Pavla Jazairiová / Jiná Afrika

Pavla Jazairiová / Jiná Afrika
knihy o Africe

Chtěl jsem si trochu doplnit skvělou knihu Afrika zevnitř (Academia, 2016), kde jsem se dozvěděl spousta věcí, mimo jiné o podivném charakteru tamějších měst a důvodech, proč obyvatelstvu hrozí nedostatek nejen vody a potravin, ale také energie, ale také třeba o tom, jak my hominidé, platíme dodnes za bipedii (pohyb na dvou končetinách), když rozměrnou publikaci vracel, půjčil jsem si protentokrát dvě drobnější knížky na doplnění – Jinou Afriku od Pavly Jazairiové, jejíž jméno novinářky, mě známé pouze z obrazovky (ovšem s jinými tématy, zvl. Izrael a Palestina), mě motivovalo, abych si přečetl něco od ní, a cestovatelskou knihu Tajuplná Afrika Jiřího Máry.

Jednu z dvou desítek publicisticky čilé autorky mám v prvním, útlejším vydání (Radioservis, 2008), vyšla ještě jednou o deset let později (tamtéž, 2018), od zmíněné rozměrné publikace se (jakkoli i u autorů z pobytu a práce na místě), tato publikace podélného formátu s množstvím fotografií, podobně jako Márova knížka, liší osobní perspektivou novinářky, v tomto případě jakožto setkání s lidmi, kteří vypravují o svých výbušných a dramatických osudech, přáteli, nejrůznější příležitosti cest atd. K oné perspektivě pak rovněž patří motiv vzpomínky, jenž se opakuje v několika titulech (a hned prvním podtitulu první rozsáhlejší části), a komentářem v doslovu, jenž hovoří o tom, že tato kniha (o Africe jich Jazairiová napsala povícero) je určena „pro paměť“. A konečně lze říci, že k tomuto pohledu patří propojení obecnějších, kriticky viděných témat s privátními zážitky ze zmíněných setkání s lidmi.

První, rozsáhlá kapitola knihy s názvem Písečný mrak představuje návrat do západní Afriky, kam Jazairiová jezdila v osmdesátých letech minulého století. Je, stejně jako další, mixem osobních zážitků z cesty s Jiřím a Janem Švankmajerem, jenž projevil zájem zúčastnit se (o něm však až na pár poznámek dále není příliš řeč), a pasážemi z historie jednotlivých motivů, ovšem nikoli jen z vlastní zkušenosti, nýbrž v podobě ucelených přehledů (jaké lze nalézt ostatně i na Wikipedii, jenže, řekl bych, ve stručnější podobě). Hned v úvodu cítíme z africké strany určitou „nevraživost“, když si musí novinářka opatřit víza ke vstupu do země komplikovanějším způsobem než tenkrát („[…] v posledních letech Česká republika zrušila své zastoupen ve většině afrických zemí včetně Senegalu.“, s. 15), musí mít zajištěný hotel či pozvání (v Senegalu ji přivítá „český honorární konzul, pan Kané“, o jehož rodině se čtenář dozví více).

Senegal je uveden jako Nejchudší země světa (název podkapitoly), toto tvrzení je nicméně relativizováno, jakkoli Afriku na dalších stránkách vidíme jinou optikou než z turistických lokalit (či cestování stylem, o kterém referuje kniha Jiřího Máry), hned od začátku čteme na jedné straně o předražených taxících, vnucujících se překupnících, dorážejících zlodějích a žebrajících dětech, na druhé straně zápachu z odpadků, neudržovaných budov, opilcích a bezdomovcích, válejících se třeba v parčíku na „Náměstí nezávislosti“ (kopíruju ovšem i tento pravopis s kroucením nad jeho správností, otázka korektury?)  a nepořádku a všem dalším, o čem kritický pohled na jinou Afriku bude. Cesta vede z Dakaru do Bamaku, hlavního města Mali, je řeč o pohnuté historii země (kolaps po pokusu o socialismus, jímž byl okouzlen prezident Modibo Keïta, a návrat k „francouzskému franku“).

