Mo Jen / Země alkoholu
25.05.2018 17:51Mo Jen / Země alkoholu
Začíná to jako klasická detektivka – „Ting Skobice, inspektor nejvyššího oblastního zastupitelství, usazen v kabině náklaďáku značky Osvobození, mířil na předměstí….“ (s. 10), ale, měřeno kritérii tohoto žánru, by to byla spíš anti-detektivka. Ale ani o to nejde. Přesněji směruje k tomu, o čem se dočteme v knize nositele Nobelovy ceny Mo Jena Země alkoholu, přesněji vystihuje – členové pražské Řimsologické společnosti budou jásat, až jim na některém z kongresů knihu doporučím – její název. Vzpomínám si matně na jeden australský film, u nás promítaný v kinech někdy před dvaceti třiceti lety, v němž se hlavní hrdina dostal do jisté lokality, ale už se mu nepodařilo odtamtud (snad vůbec?) dostat, protože byl nucen znovu a znovu pít neskutečné dávky alkoholu (vzpomínám si ještě, že tam pak byla noční scéna střílení klokanů z aut). Divácký efekt byl děs z bezvýchodnosti totální ztráty možnosti sebeovládání. To, co se dělo v onom filmu, byl „slabý odvar“ proti tomu, co čeká českého čtenáře Země alkoholu v překladu Denise Molčanova, předního českého překladatele, v nakladatelství Mladá fronta (2015, dva roky předtím se týž autor postaral o české vydání jiného Mo Jenova románu, totiž Krev a mlíko).
Mohli bychom se vrhnout in medias res, tj. do prostředí, které skloňuje alkohol na všechny způsoby – město, kde se odehrává část děje, se jmenuje Kořalnice, tamější vysoká škola Pálenická univerzita, jedna z postav, adept na spisovatele, zase Li Nálivka, atd., nicméně mívám ve zvyku se ke knížkám přibližovat spíš zdánlivou oklikou, totiž všímat si ne toho, o čem vypravují, nýbrž jak to činí. V tomto případě je nápadné rozvržení celé knihy do několika „hlasů“ (kdysi o tom mluvil ruský teoretik literatury M. S. Bachtin), které přinášejí různé úhly pohledu – totiž na základní pásmo vyprávění v nepříznakové er-formě, zahrnující autorskou řeč „vševědoucího vypravěče“ a dialogy postav, druhou a třetí vrstvu (označovanou obvykle jako „část 2.“ či „část 3.“ v každé kapitole, pokud není jiné řazení, a vyznačené v textu kurzívou), která představuje „korespondenci“ mezi Li Nálivkou a autorem „Mo Jenem“, který mu odpovídá na jeho dopisy, a konečně vrstvu, která představuje předmět tvorby Li Nálivky, tedy jeho texty (prvním z nich ja „Alkohol (román)“, následuje „Jako ovce na porážku“, „Divotvorné dítě“ atd., vyznačeny jsou strojopisným písmem, myslím, že je to font „Bohemian typewriter“, viz https://www.fontys.cz/c/8/psaci-stroj). Skutečnost, že se pak některé motivy v následujícím pásmu někdy i takřka doslovně opakují, způsobují efekt „retardace“ (o němž hovoří ruská formalistická literární věda), zpomalení, zbrždění, dalším je pak reflexe samotného děje a zároveň jednotlivých témat, vztahujících se k „alkoholu“, ale též k „tvorbě“.
Inspektor Skobice, člověk vlastně „normální“, nijak nevybočující podle běžných parametrů, tuctové povahy. Hemeroidy, kterými trpí, jsou takovým tím klasickým „identifikačním“ atributem detektiva, jako je třeba Colombův omšelý plášť a muzeální model auta, spíš než něco, co by zásadně zasahovalo do způsobu řešení případu, až na to, že narušují fyzickou kondici a související psychickou pohodu, potřebnou k úspěšnému postupu v práci, portrét koncentrovaný jako v CV nalezne čtenář na s. 19, text se opakuje též na zadní straně přebalu („Ting Skobice byl ročník jednačtyřicet. V pětašedesátém se oženil, poté vedl velmi obyčejný život v docela obyčejném vztahu se ženou, s níž měl syna, docela milého. Kromě toho měl milenku …“) . Inspektor se chce dostat inkognito na „místo činu“, aby tam zjistil údajný kanibalismus, tedy pojídání malých dětí. Na cestě do dolů v Luo-šanu se ocitá v kabině náklaďáku, který řídí žena, již můžeme vnímat přinejmenším s určitým znejistěním, a s ní do průmyslového komplexu, kde je s určitými oklikami uveden k vedoucím představitelům, soudruhovi řediteli, tajemníkovi a Hranáčovi, a tam jdou hned přímo na věc – Skobice je uveden společenskými dávkami alkoholu, ovšem v nekonečných reprízách, do stavu, kdy stěží může ještě bezpečně rozpoznávat, co je realita a co alkoholická fantasmagorie. („»Že bych se opil?« ptal se Hranáče. »Ale kdepak soudruhu vedoucí,« Hranáč na to, »jak by se mohla osobnost vašeho formátu opít? U nás se opíjejí ignoranti a křupani bez výchovy, opravdová smetánka nikdy a vzhledem k tomu, že k ní patříte, tak opilý nejste.« Mladíkova slova plná logiky a zdravého rozumu inspektora přesvědčila.“ (s. 23-24)
Humor, ironie a sarkasmus, vždy v určitých namíchaných dávkách podle situace (v řečeném portrétu inspektora například hned v pokračování věty „měl milenku, někdy strašně milou, jindy jenom strašnou“) spoluvytváří základní diskurs, jenž je východiskem předkládání inspektorova „vnímání světa“ a zároveň ovšem reflexí samotného (v určitém smyslu parodovaného) žánru detektivky. Proti sobě jsou postaveny dva momenty: halucinogenní, mlžné vnímání všeho kolem, které je, jak řečeno, v protikladu s obvyklou pronikavou jasnozřivostí všech slavných literárních detektivů, a pak manipulace ze strany vyšetřovaných, jejíž součástí je jednak právě schopnost ovládnout vyšetřujícího prostřednictvím alkoholu, jednak reprezentace „politické stránky“ celého příběhu, která je vlastně oním zásadním sdělením.
