Nino Haratischwiliová / Osmý život (pro Brilku)

Nino Haratischwiliová / Osmý život (pro Brilku)

Další rozměrný svazek s dějinným příběhem (z těch nedávno minulých osudy tatarské ženy v podobně rozsáhlém románu spisovatelky Guzel Jachiny Zulejka otevírá oči ¹), tentokrát s gruzínským tématem/východiskem (dějišť je ovšem i celá řada dalších míst v sovětském impériu a v Evropě) z pera německy píšící (a v Německu žijící) autorky Nino Haratischwiliové gruzínského původu, narozené v roce 1983 v Tbilisi), jehož text o úctyhodných takřka devíti stech stranách je rozdělen do osmi „knih“ (Kniha 8 s názvem Brilka nese jméno, které je i součástí názvu celého díla – proto jej takto v úplnosti uvádím v tomto komentáři i já – , obsahuje ale nulový text) začíná Prologem datovaným do roku 2006, který je reflexí vyprávění příběhu, ten totiž má „několik začátků“, přičemž pro autorku je zatěžko „vybrat jeden z nich, protože skutečným začátkem jsou všechny.“ (s. 11)

Při dalším čtení je stále více zřejmé, že příběh (svazek příběhů, jak naznačeno, již v plánu textového členění jsou jednotlivé „knihy“ označeny jmény hlavních postav, Kniha 1 Stasia, 2 Christine, 3 Kosťa, 4 Kitty, 5 Elene, 6 Daria, 7 Nica, jméno vypravěčky) má na jedné straně znaky tradičního románu, pokud jím chápeme přehlednou linii fabule se vztahovou strukturou postav, tvořících určitý souvislý celek, „realistický“ způsob vyprávění, v našem případě pak dvě rezonující vrstvy vyprávění vlastních příběhů a „velkých dějin“ v širším časovém rozměru, pro starší, ale i některé novější romány charakteristickém, prakticky celého jednoho století („Spojuje nás jedno století. Rudé století. Navždy a donekonečna.“ oslovuje Brilku její teta, s. 16), na druhé straně ale prvky, které bych nerad označoval jako experimentální či postmoderní, protože nijak nevyčnívají a neprezentují se s důrazem na sebe samotné, nicméně odchylují se od oněch tradičních uměleckých prostředků (samozřejmě, přesnému vymezování se chci vyhnout vzhledem k vědomí toho, jak je to problematické).

Tyto rysu odchylného či specifického způsobu vyprávění se vztahují právě k již vyznačenému aspektu vyznačení Brilky, což je „dcera mé zemřelé sestry“, jako onoho cílového čtenáře (vzniká tak paralela tohoto určení a čtenáře literárního), o níž se hovoří již v Prologu a k níž se autorka obrací v průběhu vyprávění na řadě míst (to je jedna rovina věci), přitom je vsazena do textové struktury, jak řečeno, tzn. je součástí „obsahu“, pojmenovaného názvem, a zároveň je tento obsah „nenaplněný“, tj. ponechaný prázdný či nulový text (v tradičních pojmech otevřený konec, což ale nenaplňuje zcela význam toho, co autorka zamýšlela, totiž právě jiskření mezi záznamem vyprávěného a vyprávěným, jenž je onou další rovinou vedle vlastního vyprávění, viz např. pro tento význam signifikantní věta, jíž oslovuje vypravěčka Brilku: „Prolom tento příběh a nech ho za sebou.“, s. 16).

To, co jsem se právě pokusil formulovat, pak úzce souvisí s časem jako svébytným uchopením toho, co autorka sděluje čtenáři (čtenářův čas se přitom stává – při rozměrech svazku a ubývajících stranách v poměru přečtených a nepřečtených je to ještě výraznější – jednou z těchto vrstev času), hned v souvislosti s několika „začátky“, které už samy o sobě představují nějaké časové vymezení, lze tedy říci, že čas je (přímo, ale i nepřímo) tematizován v reflexi vyprávění (autorka říká, že „předbíhá“, komentuje, že ještě není čas na to, to či ono sdělit, klade otázky, jak příběh vypravovat atd.), kromě toho je čas svázán s obsahem děje nejen ve smyslu kalendářním, ale jako subjektivního pocitu, tedy psychologie konkrétních existenciálních pocitů (snad nejvýrazněji ve chvíli, kdy poté, co takřka všichni nejbližší, včetně sestry vypravěčky Darii, zemřely, a ona emigruje do Berlína, a kdy se čas přestal vztahovat k minulosti i budoucnosti).

V linii vypravování začíná vše, jak řečeno v roce 2006 (ke konci knihy – na s. 805 – se spojí s tímto datem jediný týž časový údaj a týž děj v pokračujícím příběhu) okamžikem, kdy dvanáctiletá Brilka utekla v Amsterodamu, kde byla na zájezdu s taneční skupinou, se záměrem dostat se do Vídně, hledá a najde ji policie a Nica, jak se vypravěčka v následující sekvenci představí, pro ni dojede a odveze do Berlína, kde žije. Zároveň představí svou rodnou zemi, kde se „osmého listopadu 1973, na vesnické klinice […] kousek od Tbilisi“ (s. 16) narodila, a charakter Gruzínců, ale také zmíní události té doby světa tehdy rozděleného na Západ a Východ (většinu zde, ale i jinde uvedených ti, kdo ony doby pamatují, ale i ti mladší, kteří mají trochu přehled, znají), „Západní části nedávala vydechnout aféra Watergate, kampaně proti válce ve Vietnamu, vojenský puč v Řecku, ropná krize a Elvis, zatímco ta východní upadala pod vládou Brežněva a sovětské nomenklatury do tupé rezignace.“ (s. 20), a vzápětí také (pak postupně) představí ostatní členy rodiny, matku Brilky jménem Daria (Dara, Dari nebo Darika), „dědečka“ (Kosťu), jeho matku Anastasii (Stasii) a její „mladší sestru“ Christine, také padne jméno Elene. Prakticky všichni jsou na začátku tohoto vyprávění mrtví, jsou „legendou“. Důležitá je ale také zmínka o tajemném receptu na horkou čokoládu, kterou předal pradědeček, jenž s ní původně chtěl udělat evropskou kariéru (a je tu i paralelní téma tance, touha po Paříži a Ballets russes atd.), své dceři (a po této ženské linii putovala z generace na generaci a v několika případech zasáhla osudy jednotlivých příbuzných)².

Téma čokoládového nápoje podle prapradědečkova receptu je šířeji pojednána v Knize 1 Stasia: „Chuť se nedala s ničím srovnat, ten požitek se podoval duchovní extázi, nadpozemské zkušenosti. Člověk s tou sladkou hmotou splynul, stal se součástí onoho lahodného objevu, zapomněl na okolní svět a zakoušel jedinečný pocit štěstí. Jakmile jste se napili, rázem bylo všechno, jak má být.“ (s. 39) Vzápětí však s tímto nápojem byla spojena otázka viny, kterou si kladl nejen pradědeček, ale všichni další členové rodu, neboť měli pocit osudového/osudného prokletí, které se uplatnilo vždy, když se někdo magického nápoje napil („Nemá to náhodou něco společného s jeho omamným výtvorem?“, s 43). Tentokrát to bylo druhé ze dvou dvojčat již tak těžkého porodu, při němž zemřela také Ketavan, jejich matka (přesněji na zápal plic v šestinedělí), zatímco naživu zůstalo děvčátko pokřtěné jako Anastasia a v knize figuruje jako Stasia.

Vdovec si pak „jednoho dne z obchodní cesty do Kyjeva“ přivezl „Larisu nebo též Laru Michajlovnu“, panovačnou ženu, která coby žena původem z moskevské šlechty „měla ráda luxus a přestěhování do gruzínské provincie vnímala jako něco nedůstojného“ (vše s. 43). A na scénu přichází také „bílý nadporučík“ (později „rudý“ nadporučík) Simon Džaši, jehož příjmení se pak stává jménem všech dalších generací v knize, a zároveň sledujeme společenský vývoj v Rusku, které se propadá do chaosu  coby dobově příznačné jsou zmíněny socialistické myšlenky, pád cara, „krása Petěrburgu“, dále výstřely „z Aurory a Petropavlovské pevnosti“ či „útok na Zimní palác“, nadporučík je „bělogvardějec“, jak je zřejmé z přívlastku „bílý“, a historickou proměnu sledujeme nejen ve velkých událostech, ale třeba i v názvech veřejných míst – „jednoho teplého červnového dne na krásném Jerevanském náměstí (později Leninově, a ještě později náměstí Svobody) v Tbilisi“ (s. 51), ale rovněž v dobových citátech, z nichž některé jsou vyňaty z díla významných osobností kultury (zde třeba básnířky Anny Achmatovové či básníka Josifa Brodského), ale právě i politiky (Trockij, Lenin), mnohdy z dobových médií (zde Kavkazský kurýr, později různá revoluční hesla z plakátů, charakteristického formátu tehdejší doby). Tyto citáty tvoří určitou textovou (rovněž metatextovou) rovinu a zároveň představují určité (kromě odstavců prakticky jediné) členění textu v kapitole, mnohdy oddělení různých perspektiv, spojujících ale zároveň někdy pokračující téma, jindy časovou souběžnost dvou vláken příběhu.

Ve vnitřním příběhu sledujeme rozdílné směřování Simona, jenž chce dělat vojenskou kariéru (a chce tedy „do studené země na severu“), a Stasii, která touží být tanečnicí („toužila jen a pouze po svobodě a po Paříži, hlavně však toužila tančit, tančit, tančit“ (s. 53), „snila po baletní kariéře“ (tamtéž) a je to emancipovaná žena, jak se ukázalo již při seznámení se Simonem, s nímž si vyjela na koni, ale v pánském sedle (autorka použila výraz „modrá punčocha“, tj. emancipovaná žena, s. 35, v rozhovoru Simonovi na jeho otázku o rovnosti odpovídá, že se domnívá, „že ženy jsou lepší“).

