Na Šrámkově Sobotce 2015 / VII

Autorské čtení Dory Kaprálové
Č 9. 7. 2015,  17:30 / zahrada Šrámkova domu

Tak to už je několikáté autorské čtení, v tomto případě mě v anotaci zaujala skutečnost, že dcera brněnského básníka Zeno Kaprála žije v Berlíně. To je ten rozměr, o kterém mluvil kdysi Axel Wendelberger, když na mou otázku, zda pojede na místo, s nímž by se chtěl seznámit, odpověděl, že ano, až tam bude pracovně; pak jsem to zaregistroval, tenkrát u nastupující generace u Petry Hůlové, která říkala, že v New Yorku má na práci klid, neruší ji mobily. Protože je to básnířka, lákají ji nejrůznější aliterace, třeba v názvech měst – Brno, Berlín, jmenovala ještě nějaké další. Probíralo a četlo se z knížky  Zimní kniha o lásce (Archa-Zlín, 2014), kterou autorka uvedla jako odpověď na knihu maďarského spisovatele Petera Esterházyho Jedna žena. Vyhledal jsem si jinde na internetu takřka totožně řečené:
Začetla jsem do Esterházyho textů, ironických, mačistických, láskyplných, mužných, leč poněkud zatížených mramorovou estetikou suverénního stylisty. Knihu jsem lítostivě a lehce podrážděně odhodila. A od ledna do února jsem milému Esterházymu psala tuto Zimní knihu, balíček literárních ‚vinět‘… je to kniha o mužích, ale možná současně o jednom jediném mnohotvárném a neuchopitelném muži; protože o lásce, o zimě lásky.
Pak došlo na  rozhovor s Květou Legá­tovou „Návraty do Želar“, řeč se točí kolem toho, jak se kontakt s někým takovým, jako je spisovatelka, která začala psát tak pozdě (komentář: vlastně to není pravda, vypustili to novináři, a když to zabralo, tak se ta ikona nechala viset), promítá do vlastního psaní. Nakonec došla řeč na blogy, přemýšlím, zda to souvisí také třeba nějak s povoláním dokumentaristky, spisovatelka říká, že si deníky píše léta, je to způsob, jak reagovat na život, když člověk píše, klade si pak otázku po podobě toho, co píše.

Večer jsem si pak četl na stránkách Martina Reinera právě texty Dory Kaprálové tohoto druhu.  Teď si nevybavím, zda to padlo přímo na onom čtení nebo jsem to někde vyčetl či domyslel z kontextu: Vaculíkův český snář je rovněž takovým napřímením mysli přímo do reality. A pak tu je celá ta tradice přes Demla až k Máchovi a všem dalším.

https://www.vaclavhavel-library.org/cs/index/kalendar/527/dora-kapralova-zimni-kniha-o-lasce
https://www.martinreiner.cz/421-dora-kapralova

Autorské čtení Petra Stančíka
Pá 10. 7. 2015,  15:30 / zahrada Šrámkova domu

Vše o něm se prý dozvíme na jeho stránce Wikipedie. Dojem ze spisovatele Petra Stančíka jsem získal pozitivní, pokud tím slovem je míněno, že je v pohodě, můžu to ale myslet i trochu ironicky, vzhledem k některým dalším aspektům. Vycítil jsem na jedné straně jeho smysl pro zvláštní druh humoru, nicméně z řady důvodů jsem v tomto ohledu už po léta opatrný. Smysl pro stylizaci s tím souvisí, jeho alter ego Odillo Stradický ze Strdic, kterého se Stančík rozhodl v roce 2007 nechat zemřít a psát dále pod občanským jménem, je jen nejevidentnější položka toho, co jsem cítil i v jeho jinak vcelku civilním vystoupení.

Jedním z témat autorského čtení byla Stančíkova próza Pérák (Druhé město 2008), atraktivní městská legenda, o níž se dlouho nehovořilo a kterou Stančík oživil (já sám si na postavu pamatuju z vyprávění matky, která žila za války v Praze). Hlavním tématem ovšem byla Stančíkova poslední kniha Mlýn na mumie (Druhé město 2014), oceněný Magnesií Literou 2015 za prózu. Argumentace, zda to je či není detektivka, proč se hlavní hrdina narodil v roce 1866, jak to je s masovými a sériovými vrahy u nás, probíhala ve zmíněném módu humoru a stylizace, nicméně z přečtené ukázky jsem měl pocit paralelnosti s příběhem známým řimsologům, proto jsem se autora zeptal, jaký má vztah ke staré šestákové literatuře, přesněji ke „krvavým románům“, totiž virtuální vůně, která se linula z textu a atmosféra celé situace mi připomínala onu scénu v refektáři, kde si Kuba pochutnával na uzeném lidském koleně. Doplnil jsem, že Studeňany, kde autor Krvavého románu žil, jsou odsud nedaleko. Coby odpověď jsem dostal potvrzení autorova obdivu k Mistrovým knihám i ke grafice, k dalším jeho oblíbencům pak patří třeba Gustav Meyrink, který dokázal rovněž zachytit génia loci Prahy.

