Petr Uličný a kol. / Architektura Albrechta z Valdštejna (I)

Petr Uličný a kol. / Architektura Albrechta z Valdštejna
první svazek

Konečně jsem se dostal ke knize Petra Uličného Architektura Albrechta z Valdštejna, která vyšla před třemi lety a představuje průlomové dílo nejen v tématu, o němž pojednává. Ne, že bych tuto rozsáhlou dvoudílnou monografii už předtím nebyl alespoň prolistoval, byl jsem přítomen i na jejím jičínském uvedení, a slovo „konečně“ vyjadřující nedočkavost, tedy snahu dospět k některým věcem dříve než k jiným, říká něco i o osobním vztahu k věci nejen z danosti, že jsem v Jičíně prožil převážnou část života, ale i proto, že jeden z jeho aspektů je i jedním z „mých“ témat.

Architektura Albrechta z Valdštejna je monumentální monografie, která vyšla v Nakladatelství Literární noviny v roce 2017. Petr Uličný si přizval do svého týmu řadu osobností, které můžeme vnímat v jejich předchozích valdštejnských aktivitách: jsou to především Petr Fidler, dnes profesor na katedře humanitních věd FR Univerzity Pardubice a autor řady článků (nejnověji zvl. Waldstein als Bauherr, Mäzen und „Hausvater“, in: Wallenstein: Mensch – Mythos – Memoria, Berlin 2918) vystoupil už na jedné z prvních polistopadových konferencí v Jičíně (Valdštejnská loggie a komponovaná barokní krajina okolí Jičína, 6. – 8. března 1997), kde hovořil o kostele sv. Jakuba Většího a staviteli G. B. Pieronim, Barbora Klipcová, která je podepsána pod řadou kapitol jako autorka nebo spoluautorka textu a kterou nejen Jičíňáci znají z doby, kdy pracovala v jičínském muzeu, jako přednášející (vzpomínám na přednášku o Valdštejnových koních, která našla textovou podobu i v této monografii) či jako autorku několika knih, na některých z nichž pracovala rovněž právě s Petrem Uličným (Valdštejnský palác v Jičíně, RMAG Jičín, 2011) či Kristýna Matějková, archeoložka, která se odborně zabývá keramikou a pochází z Jičína.

Dále pak Guido Carrai, Ital z Florencie (odkud pocházejí i někteří Valdštejnovi architekti, učí na Fakultě architektury na tamější univerzitě), Sylva Dobalová, která se zabývá uměním manýrismu a baroka v Čechách (stejnojmen. kniha 2004) a zahradní architekturou (Zahrady Rudolfa II.: jejich vznik a vývoj, 2009), historik Jakub Krček (vědecko-výzkumný pracovník katedry historie Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni), autor řady knih, např. o klášteru v Kladrubech, Ivan P. Muchka, historik umění z Ústavu dějin umění Akademie věd, českolipský Jaroslav Panáček, který se věnuje regionálním dějinám (stejně jako jeho otec), architekt a historik Jan Pešta, autor stavebněhistorických průzkumů všech typů historických staveb, jenž se mj. zabýval areálem augustiniánského kláštera v České Lípě, Ljuba Svobodová, pracovnice Archeologického ústavu AV ČR, historik umění Pavel Vlček, jenž se zabýval (nejen) českými zámky a kláštery, a historik architektury a sochařství Pavel Zahradník.  

Profesor Vlček byl také jedním ze dvou recenzentů publikace, tím druhým byl Zdeněk Hojda, historik, archivář a pedagog (docent oceněný v roce 2015 Magnesií Literou [v kategorii literatura faktu] za knihu Heřman Jakub Černín na cestě za Alpy a Pyreneje; setkal jsem se s ním na Valdštejnské konferenci v Chebu při příležitosti kulatého valdštejnského výročí v osmdesátých letech min. století a po letech v Jičíně, když zde měl na podzim roku 2017 přednášku o právě v češtině vydané knize Galeazza Gualda Priorata Historie Albrechta z Valdštejna (Dauphin, 2916).

Uvádím tato jména s tímto komentářem i vzhledem k tomu, že skutečnost, že se Petr Uličný obklopil renomovanými osobnostmi (vynechal jsem všechny tituly, je jich požehnaně), je jedním z příznaků ambicí monografie na nejvyšší možnou odbornou úroveň. Objeví se i v Úvodu, kde Petr Uličný děkuje svým spolupracovníkům a zmiňuje ještě i další, především Jaromíra Gottlieba, bývalého ředitele OGaM v Jičíně a historičku Evu Chodějovskou, rovněž původem „Jičíňačku“ (s. 13, je mj. absolventkou jičínského gymnázia). Sám autor celého projektu sice na jednom místě říká, že zpracování zadání grantu, který umožnil práci na tématu, trvalo pět let, ale pravděpodobně (hovořil jsem s ním o tom) to byla ještě delší doba, v každém případě se valdštejnské tématice věnoval již řadu let předtím, jak bylo možné svého času vyčíst i z webové prezentace www.vevodstvi.cz.