Stasii pak její otec zapřísahá, když (jenom) jí složení nápoje svěřuje, „že budeš tenhle vzácný recept střežit jako oko v hlavě. Nikdy nesmí opustit rodinu. Nikdy ho nesmí upotřebit nikdo cizí. Nikdy ho nesmíš použít lehkomyslně, nikdy […] (s. 57–58, anafora, opakování slov na začátku několika následujících vět, je oblíbená stylistická figura autorky). Stasia se s pomocí svého zpovědníka, mnicha Seraphima, vydá do Petrogradu, „tehdy ještě Petěrburgu“ (další různočtení historických názvů, v knize sledujeme v příslušných časech i ostatní), kde vyhledá příbuznou Teklu (ta vypráví svůj milostný příběh s Alexandrem, s nímž byla dva roky, než padl v roce 1904 někde v Japonsku) a čeká „na zprávy o Simonovi“. Vnímáme jednu z oněch základních nálad celé knihy, vyjádřené například ve větě: „Zdálo se, že nastupující chlad vyvolal v lidech ještě větší zahořklost a krutost.“ (s. 67) Tekla Stasii radí, aby zapomenula „na muže, který má v hlavě jenom bláznivou politiku,“ neboť nechat ji „tady tvrdnout je nestydatost“ (s. 69)

Stasia se pokouší realizovat v tanci, jejím učitelem je „Petr Vasiljev, pán ze staré školy, bývalý sólista Královského baletu“ (s. 70), za pár měsíců se ale loučí s tím, že emigruje do Baden-Badenu, kde jsou už jeho dvě sestry, v textu probleskne prostup do budoucí vzpomínky na Isaaka Einbindera, což je jeho skutečné jméno, v souvislosti se zprávami o Osvětimi a Březince, doufá, že on „k oněm milionům nepatří“ (s. 72). Stasiin muž se stále neozývá, Stasia jede – po dvou letech – domů. Teklu našla v pokoji mrtvou, vedle „zbytky čokolády“, kterou jí předtím uvařila. Stasia najde svého muže v Moskvě, ten jen hovoří o válce a o tom, „že bolševici musejí zvítězit“ (s. 77), Stasia se „po téměř tříleté nepřítomnosti“ (s. 78) dostává do rodného města, je těhotná, je únor 1921 a „pod vedením gruzínského bolševika Filippa Macharadzeho byla vyhlášena Sovětská republika Gruzie“ (s. 79). Pozemky rodiny byly znárodněny a v chocolaterii, o kterou prapradědeček přišel, se stal „státním zaměstnancem“. Pějí se oslavy na Říjnovou revoluci. Simon Džaši poznal svého syna teprve, když Kosťa „začal chodit do první státní školky ve městě“ (s. 81), jeho otec dostal po zranění dovolenou. Na doporučení prapradědečka se odstěhovali na venkov. Hovoří se o Lidě, Meri a „nejmladší z dívek“, krásné šestnáctileté Christine (Stasia je jednou ze čtyř sester). Simon se svěřuje se svým traumatem, zabil člověka při „nepokojích“ na Krymu, kdy se sedláci bránili proti kolektivizaci, a ve vyhrocené situaci „stiskl spoušť“ (následoval pak masakr, kdy ostatní zastřelili nebo přesídlili).

A v této situaci, tragédii muže, kdysi „šarmantního, klidného a sebejistého“, jenž je nyní „němý, smutný, prázdný stařec“ (s. 86, upraveno, orig. akusativ), tedy oběti svého nasazení (bude v knize řada dalších, které dějiny takto semlely) se narodí, v roce 1924, Kitty. Na konci první knihy se na scéně objeví muž, jenž je pak jednou z hlavních postav knihy následující (Christine), totiž mocný muž s „impozantním břichem“ (dále charakterizován jako „obrovitý, mohutný, kolosální, s ustupujícími vlasy, širokými ústy a srdečnýma, neustále vlhkýma očima“, s. 101) jménem Ramaz Iosebidze, jenž patřil k Čece (Čeka ³), jeho si za muže vezme právě Christine. Když maturovala, přišlo velkolepé pozvání k jeho šestatřicátinám pro celou rodinu dívky, která mu předtím byla při jedné příležitosti představena. A poté se „Christine přestěhovala ke svému vlivnému manželovi do hlavního města a Stasia s dětmi do Christinina starého světle zeleného pokoje“ (s. 97).

A vypravěčka představuje i „malého muže s cvikrem“, později Velkého malého muže, jednoho z nejvlivnějších politiků nového impéria, kterého autorka nikde (dosud) neuvádí jménem, ale jehož může čtenář (s pomocí Wikipedie, pokud nemá ony historické vědomosti) identifikovat podle místa narození, uvedeného zde jako Mercheuli, abchazsko-gruzínské vesnice (jméno je uvedeno gruzínsky, abchazsky Marchaul) jako Lavrentije Pavloviče Beriju, pozdějšího (za Stalina) šéfa NKVD a ministerstva vnitra, mj. odpovědného za katyňský masakr a správce sítě gulagů. Zde se líčí jeho „chorobná touha“ proniknout do vyšších kruhů (vzhledem k nedostatečnému vzdělání) a dozvídáme se i řadu pro Západ nelichotivých informací.

Ramaz pozve do svého sídla, „Paříže Kavkazu“ Stasii (ta toužila po Paříži, navštívila alespoň toto město), a velkoryse ji hostí, koná se velkolepý kostýmovaný večer, zde právě Ramaz na žádost Malého velkého muže sejme masku z obličeje Christine. A zde se také setkají Sophio Eristavová, žena šlechtického původu, se Stasiou Džašiovou. Sophio se rozvedla se svým manželem, „kultivovaným Gruzíncem“, který ji podváděl, a svému synovi Androvi dala svoje jméno. Na následujících stránkách sledujeme (vždy v příslušné zmínce) Berijovu kariéru (např. „v prvním lednovém týdnu roku 1932 převzal Malý velký muž vedení komunistické strany celé Zakavkazské republiky“, s. 121, již předtím jmenoval Ramaze svým „soukromým sekretářem“, s. 118, čtenář může uvažovat o tom, zda souvisí vaření a pití čokolády s tím, že Christine stále častěji „pokaždé na několik hodin“ zmizí, odjede v černé limuzíně (bugatti) – a vnímá to jako nezbytnost, aby se všichni mohli mít dobře („Musím to dělat.“, s. 120, opět není pojmenováno explicitně co, i když je to zřejmé, skončit „to nejde“, „on je … on je závislý“, s. 123).

„Do Sophiina života […] vstoupil muž,“ (s. 126) architekt, ale má „nesprávné názory“ a Christina svou sestru varuje, aby se kvůli stykům s básnířkou a tímto člověkem dostala do potíží (např. když přespává „s Kosťou a Kitty“ u ní, s. 117). Sophio je pak opravdu zatčena a poslána do pracovního tábora (v roce 1935 vypukla „Velká čistka“, také „zahájilo provoz legendární moskevské metro“, s. 131, uvádějí se i další kontexty jako založení Luftwaffe, premiéra opery Porgy and Bess). Je nutné změnit Androvi příjmení „a Stasia se Simonem že ho mají oficiálně adoptovat“ (s. 136). Kosťa byl přijat do Frunzeho námořní a vojenské akademie. A přichází jeden z dramatických okamžiků v příběhu: V okamžiku, kdy se Christine po nenadálém příjezdu svého muže konečně uvolní (vyznají si lásky, zároveň ale čteme: „Nenáviděla se. A milovala ho.“, s. 140, jí v milostném objetí vychrstne do tváře kyselinu prý, aby jí zachránil vůbec život, protože: „Jinak to nikdy neskončí. Jakmile řekneš ne, budeš muset zaplatit životem.“ (s. 141) Od té doby krásná Christine chodí se zahalenou polovinou znetvořené tváře. Ramaz se pak „v lese poblíž městečka Kodžori“ (s. 141) zastřelí. Jednou z posledních vět této části je zmínka o horké čokoládě.

V Knize 3 Kosťa sledujeme kariéru tohoto muže a jeho přítele, spolužáka na akademii, Giorgiho Alaniu („Kosťa se stal Giorgiho jediným kamarádem“, s. 148), později rovněž velice vlivného muže, jenž zásadním způsobem ovlivní Kosťův život. Vypráví se o Alaniově původu, o nadané Gulo, a její kamarádce Nelly, které byly znásilněny rudoarmějci (vzhledem k tomu, že se hovoří o vesnici Mercheuli a o obrýleném muži, je zřejmé, o koho se jedná, navíc se Gulo obětovala pro opilou kamarádku, kterou nechtěla opustit), z nechtěného těhotenství přišel na svět Giorgi. Nikdy se nedozvěděl, kdo byl jeho otec, měl z toho životní trauma. Svým způsobem paralelní (takových návazností je v knize několik) je erotická epizoda sedmnáctiletého Kosti se starší ženou, což měl být původně žert jeho kamarádů.

Žena se jmenovala Ida, byla studentkou žáka „Rubinsteinovy mistrovské školy“ (s. 163), tedy klavíristkou. Pro život stárnoucí ženy byl mladík tělesným požehnáním. Kosťa je zděšen, když se dozví o znetvoření Christine, čteme o Ramazově pohřbu. A pak o dalších dějinných dramatických událostech („V prvním zářijovém týdnu pronikl wehrmacht až do Varšavy“, události v Estonsku, Litvě a Lotyšsku, desetitisíce „špionů a kontrarevolucionářů“ zastřelených na rozkaz generalissima atd., s. 169, později sledujeme další události světové války, které zasahují i do událostí v rodině našich hrdinů).

