Petr Uličný a kol. / Architektura Albrechta z Valdštejna (II)

- pokračování - 

A můžeme sledovat i Valdštejnův styl zacházení s těmi, kdo měli stavění na starost (ne všichni byli jeho poddaní): „»Hleďte, aby byl dům v Jičíně zařízen mobiliářem, jak jsem to přikázal,« ukládal však Taxisovi již 3. června 1630.“ (s. 252) Jinde použije i ostřejších slov, jako v přípisu svému vrchnímu podkonímu Juliu von Hardeggovi, kterému nakazuje, aby práce na jičínském zámku pokračovaly, „aniž by se ztrácel čas, je-li Vám život milý.“ (s. 262) A je tu i zábava, když čteme o některých událostech, které dosvědčují, že časy se příliš nemění: „Dvě zprávy z 12. února [1631] informují o krádežích, k nimž došlo ve dvou provozních prostorách zámku. Nejdříve byla »kuchlmistrovi Gregoriovi komora zde v zámku vylomena, dva zámky uraženy a ukradeno mu 8 šunek a 14 uzených jazyků«, následně se lupič dostal i do komory stavebního písaře, když »dveře s dvěma zámky vylomil« a »z mříží, které zde byly uloženy, vytáhl a ukradl na 2 centnýře tyčí«“ (s. 257).

V roce 1632 byla už diskuse o střeše, hlavní postavou je nyní Sebregondi (s. 259), tomu se věnuje samostatná podkapitola o architektech (s. 274), kde je zřejmá řada Spezza, 1929 Pieroni (kromě zmíněného dřívějšího projektu), v témže roce přijel do Jičína Sebregondi: „Od konce roku 1629, kdy byl do služeb frýdlantského vévody přijat architekt Nicolò Sebregondi z Mantovy, pak vycházela jistě většina nových dílčích návrhů z jeho talentované ruky. V důsledku mnohých požárů a četných přestaveb a také ztráty plánové dokumentace však již není možné jeho podíl rozeznat.“ (s. 275) O osudech rezidence po Valdštejnově smrti (s. 273ad.) se dozvídáme ve stručném přehledu, nicméně pro každého čtenáře bude důležitá událost, která proměnila podobu jičínského zámku, totiž požár v roce 1768. „Radikální proměnou prošlo zejména zámecké průčelí, které již nebylo obnoveno v předchozí formě, ale dostalo nový klasicistní výraz s dvojicí nízkých trojúhelných štítů nad mělkými rizality. Střední věžice byla zcela zbořena a úpravy se týkaly i nové balustrády v patře, arkád na prvním nádvoří a interiéru.“ Představu, jak se tedy podoba zámku v podstatě zásadně změnila, nám tak přinášejí pouze dobové ilustrace (s. 281 a pak s. 282, 283 zobrazení Josefa Sikory), další možností je rekonstrukce průčelí, pro niž jsou „použity formy vikýřů z Valdštejnského paláce v Praze“ (s. 287). Přes předchozí poznámku jsou „trojetážové arkády prvního nádvoří“ (s. 285), jimž předcházely již arkáda z doby Smiřických, „jednou z mála intaktně dochovaných částí Valdštejnovy jičínské rezidence.“ (s. 285)

A podobně jako u předchozích staveb můžeme i u jičínského Valdštejnského paláce sledovat případné paralely/vzory, jako je Landhaus ve Štýrském Hradci (s. 292, já sám jsem si vždy dával obraz jičínského arkádového nádvoří do souvislosti rovněž se Zemským domem, ale v jiném městě, totiž Linci, který je rovněž renesanční, z roku 1564). Množství historických i nových fotografií, rekonstrukčních nákresů, srovnání a odkazů, podrobná deskripce i komentář k současnému stavu dochování i dostupnosti, respektive šíře historických dokumentů, z nichž lze vytvořit celistvý obraz toho, co je výsledkem Valdštejnova stavebního úsilí, dává prostor pro porozumění jeho hodnotě. Sledujeme podobu průčelí i jednotlivých nádvoří, dispozici jednotlivých pater, žlabů ve stájích, z nichž žel, podobně jako u pražského paláce, zůstal zachován pouze samotný prostor, „strukturu a genezi dispozice“, „dekorace“ atd.

To, co si dnešní běžný obyvatel Jičína nicméně nejspíš neuvědomí, je skutečnost, že zámecký areál dosahoval až po dolní úroveň hrany zámecké zahrady, tedy k dnešní ulici 17. listopadu (součásti „jičínského okruhu“, za nímž řeka Cidlina odděluje Staré a Nové Město). Na těchto místech byly ovšem rovněž budovy, dnes neexistující, sleduje je podkapitola Rezidence Albrechta z Valdštejna: Dolní část rezidence, opět zprvu podle pramenů, poté jako popis jejich architektury: „Areál dolních stavení formovaly bloky celkem čtyř dílů stájí, letní (venkovní) a zimní (zastřešené) jízdárny, míčovny, kovárny sevřené do hradeb opatřených bastiony a zahrady. Později k nim ještě přibyly i objekty zbrojnice a vozovny, o těch však není jisté, zda byly započaty již za Albrechta z Valdštejna.“ (s. 323) Jednotlivé části jsou pak popsány v jednotlivých podkapitolkách. Podobu dolních stavení paláce máme dochovanou mj. na fotografii z roku 1870 (s. 311) a v řadě dalších vyobrazení v celku i detailech na s. 310 až 321, (podobný charakter mělo průčelí tzv. Jezuitského [či Jarošova] dvora [dnes jediný pozůstatek ve jménu Jarošovská ulice] vedle nové budovy jičínského gymnázia, dnes areál IV. ZŠ Jičín, které ještě pamatuji jako malé dítě). Tyto stavby byly ovšem zbořeny již na přelomu devatenáctého a dvacátého století.  

