Patrik Hartl

U divadelního režiséra a spisovatele Patrika Hartla narazíme na prvky dvojení v prvních okamžicích, v nichž na dnes populární osobnost narazíme. Prvky dvojení na nás vyskočí již u názvu činoherního a hudebního divadla na pražském Václavském náměstí, jehož je Hartl kmenovým autorem a režisérem, tedy Studio DVA. Zdvojují se jména v názvech Hartlovy dramatické tvorby, tak hned první položka, televizní povídka, již natočil podle vlastního scénáře, se jmenuje Adam a Eva 2001 (s tématem u Hartla obligátním, tedy „láskou“, tentokrát dvou šestnáctiletých studentů), podobné tomu je u divadelních her, tak Klára a Bára (Studio DVA, 2006) či, v odvozené podobě Hovory o štěstí mezi čtyřma očima (tamtéž, 2004) nebo 4 sestry (tamtéž, 2016).

Také v Hovorech o štěstí mezi čtyřma očima, první Hartlově autorské jevištní realizaci (režijně debutoval o dva roky dříve) je tématem láska, respektive vyhrocené partnerské vztahy (tři samostatné příběhy, do kterých zasadil tři páry v krajních vztahových situacích“ ¹. Dvojice postav jsou zde výchozím stavebním materiálem hry, již neshody či nevěry partnerů, tedy sám vztah vychází z opozice dvou prvků, přičemž i ony neshody, tedy odlišení jakožto rozdíl je opozicí, v tomto případě akcentovaný „známým prostředím uniformních výrobků“, jímž je nábytek z řetězce IKEA, na druhé straně pak skutečností, že třetí dvojice, „homosexuální pár s čivavou“, se naopak odlišuje svou sexuální orientací.

Dá se říci, že podobná konstrukce je v základech celé řady dalších Hartlových počinů, nejen dramatických. Podobným východiskem peripetií řešení nějakého problému je u Kláry a Báry, kde dva páry řeší primární nevěru Kláry s Bářiným mužem Jiřím, či v Líbánkách na Jadranu (Studio DVA, 2017), kde se vedle manželů Evy a Boba, kteří se před důchodem vypravili na místo své někdejší svatební cesty, a mladé milenecké dvojice objeví také dvojčata, další z Hartlových oblíbených motivů.

V Malém pražském erotikonu se dvojčata, kluci Tomáš a Cyril, objeví hned na první stránce v kapitole 1975 – Koncem pánevním, ještě v děloze své matky při práci s přenášením cihel na stavbě jejich budoucího bydlení, jako „dva vetřelci“ ², kteří budou „vypuzeni“ na svět v příští kapitole, v níž se teprve retrospektivně ozřejmuje celý kontext studentky Táni a jejího milence, pozdějšího lékaře, chirurga Zbyňka, s nímž se seznámila na studiích v Praze. Zároveň se v tomto panorámatu postav vzápětí, co Táně praskne plodová voda, v téže situaci zrcadlí druhá dvojice: Zatímco se dvojčata teprve připravují na příchod na svět, jejich otec pozoruje shora z jeřábu Honzu a Martu, jak se milují dole u zdi, a v dramatické epizodě sledujeme, jak jejich již narozené dítě v kočáru zmizelo v divoké jízdě ze svahu kamsi do křoví. Mezi dalšími drobnými epizodami se – v rámci ústředního tématu erotiky – objeví Patricie, s níž překvapená Táňa zažije něžnou zkušenost. Ta je okamžitým pendantem s milostnou básničkou, kterou napsal Táně Zbyněk na předchozí stránce.

Paralelou je i ohrožení kariéry Táni, která se ve druhém oddílu knihy (celkem jich je osm) vypraví do Paříže za Patricií, která emigrovala po někdejším jejich první cestě jakožto modelek, a setkává se s ní po šesti letech, když slíbila spolupráci s StB poté, co jí její pracovník vydal štos zadržených milostných dopisů od Patricie, a jíž nyní po jejím pokusu o kamufláž vyhrožuje, že skončí s prací televizní hlasatelky (v jedné scénce se mihne „Saša Hemala“), a úspěšného fotbalisty Honzy, „letenského kladiva“, jemuž ale nyní lékař oznámil, že si ani po úspěšné léčbě kolena nejspíš už jako profesionál nezahraje. A problém nastává, kvůli němu, i se se sexuálním životem tohoto páru. Vlastně to navazuje již na předchozí Zbyňkovu nevěru s ženou jménem Alžběta, náhodnou záležitostí (zatímco vztah Táni a Patricie se odehrává v dlouhodobém časovém horizontu), jíž řeší rozdílný sexuální temperament obou manželů, což se zároveň liší od vztahu k nevěře u druhého páru. ³

Atmosféru dvojení dokresluje celá řada drobných detailů ⁴, komické momenty ale zrcadlí i vážné věci, jako když na mejdanu zraněného Honzy usne jeho kamarád, masér Pepa, s rukou v grilu a ta mu musí být amputována, zatímco ztráta Honzova sebevědomí (právě Pepovi se se svým neuspokojivým sexuálním životem jako jedinému svěří) je v přímém protikladu s opilou a hárající fenkou Bublinou, k níž se podhrabe sousední pes, jemuž je v poslední chvíli překažena jeho radost. Mimochodem i psi jsou zde dva, vedle Honzovy Bubliny je tu Zbyňkův Fido. Akutní situace pak má za výsledek jakési zkřížení, když jinak věrná, ale v manželství právě nedostatečně uspokojovaná Marta podlehne (jak Pepa prorokoval) ve slabé chvilce Zbyňkovi (situace je vlastně ještě vyhrocenější, protože se po dlouhé době, ale ten samý den, ještě miluje s Honzou), a po devíti měsících se narodí Petra (její matka si není jistá, kdo je její otec).

Propojení osobní stránky příběhu postav knihy s dobovými událostmi se nyní ukazuje v perzekuci Táni, která přichází skutečně o práci v televizi, i Zbyňka, jemuž nevydají cestovní doložku na cestu na vídeňský lékařský kongres. Následuje několik dalších erotických epizod na obou stranách, u jedné z nich paradoxně prospěje vztahu Honzy a Marty její předchozí nevěra s „dvěma útočníky ze Sparty“ ⁵. Proti nim se pak rozvíjí zároveň dějové pásmo rostoucích dětí, tak jednou z epizod je, když si kluci prohlížejí diapozitivy svého otce, určené jako součást předoperační přípravy (úpravy prsou či transgender operace) či se dotazují na okolnosti související se vznikem života, zatímco u Petry se projevují genetické rysy ve sportovním talentu.

V další kapitole Patricie přijíždí po deseti letech do Prahy jako delegátka Červeného kříže, ale Táňa se nechá zapřít, aby neohrozila manžela a děti – a čtenář si může uvědomit, že i toto je dvojí dvojení: Jednak sama existence emigrace a rozdvojeného světa, jednak přetvářka Táni, o to smutnější, že si uvědomuje své silné city k Patricii, a musí volit mezi dvěma možnostmi. Jednotlivé oddíly jsou formulovány posuny v čase (a v historii), a jestliže tedy oddíl čtvrtý začíná 17. listopadu 1989, můžeme v našem úhlu pohledu tento historický předěl, proměnu z totalitního režimu v svobodný a demokratický, rovněž vnímat jako jednu z podob dvojení.

