Petr Uličný a kol. / Architektura Albrechta z Valdštejna (III)
28.06.2020 19:51- pokračování -
Na předchozí kapitulu nyní navazuje Zahrada, casino a dvůr valtického letohrádku (iv10b, Petr Uličný), pojednávající o vnitřní části celého areálu a jeho ústřední architektonických objektů, kterou jsme si v běžném jazyce navykli nazývat prostě „loggií“ (či častěji s počeštělým pravopisem s významem přeneseným pro celý areál „Valdštejnskou lodžií“). V první části, pojednávající o zahradě, rozšiřuje autor podrobnosti o přípravě založení zahrady v návaznosti na zahrady v Ovenci a Bubnech, nákupu keřů a stromů (víme podrobnosti o druzích a počtech), a poté i první informace o stavbě loggie, grotty, fontán či ohradních zdí, poté sledujeme podrobněji architekturu zahrady, a opět dobové plány (či pozdější plán stavitele Sittauera či Josefa Thomy), rekonstrukce, dnešní i dobové fotografie grotty, některých stromů (stará lípa z Valdštejnovy výsadby, vyfotografovaná v roce 1926), komentáře k některým zvláštnostem, jako byly „lipové lesíky, které byly vysázeny v hlavním parteru“, zbytky grott druhého a třetího parteru na severovýchodní straně či „fragment grotty čtvrtého parteru na severovýchodní straně (odkrytý v roce 2007)“ (s. 537). Poslední údaj nás upozorňuje na archeolgické průzkumy, které byly v poslední době činěny a které přinesly řadu poznatků a upřesnily v mnohém dosavadní poznání areálu.
Grottou v kapitole Velká grotta Valdštejnského paláce s podtitulem „Grotta auff die Italienische Manier“ se zabývala už samostatná kapitola z pera Ivana P. Muchky, a to jednak jako zcela specifickým architektonickým útvarem, ale i v souvislosti s uspořádáním zahrady a jejího vztahu k budově (s. 178 ad.). V tomto okamžiku je zřejmé, že jedná o jeden z architektonických prvků, který prochází celou tematikou Valdštejnovy architektury od pražského paláce na Malé Straně přes pražská předměstská sídla až k jejím podobám v Jičíně a ve valdickém letohrádku. Je to jeden z momentů, který ukazuje na kontinuitu celého tématu a vnitřní kontinuitu zpracování celého svazku.
A nyní následuje onen směr rozvedení souvislostí směrem k evropským vzorům a paralelám, jenž započal ve výše citované jičínské konferenci a při její příležitosti vydaného sborníku v roce 1997 a které Petr Uličný dovedl zásadním probádáním celé problematiky v mnoha dalších letech do této podoby. Souvislost s italskými vzory je průkaznou kvalitou Valdštejnovy stavební aktivity, jak ostatně ukázaly hned první kapitoly celé monografie. Můžeme si prohlédnout císařskou vilu Neugebäude u Vídně (Schloss Neugebäude, dnes v 11. vídeňském obvodu, který má řadu týchž architektonických prvků jako valdický letohrádek), jak jej zachytili Matheus Merian či Johann A. Delsenbach v mědirytu podle kresby Josefa Emanuela Fischera von Erlach, Vilu Lante v Bagnaii, dnes části města Viterba ve střední Itálii, vilu Mattei (označována rovněž jako Vila Celimontana) v Římě či vilu Montalto (jiné zdroje uvádějí název Vila Grazioli) ve městě Grottaferrata nedaleko Říma, vilu Borghese v Římě (dnes s jednou z nejproslulejších soukromých galerií umění) tamtéž či vilu Ludovisi. Jak je zřejmé, jsou to všechno stavby a zahradní areály prvotřídního významu.
„Formální analýzou se tak daří najít kořeny zcela výjimečné kompozice valdické zahrady, která ovšem zejména kvůli své nedokončenosti nenašla v Čechách už žádného pokračovatele,“ (s. 544) uzavírá Petr Uličný předchozí stránky, na nichž zevrubně sledoval všechny důležité architektonické prvky celého areálu. A posléze si musí postesknout, že „bude mnohem obtížnější“ nalézt autora celého zpracování areálu u Jičína, neboť zcela chybějí potřebná fakta. Hovoří se o práci Pieroniiho v Meklenbursku, jenž je „doložen jako autor zahradního návrhu“ (s. 545) a tamějším zahradníkovi Mathiasu Lachnerovi, v souvislosti s ním se hledají další kontexty (Lachnerova cesta po Evropě, stromky, které byly k mání v papežské zahradě v Římě či v botanické zahradě florentského velkovévody aj.), zahradě v Güstrowě (s. 548). Jsou vyobrazeny bývalé Diokleciánovy thermy, proměněné na zahradu kardinála Jeana du Bellaye, zvanou Horti Bellaiani (s. 546), Palazzo dei Quirinale se zahradou kardinála aj.