V konsekvencích věci jde nejen o „řešení“ samotného případu, ale pojmenování samotného společenského uspořádání s celou jeho obludností, nerozeznatelností a neodhalitelností toho, jak se věci vlastně mají (na hostině, kde je Skobicemu předkládán onen pokrm z údajného masa malého dítěte, nedokáže inspektor ani v bezprostřední přítomnosti „důkazu“ zjistit, zda jde opravdu o kanibalismus, protože vše je dokonale maskováno a on sám je totálně ožralý, takže nedokáže odlišit realitu a zdání). Vladimír Binar jednou říkal, když chtěl pojmenovat podstatu totalitního režimu (na Filozofické fakultě UK na začátku 70. let), že to je, „jako když pícháte do vaty, nic se nezmění, k ničemu neproniknete“.
Líčení monstrózních alkoholických smrští by muselo potěšit každého člena Protialkoholní společnosti doktora Řimsy (a určitě ne pana doktora Nešpora), mě v první chvíli četby napadlo též, že jsem se dostal do podobného naladění jako kdysi u Mistra a Markétky Michaila Bulgakova. Ostatně literární kritika dává Mo Jena do souvislosti s magickým realismem a jeho inspirací, tuším, že dokonce formulace tohoto druhu byla v odůvodnění při udělení Nobelovy ceny spisovateli v roce 2012. Příklad řečeného líčení v jedné pasáži hned ze začátku:
„Skobiceho žaludek naplnilo devět panáků, jeden za druhým, už cítí, jak se mu vědomí začíná odpoutávat od těla, odpoutávat není přesné slovo, on zcela jasně cítí, jak se jeho vědomí stává motýlem s krovkami ještě zmačkanými, motýlem brzy jistě nesmírně nádherným, jenž se právě s krčkem napnutým snaží protáhnout vitálním bodem umístěným na temeni lebky, a Skobiceho opuštěná tělesná schránka se stává stejně lehkou jako vysvlečená kukla a jakoby ve stavu beztíže stoupá nad zem. Po takovém ponoukání už prostě pít musí, panák za panákem padá do propasti bezedné a zcela bez ozvěny. Během pijatyky se na stole vystřídal celý sled pestrobarevných, kouřících pokrmů, tři rudě oblečené servírky jako tři plápolavé plameny, jako kulové blesky kroužily po místnosti sem a tam. Matně si vzpomíná, že ochutnal červené kraby velké jako pěst, upatlané červeným omastkem, langusty silné jako kuchyňský váleček, velké želvičky s černým krunýřem v zeleném pórkovém vývaru, krásně maskované jako nejmodernější tanky, dušená zlatožlutá kuřátka se zavřenými očičkama, čvachtající v oleji, červené kapry s ještě se hýbající tlamičkou, čerstvé mušle na páře poskládané do pagody křehkých tvarů a taky celý talíř ředkviček červených jako obrázek, jako by je zrovna vytáhli ze záhonu… Mazlavá ústa mu přetékají chutěmi, sladkými, kyselými, hořkými, pikantními, slanými, mysl se mu plní tisícero vjemy, jeho pohled se vznáší uprostřed omamných volut páry, jeho vědomí však visí v prostoru a vnímá čichové prvky každé barvy, každého tvaru, pohybující se neomezeně na omezeném území a postupně získávající rozměry celého jídelního sálu, samozřejmě, nelze zabránit tomu, aby se některé z nich nepřilepily na tapety, závěsy, potahy křesel, na lampy, na řasy dívek v červeném na umaštěné, nablýskané čelo tajemníka a ředitele ani na původně beztvaré paprsky světla, které však tvaru nabývají, prohýbají se a natáčejí do všech stran…“ (s. 49–50)
Záměrně delší ukázka je přesnou deskripcí fenomenologie „vnímání světa“ z úhlu pohledu inspektora Skobiceho, zároveň je příkladem „barokního senzualismu“, ale zároveň „akumulace“, jakou známe z renesanční literatury (Gargantua a Pantagruel Francoise Rabelaise), ale také nového realismu ve výtvarném umění (jeho nejvýraznějším představitelem je francouzsko-americký umělec Arman). U Mo Jena je to příznačný přístup, podobné líčení bezbřehé hostiny nalezneme v jeho románu Krev a mlíko (viz též můj komentář na těchto stránkách).
