Miloš Šejn a Alžběta Dvořáková v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka

Miloš Šejn a Alžběta Dvořáková  v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka
Setkání krajin, Beseda a autorské čtení, Deniska 3. března 2026

Beseda a autorské čtení „dvou výrazných jičínských výtvarníků odlišných generací, s odlišnými zkušenostmi a přístupy i poetikami“, jak je představuje anotace Knihovny Václava Čtvrtka, tedy v jejím současném prostoru Denisky blízko rekonstruované vlastní budovy knihovny v Jičíně, se konala 3. března 2026. S největší pravděpodobností bych celou akci přehlédl (limitován, svírán otravnými bolestmi zad), kdyby mně o ní Miloš dopoledne nezavolal. Jeho knihu Větve patří sem, které vloni vydalo jičínské vydavatelství Balbineum, tedy Robert Smolík, v editorské péči Lukáše Jiřičky, prý jičínská knihovna má a byl tedy pozván. Jako bych to celé přivolal (samozřejmě vím, že celá záležitost byla připravena a promyšlena), když jsem v předposledním čísle Týdeníku Echo četl jeden díl putování Jiřího Peňáse s názvem Kulhavý poutník deroucí se na Sněžku, v jehož závěru autor uvedl keltský název pro Krkonoše Korkontes (kork znamená prostě hora), který Miloš Šejn před časem rovněž použil pro výstavu v trutnovském UFFO: Opera Corcontica (v září a říjnu 2018 v Galerii UFFO, ve velkém sále Společenského centra se konala performance M. Šejna s Davidem Helánem), číslo Týdeníku Echo jsem tedy večer vzal do Denisky.

Druhou výtvarnicí byla Alžběta Dvořáková, která představila knihu Zpravodaj berlínský stážistky, besedu moderovala historička umění, rovněž Jičíňačka, Anna Crhová. Po představení obou umělců a několika úvodních otázkách, například jak se dostali k umění, následovalo jejich čtení, rozšířené ovšem do multimediální podoby, širší než pouhý vizuální promítaný doprovod. V průběhu večera jsem si kladl otázku, jak bych pojmenoval to společné, co tedy vlastně spojuje oba tak generačně, ale celou svou tvorbou odlišné tvůrce, předtím ale jsem si ještě všiml dvou věcí, zajímavých kontextuálně. První je, že nový ředitel jičínské knihovny Adam Hošek a „přizvaná“ uvedená kunsthistorička mají svou blízkou předchozí profesní trasu v prostředí Valdštejnského imaginária valdštejnské loggie, v jehož společenství působili, bylo je vídat v průvodcovských či moderátorských rolích řady tamějších skvělých pořadů v režii Jiřího Vydry. Druhou je metaforičnost názvu Šejnovy knihy, kterou jsem myslím ve svém komentáři svého času nezmínil, totiž „větev“ můžeme na jedné straně fyzicky najít jako charakteristický předmět v jeho díle, abych uvedl alespoň jeden příklad, opřená hůl v jinak takřka prázdném prostoru Oranžerie Břevnovského kláštera na výstavě Pootevřeno (Entrance Gallery, září 2021, bylo by možné poukázat na řadu významových souvislostí, například tu „poutnickou“, nakonec i v sérii fotografií poutníka z šedesátých let, vystavených dnes v galerii v Hradci Králové, na nichž jsem participoval v postavě stylizovaného poutníka v dlouhé říze na úbočí kopce Zebína v roli figuranta), ale také jako metafora košatosti Šejnova díla, multimediálního umělce pracujícího s celou řadou postupů, vydávajících se různými směry atd.

V závěru večera jsem se pokusil zformulovat řečené, tedy co je společné v tomto „setkání krajin“ dvou jičínských umělců, vlastně z toho, co bylo uvedeno samotnými umělci či ukázáno na obrazovém materiálu. Napověděl mně jeden nápis na fasádě jednoho berlínského paneláku, který transformovala  Alžběta Dvořáková do jedné ilustrace své knihy a jehož obsahem byla (nevím jestli zde i záměrně přítomná) stará moudrost, vydat se na cestu (orig. nápis zněl „you´ll never know if yo never go“).

Totiž společný moment cesty jí i Miloše Šejna jako nejen symbolického motivu životní dráhy, ale konkrétní fyzické cesty, která vede na konkrétní místo v „přirozeném světě“ (to je mně blízké také momentem „být u toho“, což jsem si formuloval zase já jako jedno své životní krédo), a které je východiskem možnosti „dotýkat se“ reality, u Šejna doslovné (od jedné z jeho prvních výstav v osmdesátých letech, tuším v Rokycanech, s slovo „doteky“ či „dotyky“ nesčetněkrát v jeho díle opakuje), a to i výtvarné techniky (v každém exempláři debatované knihy je prstová kresba vycházející z japonské kultury) a poetiky nahrazující klasické schéma malby v triádě plátno (na stojanu) – štětec – realita, „shozením plátna ze stojanu“ v jednom momentu jako zvratu v tvorbě, jak říká umělec, a tedy prostoupením všech těchto třech momentů. Alžběta Dvořáková pak zmínila ve svém povídání významově podobnou parafrázi anglického pozdravu „nice to meet you“ na „nice to touch you“, aktualizující podání ruky jako pozdravu v době pandemie.

