Moje Praha / Cesta do české metropole

Moje Praha / Cesta do české metropole
červenec 2010

Návštěvu jsme domlouvali už na jaře, pak už stanovené datum posunuli o týden (zapomněl jsem, že jsem chtěl jít na Annenskou pouť, ^{srv. článek na těchto stránkách}), na jedné straně jsem měl představu o určitém programu, který se ovšem aktuálně měnil už při zjišťování „otevíracích hodin“, tzn. „o prázdninách je všechno jinak“, na druhé straně jsem vzpomínal na některá místa, která jsem chtěl navštívit už před delší dobou atd. Vznikl jakýsi vějíř „nabídky možností“, aktualizovaný v nastávajících okamžicích volby a přáních všech – nakonec se mi líbil komentář našich hostitelů, že já jsem to vymyslel, oni to zrealizovali  – totiž např. na Čapkovu Strž bychom se stěží dostávali, protože jsme do Prahy jeli autobusem a Čapkův památník se nacházel sice správným směrem, ale o třicet či čtyřicet kilometrů dál, než jsem si myslel, a tedy městskou hromadnou dopravou nedostupný.  Tak to jako bonusový vtip k poslednímu „bodu programu“,  teď k těm předchozím. Text je vlastně komentářem fotek, které jsem publikoval na Rajčeti – či je to naopak (já to samozřejmě tak trochu vím, ale rád bych vybídl čtenáře, aby „šel se mnou“ a taky trochu o tom přemýšlel).

O Muzeum Hlavního města Prahy a Langweillově modelu Prahy slýchám celý život, ale nikdy jsem v muzeu nebyl a model tedy neviděl. Za studentských let bylo tuším muzeum zavřeno či v rekonstrukci, později se na něj nedostalo. Místo se stokrát nabízelo svou „vyčleněností“ v okolní moderní zástavbě budov a komunikací, dokonce ještě z dětství pamatuju na nádraží Těšnov, oplakávané dnes milovníky architektury a Prahy jako jednu z cenných památek, jejichž zkáze nebylo možno zabránit. Model byl navíc digitalizován a  šestiminutový 3D film (nezávisle na módní vlně této technologie) představuje novou – úžasnou – možnost jeho vnímání jeho podoby. Moje žena to zhodnotila jako nejzajímavějších časový úsek celé dvouhodinové návštěvy. Nu a pak samotný originál v příšeří potemnělého sálu ve druhém patře, další možnost jeho digitalizované prohlídky na monitorech, tradiční výstava proměn Prahy v jejích dějinách v řadě sálů, zvláštní výstava Vietnam v Praze, která mi potvrdila leccos, co si myslím (nebudu rozebírat, je to na zvláštní článek), sama vznosná architektura.

Ještě bych málem zapomenul na expozici nábytku Jana Vaňka v přízemí, která pro mne byla druhým vrcholem návštěvy Muzea Hlavního města Prahy. Už z kontextu moderní architektury, a konkrétně těch největších jmen, Ludwiga Mies van der Rohe a Adolfa Loose, pro něž dělal interiéry (Vila Tugendhat v Brně a Müllerova vila) a z dobového časopisu Bytová kultura (20. léta), který Vaněk redigoval, či řady katalogů o funkcionalistické kultuře a letmo možná i z nějakých výstav, jsem toto jméno znal. Vlastně jsou z té Moravy dvě opravdu velká jména – Jan Vaněk a Thonetovy ohýbané židle (Rousínov).  A znovu onen pocit dokonalé jednoduchosti (přestože se tehdejším autorům o dnešní technologické abstrakce od řemeslnosti ani nesnilo), funkčnosti a účelnosti, v níž je více krásy než v samoúčelné, špatné (to je třeba zdůraznit) dekorativnosti. Navíc jsem si uvědomil, že vzorce nábytku, které tehdejší bytové interiéry používaly, pokračovaly pak i hluboko do padesátých let. Kulatý stůl s odkládací plochou a skleněnou deskou, toaletka se sklopným zrcadlem a odkládacími plochami, to jsou pojmy, které jsem znal z dětství. Myšlenka tehdy aktuálního„civilizovaného bydlení pro každého“, která dala výstavě titul, i Vaňkova osobnost stojí za pozornost.