Nepozorný čtenář možná přehlédne zdánlivě drobnou událost, k níž se ale autorka po několika stech stránkách vrátí. Giorgi má předat Kitty v Gruzii na nádraží balíček pro Christine, kterou má Kitty pak adresátce doručit (či „přeposlat“), nevadí mu, že si oklikou zajel, protože: „Váš bratr pro mě opravdu moc znamená.“ (s. 169). Ida se loučí s Kosťou, ví, že se s ním zřejmě již nesetká („Nemohla jinak; možná nemohla jinak než následovat své předurčení, jež nechtělo být ničím jiným než jeho fatální, jedinečnou, neopakovatelnou zkušeností. Možná ale velmi dobře věděla, že tento muž, tento okamžik, tato smutná, takřka zuřivá blízkost je posledním štěstím, které jí náleží, a chopila se ho živočišnou silou.“, s. 175). Z jejího náručí Kosťu vytrhne válka („Zeměkoule se začala otáčet rychleji.“, s. 178).

Na tomto místě bych rád poznamenal jednu věc: Při líčení dějinných událostí jsme zvyklí, že jejich vypravěč akcentuje pohled, který mu dává jeho místo (ať už hovoříme o ideologizaci, kterou velmi dobře znají čtenáři sovětských románů, nebo prostě o určité perspektivě dané tou stranou fronty, obrazně či doslovně řečeno, na které se vypravěč nachází). Zde samozřejmě skutečnost, že vypravěčka je Gruzínka, otevírá možnost otevřeného líčení válečných zvěrstev na obou stranách, tj. jak „nacionálněsocialistických zločinů“, tak na straně sovětského impéria (včetně jejich opačné prezentace propagandou). Nezapomeňme ale přitom, že přinejmenším dva muži, kteří k těm hrůzám přispěli podstatnou měrou, tedy Stalin a Berija, byli původem Gruzínci. Jednou z věcí, které je na románu třeba ocenit, je, že se autorka dostává za tuto rovinu a ukazuje lidské tragédie v jejich fatální podobě, aniž by vyslovovala odsudky (předsudky).

Příklad deskripce onoho ideologického pohledu jako jedné z vrstev této mnohovrstevné reality: „Zprávy sovětského tisku o nacionálněsocialistických zločinech a zvěsti o tom, že Židé byli několikrát shromážděni a odvezeni někam, odkud už se nikdo nevrátil, byly považovány za lži a sovětskou propagandu. Proto se řada Židů rozhodla zůstat. Všichni byli po léta krmeni lžemi, vymyšlenými skutečnostmi, avšak ty z úst utlačovatelů byly ještě prolhanější než jakákoli předchozí lež: na Kavkaze a na Ukrajině werhmacht verboval etnické menšiny, jež vykonávaly »dobrovolnou službu«.“ (s. 179)

Také události v rodině jsou časově (jednak horizontálně, jednak vertikálně) usouvztažňovány, příklad, zahrnující právě i kulturní úpadek či propad reality z někdejších ideálů (dále pak padne výraz „beznaděj socialismu“, charakteristické je přitom právě jiskření mezi realitou a vůněmi snů, hnutí mysli): „V den, kdy Kosťa Džaši poprvé sáhl po zbrani, aby střílel na lidi, ukončila jeho šestnáctiletá sestra dívčí školu a v náručí ji sevřel Andro, který dál obsedantně vyřezával ze dřeva anděly a mezitím už shodil kučery. Téže noci zemřel můj prapradědeček pokojně ve spánku, poté co si ve svém černém notesu prošel tajné recepty v domnění, že je v čokoládovně, jež před třemi roky zanikla a stala se z ní státní kantýna nabízející kaše a laciné karbanátky.“ (s. 180)

Andro s Kitty se toulají po botanické zahradě, Stasia „kouřila, klela a snažila se bojovat se slzami rozhořčení“ (s. 183) a vydává se hledat do kasáren svého manžela (Simona), aby ochránila prostřednictvím jeho vlivu svého syna (Kosťu), ten pomoc odmítá. Andro dobrovolně slouží na poště, Kitty pomáhá „sbírat mul a obvazy na frontu“ (s. 187), objeví se cizinec („nóbl pán“) jménem David, pozve jej do bytu a láká do spikleneckých služeb (hovoří o zradě socialistických ideálů, možnosti vyhrát válku a získat svobodu atd., pracují „pro svobodnou Gruzii“, posílá jej na Krym). Jde o gruzínské legie, které ovšem spolupracovaly s německými fašisty (i dle zdrojů na internetu, v textu jsou na tomto místě souvislosti jen naznačeny), což se ovšem Androvi později stane osudným. Také rudý, kdysi bílý nadporučík se pohybuje po bojištích, kamsi až do Tatarstánu, byla vyhlášena „masová mobilizace“. A v jednom či dvou odstavcích je zmiňována, aniž by bylo uvedeno její jméno (Ida) „jiná“ žena: „Přežila masové umírání. Přežila hladovění. Přežil zredukování přídělu chleba na dvě stě gramů denně. Přežila pohled na umrzlá a vyhladovělá těla na ulicích.“ (etc., s. 196)

Sledujeme další válečné útrapy, Kitty má porodit Androvo dítě, vypravěčka zmíní čokoládový nápoj, který jí uvařila Christine s poznámkou, že neštěstí „neušetří ani Kitty“ (s. 200). Skutečně je odvlečena do jakési školy, vyslýchá ji „uniformovaná žena“, krásná blondýna, která s ní sice hovoří mile, ale nakonec, když Kitty odmítá říci, co chce slyšet (kde je Andro), nechá jinou ženu (Mariam) připravit Kitty vyvolaným potratem o její dítě, a po sepsi (zřejmě proto, že nevyšla placenta, krvácela) i o dělohu. Mariam jí pak zachrání život, když o ni ve vesnici ve stodole pečuje. Drastická je scéna, když Kitty vyhrabává na zahradě mrtvé tělíčko svého dítěte. A je ironie, když o pár stránek dále čteme plakátové heslo „SSSR bdí nad mírem všech národů!“ (s. 217) Předtím jsme četli slova Mariam, kterou přinutili udělat to, co udělala, jinak by všechny ve vesnici zastřelili (tři muže už předtím zastřelili): „Co jste to jenom za lidi? Co jste to za lidi?“ (s. 210), nyní, v souvislosti s dalšími vojenskými operacemi: „Přízraky se teď hystericky chichotaly z pozdně letních korun stromů a velkých větví dubů.“ (s. 218)

Zatímco Simon Džaši pravděpodobně zemřel pod troskami obchodního domu, Idu, která chtěla kdysi být pianistkou, navštíví slepá dívka téhož křestního jména, Ida Efremovová. Paní, která se vlekla po ulicích města, které trpělo blokádou, nechá přepsat dokument, v němž mladé dívce přenechá místo umožňující se dostat z uzavřeného Leningradu (hovoří se o Něvském prospektu), na její jméno, a pošle po ní vzkaz Kosťovi (trvalo léta, než ho mohla doručit). Ida po dvou měsících zemře, z druhé Idy (snad nejexplicitnější příklad dvojení v knize) se po létech a emigraci stane slavná klavíristka.

Zmíněnou perspektivu vnímáme z rozhovoru o Androvi, kterého Kosťa označuje za vlastizrádce: »Jsou to nemocní fašisti.« »A co jsme my? Nemocní komunisti?«“ Trpkost z jednání Západu (Jaltská konference) pocítíme nejspíš, když se dozvíme, že bylo ujednáno, že občané Sovětského svazu jsou vydáváni zpět, ačkoli je zřejmé, co je čeká – v případě Andra, jehož cestu jsme předtím sledovali, je to sovětský gulag „poblíž Nazina“ (místo další jiné tragédie z roku 1933), tento pohled potvrzuje zmínka o sto čtyřiceti lidech z Dachau, kteří „byli proti své vůli vydání do Sovětského svazu“ a spáchali sebevraždu – přičemž „Američané ten čin označili za »nelidské sebevražedné orgie rudoarmějských zrádců«“ (s. 241).

Válka skončila (padly též zmínky o rozbombardovaných Drážďanech, osudech „Adolfa a Evy“ atd.), nyní nabízí Giorgi, který je „na MVD“, ale neprozradí svému příteli, co vlastně „přesně“ dělá, Kosťovi pomoc v kariéře. Později je to právě Giorgi, kdo se stane osudovou osobou pro Kitty, kterou dostane za hranice, a po dlouhé roky je s ní v kontaktu jen telefonicky. Andra dostat z gulagu ovšem Kosťa odmítne („Neponižuj se! Vstaň!“ říká jí poté, co na ni křičí, že všechny ohrožuje, s. 244). Později je přece jen (na nátlak žen na Kosťu, jenž využije pomoc Giorgiho) převezen domů, nicméně čeká ho tak jako tak truchlivý osud života v ústraní (kdesi v horách) bez možnosti se nějak rozumně uplatnit, což později vede k jeho chátrání, alkoholismu atd., je zcela vyhořelý, ke Kitty nic necítí.

