P. M. Magazin 11/1987

P. M. Magazin
Peter Moosleitners interessantes Magazin

Číslo 11/1987

Úvodní (ale nikoli titulní) článek o velrybách, největších savcích – o tom, jak se ohlašuje nová éra, místo nemilosrdného vybíjení angažovaná ochrana a zájem je pozorovat. Při jednom skoku spotřebuje 15 metrů dlouhý kolos 2500 kilokalorií, tolik, co člověk za celý den. Největší druh váží až 130 tun, jiný druh (Pottwal – vorvaň obrovský) je schopen se potopit do hloubky 9 000 metrů. Mezi celou řadou dalších velryb je populární bílá velryba, asi 5 metrů dlouhá, protože se často vyskytuje v ústí řek, v Německu např. v Labi. Velryby jsou biologická záhada. Proč se před 70 milióny lety vrátilo pozemské zvíře (lyceanops ornatos, žilo před 200 mil. let) zpět do moře? Má plíce, je to savec, takže se, jak mořští biologové zjistili, musí občas vynořit, zhruba za 90 minut na hladinu, aby získalo kyslík. To by ale muselo mít obrovské plíce, aby pojmulo tolik vzduchu. Omyl! Při potápění by právě toto byl problém, v hloubce by hrozilo jejich rozmačkání, příroda si tedy musela poradit jinak. Velryba má plíce poloviční a další kyslík uchovává v „přídavných nádržích“, ve svalstvu a jinde. Nevýhoda se naopak obrátila ve výhodu, člověku při rychlém vynoření z hloubky hrozí smrtelné nebezpečí – embolie.

Dalším tématem, o němž se vědci přou, je orientace velryb. Jak zvládnou každoročně urazit cestu až deset tisíc kilometrů a s jistotou se dostat na příslušné místo u pobřeží Aljašky, tam se dostatečně vykrmit (jejich lahůdkou je antarktický kril, malý mořský korýš) a vrátit se k Mexiku či Havaji, kde přivádějí na svět své potomky? Při kojení (opět v tunách) ovšem hladoví – umělci v hladovění (Hungerkünstler). Nejnovější zjištění říká, že velryby se orientují podle geomagnetických struktur, mají k dispozici jakési „mapy“, podle nichž se pohybují. S tím souvisí záhada, proč velryby uvíznou při odlivu na pobřeží a často tak zahynou. Je to sebevražda? Jsou nemocné? Selhala „mapa“?

Americký biolog Roger Payne spočítal frekvenci 20 hertzů, při níž se velryby mohou domluvit a údajně měly komunikační síť po celém světě, dnes už jen na pár set kilometrů, neboť vynálezem parníku vznikl osudový umělý zvuk.

O velrybách existuje řada mýtů. Při západu Slunce jej pozřou a v noci přenesou ze západu na východ. V oceánských legendách byl kdysi i člověk velrybou, měl paže i ploutve. Tématem je samozřejmě i souboj člověka a velryby. Do vynalezení harpuny to byl férový boj, často prohrál člověk, pojednává o tom román Hermanna Melvilla „Moby Dick“ / „Bílá velryba“. Také ve skutečnosti může být konfrontace s tímto kolosem nepříjemná, jediným máchnutím ocasu převrhne rybářský člun. Většinou se ale tento inteligentní tvor, stejně jako delfín, chová přátelsky, dokonce se dá říci, že je to mírumilovné, hravé zvíře.