Než se přesuneme k vlastnímu obsahu projektu na Valdštejnovu rezidenci z roku 1624 ve stejnojmenné kapitole (kap. iv2), je ještě shrnuto to základní, co jsme se dozvěděli v kapitole předchozí. Obě rezidence, pražská i jičínská, vznikly přestavbou starších budov, a přes odlišnosti, dané konkrétními kontexty, které je determinovaly, vycházely ze „stejného vzorce“ (s. 332), zároveň byly v obou případech určitým centrem, tzn. i východiskem dalších možných či předpokládaných rozšíření (v Jičíně třeba už spojení s kostelem sv. Jakuba, „který při svém založení dostal nejen statut proboštského, ale i dvorského kostela, tedy Valdštejnova polosoukromého chrámu“, s. 333). Je tu i stále se opakující myšlenka nedokončenosti (a úvaha o mecklenburském Güstrově, jehož budování musel Valdštejn opustit), v Jičíně pak tento obraz můžeme rozšířit i o vizi neustálé estenze, zahrnující i expanze do krajiny v jejím architektonickém a kulturním uchopení. A čteme i postesknutí nad tím, že dnešní podoba – vzhledem ke ztrátě bohatého skvostného vybavení interiéru i dalším přestavbám následkem několika požárů – nevykazuje onu „exkluzivitu“ a mimořádnost, ke které vedla „složitá a komplexní cesta, která vedla k jejímu vzniku“. Může „ohromovat již jen svým ojedinělým rozsahem, vybavením dalšími stavbami včetně jízdárny a míčovny a pozoruhodnou provázaností s městem“ (s. 334).

Na začátku této složité a komplexní cesty se nalézal už v předchozím odstavci předeslaný Projekt na rezidenci Albrechta z Valdštejna v Jičíně z roku 1624, jeden z mnoha „v krátké době jednoho desetiletí zamýšlených projektů“, „pravděpodobně v této době plánovaný Valdštejnem do zamýšlené nové části města Jičína“ (s. 335). Petr Uličný hodnotí tento projekt nejvyššími evropskými měřítky, když říká, že „pokud by byl tento palác realizován, byl by pro typologii české palácové architektury asi stejně významný jako římský Palazzo Farnese nebo florentský Palazzo Pitti – vzory, na které projekt navazoval – pro italskou renesanci“ (s. 335). Hovoří o tradičních palácích s trojpodlažními arkádami v Opočně, Litomyšli, Bučovicích a dalších, vyrostlých z hluboké tradice v českých zemích a novém řešení s jinou organizací vnitřního prostoru a „bez použití štítů“ u projektu tohoto. A „díky nárokům stavebníka a talentu architekta, kombinujícího motiv dlouhých galerií s vilovými prvky, by zároveň byla vytvořena stavba tak ojedinělé formy, že by neměla obdobu ani v Itálii, odkud autor projektu pocházel. Vedle Valdštejnského paláce v Praze, centrálního kostela sv. Jakuba v Jičíně a komponované architektonické krajiny na Jičínsku tak patří tento nerealizovaný návrh k tomu nejzajímavějšímu, co během velmi krátké doby Albrecht z Valdštejna a jeho architekti v Čechách dokázali vytvořit.“ (s. 335) Tato formulace je důvodem, proč je „třeba tomuto návrhu, uloženému dnes ve sbírkách florentských Uffizií, věnovat detailní pozornost“ (s. 335) v samostatné kapitole.

Plány se nalézají v pozůstalosti Giovanniho Pieroniho, sledujeme popis projektu a přetištěnou dokumentaci i ve srovnání se shora řečenými italskými stavbami a dalšími plány nerealizovaných staveb např. ve Florencii. Monumentalitu takovýchto projektů vidíme na vile Mondragone ve Frascati, jak je zobrazena ve Specchiho a Rossiho knize Il qvattro libro de nvovo teatro delli palazzi z r. 1699 (s. 353). Uličný uvádí řadu dalších staveb podobného typu, např. vilu Aldobrandini, vily v Cesalto a další, které najdeme i v dobových přehledových knihách o architektuře, z největší části stavby, jejichž realizace spadala do času nedlouho předtím, než realizoval své projekty Pieroni v Jičíně. Sledujeme, jak si mohli architekti při své invenci vybírat a kombinovat z různých staveb určité prvky, např. výrazný rizalit v průčelí vystupující do zahrady, možnost zvolit na totéž místo casino nebo grottu aj. Pisatel už nyní uvažuje i o dalších částech Valdštejnových aktivit v Jičíně, když říká, že „valdický letohrádek, založený u Jičína v roce 1627, byl modelován právě podle vily Pisani (kap. iv10b)“ (s. 352). Uvažuje také o časovém sledu, v němž je nápadné, že Pieroni vytvořil projekt v roce 1924, ale už „v srpnu roku 1625 psal Valdštejnovi jeho architekt Andrea Spezza, že začal pokládat základy pro zámek v Jičíně“ (s. 355) a vysvětluje další souvislosti cirkulace architektů (Spezza, Marini, Pieroni ad.) s horečnou výstavbou pražského paláce a dalšími proměnami situace (např. že poznal Pieroniho kvality, s. 356).

