Petr Šabach / Babičky

Petr Šabach / Babičky
Šabachovy knížky / 1

Je s podivem, že knihy Petra Šabacha se mi dosud (snad až na nějaké drobné výjimky) dosud vyhýbaly (či jsem se vyhýbal já jim?), přestože samozřejmě všechny ty filmy, které podle nich byly natočeny, se v podstatě nedaly obejít. Nicméně ani zde se nechci věnovat problematice vztahu mezi Šabachovými příběhy a filmy, které spisovateli v jedné chvíli dopomohly i k větší popularitě, než jakou by měl bez nich. Z těchto a dalších důvodů jsem také nesáhl na prvním místě po těch nejspíš nejznámějších (Hovno hoří, Opilé banány), ale srovnal jsem si pořadí několika knih, které letos (2019) znovu vyšly v nakladatelství Paseka (což představovalo právě onen impuls i pro přečtení alespoň části díla, které je smrtí spisovatele uzavřeno), víceméně v intuitivním pořadí, zároveň ale vedle sebe – a tak mohl i vytvořit navazující řadu příspěvků k Šabachově tvorbě.

První z nich je titul Babičky, popsaný (v prvním, delším odstavci ze dvou) v anotaci na zadní desce následovně:

Zatímco babička Marie vítá sovětské okupanty borščem, druhá babička Irena zvrací při pohledu na Leninovy fotografie, které vnuk Matěj musí před každou její návštěvou vystříhat z novin. Matějovo rodinné zázemí nemůže být rozpornější. Jeho babičky představují protipóly české povahy a zkušenosti, a přesto mezi jejich rodinami panuje zvláštní porozumění. A to navzdory tomu, že babička Irena nadává na komunisty vybroušenou francouzštinou, strýc Míla pěstuje rajčata ve tvaru pěticípé hvězdy a poté, co Matěj vstoupí do Pionýra, mu teta Daniela poradí, aby tuto organizaci rozložil zevnitř. Tahle konstelace určuje Matějův život a dospívání v komunistickém Československu, ze kterého se mu podaří na čas vycestovat i za železnou oponu, kde poznává i odvrácenou tvář svobody.

Časově se v Šabachově chronologii kniha nachází právě mezi oběma nejznámějšími tituly (1994 – Hovno hoří, 1998 – Babičky, 2001 – Opilé banány; předtím 1993 – Šakalí léta). V rozvržení postav je snad možné doplnit, že babička Marie je matka Matějova otce a strýčka Míly, zatímco Irena, matka Matějovy maminky, je zároveň matkou tety Daniely. Z panoramatu hlavních postav lze ještě doplnit muže, jenž si – podle politické situace – mění jméno na Gruss/Rus, což je otec Alenky, Matějovy první lásky, z Matějových spolužáků je výraznou postavou „třídní rváč“ (s. 24) Vladimír Gubajev, chlapec s ruským jménem, u nějž je ovšem tím spíše zajímavý přístup k politické/společenské realitě, jež je v této novele, jak je již z řečeného zřejmé, velmi výrazně profilován.

U Šabacha se obvyklá reflexe vlastního jazyka ve vzdálené ozvěně ostatně týká i samotného titulu knihy, jedna z nejznámějších knih v české literatuře se přece jmenuje Babička.

Na rozdíl o některých dalších textů, jimiž se budu zabývat v následujících příspěvcích, není tato kniha členěna pouze na krátké úseky (segmenty, podkapitoly) vyznačené bez jména graficky, nýbrž na čtyři rozsáhlejší oddíly a epilog, jednotlivé části se pak dále rozpadají na zmíněné úseky, uvozené lomítkem nebo oddělené třemi tečkami. Podobně jako třeba v pozdější knize Máslem dolů je i zde děj uveden jedinečným časovým souběhem, tentokrát narození Matěje (21. srpna 1951) a v souběhu s ním listinou, kterou úředník potvrzuje přejmenování pana Grusse na Rusa. „Politický“ náhled následuje bezprostředně poté, „Matějův otec byl Josef (to po Stalinovi)“ (s. 8), starší strýček Vladimír (nejspíš dle Lenina, to si musí čtenář domyslet), „kapitalistický dědeček vlastnil kdysi pilu“. A politické přesvědčení ukazuje vypravěč s příslušným humorem v jeho protichůdnosti v každodenním životě. „»Kdo je to Lysenko?« zeptal se Matěj babičky Ireny. Ta mu až o samotě vysvětlila, že je to primitiv, který se pokusil v Sovětském svazu vypěstovat velkou slepici, co by měla stejně masa jako prase domácí a peří jemnější než husí, jenže místo toho mu vyšlo takové hnusné malé kuře bez jediného brku, které žralo jako bernardýn.“ (s. 16, Trofim Děnisovič Lysenko byl sovětský agronom v období stalinismu, odmítající teorii o genech a neblaze proslulý tzv. „jarovizací“, vedle Mičurina, z něhož vycházel, druhá osobnost, jež byla i u nás v učivu základních škol).

