Petr Motýl / A smrtí voněl borový háj

Kniha Petra Motýla A smrtí voněl borový háj je zábava. Je sice označená jako detektivka, a přestože v ní určité detektivní motivy jsou, je to také tak trochu sci-fi svého druhu (či dystopie?) a zároveň románová komedie (či groteska?), prostě jakýsi mix toho všeho a možná ještě něčeho dalšího. Legrace byla i to, jak jsem si knížku (určenou pak jako vánoční dárek) pořídil. Sáhl jsem po jménu, které mi něco říkalo, ale nevěděl jsem pořádně co. Jen jsem to měl nějak spojené s Ostravou, což mi potvrzovala záložka knihy, ale posléze také Šrámkovou Sobotkou. A teprve když jsem se dal do hledání, našel jsem jméno Ivan Motýl, jež se skutečně vztahovalo k Ostravě, totiž coby autora výboru poezie s názvem Briketa, kterou ostravský básník a publicista sestavil – a na jednom pořadu na soboteckém festivalu opravdu představil. Briketu připomínala kniha barvou i tvarem, a samozřejmě se jedná i o metaforu, transponující bezručovské téma do dnešní doby (vyšla v nakl. Větrné mlýny v roce 2013). Nebudu se oběma autorům nikterak omlouvat za pomýlení, které tak jako tak padá na mou hlavu, nicméně neberu je nijak úkorně. A smrtí voněl borový háj je zábava. Nebo by bylo také možno říci hra. Rafinovaná hra.

A neomlouvá se ani autor, když v Ediční poznámce pro současné české sinology komentuje „lidovou českou transkripci z konce třetího tisíciletí našeho letopočtu“, ježto „imperiální čínština se za stovky let, které uplynuly od doby námi právě prožívané, poněkud pozměnila“ (citaci jsem nepatrně upravil – a tento poznatek citlivě, coby horlivý čtenář knih z nakladatelství Verzone, vnímám). Je tedy prozrazeno, že se příběh knihy odehrává v daleké budoucnosti, nicméně doba právě prožívaná se zde, byť jen v určitých detailech, do příběhu promítá. V jeho době totiž právě probíhá epidemie (doba prožívaná, tedy vydání je rok 2021, o adventu se hovoří o odcházející čtvrté vlně pandemie covidu, který ostatně také původně přišel z Číny) a v provinční Praze (je provincií Číny, tedy Říše Nebes, hovoří se o její Nové Éře) je strašné vedro (je to o pár měsíců později, než když autor knihu zřejmě psal, ale Alena Zárybnická právě před chvílí uváděla, že letošní rok patřil k nejteplejším v historii měření (přesné parametry si nepamatuju, ale padaly rekordy snad za posledních šedesát let, u některých měsíců dokonce za celou dobu měření vůbec). Nu, je to hra.

Ona transkripce ovšem není jen libovůlí autora (pokud mu potvrdíme, že je tvůrcem reality, o níž v románu píše), nýbrž je součástí širšího zacházení s jazykem. Jestliže se jeden z čínských protagonistů jmenuje Ma-žunk, je hned jasno, také k záměrům starobylé čínské stolní hry je co nejdříve odstranit z herní plochy všechny kameny. A když se na straně 38 v rozhovoru, který má textový formát divadelní hry, objeví Ja-na, která se přišla dívat na popravu, protože „to ještě neviděla“, můžeme uvažovat o hlubším průniku asijské reality do té evropské nejen v posledních desetiletích. A ovšem, ona jazyková hra je ještě podstatně širší (či hlubší?), od opakování jednotlivých frází (nápadné je jak v jednotlivých větách za sebou, tak coby příznačný vyjadřovací prostředek některých osob, tak „není-liž pravda“ u Tu-kana), básniček, jejichž funkce ovšem jde ještě dále, neboť představují jakási rozpočitávadla v proroctví vražd (třech nejvýznamnějších rodů, Meng, Wo a Chu).

Dodejme, že pro charakteristický čínský způsob psaní autor rozdvojené slovo využívá u řady dalších jmen, ať již to jsou představitelé moci v pražské provincii, velitel policie plukovník Šaj-taj, soudní úředník Tu-kan, či společník tohoto „poctivého podvodníka“ (s. 41) Pe-te Fe či Pikle-ma (další třeba Šen-laj, či „žena mistra E-bo, obětavá Ju-ie“, s. 131 – s ještě další pikantností, totiž jestli-že spojovník nahrazuje chybějící písmeno „l“), ale také názvů měst jako Wu-chan, Šang-haj či Hong-kong (podkapit. Řezba ve slonovině).