Kniha jedinečná už svým rozsahem a výpravou nejen v domácím měřítku by samozřejmě nemohla vyjít bez podpory zainteresovaných institucí, k nimž patří město Jičín, Velvyslanectví Italské republika, Istituto Italiano di Cultura, z jednotlivců pak Václava Rybaříka, „dárce sochy Albrechta z Valdštejna městu Jičínu“ (kopie sochy, která je na nádvoří pražského Valdštejnského paláce, stojí v areálu Valdšejnova paláce jičínského), dlouholetého předsedy krajanského spolku „Jičín v Praze“, Štěpánky Uličné (dnes Uličné Frýbové), tedy sestry Petra Uličného, a její firmy Gnostika Consultig, jako další jsou uvedeni Zdislav Jankovský a Jitka Hofmeisterová, architektka a porotce Komory českých architektů.

Je rozvržena do dvou svazků, přičemž – kromě bohaté obrazové složky, zahrnující současné a historické fotografie a jiná zobrazení objektů, historické plány a náčrtky či dnešní rekonstrukce, originální dokumenty aj. – vedle vlastního textu výrazné místo zaujímá rozsáhlý poznámkový aparát (v prvním svazku od s. 583 do s. 654) čítající 1179 položek, jejichž obsah (citace listin z řady evropských archivů a jiných zdrojů) už sám nechává tušit vysokou odbornou úroveň zpracování celého projektu. Literatura a rejstříky jsou uvedeny na konci druhého svazku. Text postupuje, zvláště v prvním svazku, kde jsou pojednávaná výhradně témata Valdštejnových stavebních aktivit, v prvním plánu (ve druhém je to při komplikovanosti celé problematiky samozřejmě jinak) chronologicky. Po Úvodu a dvou krátkých kapitolkách ve specifických textových formátech, z nichž první jsou citace z dobových zpráv o Valdštejnovi a druhá heslovité curriculum vitae Albrechta z Valdštejna, je první svazek rozvržen do čtyř kapitol či lépe oddílů, označených i, ii, iii a iv, v druhém pak jsou oddíly vyznačeny jako iv, v, vi a vii (toto a průběžné stránkování v obou knihách, stejně jako samotné tematické členění, jež tomu odpovídá, je důvod, proč označuji obě knihy nejspíš přesněji jako svazky, nikoli díly, jak je uváděno v Obsahu).

První z oddílů s delším názvem, Albrecht z Valdštejna – stavebník. Organizace a každodennost Valdštejnovy stavební činnosti (Barbora Klipcová) uchopuje téma v největší obecnosti, další pak následují podle lokalit, jak za sebou (a ovšem zároveň pak i souběžně) byly objektem Valdštejnových projektů a realizací: První projekt: Kartuziánský klášter ve Štípě (ii, Petr Uličný), zato následující s názvem stručnějším, Valdštejnova Praha a Valdštejnův Jičín a frýdlantské vévodství (iii a iv), jsou bohatě členěné, tedy první z obou do 6 kapitol (kromě textu o Velké grottě, který napsal Ivan P. Muchka, je autorem všech ostatních Petr Uličný), v druhé pak, svým rozsahem nejdelší (s. 231 – 571, s tím, že ještě přesahuje do druhého svazku) dokonce v první knize v deseti (celkem v sedmnácti) kapitolách, přičemž ta poslední (10.), věnovaná Valdštejnskému letohrádku, je ještě rozdělena na 3 části. Jak řečeno, oddíl Valdštejnův Jičín a frýdlantské vévodství se – přes svůj rozsah do prvního svazku nevešla, a tak pokračuje s průběžným číslováním kapitol v díle druhém (11 – 17). To je takřka symbolické, když pomyslíme na objemnost a komplikovanost Valdštejnova architektonického odkazu, zároveň jako by se tím zrcadlilo cosi z rozpolcenosti jeho pozoruhodné osobnosti. Důvody tohoto rozvržení jsou ve skutečnosti samozřejmě zcela věcné.

Následuje pátý oddíl s názvem Architektura v českých zemích 1600–1635 , který na jedné straně znovu rozšiřuje úhel pohledu na celé české území, na druhé je orientovaný na speciální témata, pojednaná v pěti kapitolách, věnovaným rezidenci císaře Rudolfa II., sakrální architektuře Valdštejnovy doby, Praze jako rezidenčnímu městu, pak několika lokalitám v Čechách a na Moravě a konečně zvláště vyčleněné kapitole o balkonech pražského jezuitského kostela sv. Salvátora – každá z kapitol je dále rozčleněna na pojednání o jednotlivých stavbách nebo skupinách staveb, např. ta, která pojednává o sakrální architektuře se zabývá luteránskými chrámy, katolickými chrámy a synagogami (označeno jako 2a, 2b a 2c), jak to naznačuje i podtitul Chrámy dvou náboženství a konfesí, následující pak vyčleňuje z několika dílčích uchopení pražské architektury Henckelův palác a Zahradní palác Michnů z Vacínova, oba na Malé Straně. První slova názvu první kapitoly – Hledání velkoleposti – je možné nejspíš vztáhnout nejen na rezidenci Rudolfa II., ale i celé stavební úsilí to doby, jak jej popisuje tentokrát jediný autor Petr Uličný. Ten je také autorem portrétů Valdštejnových architektů  (Giovanni Battista Marini de Bussi, Andrea Spezza, Giovanni Pieroni), pouze o posledním z nich, Nicolò Sebregondim, napsal Guido Carrai. Tak jako se některá témata „nikam nevejdou“, přičemž to vůbec nemusí být „přílepek“, protože na jedné straně pojednává o něčem trochu jiném, na straně druhé nicméně nutně rovněž souvisí s architekturou, je z hlediska „dramaturgie knihy“ zcela v pořádku, že poslední kapitola (autorkou je Barbora Klipcová, jak už shora naznačeno) s názvem Albrecht z Valdštejna – „Největší milovník koní“ (vii) tvoří mimo jiné i elegantní tečku za rozmáchlým obloukem celého pojednání (když se podíváme na celý rozvrh, podobnou codou, abych použil hudební termín, je v prvním díle kapitolka o keramice).