To už jsme ale na začátku dalšího oddílu, Kitty se (v Knize 4, uvedené jejím jménem) setkává s Mariam, skládá své první šansony. Mariam je zasnoubená s Kosťou, Kitty ale na jednom večírku ke svému zděšení poznává blondýnu, která má na svědomí její osud a s níž je Kosťa, nenaplněný ve vztahu k Mariam, nevěrný. Kitty tuto skutečnost prozradí Mariam a jsme svědky pomsty v drastické scéně, kdy obě ženy navštíví s léčkou, že se Kitty zranila a potřebuje ošetřit, blondýnu, která se chová ovšem arogantně („polož ten hloupý nůž, nevíš, co děláš ani s kým máš tu čest […]“, s. 283) a teprve postupně jí dochází, o co vlastně jde, a ve rvačce, kdy Mariam přijde o oči (naturalistická scéna), a kdy „vysoká plavovláska s třešňově rudými rty“ jménem Alla, spolupracovnice NKVD („jedna z nejobávanějších příslušnic“, s. 274), zemře přetnutím krční tepny, jak zdravotnicky školená Mariam přesně ví. I Kitty se chce udat, Kosťa zuří v obavách ohrožení „zbytku rodiny“ a s pomocí vlivných přátel Kitty vyřadí z vyšetřování, zatímco Mariam „deportovali do ženského lágru ve Sverdlovsku“ (s. 292). Kitty mu vytýká, že posílá do vězení „ženu, která tě miluje“ (s. 290), dochází k ostrému konfliktu, v němž Kitty souhlasí s Kosťovým řešením, jímž je její emigrace jen proto, že by mohla znovu ohrozit Andra (jenž je pořád „vlastizrádce“).

Bude následovat její cesta do Prahy, a odtud dál do Londýna. Kosťa, jenž netušil (ale mohl tušit) souvislosti se smrtí Ally „s krvavě rudými rty“, smrtí Idy i Mariam se pak neúspěšně pokusil o sebevraždu, když „proti chladu a vlnám […] plaval stále dál a dál“ (s. 300), neboť: pochopil, že prohrál. „Tuto válku totiž nevedl proti nepřátelům, vedl ji proti lidem, které miloval.“ (s. 300) Nicméně přežil, s těžkým zápalem plic a ve stavu, kdy „umrtvil své svědomí“ (s. 301). A Stasia – zapisuji formulaci pro její příznačnost? „Nejpozději toho rána, kdy ji vyhledali příslušníci NKVD a odvezli ji kvůli dceřinu zmizení k výslechu, pochopila, že se přízraky vrátily a že cesta je zase volná, cesta mezi časy, mezi všemi možnými, myslitelnými světy.“ (s. 302)

A Kosťa se, jak vypravuje Nica, stal „mým dědečkem a tvým pradědečkem, Brilko“ (s. 302) ppoté, co se v Abcházii u Černého moře seznámi s „babičkou Nanou“. Byli to zcela rozdílní lidé, a zatímco Kitty bydlela „na okraji Prahy“ (strávila zde takřka dva roky v ústraní, pouze v telefonickém kontaktu s mužem, jenž řídil její emigraci), vbrzku připravovali svatbu. Pak sledujeme cesty Kitty do Londýna, provázenou telefonními instrukcemi jejího ochranitele, a její první krůčky na jeviště, a nyní především setkání s Amy, což je, jak se ukáže, nejen výborná organizátorka Kittina hudebního života (mecenáška a tlumočnice), ale také lesbička udržující milostný vztah s nevypočitatelnou rusovláskou Fred, tedy rakousko-židovskou malířkou, „občanským jménem Friederike Llieblichová“ (s. 317) – je charakterizována slovy „ve dne byla nestálá a citově chladná jako kámen, drzá a drásavá, egocentrická, vulgární a nekonvenční, v noci pak tím nespoutanější a nevázanější, chorobně vášnivá, opravdová erotomanka“. Vypráví svůj válečný příběh a projevuje touhu vydat se do Vídně.

Ruskem se bleskově šíří zpráva, že „generalissimus zemřel“, Nana je těhotná. Christine a Malý velký muž při jedné příležitosti pijí horkou čokoládu, „na zasedání ústředního výboru“ v červnu 1953, v den, kdy „spatřila světlo světa“ matka vypravěčky, Malého velkého muže zatkli, jednalo se o „spiknutí ostatních devíti členů politbyra, vedených Nikitou Chruščovem“ (s. 345), u příkazu figuruje „Malanja“, tj. [Georgij M.] Malenkov, Malý velký muž byl v prosinci 1953 zastřelen. Fred svádí Kitty, „v jedné kavkazské vesnici“ se narodí Mikail, příjmením Eristavi, nazývaný později Mika (vypravěčka prozrazuje, že otcem „byl mlčenlivý kolchozní dělník, jenž ve své komůrce osvětlené petrolejkou [..,] potají vyřezával dřevěné figurky“, tedy Andro, s. 350), Stasii, jíž se zjevují v zahradě přízraky, se zdá o její přítelkyni Sophio.

Na tomto místě je zajímavá úvaha o našem uchopení světa pamětí v čase (souvisí s výše řečeným a představuje jednu vrstvu textu vedle líčení reálných událostí, zjevení přízraků a snů a „velkých dějin“): „To my se rozhodujeme, co si chceme pamatovat a co ne. Čas s tím nemá co dělat. Času je to lhostejné. Ale na našem příběhu je nespravedlivé právě to, Brilko, že ani mně, ani tobě nebyla dána možnost vzpomenout si na všechno, i na všechny zapomenuté, že i já – pro tebe – musím vybírat, musím rozhodovat, co stojí za to vyprávět a co ne; veskrze subjektivní pamětí. Od chvíle, co jsem pro tebe začala sepisovat náš příběh, ono kde, jak a proč – jsem sama. Ale o tom ti povím později, až přijde na řadu můj život, až se konečně narodím, až v této říši slov dostanu své místo.“ (s. 352)

A na scénu přichází Elene. „Má matka, Elene Džašiová, Stasiina vnučka, Christinina praneteř, Kittyina neteř a Kosťova a Nanina dcera. Moje a Dariina matka.“ (s. 353). Ve velkých dějinách sledujeme Chruščova a „období tání“. Kosťa je s rodinou u moře, ani nyní to není, jak by bylo možné předpokládat, alespoň v určitém smyslu stav klidu a štěstí či vyrovnanosti – „V noci leželi manželé v těžké dubové posteli a mlčeli.“ (s. 359) Nana se chce dozvědět pravdu o Kitty („Co provedla? Co ti provedla?“). Ani zde jedna z explicitních erotických scén není bez dalších vrstev psychiky obou, snahy něco změnit, něčeho se dobrat. A – opět paralelně – sledujeme život Kitty.

Kniha 5 Elene začíná komentářem „počínající studené války“, v níž Kosťa dohlíží na vývoj nové zbraně, jaderné ponorky, s obvyklým despotismem určuje, že Elene má trávit školní roky v Moskvě, kterou „od samého začátku nenáviděla“ (s. 373, jedna z řad anafor vypisuje, co všechno nenáviděla). Zatím Mika žije v domě se ženami, „propadl Christininu kouzlu“, Kosťa ovšem chlapce vnímá jako ohrožení („Je to vaše věc, že tady vychováváte toho bastarda a živíte ho, ale já nechci, aby to poškodilo moje dítě.“ s. 377) Pokračují rodinné rozepře.

U Kitty se objevuje neočekávaně a samozřejmě Fred Lieblichová, když se zpěvačka připravuje na své první televizní vystoupení, obě dvě ženy si nyní otevřeně vypovědí své šílené osudy (matka Fred se ve Vídni oběsila), navážou spolu sexuální vztah (což později, kdy nečekaně přijde Amy, pro ni představuje obrovské zklamání, pochopitelně to vnímá jako zradu). Další z paralel (figury, která se nyní ještě více uplatňuje jako významová záležitost životů postav knihy) je drobná zmínka o tom, jak Elene sedí „ve východní části světa“ před televizorem značky Rekord a Kitty s Amy „v jeho západní části“ před přístrojem značky Rafena (s. 383). Sledujeme nyní Elene.

Kosťa se účastní testování nové jaderné ponorky. Při havárii taktak unikne životem a s postižením se léčí na vídeňské klinice (rodině nic neřekne). Když Elene své matce prozradí, že Kosťovi nosí nějaké paní opakovaně dárky, dojde k otevřenému konfliktu, v němž se Nana nyní ostře vzepře a vymezí proti chování svého manžela (s. 395–7). Stasia zase chce vědět, kde je její dítě. Sledujeme nyní, jak známý hlas v telefonu hovoří s Kitty o nabídce jednoho hudebního klubu v Praze, který má zájem o její vystoupení – pochopitelně jde o to, aby se nyní setkala dcera s matkou, což je zinscenováno. Elene uteče z domu, sežene si desky Kitty a sleduje o ní vše dostupné. („To zpívá moje teta. Na Západě je to hvězda. Píšou o ní v časopisech a každý jí zná.“ To říká Elene Mikimu, s. 410).

Hrátky Mika a Elene (s. 414, paralela se scénou, kdy Amy objeví polonahou Fred u Kitty) skončí jejím otěhotněním, zároveň ale sledujeme, jak 20. srpna dorazí Stasia (prostřednictvím Inturistu, vše je inscenováno) do Prahy, v aktuální situaci je ale Kitty oznámeno, že její koncert má být zrušen, protože „věci se poněkud vymkly kontrole“ (s. 418). Kitty pak, když do Prahy vtrhnou ruské tanky, uteče těm, co ji hlídají, a zpívá na Václavském náměstí, a snímek, který zachytí jakýsi reportér, pak odstartuje na Západě její skutečnou kariéru (protest dívky ze Sovětského svazu proti srpnové okupaci Československa je oním startovacím motivem). „Snímek vznikl a film – což byl zázrak – nenašli ani vojáci, kteří fotografa se stovkami dalších lidí zatkli přímo na Václavském náměstí.“ (s. 424) Alania hodně riskoval, když se mu podařilo nejen vše zvládnout, ale dokonce zařídit, aby se Stasia s Kitty na okamžik setkala.