Jsou místa, kde to jazykovými hříčkami jen hýří, jako je třeba pasáž na straně 131 (začíná už na předchozí), v níž je doručen do poštovní schránky mistra E-bo čízlej štráfek a kde se předtím píše: „Ano. Tu-kan se zastavil v domě mistra E-bo namísto Šaj-taje. Operativní operace. Zpráva o Karlíně pro soudce Li? Je z dalekohledové ruky a posečká v ní, to se ví. […] Tu-kan do Poštovní schránky mistra E-bo nahlédnul. Mnoho toho v ní nebylo. To to vedro, to to darebácké vedro.“ Jinde přechází forma textu do jakési archaické rytmizované podoby (snad jako z našeho národního obrození), „Tam o břehu You se rozhlédni, tam bambus hustý jak zeď roste zelený.“ (s. 37, jak z Kollárovy Slávy dcery).

Jsou tu i takové hříčky, které se odehrávají v rámci samotného jazyka: „Celé dopoledne měl Tu-kan nepříjemný pocit. Úřadoval nemastně a neslaně a nepocukrovaně.“ (s. 40) V sérii francouzských výrazů, které užívá doktor Fa-huj (další „čínsky“ psané jméno) při jednom z výslechů (je za ně trestán ranami bičem přes záda), zní jedna jeho odpověď: „Ano, je to velmi nepřípadné, nejvzácnější pane sudí. A děkuji za poučení soudním bičem. Merci beaucoup a mersi buků.“ Hrabě Chu maně vyznačí své jméno, když říká: „Ve městě nestřílím ani z luku, i když jsem hrabě Chu. Cha cha cha!“ (s. 214, mimochodem, také pěkný je výraz „u prasklého telete“). V hospodě „Ma-žunkovi najednou došla slova, tak si alespoň žunknul piva.“ (s. 226) A o kousek dál: „Červenobílá vyběhla z výčepu svižně jako srnka: nožkama brnká.“

Jsou tu nejrůznější komická přirovnání – jeden zmíněný úsek pokračuje: „bambus tlustej jako moje stehno“, a navazuje rozhovor: „Je oprátka navoskovcovaná?“ „Navoskovcovaná jako vejr!“ (s. 37, narážka na slavný dialog lano-li napne-li se Voskovce a Wericha?). Až poetické je následující vyjádření (včetně možná šrámkovského měsíce nad řekou, když jsme u těch literárních či kulturních konotací): „Hladina Vltavy byla stříbrná, nebem se koulel měsíc v úplňku. Na měsíci roztloukal čínský zajíc rostlinu nesmrtelnosti.“ (s. 229) Mohli bychom citovat donekonečna, ve výpiscích jsem ještě našel třeba – hned na první straně: „Malá Strana ležela pod nohama soudce Li tichá jako vycpaná liška.“ (s. 9)

Jinde: „Oheň se vyvalí jako lví hříva!“ V této pasáži, líčení požáru a vojenského zásahu na Invalidovně, (s. 123, citovanému textu předchází ještě podobně konstruovaná deskripce zapálené střechy), najdeme jednu z větných či (pseudo- či hyper-) logických konstrukcí (kdy se vytvářejí jakési sekvenční řady, přinášející i jistou dávku absurdity): „Lidé se vyděšeně ženou pryč, s výjimkou těch, kteří úpí proděravělí střelami, s výjimkou těch, kteří začínají naříkat nad mrtvými a zraněnými.“ Jiným příkladem tohoto sekvenčního postupu může být následující úryvek: „Salón Zasloužilých sloužil především k přijímání významných osobností. Pro méně významné osobnosti tu byl Přijímací salónek. Bezvýznamné osoby byly přijímány v místnosti, kde se do parket vtlačila uctivá kolena a kde Tu-kan mluvil se zahradníkem, který přinesl vzkaz o smrti knížete Menga.“ (s. 208)

Text názorně demonstruje všeprostupující společenskou hierarchii tohoto světa (jejím protikladem je prostředí pražských hospod a tento v podstatě kastovní systém určuje i řadu věcí v příběhu, např. možnosti sňatků či dědictví), pro niž je zároveň příznačná určitá ustrnulost, jež je charakteristická i pro úřední formální jazyk, jak se zde projevuje třeba v titulování jednotlivých hodnostářů, či frází, které tito hodnostáři používají (a opakují, popřípadě sborově opakují) při každé příležitosti – „Nechť Nebesa ochraňují Jeho Veličenstvo Císaře!“ „Nechť ho Nebesa ochraňují!“ (s. 209) A tento jazyk reflektují i ponížené formulace vyslýchaných – čtenář s úsměvem sleduje jejich variabilitu (každá z těchto osob používá jinou: „Vaše Největší Soudní Milostivosti“ (zahradník, s. 52), „nejmilostivější pane soudce“ (doktor Fa-huj, s. 64), „Vaše Jasnozřivosti“ (knihovník, s. 138), „Vaše Majestátnosti (dveřník Tančícího domu, jenž svou paní, paní Sang, označuje jako „Její Vysokorodost“, s. 294, ad.

