P. M. Magazin 8/1987

P. M. Magazin
Peter Moosleitners interessantes Magazin

Číslo 8/1987

Proč vymyslel člověk institut království? Článek z oblasti kulturních a světových dějin, trochu jiný pohled, než jsme zvyklí, totiž historie jednotlivých králů, zde se ptá po samotné podstatě, začíná obrazem vraždy Caesara, proti němuž se postavili všichni ostatní, aby ho zabili a při účasti celé skupiny nenesl nikdo vinu sám. Zabití krále pak se ukazuje jako základní princip v celých světových dějinách, protože on je zosobněním boha (proměnlivé záhlaví stránky: „království: panovník jako bůh“), na toho člověk nedosáhne, zabije jeho zástupce, když je starý nebo slabý. Proč? Panovník je „požehnáním“ (Heil), je zodpovědný za to, že lid nemá hlad, nemoci, že se mu daří. Uvádí se citát jednoho krále, který říká, že mu lidi vyčítají, že nebyla úroda (švédský král Gustav Wasa). Autor dává příklad, že je samozřejmé, že v každé skupině musí být někdo, kdo řekne, kudy se musí jít, třeba u obyčejného výletu. Starořecký filozof Antisthenes namaloval obraz pastýře a stáda. C. C. Jung hovořil o kolektivním nevědomí.

Člověk se podřizuje nějakému řádu, v jehož středu je něco (někdo), co je sem postaveno a co je zároveň symbolem (dnešní logika moderního člověka, kde má jedinec jiný význam, se tomu vzpírá). Je to legitimnost vůdce, Irové měli svůj pahorek („kámen“, který by každého jiného než krále zabil), Karel Veliký měl trůn (transformace tohoto kamene), pak byla ještě koruna („zářící“), teprve v křesťanství dostala jiný význam, totiž symbol Jeruzaléma. Tacitus říká, že Germáni si krále nevolili, ale „vzali“, volba následně jen potvrdila, že dotyčný byl „ke králi odsouzen“. Střed byl v Egyptě zobrazen umístěním jména faraonova v „kartuši“, kruh-prsten kolem jeho jména znázorňoval říši (včetně její uzavřenosti). Ve starém Římě byla říše tam, kde byl Caesar, ne, kde byl Řím, o tisíc let později totéž jinak řekl Ludvík IV., „král Slunce“ – „stát jsem já“. Král byl zobrazován symbolicky také s velkýma rukama, neboť „dával“ déšť, úrodu, zdraví, „Heil“ („království: panovník jako nejvyšší otec“), později byl král také chápán jako zakladatel („království: panovník jako mocenské centrum“), to tehdy, kdy už společnost nebyla tak závislá na přírodě a král zakládal, budoval nová města, nové říše.

Samozřejmě i dnešní panovníci mají svůj „rodokmen“, sahající až do mýtické vrstvy – přes Alfréda Velikého (král 871 – 899) ke germánskému bohu Wotanovi. Japonský císař se zřekl svého nároku na totožnost s Bohem teprve po kapitulaci Japonska v roce 1945 na americký nátlak. Ludvík II. Bavorský v době, která již horovala za moderní stroje a elektřinu, se obklopoval lokaji ve starobylém stylu a stavěl si středověké hrady (proslulý Neuschwanstein, kde byla ve středověkých zdech zavedena elektřina a k dispozici byl telefon, „království: panovník jako postava ze snu“, „království: ze středu do ústraní“) V roce 1977 se ještě Bokassa nechal v Africe jmenovat králem na trůnu pod obrovským mýtickým zlatým ptákem.

Sir Winston Churchill jednou řekl, že v roce 2000 bude na světě ještě pět králů – čtyři karetní a jeden anglický. (Dnes máme rok 2014 a můžeme sledovat další dějství těchto změn u královské rodiny.)