Rodina nyní řeší potrat Elene a související okolnosti (chtějí vše utajit před Kosťou, Mika je opět ten, který patří do oné prokleté řady). Plavčík Vasilij, zvaný Vaso, jenž se orientoval na starší dámy, se stane v létě u moře objektem touhy Elene, která z něj učiní svého milence, na konci roku Kosťa pozval nicnetušícího budoucího otce do Moskvy a sjednává svatbu. Věci nicméně vezmou jiný obrat, když Vasovi Elene prozradí, že chce utéci do ciziny. Děvčátko, které se narodilo, dostalo jméno Daria, je to sestra vypravěčky. Z velkých dějin jsou zmiňováni astronauti, Američan Armstrong a Rus Gagarin, jenž před rokem zemřel, dále prezident Nixon a Bernd Sievert, jenž se pokusil překonat berlínskou zeď, Samuel Beckett dostal Nobelovu cenu, „v časopise Life vyšel článek o masakru ve vietnamském My Lai, během něhož americký oddíl Task Force Barker znásilnil, vyvraždil a vymazal ze světa celou vesnici“, zmíněn je také rozpad Beatles (s. 448).

V témže roce byl dostavěn velký rodinný Zelený dům, jedno z důležitých míst v příběhu, představuje „ideální místo, příslib světa“, „nový začátek“ (s. 449) pro všechny, kromě Christine, která chce, aby Mika (jenž provedl strašlivou věc a musí pykat tím, že nemůže být s rodinou, „Kdo za to zaplatil vyšší cenu? Moje ubohá holčička, která šla v patnácti na výškrab, anebo Mika, který si užil a musel zpátky k rodičům?“, s. 451) bydlel v jejím domě. Svět žije novými impulsy, novými životními formami, přichází nová hudební generace, feminismus, volání po odzbrojení, zmíněno je rozhořčení „nad vraždou Martina Luthera Kinga“, a v tomto kontextu přichází fotografie Kitty na Václavském náměstí, zveřejněná agenturou Magnum, která „zapůsobila jako rozbuška“. Rozjíždí se velká kariéra, zatímco Fred se léčí na klinice ze závislosti na heroinu, ze které ji ale kvůli „nemravnému chování“ vyhodili. Hádku feťačky a její dobrodinky (s. 455–456, agrese, destrukce vztahů a okolí a sebedestrukce, „já jsem přece jenom kus hovna“) považuju za jedno z psychologicky nejzajímavějších míst v celé knize (a je jich tam celá řada).

Vnímavá malá Daria připomíná čtenáři skutečnost, že Stasia „má každé oko jinak barevné“ (s. 457), také ona „měla ty nejbláznivější a nejkrásnější oči“, padne zmínka i o Vasovi, jenž se skutečně dostal do USA, jak si přál poté, co Dariu zplodil. A líčí se doba Brežněva, „éra šedých eminencí“, kdy bylo všechno normální (překvapilo mě užití této perspektivy, kterou u nás známe jako „období normalizace“), Kosťa dostane nabídku stát se členem Národní rady, matička Rus v té době Gruzii nebývale podporovala. Elene, která kdysi nechtěla být v Moskvě, se nyní zde, v Zeleném domě cítí naopak osamělá („Neklidně bloudila po okolí, špatně spala, cítila se rozmrzele, nudila se.“, s. 463). A jednoho dne potkala Mikaila (jméno bylo prý rozhodující, vše by bylo jinak, „kdyby se jmenoval David, Seraphim nebo Giorgi“, s. 464), autorka nepoužila výraz alternativa, ale tento výraz mně připadá pro jeho originalitu (odmítá jakoukoli formu vlastnictví, má „pověst zázračného léčitele“, jeho „učení“ je „poslepované z nesouvislých kousků“, ale dokáže být přesvědčivý („Všechno, co říkal, znělo tak jednoduše a tak chytře.“, s. 465). A padne zde také zmínka o balkonu bez zábradlí (balkon nikdy nebyl dokončen), a vzhledem k atmosféře neustálých hrozeb a obav může čtenář tušit, že to bude takový motiv, jaký známe z literární teorie komentující kompozici Čechovových dramat (jedna z verzí: puška zavěšená v prvním jednání v posledním jednání vystřelí) – Daria se opravdu v opilosti později zřítí dolů a zemře.

Následují další kulturní ikony doby a také klasická i novější četba Elene, Mika vyzná Christine lásku, ona ale říká, že je příliš stará, do domu, kde je Mika, přijde opilý Kosťa, který se dozvěděl o potratu, tragický konflikt, který vyvolává další a další ostré hádky a střety, se vleče. Dál a dál se vždy něco ničí, Kosťa zmlátí Miku (ten se nešťastně předtím ozve, již to nelze skrýt) a Christine musí zavolat záchranku, nyní je neústupný nejen Kosťa, ale i Christine („Ještě niky jím nepohrdala tolik jako v této chvíli. Dokonce ani když poslal svou snoubenku na popraviště, ani když uhodil svou sestru. Vždycky pro něj dokázala najít pochopení, až doteď.“, s. 478) Další silné místo, kde si uvědomujeme možná i obecněji destruktivnost člověka jako bytosti (a můžeme si rekapitulovat všechny minulé, a ještě přijdou další), ale možná také určité mezní situace, za nimiž dochází ke zvratu či situaci, v níž už není návratu.

Kosťa se Christine mstí, ta musí opustit svůj vlastní dům, v přiděleném bytě se stará o Miku, jenž se vrátil z nemocnice. O Miku projeví zájem dívka s mohutnými brýlemi Lana, tu zaujme příběh o Sophio Eristaviové, přiměje chlapce k vytvoření filmu, jenž se pak stane dalším velkým problémem. Elene se schází se skupinou disidentů a rebelů (poslouchají zde vzácné „Stouny“ či Pink Floyd, The Who nebo pirátské nahrávky Deep Purple), jeden z nich, Beka, ji vezme na hovor Vymítač ďábla, součástí tohoto životního stylu je i jiný přístup k partnerským vztahům, i na řadě jiných míst se tedy probírá „sex“ jako téma: „Noci u jezera byly vlahé a hvězdy byly blízko. Nemilovali se. Jen souložili. A mávli na mě, abych přišla na svět.“ (s. 488). Kosťa, jako obvykle zuří, šílí, je třeba takřka nadlidského úsilí, aby Elene svou dceru udržela naživu.

A sledujeme i druhý problém, totiž film, jehož natáčení se, jakkoli mělo být utajeno, dostane na veřejnost, a Lana pak, rovněž celá rozběsněná (je s autorem těhotná, obětovala vše možné) vymyslí plán, totiž že se natočený materiál ztratí (odvezou ho do hor k Mikovu otci), nicméně i zde zasahuje vždy akční Kosťa, jenž na Miku poštve policii, která ho vyšetřuje. Mika cítí odpovědnost za ostatní, Lana ale říká, že nejdůležitější je film, nasazuje všechnu svou výmluvnost: „Jen si představ, jaké to bude, až budeme tenhle příběh vypravovat našemu malému, jsem si jistá, že to bude klu, je to příběh jako vystřižený zk filmu. Miko. Představ si, jak na nás bude hrdý. Až uvidí náš film a my mu tohle všechno povíme. Bude k tobě vzhlížet, ke svému odvážnému tatínkovi“ (s. 511). Realita je ovšem jiná.

Elene i Christine přemlouvají Mika, aby film vrátil, tuší, že za celou věcí je – jak jinak – opět Kosťa, cítí přitom svoji vinu – „Že to kvůli ní se Kosťa rozhodl vyřídit Mikaila, Beku, a především, ano, především Miku, který mu byl odjakživa trnem v oku […].“ (s. 515) Ano, na Beku našli nějakou hospodářskou trestnou činnost a je ve vězení, a čtenář má možná pocit, copak je tahle zrůda všemocná (jakkoli on na jednom místě tvrdí, že nikoli) a kdyby měl tu možnost, tak do děje knihy zasáhne a tu sveřepost konečně zastaví, neboť Kosťa svou nesmyslnou válku vede „do krajnosti“.

Miku zatkli, obžaloba zněla „krádež státního majetku“, zároveň byl obviněn z „antisovětské agitace a propagandy“. Nyní je Lana ta, kdo jej nabádá k vrácení filmu, protože kriminál „nevydrží“, a Mika naopak chce dovést vše „teď do konce“ (s. 519). Na institutu profesoři a studenti nejdříve vypisují petice, když ale dojde na lámání chleba, všichni couvnou. Tvrdý, brutální rodinný konflikt trvá. Zrcadlení rodinných vztahů se společenskými, které registrujeme ve výraznější podobě již delší dobu (naposledy na s. 496, kde na jedné straně čteme jako „Nana a Stasia bojovaly po Elenině boku celé týdny za to, aby Kosťa dceři dovolil dítě si nechat, ať už ho zplodil kdokoli [atd.]“ a zároveň Kosťovo ztroskotávání „na domácím bojišti“, na druhé straně situaci, kterou známe do značné míry i u nás z předlistopadových dob [v této podobě, ovšemže pak v daleko velkorysejší v době „devadesátek“]: „Všichni kradli, každý někde něco šlohnul. // Řezník ukradl nejlepší maso a pak ho prodal pod pultem za trojnásobek původní ceny. Kolchoz nepřiznal část úrody a střelil ji bokem. Zdravotní sestra si odnesla domů mul a obvazy [atd., atd.]“), nyní (ve dvou sekvencích na s. 522–523) sledujeme (další zrcadlení) paralelu života Andra, který v záchvatu opilosti rozbíjí své sochařské výtvory, velkou Leninovu hlavu, jakou dělal na politickou objednávku, a Kitty, o níž je řečeno, že ji „neštěstí rozbilo na tisíc kousků“ a jediné, co jí zůstává, je, že chce domů.