„Papa“ (tak mají říkat panu Kané) hovoří o bohatství země, které ale země neumí využít, protože třeba k těžbě zlata nemá potřebné vybavení a doly pronajímá cizincům, zatímco sama má ze zisku pouze dvacet procent. „Každý Malijec chce jen obchodovat […], protože si myslí, že tak nejrychleji vydělá peníze, a neví, co jiného by dělal. Většina lidí nic neumí, a kdo něco umí, stejně práci nenajde.“ Slova honorárního konzula se pak v různých variantách opakují nesčetněkrát po celou knihu. Korupce, s níž se nic nezměnilo, v sousední Burkině Faso chtěl Thomas Sankara, jenž Horní Voltu takto přejmenoval, s korupcí skončit, se svým fanatismem, a protože překážel místní elitě a cizím velmocem ovšem, brzy skončil sám (nakonec po vojenském puči zastřelen). Osudy dalších zemí (líčí se historie Mali) jsou podobné. Místo úspěchu a rozkvětu krvavé války. „Diamanty v Libérii, měď v Kongu, lehká ropa v Nigérii. Kde je bohatství, tam teče krev.“ (s. 23) „Mali má zlato. Ale příjem na hlavu vychází přibližně na jeden americký dolar denně. Víc než polovina mužů a dvě třetiny žen neumí číst a psát, snad každý Malijec trpí malárií a čtvrtina dětí se nedožije pěti let.“ (s. 23)

Čteme o dramatických osudech Milady Kane, rozené Čubrdové, matky Papy, a celé její rodiny (nebudu podrobněji rozepisovat, ale je to zajímavé, zmíním jen, že když se přistěhovali do Bamaka, nepociťovala „vůči bílým“ žádný rasismus, Afričané před nimi měli respekt, dnes je to naopak, domnívá se, že je to proto, že se Afričané vrací z Evropy v poutech). Změnil se ovšem i celý svět, nežijí někdejší tradice. „Myslím, že lepší než teď. Lidé byli jednoduší, příjemní. Teď všichni myslí jen na peníze. Je hodně zločinu, závisti, nenávisti. Dřív si lidé nezáviděli jako teď.“ (s. 29, říká jednašedesátiletá Milada). K rodině patří Froy, oddaný partner původem z Kuby, muzikant, hovoří se i o dětech, zmínka o dceři Odettě a jejích dětech.

Dále se hovoří o „Segu“ (příliš nechápu, proč text nedodržuje korektní pravopis Ségou, stejně tak jako se, na s. 41, hovoří o Súdánu jako názvu Mali v koloniální době, což zcela mate situaci, protože Francouzský Súdán, jak je obvykle uváděn, v západní Africe, nemá nic společného se Súdánem v Africe východní, jakkoli i tento stát je dnes rozdělen na Súdánskou republikou a Jižním Súdánem), „křižovatce cest“, správním centru stejnojmenného regionu, v němž žijí Bambarové (pětimilionové etnikum, které žije podél řeky Nigeru, také na území Senegalu, Guiney, Pobřeží slonoviny a Burkiny Faso), řeč je – opět kromě historie, zvl. o někdejším samostatném státu Bambara – , též o jazyce a náboženství, totiž vzdoru vůči islámu a animismu. V podrobnějším výkladu se píše též o otroctví, jsou citovány prameny atd. Ovšemže celá řada věcí je zajímavá, i aktuální výklady o polygamii, ženské obřízce, Tuarezích (další ozbrojené spory mezi vládami v Nigeru a Mali, které nesplnily, co Tuaregům slíbily, včetně aktuálního stavu z roku 2006).

