově rezidenci pak probírá kapitola iv12 Nerealizované církevní fundace v Jičíně a okolí, a jsou postupně probírány Biskupství a proboštství  (proměna původního nezdařeného záměru, související se samostatnou kapitolou o chrámu sv. Jakuba v jiné části publikace), Klášter karmelitánů (rovněž téma již probírané v jiných souvislostech a zde shrnuté s uvedením několika možných variant zvl. u centrálního náměstí), Klášter františkánů na Veliši (i s popisem další „postupné devastace hradu“ v jeho další historii, s. 731), a konečně Kláštery kapucínů a dominikánů. Ve všech případech je důležité doložení datace záměrů a uvedení řady citací dobových materiálů, které doplňují již nastíněné souvislosti v kapitolách předchozích.

Hřebčín ve Smrkovicích (kap. iv13), text napsaný oběma autory, kteří nejčastěji na některých tématech spolupracují, Petra Uličného a Barbory Klipcové, je jedním ze dvou textů v monografii věnovaných Smrkovicím, přičemž tím druhým, z pera Klipcové jako jediné autorky, je závěrečná kapitola věnovaná Valdštejnovým ušlechtilým koním.  Jak zmíněno v mém úvodním komentáři,  smrkovská obora či smrkovický hřebčín je místo nedaleko Jičína. Objekt je „v úzkém vztahu s dějinami císařského hřebčína v Kladrubech nad Labem“ (s. 735), oba hřebčíny patří k těm nejvýznamnějším, ve své době věhlasným „konírnám“, jak se o nich zmiňuje i B. Balbín v Miscellaneích. Podobu nemáme zachovanou na ikonografických pramenech, písemné prameny dokládají komplex budovaný „velkým nákladem“ (s. 736, ostatně i jako u ostatních Valdštejnových aktivit), který představují „vlastní budovy několika stájí, jízdárna pro cvičení a projíždění koní, ohrazené místo k připouštění, kovárna, dílny, kůlny pro povozy, hospodářské a správní objekty, obytné budovy pro zaměstnance obory a krčma“ (s. 736, vypisuji, aby byl naznačen rozsah objektu, jaký bychom možná nečekali). V lokalizaci autoři uvádějí, že součástí hřebčína byla starší tvrz v Radči, což je dnes Obora, součást obce Chomutice, a tvrz ve Starých Smrkovicích, což je dnes samostatná obec v okr. Jičín, jižně od Chomutic, zatímco Nové Smrkovice jsou dnes součástí obce Ostroměř (dle Historického lexikonu obcí České republiky – 1869-2011, přístupného i z odkazu na Wikipedii, je zřejmé řada administrativních změn, tj. původně se jednalo o okres Nový Bydžov, dnes okr.  Jičín). Situace je zřejmá i z map (jedna z nich až z doby prvního vojenského mapování, kol. r. 1780), v pozdějších zprávách (po Valdštejnově zavraždění) se pak uvádějí čtyři vesnice – Smrkovice, Nevratice, Chomutice a Ohnišťany.

Sledujeme historii hřebčína, tj. předchozí postoupení místa jezuitům, výměnu za statek Miličeves, ideu výstavby v roce 1624, zahájení prací 1625, další zprávy o budování, první návštěvy, smrt  A. Spezzy a převzetí vedení „neznámým stavitelem z okruhu Giovanniho Carloneho“, s nímž Valdštejn nebyl spokojen (hezký výčet nadávek na adresu stavitele, jenž „vévodu dokázal opakovaně přivádět k nepříčetnosti“, s. 737), a potom – od roku 1630 – rok po roku řada podrobností o dokončení jednotlivých částí, svozy dřeva či dláždícího kamene atd., další historické souvislosti (Valdštejnova obora se stala vzorem pro budování objektů jiných šlechticů), a poté jednotlivá související témata jako je „chov bažantů a labutí při smrkovické oboře“ (s. 736) či „personál Valdštejnovy smrkovické obory“ a konečně „jiné »koňské obory« Albrechta z Valdštejna (Hrubá Skála, pastvina u Smidar, starohradská obora, „obůrka“ na statku Vysoké Veselí aj.). Získáme tak značně prokreslený obraz o jednom dobovém hospodářském tématu a vlastně i představu o podobě Valdštejnova podnikání.