Již formulace názvu následující kapitoly, Jezuitský areál v Jičíně (iv3, s. 357 ad.), upozorňuje zvláště jičínského čtenáře, který tento komplex je zvyklý nazývat prostě „jezuitská kolej“, že se, podobně jako u těch předchozích, jedná o komplikovanou záležitost několika budov provázaných v průběhu vzniku řadou vztahů, které museli architekti vyřešit. Celý areál sestává nejen z vlastní koleje, budovy gymnázia (dnešní Lepařovo gymnázium, které se coby instituce k této historii hlásí, je ovšem od roku 1883 umístěno v novoklasicistní budově v Jiráskově ulici), ale z původního kostela sv. Ignáce, fary, jezuitského semináře a dalších staveb. Setkáváme se s problematikou podobnou jako u všech ostatních souborů staveb, tzn. vývoje v určení samotného místa stavby, proměn jednotlivých projektů, realizovaných či nerealizovaných částí komplexu (zde i „nerealizovaný chrám sv. Ignáce v Jičíně“; autory kapitoly jsou Pavel vlček a Pavel Zahradník, proměnami vztahu původního kostela sv. Jakuba, dnes Ignáce a chrámu sv. Jakuba u paláce se zabývá další samostatná kapitola), analýzou samotné architektury, otázku architektů (v tomto případě máme nákresy G. B. Mariniho).

Celá situace je patrná z nákresu iv3b: 1 (s. 387), na němž je zachycena poloha všech staveb kolem roku 1634, a pak z nákresu iv3b: 5, kde je zachycen nerealizovaný seminář podle projektu Giovanni Pieroniho, který se musel v ustoupení od vnější linie koleje přizpůsobit tvaru komunikace za hradbami, resp. hradbám, výkresy projektu jsou reprodukovány na předchozích stranách. S výrazem „seminární dvůr“ se v pozdějším Jičíně setkáme o několik desítek metrů dále (s pozdějšími proměnami funkcí) na západní hraně Komenského náměstí (kdybychom pak po „jičínském okruhu“ pokračovali, dospěli bychom kolem budovy dnešního gymnázia ke zmíněnému dnes již neexistujícímu Jarošovu dvoru). S pozdějším architektonickým vývojem (neboť „pád Valdštejnovy hvězdy nakonec způsobil, že plánovaná seminární budova nebyla již za jeho života postavena“, s. 391) se seznámíme ve stručnosti v posledním rozsáhlejším odstavci na konci celé kapitoly (s. 391).

Jednou z nejviditelnějších staveb Valdštejnovy jičínské rezidence je vedle paláce, koleje a valdického letohrádku Proboštský a dvorský chrám sv. Jakuba v Jičíně, autorem kapitoly je Petr Uličný. Uvádí ji slovy Balbínovými z jeho Miscellaneí: „V Jičíně na svém panství zahájil slovutný vévoda frýdlantský Albrecht z Valdštejna od základů stavbu kostela sv. Jakuba. Kdyby byl dokončil toto úctyhodné dílo, zastínilo by svým leskem mnoho jiných kostelů. Kéž svatý apoštol Jakub povzbudí našeho patrona, aby dovršil prvotní vnuknutí, s nímž bylo dílo zahájeno, a napomohl dokončit tento kostel, jenž působí nesmírně velkolepě.“ (s. 393) Žel, stejně jako osud celého velkolepého snažení vévodova i tato stavba zůstala nedokončena. Chybí jí čtyři věže, nakreslené v posledních podobách projektu, podobně jako u ostatních témat se postupně měnícího do současné podoby. Monumentalita (o ní Uličný nehovoří) dokončené stavby by vystoupila v okamžiku, kdy bychom ji mohli spatřit z odstupu z krajiny (od východu) jako součást krajinného konceptu, v němž by dominovala ve středu Valdštejnovy rezidence (nebyla by jím, jako tomu je dnes, Valdická brána), prodloužená čtyřřadým stromořadím, vedoucím k loggii a valdické kartouze (dnešní věznici). I tak je to záležitost z jičínského souboru valdštejnských staveb vizuálně nejspíš nejatraktivnější.

Závažnost stavby jakožto duchovního centra Valdštejnovy jičínské rezidence si nicméně uvědomíme jiným způsobem, totiž sledováním postupných proměn zprvu jejího projektování, poté výstavby. Ve florentských Uffiziích jsou mezi plány Giovanniho Pieroniho (s. 395) dochovány čtyři plány, označované „Jakub I“ až „Jakub IV“, na nichž Petr Uličný sleduje změny architektonické koncepce od longitudinálního (podélného) chrámu (vyobrazení na s. 396, 396) k centrální stavbě (s. 400, 403), architekt, který už v roce 1924 vypracoval pro Valdštejna nerealizovaný projekt paláce, byl v jeho službách od roku 1627. Z celkem šesti podob (teprve šestá byla realizována) máme k dispozici ještě jeden návrh, označený jako „Jičín V“, uložený „v Bavorské národní knihovně v Mnichově“, o němž si nicméně nemůžeme být jisti, zda se skutečně vztahuje k Jičínu či zda to není jen „velmi nápaditá variace již existující stavby od jiného architekta, studujícího Valdštejnovy stavby“ (s. 402).