K dalším zastávkám patří Děnné (Wikipedie: Djenné) s proslulou mešitou (UNESCO), „největší hliněnou stavbou na světě, čteme o celé historii města i stavby, jejíž kořeny sahají do 13. století. Kdysi autorka mešitu navštívila, od té doby „rozdaly turistické kanceláře tolik letáčků s fotografiemi turistek v šortkách, že muslimové nakonec vstup nevěřícím zakázali“. (s. 55) Město je zachované jako středověký skanzen, dozvídáme se řadu dalších podrobností i vzpomínek. Další z nich je návštěva „země Dogonů“, etnika s vlastním jazykem, cesty z městečka Koro v Burkině Faso, a jejich mytologie, která vypráví, jak se dostali k útesům Banďagary (Wikipedie: Bandiagara), jenž je jejich domovem (možná vzpomeneme a Říp a praotce Čecha, což mohlo ovšem být ještě o šest či osm století dříve). Popis kultury Dogonů zde opravdu stojí za přečtení, ať se to již týká architektury vesnic, tanečních masek, fetišů a náboženství („anima“, „Každý člověk má čtyři duše – jedna z nich je myslící, vědomá, druhá nemyslící, přízemní. Dvě jsou mužské a dvě ženské.“), kosmogonických mýtů (Ama a liška), farmaceutických znalostí. Bohužel tento svět zaniká, kulturní a kultovní předměty se stávají objektem sběratelů, v životě samotných Dogonů je dnes to, co ještě před dvaceti lety bylo podstatné, pouhá rekvizita. Již to není onen autentický svět, malíř prodává své obrazy, průvodci mají zřejmě dohodu s místními, aby vytáhli z turistů nějaké peníze, přitom mají pocit ublíženosti, že bílí turisté-vetřelci mohou kdykoli přijít a fotografují, zatímco oni do Evropy nemohou (tato myšlenka prostupuje celou knihou a několikrát se explicitně opakuje). Jsou tu ale i mladí lidé (starosta, s nímž cestovatelé hovoří), kteří jsou třeba sice oblečeni v tradičním bubu (nejspíš coby vědomá reflexe a přihlášení ke staré kultuře), ale umějí se kultivovaně vyjadřovat a pracují s počítačem. Ovšemže pocity novinářky jsou ambivalentní – tuto nejednoznačnost, neschematičnost musím ocenit.

Druhá rozsáhlejší kapitoly knihy je uvedena titulem Na Západ, je přitom ale pokračováním kapitoly předchozí (začíná „zpět v Bamaku“ a cestou Jana Švankmajera do Prahy). Text provází od začátku tísnivá atmosféra („Zatím si připadám jako v pasti. Představy se nenaplnily. Afrika je jiná, než jakou si ji pamatuji.“, s. 87). Některé fotografie (lebky mrtvých zvířat), ale především osudy některých obyvatel toto naladění naplňují. Na následujících stranách se novinářka táže, proč chtějí Afričané do Česka. „A proč tak naléhavě, za každou cenu touž opustit svůj kontinent? Odpověď je jasná. Nemají práci, žádnou perspektivu. Nic, vůbec nic! Nejmenší naděje. S Afrikou je konec. Oni jsou mladí, budou tedy riskovat. Budou se snažit za každou cenu proniknout na nějakou loď.“ (s. 96) Líčí příběh mladíka Modiba, který utekl ze země „poté, co byl vězněn a mučen“ a z jehož osudu člověka až mrazí. Návrat by znamenal „jistou smrt“, neboť na Pobřeží slonoviny „pokračuje občanská válka“. „Modibo se tedy domů nevrátil a zůstal naživu. Ale co měl dělat v Británii? Neuměl anglicky, neuměl číst ani psát, neuměl nic. Bez Afriky byl vlastně ztracen.“ (tamtéž)

