Orhan Pamuk / Sníh

Když asi na třetí straně začátku románu Sníh (druhé straně první kapitoly s podtitulem Cesta do Karsu a předchozí jedné straně úvodních mott) vystoupil vypravěč, který ještě neprozradil, že jeho jméno je identické s autorem, s tím, že využije skutečnost, že si hlavní hrdina románu básník Ka, skutečným jménem Kerim Alakuşoğlu, právě zdříml v autobuse směřujícího do dějiště románu, a představí ho („tiše si o něm prozraďme pár informací“), s jistou nevolí jsem se začal obávat, že turecký autor, nositel Nobelovy ceny, je z nějakých důvodů v zajetí zastaralých vypravěčských postupů, v evropské literatuře obvyklých v minulých staletích, ale také v některých starých orientálních literaturách. Toto jisté rozladění mi potvrdil pocit jakési rozvleklosti textu či dojem, že se některé věci zbytečně opakují, nebo snad neuspořádanosti, byť jsem si nebyl jist, zda něco z toho nepřipadá na vrub mé vlastní nepozornosti či překladu originálního textu (Petr Kučera), ale i zběžné přehlédnutí postřehů kritiky, v některých případech komentujících román podobným způsobem. Nenechal jsem se nicméně odradit, podporován myšlenkou, že i Dostojevskému či Balzakovi vytýkali špatný styl (ten druhý si jej osvojil psaním tuctových románů na objednávku, ještě předtím, než se pustil do svého vlastního díla, jímž se pak proslavil) a četl dál.

Zmíněný pocit „epické šíře“, kterému čtenáři mé generace, přece jen zvyklí buď na „avantgardní struktury“, úspornost výrazu a v důsledku toho i „tenkých knížek“ (vím, že dnes panuje naopak návrat k „tlustým“ knížkám, košatým příběhům atd., což „akčnost“ textu ovšem nemusí vylučovat), se postupně vytrácel někdy od poloviny knihy, ale především od okamžiku, kdy autor „prozradil“, že je, coby „Orhan“ rovněž postavou knihy, vypravěčem i autorem, a posléze, že básník Ka je jeho dávný přítel, a dokonce, že se vydal na pátrání po stopách toho, co se vlastně přihodilo – jak došlo k třídennímu „divadelnímu“ převratu a dalším událostem po návratu Kaa do Frankfurtu, kam jako politický exulant emigroval, a odkud se vrátil do Turecka, aby pátral po podivných sebevraždách „šátkových“ dívek, ale ve skutečnosti, aby se setkal s láskou svého života, dívkou İpek .

Teprve postupně mi začalo docházet, že autor má všechno velice důkladně promyšlené, že stejně jako skutečný Orhan Pamuk a literární postava „Orhana“ jsou na jakémsi rozhraní reality a fikce, je tento takřka mystický vztah vytvářen strukturou příběhu na jedné straně a strukturou básní, které na Kaa „přicházely“ v nejrůznějších okamžicích pobytu v městečku Karsu, kde se celý hlavní příběh odehrával, dokonce třeba v takových detailech, že ze z uspořádání sněhové vločky, do jejíhož tvaru jednotlivé básně zapadaly, autor vysoudil, jak se hrdina příběhu zachoval v dost podstatné události (İpek, která s ním měla odjet do Frankfurtu, totéž vycítila intuicí – můžeme dodat, že básnické vědomí je právě s ženskou intuicí téhož rodu). Než budu pokračovat v těchto „meta-souvislostech“, poznamenám jen, že na hraně obou světů, tohoto a „onoho“ se ve svých románech, byť trochu jinak, pohybuje třeba i japonský spisovatel Haruki Murakami.

