Miroslav Donutil v Lucerně a Milan Uhde v Sobotce

Asi bych o tom nepsal, nebýt určitého souběhu událostí. Ten pořad jsem už viděl (buď celý, nebo část) při několikeré příležitosti opakování na televizní obrazovce, stejně tak jako jiné Donutilovy příběhy tuším v Divadle na provázku či jinde, nejspíš i v souvislosti s různými výročími (ostatně před chvíli jsem měl na monitoru článek na idnes.cz z loňského roku, o padesátiletém jubileu tohoto uměleckého fenoménu). K Donutilovi mám z řady důvodů dvojznačné stanovisko, na jedné straně vnímám jeho exhibice mnohdy jako manýristické v užitých hereckých prostředcích (pitvoření ženských hlasů, jako je ten Věry Chytilové, přenášené mechanicky do dalších podobných situací), na straně druhé respektuju to, co sám herec formuloval na začátku pořadu z roku 1996, vysílaného nyní v repríze na ČT1 ve 22:45, totiž že sám netušil, že tato jeho vyprávění získají takový ohlas a že po řadě předchozích kroků se stanou východiskem velkého zábavného pořadu na přední pražské scéně – sám jsem se, stejně jako zřejmě tisíce jiných, opravdu zasmál.

Onen okruh příhod z brněnského kulturního prostředí, v nichž nesmí chybět Franta Kocourek, načasování některých anekdot podle vlastně klasických pravidel gagu, stupňujícího se v jednotlivých krocích umocňující ty předchozí, to je zcela jistě skvělá zábava a Donutilovy pořady řadí do oné pověstné „zlaté pokladnice“ českého humoru. Do tohoto světa také patří i hosté, které si český herec a „bavič“ (právě s jeho osobností se, vedle dalších, pojí i vznik tohoto výrazu) na jeviště v Lucerně pozval – jsou to vše zvučná jména, která ovšem právě kategorii bavičů mnohostranně překračují: Jiří Suchý, Jiří Sovák, Iva Bittová, Hana a Petr Ulrychovi, Miloš Štědroň (ostatně právě v těchto dnech si první z nich užívá slávy na Karlovarském filmovém festivalu v souvislosti s uvedením dokumentu Olgy Sommerové „Lehce s životem se prát“). Když jsem to ale nakousl, musím po „á“ říci „i bé“, totiž že mně osobně je bližší samotná Balada pro banditu, z níž žel mohu znát jen film, přesto ono setkání několika výrazných tvůrčích osobností, pod jejichž rukama toto dílo vzniklo, je něčím mimořádným.

A tady je ten vlastní důvod, proč jsem načrtl tento drobný příspěvek. Televizi s pořadem Miroslav Donutil v Lucerně jsem si zapnul večer, když jsem se – není až tak důležité, že v den svých vlastních „kulatin“ – vrátil ze Šrámkovy Sobotky, kde odpoledne v sále Spořitelny vystoupil Milan Uhde, dramatik, jenž je autorem muzikálové adaptace románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník. Takže to, o čem vyprávěl večer Donutil, zvláště o režisérovi Zdeňkovi Pospíšilovi, jsem z jiného úhlu pohledu, slyšel několik hodin před tím od jiného přímého účastníka celé té úžasné kapitoly české kultury, pochopitelně zase v dalších, jiných souvislostech.

Uhdeho vystoupení věnuji samostatný komentář jinde, mohu tu nicméně opakovat onen detail, který mě zajímá v obecnějších souvislostech a různých aspektech (vzpoura či rebelie, folklórní nebo pohádková figura, zpracování v české a světové literatuře), totiž tématu „loupežníka“ i v širším slova smyslu, ať již jsou to takové postavy jako Vilém Tell (autor stejnojmenné hry Friedrich Schiller napsal též drama Loupežníci), Jánošík (v českém dramatu Jiří Mahen), skotský Rob Roy či Robin Hood, ale také třeba Bar Kochba (druhá židovská válka), kozácký hejtman Bohdan Chmelnický. Na takové širší rozvedení nebyl čas, když jsme si s Milanem Uhdem před začátkem samotné besedy spolu povídali v první řadě sálu sobotecké Spořitelny poté, co jsem si k němu přisedl s otázkou, zda se pamatuje na své vystoupení v roce 1990 v Jičíně (pamatoval si to dobře). Dostali jsme se ale k Rumcajsovi – a souhlasil jsem s dramatikem v nesdílení bezvýhradného nadšení vůči jičínskému loupežníkovi (v mém případě tím důvodem bylo někdejší „přerumcajsováno“), přičemž jsem ale hájil jsem dvě věci, totiž že z pistole střílel jen bukvicemi a to, že je, na rozdíl od jiných loupežníků, reprezentantem i obecných hodnot, které jsme na jičínském pohádkovém festivalu vždy vyzdvihovali, totiž existenci Rumcajsovy rodiny, s Mankou a Cipískem. Rovněž ale i Uhdeho výhradu jsem musel přijmout, totiž že v tomto podání je knížepán a vrchnost banda neschopných a nafoukaných pitomců, což se Uhdemu příčí, neboť nerad vidí věci černobíle.

Takovéto „propojení“, něco naživo a něco na „jiném kanále“ vnímání, se – souběhem událostí – málokdy podaří, a mám to rád i jako příklad toho, že věci fungují mimo kauzalitu někdy neuvěřitelným způsobem. A toto bylo mimořádně vydařené.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/149567-miroslav-donutil-v-lucerne/29635717658/