P. M. Magazin

P. M. Magazin

Peter Moosleitners interessantes Magazin

Jedna hromádka z časopisů, které už se mi nikam nevejdou, a kterých se tedy budu muset zbavit, jsou německé časopisy, které mají na žluté obálce dvě velké iniciály kurzívou „P. M“ a vedle jejich vysvětlení v úplném titulu Peter Moosleitners interessantes Magazin, tedy Zajímavý magazín Petra Moosleitnera. Populárněvědný měsíčník věnovaný především technickým novinkám, ale i přírodě, vědění, životnímu stylu i esoterice a „quasivědám“ (Grenzwissenschaften) z přelomu osmdesátých a devadesátých let za DM 5,80 dnes pro mě obsahuje zajímavou retrospektivu v zachycení věcí, které tenkrát byly novinkou a dnes už působí takřka prehistoricky.
Dle něm. Wikipedie je „Svět vědění“ (Welt des Wissens), jak je tento časopis, založený v roce 1978 a vydávaný v nákladu 60 000 exemplářů, též nazýván, vychází dodnes, později se zkráceným titulem Peter Moosleitners  Magazin. Je nazván podle svého vydavatele, bavorského novináře Gerharda Petera Moosleitnera (nar. 1933 v Ansbachu, od čtyř let žil ve Freilassingu, jeho činnost je spojena s mnichovským novinářským světem), který byl zakladatelem časopisu a jeho šéfredaktorem (do r. 1984) a vydavatelem (do r. 1988). Úspěšný časopis měl ve svých nejlepších (devadesátých) letech náklad půl miliónu výtisků.

https://de.wikipedia.org/wiki/P.M._Magazin

Číslo 12/1998

Boj dvou supervlaků – transrapidu, dopravy na základě magnetické levitace (Magnetwschwebebahn) a ICE – jejich výhody a slabiny.

Článek rozebírá dvě základní technické možnosti, jak zrychlit tempo železniční dopravy v době, kdy se vyčerpaly základní možnosti dálnic a zrychlené automobilové dopravy na jedné straně a na druhé straně možnosti létání v „malé“ zemi, kde se vyplatí létat maximálně z Hamburku do Mnichova, ale už ne mezi dvěma blíže položenými městy. Rychlovlak o rychlosti přibližující se 500 km/hod. je se všemi okolnostmi rychlejší než obě další možnosti na vzdálenost třeba z Dortmundu do Frankfurtu nebo z Kolína do Hannoveru.

Německá idea byla magnetická dráha, která by vytvořila široce rozvětvenou síť (dokonce byly i projekty jejího rozšíření po Evropě, ovšem narážely na „národní“ konkurenci Francouzů či Britů, kteří mají své vlastní systémy). V roce 1961 se rozběhl celostátní projekt, který během času spolykal 1,2 milardy marek, a politici nyní chtějí mít na stole nějaký výhled, který by bylo opravdu možné realizovat.  Elektromagnetické vznášedlo má řadu výhod, např. šetří ornou půdu, protože spočívá na pilířích, dokáže se lépe přizpůsobit terénním nerovnostem tím, že může mít o několik procent prudší stoupání či může zatáčet v plné rychlosti v rádiu 2,25 km, zatímco klasický pozemní dopravní prostředek vyžaduje ve větší míře tunely a zabírá půdu. Při konkrétním srovnání se nicméně může zjistit, že ani magnetická dráha se tunelům zcela nevyhne, byť by mohly být kratší, půda pod pilíři vysychá, takže představa pasoucích se krav je rovněž tak trochu iluzorní, a především vlastní systém opěrných pilířů několik metrů nad zemí rovněž není levná záležitost. Místo na severu Německa, kde je testovací dráha v Emslandu, je samozřejmě rovné, a koncepčně by rovněž severní Německo lépe vyhovovalo tomuto projektu vzhledem k tomu, že je řidčeji protkáno dráhami a magnetická dráha by mohla být jednou z forem dopravy vedle té klasické.