Neviditelné sítě
Neviditelné sítě, v nichž se všichni zmítáme (a nejen my, ale i zvířata, rostliny, molekuly atd.) na zemi i všude ve vesmíru – s obrázkem Alberta Einsteina. Velké tajemství nazvaní „interdependence“ – vše souvisí se vším. Před přesně 300 lety (1687 – 1987) zveřejnil Isaac Newton svá „Principia“, základ moderní vědy, jak ji známe dodnes. V Principiích hrála ústřední roli teorie gravitace, první matematická teorie v přírodních vědách. Gravitace byla známa samozřejmě už předtím, ale nedovedli ji vysvětlit. Teorie síly dosud vycházela z „kontaktu“, „nárazu“, vrazíme do míče a ten letí. Newton pak spočítal vzájemné působení každé materie. V 19. století pak teorii rozšířili Michael Faraday a James Clerk Maxwell, když přišli s teorií „pole“, která pak byla rozšířena vlastně na všechny síly, které existují. Představa vlnění pak byla ještě upřesněna o částečky, které přenášejí tuto sílu, počátky této představy jsou v kvantové teorii Maxe Plancka, který hovořil o paketech či kvantech (to jsou dnes fotony). Některé tyto částečky se nepodařilo prokázat (gravitony), ale do teorie rovněž patří. Tyto síly jsou jak ve vesmíru, tak uvnitř atomu, možná souvisejí i s původem vesmíru, tj. velikým třeskem a vznikem jednotlivých chemických prvků, odvozených od prvotního vodíku. A článek klade i další otázky, jako např. existují-li někde ve vesmíru i diametrálně odlišné síly než u nás.

Článek „Des Menschen Höchstes: Der Ruhm“ je uveden koláží portrétů slavných osobností, podobných té, jakou známe z obálky alba Sgt. Peppers Lonely Heart´s Club Band od Beatles. Zde jsou zpodobeni Ch. Lindbergh, Ch. Darwin, Sokrates, J. S. Bach, T. Turner, J. Gutenberg, M. Luther, Chr. Barnaard, A. Nobel. J. Beuys, M. Monroe, E. Presley, K. Marx, W. Shakespeare, G. Washington, M. L. King, A. Einstein, CH. Chaplin, A. Dürer, Caesar, Beatles, L. Taylor, Napoleon, Alexandr Veliký, Kolumbus, A. Schweitzer, Džingischán, L. da Vinci, K. Adenauer, Kristus, J. Gagarin, W. von Goethe, S. Freud, P. Picasso, W. Disney, R. Messner, K. Hepgurn či L. van Beethoven. Když byste se zeptali na pojem „slávy“ Masajů v Keni, nevěděli by, co tím myslíte, nebo by podobnou představu o sobě odmítli. Když přistál Mathias Rust na Rudém náměstí, stal se miláčkem davů a předběhl tím i tenistu Borise Beckera, který byl v tomto ohledu v Německu populární muž číslo jedna. Pojem slávy, „být něčím výjimečným“, je spojen se západní kulturou, je často tajným přáním mnohých z nás. Kořeny najdeme u starých Sumerů, jejichž hrdina Gilgameš byl tím prvním „moderním“ člověkem, který byl „slavný“. Napůl člověk, napůl bůh. V tom je také trochu ta odpověď – nesmrtelnost je atributem slávy nejen krále města Uruk.

Leo Braudy, profesor Jihokalifornské univerzity zkoumal aspekty věci, říká, že prvním, kdo vědomě pracoval na slávě, byl před 2300 lety Alexandr Veliký. Ten se cílevědomě staral o to, aby jeho „tiskový mluvčí“ Kallisthenes, synovec jeho učitele Aristotela, popisoval vše, co vládce dělal. Uvědomíme-li si, že průměrný člověk v té době se seznámil za celý život s pouhými několika sty lidí a v armádě se informace šířily rovněž jen v uzavřeném okruhu, je zřejmý rozdíl oproti dnešku, kdy jsou k dispozici masmédia. Tehdejší „P. R.“ Alexandra Velikého bylo něčím mimořádným, stejně jako když Henry Tudor, pozdější Jindřich VII. angažoval historiky či když Charles Lindbergh (historický předobraz Mathiasse Rusta) měl svého „poradce“, který mu například poradil, aby nevystupoval v důstojnické uniformě, nýbrž v normální kombinéze.

