Páleníčkovo klavírní trio / DF 2016

Páleníčkovo klavírní trio

Trutnov / Sál Bohuslava Martinů
19. 5. 2016, 19:00
Dvořákův festival 2016

Markéta Janoušková – housle
Jan Zvěřina – violoncello
Andrea Vavrušová – klavír

Cesta do Krkonoš z Prahy není dnes jednoduchá.  Auto s logem Dvořákova festivalu uvízlo v zácpě při nějaké bouračce hned kdesi na okraji české metropole a představa, že budeme alespoň hodinu před koncertem, který začínal v sedm večer, před kostelíkem v Trutnově, kde se nachází Sál Bohuslava Martinů, se postupně rozplývala s řadou telefonátů, než mě pražská osádka nabrala v Jičíně na autobusovém nádraží, a s dalšími překážkami na cestě, jako jsou semafory za kruhákem v Nové Pace, kde opravují cestu snad už čtvrtým rokem, takže už se nepříčetnost řidičů, kteří neměli městem kudy projet, změnila v letargii, a další desetilometrovou objížďkou kvůli opravovanému úseku za Horkami u Nové Paky, další v řadě nekonečných oprav v posledních letech. Pokud se laskavý čtenář domnívá, že popis cesty na koncert do recenze koncertu nepatří, pak má zcela jistě pravdu. Tento druh komentáře je nicméně „čtením o koncertu“, útvar, který jsem si vymyslel pro žánrové rozvolnění svého pohledu při hledání poněkud jiného než standardního hudebně publicistického útvaru. Myslím si nicméně, že právě přesuny na vzdálenější místa nepatří jen k životu umělců, ale i k Dvořákovu festivalu z jeho podstaty rozprostraněnosti v celé řadě měst kraje, které z něj činí jeden z nejvýraznějších projektů na severovýchodě Čech a spojením s turismem určitě projekt velice originální.

Cestou jsem přemýšlel o tom, že skladatelé, kteří jsou na programu, napsali krásnou hudbu, hrát budou skvělí mladí hudebníci a prostor, v němž se koncert uskuteční, má svoji úžasnou atmosféru i přítomností dvou plastik Olbrama Zoubka po stranách jeviště, k tomu tradičně vnímavé publikum, to vše by mělo být nejlepším předpokladem mimořádného uměleckého zážitku. Já sám jezdím do Trutnova rád nejen proto, že i Jičín má draka, pravda pohádkového, stejně jako město v krkonošském podhůří, ale právě pro taková rozzáření mysli, jako bylo před několika lety v tomto sále vystoupení Karolíny Berkové Bubleové (s Marcelem Javorčekem), při němž se propojil její působivý mezzosoprán s pohledem na Zoubkovy plastiky muže a ženy, mezi nimiž zpívala žena, která čekala v brzké době miminko. Ke kontextu trutnovského koncertu v rámci DF patří i skutečnost, že Markéta Janoušková kromě něj vystoupí s projektem FolkloreClassic, tedy „s cimbálovkou“, v Jičíně. Něco z těchto věcí jsem řekl i v úvodním slově, o které mě požádal pan ředitel Matějka, protože sám musel zůstat na důležitém jednání v Praze, a tatáž slova o nezaměnitelné atmosféře prostoru padla i po úspěšném koncertě.

V Páleníčkově triu je zajímavý ženský a mužský kontrast, který rozehrává některé emotivní polohy souboru – něžného projevu (i když umí být i energická) Markéty Janouškové a mužného Jana Zvěřiny, ale i kontrast český a moravský. Ptal jsem se na něj po koncertě na tuto případnost a dozvěděl jsem se, že Markéta, ačkoli se vztahuje k moravské muzice přes rodinu a projektem FolkloreClassic, je jediná Pražačka, zatímco Jan Zvěřina i Andrea Vavrušová (u ní to zní i ve jméně) jsou onen moravský element, například Andrea je z Olomouce.

Na pódiu je pak zajímavý kontrast úsměvu Markéty a vážnosti violoncellisty. Jan Zvěřina ale možná taky trochu klame tělem (nebo alespoň akcentuje serióznost jediného muže v souboru), protože když si pustíte videa Pražského cellového kvarteta (Prague Cello Quartet) na YouTube, zjistíte, že pánové dokážou být pěkně rozpustilí (a zatímco Markéta Janoušková dostala takřečeno do vínku folklór, violoncellista Prague Cello Quartet se v jednom rozhovoru přiznává k tomu, že tíhne i k rocku). Kromě toho Jan Zvěřina působí také ještě v Doležalově kvartetu (respektive s ním byl primárně spojen, stejně jako i ostatní mají své kmenové soubory). Také Andrea Vavrušová má široký záběr, kromě úspěchů sólistky se věnuje od dětství komorní hře, kromě Páleníčkova klavírního tria působí s Radkem Baborákem a jeho ženou violoncellistkou Hanou Baborákovou v Triu Jadin. Zkrátka jsem vlastně chtěl říci, že v triu, které působí vlastně zatím po velmi krátkou dobu, se sešly osobnosti hudebníků se značnými předchozími zkušenostmi.