V článku se rovněž hovoří o uspořádání prostoru, který se – ale v obou případech – liší od tradičního „militaristického“ (sedadla za sebou), možností použití obou konkurentů na jedné koleji, možnosti exportovat systém magnetické dráhy do jiných zemí, například do americké Nevady, atd. Německo stálo v této době před zásadním rozhodnutím dalšího vývoje.

Článek o dárcích (číslo je prosincové, tedy vánoční) řeší, proč se lidé obdarovávají. Není to jen proto, že jeden druhému chce udělat radost, ale i např. proto, že si druhého člověka k sobě chce připoutat, že od druhého rovněž chce něco dostat apod. Uváděny jsou nejrůznější problematické dárky a dary v historii lidstva, počínaje starozákonním jablkem, které dal Adam Evě, přes Trojského koně či „daru“, který dal Agamemnon bohům, totiž vlastní dceru Ifigenii. Indiáni mají slavnost, při níž se dary zničí (potlach). Dary mohou být rovněž zrcadlem moci, kterou darující projevuje, tak královna ze Sáby obdarovala Šalamouna velkým množstvím zlata, drahých kamenů a vonných olejů, kterými chtěla ukázat své postavení.

Zvířata v zimě: Mrznoucí člověk zírá
Jak to dělají zvířata za polárním kruhem, která žijí v teplotě kolem padesáti stupňů pod nulou a snášejí ji bez újmy? Člověk by nahý v takovém prostředí zahynul během několika málo minut. Popisuje se hustota ochlupení a jejich struktura či charakter peří, tukové vrstvy. Dál se hovoří o různých strategiích přírody či chování zvířat – například  ptáci se v zimě načepýří a tím si vytvoří, kukly motýlů mají cukernaté substance, které je chrání před mrazem, tuňák má speciální orgán, který zahřívá svaly jinak „studenokrevného“ tvora, jiné polární ryby zase nemají červené krvinky a tedy mají řídkou krev, což je rovněž chrání.

Válka v (Perském) Zálivu
Pokud se dobře pamatuju, u nás se uváděný válečný konflikt tenkrát nazýval válka v Perském zálivu a už tenkrát mě překvapoval krátký německý název „der Golfkrieg“. Nebudu zde líčit své někdejší pocity z první události tohoto druhu v „přímém přenosu“ (mám ho podrobněji zachycen v celém ročníku časopisu Stern), zde jen skutečnost, že se zde hovoří o dodavatelích zbraní, o způsobených škodách a o tom, jak a kdo je napraví a především bude financovat.

Z oblasti „duchovních“ témat, kterým se časopis také – vedle těch technických a historických –  věnuje, je v tomto čísle článek o tom, co dává člověku „duchovní sílu“. Uvádí se odstrašující příklad Hitlera, který dokázal strhnout národ do hrůzné etapy jeho dějin či o americkém prezidentovi Roosveltovi, který prý dokázal každého přesvědčit, protože jeho osobnost cosi vyzařovala. Hovoří se o auře, o energii, kterou měli hudební skladatelé jako Bach nebo Mozart, ale také o telepatii a pokusech tyto věci měřit, případně i o podvodnících, kteří hovořili o neexistujících strašidlech, o schopnosti koncentrace i o možnostech duchovní energii měřit podobně jako se měří proutkem voda. Podtituly jednotlivých stránek – Moc (síla) koncentrace, ducha, klamu, aury, duše