Podobný efekt, totiž naznačení širokého úhlu pohledu ve velkorysém rozvržení publikace, má předsazení dvou kapitol v Úvodu (Valdštejn v dobových zprávách a jeho curriculum vitae) před vlastní architektonická témata. Jako by se v tom odráželo poučení z barokních knih, rovněž mnohdy monumentálních foliantů s celostránkovým textovým titulem, několika předmluvami atd., ale i cit pro barokní architekturu samotnou, která příchod do interiéru rozvrhuje v několika plánech. Řečená velkorysost je ovšem nejen výrazem vědomí významu celého tématu, ale i zároveň toho, že se nejedná o prázdnou okázalost, jak by „baroko“ k tomu mohlo svádět, nýbrž skutečnosti, že za výsledným textem jsou léta bádání v zahraničních archivech a další práce, ale i adekvátní přístup k věci, vyžadující dnes jako samozřejmost například náročné bádání v zahraničních (v tomto případě zvláště italských) archivech, což je umožněno i dostupností těch materiálů, které byly ještě před pár desetiletími skryty, případně nezpracovány či nepublikovány (u jsme nás navíc byli omezeni politickými hranicemi).

Ke zcela jinému stavu poznatků (je tomu tak ve všech oborech, nedávno to ukázala velkolepá Stachova trojdílná monografie o F. Kafkovi) poukazuje i autor, když z Úvodu zmiňuje Valdštejnův Jičín Jana Morávka a Zdeňka Wirtha, kdysi prakticky jediným existujícím odborným textem (teprve později jsme mohli sledovat odraz skutečnosti, že Valdštejn je po Napoleonovi snad nejpojednávanější osobností dějin, byť tahle moje poznámka je trochu nekorektní, neboť se týká spíše beletrie, nekorektní nicméně jen trochu, neboť to, že Valdštejnova architektura, jakkoli jeho osobnost byla vnímána jako kontroverzní, byla zcela mimo odbornou pozornost, skutečnosti zcela neodpovídá) a hovoří o pražské výstavě v roce 2007, která odstartovala širší zájem kulturní veřejnosti a řadu aktivit.

Uličnému se daří (uvědomuju si to právě s mou předchozí poznámkou), jakkoli zohledňuje i šíři cílové skupiny čtenářů, kteří třeba nebudou číst všechny podrobnosti o počtu dodaných prken či hřebů na tu či onu Valdštejnovu stavbu, odolávat svodům řady dalších možností mimo vlastní striktně odborný rámec, jimiž je celé, nazval bych to „Valdštejnské dění“, tj. ony slavnosti v Jičíně, Chebu či Frýdlantu, atraktivita dnešní kultury, která na Valdštejna či baroko vůbec navazuje (Valdštejnské imaginárium v jičínské loggii, podobně na Kuksu divadelníci Geisslers Hofcomoedianten, pro něž je Valdštejn rovněž tématem) atd. To by bylo skutečně téma jiné knihy (a samozřejmě i samotný grantový projekt má zcela jasně vymezené podmínky). Autor (autoři) se drží při všem rozletu odborného diskursu (přitom neztrácejí ze zřetele čtivost, např. uváděním řady živých podrobností např. v citovaných dobových zprávách) a zároveň dobové perspektivy – pěkným příkladem, na němž si tuto skutečnost uvědomíme, může být fotografie „Prostoru bývalých stájí“ ve Valdštejnském paláci (iii1:81, s. 135), v němž běžný čtenář, aniž je to v legendě vyznačeno, identifikuje místo, kde zasedá Senát Parlamentu České republiky (už jen vtipkuji, když řeknu, že těžko by bylo možné pro účely fotografie odstraňovat současné lavice zřízené pro dnešní účel).

Nejen ke čtivosti, ale především k hodnotě samotného výzkumu a jeho výsledků ovšem přispívá – kromě promyšlené metodologie (obecně i v „dramaturgickém“ rozvržení publikace) – mimořádná Uličného pozorovací schopnost, tedy schopnost všímat si (pojmenovat je už pak umožní znalosti z oblasti dějin umění a architektonické terminologie) stavebních detailů a postihnout je v jejich zásadním významu pro celý kontext tématu. Úhrnem řečeno, jakkoli se jedná o knihu na nejvyšší odborné úrovni, rozhodně se nejedná o suchopárné akademické čtení.