„Nákupní hodinku“ mé ženy v Paládiu jsem strávil tradiční „míle“ od Obecného domu směrem k Můstku, kterou jsem příjemně strávil popocházením a okukováním různých detailů budov, pozorováním lidí a events, tomu bych chtěl někdy věnovat třeba celý den či několik, chlapík s dýmkou čtoucí noviny, dívka s psíčkem, skupina exotů coby skrumáž barevných skvrn, tvarů a barev obličeje, dredů a baťůžků a zvuků (ty by se taky do fotky nějak musely přenést), oken a říms, domovních znaků, průjezdů, kombinace měšťanského, moderního, komerční reklamy a osobního pocitu těch lidí, z nichž každý to vše vnímá jinak. Zachytil jsem – přestože o tom jsou statisíce fotek – svých pár detailů secesní nádhery „Reprezenťáku“ a gotického dávnověku Prašné brány, „trefil jsem se“ do jakéhosi folklórního projektu, kdy na několika pódiích tancovaly a kolem nich se veselily krojované skupiny kdovíodkud – zaznamenal jsem tuším Finy nebo Estonce, Němce, Rusy atd. Moc jsem to neposlouchal (mám z těch folklórních festivalů leccos za sebou), spíš jsem se díval.

Na výstavu Alfonse Muchy bych asi normálně nešel. Nemyslím si (a potvrdil jsem si to), že u něj nemohu objevit nic nového a že mne nemohou fascinovat ani plakáty, které mne překvapily poprvé, když jsem je viděl (v době, kdy se po celé Evropě vylepovaly po bytech zmenšené reprodukce), nanejvýš tak fotografie, které mi připadaly zajímavé, když se o nich začalo hovořit. Jinak – ohledně Slovanské epopeje, která je střídavě více či méně mediálním tématem – mám docela jasno. Podmínky daru Praze měly být dávno splněny a Slovanská epopej vystavena ve vybudovaném pavilonu (ještě než jsem věděl detaily, měl jsem představu někde na Letné, ale stavba by neměla být dominantou prostoru Prahy). Muchova práce je velká atraktivní věc pro turisty, kteří by se určitě sjeli – jako umění je to ovšem už cosi hodně nečasového, zvláště když si uvědomíme, že byla vytvořena v době největšího rozkvětu klasické avantgardy. Přes všechnu vizuální nádheru a působivost to není žádné velké dílo, chef d´oeuvre, završení Muchovy tvorby. Myslím si, že ani na výstavě v Obecním domě nebyly ty nejlepší věci, ale holt to výročí, je třeba udělat výstavu. Chtěl jsem si ale projít secesní prostor (byť to je jen část) stavby z architektonického období téhož stylu, ve kterém Alfons Mucha tvořil a zajímalo mne, jak bude vlastně obojí ladit dohromady.

Ve Vodičkově ulici naproti Lucerně mají úžasnou cukrárnu. Slyšel jsem kolem hlasy, že ty dorty jsou dost drahé, stejně tak jako zmrzlina, opravdu jsou, ale vzhledem k tomu, že je to prostor Václavského náměstí, mi to nějak zvlášť nepřipadá. Ale především ta kvalita. Dal jsem si dort s lesním ovocem, už minule byl ten tuším čokoládový opravdu lahůdka, a zmrzlina s tmavou čokoládou byla opravdu k užrání. A to, prosím, jsem spíš na tlačenku. Jen mám vždy obavy, aby takováhle věc vydržela. V Konecchlumí v zátáčce je vyhlášená hospoda, kde mají točenou zmrzlinu. Stálo za to si sem dojet až z Jičína, když jsme se třeba jeli sem koupat, bylo samozřejmé tady zastavit. Změnili majitele – a už bych se sem extra nevydával.