Počítače
Z pohledu dnešního člověka je – vzhledem k brizantnímu vývoji celé této oblasti – zajímavé, jaké si kladli lidé otázky v souvislosti s „domácím“ počítačem. Časopis zkoumal, co by si přáli lidé, aby počítač v budoucnosti dokázal, a co je schopen dosáhnout už nyní (konec 80. let). Ještě před dvaceti lety (od této doby) byl pro člověka počítač něco, co „dokázalo řídit cestu kosmické lodi Apollo na Měsíc“. Očekávání č. 1: Počítač bude pracovat zcela sám za mě – napíše mé texty, zalije květiny a vyplní daňové přiznání. Ve skutečnosti první „domácí počítač“ po rozbalení a připojení na televizi (sic!) oznámil na obrazovce „ready“. Když pak vlastník naťukal na klávesnici – „na co připraven?“, odpověděl: „syntax error“. Připravenost znamenala totiž pouze fakt, že v paměti počítače se nachází počítačový jazyk BASIC, a nutnost naprogramovat jej pomocí příkazů této řeči, a teprve pak bude něco opravdu dělat. Následovaly noci pročítání a dešifrování návodů, a když byl uživatel pomocí osmi příkazů začít posouvat písmenko „A“ na obrazovce, pochopil, kolik práce je třeba ne pro to, aby počítač za něj psal texty, ale aby pomocí textového editoru (Textverarbeitungsprogramm, program na zpracování textu) bylo možné psát texty a pohodlněji než na psacím stroji je opravovat. Člověk se tedy naučil, že nic není zadarmo, ale postupem času poznal i univerzální talent tohoto stroje, tedy schopnost dělat všechno možné, tedy grafiku, počítačové hry, ukládat data atd. Filozof kultury Vilém Flusser poukázal na to, že počítač může odhalit nové horizonty. Počítač se pak stává stále samostatnější a „přátelštější“. Cílem konstruktérů bylo vytvořit pracovní plochu, s níž je možné komunikovat. To se také postupně začalo dařit. Očekávání č. 2: počítač umí „myslet“. Hovoří se o tom, že „v budoucnosti“ bude počítač schopen rozumět lidské řeči. Není zcela jasně řečeno, co se tím konkrétně myslí, ale dnešní software pro převod mluvené řeči, o jejíž problematičnosti pro „porozumění“ počítačem jsem tenkrát četl v jiném článku, do psaného textu, je jedním z příkladů toho, co měl asi autor na mysli. Je tu nicméně konkrétní případ „slyšícího psacího stroje“, prototyp „Parsyfal“ firmy IBM v pařížské laboratoři rozumí 200 000 francouzských slov a píše podle diktátu. Počítač rychlejší a preciznější než člověk? Mnohdy ano. Tak zní jeden z dalších titulků a dalších očekávání. A další příklady jsou přepisy not hraných na klávesnici (buď skutečné, nebo na pracovní ploše). A k dalším očekáváním patří, že počítač najde všechna data, která uložil, případně že bude schopen vytvářet nové ideje.

Jak dlouho může být člověk živ?
Článek uvádí obrázek dosud nejdéle žijícího člověka, japonského muže Shigechiyo Izumi, který žil 120 let a 237 dní. Teze článku je, že člověk je v podstatě naprogramován na určitou délku života, a pokud ji dříve nedosahoval, bylo to proto, že něco tomu stálo v cestě (např. problematika „volných radikálů“, ve vyšším věku buňky jsou obtížněji schopné „se opravovat“, genetické chyby se množí). Pochybné jsou nejrůznější „zázračné prostředky“, podstatné jsou v největší míře dědičné předpoklady. Ženy mají dva chromosomy X, muži X a Y, a ti mají kratší život. Američan Kirby Smith se domnívá, že ti muži, kteří zdědili „kratší“ chromosom Y, mají v průměru o deset let delší život. V průměru se buňka je schopná dělit během života padesátkrát, pak je opotřebovaná. Paradoxně nesmrtelná je buňka rakoviny, která je schopná se dělit nekonečně. Důležité je být i ve stáří čilý, to je cesta, jak získat „delší život“, například sportem a pohybem. Statistika (z roku 1985) ukazuje, že ze sta tisíc občanů Německa se dožije 30 let 98 273, 40 let 97 468, 50 let 95 584, pak to strměji klesá, 60 let 91 119, 70 let 80 535, 80 let 54 784, 90 let 15 205 a sta let 218.

Filozofie: Kolik vědění potřebuje člověk, aby porozuměl světu?
Úvaha o proměně vědění kdysi a dnes. Vím všechno. / Vím skoro všechno. / Vím toho hodně. / Vím příliš málo. / Nevím skoro nic. / Nevím nic. / Vím, že nic nevím. / Nevím ani to. Vědění v knihách se bouřlivě zmnožuje, množství toho, co potřebujeme vědět, abychom porozuměli světu, naopak drasticky klesá. Zde se hovoří o nových strategiích proti deficitu vědění, ale i modelech toho, co víme.