Poslední částí kapitoly a vlastně celého prvního svazku (potom je tu ještě ona krátká kapitolka o keramice) je Casino a dvůr valtického letohrádku. Jak řečeno, v obecné mluvě jsme si zvykli stavbu nazývat dle jejího dominantního prvku „loggie“, zatímco onen italský termín casino je vlastně zdrobnělina od slova casa, dům – z původně latinského slova s významem (malého) venkovského sídla (v angličtině dnes country house), což zakládá ono rozšíření k zahradě, která je jeho součástí (slovníky uvádějí jako další významy jako „A building or room used for meetings, or public amusements, for dancing, gaming, etc.“, tak Webster 1913, odkud se přenosem významu dobereme k dnešnímu nejběžnějšímu významu herny, tedy gambling games). Casino (s významovým rozptylem od it. palazzo k německému Landhaus), vztažené k architektuře, jak ji prakticky i teoreticky reprezentuje Andrea Palladio, je prostřednictvím tohoto Itala vkořeněno do historie evropské kultury vůbec (byl označován za Aristotela stavebnictví) svou svébytnou aktualizací antiky směrem ke klasicismu a ranému baroku, a jestliže se někde na americkém venkově, třeba u venkovského sídla třetího amerického prezidenta Thomase Jeffersona, setkáme se stavbou, která nám cosi připomíná, pak si uvědomíme, že to jsou klasicistické ideje renesančního stavitele přenesené na jiný kontinent (to není fantazírování, architektonické hnutí označované palladianismus, které tyto momenty rozvádělo, skutečně existovalo). Odbočil jsem takto – letmo – abych podpořil onu myšlenku návaznosti valdického letohrádku na to nejlepší, co v té době v Evropě bylo. A jestliže to bylo ještě navíc živeno vévodovými ambicemi, není divu, že se u stále ještě vlastně malého městečka v Českém ráji setkáváme s něčím, co při prvním pohledu ohromí, protože bychom něco takového možná ani nečekali.
Ve zpracování postupuje autor kapitoly konzistentně, jako v těch předchozích se nejdříve zabývá dějinami stavby casina a dvora (hned v první větě zajímavá informace, jak získává badatel data, když údajem „o dokončení jedné části areálu, konkrétně severovýchodního křídla dvora, otočeného směrem k Valdickému klášteru, je rok pokácení stromu použitého na krovovou konstrukci v roce 1627,“ (s. 550) zatímco „poslední zprávy o stavební činnosti“ pocházejí z poloviny roku 1631.
Zároveň je třeba říci, že toto je jediné místo v knize, kde její autor opouští odborný diskurs a přechází k aktuálnímu apelu, doprovázející postesknutí o nedokončenosti této velkolepé stavby, když říká poté, co porovnává její zvláštnost s někdejší romantickou dominancí železničních nádraží v 19 století (je totiž prakticky v sousedství možného zážitku spatření casina z projíždějícího vlaku po trati, která vlastně celý areál protnula – a otázka je, do jaké míry ho toto poškodilo a do jaké míry mu vlastně ještě přidalo na jedinečnosti): „Řeč je o valdickém casinu, stavbě tak zvláštní, že zůstává dodnes nepochopená, nedokončená a nevyužitá, stojící na pokraji industrializované brány Českého ráje, bývalého centra frýdlantského vévodství, města Jičína (obr. iv10b28). Bylo by možné dlouho meditovat nad tím, jak její osud a nepochopení koreluje s osudem a nepochopením jejího stavebníka, doufat lze však přinejmenším v to, že předkládaná kniha pomůže nastartovat proces vedoucí k její vhodné obnově a dokončení.“ (s. 554)
Je to zcela oprávněná poznámka, vzpomínám sám skoro se skřípěním zubů na výroky někdejšího jičínského radního (jméno nebudu uvádět), jenž měl zásadní dominanci v tehdejším polistopadovém zastupitelstvu, takže snad nikdo ani neuvažoval o tom, že by bylo možné o této unikátní stavbě přemýšlet jinak, když s charakteristickým odsudečným gestem, mávnutím rukou, formuloval (ostatně stejně jako v jiných případech) generalizující poznámku: „Nikdy nebyla dostavěná, nikdy k ničemu nesloužila.“ No vida, je to spojeno s obtížemi, vyplývající z desetiletí dalšího zanedbávání, ale dnes je tady provozován jeden z nejzajímavějších celoročních kulturních programů v kraji mnohdy na nejvyšší srovnatelné úrovni a rozhodně originální svébytností se shrnujícím názvem Valdštejnské imaginárium.
