Pátá symfonie Dmitrije Šostakoviče

Pátá symfonie Dmitrije Šostakoviče
díla ruské moderní hudby

Zatímco Čtvrtá symfonie c moll zůstala po odsuzujícím článku v sovětské Pravdě v roce 1936 až do smrti Stalinově „v šuplíku“ (přesněji řečeno se úplně ztratila a partitura musela být rekonstruována, jak zmíněno v předchozím článku), začal Šostakovič na symfonii s dalším číslem pracovat v dubnu 1937 na Krymu. Pobýval v Gaspře, městečku mezi letovisky Jalta a Koreiz na břehu Černého moře, které mu připomínalo šťastné roky dětství a jeho přítelkyni v mládí Taťánu Glivenkovou. Později vyprávěl, že třetí větu napsal ve třech dnech. Když Krym na začátku června opouštěl, měl tři věty zkompletovány.

Je dobré na tomto místě připomenout, že léta 1936/7-1938 představovaly v Sovětském svazu dobu velkého stalinského teroru. Když se Šostakovič vrátil do Leningradu, dozvěděl se, že muž jeho sestry byl zatčen a deportován na Sibiř. Odbory leningradských skladatelů rozhodly, že Šostakovič musí své dílo dát ke kontrole, aby se zjistilo, zda je „možné je svěřit veřejnosti“. Pro nastudování na premiéru byl vybrán mladý dirigent Jevgenij Mravinskij (bylo mu 34 let). Zkoušky probíhaly po pět dnů. Koncert se konal ve Velkém sále Lenigradské filharmonie. Úspěch byl obrovský, během potlesku mával Mravinskij partiturou nad hlavou. Po této prezentaci bylo dílo oficiálně označeno jako návrat ztraceného syna pod křídla stranicky věrné kulturní politiky. Finále slavnostního pochodu bylo dlouho označováno jako oslava režimu. Až když vyšly memoáry, dozvěděli se Šostakovičovi kritikové, že je to pochod nikoli oslavný, ale funèbre marš. Autor přidával komentář o tom, jak pod hrozbou knuty byli nuceni oslavovat. Oslavujte, oslavujte! A bitý člověk se sotva držel na nohou. Jděte, pochodujte! Člověk by musel být úplný idiot, aby to neslyšel.

Je zřejmé, že se ocitáme v určitým způsobem schizofrenní nabídce k pohledu na dílo, u něhož jsou zřejmé zcela protichůdné aspekty. Na jedné straně je Pátá symfonie formálně prvním velkým dílem, které je zavázáno tzv. socialistickému realismu. Typy vět, jejich výstavba a zpracování odkazují jednoznačně na estetiku devatenáctého století. Rozeznatelné jsou vzory Beethovena, Brahmse a Mahlera, což samo o sobě neznamená epigonství a naopak může být chápáno jako něco, co už vypovídá o velikosti tvůrce. Šostakovičovo označení symfonie za „tvůrčí odpověď sovětského umělce na oprávněnou kritiku“ prozrazuje, jaká ponížení si musel skladatel vytrpět, aby přežil.

Na druhé straně je tu pohled, který se otevřel po vydání Volkovových pamětí, v nichž je ruský/sovětský skladatel prezentován jako člověk se smyslem pro humor, satiru a ironii a málem jako disident. Z tohoto úhlu pohledu je možné uvést, že Šostakovič parodoval ve svém díle především proslulé bankety a slavnosti partajních grémií, v jejichž rámci se exaktně plánoval zábavný program. Střídaly se přitom takzvané soubory lidového umění a pochvalné řeči oslavující stranu a jejího předsedu Stalina. Tak je například v první a druhé větě hudebně persiflována vložka taneční skupiny předvádějící kozáčka a nazpaměť naučená oslavná řeč malého děvčátka, které pak před soudruhem Stalinem koktalo a odříkalo text teprve po zmatcích.

Symfonie má čtyři věty, označené jako
   1. Moderato
   2. Allegretto
   3. Largo
   4. Allegro non troppo

U první věty –  Moderato – je základem sonátová forma. Expozice začíná mottem v dvojitě tečkovaném rytmu, představeným v sextových skocích nahoru i dolů v podobě kánonu v posunu ve čtvrtinových hodnotách. To je doprovázeno rezignovanými chromatickými sextami. Hlavní tématem je pak „motiv žaloby“, několikrát opakovaný a variovaný. Druhé téma (v taktech 50-120) nabízí nejvíce myslitelný kontrast k prvnímu tématu. Dlouhé tóny v poněkud mírnějším tempu jsou ve velkých intervalech, oktávách, sextách, septimách, na rozdíl od sekund v tématu hlavním. Lyrická melodie akcentuje jednoduchost v protikladu ke komplexnosti. V celé expozici jsou užity prostředky známé již od časů renesance a baroka, v němž jsou používány při výstavbě fugy, totiž augmentace či diminuce, a zde jsou rovněž východiskem kontrapunktického konfliktu. Téma se změní za použití vojenského bubnu a trubek v groteskní pochod. Repríza je pak silně redukována a nepřináší takřka žádný nový hudební materiál. Na konci cítíme to, k čemu směřovala celá věta, totiž pocit imanentního ohrožení.