Právě hned kapitolka Albrecht z Valdštejna v dobových zprávách se výše zmíněným vymezením vyhýbá oné šíři, kterou by nabízela klasika Friedricha Schillera, Alfréda Döblina či Gollo Manna (dnešní Valdštejnovu popularitu u nás přinesly třeba také divadelní zpracování typu Vévodkyně valdštejnských vojsk), na druhé straně výběrem právě dobových materiálů rozevírá pohled na osobnost vévody, k níž se pak samotný text může vztahovat jen zprostředkovaně, ale i na skutečnost, že již v době jeho života byl předmětem neobvyklé pozornosti (jak to ostatně komentoval Z. Hojda na jičínské přednášce). Ve více než tuctu celostránkových či kratších odstavců čteme mj. jména jako Baccio del Bianco, William Crowne, Gaelazzo Gualdo Priorato, Edward Brown, Bohuslav Balbín (s ním a s některými dalšími se setkáváme i později, například v záhlavích některých kapitol). Sestava je jednak jakousi ouverturou, prvním pohledem na valdštejnské téma (nepředpokládám ovšem, že by snad byl někdo, kdo o Valdštejnovi vůbec nic neslyšel) a zároveň zprostředkovává pozornost a úžas těch, kdo se setkali s výsledkem jeho stavebního úsilí, které mu přinášelo věhlas již v tehdejší době.

V oddíle Albrecht z Valdštejna – Stavebník (zkracuji název) Barbora Klipcová charakterizuje Valdštejnův vztah k stavebnictví, jež je jeho „největším potěšením a radostí“, samozřejmě vedle všech dalších funkcí, především sebeprezentace osobnosti se strmým postupem místa ve společnosti až takřka k tomu nejvyššímu, akcentuje význam italských architektů, o nichž hovoří Uličný již v úvodu, když komentuje stylové vymezení Valdštejnových staveb a označuje je „jako projev italské stavební kultury, případně jako pozdně renesanční italskou architekturu“ (s. 12, k odmítnutí vnímat je jako záležitost baroka se ještě později vrátí). Podobně jako strmost Valdštejnovy kariéry je pro celou tuto oblast jako aktivity příznačné zběsilé tempo stavebních prací, s nímž byl Valdštejn stále nespokojen. Seznamujeme se s organizací stavebnictví, jednotlivými institucemi, frýdlantskou ústřední správou, jičínskou komorou a dalšími navazujícími úřady, osobnostmi jako byl zemský hejtman frýdlantského vévodství Gerhard z Taxisu (s. 32), Matyáš Augustin Leisky či Johann Caspar Sitt (s. 33), a další, a posléze první stručné představení samotných italských architektů a stavitelů (s. 34).

Dokladem organizace stavební činnosti – a pro badatele důležité jakožto prameny – jsou „registra stavebního písaře“ (s. 36) či „týdenní partykuláře“ (s. 37), zdroje informací jsou ovšem nastaveny určitým způsobem, je například řeč o nemožnosti zjistit celkový úhrn řemeslníků (s. 39), zatímco přehled finančních nákladů je k dispozici mnohdy do značných podrobností, máme k dispozici ale i informace o okolnostech celého dění, například o nutnosti zastavit stavby v době infekčních nemocí (s. 41, o moru se dozvídáme v řadě dalších případů). Učiníme si tak v základních rysech konkrétní plastickou představu, která bude dotvářena v dalších kapitolách.

O kartuziánském klášteru ve Štípě (dnes místní část Zlína, mariánské poutní místo, dnešní klášter aktuálně ve správě karmelitánek) se hovořilo už na zmíněné jičínské konferenci v roce 1997. První projekt bezprostředně předchází pozdějšímu projektu kláštera ve Valdicích, je spojen s přáním Valdštejnovy první manželky Lukrécie Nekšovny z Landeka, započaté úsilí bylo v souvislosti s dějinnými událostmi (stavovské povstání) nicméně zmarněno. Dočítáme se o průběhu výstavby, tj. o jednání s převorem olomoucké kartouzy (1616), zakládací listině (1. 5. 2017), potvrzení olomouckým biskupem Dietrichsteinem až o rok později, čtenáři jsou předkládány dostupné prameny o charakteru stavby, která je „velmi zajímavým svědectvím o počátcích Valdštejnovy stavební a fundátorské horečky, která ho opanovala o několik let později“ (s. 51). Už tento projekt se „vymykal z běžnější praxe jiných současných stavebníků“ tím, že pro stavbu Valdštejn „získal stavitele přímo v Itálii“ (s. 51).

Valdštejnský palác v Praze. V první kapitole oddílu Valdštejnova Praha sledujeme hledání vhodných lokalit „na vybudování palácových staveb, ale i na založení rozlehlé zahrady“ (s. 55) a jejich skupování až do let 1623–4 (zjednoduším-li to, výsledkem je prostor sevřený dnešními ulicemi Valdštejnská a Letenská, dostupný nejlépe z metra Malostranská, publikace nabízí řadu dobových zobrazení např. od areálu augustiniánského kláštera sv. Tomáše), záměr založení kartouzy (s. 58), nejstarší dochované zprávy (59), překvapivě mj. i z pozdější Balbínovy Historie jičínské koleje (s. 60), kde padne jméno architekta Mariniho (z Milána), následně pak florentského malíře Baccia del Bianca (viz již dobové zprávy), jenž nicméně dopadl nechvalně, byl totiž vyhozen, či příchod skupiny Florenťanů, která „dorazila do střední Evropy, ab císaři pomohla s opevňováním v rozhořívající se třicetileté válce.“ (s. 61). A pak si již prohlížíme desítky nákresů rekonstrukcí staveb v Praze i v konfrontaci s dalšími stavbami v Praze, ale i Itálii, a zároveň čteme o pochybnostech o autorství či podílu jednotlivých architektů na Valdštejnových projektech, o Vriesově fontáně, jíž je pak věnována jedna samostatná podkapitola, stejně jako dalším jednotlivým částem celého stavebního komplexu, který na Malé Straně postupně vyrůstal v sousedství a návaznosti na předchozí podobu celé lokality.