Jazairová popisuje úděsnou cestu autobusem do Kayes, Tambakundy a Dakaru. Žádný jízdní řád, hodiny a hodiny čekání, vleklá jízda, půldenní oprava poruchy atd. A opakuje otázku, proč se vlastně běloši jezdí? Vlastně žádná krásná příroda a čisté moře, nic, co by mělo turisty lákat. Jedno z vysvětlení: „Lidi mají rádi bazény a supermarkety chtějí, aby všechno vypadalo, jak jsou zvyklí.“ (s. 107) Nakonec se dozvídáme, že „běloši si do Dakaru jezdí kupovat dívky a chlapce a roznášet AIDS“ (slova muže jménem Abdu, jehož příběh se rovněž dozvídáme). Autorka líčí snahu mladých dívek nevypadat africky, tj. jestliže nemůže změnit, pochopitelně, pleť, může alespoň nosit barevnou paruku, a tedy nemít zkroucené vlasy (narovnat je nestačí, je to náročná údržba, na kterou není čas, vlasy je třeba ostříhat dohola, aby paruka držela). „Moderní dívka nemůže vypadat jako divoška z buše.“ (s. 107). Na ulici všude dotěrní kapsáři. Zároveň dorážejí „davy pouličních prodavačů“ s nekvalitními cetkami z dovozu.

Znechucení vrcholí popisem kontrastní scény bílé rodinky a bezdomovce u jejich vily. „Před podobným domem [novým bílým vysokým domem, o jakém se hovoří předtím] zastavuje terénní auto, vystupuje bílá rodina pán a paní, dvě hezky oblečené děti, asijská chůva. Výtahem jedou do vrchního patra. // Pod okny mají smetiště, na kterém zaživa hnije bezdomovec. // Nechci moralizovat. Ale hlavně se už nechci na takové věci dívat, nechci o nich vědět. Cítit vinu nebo zodpovědnost za zdejší svět.“ (s. 107) Ptá se, proč to vůbec někomu vypráví, když zdejšího obyvatele na bělochovi zajímají stejně jen peníze. Na druhé straně – „proč by si bohatý člověk měl odepírat pohodlí?“ Neřešitelnou situaci autorka dále rozvíjí dalšími rozhovory – je to jejich svět, jejich zodpovědnost, na druhé straně bezradnost a bezmoc, vše pěkné, moderní přichází ze Západu, nic jiného než tuto Afriku nemají.

Situace v jednotlivých zemích se ovšem liší. Do Beninu se vozí tisíce ojetých aut, v Senegalu se kradou – a novinářka popisuje situace a její příčiny, o nichž píše i francouzský tisk. Někdejší doby (i tenkrát se ovšem podpláceli celníci) skončily, vypukla občanská válka v Alžírsku, tuarežská vzpoura… Dnes je obrovský a uzavřený trh věcí pár bohatých Libanonců. Město Saint Louis bylo metropolí oblasti, v soutěži o význam (mezi oběma přístavy) později zvítězil Dakar, jenž se v roce 1902 stal „hlavním městem Francouzské západní Afriky“, zatímco Saint Louis, který byl jejím hlavním městem dosud, zůstal správním střediskem pro Senegal a Mauretánii (do roku 1958, o několik let později Senegal získal nezávislost). A nyní představuje – „most mezi savanou a pouští, oceánem a mořem, tradicí a moderním životem, islámem a křesťanstvím, Evropou a Afrikou.“ (s. 117) A koloniální architektura se v roce 2000 dostala na seznam UNESCO. Popis pobytu na různých místech (např. rybářská vesnice) nicméně přináší poněkud jiný obrázek.

Dozvídáme se také kousek historie, fotografie hřbitova s bílými náhrobky dokresluje popis někdejších masakrů. Další příběhy místních. A rasismus – ovšem tentokrát černý rasismus. Běloch nemá šanci, pokud není dostatečně silný a nemá dostatek peněz. Nic moc ale ani poměry v rodinách. Novinářka neví, zda má věřit tomu, co Marc a Brigitte (k jejímu osudu se ještě později autorka podrobněji vrátí) vyprávějí o svých líných potomcích, kteří mají jen další a další požadavky. Také jindy je tu náhled na negativní rysy společnosti. „Společným náměte rozhovoru jsou pak Afričané, jejich méněcennost, hloupost a proradnost.“ (s. 127) Nelichotivé. Zkrátka jiná Afrika.

