Pavel Hájek / Česká krajina a baroko

O útlé knížce podélného formátu, jakož i o jejím autorovi Pavlu Hájkovi, jsem věděl krátce poté, co knížka s grafickým obrazem kopce Zebína na titulní straně, prací Anny Mackové, která zde žila v nedalekých Studeňanech, vyšla. Přes důvěrně známý obrazový motiv, u nějž pochopitelně okamžitě zpozorní ten, kdo dostane knížku do ruky v očekávání, že se její obsah bude týkat kraje, ve kterém žije, jsem ji tenkrát jen zběžně prolistoval a zevrubně jsem si ji přečetl vlastně až nyní.

Je to vlastně ale trochu jiná situace, dnes máme k dispozici dvojdílnou monografii Petra Uličného, v níž je coby jedno z ústředních témat pojednána valdštejnská krajina a architektura, a studii Lucie Rychnové, která se věnovala krajině šlikovské, tenkrát jsme publikaci Pavla Hájka přivítali s nadšením, protože to byla – a vlastně to platí dodnes – jediná knížka, která „probrala“ oba krajinné koncepty pohromadě, to znamená byla to knížka nejen o „památkách“ na jedné straně a „o přírodě Českého ráje“ na druhé, a byla to knížka o kulturní krajině Jičínska, jak je to ostatně formulováno v podtitulu publikace, pregnantně formulujícím i celkové rámce autorova východiska: „Urbanismus českého baroka na příkladu města Jičína a jeho okolí.“

Pohled jiný než u publikací předchozích otevírá úvodní text Mojmíra Horyny Krajina a místo, jenž už dle titulu nechává tušit onen filozofický rozměr vnímání jeho pohledu na svět, kdy krajina je záležitostí bytostného vztahu člověka ke světu, založeného v jeho bytnosti, do níž krajina vstupuje už v onom základním vztahu z místa, v němž vnímáme její prostor k jejímu horizontu. Z tohoto vztahu se rodí hodnoty krajiny, promítané pak právě do pojmu kulturní krajina, z něhož vychází i Pavel Hájek. Samotné Jičínsko je přitom uvedeno v širším rámci kulturní krajiny Čech, o němž pojednává první, kratší kapitola celé publikace (Kulturní krajina Čech), v níž je nicméně zvýrazněn i jeden z „otisků“ aktivity člověka do krajiny, jímž je baroko.

Ve druhé kapitole se pak již pojednává Jičínsko se svou historií a zdejším dědictvím baroka, které se vepsalo do dvou krajinných kompozic, „monumentální zahradou Albrechta z Valdštejna na severovýchodě a s podstatně nenápadnější částí zahrady Františka Josefa Šlika na jihu a jihozápadě.“ Oba krajinné koncepty jsou pak stručně, výstižně a kompaktně popsány v posloupnosti jejich jednotlivých prvků i v celkovém smyslu. Deskripce prvního, rozsáhlejšího konceptu zahrnuje vrch Veliš, Valdštejnův městský palác, kostel sv. Jakuba Většího, Valdickou bránu, Lipovou alej, areál valdického letohrádku, Kartuziánský klášter ve Valdicích, skromnější Zahrady Františka Josefa Šlika  pak kapli Loreta, kapli Andělů Strážců, zámek ve Vokšicích a kapli sv. Anny. Pavel Hájek formuluje tyto krajinné realizace jako „zahrady“, v této souvislosti je možné připomenout i Svazek obcí Mariánská zahrada, který vznikl v téže době, kdy byla publikována Hájkova kniha (založen 16. 7. 2004, byl zpracován i materiál o stejnojmenné turistické oblasti, v r. 2007 vyšlo DVD a CD ROM). Obojí je vsazeno do úvodní podkapitoly Dědictví baroka a podvojnosti krajiny města a okolní krajiny, přičemž Valdštejnská zahrada vychází více z městské krajiny a rozprostírá se do té druhé, u Šlikovy krajiny se o městské krajině hovořit nedá a ovšemže má i skrytější charakter do ní vepsaných osových vztahů.

V ani ne sedmdesátistránkové knížce nebylo ani možné rozvádět jednotlivé motivy do podrobností, navíc podélný, v podstatě osmerkový formát, limituje takřka až na hraniční mez možnosti čtení (jak velikost písma zvl. v poznámkách, nutně malý formát mapek atd.). Přesto už tak se stává text – z dnešního pohledu, kdy, jak řečeno, máme k dispozici celou řadu dalších pramenů – velice přehlednou „příručkou“, z níž si lze vytvořit představu o jičínské kulturní krajině. Tu pak dotváří celá řada leteckých snímků, které, vedle těch „klasických“, svým způsobem historických (černobílých) malých orientačních záběrů (např. průčelí kostela sv. Jakuba Většího z publikace Morávka a Wirtha z roku 1946, Valdické brány, lipové aleje či zahradního průčelí valdštejnské loggie, loretánské kaple, kaple sv. Anny a dalších objektů) představuje – ještě spolu s mapovými výřezy či zákresy do map (Valdštejnova zahrada) ilustrační soubor, který na jedné straně přináší informační základ, ale zároveň i působivý obraz (třeba letecký záběr vrchu/hradu Veliše či kaple Lorety v barevném podzimním lesním pokryvu Velišského hřbetu).