Oproti případnému očekávání o společenských změnách se ale nejdříve dočítáme o prvních milostných zkušenostech Adély a rozhovoru o tom s rodiči a přechází se k Tomášovi, jenž přišel o panictví se starší ženou Silvií, která se rozvádí a má už syna, „puberťáka“ Alberta. A dočká se i jeho bratr, když potká dívku svého věku na akvaristické burze. Jediná Petra zažije zklamání, když zjistí, že Adéla, která právě s nikým nechodí, jde do kina s Tomášem, jediným klukem, s nímž si umí představit líbání se. Honzu, který oslavil padesátiny, přitahuje Gábina, dívka z fotbalového týmu žen, který nyní trénuje. S vlastní manželkou naopak příliš pohody neužívá, naopak se každý den hádají.

Můžeme zaregistrovat dvojení v perspektivě pohledů Honzy, jenž odchází, aby se vyhnul každodennímu pokušení, trénovat dorost, a jeho ženy, která poukazuje na nynější možnosti vydělat velké peníze, které Honza nevyužívá (motiv je akcentován scénou ze srazu, kde se předvádí někdejší spolužák, nyní zbohatlík, a Marta uvažuje, zda kdysi neudělala chybu, když nedala přednost jemu, vzápětí ale sledujeme další zrcadlení, když vyslechne nechtěně jeho nelichotivou poznámku na její adresu). Slova rozhořčené manželky, jejíž psychický stav ji dovede až k psychiatrovi, se ocitají i v názvu kapitoly Svoboda na hovno, a tato akcentovaná a ve chvíli čtení poněkud šokující zkratka poukazuje ke vztahu osobní a společenské roviny konkrétního příběhu.

Systematické vytváření opozic jako rozvíjení dějové linky pokračuje rovněž protikladem prozření Marty (na onom večírku) a Honzy, na něhož ušily dívky (Gábina sehrála klíčovou roli) boudu, když jej předtím celého dychtivého nalákala k sobě do pokoje. A dalším srovnáním je zklamání Táni, když se vydá za Patricií do Paříže a zjistí, že žena, kterou miluje, má jednu schůzku za druhou a večer odjíždí do Milána, a udržuje intimní vztah s jinou, ovšemže daleko mladší ženou. Dvojení v této epizodě je vlastně několikeré: Je to druhé nepodařené setkání obou žen (to první v Praze, zhacené státní policií), jsou tu konfrontovány dvě ženy (ta mladší má být přítomná u oběda, na který Patricie Táňu pozvala), porovnáváme rozdílné důvody, proč se Táňa v obou případech vzdala pokračování. A konečně alespoň zmiňme, že aktuální osudy obou žen jsou vloženy do dvou následujících kapitol čtvrté části (Marta zmíněná 17. kapitola, Táňa 18. kapitola).

Když Marta čte v deníku, který Petra zanechala na stolku, že jediný chlapec, s nímž si dovede představit vztah, je Tomáš, vyděsí se vzhledem k tomu, že by to mohl být „její brácha“, vyděsí se. A když rodiče na víkend odjeli na víkend a Tomáš potká Petru při venčení psů, pozve ji na mejdan. Matka pak, když se dcera vrátí k ránu řádně opilá, radikálně vůči Tomášovi zasáhne, aby hrozbu odvrátila. Dramatická je rovněž Honzova srdeční příhoda, která nicméně nebyla fatální, a když se pak Honza zamiluje do Kamily, matky talentovaného chlapce, kterého nejdříve nechtěl nominovat na zahraniční zájezd, přečteme v perspektivě našeho sledování název kapitoly Jiná žena pro sebe jako Dvě ženy. Dvojení zde totiž akcentuje snaha Marty, která si dokonce chce nechat od Zbyňka zmenšit prsa, aby se svému muži líbila (musí své dceři vysvětlovat situaci, a veselá je poznámka, když říká: „Lekla jsem se, že to je táta.“ ⁶ ), stejně tak jako svým způsobem rozhovory Honzy s Pepou, s nímž vždy probírá aktuální situaci (Pepa jej v dvojím sexuálním životě podporuje). Řekl-li jsem, že Honzova srdeční příhoda nebyla fatální, pak fatální bylo ale právě setkání s Kamilou, a sice pro fenku Bublinu, kterou nechal Honza zamčenou v autě, a ta zahynula na přehřátí (celkem brzy za sebou skonali oba psi, předtím už pes Fido).

Není ale všechno „na hovno“, jak zjišťuje Petra, když ji na návštěvě u Adély fascinuje luxusní bydlení u Čertovky „pár kroků od Karlova mostu“, které si dívka mohla pronajmout, protože přestože „maturitu udělala se třemi čtyřkami až napodruhé“, „nakonec ve svých dvaceti letech vydělávala víc než všichni její vrstevníci.“ ⁷ Dvě dívky, dva možné životní výstupy, reflektující ovšem také cosi z aktuální doby. Svoje životy si porovnávají prostřednictvím záznamů Adély ze dvou dnů jejího života (z natáčení s Cruisem atd.), zajímavá je poznámka o tom, jak si k tomuto úspěchu dopomohla: „Zčásti proto, že nebyla tak váhavá jako Petra, a zčásti proto, že byla prostě jednodušší. Ale i když si většina lidí myslela, že se ke svému životnímu stylu a štěstí prošukala, rozhodujícím orgánem, kterému vděčila za svou spokojenost, nebyla vagína, ale pusa. Uměla totiž mluvit tak, že zařídila nemožné, sehnala nesehnatelné, dosáhla nedosažitelného a komukoliv vemluvila do hlavy cokoliv.“ ⁸

A dvojkami se to jenom hemží i u obou bratrů, kteří využívají svou takřka identičnost k tomu, že jeden za druhého dělá zkoušky (Tomáš studuje architekturu na ČVUT, Cyril medicínu), Cyril ve sprše po boxérském tréningu vykládá, jak blondýnku (která má ale „bobra tmavýho“) „na dvě věty“ ⁹ a o jiném (druhém, odlišném od romantických konvencí) modelu svádění a konečně večeru se dvěma Švédkami, studentkami Lisou a Astrid, které Tomáš svému bratrovi (po dvou hodinách klábosení) dohodil (čteme vtip o „švédské trojce“). A onen Tomášův jiný vztah k ženám je vzápětí demonstrován, když se dozvíme, že „skoro dva roky“ ¹⁰ naopak trvalo, než došlo na radu jeho bratra a rozešel se s modelkou Kristýnou, nemožnou hysterkou (humorná je historka, když její pes spolkne použitý prezervativ a Tomášovi se mu podaří z krku vytáhnout jen polovinu).

Dá se říci, že se ony události typově řetězí (mohli bychom toto řetězení označit jako další charakteristický prvek konstrukce textu, ještě vedle momentu překvapivého, neočekávaného setkání s nejbližší osobou, představujícího jakousi smyčku), takže Tomášovo dobrodružství pokračuje další „trojkou“, kterou (což ovšem nevěděl a bylo oním překvapivým momentem) iniciovala Adéla. A když se v další kapitole přenese pozornost od bratrů opět k jejich rodičům, po aféře s filckami, které chytne Táňa od nevěrného Zbyňka, dojde k dalšímu neočekávanému setkání, když Tomáš přistihne otce s maskérkou Karolínou, s níž udržoval poměr již delší dobu, v malé úklidové místnosti na jedné akci, na kterou jej pozvala Blanka Matragi (řada VIP osobností patří do tematického inventáře Hartlových próz). Tentokrát se epizody řetězí tak, že když potom Tomáš na jedné z pornokazet (další dobový fenomén), kterou s hromadou dalších v igelitové tašce přinese Adéla (nechal je v hotelu po natáčení kdosi z filmového štábu), pozná právě Karolínu (kdyby se s ní nesetkal v Obecním domě, nevěděl by nejspíš, o koho jde) a s bratrem považují za nutné otce varovat.

