Pascal Mercier / Noční vlak do Lisabonu

Někdy je pozoruhodné, jak se dvě knihy čtené po sobě vzájemně ozařují významy, které už samy o sobě mají, ale které vyvstanou onou událostí, že se jedinečným způsobem dostaly do téhož čtenářského zorného pole. Tak v okamžiku, kdy jsem otevřel nejznámější beletristickou knihu Pascala Merciera Noční vlak do Lisabonu, jsem byl až ohromen tím, jak je kniha „jiná“, než ta právě dočtená, totiž Pohřbený obr Kazua Ishigura. Možná to bylo jen okamžité naladění, ale měl jsem pocit, že Mercierův text jako by byl „ohraničenější“ a lehčeji „splýval“ při čtení – i když vlastně nevím, co přesně zvláště ten první výraz znamená – oproti čemusi temnému, co jsem cítil při četbě té předchozí knihy (i když i v té druhé se později také tyto polohy objevují).

O to více jsem se ale zarazil, když jsem si uvědomil, jak na druhé straně obě mají celou řadu společných momentů: Autor Nočního vlaku do Lisabonu publikoval pod svým rodným jménem Peter Bieri řadu prací o filosofii poznání a jazyka, autor Pohřbeného obra se narodil v Japonsku a v šesti letech se přestěhoval s rodiči do Velké Británie, kde udělal literární kariéru. Oba mají tedy v jistém smyslu dvojí existenci, první vědeckou a beletristickou a rovněž dvě jména (pro obě linie vždy jedno, pro tu literární tedy pseudonym), druhý život spojený se dvěma zeměmi, tou rodnou a tou, do níž přesídlil. Je pravda, že to nejsou zcela ojedinělé případy, vzpomněl jsem si hned na Umberta Eca, romanopisce na straně jedné, sémiotika a esejistu na druhé, či našeho Jaromíra Johna, jenž činnost spisovatelskou provozoval vedle vlastního povolání estetika, přičemž v této roli vystupoval pod svým vlastním jménem Bohumil Markalous.

Toto mě napadlo nicméně až jako druhá věc. Tou první je skutečnost, že příběh hrdinů obou románů je cesta, a to z místa, kde léta žili, na místo jiné, a zase zpět. U Pohřbeného obra ji popíšu v příslušném komentáři ke knize, v Nočním vlaku do Lisabonu ji vykoná starší pán, klasický filolog, profesor starých jazyků na gymnáziu v Bernu Raimund Gregorius „se svými návyky a zaběhlými rituály, od kterého nikdo nečeká, že by mohl svůj život ještě nějak změnit“ (záložka knihy). Zcela nečekaně se vydá do země, v jejímž hlavním městě žil lékař, jehož „útlý svazek myšlenek a úvah“ se Mundusovi (tak mu přezdívali studenti, Raimund Georgius - Mundus) dostane do ruky.

Téma „cesta tam a zase zpátky“ je literárním námětem samozřejmě dávno před Tolkienem, namátkou mě napadá Jakub Fatalista Denise Diderota (kde je její směr tak kouzelným způsobem problematizován), v literární historii navazuje už na dlouhou tradici románu pikareskního (jímž je v jistém smyslu i Don Quijotte), a ovšem třeba Gulliverovy cesty (i když tam vlastně o cesty příliš nejde, cesta je jen způsob, jak se dostat na místo, jež je pak v centru pozornosti), ale určitě jsou tu pak všechny ty možné romány dobrodružné, třeba i „verneovky“ (které ostatně slovo „cesty“ měly v podtitulu). Nicméně Noční vlak i Pohřbený obr jsou shodně členěny na čtyři části (v prvním případě označené jako „díly“, v druhém „části“).

Přitom za samotným půjčením obou knih nebyl žádný společný záměr (třeba nějak zpracovávat motiv cesty v novějších či nejnovějších knihách světové literatury), dokonce, přestože jsem si je půjčil v jednom dni, byla motivace zcela rozdílná: Ishigurovu knihu jsem do sloupce půjčených knih přidal vzhledem k přelepce „Nobelova cena za literaturu 2017“, Mercierovu na základě doporučení knihovnice (z její vlastní iniciativy, že by mě mohla zajímat). Nu, jsou věci „mezi nebem a zemí“, které těžko nějak komentovat, aniž by člověk nevzbudil podezření, že je ve spojení se silami, jaké jsou popisovány v Pohřbeném obrovi. Překvapivý je ovšem i příběh Nočního vlaku do Lisabonu.

Jak už řečeno, hlavním hrdinou je gymnaziální profesor, přezdívaný Mundus či také Papyrus, který jednoho dne převrátí (či kterému se jednoho dne převrátí) celý život na ruby:

„Den, po němž v životě Raimunda Gregoria už nic nemělo být jako dřív, začal stejně jako tolik jiných dní. Gregorius přicházel ve tři čtvrtě na osm od Spolkové terasy a šel přes Kirchenfeldský most, který vede ze středu města ke gymnáziu. Takhle chodil během školního roku každý všední den a vždycky to bylo ve tři čtvrtě na osm. Když byl most jednou zavřený, dopustil se potom v hodině řečtiny chyby. Nic podobného se předtím nikdy nestalo a pak už se to také nikdy neopakovalo.“ (s. 11)

Možná právě už v těchto větách je onen rozdílný pocit zmíněný při srovnání s Ishigurovou knihou, v níž se pak dále hovoří o mlze způsobující zapomnění hlavních hrdinů knihy (jejich cesta je pak putováním za tím, aby se z tohoto zapomnění vymanili), zatímco v Nočním vlaku do Lisabonu je od začátku oním důležitým momentem naopak soustředění mysli a paměti, které je základním atributem postavy učence zabývajícího se starými jazyky (k onomu typu osobnosti to přinejmenším dle konvenčních představ patří), časem se ale ukazuje, že je to ještě něco víc než pregnantnost člověka žijícího ve světě vycizelovaných sentencí ze starobylých kultur, že totiž je to – abych se držel onoho výchozího výrazu – „cesta k sobě samému“. 

