Petr Šabach / Máslem dolů

Petr Šabach / Máslem dolů
Šabachovy knížky / 3

Třetí knihou v pořadí, kterou jsem přečetl z nového vydání spisovatelova díla v nakladatelství Paseka (2019), byla Máslem dolů (první vydání 2012).

Máslem dolů je příběh dvou chlapíků, kteří sice možná mají to nejleší za sebou, ale život si užívají dál po svém. Vyprávění o životě, ve kterém je člověk zároveň starostlivým dědou, otcem, synem a kamarádem. O štamgastech z Ticha, kterým je dohromady nějakých šest set let, ale pořád se zdraví herdami do zad, titulujou se „vole“ a posté se smějí stejnému vtipu, protože takhle to má mezi přátelema bejt. Je jim totiž jasný, že život má smysl pro černej humor.

To je druhý odstavec anotace na zadní desce vazby knihy, charakterizující její obsah, respektive základní obsahové kontexty, zatímco ten první je:

Arnošt a Evžen. Knihovník, který rovná knihy ke stropu, aniž by svůj antikvariát kdy otevřel a konspirátor v americké vojenské bundě, který vidí záškodníka za každým rohem. Dva šedesátníci obutí v zámeckých pantoflích, které je pasují do role nejlepších přátel. Nejvíc času tráví v hospodě Ticho, kde štamgastů nápadně ubývá. Buď si kupují podezřele levné pivo v supermarketech, nebo už zaklepali bačkorama.

Už v tomhle vyznačení se rozehrává mnohovýznamovost slov (zámecké pantofle – zaklepat bačkorama), vztažených k přítomnosti černého humoru, přítomnost obecné češtiny coby výchozího jazykového kódu vyprávění, a zvláště skutečnost, že tahleta „lidovost“, jak podobný přístup k podobné tématice bývá nazýván (opilci a „kreténi“, jak se o tom ještě zmíním v komentáři ke knize s podtitulem Opilé banány se vracejí), vůbec není záležitost nižší sociální vrstvy, nýbrž naopak odkazuje k typickému rysu české společnosti, vytvořenému historií a podpořenému například i realitou doby totality, kde se v hospodě setkávali z práce vyhození intelektuálové, jak to známe z knih Bohumila Hrabala či, ovšem jen v určitém aspektu, Karla Pecky, do jejichž linie v řadě ohledů můžeme Šabachovo dílo umístit. Také v knize Máslem dolů jsou oba přátelé, dá se říci, intelektuálové, soudě už podle vztahu bezejmenného vypravěče (jako obvykle), jenž si otevřel (byť podivný) antikvariát a Evžena, jenž je malířem (hovoří se o nějaké výstavě v Českých Budějovicích). Pavel Mandys v recenzi v HN a na iLiteratuře, 2012, říká, že „Šabach je autorský i lidský typ, který je blízký české střední třídě, zejména pak svým vrstevníkům (je ročník 1951).“ (U Šabacha i v jiných knihách, třeba v Opilých banánech, nejsou Bedřich a Fábera „obyčejní lidé“.)

 A hned na první stránce je mistrným způsobem (nehrál Šabach šachy?) rozehrán časový vzorec, v němž jsou usouvztažněny „šedesátý narozeniny“, které „právě dneska“ slaví Evžen, s útokem na Dvojčata („Když to Muhammad Atta napral s Boeingem 767 do severní věže Světovýho obchodního centra, byli sme já a prezident Bush mladší začtený do pohádek“, tj. 11. září 2001 v 8:46), a ovšem i zhruba stejně starým vypravěčem, který tyto události uvádí jako vzpomínku. Zděšení, které vyvolá teroristický útok (mimochodem M. Atta byl v Německu vystudovaný architekt), mělo pochopitelné oprávnění jinak jen z principu excitovaného chování Evžena i návštěvníků restaurace, a je podružné, zda to byl či nebyl začátek války, což mu jeho přítel vzhledem k tomu, že už předtím slavil, příliš nevěří (ostatně svým způsobem měl pravdu).

