Miroslav Ambroš / Il virtuoso

K cédéčkům člověk přijde nejrůznějším způsobům, a v době, o níž se hovoří jako o konci tohoto média (stálo by to za samostatný příspěvek), si je už kupuju minimálně. Je nicméně zřejmé, že mnozí hudebníci stále právem považují kompaktní album (to slovo vnímám i ve smyslu oné smysluplné uzavřené ucelenosti, završující zároveň určitou etapu v její definitivnosti, a záruce technické kvality, což – obojí – u řady dalších možností nemusí být pravidlem) jako zásadní či standardní způsob prezentace na cestě profesionální kariéry.

S několika takovými nahrávkami jsem se setkal právě v poslední době, a patří k nim i dvě cédéčka mladého houslisty Miroslava Ambroše. To první vlastně ukazuje houslistu jako jednoho ze spolupracovníků houslisty Josefa Suka na profilovém albu, jehož obsah spojuje myšlenka „domácího muzicírování“, Hausmusik, pro nějž napsali Sukovi slavní předkové, Antonín Dvořák a Josef Suk (starší) skladby, které jsou na playlistu:

Miniatury pro dvoje housle a violu, op. 75a (B. 149, 1887), Bagately pro dvoje housle, violoncello a harmonium, op. 47 (B. 79, 1878) a Terzetto C dur pro dvoje housle a violu, op. 74 (B. 148, 1887) Antonína Dvořáka, a pak Klavírní kvartet a moll, op. 1 (1891) jeho zetě, dědečka houslisty, jehož portrét je na první stránce bookletu.

Jsou to více méně známé skladby, které zběhlejší posluchač klasické hudby pozná po pár taktech. Vedle Josefa Suka a Miroslava Ambroše jsou dalšími spoluhráči na albu člen proslulého Heroldova kvartetu Karel Untermüller a klavírista Jan Simon, sólista Českého rozhlasu a správní ředitel jeho Symfonického orchestru, tedy všechno osobnosti české hudební scény. Autorem textu o nahraných skladbách v bookletu je hudební publicista, režisér a dramaturg Antonín Matzner. Nahrávka Supraphonu je z roku 2008, v textu už je zmíněno Ambrošovo profilové album, o němž bude řeč především.

Il virtuoso, které nahrál Miroslav Ambroš se svou matkou, klavíristkou Zuzanou Ambrošovou v roce 2006 v Sále Bohuslava Martinů Lichtenštejnského paláce (HAMU) v Praze u Arco Divo, obsahuje deset skladeb. Dvě z nich jsou skladby španělského autora Pabla de Sarasate, dvě Nicola Paganiniho, ikony toho, čemu se říká virtuózní hra, jednu polského romantického skladatele Henry Wieniawského, dále po jedné německých houslových virtuózů Louise Spohra a Fritze Kreislera, jednu Antonia Bazziniho a po jedné českých autorů Josefa Suka a současné skladatelky Sylvie Bodorové, vše tedy autorů, jejichž tvorba se tak či onak váže k ústřednímu pojmu představy houslisty jako poněkud nadzemské bytosti mimořádného technického vybavení, případně magického či mysteriózního zjevu.

V současné mladé generaci máme řadu houslistů, kteří by mohli mimořádnou úrovní svého projevu na tento titul aspirovat (např. Josef Špaček). Jde však o něco jiného – o výběr repertoáru, prozrazující určitý přístup. Ten se u řady houslistů vrací právě někam tam, kam směřovalo podání takových osobností, jako byl v české historii Jan Kubelík. Slyšel jsem nedávno celý takovýto repertoár (Kreisler, Sarasate) u Gabriely Demeterové, Sarasateho Cikánskými melodiemi končil některé své skvělé koncerty Ivan Ženatý, zkrátka ona virtuózní tendence v prezentaci houslové hry, která jeden čas jakoby byla poněkud upozaděna, je nyní dost výrazná (bylo by to i zajímavým tématem úvahy, proč tomu tak vlastně je).

Můžeme nicméně hned udělat určitou korekci řečeného vzhledem k mladému houslistovi, jestliže si přečteme článek Miloše Pokory „Ani ty nejvzácnější housle nehrají samy“ v Hudebních rozhledech (nalezneme ho i na Ambrošově webové prezentaci v sekci „Napsali o mně“). Hudební publicista hovoří s houslistou také o tomto albu, o suverénním zvládnutí krajně virtuózní materie, ale i permanentní  nosnosti tónu ve všech polohách i hlouběji prožívanou kantilénu např. v Paganiniho Fantazii Mojžíš , Ambroš pak mimo jiné zdůvodňuje repertoár na své nahrávce tak, že si záměrně vybral tzv. „populární klasiku“, protože by považoval za drzost interpretovat ve svém postavení Brahmsovy nebo Beethovenovy sonáty. V závěru pak odpovídá na otázku, zda přemýšlí o dráze sólisty, že se bude snažit budovat svou interpretační dráhu (o tom, že chce být houslistou, byl přesvědčen už od raného dětství) trpělivě od základu, nepřeskakovat etapy a nestylizovat se za každou cenu do role nějaké hvězdy.