Valdštejnův chrám sv. Jakuba je spojen s myšlenkou založit v Jičíně biskupství, jehož fundace „patřila k velkolepým Valdštejnovým plánům na přebudování města Jičína“ (s. 393) a již v květnu 1624 byla „sepsána i zakládací listina“ (s. 393), přitom ji Valdštejn „začal koncipovat dokonce ještě před tím, než byl v září roku 1623 povýšen na říšského knížete“ (s. 393), tedy se značným předstihem. „Fundaci hodné knížete“ také měla odpovídat velkolepost projektu. Žel z něj sešlo, i na jiných místech knihy čteme o sporech s jezuity v roce 1623, přesto se tady setkáváme s obrovskou energií, jejíž příznaky jsou představy dokonce zbořit starý gotický kostel sv. Jakuba, umístit jej na jiném místě (na náměstí naproti zámku), povýšení z fary na proboštství a kostela na dvorní, a konečně posuny v jednotlivých projektech, které Uličný podrobně popisuje z ideové geneze i z architektonického hlediska.

Vzorem pro jičínský chrám měl být poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi (s. 397), po proměně koncepce na centrální návrh pak coby idea architektura v Římě či Florencii, vlastními tvary „drobný Tempietto Barbaro v Maseru, postavený Andreou Palladiem v roce 1580“ (s. 401, plány jsou zachovány v knize Ottavia B. Scamozziho Le fabbriche e i disegni di Andrea Palladio, 1796). S proměnou na centrálu s vepsaným křížem se pak ještě vyvíjí další možnosti koncepce od původního kruhu (Jičín III i Paladiova stavba v Maseru) k čtvercovému, kdy autor porovnává půdorysy projektu Jičín V, baziliky sv. Petra v podobě plánované Michelangelem 1569 a kostela Santa Maria Assunta di Carignano Galeazza Alessi z let 1662- 1583, jak jej zachytil Peter P. Rubens v Palazzi moderni di Genova, 1622 (s. 404–405). Podstatným momentem pro proměnu výsledné podoby byla potřeba osadit stavbu zvonicí, což v tomto případě vedlo právě k proměně kruhového ve čtvercový půdorys se čtyřmi věžemi, které se nicméně nakonec – jako mnohé ve Valdštejnových záměrech bohužel už nemohly zrealizovat.

Hodnotu stavby můžeme nicméně s Petrem Uličným shrnout jeho větami, v nichž jde s myšlenkou založení kostela sv. Jakuba v Jičíně ještě dále (omlouvám delší citaci, ale vlastně to nešlo vzhledem k množství zajímavých odboček „seškrtat“): „Jestliže osazení páru věží do průčelí římského střihu tak nelze vysvětlit jinak, než že to byl stavebník a prostředí se svou tradicí, které jičínskému průčelí daly toto středoevropské zabarvení, centrální kompozice chrámu neměla v té době v Čechách žádné obdoby. A nutné je zároveň poznamenat, že ani Itálie neznala mnoho obdobných realizací. Pro tuto ojedinělost se možné se ptát, zda – tak jako v mnoha jiných případech Valdštejnovy architektury – i za radikální změnou klasického podélného chrámu v koncept centrály vybavené čtveřicí věží mohla stát ještě inspirace nějakým zaalpským modelem. V tom případě by bylo nutné hledat zdroje inspirace až někde v evropském dávnověku, počínaje slavnou kaplí Karla Velikého v Cáchách. Na hledání nějakého takového vzoru by mohlo ukazovat pozdní podání, které tvrdí, že Valdštejna pro čtyřvěžový koncept inspiroval chrám sv. Jakuba v Compostele (přesto, že to není centrála a nemá čtveřici věží). Snad tím toto podání míří na grandiózní katedrálu ve španělském Valladolidu, započatou v roce 1589 podle projektu Juana de Herrera, autora El Escorialu, jehož koncept byl převzat ve Valdickém klášteře.“ (s. 420–421).

Realita žel, jak vidíme i z další obrazové dokumentace, byla ve vlastním výsledku jiná, chrám se nikdy nedočkal nejen věží, ale i současná podoba je až výsledkem dostavby Josefa Opolzera v polovině 19. století. „Za Valdštejnova života byl v přízemní etáži nahozen jen tektonický reliéf pilastrů, zatímco horní etáž formovaly až do novobarokní dostavby jen pásy hrubého zdiva, připravené pro uchycení celokamenného obložení“, při němž byli architekti odkázaní vzhledem ke ztraceným plánům pouze na svou invenci.“ (s. 410) Interiér nicméně byl v roce 1634 jakožto stavba dokončen, bohaté ilustrace v kapitole ukazují jeho nádheru. A už vůbec jsem nezaznamenal nic z podrobností nejen samotné výstavby (od s. 406), ale i z pozoruhodností architektonického řešení jednotlivých prvků, které nakonec vždy ukazují originální tvář stavby. Pro detaily je nutno si knihu přečíst, zmíním jen dva výrazné detaily, které autor rozebírá, totiž charakteristický svazek pilastrů (s. 416) a „široké segmentové okno v druhé etáži jičínského chrámu“ (s. 418). Právě tyto příklady jsou nesmírně zajímavě rozvedeny poukazy na různá řešení u Giacomo della Porty, Carla Maderny, Giovanniho Battisty Sorii a dalších architektů v Římě i jinde (tento typ okna od s. 418). Jako jedno ze shrnutí můžeme na jednom místě číst: „Pokračováním v myšlenkách, které formovaly římská pozdně renesanční průčelí, tak Pieroni v Jičíně dospěl k vlastnímu řešení, v kterém již zaznívají první tóny barokní architektury. (s. 413)