Můžeme pro řadu postav zobecnit otázku, kterou si klade Kitty, totiž, že se „ze světa […] vyklubala beznadějně zoufalá černá díra“ a ona se ptá, zda žije svůj vlastní život – když si vzpomene na Andra „dosud nepoznamenaného válkou, jak vyřezává do dřeva nádherné anděly“ (s. 523). Další silné místo, když si obojí dáme dohromady. To bylo v době, kdy, přestože Kitty byla úspěšná na poli svých písní, musela opustit vizi cesty s Fred do Vídně („Fred se ztratila z jejího života“ a Kitty od té doby nenapsala jedinou píseň, s. 526). Na druhém konci světa se narodí Mirian Eristavi, zvaný Miro, o němž jeho matka vypráví ve vězení jeho otci, zmlácenému spoluvězni.

Elene, která s Lanou odjela do hor, aby odtud odvezla Andra a černou bedničku s nápisem Mirovy hračky, v níž je filmový materiál, zaslechne útržek Kosťova telefonátu, kterému se jeho akce s uvězněním nenáviděného Miky vymkla z ruky (Mika leží v nemocnici v bezvědomí) a nyní, pozdě, se to snaží napravit. Miky zemřel, Stasia spatří „v namodralém světle chodby Sophio“, ta jí říká, že měla tančit. Otec (Andro) se zhroutil. Kitty vyhledá svého anděla, najala si soukromého detektiva a navštíví ho. Je to Giorgio Alania. A zde vypravěčka Brilce vysvětluje, že musí „přeskočit zpátky do minulosti“ a vypráví Alaniův osud, osud muže, jenž marně pátral po svém otci a později se stal velice vlivným mužem u MVD. Při svém pátrání se dostane k jakési „soudružce Ležavové“ („naše Nelly“, s. 543), která nyní vykládá z kávové sedliny lidem budoucnost. A čtenář se dozvídá, že Giorgio od ženy pozdě večer odchází jako „znovuzrozený, sebejistý a rozzářený, o hlavu vyšší“ (s. 548, po celý život předtím se cítil odstrčený, nechtěný), ale také je vzpomenuta někdejší situace, kdy „Nellyina opilost, její uklouznutí a následný pád vedly oné noci k tomu, že byl zplozen, a to proti vůli své matky“ (s. 549). Tuto osudovou souvislost, autorkou nyní jen napovězenou, si čtenář musí dát z předchozího čtení dohromady sám.

A nyní se vracíme do aktuálně vyprávěného času, Kitty, která je spolu s Giorgiem v Londýně (v Seven Sisters), jej prosí o poslední službu. Chce se dostat domů. A Alania zinscenuje její vystoupení v Tbilisi. Navštíví v nemocnici Andra, kterému hrozí selhání jater, setkává se v Zeleném domě s ostatní rodinou, s bratrem (Kosťou) a s ostatními ženami, které jsou jinak sledovány tajnou policií. A také s Christine, která má (pravdivý) pocit, že Alaniu zná (čtenář ví, odkud). Nicméně se dostanou k Malému velkému muži a oné události s „Gulo“ tenkrát v Baku. A on si uvědomí děsivou souvislost, Christine byla svým poselstvím „černý anděl“. Alania ví, kdo byl jeho otec.

Kniha 6 Daria začíná líčením atmosféry Sovětského svazu té doby (na úvod čteme text tehdy populární zpěvačky Ally Pugačovové) a příznačných detailů („třírohé balení kefíru, mléko ve skleněných lahvích“) ⁴. Je to zajímavý souhrn toho, co se četlo (např. nebyl zakázaný James Joyce), kam bylo možné bez problémů vycestovat (po celém světě), především se ale líčí dětství vypravěčky, trávené v Zeleném domě, době, než si „začala klást otázky“, „než […] v sobě nahromadila vztek a smutek“ (s. 583), znovu přichází úvaha o čase (jejího narození), který klade do narození Stasii, tedy roku 1900. Hovoří se o přetrvávajícím „ochromení“ Giorgiho Alanii, na kterého pak Kitty marně čeká, o jejím novém albu Home, návštěvách parku Muštaidi a ježdění na kolotočích a cukrové vatě, Elenině rozhodnutí provdat se za sedmatřicetiletého zvukového technika jménem Aleko a opětovném křiku v Zeleném domě a sporech vypravěčky se svou sestrou, s níž „nemají společného tatínka“.

Kitty má světové turné. Daria má problémy ve škole, zatímco její sestra, vypravěčka, ve vyprávění o svém dětství přeskočila pátou třídu. Zajímá ji, zda „může člověk doopravdy vidět mrtvé“ (s. 608), dvaačtyřicetiletý David ji odpovídá na její otázky. Obraz doplňuje i zoufalství Christine, která říká: „Každý den na něj myslím. Každý den před sebou vidím jeho tvář. Nevím, jak na něm mám zapomenout. A všechno jde od desíti k pěti, co… co…“ (s. 612) Je to reakce na tristní, ubohý stav, v jakém se nachází rodina (resp. sumarizace mužů v jejím životě, kromě toho se ona situace tak trochu opakuje), jenž byl formulován na předchozích stránkách – „První otec, otec jejího nenarozeného dítěte, byl mrtvý, bídně zdechl ve vězeňské nemocnici. Druhému sama pomohla utéci na jiný kontinent. Třetí se právě stal z rádoby revolucionáře kriminálníkem a se čtvrtým, jenž ji miloval a jehož milovala ona, jenž však nedokázal nic dotáhnout do konce, a i své nevyprávěné příběhy utápěl v alkoholu, děti mít nemohla.“ (s. 611) A nyní čteme: „Má matka vzlykala a bědovala, oplakávala svůj život a to, že ztroskotala sama na sobě, na svém otci, na svém muži. Stěžovala si na tristní bezútěšnost své existence a na to, že její děti nemají otce. Že nemůže svým děvčatům nabídnout hezký život.“ (s. 612)

Vyprávění se obrací k Mirovi, který má rád cirkus (jak známo, ruský fenomén, také jsou ruští klauni zmiňováni), Daria by chtěla také umět to, co akrobatka, nemá ale trpělivost, „veškeré Kosťovy dosavadní pokusy připoutat ji dlouhodobě k nějaké zálibě ztroskotaly“ (s. 615) Kosťa sebou bere obě děvčata. Nica se setkává s dívkou jménem Rusa, hrají vrhcáby, překvapením je příběh věkově rozdílného páru Kosti a Rusy, který Nica bude před ostatními tajit – a jako i v jiných případech, Rusa málem ze zoufalství (ví, že Kosťa má jiné ženy) takřka přijde o život (věta jeho vnučky: „Často ostatním ubližuješ.“, s. 628). A jako i v jiných případech, usouvztažňuje vypravěčka rodinné události s velkými dějinami („Sovětský svaz po sedmi desetiletích dosloužil, požral sám sebe zevnitř, všechny zdroje a energie byly vyčerpány; zahltil se sám sebou, ale dosud nebyl s to zvracet. […] Já jsem v roce 1985 náhle dospěla, té noci, kdy Černěnko zemřel a Rusa přežila.“ (s. 629)

Kitty se vrhá kolem krku Giorgimu, jenž se vrátil, když přetrhal svou dosavadní dráhu (s. 621). Ale ani tento vztah není neproblematický. Kitty nechce nic slyšet o jeho předchozím životě, je tu zase ono téma zapomenutí na straně jedné, nemožnost zapomenutí na straně druhé (Elene v předchozích pasážích). Vypravěčka nyní analyzuje onen vztah poznamenaný předchozími událostmi (Kitty sama sebe stále vnímá jako vražedkyni). A Giorgi opět odchází. Darii nabídne na ulici muž, jenž pracuje „pro Koteho Lazabidzeho“ roli do filmu, jeho téma je vlastně onen zakázaný film, jenž vedl kdysi k jedné rodinné tragédii. Kosťu navštíví cizí žena, která se představuje jako Ida, žije jako koncertní klavíristka v NSR (tj. tenkrát ještě rozděleném, Západním Německu) a po čtyřiceti letech mu vyřizuje vzkaz od ženy téhož jména, která jí v době blokády Leningradu přepustila doklady k opuštění města („Moc vás milovala,“ řekla, s. 644). Byla to Ida E.

A tady vnímám klíčové místo celé knihy, totiž pojmenování vzepření se destrukci, která tak nehorázně a v množství jednotlivých případů ničila životy. Je ve formulaci „skládat dohromady to, co se rozpadlo“ (s. 645), touze a motivaci vypravěčky/autorky knihy, z níž vlastně vychází poetika knihy. Zde celá pasáž: „Možná jsem právě toho dne pochopila, že do krátké, banální historie mého života se už vepsala spousta jiných příběhů a zaujala místo vedle mých vlastních myšlenek a vzpomínek, které jsem sbírala a z nichž jsem rostla. A že příběhy, které jsem tak ráda loudila po Stasii, nejsou pohádky unášející mě do jiného světa, nýbrž že tvoří bezprostřední podstatu, z níž žiju. Když jsem se krčila před Kosťovou pracovnou, se zatajeným dechem, ruce samým soustředěním zaťaté v pěst, pochopila jsem, že si více než cokoli jiného přeji dělat přesně to, co právě dělala ta slepá, a přece vševidoucí žena: skládat dohromady to, co se rozpadlo. Spojovat cizí vzpomínky, jež začnou dávat smysl teprve tehdy, až z mnoha jednotlivých dílků vznikne celek. A my všichni, ať už to víme, nebo ne, tančíme v onom hotovém obraze svůj vlastní tanec, řídíce se tajemnou choreografií. (Ano, Brilko, mělas pravdu: my všichni tančíme!“ (s. 645).