Na dalších stránkách jsou v expozici příběhu představeny všechny hlavní osoby, Alenka vstupuje na scénu v souvislosti s imaginativním obrazem představy dívky „sedící s vykasanou sukní nad salátem“ (ve vaně, v níž Rusovi salát vzhledem k velkému množství dělají a do níž se nicméně občas někdo vyčurá, přestože je to čistotná rodina, s. 21). Vzápětí jsme skočili do „jednoho říjnového sobotního rána roku 1962“ (s. 24), tedy doby, kdy je Matějovi „už jedenáct let a dva měsíce“ a je  ve škole (na ni se s Alenkou těšili, když se ještě jako předškoláci dlouze líbali, s. 23). Nyní „strejda Míla“, který chlapce oslovuje „Duponte“, straší válkou a zkouší ho z poplašných signálů v případě atomového či chemického útoku (s. 29), ve škole probíhá pak skutečně cvičení s plynovými maskami, přesto se válka tehdy „nekonala“, a Matějovi se, když si lehl do trávy, zdá sen, v němž mu Alenka slibuje, že se za něj vdá, když pozná všechny byliny v košíku (s. 32).

Blíží se Vánoce, je tu Gubajevův veselý konflikt ohledně ideologické četby a pak už je Štědrý den, kdy (na rozdíl od loňské nehody, „teta zachytila rukávem o kliku dveří právě ve chvíli…“, s. 39) „všechno proběhlo hladce“. A vzápětí se posouváme do Matějova věku třinácti let (s. 40) a jeho sportovních aktivit, které jsou na jednom studentském webu shrnuty slovy „výběr sportovního kroužku, např. box – zkoušení břišních svalů medicinbalem vleže, ježdění na motocyklu na ploché dráze nebo výuka plavání s nataženou gumou přes celý plavecký bazén.“ Ačkoli je srovnávání s filmy, jak řečeno, mimo téma, poruším konzistentnost tohoto textu představou obrazu právě onoho posledního řečeného motivu (v knize od s. 49). Následují příhody s babičkami, Matějovo doprovázení Marie na schůze protifašistických bojovníků (s. 54) či svačiny babičky Marie (s. 56).

Je zřejmé, že je pro Matěje (ovšem nejen pro něj) vždy otázkou, jak se vyrovnat se situacemi, do nichž se dostane, včetně těch „politických“. Symptomatický z tohoto (i psychologického) hlediska je významově paradoxní vyjádření babičky Marie „To je dobře, tak já nevím…“ či „Dala bych si docela… anebo nic“ (s. 57) Obraty, s nimiž (nebo s podobnými) se jistě každý z nás setkal, činí líčené situace autentičtějšími, zároveň významově směřují k vnitřní rozporuplnosti tehdejší reality, a rovněž jsou příklady jedné vrstvy Šabachových knih, v nichž je reflektován dobový jazyk. Patří k nim třeba Gubajevova hláška „rodžr!“ nebo „mejdlo“ (s humornou interpetací, když Matějovi Gubajev, Rus, který se přece jen v soudobém žargonu češtiny dokonale neorientuje, vzkazuje, aby „nezapomněl na to mýdlo“, s. 154). Opakování těchto obratů, zvláště „tak nevím“, je i jedním z prostředků komiky. K té psychologické stránce: o pár stránek dále nalezne čtenář formulaci, že Matěj „v sobě nikdy nenašel dost síly odporovat lidem, které měl rád.“ (s. 73)

Podobně jako u zmíněného vánočního maléru, kdy teta zachytila rukávem o kliku dveří „s mísou plnou rybí polévky“, dopadne i dárek strýce Míly, jenž „Dupontovi“ k Mezinárodnímu dni dětí dá let letadlem ve chvíli, kdy je chlapci ještě špatně coby následek o předešlém večeru požitého alkoholu. Čtenář si pak může říci (zvláště vzpomene-li na někdejší vysvětlení logiky filmového gagu, tuším z pera Josefa Škvoreckého, jenž říká – opakuju to možná nepřesně – , že Chaplin praští jednou stranou násady koštěte nějakého člověka, ten se pohoršuje, načež se komik k němu obrací a druhou stranou násady zasáhne druhou osobu), že k anatomii těchto příhod patří právě souběh okolností.