Můžeme pomýšlet i na formulace o naplněnosti bytí k sobě, které bychom našli u E. Husserla, M. Heideggera či Merleau-Pontyho, filosofů, kteří zasvětili život tomu, aby lidskou existenci pojmenovali, samozřejmě v jiném diskurzu, nicméně v podobném smyslu tomu, o čem čteme v Mercierově románu: „A tu si náhle uvědomil, že se skutečně vydal na cestu – že to nebyla jen možnost, něco, co si vymyslel za bezesné noci a co se mohlo možná stát, nýbrž že je to něco, co se skutečně a doopravdy děje. […] Když se objevilo Gare de Lyon, vrátil se na své místo, a když potom položil nohu na nástupiště, připadalo mu, že poprvé vystupuje z vlaku při plném vědomí“ (s. 42). To, že tento moment je významově příznačný, svědčí i skutečnost někde ke konci románu, kdy hlavní hrdina, trpící závratěmi (nevíme a ani se nedozvíme, co je jejich příčinou, zda „nové brýle“, rovněž takřka symbolický motiv, vzpomeňme na Komenského Labyrint světa, další „cestu“, radikální životní změna či něco jiného), „zapomněl“ řecké slovo, které se vyskytuje – pouze jednou jedinkrát – v Homérově Odyssei – což vede k panice.

Onu životní změnu, vyvázání se ze zaběhlého způsobu života („Miloval latinské věty, protože v sobě nesly klid všeho uplynulého.“ s. 22), spustí – jak to ostatně bývá – vcelku nevýznamná událost, či přesněji bezvýznamná příhoda, když ve větru a ostré plískanici a větru cestou do školy uslyší od ženy, která na mostě roztrhala a přes zábradlí zahodila dopis, slovo označující její mateřštinu – „português“. Ženu už později nikdy nespatří, nezavolá ani na číslo, které mu napsala fixkou na čelo, k okamžitému (a později, když školu definitivně opustí, opětnému) zděšení studentů a kolegů však vyslovené slovo, které mu uhranulo („… zvláště zavřená jasnost ê a měkké š na konci se pro něho spojily do melodie, která zněla mnohém déle než ve skutečnosti a kterou by nejraději poslouchal celý den.“ s. 15) nasměruje veškeré jeho kroky k příběhu, spojenému s osobou lisabonského lékaře Amadeu Inácio de Almeida Prada, jehož knihu poznámek s názvem Um ourives das palavras (Zlatotepec slov), vydané v Lisabonu v roce 1975 nakladatelstvím Cedros Vermelhos  (Rudé cedry, s. 23) získá v antikvariátu.

Rovněž samotné rozhodnutí nechat celý svůj život za sebou a vrhnout se zcela jiným směrem do nějakého dobrodružství není žádné o sobě mimořádné téma, dokonce jsem si v prvních poznámkách napsal, že se jedná o námět „tuctový“ (napadá mě příběh Heinricha Manna v románu Profesor Neřád, i když to obsahově je dost nepřípadné, nejen, že tam jde o zcela jinou polohu, ale spíše o dvě „paralelní existence“ než „proměnu“, nicméně námět života pedagoga je rovněž něčím, co v literatuře a filmu najdeme – vzpomínám si dokonce na jeden místní filmový klub a pana Vodvárka, který uváděl film Panu učiteli s láskou jako výjimečný tím, že obraz pedagoga není předmětem kritiky či satiry). Teprve takřka po sto stránkách jsem si nicméně na okraj stránky tužkou poznamenal „strhující“.

Sedmapadesátiletý (s. 20) muž, jenž do budovy gymnázia „vstoupil před dvaačtyřicet lety jako patnáctiletý gymnazista“ (s. 19) se právě „chystal utéct z vlastního života“ (s. 20 – 21). V Lisabonu, kam se nyní vydal po stopách tajemného Portugalce, se postupně setkává s jednotlivými osobami, které Amadea Pradu znali, popřípadě hráli důležitou roli v jeho osudu (jiní jsou pouze součástí určitých řad), a poznenáhlu z různých úhlů pohledu (svých životů s ním) nechávají vyvstávat stále zřetelnější obrysy hlubšího porozumění jeho osobnosti. José António da Silveria (s. 51), s nímž se Raimund Gregorius setká ve vlaku, je natolik stržen jeho odvahou změnit svůj běh života, že mu dá první kontakty a později, když se Gregorius přestěhoval z hotelu do dnes již zchátralého lycea, na němž Prado studoval, dokonce kempinkové vybavení.

Ty další postavy, o nichž se Gregorius postupně dozvídá a v dalším časovém horizontu se s nimi setkává, už jsou opravdu osoby Pradova příběhu: doktorka Mariana Conceição Eçaová (s. 69) Gregoriovi předepíše nové brýle, které rozbil, když do něho kdosi neomaleně vrazil na chodníku, sice zprostředkovaně, když jej dovede ke svému strýci João Eçaovi (s. 98), aktivnímu kdysi v odboji (proti Salazarovi), do něhož se Prado po jedné životní události rovněž zapojil. Doktorka dá Pradovi adresu antikváře jménem Július Simões (s. 71), který jméno nakladatelství Cedros vermelhos nezná, ale pošle Gregoria k Vítorovi Coutinhovi (s. 77, zatím už si vyzvedl brýle u optika Césara Santaréma). Ten Gregoria uvede do historických událostí, které zasáhly do osudů řady ze zmíněných osob, z doby Salazarovy diktatury (António de Oliveira Salazar, s. 91). Poví mu o vysokém hodnostáři režimu, obávaném tajném policistovi jménem Ruiz Luis Mendes, kterému přezdívali „Řezník“ a jemuž (odehrálo se to v polovině šedesátých let) doktor Prada zachránil život.