Národní park Džudž a řeka Senegal, potoky, jezera, bažiny, park je v seznamu světového dědictví UNESCO. Fulbové, „pastevci hovězího dobytka, mnozí z nich stále kočují.“ (s. 129) A pak bratrstva – Quádirija, Tidžanija a nejmladší a nejmocnější Murídija „s třemi miliony stoupenců“, ovládající i mocenské (vládní) struktury. Nejznámější Amadu Bamba, „arašídový král“, narozen „do mocného a bohatého náčelnického klanu“, charismatický kazatel, nechal dobrovolně pracovat stoupence na svých plantážích, fyzická práce dokonce mohla nahradit i modlitby o ramadánu. Jak by ne! Ušetřím si poznámku o jiných případech podobných spojeních, koloniálních praktikách a korupčních vazbách s nepřáteli (zde Francouzi) ve světových dějinách.

Jinou kapitolou z historie je jedna z nejvýznamnějších osobností zdejších novodobých dějin, guvernér generál Louis Faidherbe, „jeden z nejoslavovanějších tvůrců francouzské koloniální říše“ (s. 132). Lze o něm ovšem říci i mnohé pozitivní, vybudoval železniční spojení (na několika místech je řeč o mostu, jím vybudovaném a po něm pojmenovaném), zasloužil se i o zeměpisné, etnografické a archeologické poznání (řada spisů), později působil i v Alžíru. Padne v té souvislosti zmínka o francouzském racionálním vnímání světa, nicméně pokus vnést řád a pořádek do zdejšího chaosu neměl úspěch (titul podkapitoly – Štěp, který se neujal). Vše chátrá, špína a nepořádek, místní zajímá jen obchod, pak se otočí, muslima z dobré rodiny už běloch nezajímá, „nebude se kompromitovat“. Jedna taková informace za druhou… Situace se vyhrotí v podkapitole Jde ti o život!, kde rozzuřený domorodec po obvyklých postupech (tváří se, že ho všechno zajímá, bude vyprávět o svém ubohém životě?) reaguje na odmítnutí novinářky, že nemá peníze agresivně: „Svině! Rasistko! To si vypijete! Táhněte z naší země! Zabiju vás!“

Ještě několik dalších epizod (Dakar naposledy, Ostrov Gorée) – a se smíšenými pocity („Obrovská úleva, kterou jsme měla v letadle pocítit, se nedostavila.“, s. 148) se cestovatelé vracejí, do Paříže, do Evropy.

Vzpomínka na Alžírsko je první ze třech kratších kapitol, jimiž se kniha uzavírá. Text souvisí s konferencí o svatém Augustinovi, pořádané v Alžíru v roce 2001, jež měla přinést „průlom do vztahů mezi Evropou a Afrikou“, neboť by si Evropa měla uvědomit přínos učence, teologa („učitele Západu“), narozeného v Africe (podobně jako bychom neměli zapomenout, v kontrastu s dneškem, na někdejší přínos islámu prostřednictvím takových osobností jako byl Ibn Síná, tedy Avicenna, dodávám). Autorka při procházce městem za doprovodu ochranky vzpomíná, že ve staré čtvrti Kasba kdysi bydlela, poté líčí, Co se stalo v Alžírsku (název podkapitoly). Záměr vytvořit po získání nezávislosti „africké Japonsko“ nevyšel, došlo k totálnímu krachu, po dvaceti letech nejrůznějších peripetií přišli k moci islámští fundamentalisté, armáda je, podobně jako v jiných rozvojových zemích, jedinou organizovanou silou, po odstranění volebního procesu vypukla v devadesátých letech občanská válka. Autorka připomíná paralely s Palestinou a Izraelem, zemí, jejichž problematiku důvěrně zná. Pokračuje líčení dalších a dalších problémů v zemi, která oplývá bohatstvím (podkap. Ropa a peníze), u moci je zkorumpovaná vláda v paktu s fundamentalisty, noví zbohatlíci jsou v kontrastu s chudobou ostatních. Publicistka pokračuje v peripetiích také konference, a hovoří o návštěvě města Annaba a rozhovoru s ženou Malikou, která neměla příliš životních šancí.