První část je završena námětem čtení pohádek. Druhá je uvedena pocitem nyní sedmnáctiletého Matěje, že „život je nevypočitatelný jako medvěd“. S možnou doprovodnou obecnou úvahou (viz i komentář v předchozím odstavci) o poetice „nevypočitatelnosti“, jež je předpokladem nejen každého napětí v příběhu, ale právě i toho, že nastane komická situace, můžeme vnímat souběh s dobovou historickou aktuálností: vypravěč dojde k oné neblahé události příjezdu vojenských tanků Varšavské smlouvy do Československa (zde do Prahy). Konfliktu dějin (tedy na velké ploše) předcházejí v líčení vypravěče konflikty ve třídě (na malé ploše), spojené rovněž s jazykovou reflexí (užívání slova „lžete“ místo chyba, mylná představa při užívání německého slova „dort“, že se jedná o narozeniny a v důsledku neznalosti jazyka pak chybný překlad). To, čím začínala první část, se tedy, paradoxně o léta později, naplňuje: „Vstávejte, je válka!!!“ slyší chlapec jiného 21. srpna (vzpomeňme si zároveň, kdy se narodil a kdy se pan Rus nechal přejmenovat, ostatně zanedlouho dojde k opačnému procesu, „ode dneška se jmenuju Gruss…“, zaznělo do ticha, které se „v pokoji rozhostilo“, s. 81).

Paradoxně snad nejvýrazněji zareaguje Gubajev, který se opije. Opilý je rovněž strýc Míla, který prosí ostatní o odpuštění (s. 91). Šijou se trikolóry, vyvstává dotaz, jak se vlastně píše „ruské tiskací dé“ (s. 88), když chtějí Rusům napsat, aby šli domů. A je tu vědomí, že se přepisuje historie. „Až budete jednou vypravovat tenhle příběh svým dětem…,“ říká v závěru vlastně poměrně krátké části stará žena Matějovi poté, co došlo k tragickému střetu, v němž zahynul kulkou sovětského vojáka „kluk s cihlou“. Pro čtenáře jeden z příkladů, že jsou okamžiky, kdy (kdybych to chtěl vyjádřit šabachovským slovníkem) přestává sranda.

Ve třetí části se Matěj „jednoho letního dne roku 1969“ (s. 96) vypravil do Velké Británie. Setkání se zcela odlišnou realitou ubytovny (epizoda s obsazeným spacákem, „který mu v Praze koupil otec a slavnostně mu ho předal…“ (s. 99), jazykem (Fuck off!, O. K., short of money) a potížemi s porozuměním („Když Matěj viděl, že prodavač nic nechápe, zkusil ještě médžerýn, médžerín, módžerýn i máedžerýn, ovšem nebylo to nic platné.“, s. 105, jedná se o margarín; o „kouk“, tedy podobném problému s Coca Colou, jsem po převratu četl jakousi reportáž, s autentickou výslovností mám vlastní opačnou zkušenost, když jsem se pokoušel ji použít při výuce němčiny v době, kdy tady vládla výuková podoba, o jaké hovoří právě Šabach, a vzbudilo to zuřivý odpor rodičů studentů), dvěma odlišně formulovanými dopisy babičkám (s. 109 ad., srv. poznámku o přizpůsobení nahoře), poměry v továrně, kde pracují Slováki Laco a černoši Boss a Sam, či balíčkem od „Vladimíra“ (Gubajeva), v němž byl krátký vzkaz:

Je to definitivně v prdeli! Nevracej se, ty vole! Alenka jela do Brightonu pracovat jako au pair, posílám ti na ni adresu.

Čtenář nyní zažije nyní několik momentů, které ukazují, že Šabachovy příběhy nejsou jen jednovrstevná humoristická literatura jako třeba ty Šimkovy a Grossmannovy (nic proti nim, nakonec rovněž cosi pojmenovaly): Alenka, kterou Matěj najde, dá přednost perspektivnějšímu Němci Franzovi, a pak onen moment ne/rozhodnout se k emigraci jako základní existenční/existenciální pocit, který se ovšem týkal nás všech. „Jenže dál už to všechno byla jen a jen tragédie,“ (s. 123) ústí v rozhodnutí (v říjnu) dát „u Johnsona výpověď“ (s. 138) a návratu za „ostnaté dráty“. Za skvěle vystihující považuju poznámku „uniformovaného muže“ na hranicích, „jenž zamyšleně a dlouho hleděl do jeho pasu“: „Nechceš si to ještě rozmyslet?“

A nyní následuje – opět odlišné – líčení zahraniční cesty oběma babičkám, normalizační proměny na škole a Gubajevovy reakce („přiopilý ironický škleb“, s. 142, a přímé zhodnocení: „Jako národ stojíte za hovno!“) Přece jen jsou tu ale i takové veselé epizody, jako babiččin komentář, jíž všechny vytáčí, když při pečené huse řekne „Nejvíc já si pochutnám na chlebu s máslem.“ (např. s. 149) či strejdy Míly, jenž užije známý citát z Hamleta („Vymknutá doby ze svých kloubů šílí.“, s. 151).