Stejně tak se autor pouští do deskripce stavebních prvků a porovnání s jejich podobou na příkladech na jiných místech, což je zajímavé třeba u oken (v Krakově či v Římě), u dalších elementů se v ilustracích vizuálně vynořuje řada staveb v Miláně, Vicenze a znovu v Římě. Zvláštní pozornost, už vzhledem k tomu, že se jedná o architektonický útvar, který je (v tom smyslu, v jakém jej vnímáme) záležitostí celé epochy, vycházející z italských měst a zároveň provází celou kariéru Valdštejnova budování nových a nových stavebních komplexů, až vyvrcholí ve valtickém letohrádku u Jičína, je věnována loggii (v samotném pražském paláci má celou řadu podob). Popisem loggie ve Valdštejnském paláci v Praze vyvrcholí deskripce řady dalších významných prvků, jako je velkolepý ústřední sál či další prostory, které jsou zmíněny ve smlouvě s florentským malířem Domenicem Puglianim, jehož úkolem bylo vymalovat nejen sál, ale i „audienční síň, dvě galerie, 2 oratoře a kapli včetně oltáře“ (s. 65), ale také třeba stáje, jimž Valdštejn ve svých rezidencích věnoval mimořádnou pozornost.

Tak, jak sledujeme další a další části architektury paláce a jednotlivé projekty a jejich postupnou proměnu, vykresluje se nám představa o velkoleposti Valdštejnových přístupů, při množství ilustrací si na fotografiích uvědomujeme nádheru třeba právě Puglianiho prací, nádheru stropů, galerie soch géniů, detailů jako jsou kartuše, krb či štuky či některé zvláštnosti jako je disproporce výšky a šířky kaple sv. Václava (obr. na s. 220, 221). Pak tu máme pozoruhodný útvar krápníkové síně, voliéry, galerie, kuchyně, úžasné je téma zahrady s rozsáhlým souborem dnes nedochovaných fontán. Jednotlivým částem se věnuje celá řada pod-podkapitol (jejich názvy jsou vyznačeny kurzívou) v podkapitole Architektura paláce (od s. 105), pojednávající je i v časovém horizontu proměny od „prvního konceptu“ (s. 109) přes všechny další.

Vedle zmíněných jsou tu i další „příběhy“, jako ten Domenica Puglianiho (z Vagli u Florencie, s. 65), Ulricha Meschura neboli Oldřicha Musche (zajímavé jsou i různé jazykové podoby jmen souvisejících mj. s rozkolísaností pravopisu i různými jazyky, v nichž jsou zprávy dochovány, a národnostmi osob samých), Hanse de Witte, Valdštejnova finančníka (oba s. 71), nizozemského sochaře Adriana de Vriese, Albrechtových příbuzných, s nimiž i počítal v prostorách paláce, jako byl Maxmilián z Valdštejna, Albrechtův bratranec, a pochopitelně samotných architektů. Součástí četby může být i odborný slovník, jednak onen běžný architektonický, jednak dobový, historický, jako je „antecamera“ (Vorzimmer, předsíň), zde ještě ve sledu antecamera – camera – retrocamera (s. 136). Tak jako zde, se i v prostoru celé monografie ponořujeme do problematiky nejen architektonického tvarosloví, ale i myšlení v obecnějších souvislostech.

Příklad: „Ač působí střední, dodatečně vložený portál průčelí Valdštejnského paláce zcela jiným dojmem než portály boční, je komponován analogickým způsobem. Sloupová edikula je opět zapuštěna do bosovaného podkladu, který však vrcholí půlkruhovou archivoltou a do stejného tvaru se ohýbá i římsa edikuly. Kamenická výbava je jednodušší; chybějí masky na dřících a triglyfy s kapkami, zato je rustika archivolty originálním způsobem složena jako rybí šupiny. Motiv kapek se objevuje ve štukové výzdobě nad portálem, adaptující další motiv Michelangelovy Porta Pia – jónskou hlavici osazenou na nízký piedestal.“ (s. 119) Tento odborný diskurs, který by jinak čtenáře zužoval na skupinu odborníků, je vyvažován jednak úvahami o dramatických proměnách a vývoji všech konceptů, atraktivními pasážemi např. dobových dokumentů („…zpráva Valdštejnova biografa Galeazzea Gualda Priorata, že vévoda »neměl rád pompézní ceremonie, při kterých se vysekávají hluboké poklony a z hlavy se strhávají klobouky«“, atd., s. 127) či vizuálně přitažlivých ilustrací, jak už je v těchto mých čtenářských poznámkách výše řeč.

