Peter Buwalda / Bonita Avenue

Jakkoli jsou příběhy v debutu belgického spisovatele, žijícího v Nizozemí, vyprávěny takřečeno tradičním způsobem (či spíše stylem, protože kompozice je právě jiná), může mít čtenář v prvních kapitolách pocit určité nepřehlednosti, která se teprve s postupem dalších a dalších kapitol začne skládat do souvisejících událostí. Je to vlastně jako v životě, tam si také mnohdy dáváme do celistvého obrazu vše, k čemu nám dosud třeba chyběly informace. Odklon od lineárního vyprávění v literatuře samozřejmě není vůbec nového, už dávno se i do učebnic dostaly třeba komentáře k skladbě Faulknerových románů, a můžu říci, že i u několika knih, které jsem četl v poslední době (Topolův Citlivý člověk, Chrám divů od Leslie Parry), se tím či oním způsobem podobné principy uplatňují.

V Bonita Avenue jsou to v zásadě postupy dva. Prvním je střídající se perspektiva osob, z jejichž úhlu pohledu dění nahlížíme. Někdy se ty události „opakují“, jindy je ozřejmován jejich další kontext, vždy se vlastně ale buď dozvídáme něco nového, nebo máme pocit, že to, o čem se vypráví z jiné perspektivy, vlastně už důvěrně známe. To je ovšem diametrálně jiný postup než třeba u evropského realistického románu (devatenáctého století) s jeho tzv. vševědoucím vypravěčem. Zmiňuji to právě proto, že v Buwaldově románu nikdo není vševědoucí, což dokonce platí pro tematický plán (tedy nejen pro kompozici), neboť zatajování skutečnosti v té či oné podobě (třeba Joniny pornografické stránky, na jejichž existenci a další souvislosti její otec postupně přichází) je (vedle dalších podob zjevování reality) jedním z hlavních momentů nejen poznání (gnozeologických), ale i porozumění.

Dá se tedy říci, že jakkoli čteme realisticky ztvárněné příběhy, charakteristiky osob, popisy prostředí atd., vše se odehrává především v hlavě, je to záležitost vědomí něčeho – i když, čteme-li kriticky pozorněji, zjistíme, že některé kapitoly jsou vyprávěny v ich-formě (z perspektivy osob, která dění vnímá), jiné v er-formě (podobně jako tomu je u zmíněného vševědoucího vypravěče): V tom případě je ale řečený aspekt perspektivy nějak naznačen, např.:  „Tohle všechno proletělo Aaronovi hlavou…“ (s. 13). A do této roviny vlastně velmi dobře zapadá časová perspektiva, totiž proměny času vyprávěného, jenž skáče při vzpomínkách a dalších projevech uvádění dávných a aktuálních událostí do souvislosti. Tedy opět se jedná o poznání. Přitom tu není jeden ústřední čas, od něhož by vypravěč odskakoval do minulosti, nýbrž – tak, jak to platí pro postmoderní svět – začíná vyprávění vždy v některém jiném časovém bodu, dřívějším či pozdějším tomu předešlému. To je ten důvod, proč by čtenář, než pochopí svůj úkol, totiž spolu s postavami rozklíčovat všechny souvislosti, mohl mít pocit, že něčemu nerozumí, že mu něco uniklo. Tím spíše může být později překvapen, jak (z hlediska kontextuálního, ne z hlediska obsahu událostí, které mohou třeba i pobuřovat) jsou ty příběhy vlastně takřka prosté, nakonec do sebe všechno zapadá, vše je vysvětleno.

Tak tomu je i s názvem knihy, který označuje jedno z dějišť románu, v tomto případě ulici jednoho kalifornského města: „Nadepsala jsem si tu adresu do anglických knížek Enid Blytonové, které jsem si s sebou přivezla z Utrechtu. Joni Sigeriusová, 1908 Bonita Avenue, Oakland, Kalifornie, USA, Svět, Vesmír.“ (s. 174) Joni je jedna z dvou sester, jejímž jménem začíná (v roce 1996) celý román (druhá je Janis), jejich otcem je profesor matematiky, bývalý judista Siem Sigerius. V oné první scéně Joni představuje svého partnera, fotografa Aarona (teprve ve 2. kap. později se dozvídáme celé jméno, Aaron Bever). Z citované věty je zřejmé, že se román bude odehrávat na různých místech, především v Nizozemí a ve Spojených státech.