Můžeme sledovat prostupování obou světů, onoho někdejšího, starého světa (je to ještě historicky rozvrstveno, doba, kdy ještě měly platnost staré šlechtické rody, byť už čínské, či pozdější, kdy byly už zakázány velké cirkusy) a současnost, kdy se země stala čínskou provincií, stejně jako ostatní evropské země, ale i ostatní kontinenty s Hlavním městem světa, jak je ona blíže neurčená metropole označována. V historických budovách sídlí nyní nová asijská vrchnost.

Dějištěm je především Praha, a můžeme sledovat Salmovský palác, v němž sídlí již patnáct let nový místodržitel, soudce Li, čteme popis cesty z Hradčanského náměstí dolů k Jánskému vršku a Nerudovou ulicí, v níž se uvádějí i jednotlivé stavby, dům U Dvou slunců či hospoda U Bonaparta, na jiném místě hospoda U Kocoura, a v onom kontextu pak i Nerudovy Malostranské povídky – a také určitý pohled na Čechy, ne zvláště lichotivý. Ocituji – za všechny ostatní – snad nejvýstižnější kritický postřeh, uváděný zde v úseku textu vytištěného menším písmem. „Domy a lidi v Nerudovce mají v sobě cosi potměšilého, zákeřného, zrádného, řekněme i příšerného, do čehož jsou jakoby vhaleni. Když zachce se jim někoho pomluvou ničit, zničí ho, když zachce se jim zlým slovem něčí život zmařit, zmaří ho.“ „To je tak přesný! Tak přesný!“ zní komentář předchozích vět a musíme pokývnout hlavou – to už není hra (vzpomeňme na povídky Přivedla žebráka na mizinu nebo Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, ostatně na jednom z míst, věnovaných tomuto místu – s. 70 – říká Tonda Slavíček, archivář na Strahově: „Ty lidi jsou pořád jak z Povídek malostranských.“). Topografie naší dnešní metropole v Motýlově knize odpovídá naší realitě. Neumím sice posoudit, zda ze Salmovského paláce je vidět na karlínskou Invalidovnu, ale skutečnost, že v budově této významné historické kulturní památky, na níž se podílely takové osobnosti jako K. I. Dientzenhofer či J. E. Fischer z Erlachu, by zásobárna potravin být mohla.

Hospody představují (v opozici k pražským palácům) významný topos, protože Češi mají rádi pivo, ale také protože se tu odehrávají pro děj (a rozřešení kriminálních případů), stejně jako v palácích, důležitá setkání participujících postav (klíčovou úlohu hraje hospoda u Terflerů na Smíchově, rovněž skutečně existující, ostatně podobně jako Tonda Slavíček). Jsou zmíněny i ty na dalších místech, jak už řečeno v Nerudovce (třeba i narážka na název hospody U Housliček, s. 71). A, jak řečeno, podobně důležité jsou i pražské paláce, vedle zmíněného Salmovského především Valdštejnský palác, sídlo zavražděného knížete Menga, se zevrubným popisem nejen interiéru, ale i zahrad rozléhajících se až ke Klárovu. Sídla druhých dvou významných „starých“ rodů, Wo a Chu, ovšem nepatří k barokním památkám, nýbrž jsou – podobně jako je transformována (napadá mě nepřípadné slovo recyklována) celá skutečnost – přebudované a rozšířené někdejší původní areály: Tak z okolí Tančícího domu expanduje sídlo vévody Wo až kamsi ke Karlovu náměstí, zatímco nábřeží Vltavy (toto slovo, což je příznačné, je v knize ale použito spíše výjimečně, možná dokonce jen jednou, s. 167) je jako takové zrušeno – to je příznak radikální proměny samotné architektonické substance historického jádra, v němž jsou zachovány pouze některé fragmenty.

Příkladem vytrácející se reminiscence spojené s popisem historické proměny města může být pasáž o Albertovu, dnes ikoně dějinných událostí (s. 188–9): „Za Vévodství v areálu na Albertově skomíral zbytek vysokoškolského života v Praze, sem byly za vlády rodů Wo, Meng a Chu přemístěni technici z Dejvic, medici z Kateřinské ulice i filozofové z Rudolfínského náměstí. // Když se vlády namísto vévody ujal první čínský místodržitel a odkázal starý svět do patřičných mezí, bylo jedním z jeho prvních činů zrušení univerzitního vzdělání v Čechách. Budovy na Albertově, aby bylo všem jasno, co nastává, byla z velké většiny zbořeny.“ Příznačná je proměna názvu dnešního náměstí Jana Palacha (zde se nachází budova Filozofické fakulty UK) podle další významné budovy, Rudolfina (pojmenované ovšem nikoli podle Rudolfa II., jak by adjektivum mohlo svádět, nýbrž podle korunního prince Rudolfa).