Jako první kapitola (po kap. Valdštejnský palác v Praze a samostatně vyčleněného tématu v kap. Velká grotta valdštejnského paláce – „Grotta auff die Italienische Manier…“) z pojednání o dalších dvou místech, nacházejících se ve Valdštejnově době za hranicí samotného města, dnes – po složitějším administrativním vývoji – coby součástí Prahy, resp. její části Holešovic (Praha VII), je Dvůr a zahrada v Bubnech u Prahy. Můj předchozí komentář je vysvětlením výrazu „u Prahy“ v názvu – na rozdíl od celkem jasné lokalizace paláce na Malé Straně v tomto případě člověk musí být trochu „Pražák“ a mít případně nějaké záchytné body, aby si uvědomil historickou stratifikaci lokality (pomůže třeba budova nádraží Praha-Bubny, pohled na mapu Google s příbuznými výrazy Bubeneč, Nový Bubeneč ad. na západ od Bubnů, proměna názvu Holešovice-Bubny, sloučeného později na Holešovice, skutečnost, že Bubny byla první obec charakteru vesnice připojená k velkému městu atd.).

Podobné je to pak s Ovencem (dnešní Ovenecká ul. kříží Veletržní třídu kousek od Veletržního paláce, ovšem samotná lokalita je kousek dál – v každém případě je dobré otevřít si nějakou mapu, aby si člověk uvědomil prostorové souvislosti, vztahy mezi jednotlivými místy, osy, které byly vytvářeny stromořadími atd. Publikace čtenáři samozřejmě dá rovněž určitý návod, obě místa (Bubny i Ovenec) jsou zakresleny ve schématu Praha a okolí kolem roku 1650 (s. 191). Vysvětlení, že Zadní či Dolní Ovenec je dnes areál Tróje, naznačuje i úplný titul kapitoly, následující té o Bubnech, Mlýn a zahrada v Zadním Ovenci (Troji) u Prahy, a je možné jen kontextuálně doplnit, že Přední Ovenec se stal v r. 1904 městem Bubeneč.

U obou předměstských (či příměstských, autor používá obojího výrazu, stejně tak, jako upozorňuje, že se jedná o podobnou situaci jako později v Jičíně, tj. s Valdickou oborou) letních sídel (villa suburbana, s. 188) text navazuje na předchozí motivem grotty, která se ukazuje jako strukturálně i ideově významný prvek architektury valdštejnské zahrady. Ta je teď námětem analýzy, podobně jako jím byla předtím architektura paláce. Uvádí se termín villegiatura („kratochvíle“, s. 188), a opět sledujeme hledání vhodného místa (původně mělo být na Smíchově, na místě budoucího Michnova paláce, viz pak kap. v3d), a podrobnou analýzu zahradních útvarů – i vzhledem k tomu, že je v těchto případech dochováno málo písemných pramenů, je výchozím materiálem řada zobrazení (v případě Bubnů a Královské obory je tím nejpřesnějším mapa Johannese Glockspergera, s. 190), rozšířených pak, opět podobně jako v předchozích (a následných) případech o srovnávací materiál. Tak prohlížíme obrázek zahrady císaře Rudolfa II. v Brandýse nad Labem (Rudolf II. také postavil Císařský mlýn, nacházející se nedaleko obou Valdštejnových „mimopražských“ stavebních míst, jak můžeme zjistit i ze zmíněné rekonstrukce celého prostoru Prahy iii3:3 na s. 191).

Zahrada v Bubnech je v délce podobná jako u Valdické obory, v šířce poloviční, stejným prvkem je idea čtyř grott (z Bubnů jsou dochované historické fotografie západní grotty „před poškozením a zbořením v roce 1896“, čtyři ilustrace na s. 198). Uličný nachází několik zásadních možných vzorů pro architekturu těchto zahrad (proto je tuto část důležité číst i pro toho, kdo by se zajímal pouze o příměstský areál u Jičína) a s nimi zahradu v Bubnech porovnává. Je to Horti Bellaiani, římská zahrada kardinála Jeana du Bellaye, odkazující ještě zpět k antickým Diokleciánovým lázním (kap. iv10b), „monumentální Neugebäude u Vídně, s obdobnými válcovými věžemi v regulované oboře horního dílu areálu“ (s. 199, il. s. 538, 539 v kap. Zahrada, casino a dvůr valdického letohrádku) a posléze velkolepý komplex v Bagnaii u Viterba, zahrnující i „rozlehlý park“, uváděný jako Vila Lante, vytvořený „kardinálem Gianfrancescem Gambarou v roce 1568, a to zřejmě podle Vignolova projektu“. Základní úlohu ve všech případech hrají čtyři grotty na nárožích (v obrysu) zahrady a stavba loggie, autor pak sleduje i další prvky uspořádání, především osové vztahy a terasy (s. 199).