Sigerius je ústřední postavou, ač to tak zprvu nevypadá, na záložce je to vyjádřeno textem „Vzestup a pád Siema Sigeria – tak by mohl znít podtitul románu… Vzestup a pád bývalého šampiona v judu, později vynikajícího matematika, rektora technické univerzity a na vrcholu kariéry dokonce ministra školství. Sigerius – počestný, oblíbený, úspěšný muž – je však v díle postupně demaskován, fasáda dokonalého člověka se pozvolna drolí, a na konci nacházíme zoufalce, podvedeného otce a podvádějícího manžela, který končí svůj navenek tak úspěšný a šťastný život dobrovolnou smrtí.“

Nicméně nepředbíhejme, sledujme postupně rozvíjení příběhů i dalších osob. Pravda, o Sigeriově smrti se dozvídáme už na konci první kapitoly (s. 37) z úst jeho ženy Tineke v rozhovoru s Aaronem, jenž o tom neví, kdy Tineke říká, „Počátkem roku 2001 jsme ho pochovali,“ což je v době této scény už osm let (tedy spočítáno 2009). V expozici jsou představeni dva judisté (charakteristickým detailem vhledu do věci je „květákové ucho“, ve které jiné knize jsem to rovněž nedávno četl?), Siem a Aaron (judo je to, co je rovněž sbližuje, stejně tak aféra s fotografií Siema zachyceného recesisticky nahého Aaronem), následují přesné datace Siemovy vědecké kariéry (1964; 1993 nástup na Univerzitu Tubantiu, 1986 Fieldsova medaile; padnou jména významných matematiků, Luitzen Brouwer, s nímž je Siem srovnáván, Richard Feynman, hovoří se o Fermatově hypotéze, ve 2. kap. o Bayesově větě či o Eulerově latinském čtverci), a zároveň předcházející konec kariéry vrcholového sportovce v roce 1972. V roce 1995 „se Aaron dal dohromady s inteligentní, paličatou, nádhernou holkou jménem Joni“ (s. 18), která mu prozradila jen částečnou pravdu o jejím nevlastním bratrovi Wilbertovi), jehož měl Siem (ten mu teprve řekne o jeho zločinu) se svou první ženou Margriet, zatímco jeho druhá žena Tineke žila s Theunem v tomže domě v Utrechtu v ulici jménem Antonius Mattheuslaan. (Takže: Siem má s Marriet Wilberta, s Tineke Joni a Janis.) A nyní (to je už několikátá časová rovina hned v první kapitole) se sedl Aaron náhodou ve vlaku vedle Tineke, aniž by ji oslovil. To učiní, teprve když vystoupí – a dozví se o Siemově smrti.

Druhá kapitola pojednává o místu „náhody“ (matematicky vyjádřené, zde zmíněn Thomas Bayes, jenž se zabýval pravděpodobností, pokračoval v ní Laplace [to už zmíněno není] a znovu je Bayesova teorie aktualizována ve 20. století) v Siemově kariéře, japonské nabídce na tvorbu „doplňovaček“ a cestách do Šanghaje, a též pornografických fotografiích – a tady, na stránkách jakési Lindy, začíná takřka detektivní příběh, vycházející z podezření, že na fotografiích je Joni. Později se dozvíme, že tomu tak skutečně je. Ve třetí kapitole se přemisťujeme do roku 2003, kdy se Joni (vypráví v první osobě) pohybuje v San Franciscu (tam bydlela s jistým Boudewijnem Stolem, má syna Mika) a stěhuje se do Los Angeles, kde za velké peníze rozjíždí s Rustym Wellsem podnikání za velké peníze. Projekt, resp. nemovitost, se jmenuje Los Angeles Barracks (nazývají je Baráky). V tu dobu již Joni nežije s Aaronem, ten jí v mejlu píše o setkání s Tineke. A také je tu zmínka o destruktivním výbuchu ve firmě SE Fireworks v Enschede, kde dříve bydlili (k tématu důležitému i jako paralela k příběhu rodiny Siema Sigera se pak vyprávění několikrát vrací), a také o příběhu Itala Ennia Aaltinka, jenž utrpěl těžké popáleniny (na následky později zemře). Ve čtvrté kapitole je novou skutečností postava Elizabeth Haitingové, terapeutky, která Aarona „provedla šílenstvím“ (s. 96, lokalizace „Jaro 2001“), nyní můžeme rozumět zmatenosti Aaronových mejlů Joni.