Postupně se dozvídáme i o Pradově rodině, otci jménem Alexandro Horátio de Almeida Prado (s. 90, uvádím, pokud je to možné, stránku, kdy se v příběhu objevuje, někdy je to již Gregoriovo setkání s ní, jindy informace o něm, načež k setkání dojde třeba až po dvěstěpadesáti stranách, např. u další důležité postavy, Estefânie Espinozové s. 167 – 422; je to jedna z možností, jak alespoň naznačit „čas knihy“), sestře Adrianě, která pracovala u svého bratra jako zdravotní sestra, předčasně zemřelé manželce Fátimě, jejíž smrt (nedostatek včasných vyšetření) si Prado vyčítal (o osmi letech manželství se hovoří na s. 225), jen zmíněné matce Marii Piedale Reis de Prado (s. 153), a mladší sestře Ritě, zvalé Melódie (s. 136, možná už předtím).

O nich a o dalších postavách se čtenář dozví v druhé části knihy, i v tomto smyslu nazvané – Setkání. Je tu též páter Bartolomeo Lourençe de Gusmãeo (plným jménem s. 154, zmiňován už předtím, s. 148), Pradův učitel na lyceu, jenž nad ním držel ruku, ale také spolužačka Maria João Ávilová (celé jméno se dozvíme až na s. 225, ačkoli se o ní několikrát předtím již hovoří jen jako o Marii João), do níž byl student Prado zamilován, přítel a spoluúčastník v odboji Jorge O´Kelly (s. 165, setkání až s. 222) a konečně již zmíněná Estefânia Espinozová, jejíž úloha v odboji souvisí též se vztahem Jorgeho a Amadea k ní v několika peripetiích, k nimž se ještě vrátím v komentáři k vlastnímu příběhu (a vztazích těchto osob mezi sebou, zatím alespoň částečně naznačuju, jak se jednotlivé postavy dostávají do zorného úhlu Gregoriova zkoumání). Na okraj řečeno, jsou tu také osoby, které mají co do činění pouze s Gregoriem, jako Cecília, učitelka portugalštiny, k níž Gregorius na výuku tohoto jazyka dochází, nicméně do struktury vlastního příběhu nikterak nepronikají.

Na druhé straně je třeba říci, že vedle osob, které představují jeden zdroj poznání osobnosti Amadea Prada (a zároveň se účastní prostřednictvím setkávání s Gregoriem příběhu tohoto poznávání), jsou tu Pradovy texty, v knize vyznačené kurzívou, které představují samostatné pásmo (či vrstvu) textu, vnořeného (jak říká jedna německá recenze) do textu hlavního. K tomuto pásmu, v textové struktuře podřazeného, ale významově spíše protilehlému ústřednímu vyprávění, se Gregorius (a spolu s ním i některé postavy, které mu je zprostředkovávají, nebo se s nimi prostřednictvím Gregoria dokonce naopak poprvé setkávají) v úžasu obrací – a právě tato vzájemnost se stává východiskem, „vnitřní cestou“ za Amadeovou osobností, důležitým momentem v postupném odkrývání smyslu celého příběhu, zahrnující poznání zformulované Amadeem samotným (mnohdy jakési poetické či filosofické maximy) a zároveň odhalování hlubších vrstev vztahů mezi jednotlivými protagonisty i osvětlení minulosti v předtím skrytých dějích.

Těchto vzájemných vazeb je tu celá řada a jejich významy vystřelují všemi směry, z nichž některé se pokusím popsat. U zmíněné vnořené vrstvy Amadeových textů se nad jejich jednotlivými intencemi (zmíněné maximy o smyslu života, sebereflexívní pasáže atd.) rozevírá „v ose“ přímo proti ústřednímu příběhu otázka, která nabývá podoby metatextové reflexe:

„Příběhy, které vyprávějí o někom ti druzí, a příběhy, které člověk vypráví sám o sobě: které jsou blíž pravdě? Je to tak jasné, že jsou to ty vlastní? Je člověk sám sobě autoritou? Ale tohle ve skutečnosti není otázka, jež mě zaměstnává. Vlastní otázka je: Existuje u takových příběhů vůbec nějaký rozdíl mezi pravdivým a mylným? U příběhu o něčem vnějším asi ano. Ale pokud se otevřeme, abychom někokomu rozuměli v nitru? Je to cesta, která někdy dospěje ke svému konci?“ (Pradův text ze zápisků s názvem Stíny duše, s. 147)

Pradovy texty ovšem nejsou jedinou textovou vrstvou v knize. Jejich vrstvení, které mi připomíná nedávno čtenou knihu nositele Nobelovy ceny Mo Jena Země alkoholu (tam je těch vrstev ještě víc a ovšem mají zcela jinou, naopak „zpochybňující“, divergentní funkci, zatímco zde se jednotlivé vrstvy zahrnují do jedniného epistemologického příběhu) podobně jako vyprávění osob, s nimiž se Gregorius setkává, postupně modeluje ostrost vidění Pradovy osobnosti, ale též odkrývá (v již zmíněné intenci) předtím nepřístupné skutečnosti, umožňující porozumět proměně Pradova pohledu na svět. K jednotlivým textovým složkám či jednotlivým položkám patří vedle knihy, kterou získal Gregorius v antikvariátu, závěrečná Pradova řeč pronesená ve škole s názvem „Úcta a odpor ke slovu Božímu“, jejíž text Gregorius získal od pátera Bartolomea, další texty od Adriany a od Marie João, dva dopisy syna otci a otce synovi, které pozměňují přece jen onen příkře traktovaný vztah otce k synovi a kritický vztah syna k otci (související se záchranou života Řezníkovi, jenž měl na svědomí řadu obětí, od s. 265) či poslední listy, které napsal Prado po zklamání ze vztahu s Estefanií, který jej mohl „učinit úplným“, a možná ještě další, případně sem můžeme zařadit i magnetofonovou nahrávku hlasů rodiny, kterou si Gregorius poslechne u Amadeovy sestry Adriany.