Tak, jak to u Šabachova zdánlivě prostého humoristického vyprávění („pouhých historek“) bývá, aniž by autor explicitně na některé souvislosti poukazoval, pouhým kladením motivů vedle sebe vyvěrají pro vnímavého čtenáře další významy – zde ve smyslu „to, co se tenkrát událo, se zdálo neuvěřitelné, neskutečné“ – vypravěč i prezident Bush mladší byli v tu dobu začteni do pohádek: vypravěč „do Žabákovejch dobrodružství Kennetha Grahama, Američan do Velmi hladový žižlaly Erica Carlea“ (zatímco první z nich byla u nás k dispozici už od osmdesátých let, druhá byla ve slovenštině v nakl. Zelený kocúr vydána až v roce 2918). Tímto drobným příkladem (jedním z mnoha, které by bylo možno snést) chci také trochu polemizovat s opakováním teze, že Šabachovy knihy nejsou „žádná velká literatura a Šabach ani nemá ambice ji vytvořit“ (jak tvrdí Pavel Mandys ve zmíněné recenzi). Šabachovy knihy bývají kladeny do řady vedle Haška a Hrabala či Škvoreckého, i v tomto srovnání se podobné hodnocení nabízí, stejně jako k němu přispívá samotný postoj autora (můžeme ho trochu vycítit z článku v Reflexu, viz odkaz), některá jeho vyjádření, tj. určitá autostylizace (za níž ovšem mohla být, jak jsem v jednom případě vyčetl, i obava z možných nedorozumění ohledně zásluh na jeho „slávě“, kterou on sám odmítal). „»Vždyť já nejsem nic jiného než zloděj nejrůznějších příhod, které se snažím domýšlet,« řekl kdysi novinářům,“ čteme u jedné fotografie v článku o něm v Reflexu.

Po této odbočce, kterou jsem původně nezamýšlel, se vracím k vlastnímu textu knihy: Hned po tomto úvodním obraze vypravěč nastíní další dva problémy v osobním životě, které budou hrát určitou roli v následujícím příběhu. První je zjištění evidentní nevěry Roberta, manžela jeho dcery, druhý je tíživý sen, v němž má za úkol se za pouhý týden naučit látku k maturitě z němčiny (marně vysvětluje, že má vysokou školu „obor knihovnictví a vědecké informace na Filosofický fakultě Univerzity Karlovy v Praze“ (s. 17). Se zmíněným vyvracením představy o prostotě humoristického vyprávění může souviset i příklad tzv. Neckerovy krychle (termín autor neprozrazuje), kterou Evžen „kreslí na okraj novin“ a jejíž konstrukci editor otiskuje na s. 31. Jedná se o známou optickou iluzi, kdy můžete schéma „číst“ jako z levého nadhledu (zde označeny vrcholy písmenem a) nebo pravého podhledu (písmena b), která může být samozřejmě „pouze“ argumentací dvojího možného pohledu, ale také (vzhledem k tomu, že Evžen je malíř a na předchozí straně se řeší právě možnosti zobrazování) může poukazovat k hlubší problematice reality a její interpretace, popřípadě charakteru média atd.

Na (v tomto věku až dětskou) radost z objevování či hravost i ve zralém věku poukazuje i motiv rohlíku, který si lehá, a pokusů o odstranění tohoto nedostatku nejrůznějšími způsoby. Sám tento tematický prvek, implikující v textu zmíněné významy, směřuje ovšem – prostřednictvím názvu samotné knihy Máslem dolů, přečteme-li jej jako elipsu (tj. „rohlík máslem dolů“, jak k tomu odkazuje i titul Mandysovy recenze), svým významem zcela opačným směrem, tedy ke „šlamastykám“ (jak to kdesi Šabach nazývá), malérům, či – odvažuju se použít slovo z autorovy stylové vrstvy – průserům. A jsme znovu u aspektu Šabachova díla, k němuž tímto příspěvkem (neplánoval jsem si to, vyplynulo to „z věci“, ale ostatně toto objevování je přítomné i autora, jemuž jsou věnovány tyto komentáře) už v předchozích odstavcích poukazuju: jedna realita má ambivalentní význam, mnohdy protichůdný, a to, co se zdá být neproblematické, se může v příštím okamžiku obrátit – jak se ukáže i v průběhu tohoto příběhu. Nezastírám, že v tomto přístupu vidím i jistou životní moudrost.

Vypravěčův život je (kromě přátelství s Evženem) upnut do dvou základních vztahů, jednak k jeho devadesátiletém otci, umístěném v domově pro seniory, a vnukovi Míšovi, kterého „představuje“ podrobněji po třiceti stranách textu (s. 39). Zábavné jsou pokusy jeho matky Julie o výchovu, tedy o to, aby se syn nevyjadřoval vulgárně („Mouchy sedaj na hovna…“, s. 42, v návaznosti na užitečnost různých druhů hmyzu, a s následnými konverzačními peripetiemi). Vypravěč píše po léta divadelní hru, s níž si moc neví rady, mimo jiné o básníkovi, jemuž volá chlapec s žádostí o interpretaci jeho básně (kdo by měl vědět lépe, co báseň znamená, než její autor?), do textu píše různé poznámky („Zjistit, jestli to je možný!“, s. 55)

