P. M. Magazin 10/1987

P. M. Magazin
Peter Moosleitners interessantes Magazin

Číslo 10/1987

Akropolis / V Athénách stojí archeologové a stavební inženýři před bezpříkladným úkolem: Musí sestavit z 1500 mramorových kvádrů (a stovek, které nejsou k dispozici) v troskách nejkrásnější antický chrám, který je napůl v troskách. Kromě toho to je závod s časem, totiž smogem. Když si nepospíšíme, je s Akropolí konec. Tak je uveden článek uprostřed tohoto čísla, a mnozí si určitě vzpomenou, že několik let nato bylo Německo postaveno před podobný, možná ještě mnohem obtížnější úkol, totiž z totálních trosek sestavit chrám Panny Marie (die Frauenkirche) v Drážďanech, který potkal podobný osud, jako antický chrám – zásahem bombardování z něj zůstala hromada kamení. Podařilo se (vzpomínám si ještě na výstavu s počítačovými animacemi očíslovaných bloků), ale já budu už sledovat nyní článek v P. M. Magazinu.

26. září 1687 byl určitě nejčernější den v kulturních dějinách Evropy. Jednomu bavorskému kanonýrovi, vojákovi benátského generála Morosiniho, se podařil mistrovský výstřel. Trefil se do skladiště se střelným prachem, který měli Turci v prostoru historické památky. Třetina stavby vyletěla do povětří. Nemůže nikoho utěšit, že spolu s antickými sloupy se zřítil i minaret, který si Turci na místě postavili, a do vzduchu letěl značný počet tureckých vojáků. Otázka po třech stech letech (přesně, 1987) je, jak sestavit zpět toto puzzle – je třeba enormní znalosti objektu i umělecké představivosti, protože původní podoba templu není zachována na fotografiích ani na detailních skicách. Navíc se některé jednotlivé bloky roztříštily na kusy. Článek popisuje specifičnosti stavby, její architekturu, výzdobu. Pokud je to část s plastikou, lze ještě uvažovat, kam patří například i podle rozdílných rozměrů sloupů na různých místech, nemá-li fragment nic dalšího vytesáno, je to dvojnásobně obtížné určit, kam patří. Všechno ještě komplikuje restaurátorský pokus athénského inženýra Balanose, který na přelomu předminulého a minulého století spojil jednotlivé části železnými svorkami, které mají jinou rozpínatelnou, a kromě toho jsou rezavé. Naštěstí Balanos zanechal nákresy, takže se tyto části nemusí nejdříve hledat. Antičtí stavitelé Iktinos a Kallikrates použili v pátém století před naším letopočtem minimum železných svorek na nadživotní skulptury Dia, Athény, Poseidona a dalších figur. Nyní se ovšem musí až deset tun těžké bloky nad sloupy nadzvednout, aby se mohly vyndat železné svorky Balanose. K tomu účelu byl uvnitř postaven jeřáb, a i jeho instalace nebyla jednoduchá. Nejdříve musela být vytvořena vrstva železobetonu, aby byla jeho váha rozložena na větší plochu. Beton se přitom nesměl spojit s mramorem, protože by ten byl při likvidaci poškozen, musela být vytvořena ještě jedna vrstva ze skleněných vláken. Jednoduché nebylo dopravit jeřáb na 156 metrů vysokou skálu do nitra historické stavby. Teleskopické rameno jeřábu lze vysunout z 12 na 39 metrů, jeřáb se otáčí na pětimetrovém podstavci, lana jsou co nejkratší, aby se bloky houpaly minimálně. Nejdříve se snesou části z architrávu, triglyfu a římsy, odstraní rezavé svorky a do zrestaurovaných otvorů nahradí dlouhými titanovými tyčemi, které jsou „na věčnost“, mají roztažnost stejnou jako mramor a jsou absolutně odolné vůči korozi. Všechno je pak uděláno tak, že ani těžké zemětřesení nemůže stavbu ohrozit.