Myslím ještě předtím se hovořilo také o úspěšných dětských knížkách, které Stančík napsal, a četlo z nich. Jedná se o tituly Mrkev ho vcucla pod zem (Meander 2013) a dvě knížky s jezevcem Chrujdou, Jezevec Chrujda točí film (Meander 2014) a Jezevec Chrujda staví nejdřív urychlovač a pak zase pomalič. I zde je zřejmý zmíněný Stančíkův přístup k psaní, totiž třeba tvůrce urychlovače a pomaliče je vlastně jakási zvířecí mutace Stephena Hawkinga. Nu tak dobrá…

Na jinou polohu Petra Stančíka jsem narazil večer při pročítání materiálů na internetu. To, že je monarchista, jsem mohl vlastně tak trochu tušit. Tvrdý střet několika osob, v němž se vyplavuje adrenalin a hovoří o vrácení Ceny Magnesii Litery kvůli Stančíkovým výrokům vůči islámu, nechci příliš komentovat (vím, jak ty věci mohou být ve svém prapůvodu, nicméně samotná dikce některých textů dokládá jakousi stoupající agresívnost některých poloh českého kulturního života), nicméně alespoň dávám dole k tématu odkaz. A ať nezapomenu, autorské čtení s Petrem Stančíkem moderoval Richard Klíčník.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Stan%C4%8D%C3%ADk
https://a2larm.cz/2015/06/prozaik-stancik-a-dva-tisice-ponizenych-uprchliku/

https://www.itvar.cz/cz/2015/13-2015-glosa-1017.html

Autorské čtení Jakuba Řeháka
Pá 10. 7. 2015,  17:30 / zahrada Šrámkova domu

Poslední autorské čtení – a vlastně poslední pořad na letošní Šrámkově Sobotce, kterého jsem se zúčastnil, bylo autorské čtení Jakuba Řeháka. Po charakteristickém představení autora, který byl za svou první básnickou sbírku Světla mezi prkny v roce 2009 nominován na Magnesii Literu v kategorii objev roku a Cenu Jiřího Ortena a za básnickou knihu Past na Brigitu, vydanou v roce 2012 v následujícím roce cenu Magnesia Litera za poesii obdržel, došlo na ukázky.

Hned to první, co mě zaujalo, byl způsob Řehákovy prezentace. Možná chtěl podpořit to, o čem sám hovořil, totiž že si – v básni Yellow Umbrella Open A Chaotic Seasons – chtěl vyzkoušet formu rozsáhlejšího básnického útvaru, který jej inspiroval, konkrétně legendární Pozvání na cestu (ať už to byl Vítězslav Nezval nebo Charles Baudelaire), četl potom právě tím způsobem ztělesňujícím představu onoho rozmáchlého verše, který se znova a znova odpoutává od výchozího básnického obrazu a nechává strhnout imaginací. Porovnal jsem si svůj dojem pak večer na jednom videu, kde Jakub Řehák rovněž čte ze své tvorby, a doložil si, že na pódiu v Sobotce četl s jistou dychtivostí tak, že text působil opravdu jako smršť.  A musím říci, že v tom překotném tempu četl pak i ostatní básně, kde tento přístup nebyl příliš funkční. Přitom – alespoň na mě – působí autor oceněných básnických knih jako člověk, který věci promýšlí uvážlivě, koncentrovaně na téma. V tomto pohledu mě utvrdila třeba i skutečnost, že se moderátorkou (opět to byla Ivana Myšková) nenechal příliš ovlivňovat, respektive v několika případech nejdříve řekl to, co mu tanulo na mysli a pak teprve odpověděl na položenou otázku.

Jak z jedné hodiny poslechu charakterizovat Řehákův přístup k verbálnímu uchopení reality? Nedokážu zformulovat přesný závěr, nicméně už položení otázky v sobě obsahuje určitou nápověď. Právě že Jakub Řehák opravdu usiluje o ono uchopení, dá se to vysuzovat i z opojnosti chvíle a místa, hovořil o svých místech v Praze, které ale v básnických textech nejsou přímočaře kopírovány. V každém případě jde o vážné úsilí, vnímám i návaznost na tradici přetavování smyslových vjemů do veršů. Autenticitu přitom nevylučuje skutečnost, že se nebojí zahrnovat impulsy ze samotné kultury, také například (v ukázkách to bylo dost výrazné) z filmů. Něco jsem také našel večer při brouzdání po internetu, kde v rozhovoru o Řehákově debutu, básnické sbírce Světla mezi prkny, s Ivanou Myškovou (vida, sleduje ho hned od začátku) hovoří o inspiraci Petrem Králem, který postavení básníka formuluje tak, že básník není krasomluvec, ale bystrý pozorovatel (jeho poezie je neodlučitelná od smyslové skutečnosti atd., to už jsou další věci).