Na obě dominantní stavby na centrálním náměstí (rezidenční palác a chrám sv. Jakuba) navazuje následující kapitola Domy Valdštejnova Jičína. Vybrané projekty, kterou napsali Barbora Klipcová a Petr Uličný společně. Po obecných charakteristikách, v nichž se mimo jiné hovoří o „financování výstavby domů jičínských měšťanů“ (podkapitola s. 424), kde se dozvídáme i o zdrojích, z nichž tyto informace dnes máme, způsobu vyplácení „dotací“ po předchozím tlaku na provedení stavby na společensky prestižním místě (nepřímo ukazujícím i na postavení samotného vévody, jehož celý prostor reprezentuje), je věnována zvláštní pozornost těmto stavbám: Dům Maxmiliána z Valdštejna (čp. 73), Dům Václava Záruby z Hustířan / Otty Friedricha z Harrachu (čp. 38), Dům Hanibala z Valdštejna (čp. 74), Domy Adama Erdmana Trčky, Pavla Michny z Vacínova a Hanse Ulricha von Schaffgotsche či Domy Valdštejnových zaměstnanců na jičínském náměstí, a pak Dům zemského hejtmana (čp. 10), Měšťanské domy pod kostelem sv. Ignáce (čp. 12 – 19) a konečně Fara – proboštský dům (č. 96).

Zajímavá je skutečnost, že dom č. 38 a 73 jsou nárožní domy, od nichž vedou z náměstí ulice ven (dnešní Palackého a Fortna), takže vlastně určují strukturu architektury celého náměstí. Sledujeme jejich historii, postup prací i architekturu, dispozici staveb, přičemž zase např. můžeme na nákresech porovnávat Zárubovský-harrachovský dům s „palato E“ v Janově dle zmíněné Rubensovy publikace z roku 1622. Poukazuje se tím na skutečnost, že nejen reprezentativní budovy samotného vévody, ale i kvalita celého urbánního prostoru odkazuje k těm tenkrát nejprogresívnějším evropským trendům. U objektu fary, „respektive proboštského domu“ je zase zajímavé, že „je jedinou stavbou z drobnější jičínské architektury, k níž se dochovala i původní plánovaná dokumentace“ (s. 453)

Postupně se pak – v další takto nazvané kapitole – dostáváme k Předměstí Valdštejnova Jičína. Jejich dobovou, resp. o něco málo pozdější podobu máme, podobně jako u jiných částí, dochovanou na vedutě Josefa Sikory z roku 1756 – a já si znovu v dnešní perspektivě uvědomuju, jak zásadně se proměnila tvář Jičína během několika posledních desetiletí, kdy se skokem město rozšířilo o některé rozsáhlé segmenty, například „nad Jarošovem“, jímž za Valdštejna končilo město, vyrostla již „za první republiky“ vilová čtvrť pod lesoparkem Čeřovka, na jejíž osu dnešní Foerstrovy ulice, spojující oblouk hrany lesoparku s hranou obdélníkového prostoru dnešní Oblastní nemocnice, navazuje nová obytná čtvrť dosahující prakticky až k rybníku Kníže (hovořím o jediné lokalitě, dnešní podobu města samozřejmě spoluurčilo několik sídlišť, z nichž jedno vymezilo prostor od Valdštejnova stromořadí, kdysi spojujícího Jičín s Valdicemi, dnes takřka spojeného urbánního prostoru, druhého daleko za Valdštejnovým Novým Městem, které navíc s tím „Starým“ bylo v posledních dvou desetiletích spojeno demolicí někdejšího barokního prostoru za cidlinou a novou výstavbou. Tak to byl jen letmý odskok k současnosti, motivovaný pohledem na staré fotografie dřevěných domů, například domu čp. 4, na jehož zobrazení je připsáno „vyhořel 13. X. 1913“ (s. 361) Samozřejmě si jen můžeme představovat, jak by vypadalo město, kdyby nebyl jeho stavební vývoj 25. února 1634 utnut Valdštejnovým zavražděním.

