Nové jízdní řády

Prolog
Člověk to vnímá většinou jen jako jakési pozadí, respektive to vůbec nevnímá. Změny v jízdních řádech vlaků. Spíš si, pokud to vůbec zaregistruje, ironicky posteskne, že se bohužel za ta léta nic nezměnilo. Dávám vždycky za příklad, jak jsem coby dítko s babičkou jezdil každý rok na prázdniny do Bílého Potoka pod Smrkem, vstávali jsme kolem sedmé hodiny ráno, protože vlak odjížděl z Jičína pár minut po osmé. V Turnově, v Liberci a v Raspenavě (poprvé, neznalí tras, jsme zbytečně jeli až do Frýdlantu) se přesedalo s přestávkami jedné či dvou hodin, a protože teta, k níž jsme jeli, bydlela ještě o možná dvacet minut pěší chůze dál, zatímco vlastní nádraží Bílý Potok se vlastně nachází ještě na území Hejnic (fascinující místo „konce světa“, poslední metry kolejí zde končí před vzpínající se skálou), byli jsme v půl jedné vesele na oběd. Takže pětasedmdesát kilometrů, které jsem později, když jsem měl auto, urazil zhruba za hodinu a půl, trvaly vlakem s řečeným přesedáním přes čtyři hodiny, takřka třikrát déle. A co se za ta léta změnilo? Už to nesleduju, ale dlouhá a dlouhá léta nic. A nic na tom nemění, že už ony původní tratě byly z hlediska Jičína nešťastně volené, protože prostě v dobu, kdy se budovaly, jičínští radní zaspali a tratě města, které ještě v devatenáctém století bylo sedmé největší v zemi, vedly jinudy. A v Technickém magazínu jsme si, ještě za „socialismu“, četli o novinkách na poli železniční dopravy, vlacích s třistakilometrovou rychlostí za hodinu, pravda na hlavních tratích. A Holandsku jsme si mysleli, jak dlouho pojedeme osmdesát kilometrů, tedy právě zhruba takovou vzdálenost, jako je z Jičína do Bílého Potoka, a byli jsme překvapeni, když to trvalo něco málo přes půl hodiny. Musí se uznat, že tam „nemaj kopce“, přesto…

První jednání
Včera byl v České televizi a v novinách velký povyk, že nastává změna jízdních řádů, očekávaly se problémy, jak se podaří všechno skloubit. Už několik posledních let se daly tušit nějaké změny, na jaře se hovořilo o tom, že v rámci úspor budou rušeny některé prodejny jízdenek, v létě jsem to skutečně zažil v Liberci, kde jsem si lístek do Drážďan (jel jsem soukromou společností) koupil až ve vlaku. Pravda, mohl bych nyní nadávat pro „zastaralost“ sobě, neboť studenti si dnes rezervují a kupují lístky přes internet, nicméně nad faktem, že na jedné cestě na území Moravy (přesně si to nepamatuju) bude od nového jízdního řádu cestující potřebovat tři různé jízdenky, protože pojede na třech různých linkách, nyní provozovaných nikoli Českými drahami, ale třemi různými společnostmi, můžeme jen kroutit hlavou.
Skoro jsem u té televize křičel, když reportér oznámil, že řešením by byla tzv. národní jízdenka, platná pro všechny tyto případy. Prý se plánuje na příští rok, vlastně už měla být letos, ale holt „se to nestihlo“.  Známe to ostatně z protahujících se termínů oprav na dálnicích, ale vlastně u čehokoliv, jsou čestné výjimky. A proč jsem křičel? Před těmi třiceti lety (zhruba, nedokážu to z hlavy říci na rok přesně, vím jen, že to byl jiný případ, než ona půlhodinová cesta vlakem) jsme jeli s kapelou hrát do Holandska, a Karel Jakubů, který tenkrát studoval dopravní fakultu, se vypravil ve Wijku v úředních hodinách na magistrát, že se zeptá, jak to tam tedy vlastně dělají. To byla doba, kdy se houfně rušily tratě v pohraničí, všichni chtěli všechno privatizovat (ta posedlost postihovala, abychom byli spravedliví, i mnohé země v Evropě, konkrétně i železniční dopravu v Německu), v některých spojích pravda seděli v několika vagonech, jak jsem pozoroval tři nebo čtyři cestující.
Nu a co Karlovi ochotný úředník, nadšený tím, že se někdo zajímá, prozradil? Nevím, zda to budu umět reprodukovat přesně (a tedy pravdivě), ale v duchu věci nejspíš nechybím. Stát (!), onen u nás v tu dobu vedoucí politickou stranou proklínaná instituce, která „neumí nic řídit“, a pokud by měl někdo jiný názor, chtěl by navracet „staré pořádky“, v kapitalistické zemi na severu rozhodl, které tratě bude provozovat, v jakém režimu – včetně jízdních řádů, ale dokonce i cen jízdenek (kolik bych těch vykřičníků musel napsat?), a na soukromé firmě záleželo, zda se uvedené tratě za těchto podmínek (myslím, že to probíhalo burzou) ujme, a bude jezdit tak, aby měla zisk.
Takže můj závěr je jednoduchý, zvláště v souvislosti s bezbřehým slavením třicátého výročí Listopadu. Svoboda, demokracie, výborně! (Ovšem, že bych se ani já nechtěl vracet, s tehdejším režimem jsem si užil také své, i když se tím příliš neoháním.) Ale kde je (na jazyk se mi vnucuje Šabachův jazyk, ale nepoužiju ho) proboha těch třicet let? Máslo si sice koupíme za (nominální) cenu jako v Německu, nicméně (abych dal ještě jiný příklad, už před těmi třiceti lety měli Němci „občanky“ se všemi pro úřady potřebnými digitálními údaji, zatímco já jsem při poslední výměně občanky dostal jakési číslo pro dobu, až to budou u nás zavádět, což je ovšem zatím v nedohlednu), co jsme celou tu dobu dělali? Odpovídat raději nebudu.

Druhé jednání
…