Z druhé strany věci je, jak řečeno, vystižení společenského zřízení, k němuž patří – rovněž nezřízená – servilita (přeuctivé pochlebování, podlézavost) vůči nadřízeným, kterou kritizoval už (máme-li pokračovat příklady ze světové kultury) Nikolaj Vasiljevič Gogol například ve svém Revizorovi, a která zřejmě nějak patří k asijské mentalitě (vždy mě napadalo prostředí mongolských říší, které se vyznačovaly popíráním jakýchkoli hranic a zároveň „velkých vzdáleností“ od těch nejvyšších k podaným). Jen pár příkladů z následků výše popisované hostiny, vystihujících věc s veškerou groteskností:
„»Drahý soudruhu Skobice, vždyť my jsme vlastně jedna rodina, bratři z lůna jedné matky, bratři pokrevní, takové chlastají přece až do konce …« […] »Už je to lepší? Soudruhu Skobice?« »Soudruhu Skobice? Už je to lepší?« »Jen se hezky vyzvracejte, zvracejte, co hrdlo ráčí, všechno to kyselé musí z žaludku pryč!« »To se musí člověk vyzvracet, je to zdraví prospěšné.«“ (s. 51)
I tady je gogolovská galerie přisluhovačů režimu a jeho reprezentantů: Ťin Kang-cuan, tj. Démantový vrták (či Ťin Vrták, „ten vlk…hááá…, co žere pečená děťátka“, s. 51), „vedoucí oddělení propagandy stranického výboru města Kořalnice“ (s. 53), tajemník stranického výboru a ředitel dolu (charakteristická dvojice, jak je znaly v různých podobách všechny totalitní režimy). K jejich slovníku patří ony licoměrné výrazy, ale také právě gogolovské opakování jednotlivých sentencí (jak ukazuje předchozí příklad, zde ještě jeden z další části:)
„»Tak jak jste se vyspal, soudruhu Skobice?«
»Tak jak jste se vyspal, soudruhu Skobice?«
»Tak jak jste se vyspal, soudruhu Skobice?«
Skobice byl v rozpacích, aspoň si přes ramena hodil ručník.
»Někdo mi ukradl šaty.«“ (s. 113)
Ale to už je výsledek události v předchozí kapitole, kdy přichází hlavní chod: „Chlapeček v tureckém sedu trůní na široké pozlacené míse, zlatavé tělíčko zalité rozteklým vonným olejem, na tváři přihlouplý úsměv: ztělesnění prostoduchosti. Kolem se rozkládal umný vějíř smaragdově zelených salátových listů a kvítků řezaných z jasně rudých ředkviček. […] Lesklé oči dítěte mířily přesně na něj, z nosíku tryskal proud horké páry, rty se mu třásly, jenom promluvit. […] Z pusinky se linula vůně čerstvých jahod. Tatínku, vyprávěj mi pohádku. […] »Nejvyhlášenější pokrm našeho města,« ozvali se ředitel dolu a stranický tajemník, »nazývá se Jednorožcem darovaný syn. Podáváme ho našim zahraničním hostím a vždy to v nich zanechá nezapomenutelný zážitek, náš kraj u nich okamžitě získá na vážnosti. Je to též způsob, jak pro stát přilákat co možná největší množství drahocenných deviz. No a v neposlední řadě jím hostíme naše nejvzácnější hosty, což je dnešní případ – jste naším nejvzácnějším hostem.«“ (s. 78)
Následuje scéna hodná Bulgakova, Skobice střílí z pistole, zatímco soudruzi jej ujišťují, že „Hošík z Kořalnic“ okusilo už mnoho „stranických a státních činitelů“ a Vrták ukazuje na mimořádnou technologii výroby lahůdky, rozstřílené zběsilým Kobicem – připomíná to, abych znovu odkázal na moderní umění, dekompozice výtvarných objektů jako dnes už klasický postup v této oblasti. Dekompozice a chaos a destrukce. K tomu patří i výsledné „ukradené šaty“, práce jakýchsi obtížně identifikovatelných fantomů, „bandy pobertů, jež čítá čtyřicet členů“ (114) Chaos, bizarnost a zmatenost eskaluje také v druhých vrstvách vyprávění, navíc se vzájemně v dalším zkreslení zrcadlících s vlastním příběhem (to, jak se příběhy zrcadlí a doplňují, by uměl výstižně komentovat Umberto Eco, autor eseje O zrcadlech). Zde ukázka reflexe literárního textu Li Nálivky, který jej komentuje v dopise Mistrovi Mo Jenovi „t. č. totálně pod obraz“ takto:
„4. Je-li první část Oslí ulice napsaná s lehkostí, jak říkáte, co záleží na tom, že je v ní pár »nesmyslných blábolů«? Víte, kolik naprosto nečitelných blábolů se dnes vydává?! Jak po mně tedy můžete chtít, abych »ty s lehkostí psané nesmyslné bláboly« úplně vyškrtal? Toto Vaše doporučení nechci a ani nemohu přijmout.