Známá byla aféra Beatles, když jeden z nich, John Lennon o nich prohlásil, že jsou slavnější než Kristus. V principu měl dokonce pravdu. Protože po Kristově smrti muselo uplynout ještě tisíc pět set let, než získal takové postavení, jaké má v západní kultuře dnes. Klíčové v tomto ohledu byly dvě události: Vynález knihtisku a Lutherův protest proti organizované církvi, který proměnil myšlení člověka a do jeho středu postavil nikoli Boha, ale člověka. Ve dvacátém století pak má „technologie slávy“ řadu prostředků, prvním – ještě předtím – byl vynález rotačky. Následují tiskové agentury, které heslem „names make news“ přesunují do středu zájmu nikoli události, ale osobnosti. Zásluhou filmu je přiblížení pohledu do tváře herců a tím jejich možná adorace jako hvězd.

Americký žurnalista Gay Talese napsal pojednání o slavných lidech na večírcích – chovají se jinak, vytvářejí zářivé „image“ a je otázka, zda to jsou oni, nebo jen představa o nich samotných. Další témata, čím se člověk stává slavným (kromě jejich vlastního přínosu, jde o tu zmíněnou technologii), jsou pomníky (Goethe a Schiller před výmarským divadlem, monumenty Bismarcka po celém Německu), pojmenování ulic, dopisní známky a (nejen pamětní) mince.

Titulní článek o tryskových letadlech a jejich vývoji (nečetl jsem podrobně) vychází z toho, že letadlo musí umět „letět za roh“, tj. trysky jsou naklápěny příslušným směrem.

Člověk a strom
Mají mnohé společné – mohou se přežrat, dostat úpal, mají rádi sladký život, nemají rádi mokré nohy, chovají se jako neotesanci a nejlépe se cítí doma. Všechny stromy původně pocházejí z tropických rostlin, které se vyvinuly v teplém klimatu před 400 milióny léty. Člověk to má taky tak – jiné klima, než v kterém se narodil, jen „snáší“ – lépe nebo hůře. Jedni – Středoevropané na jihu – si naříkají na přílišné teplo, druzí trpí, když se dostanou do krajů, kde je led a sníh, na které nejsou zvyklí. Sibiřský modřín, zvyklý na sedmdesát stupňů pod nulou, nelze přesadit do teplého klimatu. Začal by růst a pozdní mráz by ho pak spálil. V našich parcích a lesích se vyrovnají stromy s jakoukoli půdou, nejlíp s lehce kyselou. Příliš vápenitá půda zasahuje do látkové výměny, boj je mezi vápníkem a draslíkem. Je-li obého mnoho, dá strom přednost kalciu (vzniká hůře rozpustná látka), strom by ale potřeboval vápno. Důsledek jsou žluté listy se zelenými žilkami.

Jiným příkladem je, jak se přizpůsobují kořeny stromů míře živin a vláhy. Tam, kde je dostatek humusu, má smrk kořeny „líně“ pod povrchem, tam, kde je ho málo, se rozvětvují výrazněji a jdou do hloubky. Stanovišti se ale vyhnout nemohou – co ale mohou, chránit se proti slunci výraznějším ovětvením až k zemi, různou velikostí listů (ty sluneční jsou menší, menší plocha je chrání před vyschnutím). Lidé na severu mají uloženo v pokožce méně melaninu než Středoeropané, na slunci se spíše spálí. Stejně tak je to se stromy, v našich zeměpisných šířkách bylo ve středověku více dubů, může si v proměnlivé vlhkosti našeho klimatu v případě potřeby vytáhnout vodu z větší hloubky, a kůru má mohutnější, lépe ho chrání – měřením bylo zjištěno, že se neohřeje nad 25 stupňů.

Stromy mají celou řadu lidských vlastností. Bříza má schopnosti přizpůsobit se, je pionýrem nových prostředí stejně, jako to umí člověk. Přitom je to bojovník, zlikviduje v okolí vše, co by chtělo růst a stínit. Je schopná vystřelit kořeny svisle do země a načerpat denně až 150 litrů vody. Stromy si ale umějí pomoci, když je třeba, například listnáče redukují svůj objem, když je potřeba a je nedostatek vlhkosti. Shodí korunu třeba až o třicet procent. V případě nouze se strom přizpůsobí podmínkám, které má. Naopak, má-li strom vody dostatek, vytvoří dodatečné rozvětvení. Strom je schopen v různých vrstvách kmene transportovat vodu nejen nahoru, ale i směrem dolů. Ve středních polohách to mají smrky těžké – čtrnáct dní prší a voda v lese stojí, což jemné kořínky těžko snášejí, pak je dalších čtrnáct dní horko k upečení, což se stromu také nelíbí, protože spotřebuje víc vody, než je kmen schopen transportovat. Z tohoto důvodu před půl tisíciletím rostly smrky jen na severních svazích hor, na jižních je vysadil teprve člověk. Další příklady by mohly pokračovat. 