Druhá věta – Allegretto – je koncipována jako třídílný menuet, i když je třeba říci, že se nejedná ani o menuet, ani o scherzo, spíš o jakýsi ländler. Basový motiv převezmou horny, pak klarinety a nakonec smyčce. Trio má prazvláštní harmoniku. Mění se první a sedmý stupeň a vznikají paralelní kvinty (v klasické hudbě „zakázaný“ prostředek), což zní jako pokleslá hudba.    

Třetí věta – Largo – je vyvrcholením rezignace, smutku a nářku, který se uprostřed věty přihlásí žalobou klarinetu, xylofonu a klarinetu. Jinak má věta spíš charakter komorní hudby a nejvíce zní smyčcové nástroje. Tonalita je kolísavá a často obtížně definovatelná, spíš vládne linearita samostatných hlasů. Po konfliktním duchu první a druhé věty jakoby zavládl mírný klid – nebo je to jen zdání?

Čtvrtá věta – Allegro non troppo – začíná dramaticky akordem d moll ve všech dechových nástrojích a celém jejich tónovém rozsahu, nervozita je vystupňována trilkem vysokých dřev, virblem a předepsaným forte stupňovaným od jednoduchého až k trojitému. Nahromaděná energie se pak  uvolní v ostinátním pohybu osminových hodnot, načež přichází hlavní téma, hrané unisono třemi trubkami a třemi pozouny. Kontrast ke třetí větě nemůže být více šokující a už na premiéře zavdal podnět k diskusím. Bez přechodu následují další tematické útvary, které pokračují ve volné asociaci, opakováních i sekvencování. Přicházejí další a další motivy, které vyúsťují nikoli v triumf, ale v groteskní znetvoření, karikaturu reality.

Toto místo bývá tématem zásadních diskusí, které vycházejí z udání tempa. To je v partituře udáno pro posledních pětatřicet taktů jako „čtvrtka = 188“. Mnozí západní dirigenti, například Leonard Bernstein, se drží tohoto údaje a závěr má pak triumfální, slavnostní charakter. Sovětští dirigenti, jako například Mravinskij, který patřil k velmi blízkým přátelům skladatele a je prvním z interpretů jeho díla, naopak často považují toto označení za tiskovou chybu a domnívají se, že správné označení je „osminka = 188“ (tj. dvakrát pomaleji).

Existují k tomu revidující komentáře, které samozřejmě mohou zajímat ty, kdo se zabývají naším tématem opravdu do hloubky. Z německé Wikipedie tento anglický text pro ně kopíruju na toto místo:

The most significant difference in the lifetime editions is the metronome mark in the concluding episode of the symphony's finale (number 131). In the first edition of the score (1939), metronome mark 1/4 = 188 is indicated; in the second edition (1947), this indication was corrected to 1/8 = 184; the same tempo is retained in the 1956 edition; but in the 1961 edition it is changed back to 1/4 = 188. In the recordings of the symphony conducted by Yevgeny Mravinsky, Mstislav Rostropovich, Maxim Shostakovich, and several others, this episode is performed in the 1/8 = 184 tempo. This tempo is also used in this edition. The text of Collected Works (1980), which is based on the first edition (1939) and the 1961 edition and, as a rule, does not take into account the 1947 edition and totally ignores the 1956 edition, which is not even mentioned in the Collected Works, recommends the 1/4 = 188 version." (Quelle : Dmitri Shostakovich New Collected Works, 5th Volume Symphony No 5, DSCH publishers 2004, Seite 173).

Další poznámky jsou například na adrese
https://www.classicalnotes.net/classics/shostafifth.html

Odkazy a muzika
https://de.wikipedia.org/wiki/5._Sinfonie_%28Schostakowitsch%29
https://www.youtube.com/watch?v=55KjnUhNVQo
https://www.youtube.com/watch?v=ogJFXqYEYd8 (Bernstein)
https://www.youtube.com/watch?v=JczZsLIDFO8 (Mravinskij)