Pan profesor Kvaček

Záměrně nedávám tomuto komentáři název „Přednáška profesora Kvačka“, ačkoli se ovšem jeho přednášky, vystoupení v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka 13. března 2019 s názvem Po říjnu březen aneb nedohlédli konců týká, nebo přesněji řečeno, z mé účasti na ní v publiku vychází. Důvod je prostý. Vlastně mě samotné téma druhé světové války nezajímá, nebo mě nezajímá alespoň jako historický pohled ve smyslu deskripce dějinných událostí, jakkoli samozřejmě vím, že vysvětlování jejich příčin a stejně tak jejich dopadu na pozdější svět, jeho pochopení, je vždy velmi významné, nepominutelné, tvoří součást přesahu a naší identity. Je to totiž tak, že mé znalosti jsou v těchto oblastech nedostatečné a mám nějakou už utříděnou, uzavřenou, omezenou představu a vím, že kdybych se do těchto věcí pouštěl, jakkoli pro mě mají magickou atmosféru z vyprávění mé matky, a ovšemže vždycky mohou lákat k dalšímu bádání, ubralo by mi to času při mém už tak příliš širokém spektru toho, čím bych se chtěl zabývat. A ovšemže k těm lákavým momentům patří i ono vědomí, že z odstupu času a rozkrýváním minulosti historiky přicházejí stále nové momenty pohledů, vykreslující ony dávné události v jiných, mnohdy ostřejších obrysech.

Z důvodů této mé nedostatečnosti mám pocit, že bych dost obtížně dokázal zachytit odborné jádro toho, o čem pan profesor Kvaček v sále jičínské knihovny dvě a půl hodiny poutavě hovořil. Postihnout jednotlivé historické události, o nichž vyprávěl, jednotlivá vlákna jejich kontextů, návaznosti předválečné situace, přesnou analýzu toho, jak probíhaly v souvislosti mocenských zájmů a možností jednotlivých osob, jejich osudů atd. atd. Ostatně, kdo by se to chtěl dozvědět, tomu je k dispozici videozáznam (nadskočil jsem radostí, že už se konečně tyto dokumentace dělají, vždycky jsem říkal, jak je to důležité ty věci zachovat, nejen vzhledem k samotnému obsahu v jeho hodnotě, ale i proto, že i ta vystoupení jsou vlastně součástí historie), ale také řada knih, jejichž je Robert Kvaček autorem, v tomto případě zvláště knihy o prezidentu Háchovi. Moje poučení, zážitek a zkušenost z přednášky je jiného rázu, zcela konkrétního a pro mě nejspíš hodnotnějšího než „vyjasnění“ některých historických souvislostí.

Pan profesor Kvaček je osobnost, jehož řeč vždycky rád poslouchám, byť by to bylo při nějakém letmém setkání na předávání Ceny města Jičína či na ulici, když ho třeba náhodně potkám coby Jičíňáka, který dnes už nežije sídelně v Praze, ale v tomto městě. A byť by to byly dvě věty vedle pozdravu, je to něco povzbudivého, zajímavého, nějak originálního, mnohdy s humorem okamžité glosy, vždy s espritem a s oním pro něj charakteristickým pohledem a úsměvem, který je jakoby gestem reflexe, odstupu a zároveň komentářem řečeného a tedy očekávající pochopení a reakci. Nechci, aby moje slova působila nabubřele, neadekvátně, jen jsem chtěl vyjádřit cosi z té radosti, kterou mi při pocitu smyslu pro okamžik, že se právě tohle děje, takové setkání vždy přináší.

A podobné momenty mě zaujaly právě na Kvačkově přednášce, která nebyla akademickým diskursem nad dějinami, nýbrž obsahovala řadu momentů, které se v historických knihách nedočtete. Když třeba, právě s řečeným úsměvem, který mi v tu chvíli připomínal cosi, co je vidět v očích malého kluka, když provede nějaké alotrium, vypravoval, jak se při první návštěvě u Václava Havla na Pražském hradě chtěl podívat z okna prezidentské kanceláře. Tedy něco, co je běžně člověku vlastně nedostupné, protože i vzhledem k protokolu nepřípustné. Ale pana profesora zajímalo, jak ten pohled mohl působit třeba na prezidenta Háchu, když se na tomto místě ocitl. To je sdělení s jiným obsahem než najdete v nějakém písemném historickém dokumentu. Robert Kvaček to pak ještě doplnil něčím, co mi je velmi blízké, protože jsem to sám, rovněž (a také v pohnuté době, byť jiné, a ne po tak dlouhý čas jako on) zažíval, totiž zmínku o pohledu od Filozofické fakulty Karlovy univerzity na panoráma Hradčan, pohledu zcela unikátního, totiž nemožného z žádného jiného místa, dodávám: pohledu, který byl na těch prvních slavných poštovních známkách, jakkoli si pak Voskovec s Werichem dělali legraci na téma „Hradčana“, tedy pohledu, který zahrnuje nějakou širokou historickou zkušenost. A Robert Kvaček má navíc onu zkušenost pohledu na Hrad i z Hradu, tedy v oné významové vazbě.