V páté kapitole se dozvíme, že volal Wilbert (o Mennově zranění), který vyšel z vězení, o epizodě s neúspěšným jmenováním Marii Star Busmanové vedoucí katedry (Siem ji prosazoval, senát odmítl, ona vzápětí získala Spinozovu cenu) a dramatické aféře se studentkou Isabelou Orthelovou. Všichni to vědí a Joni o tom hovoří s otcem. A také o tom, jak si Aaron vymýšlí a dělá ze sebe hrdinu. Nejdůležitější nicméně je zřejmě popis Wilbertova úletu (rok 1993), za který šel sedět do vězení, když „čtyřkilovou ocelovou palicí v záchvatu slepého vzteku napadl jistého Barryho Harselaara, dvaapadesátiletého vedoucího výroby v kovohutích, který při tomto útoku přišel o život.“ (s. 164) Následuje naturalistický popis Wilbertova šílenství a krvavé vraždy.  

Sedmá kapitola navazuje na čtvrtou (podnikání, s nímž jsou nyní problémy, Aaronovy zmatené mejly), vrací se k eskapádám tehdy devítiletého Wilberta, jehož strýc Menno Wijn jej nahlásí jako pohřešovaného, vzpomíná na chlapce Scottyho, jenž k nim chodil na návštěvu a Joni nyní navštíví jeho matku. Ta ovšem tenkrát byla při hádce Joni se Scottym drsná. Osmá kapitola vypráví, jak Wilbert jednoho dne (v roce 1989) přišel neohlášeně na statek v Enschede, protože neměl kde bydlet. Jeho matka se upila k smrti. Joni Aaronovi vypráví, jak byl v té době „zlatej kluk“, nicméně pak se to zvrtlo: Když přišla do rodiny doučovat mladá Vivianne Hiddinková, nastalo několik podivných situací (ztracený šál, naparfémovaný dámský kapesníček), které vyvrcholí sexuální scénou, jež svým způsobem rozhodila celou rodinu. Neuralgické místo v příběhu spočívalo v tom, že Joni, ačkoli sama nic neviděla, na Siemovu žádost (Siem s ní manipuloval, je prý třeba se kluka zbavit) falešně svědčí u soudu ve Wilbertův neprospěch (říká to Aaronovi).

Devátá kapitola rozvíjí Siemovo podezření, které se nyní promění v pokoutné pátrání v Aaronově bytě, kde objeví informace o pronájmu drahé jachty. Neví, že si Aaron s Joni tento luxus dopřáli jako jeden z dalších za peníze vydělané provozováním placených internetových stránek, na nichž Aaron (fotograf) umisťoval natočený sexuální materiál s Joni. Siem se bude děsit toho, že se celá věc dostane na veřejnost a ohrozí jeho zamýšlenou kariéru ministra. Desátá kapitola navazuje na sedmou podrobnějším popisem Jonina podnikání, ale především se v ní hovoří o praxi natáčení porna. Výrazná epizoda pojednává o dívce se jménem vytvořeným pro tento účel, Bobbi Red, jež (je rok 2007, její skutečné jméno je Meryl Dryzak) bydlí u Joni (vypráví v první osobě). Jedenáctá kapitola v podstatě dokončí dění z deváté a vyústí v další eskalaci, když Siem, jenž se konečně dostal na půdu, kde našel onen pornografický ateliér a kde se ukázala i druhá část jeho motivace, totiž lákavé přítmí cizího a nyní známého materiálu, které vybuzuje jeho sexuální touhu, nestačí utéci před Aaronem a Joni, kteří se předčasně vrátili z dovolené, kam je Siem poslal právě za účelem podloudného prozkoumání jejich bytu. Joni se v závěru kapitoly zděšené dívá na opilého nahého otce, jenž prorazí skleněné dveře a uteče do zahrady.