Již v tomto výčtu jsem naznačil některé „obsahové“ (syžetové) prvky (vztah otce k synovi, záchrana „Řezníka“ Mendese, jež byla Amadeovým důvodem zapojení v odboji), nechci je ale nyní převyprávět, jak se to dělá ve „školních obsazích“ či filmových plotech (ovšemže „obsah“ najdeme například na německé Wikipedii), a pro orientaci, o co v knize vlastně jde, představuje představení její fabule či jejího syžetu nezbytný předpoklad. Raději bych ale ukázal, jak se vynořují jednotlivé události a další „obsahy“ z textu, jak jsem to učinil ve zmínce o metatextu, který klade vlastně otázku po smyslu psaní vůbec.

Jak jsou vykresleny jednotlivé osoby v románu? Ke každé z nich se – vedle jejich bezprostředního projevení na Gregoriových návštěvách v průběhu cesty (tedy autorského popisu, prezentace) –  sbíhají vzpomínky dalších jednotlivých osob na minulé konkrétní události. Je zajímavé, jak tyto vzpomínky jsou pro všechny osoby důležité, jak vyvstávají nejen v jejich výpovědích, ale i v předmětech, jejichž důležitost se projevuje tím, že přesně vědí, na které místo sáhnout, aby přinesly a Gregoriovi ukázaly fotografie či jiné předměty, Pradova sestra Adriana dokonce nechala po smrti svého bratra jeho pokoj ve stavu, jako by jej právě opustil – a, což je příznačné pro to, co chce říci autor o vzpomínkách v rámci „dušezpytu“, ale také v rámci toho, jaký účinek Gregoriovo zkoumání mělo – jakožto projev katarze Adriana na konci románu setřese své ustrnutí/trauma a Gregorius nalezne pokoj proměněný „do přítomnosti“ (moje formulace).

Drobným příkladem nepřímé charakteristiky, ale i už nástinu řečeného dušezpytného poznání, může být portrét Jorge O´Kellyho, blízkého Amadeova přítele, ve dvou sekvencích, přičemž v té druhé se lomí popis v záblesk Amadeovy maximy, převzaté z jeho zápisků. Ukazuje se zde, jak se jednotlivé významové vrstvy autorova postupu splétají a prostupují: „Jeho byt byla sluj, začouděná sluj se stěnami plnými fotografií slavných klavíristů. Rubinstein, Richter, Horowitz. Dinu Lipati. Murray Perahia. Obrovský portrét Marie João Piresové, oblíbené pianistky Joãa Eçy. […] O´Kelly seděl v křesle, kde zřejmě vždycky sedával. Prohlížel si Amadeův obraz. Jeho pohled, jen zřídka přerušený mrknutím víček, zastavil oběh planet. Místnost naplnilo černé mlčení křídla. Zavytí motorek zvenku se od tohoto ticha jen odrazilo. Lidé nesnesou ticho, bylo napsáno v jednom krátkém Pradově zápisku, znamenalo by to, že snesou sami sebe.“ (s. 222)

Jorge je jedním z těch, kdo vzpomíná na Amadea, svého někdejšího spolužáka, a dává pohled i na jeho vztahy k ostatním: „Jako jediný neměl školní brašnu, jako by chtěl říct: Já mám všechno v hlavě. Patřilo k jeho nenapodobitelné sebejistotě, jak si sedl na volné místo. Ani stopy po namyšlenosti nebo blazeovanosti. Prostě si jenom byl zcela jistý, že neexistuje nic, co by se nemohl bez problémů naučit.“ (s. 224) Jorge zmiňuje i to, co jiní označují za neústupný postoj vůči všemu falešnému, vyvyšování pedagogů, které „zkoušel“, a kýči, a hovoří o tom, že dokázal být ve své nesmiřitelnosti i nespravedlivý (tento motiv pak můžeme sledovat ve vztahu otce a syna, rovněž procházejícímu katarzí, v tuto chvíli ale:) „»Jediná, kterou ušetřil své klatby, byla Fátima. Ta směla všechno. Nosil ji na ruku, po celých osm let jejich manželství. Potřeboval někoho, koho by mohl nosit na rukou, byl už takový. Neudělal ji šťastnou.«“ (s. 225)

A tady (mohu to říci na tomto uvedeném příkladu) je pro stavbu příběhu charakteristická opozice: Podobně jako jsou některé vzájemné vztahy budovány v podvojnosti, např. přátelství Amadea a Jorgeho, kontroverzní vztah Amadea a otce atd., je i zde jiná žena, totiž spolužačka Maria João - „»Ávilová. Připomíná to svatou Terezii z Ávily. Ve škole jí proto říkali a santa, svatá. Házela po spolužácích věcmi, když to zaslechla.«“ Jí Amadeu důvěřoval (s. 225, G. se toto všechno dozvídá se na návštěvě u J. O ´Kellyho, s. 222-225).  A rozšíříme-li jednu rovinu vztahů, můžeme rovněž říci, že jednou vrstvou tématiky jsou ženy v Amadeově okolí (většinou již zde zmíněné), s nimiž se rozhodujícím způsobem utvářejí Amadeovy i jejich životní osudy – jeho sestra Adriana, kterou zachránil, když jí zaskočilo sousto a on, ještě coby student medicíny, pohotově zasáhl a provizorním způsobem provedl koniotomii a zachránil jí život (před udušením), a která poté zůstala u něj po celý zbytek jeho života asistentkou, Estefânia, kterou zároveň milovali oba přátelé – Amadeu a Jorge, ale Jorge chtěl její život obětovat při prozrazení odbojové skupiny, a Amadeu byl raněn, když ji zachránil, odvezl „na konec světa“ (Finisterre) a ona odmítla jeho návrh společné životní cesty, tedy „Estefânia Espinhosová, narozená 1948 v Lisabonu, dnes profesorka na univerzitě v Salamance pro španělské a italské dějiny raného novověku“ (s. 384) či malá sestra Rita, která se „se skoro přes noc naučila francouzsky a podle jména jedné francouzské herečky si začala říkat Élodie, z čehož ti druzí okamžitě udělali Mélodie“ (s. 141) a která se vlastně mnohé z minulosti dozvídá teprve od Gregoria.