To je ovšem jen jeden z řady příkladů, jakými Kvačkova přednáška oplývala. A hned další, totiž zkušenost malého hocha, který na Husově třídě (hlavní jičínská ulice, dnes pěší zóna) pozoroval německé vojáky, jak se před tehdejším Řezníčkovým cukrářstvím cpou kremrolemi, jichž byl v tu dobu v Německu nedostatek, zasel ve mně klíček představy, kterou jsem si v průběhu oněch dvou hodin učinil, a k níž bych nemohl dospět žádnou jinou cestou. Představy, kdo je to vlastně historik. Vlastně o tom v náznaku vím už od studentských let, kdy jsem se dozvídal, co je obsahem Kosmovy kroniky, totiž toho, o čem vyprávěli „bájní starci“, ale také toho, co její autor zažil sám na vlastní kůži. Tedy onoho propojení minulých událostí a živé současnosti. Ale to není všechno: Profesor Kvaček svým vystoupením reprezentoval někoho, kdo se ke svému poznání dobere tak, že cíleně zabývá historickými prameny, jezdí po evropských archivech, aby ověřil konkrétní fakta, ale to nestačí. On hovořil s oběma tajemníky prezidenta Háchy stejně tak jako s celou řadou relevantních osobností, a „stihl“ všechny ty věci zažít na vlastní kůži. A teprve právě toto propojení umožňuje mysli smysluplný pohled na věci, pohled, který není pouhým konstatováním faktů – jakkoli ty důležité z nich, viděné v ostrém detailu, jsou východiskem.

Tady bych mohl vlastně s komentářem skončit. Nicméně zbývá přece jen dovysvětlit ono nadšení, které jsem z toho poznání pocítil. Ona historikova vzpomínka sama o sobě by byla privátní záležitostí, a třeba překvapivým motivem v nějaké novele. Ale pak tady je to, co je vyjádřeno v onom zvláštním názvu (že je zvláštní, poznamenal i přednášející), totiž onen motiv „Nedohlédli konců“. Právě tento motiv historik komentoval glosou z listu papíru: strůjci těchto historických událostí, „tvůrci velké politiky nevidí přes vlastní pupek, natož za roh, a nadšeně si hrají se sirkami nad sudem prachu“, tedy dohlédnout konců je veliké umění. Němci z pohraničních Sudet, nadšení vývojem událostí, byli ti, kteří byli posláni na frontu do prvních linií. A motiv „dohlédnutí konců“ se pak v přednášce opakoval u řady dalších historických zvratů, kromě vlastní řeči a občasného čtení ze složky poznámek podpořeno i recitací básní. Onen úhel pohledu, vytvoření této perspektivy, to je pak úkol historika. Věc několika časových rovin.

Jak tyto časové roviny propojí, vytvoří rámce a zároveň fokusem na detailní okamžik vytvoří atmosféru, jako bychom byli aktuálně přítomni a zároveň chápali jeho smysl právě v onom časovém přesahu, jak tomu v tomto případě bylo vylíčením dvou okamžiků, prvního 30. září 1938 po půlnoci, kdy se Adolf Hitler vyjádřil o vrcholných představitelích evropské politiky „Jsou to jenom červíčci.“ a druhého 15. března 1939, o půl čtvrté ráno v Berlíně, poté, kdy Emil Hácha a František Chvalkovský podepsali to, co jim bylo předloženo, ten, který měl ovládnout Evropu, řekl svým sekretářkám, ať jej políbí, protože žádný tak důležitý okamžik ve svém životě dosud nezažil a ani v budoucnu už nikdy nezažije. A podobným způsobem zachází v průběhu oněch více než dvou hodin s dalšími osobnostmi, ať již to je Ernst von Weizsäcker, otec pozdějšího prezidenta Richarda von Weizsäckera, Ribbentrop, Oldřich Kinský, František Chvalkovský a desítky dalších, či událostmi, jakou byla třeba volba prezidenta po Edvardu Benešovi, vztah Slováků k Mnichovské dohodě – ale to už bych byl tam, kam v tomto komentáři nechci jít, neboť už jen výčtem by byl neúplný.

Jen už poslední poznámka, nechť si to zájemce najde na zmíněném videozáznamu, dokládající Kvačkův smysl pro humor. Jedná se o onu epizodu, kdy dva muži, z nichž jeden se jmenuje Masařík, a šofér jménem Beneš (publikum v sále už živě reaguje, jako ostatně už od prvních minut či prvních vět) překračují německé hranice a pohraničník se ocitá při těchto jménech, představujících pro jeho zemi největší nepřátele, v rozpacích, kamsi telefonuje, než je pustí dále. A na druhé straně slova o tom, že práce historika, všechny ty objevy, které jsou pak tématem přednášek a publikací, vidění historie v celé té ostrosti, není vždy zrovna příjemnou záležitostí. Člověk ji musí kompenzovat, aby se z toho nepomátl. To jsou rozměry, které vzbuzují v poslední rovině respekt.

https://knihovna.jicin.cz/2019/03/15/nedohledli-koncu-robert-kvacek-v-jicinske-knihovne-o-strujcich-nemecke-okupace/
https://knihovna.jicin.cz/soubory/robert-kvacek-po-rijnu-brezen.pdf

https://www.databazeknih.cz/knihy/posledni-den-mnichov-praha-konec-zari-1938-86935
https://www.databazeknih.cz/knihy/causa-emil-hacha-162128
https://www.databazeknih.cz/autori/robert-kvacek-8431