A Nica se opět krutě zmýlila, když se domnívala, že se dostala do Kosťovy blízkosti a že jí nyní věnuje láskyplnou pozornost. „Reakce přišla se zpožděním, o to však byla strašlivější.“ (s. 648) Se vší obvyklou surovostí. A ona se svou upřímností stala zrádkyní. „Všechno jsi zničila! Já tě nenávidím!“ ječí Daria na svou sestru po Kosťově zásahu. „Válka mezi Elene a Kosťou“ vypukla znovu „s nebývalou destruktivní silou a tentokrát měla zasáhnout úplně všechny“ (s. 648) Kosťa pak také „vytáhl na světlo pár tajemství“ z Davidových spisů a ovšemže je patřičně zneužil, když překroutil jejich obsah. Zabrání Davidovi, aby Nicu vyučoval, označí ho za zvrhlíka, který je nebezpečný pro děti („je nemocný prasák“, „pederast“ atd.). Konflikt je ostrý, tentokrát se Nica Kosťovi vzepře, táže se ho, zda je v pořádku to, co on „dělal s Rusou“, následuje prudký políček. David vysvětlí dívce, že je homosexuál, bohužel tohle všichni nepochopí.

Nica se pak pokusí, aby film byl přece jen realizován, má plán, v němž je důležité „udržet Kosťu mimo natáčení“ (s. 655) A o pár stránek dál: „A vyšlo to.“ (s. 657) A podobně se daří Kitty, ta se „angažovala“ na charitativních galavečerech, tisk „ji označil za britskou Patti Smithovou.“ (s. 660) A měl se vrátit i muž jejího života (nakonec nevrátil, můžeme jen hádat, o pár stránek dál, kdo v tom měl prsty). Ne tak ve velkých dějinách. Christine uvařila čokoládu a „v ukrajinské jaderné elektrárně jménem Černobyl došlo k výbuchu“ (s. 668) A Kosťa má „nesrovnalosti v účetnictví“ (s. 670, křičí pak na ostatní, že oni se chtěli mít dobře). Alania ale už nic nemůže urovnat, když ho Kosťa v Moskvě navštíví, oznámí mu, že všechno skončilo a on odjíždí za tři dny do Londýna. I on si uvědomuje, že oni všichni selhali. „Všechno bylo nadarmo.“ (s. 673) Marně mu Kosťa namítá, že to vše bylo pro dobrou věc. Alania vysvětluje, že věděl, že někteří lidé v důsledku toho, co dělá zemřou, jiné pošlou do lágrů. „Posílal jsem lidi na smrt, chápeš?“ (s. 673) A odmítá námitku, že to byli „dezertéři, nepřátelé státu a zrádci nejhorší kategorie“ a jeho přítel konal svou povinnost. Alania mu říká, že je „pořád neomylný a nepoučitelný“ (s. 675) – to je velmi výstižné, tak to známe (v různých kontextech) i u nás. A Kosťa zradí i nyní – svého nejlepšího přítele, který mu celý život pomáhal, Alania neodjel. A Kosťa nakonec – zní to až démonicky – měl na svědomí i smrt Kitty, jejíž tělo vylovili „tři hodiny poté, co Fred Lieblichová uvědomila pobřežní hlídku“ (s. 681). Řval, že telefon „teď ne“, ale Nana mu odpoví, „ale ano, teď“ – a Alania jej v telefonu informuje o Kittině smrti.

Vypravěčce teď říkají „Einstein“, nezkušenou dívku líbá chlapec Miro, který jí vyznává lásku. Po předchozích neklidných letech se v Gruzii poprvé od roku 1921 konají svobodné volby. (Ale jak jsme se během pár let poučili i u nás, že neexistuje žádný „konec dějin“, jak se domníval svého času Francis Fukuyama, neznamenalo to ani v Gruzii zdaleka klid, naopak sledujeme boje různých politických uskupení.) Jedna z dramatických scén se odehrává mezi tanky, kdy Nica chce vyvést zmatenou Christine z davu, ta ale zmizí beze stopy. Je další obětí velkých dějin. „Oficiální příčinou úmrtí byla zástava srdce. Dav ji smetl, ona upadla a už nevstala. Neoficiálně to však byl návrat minulosti a neschopnost ji zadržet.“ (s. 708, zajímavá je opět ona časová formulace)

Překvapením je, že Laša, Darií zbožňovaný (označovaný epitetem constans„úžasný“) filmař, ale ženatý, na nátlak Kosti požádal o rozvod ke Kosťovu uspokojení mohl konečně (vlastně to bylo poprvé, ve všech předchozích případech byly komplikace) připravovat Lašovu a Dariinu civilní svatbu, jakou si vždy přál (líčení pompézní slavnosti, na níž všem pozvaným ukázal, po čem léta toužil, s. 710). Miro stále hovořil rovněž o filmování, nakonec ale stále nepodával „přihlášku na Filmový institut“ (s. 710), ale nakonec na Institut strojírenství (následuje hádka a zajímavé vysvětlení jeho psychiky), Nica začíná naopak psát, a studovat historii na Tbiliské univerzitě, s Davidem diskutuje o (ne)naplnění a smyslu života (s. 714), a čtenář musí být stále více naplňován hutností autorčina sdělení. A také jsme možná čekali konečně nějaký naplňující vztah, nicméně mezi Lašou a Darií to nyní naopak neklape (Laša je žárlivý, později jsme svědky ostrého konfliktu, když je Nica a opilého Lašu, který Darii ubližuje, zmlátí, pak se ještě domluví se Žralokem a dalšími kamarády a ti dají Lašovi nakládačku). Zároveň sledujeme se zákonem o „státní suverenitě“ další rozpad někdejší velmoci (vypadá to, že další země vystoupí ze svazku se SSSR), „v červnu 1991 se konaly první svobodné prezidentské volby ruských dějin“ (s. 722), Laša s Darií se odstěhují do Moskvy – údajně tam budou podnikat (dopadlo to ovšem katastrofálně).

Nica vydělává hraním karet velké peníze, kupuje auto. Seznámila se se Severinem, jeho vášní je historie, je ze Západního Německa a jezdí po světě za obchodem kvůli otci, umí rusky. Dějiny se překotně řítí dopředu (vyhlášení výjimečného stavu jako „poslední pokus o zastavení perestrojky“, s. 732, druhá válka v Zálivu, zdá se, že „v Tbilisi vypukla občanská válka“, příchod heroinu do země). Davida zabijí na ulici, když brání lupičům ukradení zlatého řetízku („devět ran nožem“, s. 737), Laša, jenž „má problémy“, zničil zcela Darii, ze radostí sršící dívky tu „stála přede mnou s propadlými tvářemi a tmavými kruhy pod očima“ – kdysi „krásná královna Kosťovy říše, a kam se vůbec poděla Kosťova říše? Kde to vlastně všichni žijeme?“ (s. 737, znovu líčení proměny Darii, z níž kdysi štěstí „tak majestátně vyzařovalo, ona spokojenost, že se nachází v samém středu života“, s. 740). Když to Nica všechno shrnuje, cítí vůči všemu kolem nenávist a bezmoc.

Severin (i jeho přepadli a okradli) přemlouvá Nicu, aby se odstěhovala do Evropy. Laša se naopak vrátil z Moskvy, s ženou si už jen sprostě nadávají, Daria Lašu před svou sestrou hájí, je prý „nemocný“. Pak odjeli do Moskvy a tam Lašu postřelili vymahači dluhů, zasažena byla páteř, Daria přišla s výdaji na léky a rehabilitaci ochrnutého muže o vše, o dům atd. – a také čeká dítě. To dítě je Brilka. Dějiny jsou „bitevní pole“, Rusové, Gruzínci, Abcházci… v Gruzii dvě protichůdné mocenské skupiny. Nica rovněž naletí podvodníkovi, když chce získat novinářský průkaz a s mužem hraje karty, a on nedodrží podmínky, dojde k sexuálnímu násilí, jemuž se brání rozbitou lahví.

Narození Brilky autorka komentuje zajímavým způsobem, jenž zapadá do shora již trochu popsané narativní struktury: „Dlouho jsem přemýšlela, jak tě mám zapojit do tohoto příběhu, když jsi nakonec přišla na svět. Do příběhu, který musel být vyprávěn pouze proto, aby došlo na tebe. Na tebe, a tím i na začátek. Do příběhu, který musel být napsán pouze proto, abys mohla přijít na svět ještě jednou a abys dostala možnost začít se vším nově a jinak. // A došla jsem k závěru, že od tohoto místa nemohu psát dál, ne dokud existuješ dvakrát. Rozhodla jsem se, že z tebe nejprve udělám svou Brilku, abych mohla v příběhu pokračovat, abych se k tobě konečně dostala, k tobě, k té opravdové skutečné bytosti, již beztak nebudu umět popsat […].“ (s. 757) V jejím rodném listě je napsáno „Anastasia Džašiová“.

Nyní sledujeme rozklad a zkázu (jednotlivých členů) rodiny, v textu je to v této části podpořeno uváděním jednotlivých měsíců, měsíc po měsíci – od listopadu k srpnu (i další sekvence jsou uváděny výrazy jako „v následujících dnech“, „celý večer“ apod.) se odehrají zásadní změny a události. Nejdříve je to již definitivní odcizení Mira a Nicy, ona nedovede po události „v tiskárně“ sdělit své trauma, jejich život je jen „v posteli“, není to blízkost, poté, co Lašu k sobě přestěhuje jeho bývalá žena (Nica slyší její pomluvy Darii v hovoru s jejími kamarádkami), se Daria jakoby utrhne ze řetězu, začne nezřízeně pít a brát drogy, Nica se marně snaží neustále ji odněkud odvážet domů, do té doby, než uvidí Mira v jejím objetí, poté to i ona vzdává. Čteme, že Laco se předávkoval a Daria o tom všem v tu dobu věděla. Netrvá to dlouho a přes všechna opatření (odstraňování alkoholu z dosahu atp.) „o devět východů slunce“ (s. 775) je Daria mrtvá. „Vypila láhev vodky a spadla z terasy […] Spadla z naší terasy, která nebyla nikdy dokončená, nikdy se nedočkala zábradlí.“ (tamtéž). Vypravěčka uzavírá, všichni byli „zajatci“ smrti, snesla se „na naše údy, snesla se na naši kůži, jako by to byla vrstvička prachu“ (s. 777)

A špatně to vypadá i s Kosťou, „dva měsíce po Dariině smrti“ (s. 778) mu diagnostikují leukémii, léčbu odmítá, v prosinci zemřel, ale na zástavu srdce, které „nemoc předběhlo“ (s. 779). Nica se odhlásí z univerzity a odchází „z téhle země“. Zavolá Severinovi, přeje si, aby se s ní oženil, aby měla (tenkrát ještě) potřebný doklad (Severin je homosexuál, obřad bude formalita). A začíná předposlední Kniha 7 Nica. Sledujeme její život se Severinem v berlínském Weddingu, profesorka historie na zdejší univerzitě ji ujišťuje o jejím mimořádném nadání. Miro se ještě pokouší „znovu to zkusit“, navštíví Nicu na cestě do Amsterdamu, nakonec ale sám zmizel z vlaku a nástupiště.