Dvojení má nyní podobu ve dvojím životním směru, v případě Petry nerozhodnosti o tom, s kým má chodit (je tu spolužák sportovec Radek a Tomáš, nakonec se zdá, že připadne v úvahu ten druhý), u Honzy je onen problém pokročilejší, a vzhledem k tomu, že má s Kamilou dítě, s nímž se ukrývá před veřejností, lze to formulovat jako dvojí život (v epizodě, kdy se objeví Adéla s Petrou v nákupním středisku a shánějí se po otci malého Pepíčka, řvoucího v kočárku, vše projde je tak tak).

Jiné podoby má nyní „láska“ v nejrůznějších setkáních a rozchodech – v případě Tomáše nakonec dojde k rozchodu s Danielou poté, když se zjistí, že Anežka, která se jim narodila, není jeho dítě, v případě Táni dochází k dalšímu setkání s Patricií, kterému tentokrát již následuje (i milostné) naplnění jejich lásky v lyžařském areálu rakouského Zell am Ziller (Zbyněk, kterého přece jen nakonec přepadne žárlivost, kterou můžeme vnímat jako jednu z podob panorámatu ústředního tématu, na nic nepřijde vzhledem k tomu, že ho nenapadne, že v restauraci, kam ji přijede sledovat, nesedí s mužem), a konečně Petra se nakonec rozvede s Radkem, kterého si vzala poté, co se riskantně vydala před bouřkou na ferratu (odehrává se to rovněž v zahraničí) a prožije, na rozdíl od předchozích neúspěších v tomto ohledu, řadu úžasných orgasmů v náručí Itala Luigiho (od něj ovšem rovněž nakonec odejde).

Jestliže jsem hovořil o smyčce jako určitém prvku v konstrukci děje (nenašel jsem výstižnější výraz), v němž dochází k jakémusi návratu v čase, kdy totiž minulost dostihne tu či onu osobu v přítomnosti (výchozí postup vypravěče je chronologický, dochází ale i též k opakujícím se návratům, a spíše výjimečně anticipacím, oznamujícím budoucí průběh událostí), dochází zvláště v poslední třetině knihy k potrestání osudem za prohřešky, jichž se některé postavy dopustily. Ty jsou součástí řady neblahých událostí či dokonce katastrof (již tu byla ohořelá ruka Pepy, způsobená jeho opilostí, zcela zbytečná smrt fenky Bubliny, neopatrnost Zbyňka při nevěře s Karolínou, která nakonec ale ještě projde) jež jsou protipólem jindy bezstarostných či dokonce bizarních sexuálních excesů, které se rovněž poněkud stupňují.

Tak Honza, jenž má výčitky, že se nyní už pětiletému Pepíkovi nevěnuje, dlouho úspěšně tají svou nevěru s Kamilou, nechce ale Martu opustit, protože ji rovněž miluje (jak pak při prozrazení upřímně a bezbranně řekne ¹¹, podobně dvojí vztah má ostatně Táňa ke svému muži a zároveň Patricii), podlehne po zdrcujícím rozhovoru nejdříve se svou ženou a poté s Kamilou srdeční slabosti, která se u něj již předtím projevovala. Obě ženy pak cítí svůj podíl viny na jeho smrti.

Jestliže jsem zmínil Patricii, pak i její život končí tragicky. Dozvídáme se jej paralelně („v tu chvíli“) se setkáním Táni „s bývalým poručíkem STB“ ¹², nyní „expertovi na bezpečnost“ při moderování televizního pořadu, kam jej vyslali jako náhradu za předtím domluveného hosta, a je ovšem dojemné, jaké vzkazy jí její životní lásky (kromě podstatného podílu v závěti, zahrnující dva pařížské byty, vilu a cenné papíry) zanechala na místech, na nichž se dříve opakovaně, naposledy před třemi týdny, setkávaly – včetně toho, že nechtěla, aby ji litovala (zřítila se záměrně se svým větroněm do moře a nechtěla, aby ji Táňa litovala, jak jí píše). Až symbolický je motiv prochladlého kotěte, které si z Francie odvezou Cyril se svou ženou při jednom z návratu do Francie domů. A celé to má ještě dohru – ve smyslu, že se nakonec všechno v oné časové smyčce prozradí – totiž při stěhování krabic do letního domku v Saint-Aubin-sur-Mer v následující kapitole se jedna z nich rozsype a Cyril s Tomášem se dozvědí o intimním vztahu své matky, o němž netušili.

Jestliže ještě zmíním alespoň něco z excesů, které se udály v téže době, pak to bude Cyrilovo (je nyní proslulý gynekolog) vyjmutí nejnovějšího mobilu z vaginy známé herečky, o nějž jej (aby to zůstalo v tajnosti) poprosí Adéla, jeho zamilovanost do Lindy, excentrické sochařky, již musí (na rozdíl od jiných žen, které jsou hned ochotné) nadbíhat, neuskutečněný skupinový sex Tomáše a Cyrila s dvěma slovenskými tanečnicemi u tyče Katy (Vanessou) a Vierkou (Dolores) ¹³, které měly být „na revanš za vršek od spreje, vytažený z moderátorova zadku,“ ¹⁴ zdvojením předchozího chirurgicko-gynekologického výkonu Cyrila. Zde se explicitně hovoří o dvojení, když Katy říká „To je super, že ste tiež dvojičky!“ a na další straně komentuje návrh bratří na sex ve čtyřech „Akože bysme uriboli taký dvojičkovský grupák?“ ¹⁵ Přitom ona nerealizovaná akce (všem bylo špatně po tatarském bifteku) měla být jakýmsi řešením těžkostí obou bratrů, v obou případech vycházejících i z jejich vzájemné odlišnosti, totiž narůstající závislosti Tomáše, upínajícího se na neuskutečněný ideál jediné ženy, a Cyrila, jenž se chtěl vymanit z myšlenek na Lindu.

V poslední kapitole, v návaznosti na její tématiku nazvané Finito argentino, dochází ke zvratům v životech a konečným překlopením v rozhodnutích několika žen. Jednak Adély, nad níž už před léty matka spínala ruce, když přišla s tím, že je těhotná, ale neví s kým (v Tatrách pak potratila) a nyní se usadila, když se zamiluje do dvoumetrového hasiče Tondy, jenž se pak stane spolu s malým Gustíkem „středobodem vesmíru“, jednak Marty, která si „našla chlapa“ tak, že prodala za dva miliony Honzovu sbírku cenných fotbalových dresů, a poté co ji pozve do svého „největšího podniku na Staromáku na brazilské mistrovství světa“ ¹⁶. A konečně také Petry, která se nakonec přece jen dá dohromady s Tomášem. Matka jej již před léty od ní odehnala v hrůze, že by mohli být sourozenci a nyní v problematické chvíli, kdy se dostane do nemocnice po pádu z třešně, Petře prozradí, že neví, jestli je Honza její táta, protože „je možný“, že její táta je Zbyněk. Ta se ale rozhodne, že si nenechá zničit štěstí. Do kontextu zapadá dobře argument, že Tomáš stejně nemůže mít děti – z literárněvědného pohledu na konstrukci Hartlova příběhu je třeba uvést, že tento moment vybočuje coby promyšlená návaznost z prostého chronologického, lineárního řazení, z pohledu čtenářského kvitujeme její rozhodnutí, když říká: „Vezmu si ho, protože ho miluju. Nevzdám se ho jenom kvůli tomu, že ty máš pocit, že něco nevíš. Je mi to jedno. To je tvůj problém. Já s ním prostě chci žít.“ A o dvě repliky dál (a sdělení o tom, že Tomáš nemůže mít děti): „Co je divný?! Ty ses přece taky rozhodla žít s nejistotou, jestli jsem nebo nejsem tátova. A táta mě miloval, i když jsem možná nebyla jeho. A přitom jsme spolu byli šťastní!“ ¹⁷

A štěstí jako ekvivalent aktuálního života je pro Hartla zřejmý klíčový pojem, k němuž přirozeně směřuje úsilí postav (a nebo neočekávané náhody), jak to naznačuje i název jiné jeho knihy, totiž Okamžiky štěstí, i když v Malém pražském erotikonu je na jednom místě i explicitně uvedeno „absolutní štěstí“ jako protiklad v základním hodnocení života, formulovaném v onom jím užívaném kódu obecného jazyka, jako život „na hovno“.