„Dualita je zde fundamentální prvek, který definuje celý koncept zahrady, dělené hlavní osou s řadou fontán na dva symetrické díly. Kolem osy se zrcadlí nejen všechny partery, ale hlavně stavby umístěné na každé z pěti teras, včetně dvojice casin, grott v antikizujících porticích a voliér. A byly to asi právě voliéry, která stály u počátku tohoto dělení, protože takto je nechal zrcadlit již římský učenec Marcus Terentinus Varro v městě Casinum (nyní Cassin), podle jehož popisu zhotovil jejich grafickou rekonstrukci velký renesanční znalec antického světa Pirro Ligorie.“ (s. 199) Výklad, který pokračuje ještě dále v tomto stylu, dokládá pisatelovou hlubokou znalost historických souvislostí, které procházejí napříč dějinami umění. To umožňuje, aby se v celé své velikosti zjevila uměleckohistorická hodnota celého Valdštejnova stavebního podnikání.

Kontext koupě areálu vltavského mlýna v Ovenci je podobný jako u Bubnů, kde tamější statek Valdštejn „koupil od Lobkoviců, přesněji od hraběnky Anny z Fürstenberka, rozené Lobkovicové“ (s. 193), zatímco v této kapitole se říká, že „tak jako Bubny i tento statek vlastnila počátkem 17. století Alžběta z Lobkovic,“ (s. 202), která jej koupila od Jaroslava Vchynického z Vchynic (následuje popis celého areálu). Pozoruhodné je i funkční propojení obou jako míst odpočinku, neboť si zde krátil chvíli „její manžel Kryštof z Lobkovic, nejvyšší hofmistr Rudolfa II.“ (s. 203), jenž ve svém deníku hovoří o tom jak „jeli do mlejna po vodě“ (s. 203). Z řady vyobrazení a nákresů (i zde postupuje analýza podoby celé krajiny dle dochovaných zobrazení (s. 210) je patrné, jaký obraz skýtal pohled shora na ostrov Štvanice, tenkrát nazývaný Velké Benátky (s. 194), neboť v té době ještě území bylo rozdrobeno na několik menších prvků. A opět tu máme srovnání celého objektu s Římem (s. 211) či zahradou Boboli ve Florenci (s. 212, 213, 214), kde se nalézá proslulá Grotta Grande (s. 215).

Kapitola (iii5) Farní kostel sv. Václava a profesní dům s gymnáziem jezuitů na Malé Straně vypráví příběh jezuitů, který v Praze psal vedle Valdštejna pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu a český místodržící Karel z Lichtenštejna. Čteme o historii (vydání zakládací listiny 1628, a vše, co předcházelo a co následovalo), vztahu ke kostelu sv. Mikuláše na Malé Straně a architektonické podobě stavby. Podobně krátká kapitolka, nicméně uvedená samostatně (iii6), je Pohřební kaple sv. Michaela archanděla v premonstrátském klášteře na Strahově. Pro nás je zajímavá tím, že tato stavba, nacházející se „v chrámu starobylého premonstrátského kláštera na Strahově, je jedinou stavbou, u níž je prameny prokázané autorství Nicola Sebregondiho a zároveň se tato architektura alespoň částečně realizovala a dochovala.“

O architektovi, který se také podílel na podobě urbánního prostoru v Jičíně, zde čteme: „Sebregondi, talentovaný italský architekt, který do Valdštejnových služeb přišel z Mantovy, kde postavil podle svého projektu gigantickou vilu unikátních forem a předtím pracoval na vlastních zakázkách i v Římě (kap. vi4), musel během tří let strávených v Čechách nakreslit pro vévodu jistě velkou řadu projektů. Většina z nich však nebyla realizována nebo prameny neodhalují, které z těch postavených to byly. K téměř kompletní ztrátě jím vyprodukované plánové dokumentace se připojuje i to, že řada věcí, které téměř jistě musely vzniknout podle jeho projektů a byly ještě za Valdštejnova života dokončeny, zcela zanikly, jako v případě velkého sálu jičínského paláce (kap. iv1).“ Uličný popisuje to, co v nás dnes vzbuzuje onen nostalgický pocit, který pojmenováváme, když hovoříme – zvláště v „jičínské perspektivě“ – o jeho díle jako o torzu – tím spíše je obdivuhodné, co vše se jemu a jeho spolupracovníkům podařilo v tomto tématu dát dohromady.

To se týká i srovnání pražské a jičínské Valdštejnovy rezidence, jak o ní autoři první kapitoly oddílu Valdštejnův Jičín a frýdlantské vévodství s názvem Valdštejnův palác v Jičíně (Barbora Klipcová a Petr Uličný) hovoří, když v úvodu píší: „Jičínská rezidence představuje vedle pražského paláce jediné z mnoha Valdštejnových velkolepých sídel, které bylo dokončeno v rozsahu, v jakém jej vévoda zamýšel. Proti ji ze s pražskou rezidencí také v mnohém srovnávat, i když odlišná urbanistická situace a navázání na starší stavby jí nakonec daly poměrně odlišný výraz. Rozdílná je také míra poznání jejích stavebních dějin a stupeň jejího dochování. Zatímco pražská rezidence je zachována téměř intaktně, k jejím dějinám je ve srovnání s jičínskou rezidencí známo jen relativně málo pramenů.“ (s. 233) Tuto skutečnost mohli autoři v mnohém využít, např. při vizualizaci jičínského paláce, „jičínského zámku“, v historii proměněného, s pomocí původních prvků paláce pražského, či paralelních možností při stavební historii.