5. Otec dvou trpaslic je jedním z vedoucích představitelů Ústředního výboru Strany, na základě čeho vyžadujete, abych mu přidělil nižší funkci? Víte, co by udělal, kdybych ho opravdu degradoval třeba na úroveň předáka v nějaké zapadlé vísce? Zakroutil by mi krkem, to by udělal!“ (s. 152)
Li Nálivkovy texty rozšiřují žánrové vymezení o další žánry Unterhaltungsliteratur, jedním z nichž je i výchozí „detektivka“ tedy knihách o superhrdinech (s dalším možným rozvíjením vlákna k fantasy, komiksu aj.), a dokonce s akcentem k folkloristice – jako bych se vrátil ke skvělé vloni vydané knize Petra Janečka Mýtus o pérákovi. (Tendence literárního vývoje, kdy všechny tyto žánry jsou integrovány do umělecké literatury, je charakteristická vedle samotného zájmu o ně někdy od 60.-70. let min. století.) Korespondence mezi Li Nálivkou a Mo Jenem je mimo jiné právě i reflexí této žánrovosti:
„1. Chlapec se šupinatou kůží, který ve Vašem příběhu jezdí na černém oslíkovi, umí létat přes střechy a procházet zdí, je spíše potulným rytířem, nebo jen lapkou z hlubokých hvozdů? Objevuje se totiž již ve Vašich předchozích textech, v Jako ovce na porážku a v Divotvorném dítěti (stejný hrdina?), tam je popsán jako někdo vcelku obyčejný, avšak v Oslí ulici se najednou objevuje coby superhrdina – napůl bůh, napůl ďábel, – není to trochu přehnané?“ (s. 126)
Vedle už zmíněného momentu retardace má šev příběhu mezi jednotlivými kapitolami i funkci odkazu k žánru románu-feuilletonu, tedy původně díla vydávaného v novinách a časopisech na pokračování, přičemž v dalších kapitolách se odhalují možnosti reflexe dalších žánrů. Tak v kapitole IV. máme prostřednictvím nahromaděných vulgarit („»a já si do hajzlu myslela […]« »Žádný ámen, kurva práce, […]«»Běž do prdele, akční, nebo porno?« »Ty běž do prdele […]« »[…] A proč do prdele pořád mluvíš jako žumpa?«“, s. 124), v kapitole V. se setkáme s parodií na erotickou literaturu, když Skobicemu žena v erotické situaci málem ukousne jazyk („»A to jsem ještě pořádně neskousla,« odfrkla si, »já těmahle zubama překousnu i desítku drát!«“, s. 155). Naplňuje se tak jedním ze způsobů protiklad, který jako základní označila recenze Dorothey Wippermannové na stránkách literaturkritik.de s titulem Genuss und Gewalt… (Požitek a násilí…).
V kapitole VI. se žánrové reflexe propojují, a Vrtákova žena, s níž se nakonec přece jen vyspal, se chce stát parťačkou inspektora („ty budeš Rick Hunter a já Dee-Dee mcCallová“, tj. hrdinové amerických TV seriálů z 70. a 80. let, zde s. 188) a vydávají se do hostince U Palečka, o jehož majiteli Jü Palečkovi jsme se dozvěděli již v textech Li Nálevky. K vrcholnému násilí dojde v kapitole osmé, kde inspektor Skobice vtrhne do hospody skřeta Palečka v Oslí ulici, rozkopne dveře a jednou ranou z pistole zastřelí majitele a jeho milostnici (šoférku, do které už byl sám zamilovaný). To je nicméně až groteskní parodie příslušných žánrů, které moment násilí předpokládají, v dalších částech se ovšem charakter textu opět mění a v desáté, závěrečné kapitole se několikerým způsobem potvrzuje skutečnost, že součástí knihy je reflexe použitých uměleckých prostředků, tedy i žánrů, že příběh je zároveň parodický. Pokusím se tento moment zevrubněji pojmenovat.