Bez vulkánů by země byla neobyvatelná. Teze článku spočívá v tom, že při zrodu života na Zemi, poté co se jednotlivé planety odpoutaly od Slunce, vulkány dopravily prolomením zemské krusty plyny a vodní páru do ovzduší, láva pak byla svými živinami ideálním místem pro vznik prvních rostlin. Není to tedy tak, jak se dříve lidé domnívali, totiž že činnost sopek představovala pouze zkázu. Vulkanická půda je dodnes intenzivně obhospodařována. Jsou celé oblasti úrodných půd, které takto vznikly, celá třetina indického subkontinentu, takřka celé Chile, Argentina či Japonsko, severozápad USA a další. Otázka, zda činnost vulkánů vyvolala ledové doby, je zodpovězena tak, že byl určitě spíše krátkodobý vliv na klima, ale podstatné byly dlouhodobé změny především v posunu zemských desek a např. i v šíři a rozmanitosti živočišstva. Také představa člověka o sopce jako kuželu s oblakem („praporkem“, Rauchfahne) kouře je poněkud zjednodušená, jsou zde popsány všemožné podoby sopek, včetně těch podmořských. Vulkanická činnost není výjimkou pouze na naší planetě, také na sousedních planetách je výrazná – například Maxwell Montes na Venuši je vyšší než Mount Everest. Vulkány lze kontrolovat, ale nikoli svázat. Výbuch Mount St. Helens v roce 1980 – vrchol hory byl při výbuchu rozmetán, oblak kouře se vznesl do výše 30 km, tisíce tun prachu se dostalo i do vzdálených částí světa. V článku je řada dalších konkrétních příkladů sopek po celém světě a jejich satelitního pozorování (snímkování) dnes.

Lingvistika: Jak přišla řeč na svět? Dánský lingvista Otto Jespersen byl před osmdesáti lety (dnes už více než sto lety) upozorněn na dvojčata, která byla v sirotčinci, předtím pobývala u hluchoněmé babičky, a nyní spolu mluvila, přestože nikdy neslyšela dánštinu, ale řečí, které nikdo nerozuměl, protože si ji obě děvčátka sama vytvořila. Dán nebyl první – řecký dějepisec Herodotos hovoří o nelidském pokusu egyptského faraóna Psammeticha, který nechal dvě malé děti růst v kozím stádu a pozoroval pak, že hovoří lidskou řečí. Jespersen nyní stál před podobnou situací. Děvčátka hovořila jednoduchou řečí, mnohá slova začínala na „l´h“, hláskou, která v dánštině neexistuje, končila na „p“. Sama sebe nazývala Lip a Lop., l´hop znameno černý, bep mléko, bop květina. Ještě důležitější byly věty: „Nina enaj una enaj halna mad enaj“ – teď bychom neměli hledat krmení pro králíky. „Enaj“ je zápor, tedy doslovně by věta zněla: „My ne jít ne žrádlo králíci ne.“ Lingvista zjistil, že řeč se podobala znakové řeči hluchoněmých. Existuje teorie, která říká, že nejstarší vrstva lidské řeči byla směsicí gest a hrubých hlásek. Ital Giorgio Fano například říká, že naši prapředkové měli představu o věcech ještě dříve, než pro ni měli slova. Důležité byly nedostatečné tělesné předpoklady Australopitheca či Homo erecta tvořit řeč, jímž se později člověk odlišil od zvířat, proto nemluvnost. Indiáni v americkém Utahu na západě USA byli proslulí svou znakovou řečí, kterou se dorozuměli s jinými kmeny, které jejich řeči nerozuměli. Dělaly se pokusy s Indiány a bílými hluchoněmými – ti Indiánům rozuměli, naopak to nefungovalo. Řeč gest nicméně nevymřela, vzpomeňme třeba jen na Italy (přesně toho jsem si kdysi všiml – v italských filmech -, a to v souvislosti s jiným rytmem řeči, totiž jambickým). Vrátíme-li se k Jaspersenovi, ten vyvodil teorii, že člověk v sobě má jakýsi „řečový instinkt“, který ho vede k vynalézání nových slov, kterými chce pojmenovat nové věci. Této teorii jsou blízká „tajemná slova“ dětí, která vynalézají, když se chtějí dorozumět.