Ještě více se vytrácí původní souvislost u jména Sovovy mlýny ve zkreslení U Sovího mlýna (s. 157, název podle renesančního mlynáře Václava Sovy), také výraz „park na Kampě“ je uváděn již bez kontextu muzea a v minulém čase. Odlesk někdejších (totiž našich) časů připomínají (a čtenáři určitou orientaci umožňují) toponyma Císařská louka, Střelecký ostrov, Strahov, Petřín (hned v první větě textu) a Malá Strana (zde také „Jezulátko“, podobně jako jinde socha Jana Nepomuckého), Radnické schody a Úvoz, na druhé straně Pohořelec (sem jsou dopravováni podezřelí do vazby), ale také Smíchov či Zbraslav. A samozřejmě Hradčanské náměstí (mnohé názvy jsou rovněž názvy jednotlivých podkapitol), z paláců třeba Lobkovický. A z topografie, když už o ní zevrubněji hovoříme, ovšem nemůžeme vynechat ani mimopražské lokality, byť figurující okrajově – Liberec a Rokytnice nad Jizerou (270 ad.), při cestě do Krkonoš, kde má Meng v Harrachově zimní rezidenci, Mísečky a Labská bouda, kterou si přestavěla kdysi čínská disidentka, nebo také, v jiné souvislosti Jeseníky (s. 316), na jednom místě je zmínka o Krakově (jinak se o Evropě příliš nehovoří, zdůrazňuje se, že každá z provincií žije svým vlastním životem).

K pražským reáliím (a další hrou se jmény) patří také osobnosti: Jakub Arbes (příznačně ve spojitosti se Smíchovem, kde se tvůrce žánru, jehož jistou příbuznost, totiž přítomnost fantastických a detektivních prvků s Motýlovým románem vnímáme, narodil a zemřel) – muž tohoto jména se objeví nejdříve s bedýnkou kinematografu, zachycující realitu/minulost, poté se ukáže, že jeho osudy, útěk s cirkusem atd., jsou propojeny s postavami dvou sester, které jsou součástí ústředního příběhu. Je tu vlastně celá literární vrstva, třeba aluze na Rozmarné léto Vladislava Vančury (jakýsi muž v hospodě u Terflerů říká: „Tento způsob léta, děl Důra vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, zdá se mi býti poněkud šťastným. Je vedro a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel, vody, odpařuje se vskutku famózně a číšky jsou prázdny.“, s. 222) či zmínka o Franzi Kafkovi (s. 254 a ještě nepřímo v názvu podkapitoly Kafkárna karlínských karet, což je zároveň trojitá aliterace, tedy také druh opakování, jakých se to v textu jen hemží).

Ještě bych měl zmínit tři další jména, která se mihnou v literárním kontextu. První je „svatý Václav Havel“ (nemohu najít, kde jsem si poznamenal číslo stránky – už to mám, s. 254), hovoří o něm „čeští intelektuálové“ v hospodě U Terflerů, kde visí jeho obraz, a znalejší zachytí v plynutí řeči titul Moc bezmocných (v textu s malým písmenem, napadá mě ještě, že by byla zajímavá úvaha o funkci obrazu v knize, ať již literárního či výtvarného). Pak je tu ještě zmínka – v podkapitole Tančící dům (s. 232–233) – , o „ulici svatého Václava Havla“. Podobně svatý je „svatý Kotěra“ (samozřejmě Jan Kotěra, jedna ze zakladatelských osobností české moderní architektury), a jedna z opuštěných postav (těch je v knize vlastně celá řada), totiž Gavroš, syn Křišťál, s poznámkou o Victoru Hugovi a o tom, jak jednotlivé příběhy přetrvávají a v historii se opakují (sem by ostatně mohla směřovat zmíněná úvaha o obrazech).