Ve dvanácté kapitole je Aaron „po nemoci“ a hledá novou rovnováhu, doufá v „nějaký neočekávaný obrat“, myslí na to, co asi dělá Joni, obává se Sigeria. Setká se s bývalými spolužáky (dvojice Björn a Murk, vtipně přezdívaná Björk), kteří se mu vždy vysmívali, prozrazuje se, že v Utrechtu byl vlastně neúspěšný student. V kapitole třinácté se Joni setkává s Wilbertem, žijícím s postiženou tváří (údajně paréza facialis, vzniká zánětem lícního nervu, později toto tvrzení relativizuje jiným příběhem) v jakési katolické ubytovně. Ten nakonec vybuchne „To mi ale nejdřív vysvětli, cos dělala ty tenkrát v tý soudní síni. Kurvo jedna mizerná.“ (s. 314)

Následuje retrospektiva rozhovoru otce s ní, kdy podezřívá Wilberta, že ji obtěžoval (zatímco to bylo obráceně, ona sváděla jeho), a poté pokračuje líčení její návštěvy u Wilberta, jenž jí vypravuje, jak utekli s jedním dalším mužem z pasťáku a chystal se ji zabít. Joni mu na jeho líčení odpovídá, že není tak „hodná“ a poslušná svého otce, jak si bratr myslí, a vyklopí mu všechno o svém podnikání s pornografií a prozradí i, co se stalo v domě na ulici Vluchtestraat. Čtrnáct dní nato (to už je následující, 14. kapitola) se vracíme s Sigeriovi v okamžiku, kdy prorazil sklem a pokouší se nahý, zatímco situaci ovlivňuje fotbalový zápas v televizi, do bezpečí. Sigerius se v tu chvíli ve vzpomínkách vrací k dalším chvílím životních změn, oslavě u Tineke, tenkrát ještě Beersové-Profijtové, „načež se to zvrtlo – anebo zrovna ne, jak se to vezme samozřejmě.“ (s. 336) Vše tenkrát vyústilo v další (efektní) scénu.

A nyní si Sigerius klade otázku, co je větší problém, Wilbert nebo Joni (je „vydíratelný“). Při jednání na vládní úrovni dostává v telefonu vulgární textové zprávy od neznámého muže, stalking. Domnívá se, že je to Wilbert. V patnácté kapitole za Aaronem přijdou muž a žena, kteří zjišťují, jaké jsou vztahy mezi Sigeriem a jeho jediným biologickým potomkem. A pak má podivný sen o Siemovi.

V následující (16.) kapitole se Sigerius vrací zpět do doby, kdy se sblížili s Tineke, na scénu vystupuje její otec, pan Profijt, který hovoří o mimořádném Siemově talentu dle jeho unikátních výsledků na matematických olympiádách. Především však pokračuje Siemova noční můra, která dostává konkrétní podobu obálky s textem „Sežeň si 100.000 guldenů, zmrde,“ peníze má zakopat „ve čtvrtek 14. prosince v osm hodin večer na pláži ve Scheveningenu“ (s. 365), jinak začne vyděrač „posílat fotky“. Od vzpomínky na někdejší čase se Siem vrací do přítomnosti s otázkou, jak své ženě, která podle jeho chování tuší nějaký problém, sdělit skutečnost o pornografických stránkách (ty jsou ovšem už smazány) a fotkách (ty dál kolují) „naší Joon“, ta žádá, aby mu nějaké poslal (později, ale vlastně už teď, relativizuje tuto skutečnost, bude tvrdit, že tohle přece není jejich dcera).

V sedmnácté kapitole sledujeme z pohledu Joni Baráky, dění v nich, vystupuje tu Rusty, jeho přítel Vince, odborník na svazování, scénáristka Kristin, a Bobbi, která se chová vůči Joni lesbicky a hovoří o tom, že dostala roli u slavného režiséra Sonderberga. Joni si pochvaluje, že odešla od Boudewijna, i když s ním měla syna Mika. V následující (18.) kapitole se vracíme k Siemovi, který vybral požadované peníze, nakonec je ale vrátil do banky. Vzpomíná na svou neskutečně línou první ženu a nesmyslné rozhodnutí (rok 1970) vytvořit smysluplný vztah tím, že s ní zplodí dítě. Tineke mu volá, že to s těmi fotkami špatně pochopil. Ono zplozené dítě, Wilbert jej nyní přepadne v koupelně jeho domu, drsná rvačka mezi synem a otcem, jenž se dokáže ubránit, vyústí ve Wilbertovo zranění, judista mu zlomí ruku.