Vcelku krátkou kapitolu, která nicméně ještě patří do oblasti Nového Města, zabírá Kostel Nejsvětější Trojice v Jičíně (iv7), který dnes, jak je ostatně uvedeno i u ilustrace interiéru, známe dnes jako kostel Panny Marie de Salle. Vzhledem k tomu, že je „prakticky zcela dílem realizovaným v letech 1661–1663“ (s. 467), nicméně základní kámen byl položen v roce 1629 a stavba zahájena z iniciativy Valdštejnovy a v režii jezuitů, lze jej zhodnotit, coby stavbu vztyčenou „na valdštejnských základech“ slovy, že „lze alespoň jeho půdorys zařadit mezi Valdštejnem iniciovanou architekturu.“ (s. 467)

Další kapitola (iv8), poslední v tomto svazku, Krajinná kompozice a urbanismus Valdštejnova Jičína, se nicméně vrací k zásadním tématům, řekl bych dokonce k tématu, které proslavilo Valdštejnův Jičín v dnešním kulturním povědomí nejvíce – ač, jak je už z předchozí četby zřejmé, jednak prvenství svého druhu můžeme přičíst i řadě ostatních vévodových iniciativ, jednak úžas, který nás může uchvátit nad jednotlivými obrazy této kapitoly, by měl patřit celku založení několika rezidencí, té pražské s několika příměstskými a jičínské, v jistém smyslu opozici té první, vycházející z postavení frýdlantského vévody – neboť teprve toto celistvé vidění (z podobného odstupu, jako můžeme snít o jičínské katedrále spatřené v krajině zdáli) umožňuje uvědomit si velikost toho, k čemu Albrecht Valdštejna směřoval.

Kapitola je rozčleněná do třech částí, z nichž po úvodní první s již uvedeným názvem (autorem je Petr Uličný) se druhá, Lipová alej do valtického letohrádku, zabývá spojnicí města a valdické villegiatury (napsané ve spolupráci tří autorů, Sylvy Dobalové, Barbory Klipcové a Petr Uličného), a třetí s názvem Valdický letohrádek, která se rovněž dále rozpadá do třech částí, z nichž první dvě se věnují celku tématu – Valdická obora (Barbora Klipcová – Petr Uličný), Zahrada, casino a dvůr valdického letohrádku (Petr Uličný), a poslední jedné drobné, nicméně zajímavé záležitosti – Keramika zahrady valdického letohrádku (Kristýna Matějková – Ljuba Svobodová).

Kapitola je opět uvedena Balbínovými slovy: „Jako chlapec jsem dost často viděl, jak na tento hrad [Veliš], svůj majetek přicházel z blízkého města Jičína frýdlantský vévoda Valdštejn, aby se potěšil pohledem na něj i široké okolí viditelné na mnoho mil.“ Kromě toho, že mohu potvrdit slova českého barokního dějepisce o úchvatnosti pohledu z místa kdysi jednoho z nejmohutnějších českých hradů, zahrnující i severní horizont samotné země v hřebenech Krkonoš s jeho nejvyšším vrcholem, je podstatná skutečnost, že z tohoto místa dodnes můžete spatřit v celistvosti celou krajinou kompozici s ústřední osou lipového stromořadí směřující z města k letohrádku a Valdické kartouze. Je to tedy i nejlepší východisko, jak začít text o tomto tématu, jak to ostatně Uličný v doprovodných slovech potvrzuje.

Začíná se nicméně zcela prozaicky, záměry proměny jičínského panství, které Albrecht z Valdštejna obdržel „do zástavy v březnu roku 1621“ a „v únoru roku 1623 získal do trvalého vlastnictví“ (s. 469), „ve velkoměsto“ se odvíjejí na začátku od problematického vyjednávání s jezuity a od uspořádání centra města a umístění zámku a jezuitské koleje, popř. biskupství (to „zmiňoval dokonce již v červnu roku 1623, tedy ještě před tím, než mu císař udělil knížecí titul“, zamýšleného a nakonec nerealizovaného karmelitánského kláštera. Sledujeme znovu možné varianty uspořádání města, např. představu, že „prvotní Valdštejnův plán byl obsadit centrální část Starého města a okolí kostela sv. Jakuba církevními institucemi“, přičemž „kolej s karmelem měly být podle všeho na náměstí, sídlo biskupa s plánovanou katedrálou lze nejspíš hledat při kostelu sv. Jakuba“, tj. v řadě elementu „zámek/kolej, karmel a biskupství“, jindy ovšem záměr přemístit novou rezidenci do protiváhy ke stávajícímu uspořádání jinam. Celé rozvržení pak zásadním způsobem ovlivňoval „spor o umístění jezuitské koleje“ (s. 470), situace se neustále měnila pod tlakem, „pod kterým musel Valdštejn hledat možnost, jak vyhovět požadavkům ambiciózních jezuitů“ (s. 471). Ti nakonec zmařili všechny původní plány, „vyhráli svou bitvu a rozrušili západní část města nepravidelným shlukem budov, ignorujících jak Valdštejnovy záměry, tak i ortogonální strukturu města. Pro hodnoty urbánní kompozice, které tehdy Valdštejn prosazoval, neměly jejich stavby žádné pochopení. Jezuité se raději po vzoru jindřichohradecké koleje usadili v koutě města při farním kostele a na návrh, aby ovládli prostor města výstavbou koleje na vizuálně nejexponovanějším místě, jak to činili v Praze a později i v dalších českých městech, zcela resignovali“ (s. 471–472).

