Na příchodnou a odchodnou

Na příchodnou a odchodnou
České doteky hudby 2013

Obecní dům – Smetanova síň, 2. ledna 2014, 19.00
PKF – Prague Philharmonia
Tomáš Brauner – dirigent
Tereza Anna Přívratská – housle
Kristina Fialová - viola

Původně to byl vtip, jeden z těch, které – i když to „vážná“ hudba vlastně z principu nepotřebuje – ukazuje explicitně, že onen přívlastek vážná je nepřípadný. Jen soupis nejrůznějších žertů v klasické hudbě by zaplnil dlouhou stránku, Haydnova Symfonie č. 45, Hob I/45 „Na odchodnou“, která dala dramaturgický základ koncertu MHF České doteky hudby ve Smetanově síni Obecního domu, je z těch nejznámějších.

Název Haydnovy skladby, zkomponované v době působení skladatele jako kapelníka u hraběte Esterházyho (v roce 1772), je třeba brát doslovně, hudebníci opouštějí na konci čtvrté věty postupně jeviště, až na konci zůstane jen několik smyčcových nástrojů (když Felix Mendelssohn-Bartholdy po létech zapomenutí dílo znovu objevil a uvedl v lipském Gewandhausu, hudebníci při odchodu z jeviště postupně zhášeli svíčky u svých pultů), a ačkoli v originálním autografu výraz „na odchodnou“ nenajdeme, je autorský (vznikl zřejmě v Paříži v roce 1784, kdy byla skladba uvedena na posledním z koncertů Concert spirituel), a kromě toho partitura mluví jasně. Tento „nejviditelnější“ žert, spojený s originálním výkladem/legendou, proč se skladatel k tomuto experimentu odhodlal, není jediný. K ostatním, určeným jak pro posluchače, tak pro samotné hudebníky, patří jednoduchý sestupný rozložený mollový akord jako hlavní téma v tónině v symfoniích dost neobvyklé – fis moll hned na samém počátku první věty, různé disonance („schválnosti“ proti harmonii), používání synkop či neobvykle dlouhá a monotónní druhá věta. 

V žertu vídeňského klasika pokračuje, na našem koncertu v uvedení v druhé polovině před ním (logicky), dílo současného českého skladatele, původem z Turnova, Martina Hyblera (nar. 1977), nazvané Symfonie „Na příchodnou“. V Hyblerově široce rozevřeném kompozičním záběru, zahrnujícím mj. i úpravy děl starých mistrů na jedné straně, na druhé i populární hudbu a jazz, představuje „odpověď“ na symfonii Josepha Haydna zvláštní místo. Symfonie Na příchodnou, op. 31, je označena jako inscenovaná skladba pro malý symfonický orchestr, je to poměrně nedávná skladba, premiéra se konala 30. listopadu 2009 v Dvořákově síni Rudolfína v nastudování orchestru, který ji zahrál i na koncertu ČDH, tedy PKF, tenkrát ale pod taktovkou Jakuba Hrůši.

Výraz „inscenovaná skladba“, čtený mimo hudební terminologii by se dal, vzhledem k tomu, že přesahuje rámec hudby a pohybuje se na pomezí divadla či vizuálního umění, nahradit i termíny jako „performance“ či „hudební happening“ či dokonce „site specific“. Umím si představit tuto skladbu snímanou několika filmovými kamerami, které by zachytily příchody hudebníků z různých míst celého architektonického prostoru sálu v nejrůznějších převlecích (flétnistka v letním kloboučku v milostném duetu s klarinetistou, basisté zahalení v šátcích jako beduíni, violoncellista v boxerských rukavicích a s nástrojem hrnoucí se na pódium pod dirigentským pultem atd.), náznaky příběhů nástrojů, jako je známe z různých moderních didaktických či pohádkových skladeb (napadá mě Karneval zvířat či Péťa a vlk), humorné či lyrické situace a další momenty samotné skladby. Už když jsem skladbu slyšel na zkoušce, napadlo mne, že něco podobného udělali kdysi při nahrávání jedné skladby s orchestrem ve studiu The Beatles, aby si užili svůj čas, existuje o tom záznam. Tento charakter skladby ovšem neznamená, že by to byla jen nějaká „ptákovina“, naopak – i bez oné vizuální složky je to skvělá muzika. Začíná dechovými nástroji (ne nadarmo autor psal autor kdysi právě o jejich úloze v orchestru) a přes výrazné uplatnění bicích, harfu a další nástroje se nakonec setkají na jevišti i všechny nástroje smyčcové, takže orchestr je kompletní. A rovněž si určitě posluchač uvědomí,  že humor se nevylučuje s dokonalou orchestrací, využitím technických možností jednotlivých nástrojů, melodičností či naopak zajímavými disonancemi v těch či oněch partiích. Zvláště když ke konci skladby vynese kontrafagotista po exhibici s nejnižšími možnými tóny („chrčící potrubí“) impuls k melodii „Já jsem muzikant a přicházím k vám z české země…“.

Zatímco po přestávce si posluchači mohli užít pozoruhodnou historickou konfrontaci, v úvodu koncertu zazněla dvě díla, v nichž se mohly uplatnit dvě sólistky večera, houslistka Tereza Anna Přívratská a violistka Kristýna Fialová. První z nich v Romanci f moll pro housle a orchestr Antonína Dvořáka z roku 1877, jedné z nejoblíbenějších kompozic v oblasti malých forem, která je známá rovněž v pozdější verzi pro housle a klavír, kterou skladatel věnoval svému příteli, houslovému virtuózovi Františku Ondříčkovi. Zatímco v této skladbě Tereza Anna Přívratská zaujala posluchače ušlechtilou zpěvností a něhou, akcentující poetiku této rané skladby klasika české hudby, v následujícím třívětém Divertimentu (Serenádě č. 4) pro housle, violu a komorní orchestr, H 215, se naopak strhl divoký vír tónů klasické moderny s jejími abruptními harmonickými skrumážemi, výraznými rytmy a zvláštní krásou, v němž vynikla energická souhra obou sólistek a nádherný souzvuk obou nástrojů.

Jak jsem si uvědomil vlastně až na samotném koncertu, i dramaturgie jeho dvou částí byla „neobvyklá“, stejně jako jednotlivé skladby na jeho programu. Tak jako v Haydnově symfonii se mnohé liší svým „neuspořádaným“ uspořádáním (kromě již zmíněných prvků třeba takřka nenadálé ukončení jednotlivých vět), i zde bylo nápadné už časové rozložení koncertu: první ani ne půlhodina dvou sólových skladeb před přestávkou a naopak druhá delší část, což ovšem vzhledem k tomu, že se posluchač/divák ani na vteřinu nenudil, nikomu dlouhé nepřipadlo. A tak, přestože první dvě a druhé dvě skladby, stejně tak jako první a druhá „polovina“ byly postaveny „proti sobě“, večer získal zvláštní jednotu – a půvab.

Jan K. Čeliš / prosinec 2013
psáno pro České doteky hudby