Odbornou stránku (jakkoli tu tento aspekt přímo nezakládá) posilují poznámky za textem, uzavřené fotografií západu Slunce o zimním slunovratu (v roce 2000) na hraně velšského hřbetu a za špičkou Valdické brány v pohledu lipového stromořadí, tedy hlavní osy valdštejnské krajinné kompozice, naznačující tak i onu „nadpozemskou“/kosmickou rovinu celého vévodova projektu. Knihu pak uzavírá odborná literatura, rozdělená na tu, která se vztahuje ke kulturní krajině Čech a na tu, která se týká Jičínska. V textu nalezne čtenář shrnutí vlastně dvojí, jednak v závěrečné, třetí kapitole s názvem Česká krajina a baroko, kde je znovu akcentováno, že „baroko výrazným způsobem ovlivnilo současnou podobu české krajiny“, jednak už předchozí Shrnutí, z něhož vyplývá, že v případě Jičínska není tato barokní podoba krajiny nijak rozhodujícím způsobem překryta dalšími vrstvami historie, jako tomu na některých jiných místech je. Kromě toho je tu zajímavé srovnání obou krajinných konceptů a jejich – i dnes z velké míry zachovaný stav:

„Čtyřcestí Františka Josefa Šlika, komponované podle Lorety, kaple zasazené do vrcholu stejnojmenného čedičového suku velšského hřbetu, sděluje své poselství nanejvýš ohleduplnou architekturou. Ochotně se podřizuje charakteru okolní krajiny a nezanedbatelně tak dotváří síť jejích významových horizontů. / Albrechtova linie Veliš – Valdice a část Šlikova čtyřcestí na severních svazích velšského hřbetu, vybudované s odstupem více než osmi desetiletí za naprosto odlišných podmínek a se zcela jinými záměry, zacházejí s krajinou rozdílnými způsoby. / Zatímco Albrecht z Valdštejna svou kompozici krajině rozkazuje, František Josef hrabě Šlik jí naslouchá. Respektuje členitost jejího přirozeného reliéfu a velmi důmyslně ji využívá. Vykácením lesních průseků krajinu neznásobuje – jak činí Valdštejn lipovou alejí – ale ubírá. Subtilností poutních kaplí krajinu nedramatizuje – jak činí Valdštejn monumentální hmotou kostela sv. Jakuba Většího v Jičíně či komplexu kartuziánského kláštera ve Valdicích – ale zvnitřňuje. Přiměřeností světských staveb se proměnlivému podhorskému podnebí krajiny nezpěčuje – jak činí Valdštejn velkoryse otevřenou teplomilnou loggií zlínského letohrádku – ale přizpůsobuje. Nepravidelným průběhem jednotlivých ramen čtyřcestní krajinu nepřetváří – jak činí Valdštejn nekompromisní geometričností celé osy – ale zvýrazňuje. // Obě tyto kompozice – jakkoli nesouměřitelné – nestojí proti sobě, nijak si nepřekážejí ani se vzájemně neoslabují. Ba naopak. Právě rozdílností svých poslání, tlumočených odlišnými krajinářskými jazyky, se zahrady zcela harmonicky doplňují. Spolu s pozadím, sestávajícím z kostelů, far, kaplí, soch světců, hospodářských dvorů, cest, luk, polí a pastvin, velmi věrně zpřítomňují v současné krajině Jičínska život baroka. Představují pozůstatky starého světa, znovu a znovu roztáčeného koloběhem ročních období, stejně jako posloupností svátků v církevním kalendáři. Světa vrchnostenských slavností a výsad, světa poutí, procesí i každodenního údělu obyčejných lidí. Světa prožívajícího veškeré události s hlubokým náboženským porozuměním. Světa neznepokojovaného vědomím vlastní konečnosti. Světa spojujícího život se smrtí, zem s nebesy, okamžik s věčností.“

Na můj závěr ještě připojím své potěšení, vyplývající z již uvedené skutečnosti, že tato krajina je rovněž krajinou mého pobytu, totiž že se v publikaci v nejrůznějších souvislostech objevují jména lidí, kteří se tou či onou formou na knize podíleli či se objevují v jejím kontextu, a které rovněž dobře znám (uvádím bez titulů) – Jaromíra Gottlieba, v té době ředitele OMaG Jičín, Evy Bílkové, historičky aktivní v celé řadě regionálních organizací, zde uvedené jako pracovnice LA PNP ve Starých Hradech, Hynka Zlatníka, zde v souvislosti s OS Volše Jičín, profesora M. Horyny, dnes již zesnulého, s nímž jsem se setkal na jedné z krajinných konferencí či Jiřího Kašeho, spolužáka z vysokoškolských studií, jenž se zabývá barokní kulturou (je mj. autorem článků a  publikaci o Šporkovi, Kuksu a Braunově Betlému, stál u zrodu restaurátorské školy v Litomyšli, dnes součásti Univerzity Pardubice) a zde je uveden v odborné literatuře.

Odkazy
Pavel Hájek
https://www.hostbrno.cz/hajek-pavel/

Mariánská zahrada
https://www.marianskazahrada.cz/svazek-obci
https://jicinsky.denik.cz/kultura_region/starehrady_marianska20071010.html

Pavel Hájek, Česká krajina a baroko, Malá Skála, Praha 2003