Také čtvrtá část se odehrává mimo Čechy, Prahu, event. Dejvice (jedním z komentářů Šabachova díla v tisku je poznámka o tom, že dejvický patriot se v posledních dílech, tj. Rotschildova flaška a A nakonec Vánoce, vydává do cizích zemí), je zřejmé, že tomu tak bylo už v Babičkách. Tentokrát to je Jugoslávie a Řecko, zprostředkovatelem je aktivní Gubajev, jenž má v cizině příbuzné (komunistického smýšlení) a prostřednictvím svého synovce Mišky to zařídí (výsledek střetu v bance: „A tak díky neadaptabilnímu synovci Vladimíra Gubajeva obdržel Matěj devizový příslib, takže se mohl po mnoha letech vydat opět do světa.“, s. 158; devizový příslib je tak vedle občanského průkazu [rovněž Šabach] či dotazníku [Jiří Gruša] jedním z předmětů symbolizujících dobu).

I zde pracuje Šabach, podobně jako u postav babiček, s opozicí: tentokrát to jsou bratři Jorgos a Kostas. Dárek pro milovanou Alenku (suvenýr, talíř se správným počtem sloupů na řeckém pantheonu) skončí definitivním zklamáním, doma si přečte její svatební oznámení („Tohle ti přišlo, Matýsku,“ říká mu babička, s. 178) a přitom si vzpomene (jeden z pěkných příkladů provázanosti celého textu) na německé slovo „dort“ a někdejší hodiny němčiny, kdy si představoval český význam tohoto slova („Na žádné svatbě nesmí chybět dort.“, s. 179). Trpkou ironii nicméně Matěj zažene a napíše hezkou gratulaci.

Další pěkný příklad soumeznosti dvou motivů představuje komentář k „čtyřlístkům“, který následuje sdělení o účelové svatbě Alenky. Matěj namítá strejdovi, který se diví, „co je letos čtyřlístků!“, že tento jev sice nakrásně může být symbolem štěstí, v podstatě jsou to ale mutanti, tedy „nepodařené trojlístky“. Kromě paralely nepodařené lásky a chybné genetické odchylky se motiv váže na dobovou událost – havárii jaderné elektrárny v Černobylu (1986), která sice není explicitně zmíněná (pokud jsem se nepřehlédl), nicméně k ní motiv směřuje (zároveň to je jeden z příkladů, kde je aktivován čtenář, jenž musí doplnit či dešifrovat nějaké sdělení, což může být v případě mladších čtenářů Šabacha obtížnější). To, že tento můj komentář není dodáváním neexistujících kontextů, svědčí následující motiv (o stránku dále, s. 182) smrti strýčka Míly („To není možné, vždyť ještě nedávno jsme s ním mluvili…“).

A příklad nutnosti dešifrování nalezneme hned o pár stránek dále, kde v rozhovoru babičky Marie a tety Daniely padnou slova o tom, že „zavřeli […] hraběte Monte Dantese“ („a nikdo ji neopravil, protože to nikdo nepokládal za důležité,“ s. 185). Hrdina Dumasova dobrodružného románu (samozřejmě Edmont Dantes, tj. hrabě Monte Christo, už to je pěkná zvuková souhra) může být v kontextu Šabachovy knihy rovněž vnímán dobově, tj. v souvislosti s uzavřeností země v období normalizace, v Babičkách tematizované. A poslední takovou soumezností je poslední scéna celé čtvrté části, scéna – ještě normalizačních – voleb, ovšemže vylíčená coby jedna z komických epizod, a děj Epilogu, kdy všichni spěchají na Václavské náměstí s komentářem „Už to prasklo!“. Události se babička Irena žel nedožila, a už jen úsměvná, nikoli ironická jsou poslední slova knihy (vzpomeňme si na výše zmíněný paradoxní kontext floskule babičky Marie, méně pozornému čtenáři by toto mohlo uniknout):

„Povídám, že je dobře, že jsme se toho dožili!“
„Dobře. Moc dobře to je…“ usmála se teta.

Odkazy
https://www.paseka.cz/petr-sabach-babicky-2019/produkt-4783/
https://www.databazeknih.cz/knihy/babicky-36433
https://www.cbdb.cz/kniha-2970-babicky-babicky

Petr Šabach, Babičky, Nakladatelství Paseka, 2019