V zatím aktuálně posledním Hartlově románu 15 roků lásky ¹⁸ se souhrou okolností přihodí, že kadeřníkovi Alešovi, jenž dosud žil spokojený život pražského bonvivána a úspěšného majitele kadeřnického salonu, zůstanou na starost dvě děti, dvojčata, které jejich matka, Alešova partnerka, trpící poporodní psychózou, odmítá přijmout. Zároveň se ukáže, že jejich biologickým otcem není Aleš, nýbrž německý dirigent Kurt, jemuž ovšem výchova dětí nezapadá do jeho vzorce hudební kariéry. Malá Sára a Ella změní od základu život Alešovi, jenž se po smrti jejich matky, chorvatské houslistky Jeleny, stane (zůstane) vlastně jedinou osobou, která se o děti může postarat, ujme se jich a zdárně je vychová.

Dvojení je v širším smyslu a široké paletě i zde jedním ze základních prvků poetiky příběhu, je zabudováno do jeho konstrukce a nalézáme jej v nejrůznějších funkcích textu. V popředí jsou osudy dvojčat, odlišných ve svých povahách a zároveň sourozenecké jednotě, k dalším opozicím patří biologický otec dětí, vztahové dvojice pak představuje Alešův spolupracovník Kišmo, gay, jenž rovněž po celý čas románu řeší potíže s partnery, a sledujeme rovněž manželské problémy Alešova bratra Radka a jeho ženy Lenky. Dvojicí svého druhu je vzpomínka na Jíťu (Jitku), někdejší milenku, před níž dal přednost kadeřnické kariéře, a aktuální milostný vztah s Marcelou, která mu vede účetnictví a je spíš dlouhodobou kamarádkou na sex než velkou láskou (v protikladu je skutečnost, že Jitku opravdu miloval a Marcele má ráda víc jeho než on ji) ¹⁹.

Do Jeleny se Aleš zamiloval, když jí dělal účes před jejím koncertem s kvartetem. Od počátku se tu rozehrává pnutí dvou protikladných postojů, jednak osudová zamilovanost do ženy, o jejímž minulém (ale ne současném) vztahu ke Kurtovi ví, jejíž problematičnost si ale rovněž od počátku uvědomuje. Také u Jeleny se stupňuje zásadní rozpor, když mu nejdříve lže o současném vztahu s Kurtem a poté se postupně zaplétá do neřešitelných propastí ve vztahu ke všem, včetně dětí, u nichž si uvědomuje, že je opustila ²⁰. Rovněž oba muži, s nimiž Aleš hovoří o svém vztahu (to je také jeden z charakteristických prvků výstavby vlastně všech Hartlových próz), se liší v názoru na to, jak by se měl v komplikované situaci Aleš zachovat. Bratr Radek, jehož životní zkušenosti ho nabádají k opatrnosti ²¹, ho hned na počátku varuje: „Vyser se na ni!“ ²² Opačně se tváří Kišmo, jenž tvrdí, že by Aleš Jeleně měl dát šanci.

Následuje série Alešových cest, nejprve do Berlína, pak do Vídně, do Chorvatska, do Soulu… V Berlíně dojde zprvu ke konfliktu s Kurtem, jenž ho nechce pustit do vily (to mu později v jednání může zkomplikovat cestu k nabytí péče o děti, které nejsou dle práva jeho), v Chorvatsku jej naopak praští lopatou otec Jeleny a Aleš skončí s otřesem mozku (později si ovšem rozumějí, i tato setkání s oběma osobami dostanou podruhé opačný náboj), v Soulu se ovšem s Jelenou míjí a zastihne jej už jen informace, že skočila z okna (po předchozích peripetiích, kdy vysvětluje kamarádce Zorce, že holky nechce, je stále víc vystresovaná a nakonec skončí v Bohnicích). Když předtím ve snaze nějak řešit situaci přijela těhotná do Prahy, věděl už Aleš, že dítě (ještě se nevědělo, že to budou dvojčata) nebude jeho.

Dvojí stránku pohledu na věc sledujeme i u dalších postav. Tak především Kurt byl vyděšený, když zjistil pravý stav věcí, Jelena totiž kličkovala na všechny strany (pokoušela se otcovství dětí hodit na Aleše, ale lhala i jemu). Na jedné straně Kurt neváhal (v dalším rozhovoru) s odpovědí Alešovi, když čteme: „Na žádné jiné ženě mu nikdy nezáleželo víc. Navzdory všemu, co se mizin mi stalo.“ Na straně druhé, když se podívá Jeleně do mobilu a najde tam fotografie dětí: „Koukal na malé tvářičky holek a pokoušel se srovnat s informací, že jsou jeho, a ne Alešovy. Jelena mu to po incidentu s Alešem přiznala. […] Věděl jen jediné. Že se ty děti do jeho světa nevejdou.“ ²³

Jsou tu také opakované spory Aleše s Radkem, jenž má ostatně rovněž dvě děti, Huga a „Bambuli“ (Barunkou, skutečné jméno se dozvíme až někdy v polovině knihy), jsou tu děda Václav a babička Soňa v Čeladné, kteří se těšili na vnoučata. Magické je datum narození dvojčat, 2. 2. 2002 (to je i název první části knihy) a jsou tu různé (mj. též právnické) aspekty dvojího „otcovství“, a ovšem i ona zvláštní podoba, kterou nyní vytvoří Aleš s Kišmem, jenž se k němu nastěhuje a pomáhá mu s dětmi. A od počátku v nejrůznějších aspektech další vnitřní protiklady, ať již to je vědomí, tušení či nejistota, že je něco špatně, hrozby a zároveň propadlosti druhé osobě či řada dalších nesrovnalostí – ale i možností byť netradičních (Kišmova účast na starost o děti) řešení. A určitý moment dvojení vykazuje i perspektiva vysvětlování všeho, co se vlastně odehrálo, Lukovi, který vlastně nic neví ani o komplikovaných souvislostech toho všeho, ani smrti své dcery (policejní procedury v Soulu), a přijíždí do Prahy.