Jsou domněnky, že naši předci se pokoušeli rozpohybovat jazyk už před 300 000 lety, dnes se pomocí počítače, které zkoumaly tělesné znaky jejich lebek, zjistily anatomické problémy jejich mluvidel – neuvědomujeme si, jak dokonalý „stroj na mluvení“ je náš hrtan. Šimpanzi jsou učenliví, ale mluvit se nenaučí, protože nedokážou artikulovat. Byly podniknuty experimenty, opice se naučily 160 znaků, takže mentálně by na to měly. Zajímavé přitom je, že byly schopny vyjádřit ale jen to, co se týkalo jich samotných. Příklad: Šimpanz Ally měl učitele Larry a Billa, byl schopen gesty říci Larry drbe Allyho, Bill drbe Allyho či obráceně, ale nikoli Larry drbe Billa. Artikulovat dokázali např. Neandrtálci vokály a, e, i, konsonanty b, d, s, f, v, kupodivu ale nikoli to základní, co lidé říkají – m (máma).

Otázku, zda hláska nějak souvisí s významem, lze zodpovědět obtížně. Slovo „muž“ zní v různých řečech různě – radšul (arabština), iš (hebrejština), ren (čínština), aner (řečtina), vir (latina), slovo pro matku je ale ve všech řečech odobné, tokonce v tamilštině nebo u Indiánů v Dakotě. Pro slovo „ústa“ je ve všech evropských jazycích slovo, obsahující retnou hlásku m, p, b nebo bilabiální v – mouth, bouche, os (latinsky, pův. ale vos), hebrejsky pi. V němčině začínají slova vyjadřující rychlý pohyb na f nebo fl – Allen, fluten, fliegen, fliehen, flattern aj. Takto lze pokračovat i dále. Leckterá slova si člověk vymyslel z radosti něco nového vynalézt.

Člověk může žít bez ocasu. Jak je to se zvířaty? V sedmdesátých létech v kinech běžel zábavný italský film „Když měly ženy ještě ocasy“ (Santa Berger). Na rozdíl od filmové komedie už naši předkové pobíhali po světě „vzadu bez“ (narážka na „nahoře bez“, míněno horního dílu bikin či později obsluhy v některých restauracích), ocas vnímáme jako něco zvířecího, k čemu by mohl být dobrý? Tak maximálně k odhánění dotěrných much. Jestliže ovšem platí, že každý vynález přírody k něčemu je, pak ani ocas nemůže být náhodou. Před více než 400 000 lety ještě nebyly žádné pozemské bytosti, jen ryby, pak se postupně vyvinuly ryby, které se pohybovaly lépe ve vodě prostřednictvím ocasní ploutve. Později to bylo „high-tech“ pádlo, umožňují bleskový pohyb. Na obrázku je ale i primitivní jednobuněčný živočich, který se mrská ve vodě, a má už náznak „vynálezu“ ocasu.

Pak článek sleduje vývoj života na zemi, který se před 350 000 lety přemístil na zem a sleduje funkce nejrůznějších tvorů. Na obrázcích či v textu: úhoř, bobr, velryby s pohybem ocasu nikoli do stran, ale nahoru a dolů, stegosaurus s ostny na ocase, kterými se ubránil i větším (vyšším) ještěrům, klokan, pro nějž je ocas oporou při stání a skoku, škorpion s jedovatým ostnem na ocase, opice, pro kterou může být ocas „pátou rukou“, kočka, která používá ocas na vyrovnávání rovnováhy. Článek sleduje nejrůznější funkce ocasu – hrozba (myš třesoucím ocasem tluče o zem), chlácholení (malým krysám se daří uklidnit stará zvířata, když vrtí chvíli ocasem) sexuální výzva (veverka krouží ocasem a dá jej do svislé polohy), přátelství (kanadský vlk), psi a vlci vyjadřují pohyby ocasu nejrůznější emoce (sebevědomí, podřízenost atd.). Zvířata také reagují chlupy na ocase na různé situace, jsou-li v pohodě, pak chlupy leží, v chladu, hluku nebo nepříjemných impulsech se chlupy zježí.