Na své album si Miroslav Ambrož vybral z virtuózních romantických kusů Pabla de Sarasate jiný než ten zmíněný, totiž stejně slavné Fantazie na témata z opery Faust a pak skladbu Jota aragonesa, op. 27, podobnou, jak říká komentář na albu, elegantním Španělským tancům. Pro Paganiniho jsou z menších skladeb (vedle jeho velkých houslových koncertů) Capriccia (to neznamená technicky méně náročná, pokud nejsou pouhým přídavkem, ale hrané v celé řadě), na albu si poslechneme ale skladby poněkud jiného charakteru – komorní Cantabile, op. 17 (znamená „zpěvně“) a Introdukce a variace na téma“Da! tuo stellato soglio“ z Rossiniho opery Mojžíš. Z díla Sylvie Bodorové, která letos oslavila své životní jubileum (nar. 1954), zazní Dža more pro sólové housle, „cikánskou baladu“, melodií charakteristickou právě pro tuto autorku a efektním technicky obtížným závěrem.

Rovněž Henryk Wieniawski patří k těm autorům, jehož skladby jsou charakteristické střídáním  strhující technické pasáže s melodickými  (je tomu tak i, na rozdíl od zaběhnuté představy u N. Paganiniho). Ambroš si vybral  Scherzo-tarantelle, op. 16 z roku 1856, kde se právě tento kontrast výrazně uplatňuje. Další osobností v panoramatu houslistů, k nimž Ambroš soustřeďuje svou pozornost, je Louis Spohr. Vídeňský duch, tedy zmíněná efektnost je i ve skladbě Barcarola, op. 135 ze Salónních kusů (jsou jich dvě suity). Podobnou vazbu k Vídni, nejen proto, že se zde v roce 1875 narodil, měl i jiný rakouský houslista, Fritz Kreisler. Na albu najdeme Vídeňské capriccio, op. 2.

Text v albu říká, že Melodie z orchestrální suity Pohádky, op. 16, Josefa Suka, na motivy hudby k dramatu Julia Zeyera Radúz a Mahulena, kterou upravil houslista a vnuk skladatele Josef Suk, je oblíbeným přídavkovým kusem houslistů – rovněž symptomatické.  Nu a na závěr je tu oblíbená skladba Antonia Bazziniho Rondo skřítků, op. 25, která se – po poklidnější předchozí skladbě – vrací k stylu, dominantnímu celému albu.

Pokud bychom se chtěli dobrat širších informací o interpretovi, který se narodil v Košicích, je žákem Ivana Ženatého, Pavla Kudeláska, Ivana Štrause, Krzysztofa Wegrzyna a Josefa Suka, stejně tak jako o druhé protagonistce alba, Zuzany Ambrošové, nalezneme je na Ambrošových webových stránkách. Můžeme ovšem narazit i na zřejmě starší stránky, nevytvářené ještě profesionálně, nicméně obsahující i další zajímavosti. Přidávám odkazy obojích stránek.

Stránky M. Ambroše
https://www.miroslavambros.com/indexma.php
Starší stránky na Webnode
https://miroslavambros.webnode.cz/

Článek o albu Il Virtuoso na stránkách M. Ambroše:
https://www.miroslavambros.com/clanek/cl09.jpg
Originál Hudební rozhledy
https://hudebnirozhledy.scena.cz/fota/2006_12.pdf

Na YouTube (řada jiných skladeb)
Paganini
https://www.youtube.com/watch?v=ZpJqKRusiIM
J. S. Bach
https://www.youtube.com/watch?v=TfHvu42I9HE
Prokofjev
https://www.youtube.com/watch?v=kaY-A6_mdhY
https://www.youtube.com/watch?v=LKf-YOIhvV0
https://www.youtube.com/watch?v=5uGa4ls3BU0
reklamní CD (mj. Mazurek A. Dvořáka, skladby ze zmiňovaného alba s J. Sukem, Prokofjevův koncert, který je na předchozích streamech)
https://www.youtube.com/watch?v=zBMBphLxF5E