Nová nůše pohádek

Nová nůše pohádek
Vyřazeno

Titul Nová nůše pohádek vysvětluje Helena Šmahelová, která uspořádala tento svazek, v Předmluvě odkazem na Karla Čapka, jenž v roce 1918 a 1919 vydal dva svazky nazvané Nůše pohádek, v nichž zveřejnil pohádky českých autorů z přelomu 19. a 20. století, včetně svých a svého bratra. Šmahelová píše o pohádkách jako „klíčích k vrátkům […] do moderní české literatury“, jako hodnoty uvádí vedle množství příběhů i „touhu po sociální spravedlnosti, lepším a svobodnějším světě a důstojných vztazích mezi lidmi“ či „ryzí krásu slova, jadrný smysl pro humor i básnickou představivost“. Můžeme se vším souhlasit, i když můžeme tušit, že za první z uváděných hodnot, kterou jistě v určité podobě pohádky obsahují, je dobová poplatnost ideologii, daná rokem vydání (1980).

Ta se žel propisuje do zařazení a řazení vybraných pohádek, mezi nimiž je první v pořadí uvedena pohádka Heleny Malířové Paleček hrdina, Důlní inženýr a zlatá muška Marie Majerové či Terezka a skřítek Václava Řezáče, a i když lze hovořit o obecně lidských hodnotách, perspektiva, kterou realizace záměru sestavit po sto letech novou nůši pohádek, je v dnešním pohledu na svět prakticky nepřijatelná, což knihu řadí z dalšího z aspektů (nebudu vyjmenovávat všechny, které jsem v předchozí řadě již uváděl) do projektu „Vyřazeno“. Ovšem, na druhé straně jsou v souboru skvosty, které stojí za to naopak i po oněch letech přečíst, zvláště proto, že se zase o nich příliš nemluví.

Pohádka Heleny Malířové, levicově orientované spisovatelky a novinářky, zakládající členky Komunistické strany Československa, která je z dějin české literatury známá také jako partnerka Ivana Olbrachta, má sice některé rysy, které ji opravňují řadit k tomuto žánru, tedy především motiv palečka a obra, jakož i zázračné proměny (několika proměn) velikosti obou hlavních postav, Palečka a trpaslíka, zakletého nápadníka krásné dívky, kterou mu uloupil král, a jemuž Paleček pomůže. Nicméně cosi tu na pohádkovosti chybí, je tu jednostranně jeden zlý král se spojencem kouzelníkem a žádný dobrý, jsou tu jen vykořisťovaní dělníci a dělnice, a především tu není v Palečkově postupu ona trojice činů, která patří k pohádce, zkrátka cosi tu čpí a ve mně se cosi nepohádkově ježí.

Ovšem, motiv „palečka“ coby toho malého, který zvítězí nad větším a mocnějším, je přítomen už ve starých kulturách (David a Goliáš) a je přítomný i u Jiřího Wolkera, jenž je autorem následující pohádky O kominíkovi. Ovšem, i u pozdějšího proletářského básníka najdeme v jeho první, ještě „neproletářské“ sbírce Host do domu proslulé verše „Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě“ (báseň Pokora), které ovšem mají jiný významový kontext než boj proti obrům. Pohádka O kominíkovi patří k zamýšlenému většímu souboru (O milionáři, který ukradl slunce, O kominíkovi, Pohádka o listonošovi), Wolkrovy pohádky jsou zasazeny do moderního civilního prostředí. A pro mě jsou především (jakkoli je třeba pohádka O milionáři, který ukradl slunce opravdu „proletářská“) jaksi čisté, je v nich cosi ryze lidského, nikoli „třídní nenávist“. A tato pohádka je až civilní příběh, krásný také tím, že pracuje s motivem knoflíku jako tradičního symbolu štěstí.

Velká kočičí pohádka Karla Čapka je klasika, stejně jako Povídání o pejskovi a kočičce Karlova bratra Josefa Čapka.