Nu a druhým společným momentem, rovněž zmíněným oběma umělci v určitých kontextech, který chápu i v obecnějších významech, je mnohovrstevnatost. U Alžběty Dvořákové je její kniha, původně magisterská práce, která vznikla na pracovní stáži Erasmu v Berlíně, kde se podílela na různých grafických projektech, i v jejím pokračování (prostřednictvím grantů, podpoře soutěže Book in Progress atd., tedy cestou aktuální v dnešním světě) naopak projektem autorské knihy se vším všudy, tedy jednak obvyklým postupům v knižním průmyslu se vymykajícím (dělala si „všechno sama“, včetně samonákladu díla), jednak jakožto víceoborová záležitost realizovaná jedním člověkem od textu přes „ilustrace“ až po tisk a vazbu, tedy ručně šitou vazbu, již takto záležitostí vícevrstevnosti, příznačné pak je, jak to sama komentovala, že označení ilustrace (proto to slovo dávám do uvozovek) je běžně chápáno jako doprovod textu, který je hlavním obsahem knihy, zatímco u ní tento rámec přesahuje svou samostatností obsahu, vytvářející vlastní obrazovou složku knihy. Při autorském čtení běžely na plátně pak příklady situací v realitě s jejich ztvárněním integrovaným ve fotografiích, například pouliční cedule berlínské Gitchiner Strasse v prostoru české původně exulanské čtvrti, o čemž se dozvěděla z Rudišovy Winterbergovy cesty. Na vedlejším snímku pak byla grafika vztahující se k motivu, tedy jeho transformace.

U Větví, které vznikly jinou cestou, tedy jako ediční počin Balbinea, jak řečeno, je naopak text, který byl například součástí kresby, vyčleněn z původního kontextu jako samostatné médium. Miloš Šejn popisoval na besedě proces kreslení v krajině při chůzi a jeho videozáznam prostřednictvím čelové kamery a transkripce jeho a hlasového projevu z tohoto záznamu, který byl výchozím textovým materiálem do knihy vedle dalších podob textu, v nichž figurují deníky, zápisy o genealogii rodiny či o tvorbě atd., tedy se jedná rovněž o vícevrstevnatou významovou strukturu. A více vrstev mělo opět i samotné čtení, které představovalo autorskou reprodukci vybraných úseků knihy, ale také – vedle přehledu tvorby od obrazů v Prachovských skalách a na Zebíně přes ukázky z výstav (zvláště těch posledních, jako byla velká expozice v prostoru litoměřického chrámu Zvěstování Panny Marie s názvem Ani labuť ani Lůna (opět tu máme máchovský motiv) až po realizace jako je Sluneční hora v Horkách u Olomouce či záznamy v přírodních krajinách v zahraničí, například z irského ostrova Oír Arran (2016, na internetu dostupné video). A tady si povšimnu multi- a intermediality akce, kdy performer zdvojil promítané kreslení, tedy pohyb ruky na papíře, na němž vzniká kresba, stínovým pohybem vlastní ruky a hlasovým projevem (tedy zase jiné „dvojení“ než u Alžběty Dvořákové). V Šejnově knize nicméně nechybí zcela výtvarný prvek, naopak originální prstová kresba v každém jejím exempláři (vychází z čínské kaligrafie, konkrétně jejího prvního „tahu“ označovaného jako bod, Šejn se s touto technikou, zahrnující filozofii prožívání významů a vlastně významových vztahů textu a kresby ke světu, seznámil prostřednictvím Číňanů žijících v Praze) přesouvá polaritu textu a „ilustrace“ do unikátní podoby vzácného tisku, opět jinak, než tomu je u první podoby knihy Alžběty Dvořákové, která je rovněž bibliofilií sui generis.

Úhrnem řečeno, při vší odlišnosti obou tvůrců (od generačního rozdílu a s ním související šíří tematického zaměření přes různost tohoto zaměření na humanizovanou krajinu, tedy transformaci její přírodní podoby, což je opět několik vrstev, u Miloše Šejna, a urbánní krajinu jednoho místa, tedy německé metropole, během jednoho několikaměsíčního pobytu u Alžběty Dvořákové), je tu podobnost odvážného vykročení originální cestou, takže překvapivě celé vystoupení nepůsobilo jako příkrý kontrast, nýbrž jako harmonické setkání – dvou knih, dvou prezentací, dvou osobností.