Mirek Filsak

Známe se – v podstatě od dětství. Chtěl jsem původně, že napsat od dob, kdy jsme se setkali v těch úplně prvních projektech bigbítu kdesi v Domě pionýrů a mládeže (tuším, že se to tak jmenovalo, roubenka na Čeřovce v Jičíně, dnes už nestojí), tenkrát jsme tomu říkali ještě literárně-hudební pásma (a měl bych, jen proto, že uvádím tu budovu, ještě podotknout, aby bylo zcela jasno, že v Pionýru jsem byl zhruba rok a tím to skončilo, a do SSM, tedy normalizačního Socialistického svazu mládeže jsem už pak nikdy nevstoupil).

Ale jak probírám vzpomínky, tak to bylo ještě dříve, totiž v žákovském orchestru LŠU, Lidové školy umění, dnes se jí říká ZUŠ. On byl zhruba o dva roky starší, já jsem vlastně na ty housle ještě neuměl hrát a v Dětské symfonii Leopolda Mozarta, otce slavného Wolfganga Amadea (tenkrát se ještě připisovala jeho předchůdci Josephu Haydnovi) jsem hrál na „slavíka“ – to je taková vlastně píšťalka naplněná vodou, která vydává zvuk podobný ptačímu zpěvu. V jedné chvíli jsem měl udělat v každé repetici – pá-pa-pá a to bylo všecko.

Nu ale to jsem odběhl. Podstatná je skutečnost, že jsme se pak dost stýkali a dost často v průběhu života potkávali. Ať už třeba, když jsem dělal záskok v barové kapele v Okresním domě v Semilech (dnes Obecní dům, krásná secesní stavba kousek pod kostelem) za dva právě chybějící muzikanty, a z nouze – protože jsem ten repertoár z poloviny neznal – si vymýšlel nejrůznější rokenroly, nebo když si Mirek koupil nové banjo, čtyřstrunné, u něj doma jsme ho rozbalili, zjistili, jak je vlastně laděné a jak by se daly hrát na něj akordy (to nebyl problém, protože Mirek hrál na housle a tak na stejně laděný nástroj coby kytarista hned ty tři základní akordy zahrál) a vydali jsme se, já s houslemi, které jsem sebou tenkrát stále nosil, lipovým stromořadím do Valdštejnské loggie. On to, když to někde dává k dobru, vypráví tak, že jsme vlastně celou dobu hráli, a přestali jsme jen na tu malou chvilku, co zamykal branku u domu. Vzpomínám si, že se za námi táhl houf dětí a že nás fascinoval prostor ve stavbě v Libosadu, totiž úžasná akustika v něm, když jsme se postavili každý do jednoho rohu a dál a dál hráli. Nějací cizinci šli kolem a poslouchali – muselo to tedy být někdy kolem roku 1968, ještě před příchodem „spřátelených armád“.

Musím říci, že to byl on, kdo mi poprvé pustil Ray Charlese, The Supremes, zkrátka soulovou muziku či blues. To bylo v době, kdy jsme jinak poslouchali hlavně rock, Beatles a Stouny, ne zcela samozřejmé. A byl to taky předpoklad toho, co nám umožnilo hrát spolu, totiž vnímat muziku jako určitý rámec tvořivosti. Jak jsem říkal, já jsem repertoár kapel, které pravidelně hrály v kavárnách, vinárnách či v tanečních, neznal, protože jsem byl přece jen trochu jinde (je to složitější, ale v zásadě jsem uměl onen rockový repertoár na klávesy, tenkrát elektrofonické varhany, který jsem pak hrál s jičínskými YBE, a to už směřovalo k metalu, byl tam samozřejmě taky Jeff Beck, Carlos Santana atd.). V tuto chvíli to z velké části byly improvizačky, které nabízejí bluesové dvanáctky.

To zdůrazňuju proto, abych mohl vyzdvihnout právě tvořivost mého kamaráda. Mirek hrál zprvu na housle, na kytaru, pak se koncentroval na basovou kytaru. Tento poslední nástroj vede, jak ví každý, kdo na něj hraje, k lepšímu pochopení podstaty hudebního harmonického systému. Ne náhodou se i ve vážné hudbě zaznamenávala pro varhaníky harmonická struktura skladby v takzvaném generálbasu (to ušetřilo vypisování not, vlastně tam byly jenom jakási čísla, můžeme říci tak trochu předchůdci akordových značek). Nu a Mirek usiloval o to, vyzkoušet, co se dalo. Vždycky přišel s nějakým odvozeným akordem, kde byly „čestky“ či „devítky“, tak jak je používá třeba také jazz.

Nicméně teď se teprve dostávám k podstatě, totiž proč vlastně píšu tento text. Mirek si od začátku, co pamatuju, skládat své vlastní písničky. Protože byl taky vodák a se svým tátou jezdili na různé tábory, byly to právě takové písničky vodácké či trampské. Skládal nejen muziku, ale psal si k nim i texty. Hrál je s kytarou u ohně, ale taky třeba při těch nejrůznějších mejdanech, které se u Filsaků pořádaly. Tenkrát. A po letech si pořídil klávesy, aby si nahrál ty svoje skladby, jejichž okruh se mezitím i dál rozšiřoval, proměňoval směrem k mainstreamu, tedy k poslechu při jiných typech hraní. Rozhodně nechci posuzovat Mirkovy výtvory z pozice „hudebního kritika“, ostatně jím ani nejsem. V každém případě si ale myslím, že jsou obdivuhodné vzhledem k tomu, že nemá žádné profesionální hudební vzdělání, vedle někdejší „hudebky“ „jen“ tu dlouholetou praxi, a že v průběhu let se nahrávky, které dělá, stále někam posunují, technicky zdokonalují.

Když mně bylo šedesát, věnoval mi jednu z těch písniček. Nevím zcela bezpečně, zda je to ta, která se jmenuje „Šedesát“ a je na adrese, kterou v okazech uvádím. Musel bych ji v archivu vyhledat a porovnat. Ony odkazy mi Mirek poslal nedávno v mejlu, jak jsme tak průběžně v kontaktu. No tak, kdo si to chce poslechnout, může. Stačí dole kliknout, je tam těch melodií přehršel. A koho by zajímalo, o čem to je, tak to je ten druhý odkaz. Co je to generálbas, ať si každý vyhledá sám, pokud ho to zajímá.
Odkazy

Mirek Filsak
https://www.freemusic.cz/mirek-filsak/kapela-mp3.html
Šedesát, Kamení, Kočka, Vzít pádlo a kytaru…, Když už jsem ze snů odložil… atd.

https://www.zpevnik.wz.cz/index.php?id_a=627

Dětská symfonie
https://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&action=record_detail&id=3634

Obecní dům Semily
https://www.hotel-semily.cz/ https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Obecn%C3%AD_d%C5%AFm_%28Semily%29

moje fotka
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/semilsky_pecen_rangers_a_dalsi/#P1010021.JPG