Na obrázcích je vidět 12 metrů vysoká socha Athény, které v roce 435 po Kristu byla převezena do Konstantinopole a od té doby je nezvěstná, antické stavební umění: mezi jednotlivými bloky je jen malá škvírka, která takřka není vidět, před opětným vsazením na domýšlené místo jsou jednotlivé bloky očíslovány (stejně jako pak u drážďanské Frauenkirche). Co všechno se nemělo stát: fanatičtí raní křesťané neměli odvézt sochu Athény, Dia a Promethea a přestavět střed antického chrámu na kostelní loď, osmanští Turci neměli tento kostel přestavět na mešitu s minaretem, neměl zde řádit skotský lupič Lord Elgin – a konečně neměla stavbu zasáhnout řečená koule z děla. Pak by ještě po 2400 letech stavba byla dodnes neporušená. Přírodní síly by žádnou škodu nezpůsobily. Ničitel byl – člověk.

Díly, které chybějí, jsou dopravovány ze stejného místa, které bylo zdrojem materiálu pro chrám a propyleje, které k němu vedou, z 25 km vzdálené hory Pentelikon na severním okraji Athén. Tenkrát, za dob velkého Perikla, byla postavena speciální dráha, po níž rolovaly či se klouzaly bloky, tažené zvířaty hrubě opracované až na místo. Dodnes se tento mramor používá pro kostely, paláce a luxusní vily. Existují i jiná místa, např. na ostrově Paros nebo v severoitalské Carraře, kde je prvotřídní mramor. Ten carrarský zářivě svítí. Ale pouze ten pentesilejský získá během několika desetiletí ve slunci onu barvu podobnou světlému medu či alabastru, který dodává antickým reliéfům takřka dýchající živost. Ale i on má jednu nevýhodu. Je relativně měkký. A v dnešním smogu je to velký malér. Kysličníky síry, resp. vzniklá kyselina, rozežírají tento materiál, dnes už je možné pouhým prstem odlupovat jemná jádra z kamene. Nejvíce se to týká kyriatid. Už desetiletí hledají archeologové tekutinu, která by zabránila tomu, že se klasické tahy tváří soch změní v beztvaré masky. Nedá se nic dělat – originály se musí nahradit kopiemi, a ony samy jsou k vidění už jen v muzeu. Otázkou zbývá, co udělat s chybějícími sochami, které si odvezl skotský lord Elgin. Ten v roce 1816, když Turkové znovu obsadili Akropolis, předložil od sultána v Konstantinopoli dopis, ve kterém dostal povolení, vzít si několik kamenů s nápisy a figurami. Skot si vyložil dokument velkoryse. Vylámal 56 nejkrásnějších mramorových tabulí z vlysu, k tomu 15 reliéfů na metopách mezi triglyfy, na nichž byl znázorněn boj mezi olympskými bohy a giganty. A pak ještě pár soch. Všechno odvezl na sedmnácti lodích do Londýna. Dodnes je to to nejcennější, co může nabídnout Britské muzeum. Přes žádosti Řeků nejsou Angličané (vcelku i pochopitelně) nakloněni vrátit lup na své původní místo. Nabízejí „firstclass copies“.

 Bude stačit šedesát miliónů, které jsou uvolněny na rekonstrukci stavby? Každá kultura má stavbu, která je takřečeno inkarnací ducha vytesanou do kamene. I ne-křesťan pocítí při pohledu na pilíře směřující k nebi či v nádheře světla pronikající do prostoru chrámu barevným sklem rozety v katedrále v Chartres cosi z ducha, kterého chtěl vyjádřit její stavitel. Stejně tak před stupňovitou pyramidou v Boroboduru na Jávě, kde je na 1600 obrazových tabulích, užasne i ten, který není buddhistou, stejně tak jako ne-muslim na nádherném koberci v Modré mešitě v Istanbulu. Staří Helénové vybudovali větší a nádhernější chrámy než je Parthenon, na Sicílie, v Efezu nebo dokonce přímo v Athénách v Diově chrámu se sedmnácti metry vysokými korintskými sloupy. Ale žádný z těchto mistrovských děl nedosáhl té harmonie a bezchybné krásy jako ten, který byl zasvěcen Pallas Athéné. V tomto chrámu byly poprvé použity tím nejlepším způsobem zákony optiky, žádné jiné dílo antické architektury neobsahuje takový rozsah vybrané sochařské výzdoby. Zrození Athény, která vyskočí v plné zbroji z Diovy hlavy, vedle ní Prométheus, který spolu s Athénou vytvořil člověk, kentauři, již ne zvířata a ještě ne lidé, v jejichž chování je vyznačena i dvojitá povaha člověka, boj mezi Athénou a bohem moří Poseidonem. A uprostřed té vší nádhery stálo Feidiovo dílo, dvanáct metrů vysoká, obličej a ruce ze slonoviny a háv ze 1150 kilogramů čistého zlata, sama bohyně Athéné. Parthenon stojí za to zachránit.