Jedna z formulací k Estefânii (ještě v dalším kontextu):„Silveirova sbírka desek vypadala zaprášeně. Jako by úsek v jeho životě, kdy hudba hrála roli, byl už dávno pryč. Gregorius našel Berlioze, Les Nuits d´Été, La Belle Voyageuse a La mort d´Ophélie, což byla hudba, kterou měl rád Prado, protože mu připomínala Fátimu. Estefânia byla jeho šance, jak konečně vyjít ze soudního dvora ven do volného, horkého prostoru života.“ (s. 295)

A pak zde je postava samotného Amadea Prada, o němž si Gregorius buduje představu při setkání s jednotlivými protagonisty příběhu a zároveň na základě jeho textů. V jednom z nich popisuje Amadeu, jak vnímá sám sebe, na základě náhodného pohledu do výlohy, v níž vidí svůj vlastní obraz (opět jeden z oblíbených topoi celé světové literatury, namátkou Klaunovy názory Heinricha Bölla či, v jiné podobě, Obraz Doriana Graye) a představuje jednu z variací na otázku, z které perspektivy je vystižení osoby pravdivější, z té vnější či z té vnitřní:

„O interior do exteriér do interior. Vnitřek vnějšku vnitřku. […] Vypadal jsem jako člověk, který povýšeně pohrdá lidmi a neváží si ničeho lidského, misantrop, který ěl vždy po ruce posměšnou poznámku pro všecko a pro každého. [… ] A to nebyl jediný klam, který v cizím člověku za mnou musel vyvolat pohled na mě. Po nekonečné noci, v níž jsem zůstal a sám a bez útěchy, jsem byl ten poslední, kdo by na ostatní shlížel spatra. Předchozího dne jsem jednomu pacientovi v přítomnosti jeho ženy sdělil, že už nebude dlouho žít. […] Mluvil jsem k těm rukám dole, tak těžké totiž bylo dívat se do očí, z nichž čišela bezejmenná hrůza. Ruce se křečovitě sevřely, zmizela z nich krev a bylo to ono klubko bezkrevných, bílých prstů, které mi uloupily spánek a které jsem se snažil zaplašit, když jsem vyrazil na procházku, jež mě zavedla před zrcadlící se sklo výlohy.“ s. 85-86)

To, co Amadeu vidí v hlubší podstatě, již mu sděluje obraz v zrcadle, potvrzují v pohledu „zvnějšku“ i ostatní. Gregorius se dozvídá při setkání s Bartolomeem Lourençem de Gusmãeo, jenž byl jeho učitelem na univerzitě v Coimbře a s nímž se hádal „o Augustinově neústupném zákazu lži“ (s. 148), že „profesorský sbor rozdělil na ty, kteří ho posílali k čertu, a na ty, kteří ho milovali. Ano, to je to správné slovo: Někteří z nás byli do něho zamilovaní – do jeho bezuzdnosti, překypující velkorysosti a houževnaté zarytosti, do jeho sebevražedné smělosti, nebojácnosti a fanatické horlivosti. Byl to opovážlivec, dobrodruh…“ (s. 154). „Ti, kdož ho odmítali, se pohoršovali nad nedostatkem respektu, jímž mohl i zraňovat“ (s. 155), tolik toho uměl, „jen jedno neuměl: bavit se, být rozverný, odvázat se.“ (s. 158). S Bartolomeem se měl rozloučit jinak, osobněji, ne jako s ostatními (trochu trpká poznámka, s. 162), v Coimbře měli všichni pocit, že je zkouší, nemilosrdný, když narazil na ješitnost profesorů, když zjistil, že to, co bylo předkládáno jako vysvětlení, ve skutečnosti žádné vysvětlení nebylo.

To, jak člověk působí na druhé, ovšem může být nedorozumění. Jedním z takových může být skutečnost, jaký Amadeu byl veskrze vážný člověk, který v odboji pracoval, „aby tak odčinil domnělou zradu na Mendesových obětech“ (s. 129, další rozpor), a jeho kamarádi ho přitom považovali ho za „exaltovaného krasoducha“ (s. 127), jak to vyplývá z rozhovoru Gregoria s Adrianou.

V románu sledujeme nejen, jak se liší Amadeovo vnímání sama sebe, ale jedním důležitým vláknem celého příběhu, které se rozplétá zvláště prostřednictvím zanechaných (myslím, že dokonce neodeslaných) dopisů syna otci a otce synovi. To je ovšem jedna z opozic, tou druhou je nikoli vnímání sama sebe či druhými, ale vnitřní spor v člověku samém. Narazil jsem na něj už zmínkou, byť negativní, o tom, že se Amadeu „neuměl odvázat“, tedy mezi vážností a lehkomyslností. V syžetu je tento protiklad reprezentován alespoň navenek nekomplikovanou Mélodií a ostatními „vážnými“ osobami a příběhy. [Lev, erbovní zvíře Pradů] – „hodil se k černé Adrianině postavě a hodil se i k neúhybné smělosti v Amadeově bytosti. Zato neměl nic společného s Mélodií, lehkonohým, těkavým děvčetem, vzešlým z neobvyklé lehkomyslnosti na břehu Amazonky. A s matkou, s Marií Piedale Reisovou? Proč se o ní nikdo nezmiňoval?“ (s. 181)

Nejvýraznějším vnitřním sporem je Amadeův postoj, který ostatní označují jako postoj „kněze-ateisty“. („Zapřisáhlý materialista, který se původně chtěl stát knězem. Muž, jenž měl k mnoha věcem paradoxní postoj, ne nesmyslný, ale paradoxní.“ s. 124, z téhož rozhovoru s Adrianou) Vážnost vnímání věcí i slov, světa i sebe sama, jej vede k rozhodnutí pracovat pro odboj. „Bylo to v zimě 1965, v roce, kdy tajná policie zavraždila Delgada. Ve firmě si zjistil mou novou adresu a jednoho večera stál přede dveřmi, bledý a neoholený. Vlasy, které se kdysi leskly jako černé zlato, zmatněly a zjeho pohledu mluvila bolest. Vyprávěl, jak zachránil život vysokému důstojníkovi tajné policie, jemuž přezdívali Řezník z Lisabonu, a že se mu bývalí pacienti začali vyhýbat, že se cítí jako v klatbě.“ (s. 125, v rozhovoru s Eçaem)