A konečně i samotný výraz „borový háj“ z názvu Motýlovy knihy je součástí onoho literárního (starého) světa – a jak se ukáže, je vklíněn i do ústředního děje.  V podkapitolce Zvěsti čteme: „Byl večer, byl pozdní červen, z Petřína zaváněl háj. Ma-žunka táhla osmá večerní jako jih vlaštovku, jako rodné vody lososa. Z Hradčanského náměstí dolů na Smíchov.“ (s. 222) Rafinovaná intertextová práce – slovo borový v tomto případě chybí, nicméně je tu pozdní, večer, zaváněl, háj, červen je pak rafinovaná přesmyčka, odkazující na některé máchovské postupy se zvukovým materiálem jazyka, na Petříně se nachází Máchův pomník – a následuje trasa cesty s dalšími veselými přirovnáními. Motiv borového háje se dále objeví v paláci knížete Wo („Na váze byl vymalován motiv borového háje.“, s. 242) a konečně v takřka doslovné citaci básně klasika, když Šaj-taj dokresluje soudci kontext toho, co vyplyne z vyšetřování kriminálních případů:

O lásce šeptal tichý mech
slavík pěl růži sladký vzdech,
byl pozdní večer, byl modrý máj
opojným dechem voněl borový háj.“
                                                            (s. 333)

A co tedy – to je už opravdu žonglérství s tématem – se na takřka na konci knihy (o dvě stránky dříve, s. 331) dozvíme? Křišťál, jedna z klíčových postav (podrobněji v tomto komentáři později), začne ve svých životních peripetiích používat výraz Borový háj jako své jméno (pro vyšetřovatele se dovysvětlí i skutečnost, že „s motivem borového háje“ „visela kresba“ nad postelí již na začátku – při prohlídce paláce knížete Menga, s 94). Tím samozřejmě titul A smrtí voněl borový háj dostává (vzhledem k tomu, že Křišťál byla zavražděna a že její vražda je na počátku další série zločinů) další význam, který čtenář po celou dobu nemohl tušit.

Jestliže je jazyk Motýlova románu až groteskním zrcadlením, reflexí různých jazykových vrstev jazyka (podobně jako je reflexí „našeho“ světa ten, který je vytvořen autorem), je takovou až parodií či persifláží samotný výchozí žánr detektivky, jenž na jedné straně posouvá vyšetřování několika zločinů do nepatřičné doby, rozkročené do feudální minulosti (svou povahou) a zároveň vzdálené budoucnosti (svým určením), zároveň ale vlastně docela věrně dodržuje „pravidla“ klasické detektivky, v níž se zprvu skoro nic neděje, totiž detektiv, v tomto případě místodržitel a zároveň soudce Li, vyslýchá osoby participující nejrůznějším způsobem na ději, posléze dospěje k vysvětlení některých skutečností, které jsou ovšem zároveň poněkud zavádějící, a teprve na posledních pár stránkách odhalí pravou podobu toho, co se vlastně stalo – a protože jsme se ocitli svým způsobem ve středověku, je nejen tím, kdo rozkryje jednotlivé (spolu propojené či navazující) zločiny, ale zároveň nařídí příslušné popravy (pokud už ovšem řečení zločinci neskončili jinou smrtí).

Jak uvedeno, jednotlivé zločiny (a úmrtí) spolu souvisejí, jak to předpovídá i jedna z „básniček“, zmíněná říkanka, která se bleskurychle rozšířila po Praze a která je při příslušných příležitostech, vždy když se její obsah naplňuje, nesčetněkrát (poprvé, ji uvádí Tu-kan se zprávou o smrti vévody Menga, s. 55, dále na s. 129, kdy ji recituje jeden ze dvou čtrnáctiletých výrostků před restaurací U Bonaparta v Nerudově ulici) opakována:

Louskali semínka dýně,
ruce měli v klíně,
žili v hříchu:
     Meng, Wo, Chu.

Jeden ze schodů spad,
druhý dostal do kebule ránu,
třetímu sťal palici kat:
     a všichni jsou v pánu.

Kriminálních činů je v knize více (rovněž spolu souvisejí, vlastně by nebylo obtížné nakreslit „pavouka“, jak jsou i prakticky všechny další postavy, jak se ovšem mnohdy teprve později ukáže, příbuzensky či životními ději, propojeny), přesto ony dvě základní vraždy postihují dvě osoby ze starého světa, dva nejvýznamnější šlechtice provincie, zatímco onen třetí je ten, kdo spáchal jednu z těchto vražd.

Souvislosti jsou ovšem rozkrývány zprvu velmi pozvolně – v jednotlivých kapitolách, označených názvy dní (Den první: Pondělí) a podtituly, které označují jakési fáze dění (Vypadá to, že se bude něco dít, ještě se nic neděje atd.) se například nejdříve setkáváme s doktorem Fa-hujem a dívkou hrající na kytaru, vzájemně se obviňujících z obtěžování, tedy v jakési zdánlivě epizodní úloze, a teprve posléze se ukazuje, že tyto postavy nějak souvisejí s ústředním dějem; je vedro, epidémie přiměla obyvatele opustit město, zároveň se vcelku svižně seznamujeme s takřka všemi základními lokalitami. Teprve Oznámení ve středu (Začíná se něco dít) rozvíří dosud klidné vody ospalé provincie, když nás zavede do Valdštejnského paláce se zahradou, dějiště vraždy knížete Menga, která zprvu vypadá jako nešťastná náhoda či selhání srdce po údajném pádu z točitých schodů (nebudu prozrazovat detaily, které nejdříve částečně, na konci knihy pak v úplnosti vedou k odhalení, snad nic nepokazím, když řeknu, že podezření pojal Li již v okamžiku, kdy byla nalezena svíce – proč si kníže nerozsvítil, když v budově byl zaveden proud?).