To je zcela zásadní první sdělení, týkající se uspořádání centra města. Další přijdou, když Uličný obrátí (spolu s Valdštejnem) svou pozornost do krajiny. Tam v chronologii celý proces jejího kulturního uchopení začíná záměrem zřídit na Veliši klášter pro františkány (v srpnu doku 1625), který byl vetován pro svou údajnou nevhodnost, přesto vévoda vydává v roce 1627 „příkaz, aby byli františkáni na hrad uvedeni a v březnu roku 1628 byla již sepsána zakládací listina“ (s. 472). Skutečnost, že se tato vize nenaplnila, je jiná věc. To, že se Valdštejn k ní nicméně přece jen vrátil, je spojeno s dalším pokračováním celého projektu na opačné straně města, totiž povolání řádu kartuziánů v roce 1621 a „po intermezzu ve vsi Radimi“ jejich přesunutí v průběhu roku 1626 do Valdic, kde byla v prosinci roku 1627 pro klášter vydána zakládací listina. Ve zpětném pohledu lipovou alejí se pak přes střed města měl na horizontu objevit druhý klášter na vrcholu Veliše (o tom se může ostatně přesvědčit každý, kdo se z valdického letohrádku vydá zpět do Jičína – samozřejmě žádný klášter na vrcholu Veliše neuvidí; tento zvláštní obrat, který mě ovšem v této formulaci, odvolávající se právě na chronologii, nikdy nenapadl, se dočteme na s. 474). Uličný nyní formuluje to, co Valdštejnův krajinný projekt představuje: „Valdštejn tím tak nechal v jičínské kotlině vytyčit v jedné linii gigantickou krajinnou kompozici se středem v Jičíně, spojující světské a sakrální elementy v jeden svazek.“ (s. 472) Tento projekt, jehož deskripci se bude autor studie věnovat v dalších kapitolách, nyní srovnává v jejích elementech postupně s předchozími realizacemi (zahrada v Bubnech či Ovenci), uspořádání Říma, vytyčené papežem Sixtem V. v letech 1585–1590 (zobrazení dvojstrana 476–477), které představuje „jediný dobový protějšek“ s podobným fenomenálním významem a které je dále podrobněji rozebráno (je v v něm propojeno sedm chrámů v italské metropoli a centrálním městě křesťanství).

Schéma kompozice najdeme na s. 475. Z něho jsou patrné jak všechny základní aspekty geniálního řešení, tak určité nedostatky, nepřekonatelné z řady důvodů. Jedním z nich je orientace kartuziánského kláštera, který není směrován osově totožně s celou kompozicí (čímž se přichází o příslušný efekt), „kartuziánská povolnost měla své hranice a ty evidentně nešlo překročit v otázce orientování chrámu jiným směrem než striktně k východu“ (s. 475). Už Wirth psal o problematičnosti napojení casina na lipové stromořadí, Uličný doplňuje další komplikace, zásadní problém nicméně je v nedostatečném napojení centra města, které vytýká plánu Sebregondiho (s. 488, žel jediného dochovaného materiálu, což je překvapivé), neboť centrum města má čtyři brány, jak lze vyčíst i v rekonstrukci (s. 480), totiž Valdickou (na dnešním místě), Velišskou (na východu z náměstí pod farním kostelem dnes sv. Ignáce), Holínskou (na konci dnešní ulice Palackého naproti dnešní budově gymnázia) a tzv. Fortnu (směrem k lokalitě Hrádek a toku Cidliny), zatímco vazba na samotnou lipovou alej zcela chybí. Uličný uvádí i nepřesnosti v zalomení linie, vzniklé skutečností, že alej byla vyměřena z Valdické brány, zatímco po vystavění chrámu sv. Jakuba, jímž získala na rozdíl od tohoto pouze formálního určení svůj vnitřní symbolický, duchovní význam.

Doplnil bych ještě jednu, byť diskutabilní otázku, která vyvěrá ze skutečnosti, že ani s ohledem na tato fakta není linie lipového stromořadí dokonale přesná osovým směřováním na vrchol Veliš, jak jsme v osmdesátých létech s Milošem Šejnem proměřili a zdokumentovali (dnes ostatně stačí kliknout na mapu Googlu a přiloženou fotografii, kde je z vrcholu, na němž kdysi stával mohutný hrad, odklonění poměrně výrazně patrné, a konečně je to zřejmé i z vyobrazení v samotné knize, iv9:3, s. 495). Je to ovšem relativní vzhledem k tomu, že toto zjištění (patrné jak z pohledu z aleje, tak z vrcholku Veliše) je orientováno opravdu na dnešní vrchol kopce, zatímco nemáme žádný františkánský klášter, jehož dominanta, směrodatná pro tento fakt, mohla být umístěna poněkud stranou vlastního vrcholu.

To, jak vypadala lipová alej, je zřejmé z veduty města Josefa Sikory z r. 1756 (tento detail zde na s. 494), jednoho z velmi důležitých materiálů, neboť na ní jsou viditelné i další prvky tehdejší podoby města), sledujeme i porovnání schémat aleje mezi Pražským hradem a starou Královskou oborou a jičínskou alejí (s. 498, 499) a posléze i podobu staré královské obory v Pratru a dalších příkladů. Je zajímavé zaznamenat i skutečnost, že stromem, užívaným pro tyto účely, nebyla jen lípa, ale i vrba v kombinaci s ní, či, v jiných případech, kaštan, dokonce i samostatně.