Překvapivé (v rozsahu patnácti stran, což je ve srovnání s ostatními tématy opravdu široké, nejspíš i proto, že šlo o téma dosud neprobádané, a je zde ovšem i podkapitola o architektuře hřebčína) je i rozvedení historie smrkovické obory po Valdštejnově zavraždění. Složitá historie, zahrnující i participace Františka Maxmiliána Kaňky, „který ve stejné době přestavoval také oboru kladrubskou“ (s. 755) při přestavbě, různé úvahy o zrušení toho či onoho objektu, nakonec pak smrkovické obory, také smutná kapitola, kterou bychom bez servítku označili prostě jako rozkradení (jsou uvedeny osoby, které si odvezly stavební materiál na svůj nově budovaný pivovar atd.), také škody při vojenském drancování (i ukradení vzácní koně) po Valdštejnově smrti atd. Před polovinou devatenáctého století můžeme podle katastrální mapy zaznamenat konec smrkovického hřebčína. Autoři uvádějí i porovnání s architekturou Kladrub a bavorského Schleisheimu, jenž mohl být vévodovým vzorem pro výstavbu areálu u dnešní Ostroměře.

Tři následující kapitoly nás přemisťují od Jičína směrem severozápadním, k hradu Bezděz a do České Lípy. Autory kapitoly Stavby Albrechta z Valdštejna na Bezdězu. Klášter řádu obutých augustiniánů v Bělé pod Bezdězem (iv14) jsou, stejně jako u předchozí Barbora Klipcová a Petr Uličný.

Jedná se o několik objektů v jedné lokalitě s opět pozoruhodně provázanou historií „výměn“, souvisejících zde velmi výrazně i s osobností Albrechta z Valdštejna, který měnil svá rozhodnutí nejen na základě komunikace s dotčenými stranami, která v tu chvíli neodpovídala jeho představám, a ze dne na den přicházel s novými a novými koncepcemi, zahrnujícími i likvidaci již postaveného – a člověk si říká, že nejen vévodova smrt, ale i tyto okolnosti mají za důsledek mnohdy neblahé osudy jeho staveb. Ostatně to v tomto smyslu komentují i autoři, když říkají: „Více než kdekoli jinde provázela realizaci bezdězských projektů pro Valdštejna tolik charakteristická náhlá změna názorů, rychlé opuštění sotva započatého projektu a jeho okamžité nahrazení jiným. Důsledkem toho Valdštejn na Bezdězu žádný ze svých záměrů, alespoň nikoli v původně zamýšleních intencích, nikdy nedokončil.“ (s. 763) V každém případě nicméně je tato lokalita dalším, vedle Moravy, pražských předměstských či Jičína, místem, na které se vévoda během vlastně velmi krátké době, takřka souběžně, zaměřil.

S Bezdězem samotným souvisí úmysl hrad fortifikovat, „založení bezdězského kláštera řádu obutých augustiniánů“, jenž je prvním zdejším projektem (z roku 1624), „současně se založením kláštera obutých augustiniánů v České Lípě“ (s. 763, právě zde dochází k oněm výměnám a proměnám). Autoři v té souvislosti hovoří o „rozsáhlém a progresivním programu svých církevních fundací“ (s. 763), kde augustiniáni mají místo i jezuité, uvedení „již v roce 1623 do Jičína“. Čteme o zakládacích listinách (1927) a vzápětí „hlubokých rozporech“, kdy se Valdštejn domnívá, že jeho beneficianti zneužili dotace určené na stavební činnost, čehož výsledkem je rozhodnutí změnit původní plán, když naléhá a přikazuje Taxisovi: „Připravte rychle výměnu Bělé a Bezdězu a Bezděz dobře opevněte, nešetřete přitom penězi.“ (s. 765) O dvě stránky čteme, jak „Valdštejn na pokračování stavby bezdězského klášter velmi naléhal“ (s. 767), následovaly nicméně nejdříve finanční problémy, poté vpád saských vojsk a „stavební dění  […] bylo zastaveno […] na podzim roku 1631“ (s. 767).