Postupně jsou vyšetřováni (někdy opakovaně, podobně jako se vyšetřovatelé vracejí na jednotlivá místa) doktor Fa-huj, jenž byl osobním lékařem knížete, zahradník a další, zkoumají se východy a průchody v budově a zahradě (je tu totiž řada nejasností o přítomnosti jednotlivých osob na místě, jejich příchodech), zjišťuje se, co se nachází za jednotlivými dveřmi, kdo měl kam přístup, jaké byly zvyklosti – jako v tradičních detektivkách. A v souvislosti s touto vraždou tu máme hned další úmrtí, které bude v průběhu vyšetřování interpretováno různě, totiž smrt majordoma. Jsou tu čtyři podezřelí. „Knihovník, komorník, doktor Fa-huj. Paní Tsu. Podezřelých je dost.“ (s. 113) Jak se ukáže, důležité je dořečení předchozího: „A může tu být ve hře ještě někdo další, o kom zatím nevíme.“ Je tu ordinace, skalpel, vyšetřovatelé se dotazují v blízké čajovně. Doktor je zamilovaný do paní Tsu, Mengovy ženy. Obdivujeme úžasnou knihovnu, opakovaně čteme větu „Praha je krásná.“, někdy působící sardonicky, když je vyslovena v těsné návaznosti s konstatováním vraždy (jinak se často hovoří o tichých a strnulých ulicích, a právě knihovna svou nádherou kontrastuje s tímto dojmem, tj. jsou naznačena skrytost kulturních hodnot).

I když by bylo nepřesné tvrdit, že se dále nic neděje (Červenobílá, dívka, kterou známe z hospody, tancovala v sídle vévody Wo „letohrádku“, po hádce s ním se octne ve vodě a Ma-žunk, který tajně pozoruje, co se děje, ji zachrání, hovoří se o záhadné Černé perle, s. 190), je kontext první zmíněné události zprvu nesrozumitelný, takže bychom ji mohli (mylně) vnímat jako samostatné vlákno, druhá je opravdu jakýsi iracionální prvek, dějově nijak bezprostředně nesouvisející se sledovanými událostmi, takže bychom v úhrnu mohli hovořit o jakémsi intermezzu či dějové retardaci před vlastním rozlousknutím, jehož se čtenář dočká od páté kapitoly (Den pátý: pátek / A zase se něco děje), počínající rozsáhlou výpovědí Jakuba Arbesa, a pak o Hlavním přelíčení  (Den šestý: sobota).

Nejdříve se rozmotají osudy postav, které se zprvu jevily jako samostatné záležitosti, ale ve skutečnosti jsou s ústředním příběhem úzce propojeny. Jak naznačeno, Jakub Arbes vypovídá (to je i název podkapitoly) o svém osudovém propadnutí vášni k ženě jménem Křišťál, která si vzala čínského šlechtice a (pravděpodobně) s ním měla dvojčata, Černobílou (tu jsme viděli v restauraci u Terflerů) a Granát, s nimiž pak Arbes (čínský otec zemřel v souboji) cestoval v maringotce s cirkusem a rodinou Pépiho (s nímž se později setkáváme v hospodě), a po smrti otce chodí s jeho vdovou a starají se o obě děti, zatímco jejich matka o ně neměla zájem. Dětem bylo asi pět let (bylo to tedy někdy před patnácti lety), když Křišťál nalezli mrtvou v loďce u Jiráskova mostu naproti paláci vévody Wo, nahou a s kůží „rozšvihanou důtkami“. Wo, který si vedl podrobné zápisy, jak soudce zjistí od strahovského archiváře Tondy Slavíčka, v nich uvedl, že „Křišťál ubičoval k smrti“ a svému soupeři „vypálil rybník“. Jakub Arbes pak vypráví, jak Křišťál, která byla milenkou Wo a Chu, knížete Wo omrzela a prodal ji hraběti Chu.