A můžeme pokračovat, když poukážeme na významovou strukturu, která je pravděpodobně rozhodující pro onu vážnost vnímání života, a kterou v největší hutnosti ztělesní, jak ještě ukážu, Amadeův závěrečný proslov na univerzitě – v jeho „sociálním a morálním“ žitém životě příběh s jeho záchranou Lisabonského řezníka a rozhodnutí pracovat v odboji, v jeho životě „tělesném, fyziologickém,“ pak postižení aneurysmatem, výdutí mozkové tepny, jejíž prasknutí může kdykoli ukončit život člověka. „Každý okamžik může být poslední.“ (s. 92) Toto vědomí přispělo k vyhranění Amadeova postoje k životu, který ovšem zaujímal již předtím, než se o této hrozbě dozvěděl. Mě nemůže v této souvislosti nenapadnout Camusův Mýtus o Sisyfovi, v tkanivu jehož textu je „časový horizont možné smrti dnes“ přítomen jako součást filozofie přijetí absurdního údělu.

Jak ale už řečeno, Amadeův rozhodný postoj (již jsem uvedl některé příklady) byl zřetelný již od studentských let. „»Kdyby jen nebyl vůči sobě tak bezohledně poctivý! Kdyby nebyl tak posedlý bojem proti sebeklamu! Pravdu o sobě samém lze od člověka požadovat, říkával. Bylo to jako náboženské vyznání. Jako slib, který ho spojoval s Jorgem. Krédo, které nakonec rozleptalo i tohle svaté přátelství, tohle zatracené svaté přátelství.«“ (říká Adriana, 198)

Také jako z fenomenologických spisů francouzského filosofa Merleau-Pontyho vnímám myšlenku, kterou ve svých poznámkách vyjádřil na jednom místě Amadeu Prado: „Jako den jasné vědomí naší konečnosti […] nás rozruší jako nic jiného, protože žijeme – aniž si to uvědomujeme – zaměřeni na úplnost a protože každý okamžik, který se nám zdaří jako živoucí, získává svou životnost z toho, že představuje dílek ve skládance oné nepoznané úplnosti. Pokud nás opanuje jistota, že ji už nikdy nemůžeme dosáhnout, pak najednou nevíme, jak bychom měli prožít čas, který už nemůže být prožit směřováním k úplnosti. To je důvod pro zvláštní, otřesnou zkušenost, kterou učiní někteří z mých smrti zasvěcených pacientů: že nevědí, co si počít s časem, i když se jim tak zkrátil.“ (214)

A hlubší naplnění smyslu, opřená o celý Amadeův příběh, získává tato věta: „Nepromarni svůj čas, udělej z něj něco, co stojí za to.“ (s. 348

V nejvytříbenější podobě zformuloval svoje životní postoje Amadeu v již zmíněné univerzitní řeči nazvané Úcta a odpor ke slovu Božímu. „Nechtěl bych žít ve světě bez katedrál. Potřebuji jejich krásu a vznešenost,“ říká na začátku textu Amadeu, a pokračuje tím, že potřebuje sílu poezie v Bibli. Na druhé straně je ale přímo „zvrhlé přikázání lásky k nepřátelům“ (s. 174) Celý text je konstruován právě na paradoxu (a „dvojitosti“), promyšleně, namířen přímo do jádra bytí: „Co je člověk bez tajemství?“ (s. 176) „Je to smrt, která dává okamžiku jeho krásu a jeho hrůzu. Jen skrz smrt je čas živým časem. Jak to, že PÁN, vševědoucí Bůh, to neví? Proč nám hrozí nekonečností, která by musela znamenat nesnesitelnou pustotu?“ (s. 177)

Amadeu v závěru svůj postoj shrnuje: „Nechtěl bych žít ve světě bez katedrál. Potřebuji lesk jejich oken, jejich chladné ticho, jejich autoritativní mlčení. Potřebuji burácení varhan a svatou zbožnost modlících se lidí. Potřebuji svatost slov, vznešenost velké poezie. To vše potřebuji. Avšak neméně potřebuji svobodu a odmítnutí krutosti. Neboť jedno není ničím bez druhého. A nikdo ať mě nenutí, abych si vybral.“ (poslední věty textu, s. 178)

A v opozici s postavou Amadea můžeme vnímat i příběh samotného Gregoria, jenž „pochopil, že se skutečně vydal na cestu“ (s. 90), když ho jediná náhodná událost vrhla tímto směrem („Jak se mohlo stát, že ho jediné portugalské slovo a telefonní číslo na jeho čele vytrhly ze spořádaného života“?, s. 91) A bylo to svým způsobem rovněž „na konec světa“, totiž zcela mimo ten svět, v němž dosud žil. A byla to svým způsobem rovněž „podvojná“ reakce, totiž v kontextu celého jeho života: Za studentských let se před ním rýsovala cesta do Isfahánu (třetí největší město v Iránu), kam měl jet za snem staré Persie a s touhou stát se orientalistou coby domácí učitel dětí švýcarského průmyslníka, nicméně kterou nakonec neuskutečnil. Istafán – to byla „šifra pro jiný možný život, který se tenkrát neodvážil žít.“ (s. 55), pronásledoval jej „strach ze spalujícího prachu Orientu“ (s. 56).