Valdický letohrádek, druhá, vlastně nejrozsáhlejší kapitola, věnovaná tématu předměstské architektury v Jičíně v tomto svazku (kartuziánský klášter, tedy závěr celé komponované krajiny, se probírá v druhém svazku), se nejdříve soustřeďuje na téma Valdická obora (iv10a, Barbora Klipcová a Petr Uličný), a začíná, v souladu s metodologií celé monografie nejdříve obecným tématem Obory Albrechta z Valdštejna, tedy charakteristikou Valdštejnova lesního hospodářství, popisem obvyklých struktur takovýchto hospodářství, jichž bylo ovšem bezpočet, kde jsou buď kompletně nebo v určitém vymezení (s. 504, autoři uvádějí mj. Smrkovice, Kamenici, Kovač, Tuř, Vokšice, Staré Hrady, u Kopidlna, Mlýnice, pod hradem Hrubá Skála, v Bílsku, Ostroměři, Bříšťanech, dobré Vodě, u Frýdlantu aj.). Hovoří se o rybnících a vodních tocích, kde jsou chováni kapři, „chlívcích labutích“, hřebčínech, zvěři udržované v ohrazeném prostoru i volně, zahradách a sadech atd.

Čteme Dějiny valdické obory, užívané v této funkci již před Valdštejnem a získané „do svého majetku v roce 1621 spolu s panstvím Kumburk“ (s. 509), o nejstarších dějinách „přinášejí dochované písemné prameny zpráv jen velmi málo“ (s. 508), za Valdštejna je jí jako první „list, který 14. června 1627 adresoval tehdejší hejtman kumburského panství Mikuláš Wachtl zemskému hejtmanovi Gerhardovi z Taxisu“ (s. 509) v souvislosti s hospodařením v jiných oborách a dopravou materiálu, později je zmínka také v zakládací listině kartuziánského kláštera, „kterou Valdštejn stvrdil 8. prosince 1627 v Jičíně“, kde je obora uvedena hned „ve svém úvodu, aby tak lokalizovala místo, jež zakladatel novostavbě svého kláštera vykázal, a po kterém také klášter obdržel své pojmenování.“ (s. 509)

V následujícím roce pokračovala výstavba valdické obory „vysokým tempem“ (s. 510), „v druhé polovině roku 1629 se projednávalo rozšíření obory“ (s. 510), stejně jako v roce následujícím, jsou zprávy o materiálu, početním stavu zvěře – a v souvislosti s Valdštejnovým zavražděním – se dozvídáme i o dalších osudech, tedy o oddělení statků Tuř a dalších císařem Ferdinandem II. od rumburského panství, zatímco „zbytek, včetně valdické obory“ připadlo Tiefenbachům (později jej zdědili Šternberkové a posledními šlechtickými majiteli pak byli Trauttmansdorffové (s. 512 ad.). Autoři nicméně nezůstávají pouze u těchto stručných informací, ale dozvídáme se i podrobnosti o podobě „valdické obory a přiléhajícího lustgartenu“ ve spise rakouského císaře Františka I. Reise in Böhmen vom Jahre 1813; „spis vznikl v sovislosti s císařovým pobytem v Jičíně, resp. diplomatickým jednáním proti napoleonské Francii“ (s. 515), jak o nich (alespoň co pamatuju) vždy s významně zdviženým prstem vzhledem k významu události zpravovali průvodci v jičínském muzeu, nacházejícím se v zámku (v oné místnosti se dnes občas konají malé přednášky). Ze spisu autoři rozsáhle citují (s. 516), vlastně je to poprvé, kdy jsem měl příležitost si uvedenou pasáž přečíst.

Samostatně se autoři pak věnují samotnému vývoji celého areálu, jenž zahrnoval zahradu, bažantnici, malý, střední a velký rybník a myslivnu v návaznosti na kartouzu pod kopcem Zebínem. Stojí za to citovat (byť je to trochu rozsáhlejší text) toto shrnutí: „V českých zemích bylo od středověku zřízeno velké množství obor. Jen málo z nich je však dnes poznáno tak detailně jako nyní valtická obora u Jičína. Tato skutečnost je významná i z toho důvodu, že se jednalo o oboru využívanou a rozšířenou jednou z největších osobností českých dějin a mimořádným stavebníkem, Albrechtem z Valdštejna. Dochované písemné prameny dokládají, jakými druhy zvěře byla obora v jeho době osazena a jaké měla místo v rozsáhlém systému obor frýdlantského vévodství. Valdická obora mezi nimi zaujímala specifickou roli tím, že v její bezprostřední blízkosti založil Valdštejn kartuziánský klášter a svou zahradu, jež se po rozšíření s oborou spojila. Toto záměrné prostorové sblížení obory a zahrady má svůj původ v Itálii a zejména v Římě se ve Valdštejnově době těšilo velké oblibě. V Čechách bylo toto spojení realizováno již dříve, a to v rožmberské Kratochvíli. Domácího původu je i spojení obory s městskou rezidencí stromovou alejí, která má svůj původ v Praze, v aleji směřující z Pražského hradu do staré Královské obory – dnešní Stromovky. To byly tedy motivy, inspirující Valdštejna k projektu, který se stal součástí pozoruhodného konceptu, dávajícího vznik první české barokní komponované krajině.“ (s. 521)

- pokračování -