Historie se pak opakovala, když Granát tančila u vévody Wo na verandě jeho paláce. To patřilo k původnímu Arbesovu záměru, na jehož začátku bylo vytvoření živých obrazů s bičováním v kinematografu, na němž je zachycena dívka (hraje ji jedna z dvojčat), ale také Ma-žunk, který otevírá okénko na záchodě v hospodě, myšlenky se pak chopila dvojčata – odtud onen tanec Granát v paláci Wo. A to, co se dělo dále, respektive vysvětlení toho, co se dělo, se dozvíme teprve o následujícím přelíčení (to ještě není ono hlavní). Již v předchozí kapitole (ve čtvrtek) přiběhne k soudci rozrušená dívka, která tvrdí, že zabila vévodu Wo (to jsme ještě nevěděli, že tu jsou dvojčata, to Tu-kan soudci odhaluje až na s. 249). Jak se ale nyní ukáže, Granát chtěla chránit svou sestru Černobílou, která vévodu zabila, protože chtěla ochránit Granát před nebezpečím úchylného šílence, a proto nyní falešně svědčí a bere vinu na sebe.

Teprve během hlavního přelíčení se ale dozvíme i skutečný průběh dalších událostí. Především majordomus zahynul jinak, než původně uvedl doktor Fa-huj. Ten se obával, že přesná rána, kterou si skalpelem přímo do srdce přivodil z oddanosti ke knížeti Mengovi, by jej usvědčovala      z vraždy, proto zamaskoval smrt jako případ epidemie (vyznačovala se fialovou barvou ve tváři). Vzápětí doktor, jenž měl přístup k paní Tsu, Mengovu manželku obviní, že jej zabila a přinutila jej zinscenovat tuto smrt jako pád ze schodů. Paní Tsu pak přiznává, že knížete zabila. Milovala jistého muže (že to byl Chu, se dozvíme posléze), ten ji prodal za koně (další paralela), nyní Menga zabila (říká) kamenem. Zhroutí se, umírá (tady máme ještě další paralelu s paní Sang, jejíž příběh v Tančícím domě, u vévody Wo, jsem v popisu vynechal). Po paní Tsu vypovídá hrabě Chu – a přiznává, že Menga zabil on (uvádí, že on byl plný mužné síly, zatímco kníže byl stará bačkora atd.). Vzápětí své svědectví popírá, a bude na soudci, aby odhalil pravdu. Chu je nakonec odsouzen, popraven bude na Dévové hoře v jedné z dalších, již krátkých kapitol.

Ostatní rozsudky jsou mírné, vražda Wo byla jen naplněním spravedlnosti, kterou by býval měl vykonat místodržitel, kdyby se býval o zločinu dozvěděl, v samostatném jednání se pak rozhodne o Fa-hujovi a komorníkovi. Doktorovým trestem je vypovězení na dva roky do obce Zlaté Hory v Jeseníkách a doživotní zákaz pobytu v Praze, komorníkovým pět let zákaz Prahy bez místa určení vyhnanství.

Napínavá detektivka by (navíc rozhodnutím o svatbě obou dvojčat s jedním významným funkcionářem) mohla skončit, nicméně soudce Li dále rokuje s Tu-kanem, zopakuje (a shrne) celý příběh. Jak se ukazuje, jedním z motivů (vedle soupeření mezi rody, deviantního chování jednoho z jejich příslušníků, a naopak snahy jedné sestry ochránit druhou) nakonec majetek. Byla tu smlouva z doby Vévodství, které zaniklo před několika sty lety (a s nimi ovšem i jeho platnost), o vzájemné vazbě majetku při dědictví, podle níž by v případě smrti knížete Menga a vévody Chu měl k veškerým majetkům přijít hrabě Chu. To byla samozřejmě rozhodující motivací pro jeho jednání. Dále se ukazuje, že Tsu byla nevlastní sestra obou dvojčat (proto také podobné okouzlení mužů jako u Křišťál), nicméně, zatímco u dvojčat převážila česká kulturní orientace (hospody, cirkus atd.), u Tsu čínská.

V souvislosti s tím můžeme poznamenat, že dvojení, v tomto případě dvojčata Černobílá a Granát, ale i motivační paralely (jejich matka a opakování příběhu s šíleným vévodou Wo, ale i další popsané) představují vlastně podstatný díl konstrukce celé fabule, odhalované pak jasnozřivě soudcem Li a jeho pomocníky. To, že se u Motýla jedná o vědomý postup, potvrzují i takové motivy, jako jsou dva zkřížené palcáty (jedním z nich byl zabit vévoda Wo, s. 241), dvojení je tu zdůrazněno ještě výrazem „ke dvěma širokým opěradlům“ (na násl. straně 242), pak tu jsou dva „bratři“ Šaj-taj a Ma-žunk, u nichž je jejich podvojnost zdůrazněna hodnostmi (jeden je policejní, druhý vojenský plukovník) i společnými akcemi. Zrcadlí se tu celá řada věcí, celou tuto artificiální či manýristickou atmosféru podporují stylistické figury (viz výše), doplnil bych třeba ještě opakování názvů kapitol, reflektující i návraty, ovšem i několikeré na totéž místo (Rorýsi, Opět knihovna, Kapitola Další rorýsi, A opět knihovna), podobně jako se opakují výslechy a slyšení.