V závěrečné kapitole se proměňuje – oproti těm předchozím – její skladba, první část v podstatě o jednom odstavci je Mo Jenův dopis Nálivkovi, že má už zarezervovaný lístek do Kořalnic, má přečtený jeho poslední text s názvem „Opičí kořalka“, a brzy se setkají. Ostatní části pak (na rozdíl od všech předchozích kapitol, kde se sice pořadí a rozsah korespondence, Nálivkových textů a ústředního příběhu mění) splývají do jednoho vlákna, podobně jako se kdysi spojily vjedno tři příběhy v Krvavém románu Studeňanského Mistra (1924, podtitul „Studie kulturně a literárně historická“, v tomto případě se setkávají Paseka, Mistr a Fragonard, alter ega autora knihy; obě knihy jsou podobné i „zmateností děje“, na který si stěžují studentky-čtenářky Krvavého románu v „čtenářských denících“). Li Nálivka a Mo Jen, ochotný spolupracovat i na Zákonech alkoholu, přijdou na pozvání jejího majitele do kořalnické hospody Jü Palečka v Oslí ulici. S tím, jak se příběh chýlí ke konci a jeho hlavní protagonisté se setkávají na jednom místě, stvrzuje autor v metatextu reflexi příběhu i jeho žánrová východiska, když říká:
„To, co Skobice prožil v Kořalnicích, mělo jistě spojitost s touto chodbou. Tady se určitě odehrával černý trh s jatečnými dětmi, zde bylo rejdiště opilců, kurev, žebráků, pološílených psů, tady narazil na důležitou stopu… Určitá neotřelost dějového rámce patří v románu k jednomu z nejdůležitějších faktorů úspěchu, osvícení autoři proto nechávají své postavy procházet stále novými scenériemi, čímž maskují vlastní tvůrčí nouzi a zároveň popichují čtenářovo nadšení.“ (s. 310, kurzívou vyznačený text je reliktem intertextových pásem, v předchozích kapitolách uváděných v samostatných částech) To je přímý odkaz k tzv. triviální literatuře, tzn. konzumnímu čtivu, označovaného v evropských tradičních estetikách též za „brakovou literaturu“, dávanou do protikladu k tzv. „vysoké literatuře“, jíž se literární teorie zprvu opovrhovala jako čímsi méně hodnotným nebo dokonce jakoukoli hodnotu postrádajícím, zatímco postmoderní estetika objevila určitá kritéria, proč se právě touto oblastí zabývat (jedna z věcí je intertextualita, odkazy k jiným textům, charakteristická i pro Mo Jena, jak ostatně ukazuje i následující ukázka, vědomý přístup k žánrům, serialita, ale i třeba remaky atd., probírá to např. Umberto Eco v knize O zrcadlech a jiné eseje, ale u nás už o půlstoletí dříve Karel Čapek v knize Marsyas).
Je třeba zdůraznit, že sama literatura (ale i film, výtvarné umění, popkultura) dala nepřehlédnutelné impulsy integrací těchto „pokleslých žánrů“ do tzv. „vysoké literatury“ (jako příklad křížení žánrů se mi kdysi líbila Kronika ohlášené smrti G. G. Márqueze, autora, s nímž je Mo Jen spojován, spousta příkladů lze nalézt v oblibě žánru film noir, Tarantino atd.), vedle produkce samotné „spotřební kultury“. Možná ještě stojí za zmínku, že dnes teorie literatury (kultury) ustupuje od tohoto binárního modelu, též v souvislosti se změnami paradigmat šedesátých let, orientací na sociologicky a kulturně antropologické přístupy, též k modelu „třívrstvému“ (Dreischichtenmodell, Hans-Friedrich Foltin, etnolog, jenž se zabýval „zábavnými médii“: - Dichtung – Unterhaltungsliteratur – Trivialliteratur, tedy básnictví – zábavná literatura – triviální literatura, in: Die minderwertige Prosaliteratur. Einteilung und Bezeichnungen, 1965), v němž je onen střední pilíř nazýván „zábavná literatura“. A některé zmíněné aspekty stvrzuje pokračování již citovaného textu:
„A kam ho vlastně zařadit, našeho podivína Nálivku? Musel jsem pochopitelně uznat, že texty, které ze sebe neustále chrlil, zásadně ovlivnily i má románová schémata, z mého Skobiceho, jenž byl zpočátku postavou brilantního borce, inspirativního, geniálního jako inspektor Rick Hunter ze stejnojmenného amerického seriálu, se časem vyvinul tenhle moula a, co si budem povídat, prachobyčejný notorik. Takhle ten příběh nemohl dál pokračovat, potřeboval jsem najít lepší závěr než smrt v septiku, proto jsem se taky vydal do Kořalnic.“ (s. 310)
Setkání Li Nálivky s Mo Jenem tak představuje vyvrcholení vztahu několika vrstev struktury celého textu: jednoho z narativních vláken příběhu, v němž se zauzlují (či rozuzlují?) jeho jednotlivé složky, a zároveň stvrzení inter- a metatextového prostoru, v němž se (je to vlastně po celé délce textu, jen mohou některé jednotlivé narážky být pro čtenáře skryté) klade proti sobě příběh a kulturní historie jako v jednotlivostech reflektovaný celek, což zahrnuje jak řečené žánry, ale i další jazykové diskurzy, jako je ten politický, odkazy na různá literární díla. Pěknou formulaci čtenář nalezne na s. 150, kdy Li Nálivka komentuje Mo Jenovy názory: „Já se věnuji výhradně vysoké literatuře po vzoru Gorkého či Lu-Süna a věrně zastávám jediný platný literární princip »spojení revolučního realismu a revolučního romantismu«.“ Právě proti onomu „jedinému“ vzorci se kniha otevírá pluralitě různých možností, které zároveň různě popírá a vyvrací.