Nu a mohu zopakovat, co už se můžeme dočíst na různých adresách v popisech románu, a co navazuje i na řečené v tomto příspěvku. K oněm dalším významovým plánům, které jsou „nad“ vlastním příběhem, ale s ním se i v nejrůznějších aspektech propojují, patří skutečnost, že jméno „Ka“, zkrácené ze jména občanského, je „náslovným rýmem“ (asonancí) jména města (a můžeme si vygooglovat, že i řeky) Kars v Anatolii, tedy severním Turecku, ale také (a to už překladem pochopitelně zanikne) se slovem „Kar“, což je v originále slovo pro titulní slovo Sníh. Naopak „sníh“ je nejen oním dějovým prvkem, který uzavírá – coby sněhová kalamita – celý příběh do zvenčí nepřístupného „ostrova“ (neprůjezdnost je ale oboustranná), když sníh roztaje, může zasáhnout armáda a zvrátit události (odstranit vše, co souvisí s převratem), melancholickou kulisou, odkazující k vrstvě vzpomínek hlavního hrdiny, ale zároveň názvem básnické sbírky, z níž ovšem po ztrátě jediného originálu zůstanou zachovány právě jen ony poznámky s grafickým obrazcem sněhové vločky. Skutečnost, že název „Sníh“ je tady přítomen dvakrát a má navíc takovou váhu v dalších významových vrstvách, je pro Pamuka charakteristický. Stejně jako jména „Ka“, „Kars“, „Kar“, případně narážka na „K.“ Franze Kafky (s ním má velmi mnoho společného) nalezneme v jiném Pamukově románu, v Novém životě, knihu s tímto názvem, která dále odkazuje k evropské literární historii, totiž k deníku Vita Nuova renesančního básníka Dante Alighieriho.

Klíčová otázka, k níž směřuje tento román možná ještě výrazněji než jiné Pamukovy knihy (možná také proto, že je ze současnosti), je otázka „zde“ a „tam“ (už jsem zmiňoval tento a onen svět atd.), jinak – v kulturní rovině – Západ a Východ, náboženství a bezvěrectví atd. atd., jiným výrazem: otázka identity. Městečko Kars, kde se příběh odehrává, je 1) vzdáleno od Istanbulu (tj. kontrast metropole a provincie) a především 2) městečko v horách blízko hranice mezi Tureckem a Arménií, kde ale historicky „prošly“ nejrůznější kultury, také ruská (bylo součástí Ruska), ázerbájdžánská, kurdská… To vše se v románu zmiňuje. Dovolím si přirovnat (i když je to nesrovnatelné) s oblastí na severu Moravy (ve Slezsku), kde mi kdysi jeden člověk řekl: „My jsme nevěděli, komu vlastně patříme.“ („Páni“ byli Poláci, pak Němci – Hitler, pak území připadlo Československu.) A Kars bylo tedy město v době převratu uzavřené, v němž se ukazovaly modelově všechny aspekty Turecka, a zároveň otevřené.

V době nedlouho poté, co Sníh vyšel, byl Orhan Pamuk ve své vlasti obviněn z urážky turectví. Soud se sice nekonal, ale je to příznačné. To, co právě Sníh velice výrazně řeší, je právě vztah mezi Západem a Východem. Z našeho pohledu jsme mohli vnímat Turecko buď jako zemi, z níž do Evropy (zvláště do Německa) od šedesátých let přicházeli chudí „gastarbeitři“, nebo jako zemi skvostných orientálních památek (a to, i když především, nejen v Istanbulu). Už v tom je rozpor, z pohledu Turecka, které se dnes snaží stát se součástí Evropské unie na jedné straně, na druhé straně má obavu ze ztráty své kulturní historie, je to hodně „žhavá“ otázka. A spisovatel se k ní v románu – z mého pohledu, který jsem na začátku této úvahy zmiňoval – až umanutě vrací v motivu „šátkových“ dívek. Onu umanutost jsem ale posléze pochopil – jako naléhavost člověka, pro jehož národní společenství je to opravdu něco zásadního.

Souvislosti románu s celým kulturním kontextem, ale i společenskými osudy země jsou zřejmější po přečtení textů, které jsou pod tímto textem v odkazech. O Pamukovi se tu hovoří jako o spisovateli, který píše jakožto první Turek „postmoderní literaturu“, o jeho cestě „od historie“ k „politice“, jsou tu i jeho vyjádření při návštěvě Prahy na Festivalu spisovatelů. V každém případě se tu otevírá prostor, který jsem se pokoušel rozevřít z oné druhé stránky textu svého čtení, který ale má rozměry tuto prvotní úvahu podstatně přesahující.

https://www.iliteratura.cz/Clanek/24163/pamuk-orhan-snih

https://cs.wikipedia.org/wiki/Orhan_Pamuk
https://www.advojka.cz/archiv/2006/42/nenaideny-turek
https://www.advojka.cz/archiv/2006/4/turecka-postmoderna
https://art.ihned.cz/c1-59730990-orhan-pamuk-rozhovor-festival-spisovatelu-praha