Petr Uličný přináší doklady o podobě casina s vilou Pisani v Bagnolo od Andrey Palladia, sleduje podrobnosti výjezdových portálů čestného dvora, historickou i dnešní podobu „loggie“ a poté především činí architektonickou analýzu struktury stavby, která, podobně jako u jiných Valdštejnových staveb, procházela „za pochodu“ změnami, s nimiž bylo pro architekta velmi obtížné se vyrovnat. Sledujeme celou řadu nákresů rekonstrukcí zamýšlených podob, ale i dnešního stavu s oněmi „zazděnými nikami pro supraportu neosazeného portálu“ (s. 567, uvádím některé formulace jako doklad Uličného stylu, ale i jako poukaz k tomu, s čím vlastně musí pracovat). Je náročné pro mě jako pro „nearchitekta“ (odborným školením) soustředit se na tento způsob myšlení, zároveň se v těchto komentářích pro mne mnohé odkrývá.
Uvědomuju si, že užití adekvátního jazyka (např. „kolosální pilastrový řád s kompletním rejstříkem členění“, u kostela Valdického kláštera s. 709, princip serliany jako jednotícího principu Valdštejnových staveb, u Matyášovy brány coby „imperiálního symbolu v podobě vítězného oblouku“ s doplněním „pásů bos v rytmu 3-2-3-2“ a uplatněním „capriccia“ u „převrácení trojice klenáků“, s. 887–888) umožňuje nejen deskripci konkrétní architektonické struktury, ale zároveň vstup do „historické knihovny“ takto užitých prvků, s nimiž je možné srovnávat a (!) při skloubení znalostí z oboru a schopností vidět tyto prvky na konkrétních objektech dospět ke kýženým závěrům – je to podobné jako u „mapy“ v kartografii nebo (pro mě) s literárněvědnou terminologií nebo „notami“ v hudební skladbě, umožňující ji nejen „přehrát“, ale zároveň s touto deskripcí muzikologicky pracovat (mimochodem „vtip“: capriccio je termín, který znají i dějiny hudby, je to „hravá“ skladba, u N. Paganiniho, z jehož díla je nejspíš nejznámější, nicméně technicky velmi obtížná).
A ovšem, na závěr – v tomto svazku naposledy – odkazy na vzory a paralely, kaple v náchodském zámku či oválné schodiště v Palazzo Barberini v Římě, pohled na nějž nám může evokovat to, jak mohlo Valdštejnovo casino vypadat, kdyby bylo dostavěno.
Pět stran poslední kapitoly ic10C Keramika zahrady valtického letohrádku (Kristýna Matějková – Ljuba Svobodová) jsou dokladem toho, jak důležité jsou detaily v sebevíce velkolepě rozvrženém projektu, jakým je tato monografie, neboť jí dodávají perspektivu a konkrétnost (obé mají už tak), neboť keramika je „dalším dokladem bohatství materiální kultury, kterou se Albrecht z Valdštejna obklopoval“ (s. 577), a v tomto případě žel i dalším případem necitlivého přístupu k historickému dědictví. Autorky zmiňují, že při práci na čestném dvoře v roce 2004 (byl to jen jeden z tehdejších průšvihů) byl tento soubor pravděpodobně čtrnácti květníků „vyházen jako bezcenný odpad a nenávratně poškozen“ (s. 577). Sedm z restaurovaných květníků je v knize reprodukováno, prozkoumána jejich ikonografie a tvarosloví.
Tento můj příspěvek, zatím prvního svazku Architektury Albrechta z Valdštejna, může z mé strany být pouze velmi stručným shrnutím mého čtení, jeho záznamem s excerpty toho, co mě zajímá, neboť odborně, jak už řečeno, nejsa kunsthistorik a archeolog celoživotní profesí, nejsem vybaven kompetencí, která by mě opravňovala hodnotit místo Uličného monografie třeba v kontextu českých dějin umění, zpracovávajících i jiná podobná témata. Mohu jen posoudit posun ve zpracování od Wirthovy někdejší práce do tohoto stupně poznání tématu, jemuž se samozřejmě celá řada jiných odborných, beletristických či jiných prací o Valdštejnovi, jichž samozřejmě (jen u nás) vyšla celá řada (nejznámější Kalista, Pekař, Janáček, Polišenský, Kolman, Hojda, ze zahraničních Schiller, Alfred Döblin, Golo Mann), nemohla, již z podstaty zaměření, takto orientovaně věnovat.