Jedním takovým příkladem kompaktního světa, tedy světa jistoty, byl ten aztécký. Každých 52 let ve svém městě Tenochtitlán (dnes Mexico City) vyvezli vše ze svých obydlí, zařízení, šaty, šperky, nástroje, a vrhli vše do laguny, vyčistili a vydrhli své domy a pak pět dní čekali na ceremoniál, během něhož skupina Plejád dosáhla svého vrcholu na nebeské dráze. V ten okamžik rozřízli hruď chyceného válečníka, vytrhli z ní srdce a vrhli do ohně. Začal nový kalendářní cyklus, který trval dalších 52 let.

Tuto jistotu, vnitřní důvěru v něco, o co je možné se opřít, lidstvo dnes marně hledá, přestože se množství vědomostí hromadí (člověk vědoucí – homo sapiens sapiens). Svět je plný nejistot a člověk hledá odpovědi: rakouský filosof Ludwig Wittgenstein (1889 – 1981 [pzn. v té době velká móda, tak jako dvě desetiletí předtím J. P. Sartre]) se ve svém spisu Tractatus Logico-Philosphicus ptá „Co je to, co je?“ a odpovědí mu je „existence o sobě“. Wittgenstein pocházel z movité rodiny průmyslníka, vyrostl v luxusu, ale to vše opustil a jako venkovský učitel se tázal po smyslu všeho. A zjistil, že lidská řeč není schopná, jak si předtím myslel, proniknout k celému smyslu věcí.

Dlouhou dobu bylo zdrojem jistot náboženství. Když si Galileo myslel něco jiného a snažil se ukotvit jistotu jinde, nemohl papež Urban VIII. připustit, že místo božského zázraku drží universum pohromadě propočitatelné přírodní zákony. Vztah těchto dvou pohledů zakládá dlouhou a zajímavou historii vnímání světa. Isaac Newton ve svém revolučním díle „Principia Mathematica“ přišel s představou, že svět je precizní hodinový stroj (jeho základem se stala mechanika a diferenciální počet), jeho následovník Pierre Simon de Laplace, známý též svým modelem sluneční soustavy, říká, že kdyby byla známa posice všech částeček v kosmosu, bylo by možné předpovědět budoucnost do posledního detailu. Dalším pokračovatelem tímto směrem byl německý fyzik Werner Heisenberg, nositel Nobelovy ceny, který v roce 1927 posunul tuto představu svým principem neurčitosti, který říká, že nemůžeme sebelepšími přístroji změřit přesně pohyb neutronů. A takto bychom mohli sledovat i další větve nejrůznějších konceptů, třeba spojení teologie a matematiky u Pythagora a reflexi této myšlenky u anglického filozofa Bertranda Russella, představy Platonovy či srovnání „východního“ a „západního“ způsobu myšlení.

Časopis přináší představu západního člověka, který myslí logicky, „digitálně“ (srovnání s typem hodinek, které byly v těchto desetiletích 20. stol. novinkou) a východní, který myslí „analogově“. První akcentuje levou mozkovou hemisféru, druhý, „analogový“, pravou. Příkladem je (opět v té době populární) Lao Tse (Lao-C´), pro něhož je cestou k vnitřní síle meditace – ten kdo ví, nemluví, ten, kdo mluví, nic neví.

Moderní svět je puzzle, zůstávají v něm nadále záhady, ani zmíněné dva přístupy k myšlení samy o sobě nevedou dál („Allein hilft keines weiter.“).

Otázky a odpovědi
Při jaké rychlosti letu letadla vzniká rázová vlna? Rázovou vlnu za sebou nechá letadlo při mezní rychlosti, která se liší podle teploty a hustoty vzduchu, obojí souvisí s výškou letu. U země je to při 15 stupních Celsia 1224 km/hod., v pěti stech metrech (teplota vzduchu minus 18, tlak vzduchu 53 procent onoho při zemi) je to už 1154 km/hod., v 10 000 m (teplota minus 50, tlak 26 procent) 1078 km/ hod. a v patnácti kilometrech (minus 57 stupňů, tlak 12 procent) 1062 km/hod.

Kdo vymyslel datování „po Kristu“?