Pět nejobtížnějších druhů sportu
Pět nejobtížnějších druhů sportu na světě jsou: krasobruslení, skok o tyči, americký fotbal, biliár a golf. Byla celá řada pokusů zodpovědět otázku, které jsou nejobtížnější sporty, anglický tým Human Motor Performance Laboratory (dr. Sharp) na univerzitě v Birminghamu testoval 3 300 atletů ve 33 druzích sportu, dospěli k tomu, že největší požadavky na tělo má balet, karate, plavání na 1500 metrů, nejméně stolní tenis, ragby a fotbal a tenis středně, časopis ve spolupráci s řadou expertů došli k jinému závěru. Nejsou to ani desetiboj či triatlon či jiné kombinované disciplíny, ale už ty shora uvedené. Při krasobruslení je největší problém otáčení těla – při piruetách se testovaný sportovec otočil devětkrát za vteřinu, tj. 540 otoček za minutu v přepočtu, což je podobné jako otáčky motoru auta při volnoběhu. Organismus to nesnáší, vnímá jako ztrátu rovnováhy a vyžaduje její znovunastolení. Nenastane-li, začne člověk zvracet. Sportovec toto musí potlačit a špatně mu pak je až v šatně. Další věcí jsou dopady na nataženou nohu při skocích.

Při skocích o tyči – hovoří se o 23letém Rusovi Sergeji Bubkovi, který v Praze v roce 1987 vytvořil rekord 603 cm. Tyč měří 520 centimetrů, rozběh 45 metrů, je to, jako když se běžec pohybuje nejvyšší rychlostí proti svislé stěně, protože musí převést horizontální pohyb do vertikálního, přičemž dosahuje až 7 g zrychlení a třicetikilometrovou rychlostí je elastickou tyčí vymrštěn do výšky (váží tedy přitom půl tuny), v poslední chvíli se pak ještě musí dostat nahoru v poloze úplného natažení, což je lidskému organismu nepřirozené – v situaci ohrožení se člověk naopak sbalí/schoulí. Skokan o tyči je zároveň sprinter, pilot tryskáče a artista/akrobat.

U amerického fotbalu porušujeme navyklé civilizační vzorce chování, když útočník prakticky všemi způsoby proráží hradbu ochránců, hra trvá až tři hodiny, ale míč se pohybuje pouze asi osm až deset minut. Je třeba maximální koncentrace, exaktně řízené pohyby a maximální výkon ve zlomcích sekundy. U biliáru jsou popisovány všelijaké falše (backspin atd.), jedna noha musí i u nejkrkolomnějších pohybů zůstat na zemi. Zvládnout všechny nejdůležitější figury znamená nejméně tři hodiny tréninku denně. Podobně je popisována psychologie a přesnost pohybů u golfu.