Další pokračování této děsivé události přerušují dvě následující kapitoly (devatenáctá a dvacátá). V  první z nich (devatenácté) se nicméně odehrává podobný děs, když vidíme, že Aaron je zcela mimo smysly, v následující pak z perspektivy Joni, která za Aaronem přijela s myšlenkou prodat luxusní jachtu Barbara Ann, svého někdejšího manžela, s nímž ovšem čeká dítě, najde šíleného, v hromadách odpadků po celém bytě, a pokusí se ho dopravit do psychiatrické léčebny (oni pro něj odmítají přijet). A když poté odtud odjede a vstoupí na palubu své lodi, najde Siema oběšeného. Jak to je i v řadě jiných případů, poslední (dvacátá první) kapitola vysvětluje předchozí, když se vrací k situaci, kdy jsme Sigeria opustili po rvačce se synem. Toho nyní najde v mrazivém sněhu na zahradě před verandou, ještě dýchajícího. Poslední scéna s pilou by mohla být z těch nejdrsnějších filmových hororů.

Vlastně je to jednoduché, řetěz chybných rozhodnutí, šílených událostí, které vedou ovšem nejen k pádu Siema (jak jsem uváděl prostřednictvím anotace na začátku tohoto příspěvku), nýbrž ke strašlivým koncům řady dalších osob (Wilbertova matka se upila, on sám zahyne rukou vlastního otce, Siem provede sebevraždu, Aaron zešílí atd.) nejjednodušeji řečeno takto: Siem se snaží zachránit své první manželství, nepovedenému synovi nikdo nepomůže na životní dráhu slušného člověka, dcera Joni šlápne vedle, když se (navíc zřejmě lesbička) začne věnovat řemeslu, které jí sice vynese hromadu peněz, ale může být záminkou k Wilbertovu vydírání otce, jenž jej ve rvačce zabije, Joni ho pak najde na místě, které je symbolem jejich neblahého podnikání. Je to zároveň, jak říká Veronika ter Harmsel Havlíková v doslovu s názvem Monumentální debut, příběh „hvězdného vzestupu a strmého pádu“, přičemž srovnává Buwaldův debut s knihou jiného nizozemského spisovatele Harry Mulische Objevení nebe (česky Odeon 2010). Autorka doslovu zmiňuje komplikovanou větnou souvětnou strukturu i složité předivo samotných příběhů, přičemž zdůrazňuje jako společný rys podobné osudy mužských hrdinů, koncept nefunkční rodiny a motiv zrady.

„Buwalda nechává na pozadí skutečné katastrofy, výbuchu enschedské továrny na pyrotechniku, explodovat zdánlivě šťastnou rodinu, rozbíjí konstrukt rodiny jako vražedné hadí klubko lži, zmaru, nekontrolovaného chtíče, bezuzdné touhy po moci a latentní šílenství. U obou autorů je v rodinné souvislosti velmi silný motiv zrady. Ta se vrací jako bumerang k tomu, kdo se jí dopustí. U Milesche matka zradí muže a syna tím, že opustí rodinu. Muž pak cíleně přispěje k její likvidaci. Zrada se opakuje v milostném poměru i přátelství synově. Buwaldův Siem Sigerius nejprve zradí svého otce, protože provozuje jím nenáviděný a zakázaný sport, a navíc v něm exceluje. Nevěrou zradí svou první ženu, a co hůř, i svého syna, kterého nejprve zanechá v sociálně bezvýchodné situaci a později přivede do vězení. Sám je pak zrazen nevlastní dcerou, což vede k jeho neodvratné zkáze.“

Tak je vlastně těmito slovy ještě plastičtěji vyjádřeno to, co jsem označil jako základ Buwaldova syžetu, přičemž si – při těchto výstižných formulacích uvědomuji, že jsem se v předchozím textu (který by ovšem, kdyby byl umístěn na Wikipedii, musil být označen jako slovy Varování: Následující část článku vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.) pokusil blíže popsat příběh v perspektivě jeho čtení, měl bych se nicméně ještě zmínit o jeho expresivitě, stejně tak jako o vytříbenosti jazyka. Takže jako doklad toho, co bychom mohli dále rozebírat, alespoň dvě krátké ukázky:

„Nad ní [nad Bobbi] skloněný stál Vince a dlouhatánským robustním lanem ji svazoval. Paže měla těsně u sebe svázané na zádech, provaz se jí dále táhl kolem trupu, zařezával se jí do prsou, které ji visely z blůzky s balónkovými rukávy. Na nohou měla rozkošné střevíčky s otevřenou špičkou z vyšívaného konopného plátna – botička na vysokém korkovém plném podpatku s lněnými šňůrkami, které měla zavázané kolem holeně. Její křehká, svázaná zápěstí táhl vzhůru motouz, provlečený kroužkem u stropu.“