Do DOXu, centra soudobého umění, se chystám taky už nějakou dobu. Tím spíš, že když jsem zaregistroval jeho existenci a říkal jsem si, kdo za tím je (nikdy tady najednou někdo takový, kdo je schopen něco podobného realizovat, nespadne z nebe), zjistil jsem, že to je Jaroslav Anděl, předtím ředitel Veletržního paláce, už v sedmdesátých a osmdesátých letech např. kurátor řady výstav o českém umění v New Yorku, který mne zajímal především v kontextu fotografie a autorské knihy. Na stránkách DOXu se lze dočíst, jak to celé vzniklo. Nu a z hlediska aktuálního tématu jsem chtěl vidět nejen výstavu o Janu Kaplickém, ale i prezentaci Pavla Büchlera, jehož aktivity, zvláště v souvislosti s médiem knihy, jsem rovněž znal především ještě před jeho emigrací do Velké Británie.

Věci Jana Kaplického nebylo možné vyfotit, vlastně jsem s tím ani nepočítal, vše lze dohledat na internetu, snad jen aspoň zachytit atmosféru jsem chtěl, ale je to samozřejmě na hraně. Ani věci Budoucnost-bud. se fotit nesměly, ale s Büchlerem, který byl svým způsobem druhou dominantou prostoru DOXu, už jen proto, že zaplnil části tří pater (amplióny byly umístěny ještě i na vnitřní fasádě komplexu budov), nebyl žádný problém. Büchlerovo sdělení je pozoruhodné, v té multiplikaci a proměnách jednoho útvaru dopisního listu, který působí až minimalisticky, je zaklet lidský čas a komunikace, opakování „hlášení“ a Kafkových textů ze starých omlácených ampliónů je naléhavé. Vzpomněl jsem si přitom na Toma Waitse. Pozoruhodná je i expozice několika desítek projektů v jedné z hal budovy  DOXu, kerá má název „Městské zásahy Praha 2010“. Zavěšené listy s idejemi vizualizovanými formou, jakou to dělali už environmentální konceptualisté, tzn. např. překreslené fotky s komentářem řešení, jsou zajímavé už jako objekty. A ty nápady – někdy opravdu spíš fantazie (ovšemže díky i za to poetično), mnohé by jistě opravdu šlo realizovat.

Ani mne nepřekvapilo, že některé části Královské zahrady (přejeli jsme tramvají ke Hradu) byly i pro ostatní příjemným překvapením, můj okamžitý nápad („když už jsme tady“) správně předpokládal, že většinou každý jde spíš jen k Letohrádku královny Anny (na Virtual Travel uváděný jako Královský letohrádek) a představu „zahrad“ má spojenou více s oněmi na opačné straně ve stráni přímo pod hradem (ty jsou samozřejmě nádherné). Stejně tak já znám Míčovnu jen proto, že tam Václav Havel zahajoval jednu z konferencí o krajině, které jsem se účastnil, podobně jako jsem při stejné příležitosti byl v Jelením příkopu, o jehož rekonstrukci tam byla tenkrát řeč. Z toho důvodu mne ani nepřekvapilo, že tady příliš mnoho lidí nebylo. Cestou po Praze mne požádalo několik turistů, abych je vyfotil – důvodem možná byla i moje „důvěryhodnost“ člověka, který šel vlastně bez ničeho, nalehko, jen s foťákem. Dvojici snad někde z Mexika v Královské zahradě jsem pak požádal na oplátku, že si je vyfotím zase já.

Vzpomněli jsme si, jak ještě před pětadvaceti lety za zamčenými vraty přecházela po cestách vojenská hlídka se samopalem – zvlášť se mi vryla do paměti ta v ohybu silnice od Klárova směrem k Bílkově vile, která byla vidět při jízdě tramvaji nahoru. Je to z velké části zásluha Václava Havla, že jsou ty hradní zahrady znovu v pořádku, přístupné veřejnosti. Mám ten dobrý pocit i tehdy, když si čtu staletou historii těchto prostorů. Člověk si uvědomuje, že v Praze je vlastně docela dost zeleně – přestože některé zvláště městské parky, zchátralé už před Listopadem, vzaly i poté zasvé. Pozoruhodné byly některé projekty, které jsme viděli v DOXu před několika hodinami.

Alena se chtěla podívat do svatovítské katedrály, také vzhledem k tomu, že je prý jeden z posledních dní, než zase zavedou vstupné, žel bylo zavřeno. Tak jsem aspoň udělal takový ten klasický snímek gotické růžice a pak jsem si řekl, proč vlastně nevyfotím ty, co tam stojí a fotí. Bylo by to ale na daleko větší samostatný projekt.