Vedle eskalace samotného příběhu se uplatňují jednotlivé stylové roviny, zahrnující i groteskně-absurdní polohu vedle humoru, prezentaci vulgarity, ironické sebereflexe samotného autora, která se zde konečně může projevit, vlastně se zde rozevírá i ontologická otázka reality a uměleckého díla jako „reality a fikce“, která vyvěrá (je jednou z jeho základních funkcí) už z ústředního motivu alkoholu a jeho excesívní konzumace, jenž – tak jak to ostatně v literatuře bývá, bývá právě spojen s otázkami poznání a vnímání reality a jeho zkreslení a omezením schopnosti kritické sebereflexe, klamu a sebeklamu (v posledních formulacích parafrázuji komentář v německé recenzi na stránce https://literaturkritik.de/id/17262, na kliknutí uvedeno pod textem).
Grotesknost setkání Li Nálivky a Mo Jena se rozbíhá už cestou ve vlaku:
„Když Mo Jen procházel turniketem a výběrčí lístků chtěla vidět jízdenku, Nálivka vykřikl:
»Jakou jízdenku?! Víte, kdo to je? To je mistr Mo Jen, autor filmu Rudý čirok, čestný host našeho stranického výboru i soudruha starosty.« […] Nálivka musel měřit nejméně sto osmdesát centimetrů, Mo Jen mu sahal sotva k bradě, na co ale mohl být hrdý, byla skutečnost, že vážil aspoň o čtvrt metráku víc než to vyžle.“ (s. 311)
Průhlednému obecnému odkazu na nesčetné komické filmové dvojice éry „němé grotesky“ (Laurel a Hardy, Voskovec a Werich, kteří vycházejí z její poetiky gagu) následuje scéna cesty autem do hospody, kdy jsou oba „autoři“ přivítáni Jü Papouškem. Zahrnuje i zmíněnou reflexi syžetu, zároveň připomínám i „zmatenost děje“, známou čtenářům Krvavého románu:
„Když Mo Jen stiskl jeho neposednou ručičku, vzpomněl si na scénu, v níž ho Skobice zabil, a přepadly ho výčitky svědomí. Proč vlastně musel umřít? Tak zajímavý pidimužík, rozkošný jak automat na pérkách, tak se pomiloval se šoférkou, no a co? Neměl ho nechat zemřít, naopak, měl z něj udělat inspektorova přítele, aby tu aféru dětských hodů odkryli spolu.
Paleček otevřel dveře, vybídl Mo Jena, ať si nastoupí, usadil se vedle, když otevřel ústa, táhla z něj kořala.
»Tady doktor Nálivka o vás pořád mluví, on vás uctívá jako nějaké božstvo. A přitom, hned jak jsem vás uviděl, řekl jsem si: Tedy fyzicky ten Mo Jen nic moc, vždyť vypadá jak nějaký obchodník s levným chlastem!«
»A to je taky důvod,« odpověděl Mo Jen na humorné notě, i když přece jen trochu dotčen, »proč se my dva můžeme spřátelit.«
Paleček se rozesmál jak malé dítě.
»Paráda! Obluda se skamarádí se skřetem! Tak jedem!« (s. 312)
V této kapitole, kde se Mo Jen chystá na cestu do Kořalnic, se ve významovém komplexu, souvisejícího s celkovou konstrukcí textu spojující dvě vlákna příběhu setká čtenář s motivem dvojníka, prezentovaného takřka okultisticky. Zatímco na jedné straně se sejdou Nálivka s Mo Jenem, na druhé straně se „rozpojuje“ sám autor v postavu vypravěče a postavu románu, o němž si je „pochopitelně vědom toho, že s tím člověkem mám hodně společného“ (s- 308), dále s humorem reflektuje tento vztah, načež, když průvodčí ohlašuje, že vlak dorazil do Kořalnic, reaguje bleskurychle, když říká, že „skočil zpátky do Mo Jenova těla, jež se mezitím posadilo, už cítím to nafouklé břicho, ztuhlou šíji, obtížní dech, jakousi pachuť v ústech“ (s. 309) atd. Toto dvojnictví ovšem může být čteno jako dvě roviny „Mo Jena“ jakožto autora a zároveň postavy románu, ale také jako stav/proměna vědomí – alkoholické delirium, jímž kniha končí, (ostatně něco podobného čtenář zachytil už předtím u Skobiceho). Něco podobného se pak se opakuje o několik stránek později ve vaně, do níž je podle pokynů Jü Papouška nalit alkohol.