Václav Říha, možná známější pod pseudonymem Václav Tille, knihovník, pedagog a literární teoretik, jenž se zabýval pohádkami jako vědeckým tématem, a také autor několika pohádek, z nichž nejznámější jsou Zvířátka a Petrovští (a pozor, v oblasti literatury pro děti a mládež máme ještě jedno podobné jméno, Bohumila Říhu, autora Honzíkovy cesty), je ve výběru Heleny Šmahelové zastoupen pohádkou Ach. V ní je zaklínadlem jména otroka toho, kdo vysloví jeho jméno shoda slova s povzdechem, kterým si posteskne Martin na své cestě za štěstím, na základě čehož mu Ach musí sloužit a poskytnout vše, čeho se mu ráčí. Vše je tu pohádkové, devět rakví, kouzelný osvětlený zámek, šaty jako princ, které od Acha Martin dostane, aby mohl vstoupit do královského města, nové je, jak omezené je kouzlo a jak v určitém okamžiku pomine, totiž když Martin Acha propustí, veškeré jeho postavení pomine, drahý šat, vojsko atd., nicméně je tu opět pohádkový konec, tedy happy end, když se prostřednictvím kouzelného pergamenu vše Martinovi vrátí. A je tu ještě mnohé, například zviditelnění kouzelného zámku poté, co Ach dotrhá devíti tisící devítistý devadesátý devátý střevíc. Okouzlující pohádka.

Následuje Můj tlustý pradědeček a loupežníci Josefa Čapka, další klasika, kterou nalezneme v různých jiných výborech čapkovských pohádek.

Vojtěch Martínek, severomoravský básník a ruralistický spisovatel (autor dokumentární trilogie Černá země či další trilogie Kamenný řád, obojí bylo předlohou k televizním seriálům) psal také pro děti, z jeho pohádek byl vybrán Pták Žal. Vypráví o rozmařilé princezně, která se rozhněvá, když si dovolí kolem jejích oken proletět prát, a ptáku Žalovi, který způsobí její neštěstí, když přijde o tři syny, a ovšem také ji přivede k uvědomení si a poznání, co je to „žal“, na konec pohádka dobře skončí, když se se svými dětmi setká.

Také v pohádce Marie Majerové Důlní inženýr a zlatá muška jde o poznání dvou dětí, chlapce Ludvy a dívky Jelušky, když se s nimi kouzelný pán vznese a ony vidí svět seshora, nicméně toto poznání je ryze ideologického charakteru, totiž toho, jak vypadá svět „chudobných“ a bohatých (pán se jmenuje „život“, jak prozrazuje v poslední větě, psáno s malým počátečním písmenem). A k tomu ještě ten jazyk, skoro jako z devatenáctého století. No nic, to je halt Marie Majerová, která se po Únoru nechala vodit jako ikona socialistického umění po různých oficiálních místech. Nicméně její prvotina, román Panenství se mi docela líbil.

Na pohádku Jiřího Mahena Račí princezna jsem byl zvědavý z několika důvodů. Jednak jsem se Mahenem zabýval ve své druhé diplomové práci a v té době jsem přečetl prakticky celé jeho dílo, jednak je jméno Mahen pseudonym (vznikl tiskařskou chybou, kdy „u“ ve jménu horníka Maheua v Zolově Germinalu, které si Antonín Vančura vypůjčil od francouzského naturalisty, bylo vytištěno obráceně, tedy jako „n“), a příbuzný Vladislava Vančury (dědové obou spisovatelů byli bratři), a tedy stejně jako jeho bratranec pocházel z Čáslavi stejně jako můj rod (archeolog a numismatik Kliment Čermák, sochař Jaromír Čermák), nu a v této knížce jsou rovněž oba přítomní, totiž na jejím konci je slavná pohádka Kubula a Kuba Kubikula.

Překvapením pro mě bylo, že novátor Jiří Mahen (podle jeho prózy Husa na provázku dostalo jméno brněnské avantgardní divadlo) napsal pohádku, která nepřevrací tradiční formát tohoto žánru, naopak jej v mnohém dodržuje – tři synové, cesta nejmladšího za princeznou, pomoc ptáků a ryb při třech úkolech, zadaných mu matkou račí princezny, předtím dlouhá cesta s noclehy u babička a poustevníka, opakování jejich formulací, když ho nechtějí u sebe nechat přespat, protože se prý kolem potulují „všelijací lidé“ atd. – na druhé straně tu přece jen jsou jisté inovace, především proměna, která je v žánru klasické literatury označována jako Bildungsroman, zde zrání původně neduživého chlapce s hrbem a skřehotavým hlasem při zadaných úkolech, totiž vybudování zahrádky u babičky a kapličky u poustevníka, po jejichž splnění princi, nyní muži se statnou postavou a krásným hlasem, ukážou cestu. Coby někdejšímu čtenáři Mahena mně nemohla uniknout také souvislost s jeho tématy, na jedné motivem vzpoury (bývá řazen k tzv. generaci  buřičů), na straně druhé „rybím-mořským“ tématem (je autorem Rybářské knížky).