Nyní vykonal takovouto cestu jinam v jakémsi náhradním termínu, v daleko větší překotnosti, jak si například čtenář může uvědomit při jedné z rekapitulací děje, kdysi Gregorius uvědomuje, že během jednoho dne proběhla návštěva knihkupectví, seznámení s Adrianou, pil „zlatorudý čaj Mariany Eçaové“ a „u jejího strýce vykouřil se spálenými ústy svou první cigaretu“ (s. 130). Také Prado ve svém významově zatíženém textu pojmenovává uskutečněná a neuskutečněná přání či přání, aby se to či ono bylo stalo jinak „Spíš je to člověk již poznamenaný budoucností, kterou prošel a která se stala minulostí. A ten si přeje vrátit se, aby odvolal neodvolatelné. A chtěl by to vůbec odvolat, kdyby to nebyl býval potrpěl?“ (s. 63)

Vše se v souřadnicích nové situace, v níž se Gregorius ocitá, děje náhle: „A příval vzpomínek náhle, bez sebemenší varovné předzvěsti, prolomil stavidla, která zůstala zavřená po celých čtyřicet let.“ (s. 54. A první se mu ve vzpomínkách vybavilo právě jméno zmíněného perského města.) Přitom jako by se touto změnou osvěžila a projasnila mysl, odkryly vzpomínky, zesílil existenciální pocit bytí v tomto světě: „Portugalec mu ostrostí svého vnímání propůjčil bdělost a přesnost cítění…“ (s. 22, v podobném významu můžeme číst Adrianino vyjádření, že Amadeu začal psát po Fátimině smrti a že to byl „boj proti vnitřnímu ochrnutí“ s. 116).

Gregorius začíná vše intenzívně prožívat (další opozice: zatímco vlastně své kolegy na gymnáziu, kde dosud učil, neznal, přes důvěrnou blízkost, s. 57), jeho nový příběh je podobný jako Pradovo rozhodnutí psát si zápisky, když začal psát po Fátimině smrti a vnímal to „boj proti vnitřnímu ochrnutí“ (s. 116). Prado pak dále vysvětloval důvod psaní, jak Gregoriovi řekla jeho sestra: „»Proč jen jsem s tím nazačal dřív! Člověk není úplně bdělý, když nepíše. A nemá tušení, kdo vlastně je. A nemluvě už o tom, co člověk není!«“ Slova jsou významným momentem v cestě k sebeuvědomění, k nalezení identity. Také to Gregorius velmi dobře chápe (a je mu tím podobný), vnímá jejich důležitost jako filolog starých jazyků, vnímá platnost slov, za nimiž stojí pak celá osobnost, závažnost, jiná než když se jen tak mluví, na příbězích Amadea, ale i Joãa Eçaa, kterého při výsleších mučili, kdy je tedy slovo otázkou života a smrti.

Jasnost (či rozjasněnost) vědomí (již jsem coby důležitý motiv naznačil už na začátku tohoto komentáře) ozařuje i čtenáře, když například čte o tom, jak je propojena vzpomínka na atmosféru místa (zde konkrétně Lisabonu) s rozhodnutími, která musíme učinit, když už jsme se na cestu vydali: „Ale světlo nepřipouštělo žádný pokus obracet se dozadu. Jeho třpyt proměňoval veškerou minulost v cosi velice vzdáleného, skoro neskutečného, pod jeho zářivou intenzitou ztratila vůle všechny bývalé stíny a člověku zbyla jediná možnost, totiž vyrazit do budoucnosti, ať už bude, jaká chce.“ (s. 67, znovu jakoby člověk četl pasáž z Merleau-Pontyho, v níž postihuje provázanost pocitu a místa v těle; znal autor tohoto filosofa?, je to i docela pravděpodobné). A stejně tak později z jednoho Pradova zápisu „Lidi nevidíme, jako vidíme domy, stromy a hvězdy. Vidíme je v očekávání, že se s nimi můžeme určitým způsobem setkat, a tím z nich udělat kousek nás samotných. Představivost si je přistřihne, aby se hodily k našim vlastním přáním a nadějím, ale i tak, aby se jimi daly potvrdit naše vlastní strachy a předsudky. Nám se ani nepodaří dostat se jistě a nepředpojatě k vnějším obrysům druhého člověka.“ (s. 87, srv.: Merleau-Ponty, Fenomenologie vnímání, např. s. 426: „Pokud ovšem tělo druhého pro mne není předmětem a pokud mé tělo není předmětem pro něj, pokud to jsou způsoby chování, pak mne afirmace, že je tu druhý, neredukuje na úroveň předmětu v jeho poli, a mé vnímání druhého jej neredukuje na úroveň předmětu v jeho poli.“), a dál „My lidé: co o sobě navzájem víme?“ (s. 88). V ten okamžik se Gregorius pokouší udělat to, co Prado, „přenést se do cizího pohledu, vytvořit ho v sobě a z toho pohledu obrátit svůj zrcadlový obraz do sebe. Potkat se sebou samým jako s cizincem…“ (s. 89)

Jazyk a vnímání jsou vnitřně propojeny, stejně tak jako tělo a svět, přítomnost rozhodnutí a budoucí události. Kouzlo jazyka není, jak by se ale v kontextu starých řeckých a hebrejských textů mohlo zdát, útěkem od reality (Gregoriovi říkala matka: „Teď i ty utíkáš do knih“ s. 83), nýbrž naopak způsobem, jak otevřít svět, rekonstituovat jeho smysl. Matka „mu nerozuměla, když mluvil o kouzlu a zářivosti, jaké jsou vlastní dobrým větám.“ (tamtéž), už zněním slov („mélodie“) se může rozeznít rezonance, prostřednictvím níž nechám k sobě přicházet motivy, nejen v Gregoriově případě rozhodující o životě nebo jej alespoň utvářející určitým směrem. „Conceição“, druhé jméno jedné z žen je kouzelné slovo, vzbuzující okouzlení (když hledám znaky, které v sadě českého písma nemáme, např. ono nazální ã nebo ç, které se, ale s jinou výslovností [v port. „s“, v tur. „č“], vyskytuje v turečtině, uvědomuju si i já „exotiku“ portugalštiny).

