Neklan

Možná, že to může působit staromilsky, když řeknu, že neznáme starou českou historii. Námitka může znít, kdože by se tím zabýval, máme svých současných starostí dost. Narazil jsem na tuto pragmatickou odpověď několikrát v souvislostech pro mne docela zásadních. Chtěl jsem například na studentech vědět, koho představuje pomník na úpatí dominantního místa našeho města. Kolegyně, pravda vzdělání původem přírodovědného, se na mě málem osopila, proč by dotyčný student měl něco takového znát. Odpověděl jsem trochu naštvaně, že když se tak ještě jmenuje ulice, která vede takřka ke škole, místní hudební škola a ještě taky pěvecký sbor školy, do které student chodí, tak už by musel být slepý a hluchý, kdyby přes to neklopýtl, učit se proboha nic nemusí.

Vůbec nechci nadávat na nevzdělanost, vždycky se ptám sám sebe, co bych měl vědět, kolik řečí umět a tak dále, spíš ten hloupý příklad pro mě je obecnějším tématem a otázkou, jestli amerikanizace a všudypřítomný entertainment a neochota dělat cokoli, co přímočaře neprodukuje peníze je fatální i pro nás nebo zda je odtud vede alespoň nějaká cestička. Tak určitě vede. Jednak tady určitě je, byť sice úzká, ale přesto nepominutelná vrstva lidí, kterým vidíte už na očích, že neohrnují nade vším nos a nejsou středem všehomíra. A že si přitom nejen užívají, ale i prožívají mnohé, o co ostatní jsou holt ochuzeni. A pak tu je přístup několika zprostředkovatelů, který je nějak tvůrčí, mnohdy zábavný, a který má mnohdy i strhující úspěch.

Mám tři příklady. Prvním je Naivní divadlo v Liberci, které uvedlo v loňském roce (2010) u příležitosti 60. narozenin divadla hru pro děti, ale i pro dospělé, s názvem Neklan.cz aneb ze Starých pověstí českých. Druhá část názvu dává na vědomí, že přímou inspirací mytologického příběhu je Alois Jirásek. První naznačuje, že hra zasazuje, pravda, na můj vkus trochu brutálně, příběh do dnešního kontextu. Je jedno, zda to můžeme pro dnešního diváka poněkud podbízivé či zda je to prostě ona forma vhodná pro malého diváka, vnímám ono poselství, že autoři hry chtějí starý příběh číst dnešníma očima. Protože jsem sám příběh z Jiráska zapomněl, myslel jsem si dokonce, že půjde o jinou interpretaci dějin (to dnes divadla dělají, vzpomínám na „jiný konec“ Maryši v Hradci Králové). Diváka k tomu mohl vést úvodní monitor, na kterém se otevíraly jednotlivé informace, tak jak by je zpracoval autor nějaké prezentace. Nicméně není tomu tak, příběh není posunut, drží se své předlohy.

Před osmi lety (vydána byla 2003)byla velkým hitem knížka Lucie Seifertové Dějiny udatného českého národa. Forma leporela, vyhrazená jinak knížkám pro nejmenší či propagačním či turistickým materiálům, a především přístup k tématu, vyjádřený dovětkem napsaným v titulu droboučkým písmem  a pár bezvýznamných světových událostí , tedy humorný či ironický odstup byl nejspíš oním pošťouchnutím k následnému bestselerovému úspěchu, který by se ale nebyl konal, kdyby se ne promítnul do výtvarného pojetí, které je úžasné. Přitom je potřeba zdůraznit, že ani zde se nekoná žádný posun od historie – ironie se netýká jí, ale nás. Dodejme ještě, že skvělým nápadem bylo vytvořit velkou verzi leporela, které v podobě výstavy putovalo z Prahy i do jiných měst, vzpomínám si, že jsme ho přivezli na jičínský pohádkový festival. Následoval pak ještě televizní seriál pětiminutových šotů z historie (viz dole odkazy).