Cesta dolů Nerudovkou, další klasika, byla – i díky pěknému počasí – opět tou příjemnou chvilkou. Pár snímků a vzpomínka, kdy jsme tady chodili normálně na pivo, stejně jako dole ke Glaubicům. No a pak už přes Karlův most, který se renovuje, a kolem Klementina na metro. Překvapivý okamžik – horkovzdušný balón, který provázel pak všechny pohledy po cestě a nakonec si sedl na místo na nábřeží v rozměru malé zahrádky. Obdivuhodné. Vím, jak vítr umí vláčet balón po louce. Pár snímků, některé použitelné.

Nedělní pozdní dopoledne / Čapkův památník ve Strži. Stáňa vzal auto, po dálnici kolem chuchelského závodiště a skal Barrandea přes kopec s legendárním Cukrákem až skoro k Příbrami, po úzké uličce na parkoviště a kolem rybníka k vlastnímu místu (pod jeho úrovní, odtud název) kousíček pěšky. Opravdu příjemné překvapení hned při prvních slovech paní, která nás přivítala, totiž pocit, že se o objekt stará někdo, kdo k němu má opravdu nějaký hlubší vztah, a nikoli náhodný studentský brigádník (ovšem čest i těm) či unavený důchodce, který si chce jen přivydělat. Stejný dojem neodbytosti, pečlivosti a fundovanosti, velkého množství shromážděného materiálu i v expozici, zahrnující život a dílo Karla Čapka v kontextu společnosti, s níž se stýkal, samozřejmě jeho bratra Josefa, pozdější manželku Olgu Scheinpflugovou, jíž jen – coby bonus – v nejvyšším patře věnována zvláštní místnost, podobně jako Ferdinandu Peroutkovi, který patřil rovněž k těm, kteří byli Čapkovi velmi blízko.

Nu a ještě jedna krátká zastávka (opět „když už jsme tady“) na zámku v Dobříši. Naposledy jsem jel kolem jeho průčelí jednou v hluboké noci před několika desítkami let, v dobách, kdy to byl pověstný „zámek spisovatelů“, o němž s ironií hovoří Jan Werich. Tenkrát tedy ani nebylo možné dostat se dovnitř. Dnes jsem prošel aspoň nádvoří a nahlédl do francouzského parku, který by ovšem vydal na delší procházku. Vzpomínka na Kroměříž a Vídeň, pěkný průhled i vlastním zámkem.

Nu a čas se nachýlil, zpět po dálnici do Prahy, oběd, ještě rodinná setkání, která tady už nebudu rozebírat, a Stáňa nás ještě – královsky – dovezl na Černý most k autobusu.

Fotografie z cesty na této adrese
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Praha_cervenec_2010_1/
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Praha_cervenec_2010_2/
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Praha_cervenec_2010_3/
Stručný komentář k fotografiím /

První část cesty / začíná návštěvou Muzea Hlavního města Prahy, okomentoval jsem ji v textu, kvalita fotografií bez blesku je u expozice Jana Vaňka mizerná, ale nechtěl jsem zbytečně na sebe upozorňovat a vysvětlovat, že mi jde o zachycení atmosféry a stylu; Vietnam v Praze jsem z tohoto důvodu vůbec nefotil; za fotkou Paladia začínají snímky folklórních tanečníků, kteří prezentovali kulturu svých zemí na několika místech, „šel jsem kolem“ těch na Můstku a uprostřed Václavského náměstí; předtím ještě ale jsem byl na výstavě Muchy, jak je rovněž zachyceno, následují momentky cestou po Příkopech; výborná cukrárna představuje předposlední sekvenci snímků, poslední jsou čtyři záběry ze stanice metra Chodov (vyfocené ovšem v různých časech), odkud jsme už pak jeli k našim hostitelům