Onen posun je nezměrný. Po velké pražské výstavě, která širší kulturní veřejnosti zpřístupnila ve širokém rozsahu velikost (nebojím se to slovo použít) osobnosti Albrechta z Valdštejna (jedinou zásadní výtku, kterou jsem vůči ní měl, že ponechala v ústraní právě onu jičínskou komponovanou krajinu, řečeno bez ohledu na to, že já na téma nahlížím z podstatně jiné perspektivy), je to knižní zpracování tématu v oné velkorysosti, kterou si samozřejmě téma v plné šíři zaslouží. Dostalo se tak dohromady poznání, které je roztříštěně zaznamenáno v odborných časopisech či tak nějak v neurčitých představách přítomno kolem nás, přitom se autorům podařilo nejen přinést výsledky svého vlastního dlouhodobého bádání, ale zároveň je udržet v metodologicky koncepční jednotě a nabídnout tento náhled, jak již shora řečeno, i širší než jen odborné veřejnosti, aniž by z těch nejnáročnějších požadavků sami slevili.
A podařilo se i „vyrobit“ těmto nárokům odpovídající publikaci ve všech příslušných knižních aspektech, včetně kvality tisku, ilustrací, grafické podoby i vazby. Jedinou malou vadou na kráse, kterou jsem zaznamenal, jsou drobné chyby, vzniklé nikoli ve vlastním bádání, ale při redakci knihy, totiž nesouladu označení ilustrací a textu na několika místech, tedy chybné číslování ilustrací, resp. odkazů k nim, např. na obr. iii3:13 se nenachází vila Lante v italském Bagnaii, nýbrž nákres grotty v Bubnech, italský komplex je vyobrazen na iii3:14. Podobně na s. 191 není v legendě vypsán obsah písmene 9. Vzhledem k náročnosti a dnešní vydavatelské praxi, kdy mnohdy „ulítne“ spousta věcí v korektuře (o některých překladech už vůbec nemluvím) je toto opravdu odpustitelné. Veřejnosti se dostala do rukou mimořádná publikace.
Odkazy (údaje o autorech)
Petr Uličný
https://www.agosto-foundation.org/cs/petr-ulicny-osobni-projekt
https://www.udu.cas.cz/cs/pracovnici/petr-ulicny/
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/petr-ulicny-70762
Architektura….
https://www.kosmas.cz/knihy/228359/architektura-albrechta-z-valdstejna-2-svazky/
on-line přes MZK Brno
https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:2a920500-0fe9-11e9-a9e5-005056827e52?page=uuid:6a589a3e-092a-4cb3-b592-359b9232de49 (publikace je přístupná pouze pro registrované čtenáře Moravské zemské knihovny v Brně)
přes Akademii věd (tam i další knihy P. Uličného, včetně nejnovější knihy Valdštejnský palác v Praze, ed. P. Vlček)
https://cas-cz.academia.edu/petrulicny
Petr Fidler
https://www.upce.cz/user/5158/71350f51-2f3a-e511-9403-005056a8483f
Barbora Klipcová
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/barbora-klipcova-70761
Ivan P. Muchka
https://www.udu.cas.cz/cs/ivan-p-muchka/
https://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/ivan-prokop-muchka-36957
Jaroslav Panáček
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Pan%C3%A1%C4%8Dek_(1948)
Jan Pešta
https://www.shp-pesta.cz/cirkevni-stavby
Zdeněk Hojda
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/albrecht-z-valdstejna-v-evropske-literature-17-stoleti/
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/galeazzo-gualdo-priorato-historie-zivota-albrechta-z-valdstejna/
Václav Rybařík
https://www.krajskelisty.cz/kralovehradecky-kraj/okres-jicin/4104-mesto-jicin-jiz-ziskalo-bronzovou-sochu-albrechta-z-valdstejna.htm
https://www.cena-d.cz/mestoJicin2015hotovo.html
Štěpánka Uličná
https://www.gnostika.cz/o_firme/
Jitka Hofmeisterová
https://www.cka.cz/cs/svet-architektury/seznam-architektu/ing-arch-hofmeisterova-jitka
Petr Uličný a kol., Architektura Albrechta z Valdštejna, Italská stavební kultura v Čechách v letech 1600–1635, NLN, s. r. o., Praha 2017
- pokračování druhý svazek -
———
Zpět