Jak může stát vydržet tři tisíce let?
Říše faraonů ve starém Egyptě je bezkonkurenční příklad něčeho, čeho nedosáhla ani Čína. Co umožnilo, že se – ve srovnání s ostatními velkými říšemi, které se vždy po čase rozpadly – jeho existence vydržela několik tisíciletí? Je to o to kontrastnější, že v naší době se mění obraz světa během několika let. Egypťané žili v prostoru, kolem něhož nebyly žádné významnější národy, ale to není ještě ten hlavní důvod. Časopis uvádí další: Faraón byl bůh. Tři tisíce let před Kristem vzniklo v Egyptě (a v Sumeru) písmo, člověk byl schopen zachytit myšlenky, jih a sever říše se podařilo sjednotit, centrem byl Memphis, bylo vytvořeno pevné dogma, v němž vládce byl inkarnací boha, jen on garantoval moc a byl ke všemu oprávněn, nikdo se ho nesměl dotknout, pyramidy hlásaly jeho božskost. Když byl faraón slabý, kněží to zařídili, dalším faraónem byl jeho syn. Po smrti žil pak faraón v pozlacené mumii na onom světě. Druhým důvodem byla pevná tradice, která ovládala celý život. Dalším důvodem bylo, že Egypťané neměli žádné nepřátele. Nedaleko žili Nubijci, kteří byli přátelští, pro ostatní národy byly vzdálenosti příliš velké. Na konci vládla bezmocnost. Když dobyl Egypt Alexandr Veliký, nechal se v roce 322 př. n. l. korunovat za faraóna. Byl vyobrazen i na egyptské minci. Obyvatelé se stali Římany, země římskou provincií. Tím skončila celá historie. Po 250 letech vládli pak byzantinci z Konstantinopole, od rok 640 do roku 1517 byla země pod arabskou nadvládou a pak tureckou provincií, 1798 se vynořil Napoleon se svými Francouzi, kteří byli vyhnáni Brity v roce 1801. Teprve v roce 1922 se Egypt stal opět samostatným – po takřka dvou tisících letech, kdy jej ovládaly jiné kultury.

Těžká cesta od zvířete k člověku (2. část), Homo habilis
Dnes jsme v bádání zase ještě trochu jinde, řeší se například paralelnost dvou velkých podob „pračlověka“ vedle sebe, v tomto článku je načrtnut „jednodušší“ příběh. Začíná u opočlověka, který už vzpřímeně chodí, Australopithecus afarensis, a který žil před 3,5 milióny lety. K němu patří paralelní umístění očí, umožňujících prostorové vidění, schopnost úchopu rukou s palcem položeným proti ostatním prstům – což je ovšem dědictví ještě starší bytosti z doby miocénu (26 mil. let), který žil na stromě. V pleistocénu (2-7 mil. let) se pak vyvinuly vzpřímené bytosti.

Vývoj se popisuje od afrického ramapitheka, z něhož pocházejí pravděpodobně na jedné straně šimpanzi, na druhé hominidi. Mezi nimi jsou v systematice vyhynulý Australopithecus (jižní opice) a druh „homo“. U Ramapitheca jsou dochovány zuby (nejtvrdší) či maximálně fragmenty skeletu či kusu lebky. Znalec David Pilbeam, antropolog na Yale, Ramapitheca charakterizuje jako ne většího než středního psa, vážícího asi 15 kilogramů., který ještě nebyl vzpřímený a uměl se pohybovat stejně dobře po zemi jako po stromech. Na zemi se pak byl schopen vzpřímit, zvláště když měl něco v rukách. Byl zhruba na úrovni se šimpanzem. U Australopiteca byly zjištěny poněkud jiné zuby a také mozek měl jinou formu a byl větší než u předchozích tvorů (mezi 430 – 550 cm³), ale ještě menší než ve fázi Homo erectus (člověk vzpřímený) zhruba před 1,75 mil. lety. V roce 1960 si manželský pár antropologů Louis a Mary Leakey udělali dovolenou v oblasti propasti Olduvai, kde rozkreslili jednotlivé vrstvy nad žulovým základem propasti a popsali různé nástroje různých vývojových fází člověka, zvl. Austropitheka, příbuzného tzv. Lucy (zmíněný Australopitecus afarensis).

Na vývojovém grafu se ukazuje jako nejstarší Dryopithecus (před 15 mil. let), předek Ramapitheca, od nějž jde vývojová cesta také ke gibbonovi, gorile a orangutanovi. Od Ramapitheca pak se roztrojuje (jak už řečeno) k šimpanzovi, Lucy (Australopithecus, od něj pak tři druhy – africanus, robustus, boisei) a Homo habilis (to je ten základní pojem – před 2 mil. let), od něj Homo erectus (cca 300 000 let), a od něj znovu dvojí linie – Homo sapiens neaderthalensis (100 000 let) a homo sapiens (250 000 let), od něj pak Homo sapiens sapiens (35 000 let). Většina nálezů pak je v Africe.