Posledním příkladem jsou knížky Aleny Ježkové. Vycházejí v nakladatelstvích Albatros nebo Práh. Nevěděl jsem o nich, přestože moje žena je jejich nadšenou vyznavačkou. Nedávno se vrátila nadšená z jakéhosi školení, jehož součástí byla beseda s autorkou těchto knížek. Reprodukuji, doufám že ne zkresleně, její slova: Jiráska dnes děti nečtou, protože to je pro ně zcela nepřijatelný jazyk. Podobně i Olbrachtovo podání je už pro dnešní malé čtenáře zastaralé. To, co bývalo onou branou do starých mýtů, totiž knihy Eduarda Petišky, je třeba přizpůsobit dnešnímu způsobu vnímání. Ne příliš dlouhé texty. Atd. Zatím jsem si nic z těch knížek nepřečetl, mám je na hromádce před sebou. Ale je mi zřejmé – už třeba podle názvu jedné z prvních z nich, Praha – babka měst (2002), že se sympatická, vzdělaná a chytrá autorka, sama matka dvou dětí, rovněž vyhýbá na hony jakémukoli školometství. Onomu Jiráskovskému tématu odpovídají Staré pověsti české a moravské (2005), následují antické Řecké báje (2009). V prvním případě je ilustrátorkou knihy Renáta Fučíková, rovněž jsme ji kdysi pozvali na pohádkový festival do Jičína. Ježková pracuje systematicky, někdy v sériích, jako jsou knížky 77 pražských legend a pak 55 českých legend z hradů, zámků a měst, to nebrání tomu, že její jazyk je poetický, jak zdůrazňují recenze.

V tuto chvíli podtrženo a sečteno: Všem třem příkladům je společné, že se obracejí na mladého diváka a čtenáře. Je to jasné, musí se začít tam, kde se tyhle věci vnoří do dětské mysli, později je pozdě. Vnímavost může zůstat celý život, ale udržet soustředěnost bývá ve vyšším věku spojeno se značným úsilím. Na druhou stranu – budu citovat jednoho svého kolegu, a výrok je přitom starý takřka dvacet let – kdo mi může i v mém věku upřít právo na pohádku? Tím myslím to, že u Udatných dějin jsem se bavil ohromně, a také to, že do těch knížek Aleny Ježkové se také určitě podívám.

Odkazy

Neklan. Naivní divadlo Liberec
https://www.naivnidivadlo.cz/novinky.php
https://www.naivnidivadlo.cz/predstaveni.php?idp=78
https://www.liberec-me-bavi.cz/cs/prakticke-info/kultura-zabava-v-liberci/liberec-premierou-se-predstavi-neklan-cz-anebo-ze-starych-povesti-ceskych.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Luck%C3%A1_v%C3%A1lka

Lucie Seifertová
https://www.spisovatele.cz/lucie-seifertova
https://www.impuls.cz/clanek/lucie-seifertova-spisovatelka/227878
Příběhy z české historie, které zpracovala L. Seifertová v knize Dějiny udatného…
https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_udatn%C3%A9ho_%C4%8Desk%C3%A9ho_n%C3%A1roda
Dějiny udatného českého národa, kniha
https://knihy.heureka.cz/dejiny-udatneho-ceskeho-naroda-a-par-bezvyznamnych-svetovych-udalosti-lucie-seifertova/specifikace/#section
Dějiny…, výstava
https://seifertova.cz/images/vystava.htm
Dějiny…, televizní seriál
https://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/76505-dejiny-udatneho-ceskeho-naroda/
https://www.youtube.com/watch?v=2btlze9qW3o
https://www.youtube.com/watch?v=uvjm-xSmE6k&feature=related ad.

Alena Ježková
https://www.alenajezkova.cz/knihy/
https://www.alenajezkova.cz/knihy/stare-povesti-ceske-a-moravske/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alena_Je%C5%BEkov%C3%A1
Staré pověsti české a moravské
Nové převyprávění národních pověstí. Dnešní lidé se od hrdinů pověstí, mýtů a legend liší jen velmi málo. Stejně jako oni milujeme, rozhodujeme se, sbíráme odvahu a hledáme moudrost. I my se vydáváme do neznáma, překonáváme sami sebe nebo prohráváme. Pro naše předky příběh znamenal velké bohatství – vzkaz, který tu zanechal kdosi, kdo žil před nimi. Byla to skrytá výzva k následování, mapa nějakého úseku životní cesty. Nejstarší české a moravské pověsti jsou navíc zdrojem všech našich počátků. Jsou látkou, která je nadčasová a není licencí žádného autora ani historika. Záměrem byla myšlenka vytvořit knihu, která by děti i dospělé důstojným, a přesto moderním způsobem skutečně oslovila.
(na stránkách A. Ježkové)