Nicu navštíví Rusa, řekne mu o tom, že Alania žije v Londýně, Nica jej tam navštíví. Nica vysvětluje své problémy se psaním, nakonec dizertaci, která měla být součástí výzkumného projektu o východních zemích, nedokončí. Rozvede se se Severinem, aby se ten mohl oženit se svým přítelem, najde si byt. V tento okamžik se v textu (jako nadpis, s. 805) objeví datum 2006, stejně jako na začátku knihy a pokračuje řeč o sedmadvacetiletém muži, hudebníku Amanu Baronovi, o němž se tam hovořilo, a nyní se dozvídáme, že Nice vyznal lásku.

A nyní uvažujeme, zda onen posun v názvech (určité jméno v něm je už pojednáváno v předchozím textu) se zde nenaplňuje výrazněji, totiž matka Nice telefonuje, že „dítě“ (tj. Brilka) zmizelo, uteklo totiž od taneční skupiny a vydalo se směrem do Vídně. Nica má zasáhnout, učiní tak a sledujeme pak její spolubytí s Brilkou. Záměr jet do Vídně byl spojen s přáním navštívit Fred Lieblichovou, která prý má práva na písně Kitty. Když tam po řadě oklik dorazí, dozvědí se, že Fred právě zemřela. Zajímavé je líčení alternativního přístupu Brilky k životu (odděluje si jídlo dle barev a dodržuje celou řadu osobních rituálů spojených s určitými pověrami, chvílemi není ochotná komunikovat, odmítá veškeré konvence a chová se zvláštně, vztekle, prská atd.) Je zajímavé, že si Brilka rozumí víc s nekonvenčním Amanem než se svou tetou.

Nica se s Brilkou seberou a jezdí autem takřka bez programu po Evropě. Brilka ji probudila k životu, jakkoli se tomu Nica bránila. Odveze Brilku do Gruzie a vydá se nyní znovu za Alaniou a zapne diktafon. Další silné místo, kdy Nica vysvětluje, co pro ni znamenají příběhy a jak spolu souvisí, kde se kladou zásadní otázky smyslu života, jeho vytváření – v tomto ohledu mě zaujal obraz „koberce“, v němž se utkávají jednotlivé životní souvislosti (vše. s. 801). Nica jede do Moskvy, Prahy, znovu do Londýna, nikomu nic neřekne. Po roce cest je kniha hotová, Nica se dozví, že Alania zemřel. Odjela do Seven Sisters. A máme tu ještě jedno datum, 2007, pár stránek před závěrem knihy. Nica odjela do Tbilisi, Brilka slaví čtrnácté narozeniny, pravděpodobně jde na jednu z četných demonstrací, situace v ulicích je stále napjatá.

Po tom všem (kdy si vlastně Nica uspořádala nejdůležitější odpovědi) dochází i ke zvratu ve vztahu k Brilce. Ovšemže se stále k ní upínala, nicméně onen postoj, kdy byla Brilka vzteklá a vyčítala jí, že ji nechce (Nica jí říkala, že se o ni v Berlíně nemůže starat, a jakkoli už tenkrát s ní jezdila po Evropě), nyní mění: „Věděla jsem, že tě najdu, Brilko. Protože ti dlužím otázku, jestli pojedeš se mnou, do Vídně anebo do Berlína, je mi jedno kam, hlavně, abychom byly spolu.“ (s.849) A pokračuje: „Pokud ještě potřebuješ mou pomoc. Pokud chceš dál tančit životem, vyprávějíc o životě někoho jiného. Jsem tady, abych se tě zeptala, jestli mi odpustíš, že jsem ti nechtěla a nemohla nabídnout domov už dřív, tehdy, když jsi to nejvíc potřebovala. // Neudržela jsem tě u sebe, selhala jsem a zavedla tě k nesprávnému cíli. Nedokázala jsem zachytit tvou samotu, poskytnout ti jistotu, že nalezneš, co hledáš. Zamlčela jsem ti, že jsi pro mě ta nejpozoruhodnější dívka na světě.“ (tamtéž)

To je ostatně nejspíš jedno z klíčových poselství v (dnešním) světě, který tyto jistoty nepřináší („století, které všechny podvedlo a oklamalo“, s. 849), což ovšem na druhou stranu vedlo k napsání této knihy. A znovu formuluje svůj vztah k jednotlivým osobám své rodiny s neuvěřitelnou silou formulací, potvrzující jedinečnost stylu oceňovanou literární kritikou ⁵. Je to v tuto chvíli lamentace svým obsahem (ne formou, alespoň tou klasickou, rozdělující onen žánr na nářek a požehnání, zde je obojí přítomno v jednom) poněkud podobná žalmům. A tomuto vyznění odpovídá i závěr této úvahy, v němž vysvětluje název celé knihy: „Vděčím za ně tobě, protože si zasloužíš osmý život. Protože se říká, že číslo osm se rovná věčnosti, řece, která se neustále vrací. Dávám ti svou osmičku.“ (s. 850) Do této roviny se váže i „vtip“, v knize odkládaný na tuto chvíli, v němž se objevuje Dante v očistci, ale také je zde poprvé vysloveno jméno zločince Beriji, nazývaného v celém předchozím textu Velký malý muž. A hledání Brilky (dvojí, to aktuální v davu na ulici, a to v duchovním smyslu) se prostupuje se všemi vzpomínkami, popisovanými v této knize.

1 Guzel Jachina, Zulejka otevírá oči, více viz https://jan-k-celis.webnode.cz/news/guzel-jachina-zulejka-otevira-oci/, podobně rozsáhlý román s časovým rozmachem, ovšem svým způsobem experimentálního charakteru, pak Jaume Cabré, Přiznávám, že…, viz https://jan-k-celis.webnode.cz/news/jaume-cabre-priznavam-ze/ a https://jan-k-celis.webnode.cz/news/jaume-cabre-priznavam-ze-ii/

2 Horkou čokoládu, která má ve vyprávění magické a osudové vlastnosti, bychom mohli přirovnat k tématu „dřeva“ (semínka, stromů, houslí) ve zmíněném Cabrého románu (pzn. 1), kde ovšem představuje základní kostru fabule celého příběhu (řekněme, přebírá ji od osob), zatímco v Osmém životě nemá tento charakter, nýbrž se vepisuje do tragických osudů jednotlivých postav, které podlehly jejímu kouzlu. Motiv čokolády je zmiňován i v recenzích knihy, jedna z časopisu Der Spiegel je citována na zadní straně obálky knihy.

3 Čeka, za ruskou zkratku ЧК, tedy Mimořádné komise, plným jménem Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR, první ruská tajná služba, později i v románu sledujeme její transformace a konkurenční vojenskou rozvědku GRU, posléze sjednocení všech složek tajné policie do NKVD, sídlící v Lubjance (Bolšaja Lubjanka), o níž se v knize rovněž hovoří (více viz Wikipedie, heslo Čeka).

4 To je opravdu dobové, skleněné lahve předcházely dnešním PET balení nebo jiným lahvím, z plastu, já ale, jako ještě malé dítě, pamatuju (s babičkou jsme tam chodili, bylo to pár metrů od našeho domu) v mlékárně odlévání odměrkou do bandasky.

5 Thomas Andre v Der Spiegel (2. 10. 2014) označuje třetí román autorky za „knihu roku“, vyprávění „o lásce a nenávisti“ jako „skvostné“, hovoří o „bloudění“ žen, které usilují vrátit domů muže sloužící „nomenklatuře“ jako o mamutím textu rozměru tolstojovského eposu, zdůrazňuje kauzalitu represívního režimu a lidských osudů, rány osudu jsou prý možná až přemrštěné. Autor recenze upozorňuje na jistou návaznost na předchozí román Nino Haratischwiliové „Mein sanfter Zwilling“, více viz https://www.spiegel.de/kultur/literatur/nino-haratischwili-das-achte-leben-fuer-brilka-a-994979.html. Za přečtení stojí esej Dominika Zinka (Univerzita v Mohuči) na stránkách Literaturkritik.de, viz  https://literaturkritik.de/haratischwili-das-achte-leben-fuer-brilka-nino-haratischwilis-das-achte-leben-fuer-brilka,25011.html . Ohlas knihy je zřejmý i z uvedení na několika německých divadelních scénách (Essen, Brémy, Hamburg, režie Jette Steckel), v komentářích je kniha označena např. jako „epochálně opulentní román“. Zmiňme ještě, že u nás má (v říjnu t. r., tj. za pár dní od napsání tohoto textu) vyjít román gruzínské autorky „Kočka a Generál“. Shora zmíněný román „Mein sanfter Zwilling“ vyšel letos ve slovenštině pod názvem „Môj nežný blíženec“ (Inaque, 2022).

Nino Haratischwiliová, Osmý život (Pro Brilku), Host 2020