Počasí není špatné jen na zemi / I když to rádi děláme, neměli bychom nadávat na počasí. Pořád tu je možnost vůbec přežít. Astrofyzikové se podívali na jiné planety sluneční soustavy.

Obrázek Venuše: hustý vzduch a vedro 500 stupňů – peklo pro každý život. Na rozdíl od Země, kde jsou stovky zdrojů, satelity, síť meteorologických stanic, simulované počítačové modely atd., o jiných planetách nemáme příliš zdrojů informací. Podstatné jsou různá doba rotace planety, ovzduší, vzdálenost od Slunce atd. Na Merkuru je neúprosný sluneční svit, protože jeho povrch je bez mraků, den trvá 88 pozemských, takže teplota vystoupá na 430 stupňů, v noci pak klesne na minus 200 stupňů. Podobné je to na Měsíci, i když tam den trvá „jen“ 14 pozemských. I to stačí, aby teplota stoupla na 120 stupňů, zatímco v noci je minus 190. Na Venuši, jak zmíněno, jsou podmínky ještě horší, způsobují je naopak husté mraky v kilometr silné vrstvě a vysoký tlak, který odpovídá na povrchu planety tlaku, jaký by na Zemi byl v moři v hloubce 900 metrů, takže je tu „hustý vzduch“. Olovo a cín by se tu roztavily. Máme měření několika sond, které pronikly mraky. Pak tu také je neustálý silný vítr, ve výšce 60 km dosahuje rychlosti 470 km/hod. Souvisí to s opačnou rotací planety – Slunce tam vychází na Západě. Na Marsu, „červené planetě“ už stojí vysloužilé měřící stanice, takže máme také představu, jak to tam vypadá (1976, Viking 2). Průměrné teploty v létě minus 55, v zimě minus 140 stupňů. Atmosféra je řídká zhruba jako u nás ve čtyřnásobné výšce Mount Everestu. Lehké až střední větry ženou mraky nad povrchem Marsu, vznikají pískové duny, které jsou ale o silných bouří, které zvednou písek až do 40 km. V devadesátých letech se na planetu chystá „auto“, které zjistí komplexněji, jaká vlhkost, tlak atd. na Marsu je.

Dvě velké planety Jupiter a Saturn mají obrovskou gravitační sílu. Přitom je ale povrch Jupiteru tekutý vodík. Obě planety, ačkoli jsou vzdálené hodně daleko od Slunce, mají dvojnásobně velkou vnitřní teplotu, než jakou dostanou z centra sluneční soustavy. Také zde jsou obrovské bouře, v některých zónách až 350 km/hod., na Jupiteru je i jednoduchým dalekohledem viditelný mohutný cyklón na jižní polokouli, který má rozsah 40 000 kilometrů délky. Bouřky na rovníku Saturnu dosahují dokonce rychlosti 1600 km/hod. O počasí na posledních dvou planetách toho víme už jen velice málo. Jsou to ledové tekuté koule, jejich atmosféra sestává z vodíku a metanu a má modrozelené vrstvy mraků.