A dvojí se i jazyk: Když se Aleš svěřuje Milce, která mu s dvojčaty pomáhá, že by „byl v prdeli“, bývalá učitelka jej opravuje, když ho s úsměvem kárá: „Byl byste v nesnázích…“ ²⁴. Mimochodem, Kišmo to (na následující straně) komentuje: „Budeš úžasnej táta…“. A následuje dodatek k situaci slovy „Ella prskala a prděla“, jazykově i obsahově dvojná formulace, kterou snad nemohu opominout (ovšem, není účelem vychytat všechny podrobnosti, třeba Radkovo srovnávání se samoživitelkami, dvě slečny na hlídání jen v následující kapitole atd.). A ovšem, vlastně by bylo samostatným tématem analýza Hartlova jazyka jako aktualizace mluveného jazyka, tj. např. metaforické posuny v konkrétních situacích (což patří k jeho přirozenosti), např. diskuse „na téma dlouhodobé udržitelnosti Alešovy situace (parafráze dobově aktuálního výrazu „dlouhodobě udržitelný rozvoj“) ²⁵. A ovšemže nemyslel Aleš vážně slova, která byla reakcí na neustálý řev obou holčiček při návštěvě rodiny bratra i prarodičů: „Neserte mě! Nebo vás nacpu každou do jinýho babyboxu v jiným městě! Budete vyrůstat v dětských domovech, ani o sobě ne budete vědět!“ ²⁵

Navazují nějaké podivné problémy v druhém kadeřnictví Bratislavě (později se ukáže, že tam falšovali účetnictví), je tu panoráma různých druhých žen (série pokusů vyrovnat se sexuálním půstem, zahrnujících vedle různých setkání také video s Vandou a následující odmítnutí Marcely či dvě nahé lékárnice ve Vysokých Tatrách), na opozici je postaveno též nutkání myslet „pozitivně!“ či užívání originální podoby výrazů v různých jazycích (v Tatrách slovenština, při rozhovoru s otcem Jeleny Lukou chorvatština, slovenština se objevuje i v názvu 6. kapitoly Čučoriedky). A pak aféra Lenky, která se svým manželem už rok nespala, ale šla tajně na potrat, muž byl prý nějaký známý herec, do něhož se zamilovala poté, co moderoval ples, který ona organizovala. Paradoxem bylo, že to byl herec, jehož on sám obsadil do sitkomu, jak se ukázalo. Celou věc, alespoň ohledně dalších jejich kontaktů, dokázal vyřešit.

V druhé části knihy s názvem Megasvině se setkáváme s dvojčaty již žvatlajícími, je to tedy o tři roky později. Slovo Neakceptovatelná v titulu kapitoly označuje, jak vnímá Aleš vztah s Lenkou coby manželkou bratra. Jako varování čtou oba epizodu, kdy nedávali dostatečně pozor na děti a Sára se málem utopila, nemohou nicméně odolat vzájemné neodolatelná přitažlivosti ²⁶. Trochu nepovedená erotická epizoda s Marcelou (s níž jinak udržoval Aleš dlouhodobě styky) zrcadlí předchozí trojúhelník zvláštním způsobem. Marcela je čerstvě zamilovaná a nic mu neřekla, aby mu to „nezkazila“ ²⁷. Pro obojí vztah je charakteristické sbližování a zároveň oddalování, bariéry a nenaplněnost.

A zároveň je tu vlastně týž problém ze strany Radka, když fotí sedmnáctiletou Zoe a lže Lence, že musí být ve střižně. Zoe mu „leze na mozek“, podstatný rozdíl je ovšem v tom, že je to „zlatokopka“, což ovšem Radek ví ²⁸. Obojí je (v perspektivě Radka, předtím ale též Aleše) do sebe zakloubeno ve dvou dalších peripetiích, v té druhé, když Bambula slyší Lenku telefonovat s Alešem a má strach, že se rodiče rozvedou, předtím v takřka akční scéně, kdy Radek zazvoní v okamžiku, kdy Lenka je u Aleše v bytě a on musí manévrovat lží, že sbalil známou modelku, jejíž jméno neprozradí.

Sledujeme první rozdíly dvojčat, když se starají o otce a povzbuzují jej v jeho depresívní situaci: Ella je „dotyková“ (tulí se), Sára volila „razantní metodu“ (šťouchá do něj), celou řadu karambolů (snad nejpřekvapivější je, když Ella spadne do septiku, uzavření zkorumpovaného kadeřnictví v Bratislavě a dalších, jež se v některých místech kumulují), které ovšem vyvrcholí odhalením Alešovy nevěry s Lenkou, k němuž dala impuls učitelka a k němuž dojde po nastražení pasti, když se Radek odebere do akvaparku v Liberci a poté na otočku do Prahy přijede Lenku, jejíž nevěru tuší zkontrolovat – málem to i tentokrát projde, ale před domem na Výtoni, kde je Lenka v Alešově bytě spatří espézetku jejího auta, a pak už stačí usvědčující telefonát.

Nyní sledujeme důsledky toho všeho (události, kterou později shrnují slova „vztah s Lenkou a konflikt s Radkem“ ²⁹, a hned v následujícím hovoru Radka s Lenkou („návrh zněl zároveň vstřícně i nepřátelsky“ ³⁰) i sérii dalších okamžiků sledujeme prvky dvojení, na němž jsou jednotlivé situace vystavěny, přičemž dominantní je Radkovo úsilí, které v tuto chvíli mělo vést k návratu Lenky do rodiny. Paralelně pak sledujeme Alešovu perspektivu, jenž si uvědomuje rozbití bratrského vztahu a líčí se jeho pokusy s bratrem alespoň mluvit (na druhé straně tu jsou pocity zhrzeného Radka a Lenčino odmítání jakékoli komunikace s Alešem).

A průvodním jevem je i nadále řada nejrůznějších karambolů (smrt pejska Bertíka, zaviněná holkami) a také dvě návštěvy z ciziny, totiž Luky a Kurta, v Praze, první vítané, druhé obávané. A jako by to všechno nestačilo, v následujícím oddílu Nečekaná podoba štěstí dojde k dalšímu maléru, když Radek zalepoval jeden velký dluh, vzniklý špatnou filmovou produkcí, dalším a jsou mu obstaveny účty, rozvádí se (paradoxně po všech předchozích pokusech dát rodinu znovu dohromady) s Lenkou. Dalším paradoxem toho ovšem je, že to pro Aleše znamená návrat k bratrovi – zásadním způsobem mu finančně pomůže.

Na druhé straně sledujeme rozvoj dvojčat. „Ella tančí jako pánbůh.“ / „Sára se držela houslí.“ ³¹ Na opačné generační straně (byla pravidelně zmiňovaná, jen já jsem ji trochu pomíjel) se rovněž leccos udává. Peripetie dědečka Václava v Čeladné, jeho úraz či odstěhování do chaty (na rozdíl od hlavních hrdinů, kteří se neustále sbližují, on vyhledává samotu), či babičky Soni, která se nyní „pusinkuje“ se sousedem Bořkem, jemuž zemřela žena.

Na scénu se po rozchodu se Stefanem vrací Jitka („návrat ztracené lásky“?, jak by rád Kišmo), setkání s ní provázejí (obvyklá charakteristika vztahů u Hartla) ambivalentní pocity (nerozhodnost, váhání po předchozích zklamáních), dvojčata zde hrají roli katalyzátoru, když do telefonu žadoní, zda si Jitka zase nepřijde s nimi „hját“ ³², což nakonec vyústí v rozvinutí (či obnovení) milostného vztahu. Relevantní je ve vztahu také role „matky“, na což se právě ptá Sára, která v noci vše zaregistrovala („Jitka bude naše máma?“), přičemž čtenáře zároveň může bavit způsob uvažování a vyjadřování holčiček, které je dvojením dobové podoby obecné češtiny a dětské řeči („To je supej, ne?“ ³³), samozřejmě v lomu sentimentální vážnosti a komiky.