Zmíněný úsměv Markéty Janouškové (ptal jsem se po koncertu, na koho se usmívá nejvíc, ale odpověď tady neprozradím) je něčím, co patří k osobnosti houslistky, ale zároveň cosi významonosného: Alespoň já jsem si jej u první skladby na programu, Beethovenova Klavírního tria G dur, op. 1, č. 2 (prostřední ze třech raných skladeb, zkomponovaných v letech 1793‐1794 a věnovaných knížeti Carl von Lichnowskému) přečetl jako akcent hravosti, kterou soubor do interpretace ne právě lehkého opusu přinesl. Tato hravost, předznamenaná už v první větě, se rozvinula v závěrečné, čtvrté větě (po krátké třetí, triu) – oproti předchozím větám, kde přebírá violoncello motiv houslí a melodie se proplétá proti klavíru v kontrapunktu, z něhož je zřejmá dříve (třeba ještě v Haydnových triích) nesamozřejmá rovnoprávnost všech nástrojů. Listuji chvilku ještě odbornou literaturou a potvrzuji si svůj dojem výrokem Alexandra Ringera právě o této části dokonce jako o „přízraku letní noci“ (sommernächtlicher Spuk).

V Beethovenových skladbách „v malém obsazení“, je třeba, nemá-li totiž dnes být pro běžné publikum (mimo hrstku fajnšmekrů) trochu nudné, najít – vedle klasicistické faktury proměn témat a pozoruhodného dialogu – ještě cosi, co by nebylo jen „osudové“. Vedle toho, že zdánlivě prostá, průzračná, byť virtuózní muzika, je ve skutečnosti velmi obtížná, „protože je všechno slyšet (stejné je to třeba s Mozartem), je právě důležitá tato „přidaná hodnota“, která vlastně i tak trochu reprezentuje i charakter celého souboru.

V dalších dvou skladbách, jednovětém Triu Elegii č. 1 (Elegické trio, Trio elegiaque) Sergeje Rachmaninova a romantickém Triu d moll, no. 1. op 49 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho se výchozí konstelace úsměvu a vážnosti (a doplnil bych do třetice ještě zaujetí klavíristky Andrey Vavrušové) proměnila ve společnou účast na bouřlivé romantické mohutnosti, hudební mocnosti, která se v prvním díle s takřka mysteriózním začátkem pouze devatenáctiletého skladatele, které v kontrastu s věkem připomíná funerální pochod (druhé z těchto trií, napsané o několik let později, je truchlením nad smrtí Čajkovského) rozvíjí po patnáct minut téma v sugestivních variacích più vivo - con anima - appassionato - tempo rubato – risoluto, a ve druhém, opět německé provenience, jíž koncert po přestávce vyvrcholil, v paletu atraktivních poloh, kterou Mendelssohnovo dílo skýtá: Zatímco první větu uvádí melodie violoncella, kterou klavír provází rozloženými akordy a posléze se housle přidávají, než se rozběhne dramatický a vzrušený trialog mezi všemi nástroji v sonátové formě věty, pak první tóny druhé věty přináší klavír, jehož part už v první větě je jedním z důvodů, proč toto dílo patří k nejvýznamnějším komorním skladbám vážné hudby (Robert Schumann prohlásil Mendelssohna za „Mozarta devatenáctého století“), a melodie, kterou vzápětí přebírají housle s violoncellem, připomínají jednu ze slavných Písní beze slov. Po svižném a krátkém scherzu, v němž jakoby znovu zazněla hravost úvodní kompozice, vyvrcholí skladba čtvrtou větou, označenou jako Finale. Allegro assai appassionato. Takřka umanutě opakovaný základní motiv představuje i odrazový můstek hudební bouře, v níž housle a violoncello představují melodický protipól obtížného klavírního partu, který svou dominanci posléze strhává i oba ostatní nástroje k expresivním unisono pasážím a závěru.

Hudebníci vyzařovali po celý večer duchovní energii (rezonovala mezi Zoubkovými plastikami, jak jsem zmínil na začátku) a přenášeli ji na publikum. Alespoň se tak vyjádřili někteří návštěvníci koncertu a já s nimi naprosto souhlasím, neboť Páleníčkovo klavírní trio zahrálo opravdu dobře. Už se těším na vystoupení Markéty Janouškové s Cimbálovou muzikou Jiřího Janouška v Jičíně.

Tento příspěvek doplňuje předchozí informaci o koncertu, která je ve zkrácené podobě publikována v katalogu festivalu.
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/palenickovo-klavirni-trio-na-dvorakove-festivalu-2016/

jkč / Čtení o koncertech / Dvořákův festival 2016