V antice byla celá řada letopočtů, často „ab urbe condita“, tj. po založení jejich města, v Římské říši měla skoro každá provincie svůj letopočet, ve 3. století zavedl Dioklecián v rámci reforem také nový kalendář. Křesťané měli problém v tom, že Velikonoce by měly připadnout na týž den, bylo to potřeba ale skloubit nějak s astronomií. Byly vytvořeny tedy tabulky (mnich Dionysius Exiguus ve skytské provincii), který na základě starších tabulek, propočítávajících Velikonoce na 95 let dopředu, spočítal tabulku novou, na 522 let. Přitom stanovil dobu narození Ježíše Krista, ale s chybou čtyř let. Takže Kristus se narodil 4. roky před naším letopočtem.

Kuřáci: Konec s jejich čuzením?
(Die Raucher: Mit ihrem Qualm am Ende?) Na obrázku/litografii z roku 1824 je patrná spokojenost kuřáků, kteří si svoji potěchu ještě užívají, protože ještě neznají dnešní argumenty proti kouření, které je dnes populární už jen u tvrdošíjných uživatelů této drogy. Od šedesátých let minulého století znepříjemňují kuřákům argumenty lékařů o škodlivosti kouření a nejrůznější útočné kampaně novinářů a opatření politiků, takže čím dál více lidí odložilo dýmku, doutník či cigaretu a na konci tisíciletí možná odzvoní nejrozšířenější návykové látce – daleko před alkoholem a kávou.

Lze doložit, že kouření pro nás Evropany začalo 6. listopadu 1492, neboť v Kolumbově palubním deníku je zaznamenáno, že při prozkoumávání jednoho z ostrovů (dnes patří k Bahamám), domorodci měli v rukách zvláštní koření a jejich hořením se podle svého zvyku okuřovali. Přitom jsou doklady o tom, že už před začátkem našeho letopočtu se rovněž kouřilo, historik Herodotos píše, že na ostrově Araxu se kouřilo. Pravděpodobně ale šlo o hašiš a kouření bylo vyhrazeno duchovním. I Keltové a Germáni byli nejen zdatní pijáci, ale užívali si i inhalaci různého koření. Z nějakých obtížně zjistitelných důvodů na počátku našeho letopočtu v Evropě kouření ustalo, zatímco Indiáni Severní i Jižní Ameriky znali umění „pití kouře“. Měli to jednodušší tím, že měli k dispozici rostlinu tabáku, které se na americkém kontinentu daří a která umožňovala kontrolované spalování v trubičkách z rákosu nebo v malých dýmkách.

Odborníci tvrdí, že tento zvyk u Indiánů vznikl jako součást obřadů, ještě dnes jsou obvyklé oběti kouři, kouzlení s deštěm a válkou u šamanů součástí jejich magických rituálů. Indiáni si balili tabákové listy do kukuřičného listu, zapalovali a vtahovali kouř. V Evropě nicméně byl zápach jedním z důvodů odporu, dokonce námořník Rodrigo de Jerez se musel zodpovídat obávané inkvizici, že ve španělském městě Alicante veřejně kouřil. Stejně tak bylo striktně zakázáno kouřit v katolických kostelích, v Holandsku se dokonce stalo, že kuřákům rozpárali (nařezávali) nosy. Marně. Zpočátku, ještě v 16. století, působili kuřáci dýmek v Londýně (tzv. dandyové, extravagantní šlechtici a velkoměšťané) jako exoti, teprve později se stala nová droga kultem, stejně jako ve 20. století pak zneužívání kokainu.

Stejně jako u moderních drog byl tabák na začátku hodně drahý, například v 17. století byl desetkrát dražší než pepř. Nejlepší druhy byly váženy unce od unce a placeny stříbrem, ačkoli se anglický král vyjadřoval o novém zvyku jako o něčem odpudivém a odsouzeníhodném. Pro moderní Evropu, která objevila vzrušení či naopak uklidňující účinky kouření tabáku, byla tento způsob požívání drogy efektivní metoda, začaly se stavět tabákové fabriky, kde byly odřezky tabákových listů baleny do papírků a celé listy smotávány na doutníky. Největší a nejznámější byla v Seville, kde pracovalo na pět tisíc žen. Nejznámější z nich byla Carmen, jíž Bizetova opera propůjčila nesmrtelnost. Dva němečtí studenti chemie v roce 1828 v Heidelberku odhalili, co činí z tabáku drogu, a dotyčný alkaloid nazvali podle francouzského diplomata a velvyslance na portugalském dvoře Jeana Nicota, který rostlinu, zvanou později herba nicotiana přivezl v 16. století na francouzský dvůr.