Okamžik štěstí (narážím také na jiný Hartlův titul), který nyní cítí Aleš, ovšem netrvá dlouho. Paralelou k psychologickým otázkám vztahů v aktuální situaci (možné žárlivosti dětí na Jitku, která nyní u nich bydlí; dalším dvojením bylo její předchozí hledání svého bydlení) jsou priority samotné Jitky, která dostává nabídku pohovoru na práci v Miláně. Aleš nyní porovnává situaci před lety, kterou si dlouho vyčítal (ale zase – měla už tenkrát možnost zůstat s ním, ale neudělala to) s tou dnešní, kde proti sobě stojí její dvě možnosti (žít s nimi nebo dát přednost kariéře – navíc předtím tvrdila, že už nechce „dělat haute couture“, nyní ale říká: „Takovou nabídku podruhý nedostanu.“ ³⁴) a přání dětí, které nechtěly bydlet jinde („Kdybych neměl holky, tak se s tebou přestěhuju, kam budeš chtít. Ale mám je…“). „Pochopil, že se stala jejím plánem B.“ ³⁵

Nakonec se Aleš s Jitkou rozchází, protože nedokáže takto žít („své paralelní životy neskloubí“, zatímco se Jitka neustále omlouvala, omlouvá se nyní on, když mu místo dvoutýdenní dovolené v Thajsku nabízí alternativní víkend v Alpách, a když přiletí druhý den na otočku do Prahy, dojde k ukončení) ³⁶. Protikladem Alešova rozchodu s Jitkou je spokojenost Soni, u níž bydlí Bořek.

Po dovolené v Thajsku můžeme sledovat působení prvních návštěv školy v rozdílných reakcích sestřiček – ctižádostivost, ambicióznost Sáry (vzorně vypracované úkoly, snaha o dokonalost atd.), tj. „Tak z ní bude Paganini!“ a opačný přístup Elly, kterou „dokonalost nezajímala“ ³⁷ . Drobným aférkám (Ella nakreslí ve škole na tabuli penis s varlaty a Aleš se podřizuje konvenci a přestává se s děvčaty koupat ve vaně poté, co to s ním probírala, byť neagresívně, paní učitelka) následuje smutná událost, když Václav v opilosti uhoří ve své chatě (zdvojení podporuje zpráva Lucie Borhyové v televizi Nova; mediální zrcadlení je další podobou dvojení, což můžeme vnímat o to výrazněji, že v tomto případě následuje právě oné reflexi nedávného školního prohřešku Elly).

Dalším zrcadlením jsou rozhovory Aleše s psychiatričkou Annou v následujícím oddíle Sprint na místě, to je dvojčatům už deset let. Mohli bychom hovořit o krizi středního věku, jak to nakonec psychiatrička nazve (Aleš cítí bezvýchodnost, říkají o něm, že je „smutnej“, označení kapitoly slovy V kruhu vyjadřuje tento pocit stagnace a prázdnoty při ohlédnutí čtyřicetiletého muže či jakési revize). Na tomto pocitu nemění nic epizoda se sexuálně nenasytnou Emily (další v plejádě podob erotických vztahů), jež je nakonec pro Alešův pocit pokusů o vyrovnanost nevyhovující. K psychiatričce přestane docházet, když se potká s další ženou, sportovně založenou Renatou – analýzu vztahu z obou stran si místo Anny může přečíst čtenář knihy (také zde sledujeme některé protichůdné momenty, zcela příznačná je věta: „Chovala se jako kříženec mezi čivavou a pitbulem.“ ³⁸. Napětí z ní cítí i „holky“ a nakonec se s ní Aleš i proto po několika dalších konfrontačních situacích rozejde (a vlastně i konfrontace, spojené s „permanentním napětím“ jsou jistou formou dvojení).

Určitým nárazem je už předtím Kišmovo rozhodnutí, jenž by chtěl „bejt šťastnej“ a odlétá na Bali (je to ovšem další nepovedený vztah, jak se ukáže) a chce, aby mu Aleš vyplatil jeho firemní podíl. Nakonec ho naštěstí odkoupí Marcela, totiž finanční stránka věci není v tuto chvíli snadná, totiž předtím Aleš za Radka zaplatil tři miliony na jeho dluh, protože ani seriál Horákovi, od něhož Radek očekával obrat ve své situaci, nebyl komerčně tak úspěšný, jak si Radek, v jehož produkci byl natočen, představoval.

Prostřednictvím dvojčat se aktualizují některé dobové události (jak už zmíněno, nejrůznější z nich tvoří po celou dobu pozadí příběhu), když je Aleš vozí na koncerty Bena Cristovaa a zařídí jeho vystoupení na kadeřnickém festivalu, následuje Vojta Dyk s jeho v té době nesmírně populární kapelou Nightwork.

A Aleš po několika „slepejch uličkách“ na Nový rok 2016 skončí s infarktem na JIPce, rekonvalescenci doprovází panorama nejrůznějších starých i novějších vzpomínek, především však řeší problémy, které přinášejí Pubertální kreatury, jak dvojčata nazývá jeden z dalších oddílů knihy. Ty se s ním hádají, když chce po nich jít na záchod, protože to „smrdí“, v nejrůznějších okamžicích „vyšilují“ a především se mohou zbláznit z „francouzského loupežníka“ v Paříži, mladého chlapce, jenž se při jedné příležitosti předtím objevil v Praze. K němu se soustředí série karambolů, které začnou, když mu jedna z dvojčat pošle mobilem fotky svého těla, a vyvrcholí při oslavě jejich čtrnáctých narozenin. Ta totiž skončí, i v souvislosti s řadou nepříznivých náhod a zatímco vlastně chlapec za nic nemohl, protože přišel půl hodiny před překvapeným otcem, pozvracenou podlahou po zkonzumované láhvi vodky a rodinným konfliktem a tichou domácností, na níž se podílí vzdor Elly. Koketování Alešových a Radkových dětí pokračuje i při jejich společném pobytu, zatímco se Aleš odejel zklidnit do Chorvatska k Lukovi.

S děvčaty ale nejsou jen maléry. Sára dostala cenu na Kociánově houslové soutěži, objevila se na jevišti s Pavlem Šporclem a Václavem Hudečkem a její učitelka houslí doporučila studium na londýnské Královské konzervatoři. A přání přidat se studiem moderního tance, zpěvu a muzikálu na prestižní konzervatoři populární hudby se přidala i Ella. „»Čemu se divíš? Jsou to dvojčata!« smály se šmikalky v práci. »Je přirozený, že chtěj všechno dělat spolu!« Nedivil se. Jen ho překvapilo, jak daleko ta jejich prorostlost zašla.“ ³⁹

Aleš má obavy, že je Ella líná (zatímco Sára vždycky dřela a chtěla být nejlepší) a že studium v zahraničí bude stát peníze čtvrt milionu (vzápětí si vyčítá, že takový argument použil), Ella však změní přístup a finance se nakonec vyřešily dědictvím po Kurtovi, který dvojčatům odkázal podstatnou část svého majetku a poté, co havaroval v autě, jsou dívky pozvány k jeho převzetí do Berlína. Tím se ovšem zkomplikuje vztah dvou otců, tím spíše, že k odhalení došlo náhodou, když si Ella vzala z otcovy peněženky peníze na nové kružítko (staré ztratila) a Sára pak najde dopis, který vypadl z náprsní kapsy a poté, co ho uklízečka položila na kuchyňskou linku, jej najde Sára (která se domnívala, že se týká její talentové soutěže (detailně to popisuji právě pro celou řadu dvojení, na nichž je epizoda vystavěna). Stejně tak poté můžeme sledovat řadu psychologických momentů, relevantních ve vyhrocené situaci (nedůvěra šokovaných dívek, které neměly o ničem ani tušení, a zvraty situace, například když „se jejich rozhovor mění ve výslech obviňující ho z manipulace s pravdou“, otázky, do jaké míry Kurtovi na nich záleželo, Alešovy obavy z toho, jak to vše dívky přijmou atd.), přičemž se vše uzavírá větou „Naštěstí se mohly aspoň držet jedna druhé.“ ⁴⁰

Když jsou děvčata finančně zabezpečená, přestane Aleš váhat a věnuje se nyní, poté co oslavili dvacáté vysílání, novému (tedy druhému) zaměstnání, tj. rozhlasové show s Monikou, a zbaví se povinností s organizací kadeřnictví, které převezmou Marcela s Kišmem (jenž se po dalším nepovedeném vztahu vrátil). Dva jsou také „divočáci“, dva šikmoocí kluci Ben a Vincent, které má učitelka Hana Hoo (její jméno v názvu 16. kapitoly je zdvojeno, tedy Hoo! Hoo!), která má doučovat Alešova dvojčata, a které on neočekávaně pohlídá, když jejich matce vypadne hlídání. Její přezdívka (tedy druhé jméno) je Sova. A přestože už Aleš nepředpokládal žádný další vztah, ženě, která by mohla být jeho dcerou (jak ho provokuje), propadá. Má také dobrou zprávu od Zorky, která hovoří o zázraku, protože má v břiše „druhý děcko“ ⁴¹.