To samozřejmě není všechno, vzápětí se dozvídáme o dalším projektu „v oblasti Lípy, Bělé a Bezdězu“ (s. 768) v souvislosti s projektem klášteru montserratských benediktinů z roku 1632 a „znovuobnovením stavebního dění“ v roce 1633, přípravami je pověřen N. Sebregondi. Projekt souvisí s přeložením augustiniánskou fundací. Celou věc ještě komplikoval požár, který Bezděz zasáhl „na přelomu let 1632 a 1633“ (770). Čteme o potížích při jednání s emauzským opatem Benediktem de Pegnalosou, důležité je jméno zemského hejtmana Malovce. Jako příznačné se nám může jevit to, co bychom, kdybychom to chtěli vyjádřit ostřeji, označili jako vévodovo megalomanství. „Plánovaný obrovitý klášter pod vrchem Bezdězem, který přišel předimenzovaný i samotnému Sebregondimu, autorovi jedné z největších italských vil,“ (s. 772) se ovšem rovněž neuskutečnil, tedy „zůstal jen nerealizovanou ideou“, tentokrát proto, že se po únoru 1634 stavba zastavila.

Je tu ale ještě „klášter obutých augustiniánů v Bělé pod Bezdězem“. I zde Valdštejn spěchá, jedná se na jedné straně o „stavbě nového kláštera“, v podstatě ale úpravy kláštera již dříve existujícího. I z tohoto projektu sešlo – takže je pro čtenáře s podivem, jak se o vlastně téměř nezapočatých aktivitách podařilo shromáždit autorům tolik údajů. Posledním projektem v této lokalitě je Zámek v Bělé pod Bezdězem, zpracovaný ovšem v samostatné kapitole (iv15) – důvodem samostatného pojednání je zřejmě i skutečnost, že si Klipcová a Uličný přibrali ke spolupráci Jana Peštu. Stejně jako u předchozích stavebních projektů je i tento „v návaznosti na architekturu již stávající“ (s. 777). Zde sledujeme celou historii nabytí panství (Valdštejn jej koupil „v roce 1622 po odsouzeném Bohuchvalovi Berkovi z Dubé“, s. 777), naopak hned v první části se dozvídáme o funkcích zámků po Valdštejnově smrti prakticky dodnes, a jakkoli „Valdštejnova stavební úprava bělského zámku patří spíše k jeho okrajovým stavebním podnikům“ (s. 779), věnují se autoři tématu stejně pečlivě jako v jiných případech. Po „leteckém“ dobovém zobrazení ve vedutě následují čtyři nákresy nepravidelného tvaru stavby a popis stavebního zásahu, resp. stavebních zásahů, které mají charakter, shrnu-li to do jednoho výrazu, osového narovnání celého areálu. Následuje větší fotodokumentace zakončená porovnáním okna kaple s oknem milánského jezuitského kostela San Fedele, v té době přestavovaného, v textu je rovněž sledován třeba detail vstupu do kaple, řešený podobným způsobem na jiných místech valdštejnské architektury.

Ve třetí kapitole z tohoto regionu, Klášter řádu obutých augustiniánů v České Lípě (iv16), si ústřední dvojice autorů (Uličný, Klipcová) přibírají dokonce další dva autory (jiné než v kapitole předchozí, jsou jimi Jakub Krček a Jaroslav Panáček). Tentokrát nám dobová veduta kláštera s kostelem a zahradou ukazuje monumentálnější areál a fotografie severního vstupního průčelí dojem potvrzuje. Hovořím o jednom regionu (viz i jedna z poznámek výše, navíc se jedná o týž církevní řád), ve skutečnosti „panství Česká Lípa – Nový Zámek představovalo rozsáhlé území v nejzápadnější části frýdlantského vévodství“, tedy původně samostatný majetek ve vlastnictví Vartenberků a Salhausenů, kteří ovšem o něj přišli podobným způsobem jako mnozí další, tedy konfiskací po stavovském povstání v roce 1622. Následovala katolická reformace, ještě před příchodem augustiniánů, kteří měli, podobně jako jezuité v Jičíně, vést školu. Sledujeme historii, zmíněnou v předchozích kapitolách, nyní z podrobnější zdejší perspektivy.

A ovšem, stejně jako v jiných případech, nebyla ani českolipská složka bez problémů, tentokrát to ovšem byly „švédské a saské oddíly maršála Jana Jiřího z Arnimu“ (s. 799), v  důsledku čehož převor i řeholníci klášter opustili a „gymnaziální prefekt a děkan Conopaeus“, který jediný zůstal, „byl vojáky zajat a okraden“. Když se další rok vrátil a následoval příchod dalších vojenských oddílů, prostě pozval dva zedníky a nechal „zazdít 60 dveřních a okenních otvorů v klášteře“ (s. 799), čímž učinil řádění přítrž.  Jedna ze zajímavých epizod vedle množství dalších informací o výši investic, korespondencí mezi vévodou, Malovcem, Sebregondim (a jeho cestách „z Jičína do Bělé, Lípy a na Bezděz“, s. 799) a dalšími zúčastněnými, odškodněních za vojenské škody či platech lidem v klášteře a dalším, množství stavebního materiálu etc. etc., a ovšem dalšího požáru kostela v roce 1661.