V jednom článku se klade otázka, která je možná aktuální i v Čechách o dvacet let později. Totiž, zda je ještě relevantní vyzbrojovat armádu tanky. Za pořízení jednoho tanku jde ze státního rozpočtu několikamilionová částka (v markách, tj. u nás stamilionová), struktura vyzbrojení se ovšem od druhé světové války podstatně změnila – je popsáno, jaké prostředky jsou dnes k dispozici (ve zkratce, za války byly „pancrfausty“,  pancéřové pěsti, u nichž střelec riskoval život, dnes jsou vyhledávací systémy, které najdou tank na dálku a jsou schopny ho zneškodnit. Následuje pak podrobnější srovnání tanků z války a současných (už jen rychlost pohybu je několikanásobná, nemluvě o osazení zbraněmi).

Podobně jako v řadě dalších čísel je zde (i obrázek na titulní straně) věnován jeden z článků seriálu o tom, jak se ze zvířete stal člověk. Zde konkrétně, jak to je s „lidskýma“ nohama našeho prapředka „Lucy“. Po úvodním konstatování, že důkaz vývoje života je skutečnost, že všichni živí tvorové, dokonce i bakterie a rostliny, mají podstatné stejné chemické složení a dědičnou substanci v molekulách DNA, se věnuje novým nálezům paleontoložky Mary D. Leakey, která našla v sopečném tufu v oblasti Laetoli v Tanzánii otisky stop, „Footprint Tuff“, z nichž je zřejmé, že se dotyčná bytost chodila „po dvou“. Slabina věci je, že není kostra tohoto zvířete, našeho předchůdce. Zhruba ve stejnou dobu ale Američan Donald Johanson našel v Etiopii v sedmdesátých létech adekvátního předka, kterého nazvali – protože při práci poslouchali písničku od Beatles „Lucy in the Sky with Diamonds“ (to je mimochodem ta, co v ní interpreti viděli akronym halucinogenní látky LSD) – jako Lucy. Našla se lebka, asi 100 zubů, fragmenty kostí nejméně třinácti jednotlivců „první rodiny“. Tyto bytosti byly malé, něco málo přes metr, vážily 30 kg, větší 50 kg. Probírá se vysvětlení, k čemu potřebovali chodit: potřebovali volné ruce, aby mohli nést své malé potomky na velkou vzdálenost, když provázeli stádo jiných zvířat. To gorily nemohly. (V taxonomii patří k téže čeledi „lidem podobných“ rody goril, šimpanzů, orangutanů a člověka; je to ještě komplikovanější - rozdělení na „vyšší“ skupinu Hominidae/hominoidi, tj. „lidem podobní“ a „nižší“ Hominidé „lidského druhu“, tady v tomto článku se také říká „orangutanům podobné“ – Pongiden, tj. šimpanz, gorila a orangutan, a gibbon a siamang jsou řazení do další zvláštní skupiny.) Pak je tady obrázkový rodokmen, ve společné linii je starší Ramapithecus, kde se linie rozdvojují, jedním směrem Australopithecus (Lucy), druhým Homo habilis. U obrázků lebek je vedle Homo erectus („raný člověk“, překlad latinského je samozřejmě člověk vzpřímený, objem mozku 1050 cm²) Homo sapiens („moderní člověk“, objem mozku 1700 cm².  (Ještě bych si potřeboval udělat pořádek v pojmech „lidoopí“, „opolidi“, „poloopice“.)

Takřka v každém čísle je nějaký článek, zařazovaný do oblasti, nazývané „vědy na pomezí“ (Grenzwissenschaften). Jimi jsou chápány mystika, okultismus, teosofie, new age, parapsychologie, mytologie či „hádanky“ všeho druhu v různých souvislostech. Také zde je položena otázka, zda v lidských snech  je zachováno cosi z před narozením člověka – jsou tu obrázky světa jako želvy, jak si ji představovali staří Indové, Nostradamovy předpovědi třetí světové války, fotka Heleny Petrovny Blavatské, která věřila, že zná „prapaměť“ lidstva, C. C. Junga s jeho archetypy, britského astronoma Hoyle, který vymyslel „supermind“, vědeckou vizi Boha, filozofa Leibnize s jeho zrcadlením univerza v lidské duši atd.

Na druhé straně tu jsou podrobné články o úložištích kosmického odpadu, o komputerové grafice (Na co člověk potřebuje 16,7 milionů barev?), o robotech v zemědělství, o strategiích úspěchu.