Hráz byla prolomena, tabák měl dokonce vojenský a politický význam, severní státy platily Francouzům za zbraně tabákem, sloupy Kapitolu ve Washingtonu byly zdobeny kamennými listy a květy tabáku, tabák se dokonce stal symbolem svobody a emancipace. V roce 1678 bylo poprvé použito (namísto dosavadního „pití kouře“) slovíčko „kouřit“. Kouřila George Sandová, tanečnice Lola Montez, milostnice bavorského krále Ludvíka I., březnoví revolucionáři v Berlíně kouřili. V roce 1862 byla postavena první německá továrna na cigarety, filiálka petrohradské firmy Laferme v Drážďanech (o půl století později na ni navázala slavná drážďanská Yenidze). Produkovala chuťově nasládlé orientální cigarety, vše vonělo, spolu s módou Blízkého a Dálného Východu opiovým parfémem, k oblíbeným značkám patřily cigarety „Mohamed“, „Sphinx“ a „Kalif von Bagdad“ („Lehké, ale jemné!). Císař Vilém II. si nechal cigarety posílat po krabičkách a kouřil je nasazené ve zlaté cigaretové špičce, aby si neznečistil prsty nikotinem.  Rakouská císařovna Alžběta hulila k znechucení celého dvora jako komín.

V roce 1910 bylo registrovaných u Říšského patentového úřadu dvacet tisíc různých značek, některé z nich byly sériově vyráběné jointy: „Khedive“ obsahovaly 5 % kanabisu, „Nil“ osm, „Arabische Nächte“ dokonce devět procent. Každý Němec vykouřil v průměru sto cigaret za rok. Složení na trhu bylo 40 procent doutníků, 30 dýmkového tabáků a 25 procent cigaret.

Přesto se cigareta stala symbolem nového století, odpovídala jeho „tempu“. Cigareta se stala masovou drogou, statisticky vykouří dnes každý obyvatel Země 1200 cigaret ročně. Přispěla k tomu proměna způsobená Amerikou, která přinesla novou směs, totiž „american blend“, která vystřídala po druhé světové válce dosavadní orientální směsi. „Kyselá“ chuť místo „alkalické“ byla možná lépe inhalovat, nikotin se krví dostal k mozku během osmi vteřin, což lze srovnávat s užíváním dalších drog prostřednictvím „dynamické jehly“.  Namíchán byl lehký virginský tabák, trochu tmavého „burley“ a stopa tureckého tabáku, takže směs byla jemnější než ty předchozí.  Už v roce 1913 vrhl na trh americký koncern Reynolds své „Camelky“, první cigarety s touto směsí, v roce 1939 přišly „Pall Mallky“ od konkurenční firmy BAT s velikostí King Size, v roce 1954 pak opět Reynolds se zavedením moderního filtru. V osmdesátých létech bylo na světě vyrobeno čtyři a půl bilionu cigaret, k tomu 700 miliard indických bidis a další miliardy ubalených cigaret.

Dnes je tato epidemie postupně zbrzďována dalšími a dalšími opatřeními, začalo to ikonou škrtnuté cigarety, která vyhání kuřáky z příslušných prostor, a celý svět postupně přitvrzuje. [Dodnes.]

 V čísle je ještě celá řada dalších témat – hvězdy, které mají planety (také je řeč o Plutu a „honu na planety“), nových druzích žárovek, klouzavé pracovní době a jejích typech atd.

Redaktoři časopisu počítali s tím, že si jeho čtenáři časopis uloží. Vydávali proto – právě v tomto čísle se nabízí – jeho „archiv“, totiž soupis všech článků za posledních deset let, podle něhož si každý může příslušný článek okamžitě najít.