Čtenář Šabachových knih musí zjišťovat, že na rozdíl třeba od syžetu knihy Čtyři muži na vodě, kde vedle útlého vlastního děje nalezneme košatý hrozen nejrůznějších vzpomínek či řetězců „dalších“ příběhů, zde se takřka veškeré vyprávění koná v řečišti ústředního rozvržení: v další kapitole vypravěč navštíví otce, pak hledá román Thomase Wolfa O času a řece (s. 61), v další sledujeme Evženovy konspirační teorie cestou metrem, hlášení dispečerovi a proměnu podezřelého zavazadla v bezdomovce, který odjede posledním vlakem, zatímco „my pak deme pěšky až domů“ (s. 69), neustálé pískání malého Míši (s. 73) a jeho první přečtené slovo (Mora, jméno sporáku, ještě jednou se v textu objeví, s. 73), bližší představení rodiny (Míšova matka Julie je herečka, manžel Robert), debaty o smyslu provozovat antikvariát, v jehož fondech se majitel nevyzná (snahy o uspořádání pomocí banánových krabic přicházejí vniveč), namalování vrat bílou barvou proti vůli Evžena, který má jiné představy (skončí to nákresem Neckerovy krychle z „opačného“ pohledu na nich, s. 82).

K Evženově charakteristice patří vojenská „bunda model M65 vzor Regiment“, plynová pistole, „přesná kopie Walthera“ (s. 83) a další vojenské náležitosti, v restauraci se objevují další postavy, mezi nimiž je pozoruhodný „doktor Palindrom“, jenž „reprezentuje to, čemu se říká »holý neštěstí«“ (s. 85), jehož hodnocení uzavírá Evžen (v reakci na větu „Von je eště ke všemu nasranej…!“) přesnějším „Je blbej!“ – „a já přemejšlím, jestli to řek schválně, anebo je fakt tak dobrej, protože »je blbej« je přece palindrom [pro neznalé terminologie poetiky: přečtěte si výraz pozpátku; ostatně je zde zřejmá významová podobnost s onou Neckerovou krychlí]. Vlastně se ty situace (návštěvy otce, sezení v restauraci, chození do rodiny, hledání knížek, respektive některých formulací v nich) neustále opakují – ta poslední, kdy nachází v knize Job, kap. 14 moudrost „Člověk zrozený z ženy má život krátký a plný neklidu. Jako květ vypučí, zvadne, prchá jako stín a nevydrží.“ (s. 94)

Pokusy o uplatnění patentu (nekácející se rohlík) pokračují seznámením s Dášou na patentovém úřadu (s. 97), dalšími návštěvami v restauraci Ticho, kam docházejí básník Kratina, který klade „záludné“ otázka (po známém filmovém psovi Rin Tin Tinovi, s. 98) či fotograf Šámal, jenž „nosí tričko s vyplazeným jazykem (nechci příliš rozšiřovat „poznámkový aparát“, tak alespoň zde: symbol Rolling Stones, poprvé v souvislosti s albem Sticky Fingers, 1971, s nímž přijeli i na pražský legendární koncert 18. srpna 1990, „Kameny se valí do Prahy“; samozřejmě si také občas musím něco najít, tak z předchozích stran: „obstiné“ na cs.glosbe.com: svéhlavý, tvrdohlavý, umíněný, zarputilý etc.). Vypravěč dále navštěvuje svého otce (zdraví se Ave Julius, s. 108), Evženův civilizační stihomam pokračuje tím, že prodal auto a koupil zásoby, snad „na válku?“ (s. 109), plus pozemek, na němž se budou pokoušet pěstovat svoje brambory (v krámě za války nebudou k dostání). Samozřejmě to skončí fiaskem (při sázení také ztratil peněženku, následuje humorná eskapáda související s cestou zpět. Stále ještě zábavná reflexe vlastního věku je věcí vyšetření u doktorky, kterou vypravěči doporučí jeho přítel, a následná kolonoskopie (s. 126), řekl bych jeden z motivů, odkazujícího rovněž k aktuální době (právě v těchto letech se medializovala zdravotní problematika s tím související, doporučení a nutnost prevence atd.).

