Možná nám chybí boj?

Možná nám chybí boj?
inspirováno tiskem

Takto, jen bez otazníku, který jsem do titulku přidal já, uvádí téma sportovní psycholog Jiří Šlégr v článku ve Víkendu dnes 30. listopadu – 1. prosince 2019 v reakci na nárůst obliby sportu, komentovaného u fotografie dvou potetovaných a zkrvavených zápasníků slovy „Rvačka v kleci zvaná MMA pobláznila Česko, v oblibě vytlačuje i tradiční disciplíny.“ a zároveň na tzv. „zápas století“ mezi Karlosem Vémolou a Attilou Véghem. Ani já jsem se nevyhnul, ačkoli sport, natož tyhle zvěrstva (ve významu doslovném) nevyhledávám, řadě článků v různých magazínech, v jednom, před samotným zápasem, v rozhovoru s prvním se zápasníků, jenž byl přesvědčen o suverénním vítězství, druhém poté, co v nějaké druhé třetí minutě šel borec k zemi, nicméně podnikatel, který „zaplnil O2 arénu“ byl spokojen s byznysem, který rozjel, a pár dalších (už jsem se nevrátil k zamyšlení nad psychologií osobnosti, kterou by bylo zajímavé analyzovat z onoho prvního článku, ačkoli by tohle bylo možná to nejzajímavější na celé věci).

Jiří Šlégr ovšem především (z psychologického hlediska je to pochopitelné, právě to bych očekával) vysvětloval především to, že se u těchto zápasníků nejedná o krvežíznivé šílence, nemocné lidi s nevyrovnanou osobností či poruchou osobnosti, zdůrazňuje, možná až do extrému, když srovnává tento sport s šachy, že MMA má pravidla (zatímco třeba ježdění na elektrických koloběžkách po Praze je nemá), že se dokonce jedná o „dobrý sport“ pro dítě, protože je všestranný a komplexní, přičemž připouští, že by pro vyrovnanost vývoje mělo dělat i něco, kde „se dotkne krásna“, tedy nějakou kulturní činnost. Na jeho argument, že i v hokeji jde o agresi a může se něco stát, mu Lukáš Hron namítá, že právě v hokeji se snaží „agresi včetně bitek vymýtit“. „Samotný úspěšný bojovník MMA nemůže být žádné bezduché monstrum,“ uzavírá Šlégr úvahu o tom, že při absenci standardních postupů a nutnosti prokázat „sílu své osobnosti, rozvahu, předvídání a atypická řešení situací“ nestačí jen „chtít se prát“.

To, že cílem není tomu druhému ublížit, říkal ovšem i Vémola, komentátoři zmíněné články označovali za marketingovou masáž. Když odhlédnu od osobního pohledu, to znamená výrazného odporu proti podobným projevům tělesnosti a psychiky (měl jsem ovšem třeba kamarády mezi judisty, i když jsem se sám prát neuměl), a uvažuju, co vlastně vede lidi k tomu, že je „baví“ mlátit se lokty, kopat do soupeře kolenem, škrtit jej atd. (jak to vypisuje článek, případně charakteristika MMA v rámečku), na druhé straně pak, co přivádí diváky na místa, kde se takovéto zápasy „v kleci“ konají, zjišťuju, že neznám uspokojivou odpověď. Sebeutvrzení, touha vyniknout, fyzické dispozice, byznys, napětí a riziko, „krev“, u diváka sebeprojekce do „hrdiny“ či identifikace se „silnou osobností“? Některé z těch momentů jsou zde zmíněny, shrneme-li slovy psychologa, „lidi to asi potřebují“.

Neozřejmil jsem to, nicméně faktem je, že od dob gladiátorů to tady vždycky bylo. Vzpomínám na módu wrestlingu a jeho figuru Hulka Hogana (vl. jménem Terrence Gene Bollea, americký herec a profesionální wrestler, nar. 1953), jak jsem ho vídal v osmdesátých a devadesátých letech (v době vrcholu tohoto zábavního sportu) na německé televizi, ovšem to jsme pravda věděli, že sice také může dojít ke zranění (jako u každého sportu), nicméně základ bylo domluvené divadlo, show. Takže když jeden druhému celým tělem skočil na hruď, vědělo se, že v reálu by asi musela přijet rychlá záchranka, tady je to ovšem nacvičené (a ovšem na to musejí wrestleři mít). Na druhé straně ohromné divadlo, jen v radikálně jiném významu, byly i středověké veřejné popravy na náměstích. Tam už záchranka nepřicházela v úvahu, ledaže by popravovaného někdo vysvobodil zpod oprátky – to ale připadalo v úvahu jen ve francouzských dobrodružných filmech. Takže to by napovídalo cosi o tom, že lidé chtějí vidět utrpení a smrt. Nu a pak bychom se mohli kontextuálně posunout k válečníkům. Nedávno jsem četl o tom, jak americkým vojákům podávali nejrůznější prostředky, aby je na jedné straně otupili, na druhé nabudili, aby si v „krvavé řeži“, jak ona fráze říká, neuvědomovali, v jaké situaci vlastně jsou. Vím, že jsem se „nekorektně“ posunul od „sportu“ k „realitě“, a že se tenhle pohled moc nenosí. Z mé strany to ovšem není jen příklon k tomu, jak vnímat dnešní realitu ve smyslu jejího hodnocení (samozřejmě se zřejmým vědomím toho, že celá problematika je opravdu komplikovaná, např. důstojník měl v dobách našich babiček vážnost a zajištěné postavení, to má, řeknu zlomyslně, ovšem vězeň taky).

Je to prostě odpor k této bytostné vrstvě člověka, vědomí škod, které tyhle šílené geny v lidském zvířeti napáchaly, a přiznám se, docela obyčejný strach. Nevím, na žádném takovém zápase jsem nebyl, a ve válečné řeži zaplať pámbu taky ne. Vím jen z četby o těch následcích u těch, kteří něco takového prožili, v psychiatrických léčebnách. A nechci tady vytahovat klasika, ale možná si i ostatní budou pamatovat slova lékaře Galéna v Čapkově Bílé nemoci, který vojevůdci, vynášejícímu hrdinství těch, jimž od dal ideu vítězství, oponuje slovy o tom, že on viděl na válečném poli ty zraněné a mrtvé.