Pes pánem člověka

Nerad píšu takové ty bloggerské příspěvky, emotivně reagující na cokoli aktuálního v okolí, už jen proto, že se nechci nechat zdržovat od vážnější práce, ale tohle se nedá. Musím předeslat, že pes je zvíře, ke kterému mám celoživotně přátelský vztah, v dětství to byl dokonce vztah láskyplný, každé prázdniny mě v Bílém Potoce pod Smrkem provázel pes Haryk, pes přítulný a přitom žádný gaučový pinčl, prostě vesnický pes, který u oběda čekal u stolu, kdy mu tajně hodím kousek masa od oběda. Vždycky jsem při nejrůznějších příležitostech (nejrůznější vyhlášky, odsudky množství psů ve městech atd.) spíše hájil psa – a vlastně bych to činil i nyní, protože tento komentář není proti psům, ale jejich páníčkům.

Žel jsou někteří psi nevychovaní, a není to jejich vina. Pes ze sousedství desítky minut štěká, jeho pán (nebudu rozebírat souvislosti, proč je ten pejsek tak adorovaný) mu říká Maronku (jméno jsem změnil), už neštěkej, což samozřejmě absolutně nefunguje. Už před patnácti dvaceti lety měl (jiný) soused psa, nechávali ho doma zavřeného (šli do práce), chudák (můžeme říci, inteligentní zvíře by si zvyklo, nebylo tomu tak) štěkal a štěkal hodiny, pak už jen ochraptěle sípal. Nechápu tu bezcitnost na jedné straně, nám to na druhé straně komplikovalo život, děti se měly učit do školy nebo byl někdo doma nemocný, a pes celé dopoledne štěkal, a jim to bylo prostě jedno.

Přesunu se zpět do posledních několika dní, potkal jsem na ulici vzdáleného kolegu (z jiné školy, starý pán), chtěl jsem se zeptat na zdraví mého někdejšího kolegy z gymplu, jeho kamaráda, ale neměl jsem šanci. Pes má prý určité zvyklosti a nedá se s tím nic dělat, asi po pěti minutách jsme se rozloučili, že musí jít, a nic nepomohlo, že jsem se předtím nabídl, že se podřídím jeho trase (tedy vlastně toho psa) a půjdu s ním. Dnes jsem potkal kolegyni, která bydlí na konci ulice, dokázali jsme si vyměnit asi čtyři věty (učí na jičínské obchodní akademii, která letos slaví výročí a jejímž jsem absolventem) a pes ji odvlekl, jen se na mě ještě stihla provinile podívat. A když jsem se vracel z krátké zdravotní procházky, potkal jsem jinou majitelku psa, shodou okolností rovněž pedagožku z téže školy, kterou mnohočetně znám i z jiných příležitostí, a té jsem dokázal říci pouze, že na náměstí už jsou instalovány panely s výstavou historie jičínské MOA (oné školy, Masarykovy obchodní akademie), nejspíš jen díky tomu, že čekala na svou kamarádku, než ta seběhla se schodů, a pak už, vlečena psem, situaci komentovala: „My musíme jít, jinak bysme ani nevyvenčily psa.“

Takže ať si to každý přebere jak chce. Pro mě, bez složitých analýz a za jen mírného znechucení, je třeba změnit úsloví Pes přítel člověka na dnes platné Pes pánem člověka.