Druhá část cesty / DOX, jednotlivé expozice uváděny fotkou označující tu kterou z nich, většina věcí J. Kaplického fotografována „zvenčí“ a více méně pouze jako „atmosféra“, samozřejmě zajímavé by bylo vyfotit jednotlivé exponáty, to samozřejmě nešlo, ostatní části bylo možné fotit, stejně jsem to nechal trochu „na přeskáčku“, protože jsem sám těmi chodbami trochu bloudil; čtyři plastiky ve vchodech domů v Plynární ulici je dobová záležitost ve stylu předválečného „civilismu“, myslím ale, že jsou až „budovatelské“ (což nevím jistě), pamatuju si je z dětství a byl jsem překvapen, že jsou tak malé; cestu Královskou zahradou, přes Hrad a Nerudovkou snad nemusím už nijak komentovat

Třetí část cesty / na začátku a na konci fotografie z dálnice (auto řídil Stáňa), skály Barrandea, dostihová dráha, některé věci se mi nepodařily vyfotit, hráz rybníka nad Strží, kde je Památník Karla Čapka, zprvu jsme tam byli sami, když jsme odcházeli, bylo tam docela přátelsky rušno, zachytil jsem aspoň částečně styl instalace, některé citáty, knížky atd., v horní části ještě místnost Ferd. Peroutky a Olgy Scheinpflugové

Jako součást dokumentace
zde kopíruju ještě výpisky, které jsem si pořídil před cestou coby zmiňovaný vějíř možností, kam v tuto dobu jít:

Výstavy a další
Praha červenec/srpen 2010

Cartier, výstava šperků, Jízdárna Pražského hradu
https://www.pragueout.cz/mesto/articles/cartier-vystava
mimořádné téma, prý mimořádná výstava, poprvé v Čechách

Olga Karlíková, Prostor pro světlo a řeč přírody, Topičův salon
https://www.topicuvsalon.cz/
dělala např. celý život záznamy letu ptáků jako partitury, kresby přírody atd.

Pavel Büchler, Marná práce, DOX Centrum současného umění
https://www.doxprague.org/cs/exhibition?22
konceptualista, Čech, resp. Moravan, žijící v Anglii, „vnímání textu“, dělal to J. Anděl, čili záruka atraktivity, souvisí další věci: Galerie Gambit, Nic se ještě nestalo, Mikulandská

Městská knihovna, Roky ve dnech
https://www.citygalleryprague.cz/?page=vystavaknihovna
umění po 2. svět. válce (titul podle knihy J. Koláře)

Kafka muzeum
https://kafkamuseum.tyden.cz/ShowPage.aspx?tabId=-1
Cihelná 2, Malá Strana

Muchovo muzeum
https://mucha.tyden.cz/index.phtml?S=home&Lang=CZ
(musí se ale rezervovat 3-4 dny předem)
Kaunický palác, Panská ul.

PopMuseum
https://www.popmuseum.cz/
(muzeum populární hudby, je to ten dům, kde byla založena Čs. strana socdem.,tj. Hostinec U kaštanu na Břevnově)
otevř. středa-neděle 16.-20 hod.
tak ne, bohužel je to přes léto zavřené

Muzeum hl. města Prahy
https://www.muzeumprahy.cz/navstivte-nas/hlavni-budova/
otevř.  9-18, sobota do 21 hod.

Keplerovo muzeum
https://www.keplerovomuzeum.cz/
Karlova ul., Pha 1
https://www.cokdyvpraze.cz/modules.php?name=Insertion&file=article&adrid=1370&un_id=1234568752_13

Muzeum kávy
https://www.coffeemuseum.cz/
https://www.cokdyvpraze.cz/modules.php?name=Insertion&file=article&adrid=1080&un_id=1234568209_13

Další odkazy
Jan Vaněk
https://www.spilberk.cz/?pg=zobraz&co=civilizovane-bydleni-pro-kazdeho-jan-vanek-1891-1962

Na internetu je k dispozici diplomová práce Jindřicha Chatrného, který je i autorem výstavy v Muzeu hlavního města Prahy.
is.muni.cz/th/65175/ff_m/Jan_Vanek_-_prace.doc  

Pražské zahrady
https://www.virtualtravel.cz/prazsky-hrad/kralovska-zahrada/micovna.html
tam další…

Jan Kaplický
https://www.archiweb.cz/architects.php?type=arch&id=58&action=show
https://www.archiweb.cz/news.php?type=arch&action=show&id=8484

Městské zásahy Praha 2010 / plakát
www.mestskezasahy.cz