Nakonec je tu informace o dětech, které se narodí s ocasem. Je známo asi 35 případů, v Rakousku, v Indii a v USA. Ocas je většinou dlouhý jen mezi pěti a třinácti centimetry, je zcela pohyblivý a opatřený vším, tedy nervy, svaly atd. Většinou se po narození operativně odstraní, jedna rodina v Malajsii to v roce 1984 odmítla, „Bůh to tak chtěl“. Před 25 milióny lety se oddělily dvě cesty vývoje, opice s ocasy a naši předkové, opice bez ocasů. Přesto je nám ocas blíž, než si vlastně myslíme, říká autor článku.

Zemědělská technika: roboti ovládají selský statek. Jiný článek: kontrola atomových ponorek.

Co dokáže a co vydrží lidské tělo? Výchozí teze je, že lidské tělo je vybaveno lépe než tělo kteréhokoli jiného živočicha (zafixováno máme, jak jsme nedokonalí, jak dobře vidí orel, vidí kočka atd., ale:) zvířata mohou mít specializované schopnosti, jichž nemůže člověk dosáhnout, ale v úhrnu je to jinak: Experiment vyzkoušel 100 metrů sprint, skočit do rybníka a vylovit dva předměty z pěti metrů, pak 100 metrů plavat, na protějším břehu se chytit lana a vyšplhat na něm do deseti metrů a pak ujít ještě deset kilometrů. Pokud by to člověk nezvládl, byl by to schopen natrénovat, zvíře nikoli. Šimpanz pěkně šplhá, ale v ostatním by měl problémy, gazela rychle běhá, ale nešplhá a nepotopí se. Jaké schopnosti má lidské tělo v extrémech, zkoumá článek.

Nejdříve se redaktoři podívali na sportovce, jejichž výkony se po letech zlepšily (dávali příklady plavání Johnny Weismuellera, představitele Tarzana, a dalších), nejde to ovšem donekonečna. Tréninkem lze některé schopnosti dostat o hodně dál, třeba svalová síla jde takřka o polovinu nahoru, sprint ale příliš zrychlit nejde. Popisuje se, co se děje u trénovaného organismu, klíčové je množství okysličené, její rezerva, u netrénovaného se prudce zvýší tlak, u trénovaného lze rozšířit velikost srdce až o třetinu i dokázat, aby pumpovalo větší množství krve. Je položena otázka, zda dříve člověk vydržel více než dnes, zkoumali domorodce, kteří snášejí lépe bolest, protože jsou na to cvičeni – žena je schopna nést na zádech půlmetrákový kmen/trám. Podobně při potápění lze mnohé nacvičit, japonští lovci perel mají rekord v potápění 6,3 minuty. Horolezec R. Messner, který vystoupil na všechny osmitisícovky, trénoval velmi pozvolna a dlouho, než si vytvořil v krvi větší množství červených krvinek. Normálně člověk totiž nad sedm tisíc metrů bez tréninku ztratí vědomí, pokud už dříve nepropadl horské extázi a neztratil nad sebou kontrolu (o závratích a zvracení nemluvě). Indičtí jogíni posilují duchovním tréninkem (meditací) i své tělesné schopnosti. Důležitá je i psychická odolnost, příkladem je Steven Callahan, který zůstal v roce 1982 na nafukovacím člunu 76 dní v Atlantiku, než jen po osmi lodích, které jej neviděly a propluly okolo něj, konečně vylovili kreolští rybáři. Antoine Saint-Exupéry hovoří ve svých knihách o tom, co pociťuje letec, který se dostane do problémů. Hovoří se také o přetížení, které musí podstoupit piloti tryskových letadel či ti, kteří se katapultují. Důležitá je také doba přetížení, je-li to jen na zlomek sekundy, může přesáhnout i 10 g. Na závěr se říká, že v každém z nás dřímají netušené možnosti, které využijeme, jestliže se dostaneme do skutečných potíží. Prý 95 procent lidí v tom případě nezmatkuje a uvažuje zcela racionálně, aby situaci vyřešili.