Zajímavé jsou i podrobnosti vzniku samotné školy, je tu životopis prvního ředitele gymnázia Pauluse Conopaeuse, jenž pocházel z městečka Geel východně od Antverp, mj. autora čtyřdílné latinské gramatiky, kterou vytiskl sám v tiskárně, kterou zřídil v České Lípě (pozoruhodný osud popsán, s. 801). Celý areál, o němž není možné příliš napsat vzhledem ke ztracené dokumentaci a pozdějším změnám, byl menší než v Jičíně, klášter a škola byly propojeny, čas stačil „jen k tomu, aby byla vybudována pouze křídla konventu“ (s. 805), k stavbě chrámu už nedošlo. Architektonicky má stavba tu nejjednodušší možnou podobu.

U slova „miscellanea“, užívaného ponejvíce od 17. století pro nejrůznější „směs“ (to je význam tohoto latinského slova, tedy jinak „to nejrůznější“), si v souvislosti s naším tématem určitě každý vybaví spis Bohuslava Balbína, jenž je v monografii – pochopitelně – četně citován, Miscellanea historica regni Bohemiae překládané obvykle pěknou češtinou jako Rozmanitosti z historie Království českého (jednotlivé knihy vydávány od roku 1679, do češtiny ovšem ani po čtyřech stech letech od narození učence z originální latiny nepřeloženy a čtenářsky dostupné pouze ve dvou výborech). Miscellanea z frýdlantského vévodství, závěrečná podkapitola celého bloku, rozprostírajícího se v druhé části prvního svazku a pokračujícího na prvních více než stu stranách svazku druhého, napsaná ve spoluautorství s Barborou Klipcovou, pojednává o řadě míst, o nichž se v souvislosti s Valdštejnem běžně hovoří tu méně, tu více. O tom prvním, vsi Tuř, „vzdálené přibližně 7 km jihovýchodně od rezidenčního města Jičína“, spíš méně (dnes je z ústředního objektu někdejší tvrze zrekonstruované společenské středisko, kde se pořádají svatby, jinak tu žádné viditelné historické stopy nejsou), my se však překvapivě dozvídáme řadu detailů o stavbě labutnice, ptáčnice, myslivny či zbrojnice. Pro krajově neorientovaného čtenáře bych jen uvedl, že obec, spojovaná v nejrůznějších kontextech s Lomnickým panstvím (také v majetku Valdštejnů) či jezuity, se na mapě nachází vlastně „hned vedle“ místa někdejšího smrkovického hřebčína (po němž ovšem rovněž nejsou žádné v krajině viditelné stopy).

Zámek Hrubá Skála, který Valdštejn získal „spolu se statkem Trosky z pozemkového majetku konfiskovaného Smiřickým“ (s. 810) je naopak v dnešním turistickém světě v kontextu „Českého ráje“ lákavým pojmem. Dobově se hovoří o panství nebo statku Skály, podobně jako o statku Trosky. Hrad měl „hned několik významných úloh“ (s. 811), coby vězení, ale také jakožto archiv všech důležitých písemností, ale také různé cennosti, „různé stříbrné předměty, finanční hotovost a také vzácné mobilie“ (s. 812). O větších stavebních zásazích vévoda spíše uvažoval, jsou doloženy projekty částečné fortifikace z pera Pieroniho, jehož to byla původní profese.

Panství Frýdlant „získal Valdštejn po odsouzeném Kryštofovi z Redernu v roce 1621 do zástavy, v roce 1622 spolu s panstvím Liberec v léno a v roce 1623 mu byla celá transakce zpečetěna kupní smlouvou. Samotný frýdlantský hrad „nestál nikdy v popředí vévodova zájmu“, jedna strana textu by se dala shrnout slovy běžná údržba (k ní patřila třeba výměna oken, hloubení studní atd.).  Podobně to bude u panství Liberec, v němž je důležitá textilní výroba, kterou vévoda rozšířil, ve městě vybudoval čtvrť Nové Město „podle stejného principu jako novoměstské předměstí v Jičíně“ (s. 817), tzn. na pravidelném půdorysu. Je tu zmínka i o Sebregondim, jenž „zde byl placen za návrh na úpravu náměstí“ (s. 817).