Salva, pohádka J. Š. Kubína, mě samozřejmě zajímá rovněž mimořádně, autor je původem z Jičína, tedy z města, ve kterém prožívám většinu svého života. Ještě předtím tu ale je Zahradník Hejduk od Jarmily Glazarové, jejíž osobnost je ovšem také spojena s Českým rájem. Před Hejdukem, mužem, jehož život byl spojen s lesem a zahradou, stálo existenční rozhodnutí, zda živořit v místě, které měl rád, nebo je z těchto důvodů opustit. Nakonec se podařilo obtížnou situaci vyřešit a podle Fouska, který se namočil do modré barvy, otevřít Zahradnictví U modrého psa. A teď už ke Kubínovi: Salva je princezna, již matka nechce vydat žádnému nápadníkovi, všichni dosud přišli o hlavu. Královští rodiče proto nechtějí dovolit Jarošovi, aby se vydal na cestu a ucházel se o ni, raději by ho otrávili, Jaroš ale víno z poháru vyleje za sebe, kobyla, na které sedí, pojde, a pojdou i vrány, které se na mršinu vrhnou. Jaroš pak dvě vrány upeče a nabídne loupežníkům, kteří jej chtějí v lese zahubit, také jejich je to konec. Když pak matka Salvy dá Jarošovi tři úkoly, pomůže mu lokaj splnit první, když zachytí kávovou lžičku padající do hluboké studně, i odhalí, kde Salva prodrala velké množství střevíčků, totiž v tanci s čerty, a přinese i důkaz, když královna kouzelnice („čárovna“, Kubínův jazyk je rovněž pohádkově originální) nechce věřit (uřízne čertům jazyky). Třetí úkol, hádanka, „jedna zabila dvě a dvě zabily dvanáct“, již je pro Jaroše hračka, otrávené maso z kobyly zabilo vrány a ty dvanáct loupežníků.

Jak Malý Bart vyzrál na lupiče českého spisovatele Františka Kožíka (autor slavných románů Největší z pierotů o herci Deburauovi, dále o Komenském, Mánesovi, Cervantesovi, Hančovi a Vrbatovi, Zápotockém),  je originální jiným způsobem, je zde cosi ve fabuli moderně „převráceno“, totiž Bart, tedy Bartoloměj, je rozpustilý a nadělá hrou na nezvedeného a rozmazleného kluka (pěkný motiv pro děti, jimž se pohádka vypravuje, říkám si pokradmu) lupičům, tedy „gangsterům“, takovou paseku, že jej raději vrátí. Neustále naopak zvyšuje částku, kterou rodiče prý vlastní, zvyšuje sám v milionech výkupné, komolí neuvěřitelně jméno… je to zábava. A největší prospěch měly z příběhu děti, totiž když se stalo, že některé lupiči unesli s představou požadovaného výkupného, rychle jej zase pustili v okamžiku, kdy řeklo, že se jmenuje Bartoloměj Lamb.

O třech zlatých kočkách je pohádka dnes snad už zapomenuté spisovatelky a političky Boženy Vikové-Kunětické, o třech kočkách, které měly hraběcí život, kuchaře Matějíčka a poklízeče Václavíčka, a když hraběnka zemřela, zdědily zámek, ale žily v té zlaté kleci, řečeno obrazně, a přestaly žrát – teprve když objevily existenci myší, dalo se vše do pořádku.

Pohádku Tereza a skřítek napsal Václav Řezáč, vedle Jana Drdy jedna z „opor režimu“ po druhé světové válce (román Nástup), je ale i autorem pozoruhodných psychologických románů (napsaných ve čtařicátých letech), a pro děti napsal již ve třicátých letech dvě svého času úžasné knížky Kluci, hurá za ním a Poplach v kovářské uličce. Děj pohádky vychází ze skutečnosti, že malá holčička je pořád sama a i služka Háta ji odbývá, a tak se v její fantazii zrodí skřítek a další příběhy. Stojí za to citovat: Na otázku, kde se tu vzal a odkud přišel, skřítek odpovídá: „Kde jsem se vzal? Nu, objevil jsem se. Odkud jsem přišel? To bych sám rád věděl. Kde bydlím? Ve tvé obrazotvornosti. A co dělám? Udělám všechno rozumné, co si budeš přát.“ Skřítek tedy bydlí v dívčině obrazotvornosti, podobně, jako je deklarován Vančurův Barbucha jako výsledek medvědářovy představivosti. A co je to obrazotvornost? „To je nejkrásnější země na světě. Květiny v ní nejvíce voní a ptáci nejlépe zpívají. A tane se v ní všechno, nač si pomyslíš.“ A když už se rozhlížím, mám na mysli Nekonečný příběh Michaela Endeho s představou země Fantazie, kterou ničí kamenožrout, a kde je přežití světa Fantázie a skutečného světa na sobě závislé. Také v Řezáčově pohádce skřítek Terezu nabádá, ať nedupe a utiší se, jinak by musel zmizet. A pohádka je také „o zvířátkách“, tentokrát o krásném lvu s hustou hřívou.

