sekularizace společnosti a věčnost církve?

Nechci příliš rozebírat aféru/aféry, jíž jsou denně plné noviny. Myslím si, že ty základní věci jsou nepochybné. Na jedné straně je křesťanství – vedle antiky – jeden z pilířů naší kultury a vše, co s ním souvisí v našich životech zakořeněno možná více, než si dokážeme v našich „ateistických“ postojích a nejrůznějších výhradách charakteristických pro zemi, kde se narodil Mistr Jan Hus, přiznat – od prožívání Vánoc a Velikonoc přes vnímání gotických a barokních památek, ať už to je místo, kde jsou pohřbeni čeští králové, nebo boží muka v úbočí nad vesnicí, až po já-nevím-co každodenního. Na druhé straně se rozhořely po celé Evropě aféry, které ukazují na dost podstatný problém pro katolickou církev. Jak říkám, je mi trapné se k tomu vyjadřovat, zvláště když vím, jakou pozici si v Čechách církev v posledních dvaceti letech vytvořila – podstatnou částí veřejnosti je vnímána jako instituce, která chce jen zpátky své statky. Podle mého názoru nevyužila otevřené možnosti po Listopadu pro „duchovní obnovu“, kterou si dala za program. Ale to jen na okraj. Navíc si myslím, že coby člověk, který není praktikující věřící, nemám příliš právo kritizovat druhé.

Nicméně musím říci, že argumenty, kterými církevní hodnostáři svou instituci hájí, jí hodnověrnosti nepřidají. Tvrdit, že snaha pojmenovat evidentní věci je útok na církev, útok na papeže, svalování viny na společnost, která se sekularizovala, a která tím, že narovnala v 60. letech sexuální revolucí nepřirozený asketismus člověka ve prospěch lidské přirozenosti, k níž pozemské radosti patří (bez ohledu třeba na pár extrémů, jakými byl život rockových hvězd), málem zavinila to, čeho se dopustili kněží v řadě zemí, je nepřijatelný. Stejně tak argument, že dnes posuzujeme – po třiceti letech – jejich činy jinými měřítky, než v době, kdy se staly – tedy přísněji. Já si myslím, že jen vzhledem k úctě k církvi nazýváme to, co se stalo, ještě velmi mírně. Neříkáme příliš hlasitě, že tady jde v první řadě o kriminální činy. A už se úplně chytám za hlavu při oné argumentaci o různém „čase“ u instituce, která chce operovat v řádu věčnosti. Všechny ty bláboly o tom, jak zveřejnění činů „jednotlivců“ by poškodilo církev, že v církvi je podobných případů méně než ve většinové společnosti, ba dokonce že všichni, kdo pracují s mládeží, tedy i učitelé, jsou nutně málem také všichni pedofilové, jsou zcela jistě urážlivé a mimo jakékoli hranice.

Abych zakončil přece jen smířlivěji. Docela rozumné mi připadl komentář kardinála Miloslava Vlka (ačkoliv jsem ho osobně příliš rád neměl, o to více si toho cením), který hovořil o tom, že i mezi 12 apoštoly jeden zrádce, je to hrozné, „Je to velký hřích. Nemohu to pochopit, jak se mohl někdo dopustit takové sexuální zvrácenosti.“ (v časopise Instinkt)

Záměrně nepřidávám žádné odkazy jako u ostatních článků, přestože jsem si pro sebe některé texty vytiskl.