Když čteme Pradovy úvahy, v českém jazykovém prostředí si také musíme vzpomenout na Čapkovu Chválu řeči české: „Chtěl bych portugalská slova nově vysázet. Věty, které by z této nové sazby vznikly, by už nechtěly být přemrštěné a šroubované, nechtěly by být exaltované, vyumělkované a chtěné. Musely by to být archetypální věty portugalštiny a tvořily by její střed, takže člověk by měl pocit, že vznikly přímo, bez oklik a bez znečištění, z průzračné, diamantové podstaty tohoto jazyka.“ (s. 34, Slova ve zlatém tichu). Slova představují okouzlení sama o sobě, zároveň jsou ale propojena s více než vlastními významy sebe samých, totiž s příběhy jednotlivých osob. Tak můžeme znovu připomenout znění jména Joãa Eçaa, obsahující ona dvě neobvyklá písmena). Ovšemže je to odkaz k iracionalitě, která provází každý neočekávaný proud života a jeho změny v čase – která je opět v opozici s racionalitou (tak jak obvykle tuto hru vnímáme) hry v šachy ( která je dalším motivem v příbězích „cesty do Lisabonu“), i když můžeme namítnout, že onou racionalitou můžeme myslet pravidla hry (význam hry v angl. „game“), zatímco se i tato hra (jež je zároveň i určitou paralelou k životu a smrti, vzpomeňme na v televizi nedávno reprízovanou Bergmanovu Sedmou pečeť) odehrává v nečekaných momentech (angl. „play“, jak na to upozorňuje v eseji o Huizingovi Umberto Eco).

Jednou z možností slova je nicméně právě jasné vědomí. Stejně jako v ostatních případech se i ono v Mercierově románu dostává do opozice, tentokrát několikeré. První je poloha surrealistického snu, jehož tématem je sémiotika, pojmenování světa, zde v negativní hrozbě vyprázdnění: „V kupé leží jízdní řády. Chci se podívat, kde zastavíme. Stránky jsou prázdné. Na nádražích, kde stavíme, chybí tabule s názvem stanice. Lidé venku vrhají na vlak zvědavé pohledy. Okna jsou špinavá od častého nečasu. Myslím si: Zkreslují zvnitřku obraz. Najednou mě přepadne potřeba, abych věci narovnal. Okno se zaseklo. Křičím do ochraptění. Ostatní rozzlobeně klepají na stěny.“ (znaky nefungují, 378). Sen je ale nicméně varováním před něčím, co nastalo i v realitě.

V jednom okamžiku se Gregorius, zvyklý na dokonalou paměť (která je jedním aspektem jasného vědomí), vyděsí, když si nemůže vzpomenout na jedno slovo v Homérovi, které se vyskytuje na jednom jediném místě (a Gregorius se domníval, že ví, na kterém). Pro Gregoria tato okamžitá mezera představuje hrozbu ztráty orientace ve světě, možné ztráty jeho smyslu (stejně jako kdysi náš básník K. H. Mácha říkal, nesmíte pohnout v mém díle jediným slovem), a i v tomto případě filolog porovnává svoji zkušenost s tou Pradovou. „Když před několika dny v Bernu zkusil, jak dalece se ještě rozpomíná na perské znaky, bylo toho málo, co se vrátilo. Ale teď, s knihou před očima, to šlo rychle. Ještě pořád tam jsem, na onom vzdáleném místě v čase, nikdy jsem odtamtud neodešel, nýbrž žiji rozprostraněný do minulosti, anebo z ní, poznamenal si Prado. Tisíce změn, které hnaly čas kupředu – ty jsou, měřeny touto bezčasovou přítomností pocitů, prchavé a neskutečné jako sen.“ (s. 306) Vrací se motiv snu a tentokrát je spojen s pojmem času. A i tyto formulace mi znovu připomínají způsob myšlení Merleau-Pontyho a téma, které rozvinula jako zásadní filozofickou otázku fenomenologie (např. E. Husserl: Přednášky k fenomenologii vnitřního časového vědomí).

Na začátku tohoto komentáře jsem intuitivně porovnával Mercierův nejznámější román s Ishigurovým Pohřbeným obrem. Nechci vytvářet spekulativní protiklad jasného vědomí a vědomí nějak jiného, nicméně v úryvku, který jsem si zatrhl, jakoby problesklo cosi podobně mýtického, co nacházíme v Ishigurově románu. Je to jen v jedné jediné větě – „Úplně vzadu v jeho vědomí, na jeho nejzazším okraji a trochu potemnělá se Gregoriovi mihla hlavou myšlenka, že má co do činění s ženou  putující po uzoučkém hřebeni, dělicím současný, viditelný život od toho druhého života, jenž pro ni byl ve své neviditelnosti a časové vzdálenosti mnohem skutečnější, a že by stačil jen slabý náraz, téměř jen závan vzduchu, aby ji svrhl dolů, kde by neodvolatelně zmizela v minulosti svého soužití s bratrem.“ (Noční vlak do Lisabonu, s. 114)

Můžeme ovšem celý příběh číst „jednodušeji“, Gregoriovy výpadky paměti provází stále naléhavěji nepříjemné závratě, a po konzultacích se svým přítelem, řeckým lékařem Doxiadesem, s nímž si v noci často telefonoval, protože Řek špatně spal, a s nímž si nyní zahrál ještě jednu partii šachu, jde na vyšetření do nemocnice k lékaři, kterého mu jako nejlepšího Doxiades doporučil. Konec zůstává otevřený, „nic to nebude, pravděpodobně,“ říká mu přítel.

Odkazy

https://cs.wikipedia.org/wiki/Peter_Bieri
https://www.iliteratura.cz/Clanek/31997/mercier-pascal-nocni-vlak-do-lisabonu
https://www.databazeknih.cz/knihy/nocni-vlak-do-lisabonu-59396?c=all
https://www.reflex.cz/clanek/kultura-archiv/41544/nocni-vlak-do-lisabonu-je-metaforou-zivota-rika-spisovatel-pascal-mercier.html
https://de.wikipedia.org/wiki/Nachtzug_nach_Lissabon

Pascal Mercier, Noční vlak do Lisabonu, Plus, 2011