S zlatými kočkami, které nežily v přirozeném světě, ale byly uzavřeny na zámku, má určitou podobnost Pohádka o princezně, které nesměla na slunce Viktora Dyka (mj. současníka Jiřího Mahena, z jeho díla připomenu baladu Milá sedmi loupežníků, téma celé generace, Mahenův Jánošík, později Olbrachtův – ten je mladší –  Nikola Šuhaj loupežník, novelu Krysař). Moment životodárného slunce, které princezně upřela jedna ze tří sudiček, je nakonec naplněn (také jedna „vzpoura“ proti pohádkovým pravidlům), neboť nemůže být, jak zpívá zamilovaný zpěvák, být žádnému živému tvoru být odepřeno (připomeňme, že literárním programem „generace buřičů“, k nimž patřil také Fráňa Šrámek, byl „život“), a ze Sněhové vločky se stala Ohnivá růže.

Proti pravidlům pohádky je také Pohádka se špatným koncem Vladimíra Neffa (proslulého pentalogií o pražských měšťanských rodech Nedobylů a Bornů). Kouzelný stařeček neuspěje, když změní kominíkovi Sazivci sen, když jej změní vždy na opačný, než co se mu přiházelo ve dne. Když byl kominík chudý a trápil se, že i ve snu musel čistit komíny, vyhověl mu stařeček, aby měl sen, že je bohatý, když pak zbohatnul, byl ve snu chudák a zase byl nespokojený, posléze opět zchudnul, a protože stařeček „doopravdy odešel do říše svých otců“, neměl mu nakonec kdo sny změnit, tedy pohádka má špatný konec.

Předposlední pohádka je O střevíčku diamantovým, jejím autorem je Jaromír John. A zase jej tu jedno téma, které se v pohádkách opakuje. Hamižnost (a čtu u ní teď také u Balzaca, u Stendhala a řady dalších).

A na závěr Kubula a Kuba Kubikula. Snad není třeba ji převyprávět, je dostatečně známá. Jen poznamenám něco k „mému“ tématu, kterého jsem si všiml, totiž dvojení. Jednak už ta jména, která se takřka pletou (a Vančura k tomu, jak se pletou, také přičinil poznámku), jednak na závěr ona kouzelná metamorfóza strašidla v pejska. Ale je toho více, již ve Vančurově vyjadřování bychom běžně asi přehlédli třeba větu „Kubulo sem a Kubulo tam“ medvědáře, zatímco medvěd „ne a ne postát, ne a ne si utřít hubu, ne a ne se dát vyhřebelcovat a vyčistit uši, s jídlem to bylo pramizerné a o koupání ani řeč,“ kováři byli před sto lety „mračouni a nemluvové“. Shromáždění obyvatel Vařeček a Hrnců se v jednu chvíli rozdělilo „na dva tábory“. Dalo by se vypsat množství dalších příkladů, uvedu jeden nejočividnější: „Tu k němu přišli dva sedláci a dva chalupníci, dvě baby a dvě mladé holky, dva oráči a dva kramáři, jeden hostinský a kostelník v zastoupení duchovenstva, a ti lidé […].“ Zajímavé zdvojení se týká i samotného syžetu, kde se vedle dvou seskupení obyvatel, navíc ve dvou různých místech základní motiv strachu doslova ztělesňuje v postavě strašidla, které se zmenšuje a zvětšuje. A svou roli také hraje čas minulosti a nastávající nové doby, kdy na strašidla nikdo nevěří, opakuje se motiv toho, co se dělo „před sto lety“. A ovšem, to by bylo na delší úvahu.

Nová nůše pohádek, uspořádala Helena Šmahelová, Svoboda, Praha, 1980