Agnieszka, s níž probírá prostředí v londýnském školství (a tedy bezprostřední budoucnost obou dcer), hovoří „půvabnou česko-polskou hatmatilkou“ ⁴². A zatímco se pak Sára při zkouškách na Alešovu radu soustředila na svůj výkon, Ella „se seznámila se spoustou jiných uchazečů.“ „Zatímco přijímací úkoly na konzervatoři se jí [Sáře] zdály nepříjemně stresující, Ella si ty své užívala.“ ⁴³ Neklid, který Aleš prožíval, než přišly výsledky z Londýna se střídá (dvojí) se zneklidňujícími „dvěma momenty“ při tajném setkávání se Sovou. A když přijde pozitivní zpráva, že Ella byla přijata, přijímá ji ambivalentně – má obrovskou radost z jejího úspěchu, „ale zároveň si poprvé připustil, že ho opravdu opustí.“ Když ale přijde o několik dní později i zpráva o přijetí Sáry, byly jeho pocity jednoznačné (tedy jiné, druhé) „měl čistokrevnou radost“ ⁴⁴.

Je zřejmé, že se v celém textu proti sobě staví dvě události, které někdy dokonce zdvojují dvojení, tak jako u pocitu z řečeného úspěchu dvojčat (jímž se završuje jedna životní etapa) a protilehlé seznámení se Sovou (které otevírá možnost nového životního obzoru). A rovněž tato možnost nového soužití je – pod vlivem zkušeností z patnácti let s dvěma dětmi, jejichž Aleš není biologickým otcem, ale k nimž přilnul, a zároveň s vědomím nasazení, které toto napůl rozhodnutí, napůl řízení osudu (v onom běžném, nikoli fatalistickém významu) provázelo – nyní zvažována. A jako již v řadě předchozích situací, i zde Radek zaujímá jako obvykle opačné stanovisko a zrazuje jej v okamžiku, kdy Aleš řeší, jak přistoupit k protichůdným momentům obsaženým v rozhodnutí, zda žít či nežít se Sovou, již miluje, ale život s níž nutně zahrnuje také „divočáky“, kteří znamenají další výzvu.

Hartl pracuje záměrně tak, že vytváří atmosféru prostřednictvím směřování událostí, vnímaných v jejich dvojím možném vyústění, vyplývajícího z principu otevřenosti přítomnosti vždy dvěma možnostem. Ambivalence vnímání událostí a situací není rozostřeností, relativizací, nýbrž právě touto polaritou možností v nejrůznějších životních situacích, životních příležitostech, prioritách, setkáních, seznámeních a rozchodech, která zároveň představuje svobodu rozhodování o svém osudu, jakkoli ten, jakožto protihráč v této partii, vytváří rovněž svá nastavení.

Podstatnou úlohu přitom hraje vratkost štěstí, které pro Hartla a jeho hrdiny představuje základní hodnotu (formuluje to na řadě míst knihy, a dokonce i v titulu jedné ze svých knih, jak již shora zmíněno). Nabízí se samozřejmě polemika s tímto přístupem, pokud budeme „štěstí“ vnímat jako laciný hédonismus, nicméně domnívám se, že (v kontextu dalších souřadnic příběhu) vědomí hodnoty vyměřeného životního času není laciná záležitost.

Není záměrem tohoto příspěvku rozebírat či hodnotit přístup Hartlových postav k životu, přesto bych rád podotkl, že ať budeme jejich životní styl vnímat jakkoli (třeba i kriticky či odmítavě), nelze jim upřít (nejen Alešovi), pozitivitu, víru v lidi, ochotu se jim věnovat atd. A ovšem, leccos také souvisí s žánrovým vymezením knihy jako „erotikonu“ (samozřejmě, zde se titulárně jmenuje jinak), nelze ale říci, že je zde na pořadu dne prostopášnost bez hranic: Události, líčené v kapitole o „domácím pornu“ jsou dokladem toho, že jakkoli je uvolněnost mravů v knize hodně volná, není bezbřehá, a jsou příkladem toho, jak Aleš přinejmenším uvažuje v okamžiku, kdy je postaven do konkrétní situace před odpověď na otázku, co je už „za hranou“ ⁴⁵, jakkoli ctí to, že hodnoty pro Sovu jsou i „divokost a nespoutanost“ ⁴⁶. A jakkoli platí vše, co bylo řečeno o ambivalentnosti, dvou možnostech vycházejících z přítomnosti atd., je tu vedle toho jednoznačnost, která předchozí popírá v okamžiku rozhodnutí. A Aleš se rozhoduje podle svých životních priorit, které spoluvytváří – vedle všeho ostatního, postaveného prakticky na konzumním vzorci (jakkoli i všeho, čeho si on a další „užívají“, je výsledkem pracovitosti a úsilí) – vědomí, že krása a láska jsou nezastupitelné hodnoty, které se nedají koupit.

A také poslední slova knihy „dalších patnáct let lásky“ můžeme vnímat samozřejmě jako řemeslně manýristický efekt, jak zakončit knihu týmiž slovy, jaká stojí v titulu, nicméně z našeho pohledu je to už jen poslední potvrzení skutečnosti, že dvojení (které nás v tomto příspěvku zajímalo především) má v prózách Patrika Hartla důležité místo.

Poznámky
1 Recenze pozdějšího provedení na Letní scéně Vyšehrad, premiéra 7. července 2014, Tomáš Šťástka, iDnes.cz, 16. července 2014, https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/recenze-hovory-o-stesti-mezi-ctyrma-ocima.A140716_121122_divadlo_ts . Formulace „dobře napsaná oddychová hra pro letní večer“ vymezuje v zásadě celou Hartlovu tvorbu, včetně prací prozaických. I v komentářích diváků se (v řadě dalších zdrojů) opakuje i výtka ohledně banality, klišé a stereotypů, je samozřejmě otázka, do jaké míry jsou tyto prvky funkční (to vše nalezneme nakonec i u největších děl absurdního divadla), na druhé straně jak budeme nakládat s představou o zábavě a oddychu. V Hartlově případě je to otázka míry v jeho bláznivých komediích, jako např. když „roztáčel celý děj do stále větší absurdity, neuvěřitelnosti a ztřeštěnosti“, jak to formuluje „trochu jiná recenze“ hry 4 sestry (autor: Amonasr, 25. 7. 2016) na Liter.cz,         https://www.liter.cz/recenze-kultura-819123-cist .