To jsou stále ještě chvílemi excentrické, nicméně obavy a úzkost nevzbuzující příhody. Poprvé se nezměrné veselení a s ním související čtenářský pocit absence dramatičnosti, jakou známe v jiných Šabachových knihách, obrátí v souvislosti s původně sympatickým projektem s chůdami, které svému vnukovi dědeček vyřezal k narozeninám, když chlapec dřevěných tyčích v kuchyni uklouzne a zvrátí na sebe hrnec s vařící vodou (s. 142). V souvislosti s úrazem je třeba darovat chlapci pro transplantaci kus kůže, nejlépe od nejbližšího příbuzného. A jak to bývá, události se zřetězují v okamžiku, kdy matka chlapce svému otci sděluje, že muž, kterého považují všichni za Míšova otce, jím není „»Robert není Míšův táta! Není to jeho biologickej otec…« zašeptá [Míšova matka] zahanbeně.“ (s. 153). Arnošt se s Evženem se domluví, že se za biologickým otcem, jenž je „poměrně slavnej režisér“ (Emil Synek, s. 158) vydají, Evžen ho chce „přitlačit“ (neřekne to jeho ženě), on o tom ovšem, jak se posléze ukáže, neměl vůbec tušení, pak přizná, že ženatý ve skutečnosti není, a udělá to proto, že Julii dosud miluje (s. 185). Problémem přitom je, že zkoušejí v divadle hru Do naha!, kde má hrát hlavní roli, plastika bude vidět (hra je opět aktuální záležitostí, v tu dobu byl muzikál premiérován např. v Národním divadle moravskoslezském, červen 2011, teprve pozdější jsou inscenace např. v Kladně, Plzni, Divadle na Vinohradech ad.). V okamžiku, kdy čteme jméno Emil Synek, si tak trochu říkáme, zda je to schválnost či co – jméno předválečného novináře, divadelního dramatika, filmového scénáristy a spisovatele používal jako pseudonym svého času též Zdeněk Svěrák.

Všechno nakonec dopadne vlastně dobře, když jsou například aktéři v nemocnici na popáleninovém oddělení svědky ještě horšího případu, kdy jiný chlapec spadne do zabíjačkového hrnce (s. 145, jak známo, člověk si v takovém okamžiku řekne, ještě zaplaťpánbu, že to je jen takto), také vztahové souvislosti nakonec dopadnou nejlépe, jak je možné, dokonce jak bychom chtěli očekávat. Zprvu je třeba všechno další nastražit – s pomocí několika osob – aby celá operace (mám na mysli teď nikoli tu nemocniční, nýbrž ono utajení pravé skutečnosti) prošla hladce, bez nějakých dalších komplikací. Biologický otec a současný manžel jsou na jednom nemocničním pokoji, kde se Robert chlubí svými nevěrami. Julie nakonec Roberta vyhodila (s. 199) a žije s Emilem, takže je tu happy end.

Vedle této ústřední linie pokračují drobné příhody, např. epizoda se sprejerem (s. 175), jídlo v lepším podniku s Evženem, jenž je nyní v obleku (nikoli ve vojenské bundě) a paní Dášou (s. 187), absolvování internetového kurzu (s. 195), několik návštěv otce (jedna z nich s. 193), vracíme se i ke snu o zkoušce z cizího jazyka, zde manželka vypravěče Marcela (s. 141, tentokrát je to francouzština). Evžen nakonec zase prodá všechny zásoby, které koupil pro případ války a přiměje vypravěče, aby se zbavil rovněž knih (dvě z nich, O času a řece a K domovu pohleď, anděle, daroval chlapci, který se v antikvariátu porozhlížel na začátku knihy, aby mohli vyrazit na výlet, možná že letadlem (jímž ještě nikdo z nich neletěl, s. 203). Poslední věta textu zní „Máme to zabukovaný, vole!“ (s. 206)

Tím nicméně celý text nekončí, jsou tu ještě dva drobné, nicméně inter- či metatextově zajímavé segmenty. První je přípodotek, jenž jako by pocházel z knihy v experimentální poezie, nicméně vztahuje se k motivu psaní divadelní hry v textu, a zní

(Připsat nějakej hezkej konec…!)

Druhá je poznámka, vysvětlující ve třech řádcích inspiraci k jinému motivu – chlapec zavolal polskému básníkovi „a chtěl po něm vysvětlit smysl jedné z jeho básní“ (s. 207).

Odkazy
https://www.paseka.cz/petr-sabach-maslem-dolu-2019/produkt-4782/

https://www.databazeknih.cz/knihy/maslem-dolu-122039

https://www.iliteratura.cz/Clanek/30159/sabach-petr-maslem-dolu-in-hn

Petr Šabach, Máslem dolů, Nakladatelství Paseka, 2019