V obecném pocitu rozpačitosti nad současnou literární kulturou (zmíním to ještě v posledku) jsem měl jakýsi neurčitý „pocit naděje“, totiž i skutečnost, že Jakub Řehák byl jedním z editorů almanachů české poezie (Nejlepší české básně 2010, Host 2010, spolu s Miloslavem Topinkou), jakkoli komentovaných kritikou s výhradami, mi naznačuje, že jsou i v dnešním světě tací, kteří seriozně usilují o literární kulturu se vším, co k ní patří, tzn. i s tím, že se věnují vedle vlastní tvorby i jejímu společenskému životu.

https://www.czechlit.cz/autori/rehak-jakub/
https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2013/40-2013/zluty-destnik-a-mlade-divky

https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2013/40-2013/zluty-destnik-a-mlade-divky

Moje fotky
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Sramkova_Sobotka_2015_Dora_Kapralova%2C_Petr_Stancik_a_Jakub_Rehak/

U posledního autorského čtení se mi hlavou honily také přirozené úvahy nad současnou českou poezií a literaturou. Člověk k tomu dojde z jiných impulsů než při vlastním čtení knížek. Zároveň si uvědomuju obrovskou vratkost toho, co teď zmíním. Vratkost vzhledem k tomu, že (už to tak osudem u mě je) jsem se třeba v posledních pěti letech české literatuře (a nota bene básnictví) věnoval minimálně, nanejvýš tak na úrovni běžně zběhlého čtenáře – jsa stržen takřka cele hudbou (a v posledních dvou letech návratem k výtvarnému umění). Takže jakékoli vynášení soudů z mé strany bych musel já sám vnímat jako nabubřelost. Vždyť i na této Šrámkově Sobotce jsem si vybíral, a nestihl (alespoň „informačně“)  ani Jiřího Žáčka ani Přemysla Ruta (na jehož pořadu bych byl rád, ale alespoň ho viděl při vernisáži Adolfa Borna). Přesto bych měl alespoň útržkovité poznámky (se závorkou) zachytit – a ještě jednou zdůrazňuju nahozenost textu, který je výsledkem aktuálního pobytu v Sobotce a večerního googlování a který bych jako samostatný příspěvek vzhledem k tak komplikované problematice takto nepsal.

Hovoří se, zvláště v souvislosti s knižním trhem, o tom, že básnictví (poezie) je dnes na jednom z posledních míst v panoramatu kultury. Argument, že poezie je menšinová záležitost, že to tak vždycky bylo (nepřirozeně to změnila, stejně jako v jiných oblastech doba normalizace, kdy vycházely sbírky režimních básníků příkazem) a že to tak je i jinde, vnímám – bez ohledu na současnou realitu – tak trochu jako výmluvu, která zabarikádovává tím, že určuje jednotlivým oborům škatulky, reálné vidění věci. Je to tak trochu podobný problém jako s lidovou písní, kterou není na co společensky „zavěsit“ (zatímco třeba na operu půjdou „snobové“, je to společenská záležitost na podobné úrovni s plesy, tzn. dámy ukazují róby, potkávají se známí atd.). Podle mého názoru je to – i v době, kdy jsou proti sobě vyhroceněji než kdykoli předtím postaveny záležitosti, jimž se věnuje televize, a všechno ostatní – vedle všech těch tržních aspektů záležitost společenské objednávky. To znamená přinejmenším si zodpovědět otázku, proč jsou dnešními ikonami popoví zpěváci, modelky a fotbaloví útočníci. A najít způsob, jak s tím něco udělat. (Ano, takto formulováno to vypadá naivně či zcela bláznivě, kdo by to měl dělat, jak, když politikům vyhovuje „nekultura“ a vše je zaháčkováno za peníze atd.) Včera jsem se v noci díval v televizi na Last Night Proms – můj oblíbený houslista Nigel Kennedy atd. A kolik houslových koncertů vysílá česká televize? Zaplať pámbu za ČT-Art, nedávno zařadila Hudečkův gratulační koncert k šedesátinám na Pražském hradu (na kterém jsem shodou okolností byl). I Pařížani přišli na to, že Vídeňáci mají svůj Novoroční koncert a Angličani své Last Night Proms a oni nic. A vytvořili! (nově, běží to pár let) svůj velkolepý koncert ke státnímu svátku přímo pod Eifelovkou (ano, důležité jsou ty symboly, ty u nás zcela chybí, funguje to bohužel pouze u undergroundu, toho je také všude plno) – letos s takřka hodinovým ohňostrojem. Takže tímto přirovnáním (vím, že to fakticky srovnávat nelze, musí to probíhat samozřejmě adekvátními způsoby) vidím odpověď na mou otázku. Přenos Magnesie Litery (zaplať pámbu za ni) v televizi prostě nestačí.