Zbývá zodpovědět otázku, k níž se dobereme, když převrátíme pilíře motivů vyprávění, totiž když přesuneme akcent na předmět, který je původně atributem všech postav („opilců“) a stejně tak země („země alkoholu“), tedy na samotný alkohol. Jak se tedy stavět k alkoholu? Jak zmíněno, členům Řimsologické společnosti je v tom již takřka padesát let jasno, soustavné bádání pak veškeré premisy potvrzují. Ostatní čtenáři se teprve musí zorientovat. V prvním plánu syžetu ovšem je jednoznačně zřejmý význam alkoholu jako něco, co má zastřít inspektorovo vědomí a znemožnit mu bádání, když není schopen tváří tvář vůči corpus delicti, labužnickému pokrmu, zjistit, jak se věci mají a konec konců i jakkoli zasáhnout. Alkohol je i součástí kultury aparátčíků, kteří tráví čas jeho bezbřehým popíjením. Zdánlivě jednoduchý závěr, který by odsoudil alkohol, jako „metlu lidstva“, je však vzápětí problematizován celou řadou momentů, z nich můžeme uvést i starou tradici čínského básnictví, v němž má jedno z nejvýznamnějších míst Li Po. Můžeme pak uvažovat o dvou životních postojích, onom racionálně kritickém (o nějž se marně pokoušel inspektor Skobice) a básnickém, imaginativním, kdy člověk získává „křídla“, jak se to na několika místech dočteme. Jednoznačného posvěcení toho či onoho postoje se nedočkáme, stejně tak jako jednoznačného zjištění, zda šlo v Kořalnicích o kanibalismus či jen velice umně kulinářsky vymazlenou pochoutku. Všudypřítomná relativizace (vycházející z vědomí, že to, co je prezentováno, může být vnímáno „jen“ v rámci určitého diskurzu, žánru apod.) znemožňuje i tady zjištění „jediné pravdy“.
Nabídnu na závěr jednu delší ukázku z textu „Opičí kořalka“, jehož autor je Li Nálivka. Text je zvláštní už tím, že je celý napsán bez odstavců, navíc jej Li Nálivka předává jako příběh, který sám jen slyšel. Je to pastiš starých čínských příběhů, jehož obsahem je mýtus o alkoholovém ráji či – chcete-li, apoteóza alkoholu. To už je na každém čtenář.
„»V Kořalnicích žil jeden starý muž jménem Sun a ten si často a rád přihnul. Na jeden zátah dokázal vypít i několik soudků kořalky. Vlastnil skoro čtyři lány dobré půdy a několik cihlou stavěných domů, ale všechno to propil. Jeho žena, paní Liou, raději odešla i s dětmi z domu. Starý Sun chodil ulicemi jako žebrák, vlasy rozcuchané, tvář umouněnou, šaty jeden cár. Vždycky když narazil na někoho, kdo si kupoval kořalu, padl před ním na kolena a prosil h o doušek, celý zbědovaný bil čelem o zem, až do krve. Jednoho dne se mu z nebe zjevil jakýsi stařec s bílým vousem a dětskou tváří. Když se vydáš sto mil na jihovýchod, promluvil k Sunovi, dojdeš na Hřbet bílé opice zarostlý hlubokými hvozdy plnými opic a nádrží s alkoholem. Proč nezajdeš raději tam, místo abys žadonil o chlast tady? Jen co to Sun uslyšel, spěšně se ještě uklonil a jak střela pádil pryč, i poděkovat zapomněl. Po třech dnech dorazil k úpatí hory a hleděl na husté, neproniknutelné hvozdy, chytil se lián a jiných popenců a pomalu pronikal do lesních útrob, stará strniska stoupala k nebesům a zakrývala slunce, všude spleť lián a křik ptáků. Tu se před ním objevilo zvíře veliké jak vzrostlý býk, z očí se mu blýskalo, když zařvalo na celé kolo, znělo to jako hrom, stromy i tráva se roztřásly. Vyděšený stařec vzal nohy na ramena, jenže v jedné rokli zakopl, zachytil se o větev a zůstal na ní viset. Moje poslední hodinka nastala, pomyslel si, jenže zničehonic ucítil vůni alkoholu stoupající z rokle pod ním. Samou radostí chtěl slézt ze stromu a vydat se za tou vůní. Křoviska byla hluboká, na konci haluzí obsypaná prazvláštními květy a plody. K nomám mu přiskočila malá bílá opička sbírající jakési achátově fialové