Nejdříve se seznámíme s areálem před stavbou Valdštejnovy rezidence. Z jeho historie i v populární kultuře (někdejší kramářské písně, samostatné knihy jako Příběh tajné lásky J. Francka) je známá milostná historie Elišky Kateřiny Smiřické s neurozeným kovářem Jiříkem Wagnerem a s ní související nevraživostí a spory a rodinné dědictví s mladší Markétou Salomenou, jejímž ultimativním řešením byl výbuch zámku Smiřických, dostavěného teprve v roce 1616, 1. února 1620. V jeho troskách zahynula i Eliška Kateřina s dalšími čtyřiceti oběťmi. My se ale dozvíme podrobněji o osudech místa už před stavbou Valdštejnovy rezidence. Opět tu jsou zprvu úvahy o jejím vybudování na jiném místě (s. 237), k nimž přispěla i nutnost opravy poškozené budovy. Již v prvních zmínkách tady hrají zásadní úlohu vztahy mezi předpokládanou lokalitou zámku (ať již stávající nebo jinou) a umístěním budov souvisejících s Valdštejnovými fundacemi, ve městě realizovaných nakonec především v místech dnešní „jezuitské koleje“. Později sledujeme přetahování a nesnadnou domluvu právě s jezuity, která zásadně ovlivnila výsledná řešení vlastně všech jednotlivých objektů (podrobněji se o těchto napjatých vztazích, které vedly dokonce k řadě změn ve Valdštejnových plánech, dozvíme v kapitole Jezuitský areál v Jičíně (iv3).

Podrobně můžeme sledovat zrod celého objektu nejdříve z jednoho úhlu pohledu v podkapitole Stavba Valdštejnovy rezidence v písemných pramenech (1625 – 1634). Již na prvních stránkách podkapitoly Rezidence Albrechta z Valdštejna / Hlavní část autoři poukazují na u Valdštejna se takřka pravidelně opakující skutčnost různých možných rozvrhů řešení záměru (tj. „všechno mohlo být jinak“), tentokrát poukazem na projekt podle Giovanniho Pieroniho z roku 1624 (s. 238), jemuž se Uličný poté věnuje v samostatné kapitole (IV/2). Jakkoli se nakonec vzápětí (v roce 1625) začalo s pracemi na místě, kde jičínský zámek stojí dnes, byly tyto práce kvůli morové nákaze přerušeny (s. 239). Je tu i zřejmá dualita mezi architekty, práce se totiž ujímá Andrea Spezza. A sledujeme i další peripetie mezi obdobím horečného popohánění, aby se stavělo rychle, po chvíli pak „ústupu ze stavebního programu“ (s. 240, byť se to netýká ostatních jičínských staveb) a například rozhodnutí postavit palác místo v Jičíně ve Wismaru (to je ovšem téma, které přesahuje rámec knihy, také by mě zajímalo, jak to vlastně dopadlo u staveb za hranicemi Čech, i když víme, že v roce 1632 Valdštejn ve Wismaru ztrácí svou pozici atd.), a pak znovu plno spěchu (opakované příkazy adresované Taxisovi, „ať se staví a sváží materiál tak rychle, jak je to jen možné“, s. 257).

Četné citace pramenů, zvl. dopisů mezi zúčastněnými osobami, činí z textu v tuto chvíli dobrodružné čtení, přitom jsou i zde zajímavá upřesnění, jako oprava doby příchodu architekta Sebregondiho do Jičína. „Je tak pravděpodobné, že Nicolò Sebregondi, který je v pozdějších pramenech uváděn jako nový jičínský stavitel honorovaný platem stejné výše [jako Pieroni, 100 zl., které se mají vyplácet i novému architektovi od 1. prosince 1629], přišel do Jičína již v tomto období, a nikoli až v roce 1630, jak se obvykle uvádí. Sebregondiho příchod tedy nesouvisel až s dobytím Mantovy v červenci roku 1630, kde působil jako věhlasný architekt, ale již s úmrtím vévody Vincenza II. Gonzagy v roce 1627, po němž Mantovu ochromily války o gonzagovské dědictví.“ (s. 243)

V perspektivě listin nabývá na plasticitě představa o postupu a budování sídla, a to díky řadě detailů. K tomu čteme i následující reflexi: „Kouzlo baušrejberských register spočívá v záznamech i těch nejdetailnějších prvků potřebných k provozu zámku, např. k výrobě jeho základního mobiliáře. Hned v první polovině ledna byly truhláři Gutthierovi na dělání stolečků vydány mimo jiné čtyři olšové lišty, 14 dubových a 10 lipových prken. Olšové a dubové lišty byly určeny na sloupky pod stolečky, lipová prkna na zbytek.“ (s. 250) Otevírá se galerie osobností jako je „bankéř holandského původu Hanse de Witte“, Valdštejnův bratranec Maxmilián z Valdštejna, zemský hejtman Gerhard z Taxisu, již shora zmíněný „rada jičínské komory Johann Caspar Sitt“ a řada dalších (s. 253), předtím ještě třeba „hradčanský konšel Jan Schlemüller“ (s. 252), u nějž se, podobně jako v jiných případech uvádějí i další varianty psaní (Schlemiller, Šlemiler, Šlemyller, Jan Šlemyler, s. 252).

- pokračování -