Snad bych ani neměl otevírat ono téma u knížek, totiž onen nesmysl ze začátku devadesátých let, že si trh poradí. Poradil si, ale za jako cenu. Co tato společenská bezradnost vyprodukovala? „Prvním“ spisovatelem se stal dnes M. Viewegh, který na začátku své knižní produkce (v Báječných létech pod psa) vytvořil pravda zcela nový pohled na důvěrně známou realitu, čímž „vyhrál“, posléze pak… (nechci to vlastně rozebírat, porovnejme první spisovatele v nejrůznějších jiných dobách, Karel Čapek, ale i Alois Jirásek, Karel Havlíček Borovský, Jaroslav Vrchlický, atd.). Vlastně to je pokračování úvahy o oné nedostatečnosti, z níž se v poslední době začíná literatura přece jen trochu vzpamatovávat, vycházejí výbory poezie, je celá řada literárních kaváren, nejrůznějších festivalů (v příštích dnech třeba Ars poetica), projektů, je to celá obrovská složka dění na internetu (iLiteratura, internetové podoby literárních časopisů, literární blogy, sociální sítě atd.), to všechno je naděje.

Druhá věc je povaha samotné poezie. Nevím, do jaké míry sehrává i tady úlohu vyhraněný individualismus, který je obecným společenským fenoménem, do jaké míry postmoderní myšlení, dovolující uplatňovat jakékoli postupy, ale zároveň i rozmělňující celé řečiště dětí, ale v každém případě zde není programově silná literární (básnická) skupina. A jestliže je odmítán „program“ , je vnímán jako něco přežitého, právě s argumentem postmoderny, jestliže je nízká úroveň diskuse o společenské funkci poezie (která se omezuje na prvoplánové věci podobně jako u jiných), pak je obtížné i něco společensky prosadit.  Zase jen porovnejme: do Devětsilu se vešlo tolik svým naturelem rozdílných básníků, málem všechny umělecké obory, hnutí se proměňovalo atd. a nijak to „nerušilo“. Dnes by někdo, kdo by chtěl vytyčit jakékoli postuláty, zřejmě byl osočen a obviněn ze stádnosti, v horším případě… no nechci to ani domýšlet.

Dalším tématem může být vlastní úroveň básnické tvorby. Nemám na mysli průměrnost či podprůměrnost jednotlivých autorů, ale spíš jazykovou zakotvenost, od níž by bylo možné se „odpíchnout“ - těžko hovořit o nějakém standardu, ale on chybí i standard jazyka obecně. Vzpomínám, jak se marginálně hovořilo o tom, že Petra Hůlová napsala jednu knížku obecným jazykem. Tak to je opravdu marginální záležitost. Je tu přece tolik věcí, které by mohly být tématem diskurzu. Ale mám pocit, že s tímto souvisí praktická absence výrazných kritických (obecně respektovaných) osobností. Jako signifikantní vnímám třeba, když Jakub Řehák vydával zmíněné Nejlepší české básně 2010 (mám ovšem odpor k tomu výrazu „nejlepší“ a všem těm „digestům“ této povahy), zaštiťoval se jménem M. Topinky. Samozřejmě i Devětsil měl svého Šaldu, ale také svého Teigeho.

Určitě se nedá říci, že se nic neděje, knížek vychází pravděpodobně víc než kdy jindy, jsou tu festivaly, soutěže, malá nakladatelství, veletrhy knih, sjezdy spisovatelů, osobní stránky a blogy atd. atd. Určitě tu jsou i osobnosti, které jsou tak či onak zajímavé. Ale prakticky tu chybí literární události, něco, co by strhlo pozornost a prostoupilo třeba i každodenním děním.  A je to hodně záležitost médií. Samozřejmě žijeme v dynamicky se proměňujícím světě, kde je každý den spousta nových podnětů, ale mnohdy přetrvává domněnka, že nejdůležitější je onen zúžený ekonomický pohled, politika a sport. Ale kdyby byla jakémukoli literárnímu tématu věnována alespoň desetina soustředěné několikaleté pozornosti jako případu pana Ratha nebo Radky Nečasové, byl by tu jeden střípek ve prospěch literatury či poezie.

Těch témat je mnoho, na některá bych připadl, kdybych se tím více v této rovině zabýval (což jsem nedělal, ale vidím paralely ve výtvarném umění a hudbě, jimž jsem se věnoval v posledních dekádách více). Ale už raději končím, v tuto chvíli.