bobule, staroch ji následoval a najednou měl z ničeho nic před očima prostranství, na kterém se tyčil obrovský kámen široký eset stop a asi sáh hlubokou prohlubní uprostřed. Tam opička odhodila svůj náklad bobulí, zařinčelo to, jako když se rozbije sklo. Vůkol se rozlila vůně alkoholu. Stařec přišel blíž a viděl, že hlubeň je ho plna. Objevily se další opice, každá si nesla veliký vějířovitý list, který si srolovala do trychtýře, když se chtěla napít. Zanedlouho se již potácely, zubily, koulely očima, až to bylo k smíchu. Děda to již nevydržel, vrhl se též k díře, opice před ním uskakovaly a zlostně pištěly. On toho nedbal, natáhl krk k hladině a dlouze, dlouze nasával. Již cítil, jak se v něm kořalka rozlévá, ústa mu zaplnil podivuhodný parfém, zmocňoval se ho pocit, že se vznáší jak nějaký nesmrtelník. Konečně vstal a choval se úplně jako opice, potácel se a něco nesrozumitelného vykřikoval. Opice ho následovaly, skamarádili se, nakonec se svezl na skálu a vyčerpáním usnul. Když se probudil, začal opět pít a hrát si s opičkami. Vráti se domů nebylo vůbec na pořadu dne, vesničtí předáci ho prohlásili za mrtvého, novina se rozkřikla, uvěřily jí i mladší ročníky. O několik desetiletí později procházel tím lesem dřevorubec a starce tam potkal. Tento zářil zdravím, vlasy měl sice bílé, avšak tvářičku mladíka. Vzhledem k tomu, že vylezl z nejhlubšího lesa, nabyl dřevorubec přesvědčení, že se jedná o božstvo té hory, a padl okamžitě na kolena. Stařec si ho zevrubně pohlédl a povídá: Nezoveš se, bohatýre, Tři nesmrtelní? – Pravdu díš, Pane. – V tom případě jsem tvůj otec. Dřevorubec si z dětství pamatoval, že jeho otec byl strašný ochlada, že padl do něčí léčky a že snad zemřel v horách. Syn doslova zkameněl hrůzou. Starý muž mu vyprávěl své neobyčejné setkání a dopodrobna popsal pár starých rodinných událostí, dřevorubec uvěřil a snažně ho hned prosil, ať se s ním vrátí domů. On se ovšem rozesmál: Máš doma rybník plný kořalky, ze kterého bych se mohl napájet? Pak svého syna požádal, ať má ještě chvíli strpení, a jako mrštná opice zmizel po liánách v lese. Za okamžik byl zpátky s velkým kusem bambusu, jeden z konců byl zacpán jakýmisi fialovými květy. Věnoval mu ho se slovy: Tento bambus obsahuje opičí alkohol, pij ho, přispívá ke zdraví. Syn přinesl bambus domů, odzátkoval, nalil kořalku do nádoby a viděl, že měla barvu indiga, linula se z ní silná, člověku zcela neznámá vůně. Jelikož si ale zakládal na synovské oddanosti, přelil kořalku do láhve a odnesl ji svému tchánovi, služebníkovi pána Lioua. Ten, když ucítil onu vůni, věru zpozorněl a chtěl vědět, odkud alkohol pochází, načež se o zeťově příběhu zmínil svému pánovi. Pán Liou o tom okamžitě zpravil samotného guvernéra, který do hor poslal deset mužů na průzkum. Tito mužové strávili v hvozdech několik měsíců, avšak neviděli nic než hustý horský porost, strniska po zemi se plazící, domů přišli s prázdnou.«“ (s. 263 – 265)
Odkazy
https://www.databazeknih.cz/knihy/zeme-alkoholu-262032
https://www.iliteratura.cz/Clanek/36803/mo-jen-zeme-alkoholu
https://www.moderni-revue.cz/literatura/komentovane-vypisky-z-cetby/humor/mo-jen-o-alkoholu.html
Ukázka
https://literarky.cz/literatura/cteni/20918-mo-jen-zem-alkoholu
https://art.ihned.cz/knihy/c1-64854560-mo-jen-zeme-alkoholu
německá recenze
https://literaturkritik.de/id/17262
Hans-Friedrich Foltin
https://www.uni-marburg.de/fb03/aktuelles/nachrichten/nachruffoltin
10.3.1937-19.3.2013
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/40434/BPTX_2010_1__0_255821_0_95541.pdf?sequence=1
(diplomka o Krvavém románu, zajímavá paralela)
Mo Jen, Země alkoholu, Praha, Mladá fronta, přel. Denis Molčanov, 2015
———
Zpět