Ale to není všechno. Právě v kontextu řečeného manýrismu dostává další rozměr hra, která se nám při shrnutí ještě zřetelněji vyjevuje – totiž soupeření mezi dvojením a trojením. Máme tu přece – po celou dobu akcentovanou – trojici šlechticů (konkurující mimo jiné ve dvojici kultur na straně „starého světa“, jakkoli se tyto rody zrodily vlastně jeho transformací, ještě pěkně uspořádané podle významu – kníže, vévoda, hrabě), některé drobné motivy, které můžeme takřka přehlédnout (tři dámy v hospodě v podkapitole Zvěsti (s. 222), zmíněné tři sály pro přijímání třech kategorií obyvatel apod.. Občas narazíme při slovním opakování na trojici téhož opakovaného slova (nepoznamenal jsem si žel příklady, nebudu hledat). Děj se odehrává kolem roku tři tisíce (zatímco jsou srovnávány dva letopočty, starý a nový), mohu připomenout i název podkapitoly Kafkárna karlínských karet. Skoro by to lákalo hledat magické trojúhelníky na mapě pražských lokalit… A ovšem, najdeme tu i čtyřku (čtyři podezřelí) nebo pětku (pět metařů, kteří přepadli Tondu Slavíčka).

Neokomentoval jsem ještě jednu důležitou vrstvu, totiž pohled na český národ (padla jen zmínka, a mohl jsem tuto poznámku přiřadit k Vančurovi, Havlovi a Kotěrovi). Jak řečeno, v jistém úhlu pohledu (ač to autor neříká explicitně, mohla by to být perspektiva mocenské strany) je to dost ostrá kritika. Hned na prvních stránkách čteme výraz „stará česká písnička“ (v komentáři k epidemické situaci, kde se ovšem výstižně poznamenává a evropskou adresu, že „od hlavního evropského lékaře v Paříži přišly jen samé fráze, žádné rozumné pokyny“, Šaj-taj říká: „Jen ta stará česká písnička, pane sudí. Nedokáží se na ničem domluvit a žádného vůdce ze svého středu nechtějí poslouchat.“, s. 10). K tématu se autor dostává na několika místech, snad nejvýrazněji v podkapitole Státní správa, kde se probírají možnosti nalezení Černé perly. Tu-kan tam říká: „Ta žena se nejen zabývá pražskými mystérii, ale má, jak jsem říkal, velkou praktickou inteligenci, pane sudí. Všichni ti věčně rozhádaní čeští elitáři se na ní jaksi shodují a uznávají ji. Přitom její idea je pro ně velmi kontroverzní, řekl bych. Nikoliv pasivní odpor vůči Říši Nebes, jak je to v tradici českých inteligentů utkvělé, ale dialog Čechů a Číňanů, včetně zahrnutí smíšené národnosti.“ (s. 206)

O „inteligentech“ se hovoří ve stejnojmenné podkapitole (s. 230), odehrávající se, jak jinak – U Terflerů. Tématem zde ovšem není česká národní povaha nýbrž fernet, ikonický nápoj českých studentů jedné generace (příslušníci Řimsologické společnosti by mohli vypovídat), jenž se pojednává v následující krátké podkapitole (jeden ze stylistických rysů, je zde několik třeba jen několikařádkových podkapitolek). Pro pozoruhodnost imaginace, co ten nápoj obsahuje, snad nutno celou kapitolku ocitovat kompletně:

„Fernet.
Ovšem, fernet.
Dobře, fernet.
Hořcový kořen, zeměžlučová nať, heřmánek římský, chininová kůra.
Černý švihák, lak na rakve, fermež, ferda, drsoň, mačkané štěnice, dech mrtvé milenky, moč mrtvé kuny.“ (s. 231)

A pro prostupování obou světů je příznačné i zakončení příběhu Barunky, intelektuálky, s níž jsme se setkali právě U Terflerů, kde točila pivo, a z níž Tu-kan, zatímco sám ve funkci na místodržitelství skončí, udělá svou zástupkyni.

V každém případě doufejme, že kniha Petra Motýla je pouze fikce, byť – vedle řečené zábavy – obsahuje řadu „přesných“ postřehů, zkrátka tak, jak to umí kinematograf. V případě, že by to tak nebylo, by se naši pra-pravnuci neměli příliš na co těšit, i když ta vylíčená katastrofa není tak totální jako v některých vizích jiných autorů.

Petr Motýl, A smrtí voněl borový háj, Volvox Globator, 2021