Takřka realistický popis detailů („jak z Balzaca“), nicméně nemůže zůstat nepovšimnutá slovní řada (Roman Jakobson by měl radost) svazoval – svázané – provaz – zavázané. Druhá z líčení toho, jak byl Siem posedlý studentkou Isabelou Orthelovou:

„Navzdory tomu během těch prvních týdnů bloudil jako neurotik po kampusu plný nervózních nadějí, že někde na moment zahlédne Isabelu Orthelovou. Prohledal ročenku jejího spolku, která mu stála v pracovně ve skříni, protože do ní napsal pár slov úvodem, a našel dvě fotografie – proboha, to byla ona, jasně. A přesto přese všechno se vyděsil k smrti, když ji o týden později spatřil mezi diváky při otevření nové kantýny hokejového mužstva. To je skutečně tak krásná? Její bledý obličej vypadal jako nasvícený, jako nějaká monumentální budova ve městě. Už zapomněl, jak nonšalantně si umí vyčesat husté černé vlasy. Zapomněl, že se palci zahákne za poutka pásku na džínech, když někoho poslouchá, a jak pozorně umí špulit třpytivé rty, číhající na příležitost pronést svou repliku.“ (s. 130)

Také tady je člověk v pokušení vypsat zvukové prostředky textu – p, respektive po či pr (prvních, plný, prohledal, spolku, pracovně, protože, proboha, přesto přese atd. atd.), které jakoby evokovaly slovo „proč?“, či  spojení „špulit třpytivé rty, číhající na příležitost“, důležitá je nicméně řada detailů a případných metafor (představa monumentálnosti budovy, k níž je přirovnáván obličej, a vyčesaných vlasů, implikujících výšku). Ještě snad podstatnější je však gradace, která je zde zřejmější ovšem až na větším textovém úseku, zahrnujícím v prudkých zvratech chvíle žádostivosti, pochybností, zoufalství, a tedy vytvářející dramatické napětí. Před citovaným úryvkem „Navzdory…“ se zdůrazňuje předchozí stabilita v erotických postojích („Byl mužem bez erotických tajemství. Možná dokonce mužem bez erotických tužeb.“), po schůzce s Isabelou v bistru je nicméně ve zcela jiném duševním rozpoložení: „Na zpáteční cestě večerní krajinou byl rozechvělý a v přemítavé náladě. Seděl ve svém jinak zcela prázdném kupé ve voze první třídy – polekaný a zpola stále ještě ztopořený úd připláclý k vnitřní straně stehna [po předchozí Isabelině sexuální aktivitě] – a zíral na téměř kulatý měsíc. Uvědomoval si, že kdesi jinde v tomto vlaku se na stejný kopeček zmrzliny dívá i srdnatá, hebká a neuvěřitelně přitažlivá dívka [nechtěl jet s ní, tj. na veřejnosti] a myslí přitom na něj.“

Záměrně jsem vynechal samotnou scénu explicitního sexu (stejně třeba jako ony drastické scény rvaček), ne snad z prudérnosti, ale proto, aby vynikl spisovatelský um autora. A vybíral jsem vlastně takřka náhodně, takových míst by se v knize dalo najít desítky. A nad nimi se pak klene celá ta složitá stavba, kterou jsem ovšem už alespoň v základní osnově popsal. Další patro možných komentářů, interpretací atd. jsem naznačil krátkou citací doslovu, jiné možné pohledy nalezneme v recenzích dostupných na internetu.

Odkazy
https://www.databazeknih.cz/knihy/bonita-avenue-169335
(zajímavé i čtenářské komentáře)
https://www.cbdb.cz/kniha-139363-bonita-avenue-bonita-avenue
(cituje celý text na přední záložce knihy)
https://www.sueddeutsche.de/kultur/bestseller-bonita-avenue-feuer-unterm-dach-1.1650505
(hovoří i o skutečné katastrofě v Enschede 13. května 2000)
https://www.zeit.de/kultur/literatur/2013-03/Peter-Buwalda-Bonita-Avenue
(zmiňuje mj. skutečnost, že Buwalda dokáže být klasický epik i hororový autor, použil termín „splatter“, tj. excesívní zobrazení násilí a krve)
https://www.perlentaucher.de/buch/peter-buwalda/bonita-avenue.html
(několik recenzí hovoří o demontáži rodinného románu (Familienroman) a zaujímají k tomu různá stanoviska)
https://de.wikipedia.org/wiki/Peter_Buwalda

Peter Buwalda, Bonita Avenue, Světová knihovna Odeon, 2014