O zámku Lemberk je tu pouze krátký odstaveček, rovněž zmínka o plánech N. Sebregondiho v souvislosti se záměrem zámek přestavět (jak jinak), jiné informace jsou dochovány jen ojediněle. Text o „panství Trčků“ Opočno (tedy Opočno a Náchod), které nebylo „nikdy součástí frýdlantského vévodství“, je přesto – na úplný závěr celé podkapitoly i kapitoly zařazeno ve zhruba dvoustránkovém komentáři, v němž je na úvod připomenuto, že Adam Erdman Trčka zůstal Valdštejnovi věrný „do posledních chvil“ a „byl spolu s ním 25. února 1634 také zavražděn“ (s. 817). Rod pak přišel v následných konfiskacích i o Nové Město nad Metují či Smiřice. Komentář se soustřeďuje na stavební úpravy opočenského zámku a zmínka je o opočenské jízdárně.

Nejrozsáhlejší, (pátá) kapitola celého svazku s názvem Architektura v Českých zemích 1600–1635, představující to nejlepší, co vzniklo v architektuře u nás v této době, coby pozadí a zároveň srovnání s tím, co vytvořil Albrecht z Valdštejna se svými italskými architekty, je ovšem zároveň „jen výběrem“, jak Uličný zdůrazňuje v úvodním komentáři, začíná představením pražské císařské rezidence v podkapitole Hledání velkoleposti: Rezidence císaře Rudolfa II. na Pražském hradě v letech 1600–1612.

Fotografie portálu v hlavním sále Michnovského paláce coby frontispis titulního textu kapitoly, jehož jediným autorem je Petr Uličný, signalizuje dramaturgický oblouk, v němž představuje – po rezidenci císaře Rudolfa II. – zahradní palác Michů z Vacínova druhý významový vrchol celé kapitoly (naznačují to i formulace názvů podkapitol, u Rudolfa II. „Hledání velkoleposti“, u michnovského paláce „Řím nad Vltavou“). Podobnou funkci má i ilustrace Matyášova brána u první části, věnované rudolfovské rezidenci na Hradě.

Text začíná opozicí, totiž „smíšeným pocitem“, jenž doprovázel exteriérovou návštěvu císařské rezidence jedním polským šlechticem a otázkou po tom, jak vnímat „poněkud introvertně zbudované sídlo českého krále a římského císaře“ (s. 825) i komentář k jeho poněkud „nekoncepční výstavbě“, pokračující ve stopách jeho předchůdců.  Postupně pak sledujeme úsilí o sjednocení místa pro Rudolfovy vzácné umělecké sbírky a – coby druhá priorita rezidence – výstavbu exkluzívních stájí pro císařské koně. Co se týče galerií (užíván i termín kunstkomora), hovoří se o třech objektech, označovaných jako první, druhá a třetí galerie, přičemž druhá z nich, označovaná jako Španělský sál, je sál dnes označovaný jako Rudolfova galerie, což je přilehlý, o něco užší, ale stejně nádherný sál za dnešním Španělským sálem, jenž je označován také jako „nový“ Španělský sál. Klíčovou osobou zde je nizozemský umělec Paul Vredeman de Vries, syn malíře a architekta Hanse Vredemana de Vriese. Zprávy o uměleckých aktivitách podává rovněž nizozemský malíř Karel van Mander.

Na řadě rekonstrukcí sledujeme podobu Pražského hradu s rezidencí Rudolfa II. po roce 1600 v jejích proměnách, zvl. křídla kunstkomory, nových chodeb, staveb pro koně, „čtvrté galerie“, uvádí se participace řady sochařů, mj. Adriana de Vriese a dalších osobností. Na těchto analýzách je (jistě nejen) pro mě zajímavé vidění areálu Pražského hradu jako celku v jeho proměně na základě přestaveb, dostaveb, nových propojení atd., při nichž vznikají nové vztahy jak v čase, tak v prostoru. Úlohu při tom hrají plány, představy a projekty, tedy i ty, které nebyly či nemohly být realizovány i ty které máme dochovány ve vrstvách dalších metamorfóz. Dochází tak k přesunům Rudolfových uměleckých sbírek, mnohdy hraje zásadní roli vybudování schodiště (třeba v Matematické věži) nebo nějaké chodby apod. Důležitý je aspekt vytváření celku, tj. např. představa dostavby jedné části tak, aby dosahovala výšky protilehlého traktu, ale i třeba takové detaily, jako že terén není rovný, což má viditelné důsledky při architektonickém řešení i některých detailů (pěkný příklad je předbraní brány na Prašný most, ilustrace s. 868).