Druhou „vzpomínkou“ je Vzpomínka na Tunisko. Je to portrét druhé země z pohledu někdejších obchodů s ojetými auty a nynějšího zájezdu s přítelkyní, s níž si autorka koupila ozdravný pobyt. Vcelku běžně známé skutečnosti pro ty, kdo něco podobného absolvovali.

A třetí je Vzpomínka na jižní Afriku, tedy oblast, s níž se setkáme v knize Jiřího Máry (v jiném příspěvku). Souvisí tentokrát opět s pracovní cestou, zprávami z konference s proti rasismu a xenofobii. AIDS je dnes jedním z největších afrických traumat, u nás se o tom moc nehovoří. Novinářka poté navštívila Johannesburg, Soweto, zážitky z obou komplikovaných míst doplňuje rozhovor s novinářem Samuelem, původem Britem, jenž hovoří o tom, že jižní Afrika je stále velmoc, má zlato, diamanty, minerály, přesto „nabírá dech jen velmi pomalu“ (Samuelova formulace ovšem hovoří o inteligenci), novinář „vidí problém v tom, že se černí chtějí poangličtit a pouštějí své jazyky […]. Zároveň si nepřejí, aby jim běloši dávali rozumy.“

K dalším tématům patří Muzeum Velkého treku uvnitř památníku věnovaného Búrům (Afrikáncům), pohnutá historie patří k tomu základnímu, o čem lze v jižní Africe hovořit, Francis, která píše povídky v afrikánštině, vypráví o apartheidu a jeho zrušení v roce 1994 a problematiku pojmenovává mj. větou: „Búrové jsou potomci Holanďanů a Francouzů a nenávidí Angličany, kteří je utlačují.“ Zrušení apartheidu paradoxně zkomplikovalo život mnohým obyvatelům, říká Francis, a z jejího úhlu pohledu tomu rozumíme (nemohu to zde podrobně rozebírat), náhledem do dalších pramenů se ovšem nicméně potvrzuje, že obrovské problémy ekonomického, ale i kulturního charakteru nadále přetrvávají, dokonce lze říci, že ekonomické nůžky se rozevírají (Wikipedie srovnává vývoj s vývojem v zemích Sovětského svazu po jeho rozpadu). Posledním příběhem je ten o paní Makobo, jejíž matka si zařídila mateřskou školku, kde je doma padesát dětí. Také ona říká, když hovoří o apartheidu, „že bylo víc práce a míň zločinnosti. S koncem apartheidu přišla o zaměstnání. Když Britové odešli, její továrnu zavřeli.“ Asi rok si pak dopisovala s Marií, s níž přespává o víkendu v jedné posteli, a která jí vypráví svůj příběh.

Knihu stálo za to přečíst, nejspíš proto, že nepřináší černobílé pohledy (v onom přeneseném smyslu, samozřejmě, že právě vztahy mezi černými a bílými jsou na pořadu dne) a jednoznačné závěry, které by mohly působit dogmaticky. Znovu musím ocenit otevřenost sdělení novinářky, odmítání nejrůznějších stereotypů („Senegalci jsou velmi pohostinní“), vidění reality v její komplexnosti a problematičnosti. Ovšem, mnohé lze vyčíst náhledem do Wikipedie (zvláště pasáže o dějinách jednotlivých lokalit či regionů), nicméně autentičnost a nezakrývání nepříjemných momentů a zároveň ona nostalgie, která oné autenticitě dává další rozměr.

Nechci můj komentář zaměřovat příliš kriticky či jako hodnocení (zmínil jsem jisté pochybnosti o psaní místních názvů), nemohu si ale přece jen odpustit poznámku, že podobně jako jiným čtenářům (na diskusích jich bylo několik) mi chyběla absence popisů jakkoli bohatého a zajímavého fotografického materiálu.

Pavla Jazairiová, Jiná Afrika, Radioservis, Praha, 2008