Přírodní katastrofy – zřícení hory (Bergsturz, v r. 2014 u nás aktuální, zřícený kus svahu komplikuje dostavbu dálnice)
Před 370, stejně jako dnes (1987) lety sesula hora. Dnes (28. července 1987) v údolí Veltlin (hora Monte Copetto, tenkrát nad městem Plurs (dnes Piuro) v jižních Alpách v roce 1618. Mnohdy zahynula v lavině kamení řada lidí, ve Veltlinu muselo být evakuováno 30 000 lidí, když se pod tlakem na hráz převalilo 20 milionů kubických metrů vody do údolí. Článek popisuje příčiny katastrof, které se opakovaly i v minulých letech. Odlesnění, čímž se kořeny zpevněná půda uvolnila a dešťová voda, jejíž pohyb byl předtím vyvážen lesem (plynule si ji stromy napumpovaly do své hmoty a jehličky pak vypařily), strhávala postupně, až pak holá skála začala podléhat erozi. Sjezdovky, na nichž lyže doslova uříznou veškerou vegetaci, udupou rovněž stroje, když už byl předtím ubrán prostor lesa (článek uvádí 40 000 sjezdovek v Alpách, které navštíví ročně 40 miliónů návštěvníků), podobně udusávají půdu turisté. Není to vlastně tak dlouho, kdy začaly hory podléhat takto člověku. Ještě před dvěma sty lety by nikoho nenapadlo vydávat se do hor. Romantici objevili jejich krásu, a první lidé, ještě jako jednotlivci se vydali na cestu. Za nimi angličtí horolezci, rozšiřující se volnočasové aktivity zahltily hory, dříve nepřístupné (2014 řešíme čtyřkolky, které ničí Krkonoše).

V následující části je popsán pro mne nejzajímavější moment celého tématu, totiž proces zřícení/sesuvu. Základ je vyhlazená plocha, která je – právě protože je udusaná – neschopná pojmout vodu, tedy tvoř nepropustnou vrstvu. Odtud je další fáze vytvoření klouzavého filmu, při drolení a tření vzniká pak teplota až 2000 stupňů, při níž vzniká plynový polštář, ostatní roztavená materie v tekutém stavu pak letí do údolí rychlostí až 400 km/hod.. Kaše z kamení se podobá lávě. Článek uvádí příklad, kdy v tyrolském údolí Ötztal se v jedné minutě sesulo 2,5 miliard kubických metrů, což odpovídá výkonu 300 000 jaderných elektráren, a energií by se mohla roztavit Cheopsova pyramida.

V poslední části článku se popisují opatření, která je možné učinit v době počítačů. Jsou vytvořeny mapy sklonů svahů, tam kde přesahuje určitou hranici, je třeba dávat pozor, nebudovat nové sjezdovky, hlídat stavební činnost (při sesuvech byly vždy postiženy nové stavby, staré statky respektovaly nebezpečí, protože nebyly postavené vysoko v horách). Dělají se pokusy se systémem alarmů, některá místa se zalesňují, tak jako to dělali moudří Švýcaři už před staletími.
(autor Wolfgang C. Coede)

Z ostatních – článek o vznášedlech (pokusy už dávno, teprve „zástěrky“ vyřešily, aby vzduch zůstal pod tělesem), měření rychlosti (tenkrát novinka v dolnorýnském Kleve), v podstatě dnešní radar (měří rychlost mosaznou smyčkou zabudovanou v silnici), zatím ale pouze jako informační prostředek (tak jako to máme dnes u nás v každé druhé vesnici).

V tomto čísle je velká reklama na časopis Geo, zdarma aktuální vydání, čtyřstránková panoramatická fotografie o zlatokopech v Amazonii, a dalších několik stran s přiloženou objednávkou k odebírání časopisu.