2 Patrik Hartl, Malý pražský erotikon, Bourbon, Praha 2014, s. 6.

3 „Zatímco Honza se poctivě snažil být své ženě věrný, Zbyněk začínal váhat, jestli by pro jeho vztah s Táňou nebylo naopak lepší, kdyby jí věrný nebyl.“ Malý pražský erotikon, s. 29, začátek kap. 4. U epizody se prozrazuje Zbyňkovo příjmení – Bohatý, jméno druhé rodiny Noví se dozvídáme až někde v druhé polovině knihy.

4 Na jedné stránce (s. 56) nacházíme výrazy „po dvou měsících“ a „za celé ty dva roky“, o dvě stránky dále čteme v souvislosti s mejdanem Honzy a jeho kamarádů sportovců větu: „[nahá bruneta] Hnětli si obrovská prsa a vzrušeně sledovala opraváře praček, který na zemi strkal hasák do přirození jejího dvojčete.“ (s. 58)

5 Malý pražský erotikon, s. 112.

6 Tamtéž, s. 232.

7 Tamtéž, s. 234.

8 Tamtéž, s. 238. Vedle dvojice vagína / pusa lze k našemu tématu připočíst i opakující se negativa.

9 Tamtéž, s. 242.

10 Tamtéž, s. 246.

11 Tamtéž, s. 367„[…] zeptala se ho Marta: »Miluješ ji?« Věděl, že by asi bylo lepší, kdyby na tu otázku neodpověděl nebo kdyby neodpověděl upřímně. Ale už jí nedokázal lhát. »Jo,« přiznal se. »Miluju.« Hrozně dlouho bylo ticho. »A mě?« »Tebe taky.«“

12 Tamtéž, s. 398.

13 Extrémně nápadné je dvojení v jejich popisu, tj. „identické tváře“, „A kolem kotníků měly navíc obě vytetované ještěrky. Jedna na levé a druhé na pravé noze. »Ukážete nám Prahu?« Často taky mluvily obě naráz. Anebo si dokončovaly věty. »Vezmete nás na lodičky,«  »… keď je tak pekně?«“ (vzpomeneme na Gogoga). Tamtéž, s. 381.

14 Tamtéž, s. 380.

15 Tamtéž, s.381, 382.

16 Tamtéž, s. 415.

17 Tamtéž, s. 430.

18 Patrik Hartl, 15 roků lásky, Bourbon, 2021.

19 Obě dívky jsou bezprostředně srovnávány: „Jitka nebyla Jeleně ani trochu podobná.“ 15 roků lásky, s. 30. Na další straně padne zmínka o tom, že Jitka pro něj je „nenahraditelná“, hovoří se o obou ženách jako o „ztrátě“ a o „protilátkách“ (Jelena ho nakazila jako „virus“), které hledá obvoláním „pár kamarádek“, s nimiž sdílel „sexuální radosti“. Obě ženy jsou spojeny se dvěma životními etapami ve dvou různých městech, Ostravě (Jitka) a Praze (kariéra), pokud nebereme v potaz vějíř cest do nejrůznějších měst, které existence Jeleny vyvolá.

20 Její rozpoložení (jednak rozpor její vůle a přitažlivosti ke Kurtovi, jednak přání a stud, který provází negaci v komunikaci s Radkem, ve výsledku lež) nejlépe vystihuje věta, která předchází jejímu sdělení, že vůbec neví, co má dělat: „Jelena chtěla přiznat, že pořád miluje Kurta, i když ho milovat nechce. Ale nedokázala to říct. Příliš se za to styděla.“ Tamtéž, s. 50

21 „Radek si nebyl jistý, jestli má Jelena Aleše stejně ráda jako on ji. Navíc měl příliš špatné zkušenosti, než aby mu mohl fandit. »My jsme se s Lenkou taky měli rádi! A jak jsme dopadli, ty vole! A to jsme spolu ani nezačali žít s takovým pytlem sraček jako ty s Jelenou.«“ Podobný komentář jsme již předtím četli ze strany Lenky. Tamtéž, s. 63.

22 Tamtéž, s. 27.

23 Vše tamtéž, s. 87.

24 Tamtéž, s. 119.

25 Tamtéž, s. 126. Taktéž i druhá citace.

26 „Když si Lenka představila, že se ta malá holčička málem kvůli jejímu kecání s Alešem utopila, dlouho se z toho nemohla vzpamatovat. Připadalo jí to jako varování.“ „Podobným procesem prošel i Aleš. Napřed se přísně nabádal, aby se vzpamatoval a přestal kolem Lenky kroužit. Postupně se ta přísnost ale zmírňovala.“ Tamtéž, s. 173. Projevy této zvláštní situace (s výsledkem hádky a omluv, „chápala to“, „zároveň ji štvalo“, „bojíš se“, „Protože tě mám rád víc, než můžu!“ atd.) jsou rozvedeny na s. 180. A v jedné z dalších situaci si vzájemně si vyznávají lásku a přitom je „jim strašně“. „Chtěli totéž a shodně si uvědomovali, že to nemůžou mít.“ S. 186.

27 Tamtéž, s. 177.

28 Tamtéž, s. 188, na násl. straně: „Zajímám ji akorát proto, že z ní můžu udělat celebritu. Provokuje mě, mrcha. Je jí sice sedmnáct, ale naivní teda není ani trochu. […] Normálně po mně vystartovala. Myslí si, že mě bude tahat na vodítku. Nechá se pozvat na večeři, ale prcat vůbec. […] Možná mě ale jenom využije, rozdráždí a pak se mnou pěkně zamete.“

29 Tamtéž, s. 263

30 Tamtéž, s. 212.

31 Tamtéž, s. 255.

32 Tamtéž, s. 267. Z věty „Telefonát řídila Ella, protože byla oprsklejší.“ a následující formulace „Ella uměla žadonit opravdu neodolatelně.“ vnímáme onen moment, který bývá u dvojčat v psychologii popisován jako dominantní dvojče ze dvou, v knize je jedním z dalších příkladů postihování jejich odlišnosti.

33 Tamtéž, s. 289. Tento lom výrazových prostředků jazyka, pro něž němčina v případě výrazů charakteristických pro určitou dobu (termín neologismus zachycuje jen určitou stránku věci) užívá výraz „Zeitwort“ je jednou z charakteristických rysů Hartlových próz (další jsou například časté zmínky o dobových kulturních či společenských událostech, jménech známých osobností, jako jsou  Vladivojna la Chia, Daniela Písařovicová (s ní tančí na plese, stříhal ji), Lucie Výborná, houslisté Pavel Šporcl či Václav Hudeček aj.), které fungují „jako houba“ a podle mého názoru jsou typově příbuzné stylu Jaroslava Haška, jenž do textu často integroval nejrůznější podoby a vrstvy různých jazyků (komentáře Hartla hovoří obvykle o Michalu Vieweghovi či Petru Šabachovi https://www.iliteratura.cz/Clanek/29859/hartl-patrik-prvok-sampon-tecka-a-karel )

34 Tamtéž, s. 274.

35 Tamtéž, s. 275.

36 Tamtéž, s. 276. Kumulaci prvků dvojení na krátkém textovém úseku, popisujícím dramatickou situaci, jsem vyznačil kurzívou.

37 Tamtéž, s. 283 a 284.

38 Tamtéž, s. 331

39 Tamtéž, s. 387.

40 Tamtéž, s. 398.

41 Tamtéž, s. 430. K celé řadě můžeme připočítat ještě jednu dívčí dvojici vedlejších postav, jsou to Vivi a Stázka.

42 Tamtéž, s. 431.

43 Tamtéž, s. 446.

44 Tamtéž, vše s. 450.

45 Tamtéž, s. 456.

46 Tamtéž, s. 457.