Onen poslední detail porovnávám s vlastní důvěrnou zkušeností přesahující běžnou („turististickou“) uživatelskou podobu s některými prostory celého areálu, takže mě zajímají proměny pojmu „Španělský sál“ – Uličný dokládá, že pod tímto pojmem jsou vlastně tři místnosti, přičemž právě Rudolfovu galerii a dnešní, v kontextu knihy označovaný jako „třetí“ Španělský sál a přilehlé části znám „zvnitřku“ v souvislosti s pořádáním kulturních akcí. Zajímavé tak je sledovat odborný popis tvaru portálů, vstupů, členění stěn v jejich rekonstrukcích, dobových záznamech (např. sloupy, které byly ve Španělském sále ještě „při oslavě narození syna českého krále Fridricha Falckého v roce 1620“, s. 855, může čtenář srovnávat s podobou při pozdější průmyslové výstavě v roce 1836, s. 857), a samozřejmě pak konfrontace s architekturou možných vzorů (u Španělského sálu uvádí autor např. Palazzo Farnese či Hadriánův chrám na Martově poli v Římě, návrhy na loggii Josepha Heintze st., provázání prvků této oblasti, tj. nových koníren s oběma sály či propojení s Prašným mostem překonávajícím Jelení příkop. Pak tu jsou třeba návrhy loggie v římském Palazzo del Quirinale či Palladiovy arkády v Palazzo Thiene ve Vicenze. Jeden z pěkných detailů – podoba oválného schodiště v Matematické věži, srovnávaná s návrhem schodiště v římském Palazzo del Quirinale z roku 1585 (s. 885) je dochována v zámku ve Vimperku (kolem r. 1622, tamtéž).

A pak ovšem ona úžasná Matyášova brána, vlastně nejen sama o sobě, byť přitahující pozornost již coby ústřední vstupní objekt, zatížený příslušnou symbolikou související s nejvýznamnějším místem země, tedy sídlem císaře, přestože na rozdíl od oné doby, kdy stála samostatně, se dnešní kontext po několika přestavbách (zásadní byla ona tereziánská, a pak samozřejmě Plečnikovova) zásadně změnil, ale i v kontextu celé evropské kultury, tj. v řadě obrazů reprezentativních, „vítězných“ vstupů/rozhraní (arcus čili portas triumphales neboli portarum triumphalium, s. 892, odkaz k poznámce č. 174), k nimž Uličný dokládá například vstupní průčelí El Escorialu, Matyášovou bránu ve vídeňském Hofburku či nákresy vzorových návrhů Sebastiana Serlia z jeho knih Livre extraordinaire de architecture (ano, to je ten architekt, jenž dal jméno tomu zásadnímu trojdílnému tvaru, jenž prochází celou valdštejnskou architekturou, eo ipso celou Uličného monografií v jednotlivých vévodových stavebních realizacích – serliana, už jsem to výše zmínil, opakuju se). Právě zde se znovu osvědčuje autorův analytický pozorovatelský talent, všímající si určujících detailů, což před čtenářem vystoupí v okamžiku deskripce a položení dvou či několika ilustrací vedle sebe.

Samostatnou podkapitolu věnuje autor architektům Rudolfova Pražského hradu (v poslední fázi stavby), k nimž patří Hans Vredeman de Vries, Vincenzo Scamozzi, Giovanni Maria Filippi, Orazio Fontana a Anton de Moys. Vedle nich tu je dvorní truhlář Konrád Engler a císařův malíř Joseph Heintz st. Nejvíce je řeč o architektu Filippim, druhým pilířem je Heintz, hovoří se mj. o jeho dvou římských pobytech i o jeho činnosti jako architekta v Augsburku, srovnávány jsou návrhy na augsburskou loggii, považované za velmi kvalitní, důležitým tématem i je i (dodnes) nedořešená podoba předpokládaných dvou nádvoří. V další pod-podkapitole se hovoří o císařském apartmánu Rudolfa II. v prvním patře jižního křídla. Není o něm příliš zdrojů, je zajímavé, že tak důležitá věc vlastně zůstává v mnohém nezodpovězena.

- pokračování -