Michelle Obamová / Můj příběh

Kniha, kterou člověk přečte, protože se mu dostane „na stůl“ bez přičinění. To ovšem neznamená, že nesleduje nějaký záměr, nemá nějaké očekávání. V tomto případě u mě spíše souvislosti prezidentství jejího manžela Baracka Obamy (z trochu jiných pohnutek jsem přečetl relativně před nedávnem knížku Livie Klausové), po pár stránkách pak pokus o pohled na cílevědomost jako modus vivendi, u nás, mám dojem, nepříliš pozitivně hodnocený postoj, a v Americe pak pro mě neblaze spojený s hrabivostí a agresívním egoismem – právě tento pohled jsem ale chtěl přece jen nějak relativizovat či pochopit už s předchozím vědomím toho, že Američané mají prostě tu stupnici hodnot jinou a úspěch a peníze jsou na těch nejpřednějších místech.

Michelle Obamová v souvislosti se školní docházkou líčí cestu autobusem po Van Burenově ulici ve svém rodném Chicagu, kde „míjeli banky s velkými zlatými portály a portýry stojící před luxusními hotely. Vyhlížela jsem ven na elegantně oblečené muže a ženy – měli obleky nebo kostýmky a klapající podpatky – , kteří se tvářili důležitě a zaměstnaně a nesli si do práce ranní kávu. Ještě jsem nevěděla, jak vysoce kvalifikovaní ti lidé jsou. Ještě jsem netušila, kolik diplomů musejí získat, než se jim otevřou dveře do těch vysokánských korporátních paláců lemujících Van Burenovu. Líbilo se mi ale, jak odhodlaně se tváří.“ (s. 67) To je přesný obraz celého fenoménu – příslušnost k určité třídě či vrstvě a zásluhy, které na získaných pozicích tito lidé mají (alespoň jak to autorka prezentuje a jak je to i součástí jejího image), důvod, proč jsem se u tohoto místa zastavil, je nicméně jiný: Podtrhl jsem si slovo „odhodlaně“.

O deset stránek dále Michelle Obamová zmiňuje skutečnost, že výchovná poradkyně na střední škole jí nedoporučila jít na Princeton. Ve svém příběhu prozrazuje, že jí nakonec doporučení dal pan profesor, který ji znal a věřil jí, a na školu se pak dostala. Jako klíčová místa v textu jsem si vyznačil tři: 1) Poradkyně Michelle „naznačovala, že neuspěju, dřív než jsem se uspět vůbec pokusila. Říkala mi vlastně, abych se nesnažila mířit vysoko, což byl přesný opak všeho, co mi odjakživa vštěpovali rodiče“ (s. 76) Neuvěřila jí. 2) Uvědomila si, že mezi všemi těmi „možnými neobyčejnými a mimořádně schopnými lidmi“, které potkala, všichni zažili, že o nich někdo pochyboval. 3) Když „tenkrát na střední z kanceláře studijní poradkyně odcházela, byla jsem bez sebe vzteky a ego jsem měla raněné jako nikdy. V tu chvíli mi hlavou běželo jediné: Já ti ukážu.“ (s. 77) A možná ještě jedna věc. To, že to poradkyni „nejspíš vážně natřela“, jí nešla poté říci, přestože ji blažil pocit vítězství.

V těchto dvou místech jsou popsány pro mě základní modely toho, o co jde v celé knize ohledně základního životního postoje autorky. Je tady hrozba neúspěchu, úspěch je vnímán jako něco pozitivního, naplnění, musí být nicméně výsledkem úsilí a odhodlání, nikoli záležitostí pouhé ambicióznosti. V případě M. O. pak je ještě zásadní důvod, že je „černá“, což samozřejmě překrývá normální rozložení hodnot, nicméně je z principu stejně validní. Východiskem je otázka „být dost dobrá“, což jedině může odstranit onu „nevýhodu“, jíž je etnický původ nebo menšina. V každém případě je epizoda s výchovnou poradkyní pro M. O. důležitá, neboť se k ní ještě v průběhu knihy (včetně úplnému závěru) vrací, především ovšem v souvislosti s ústřední myšlenkou pozitivního přístupu k životu.

V každém případě tento životní postoj – ukazuje to celá kniha – nesměřuje k bohatství a moci coby sebestřednému sebepotvrzování, jakkoli se dočítáme i společensky o nejvýše postavených lidech ve Spojených státech. Nejen na konci knihy (a vlastně hned v úvodním věnování) M. O. děkuje všem, setkání s nimiž ji vedlo na vrchol společenského žebříčku, a na řadě míst opakuje, že si zásluhy těch, kteří se podíleli na tom, jakého postavení dosáhla, je vědoma. „Jak se blížil rok 2012, kdy se měl Barack znovu ucházet o úřad, věděla jsem, že nemůžu a nesmím polevit. Pořád ještě jsem si tu přízeň shůry nezasloužila. Často jsem myslela na to, kolik toho komu dlužím.“ (s. 367) A je zřejmé, že za tím vším je tvrdá práce, uvědomujeme si to i ve chvílích, kdy sledujeme například život celé rodiny v Bílém domě z pohledu „zevnitř“. To na jedné straně, na druhé pak M. O. zdůrazňuje a stvrzuje to i výsledky své práce, že tohle všechno činí ve prospěch druhých, nikoli vlastní (iniciativy Let´s Move!, Reach Higher, Let Girls Learn či Joining Forces). A jakkoli slova o lásce k vlasti v naší středoevropské kultuře mohou působit nadneseně, věřím jí je, samozřejmě s vědomím, že ta americká kultura má přece jen jiný diskurs (a ovšem, je rozdíl mezi nadneseně a nabubřele).

Pokouším se stále ještě a znovu postihnout onu hodnotovou dichotomii či opozici, spojenou u mě s určitou nedůvěrou vůči Americe na jedné straně a oněmi pozitivními postoji se vší tou jedinečností navíc (pozice „černé“ ženy), neboť s tím, co jsem napsal, nejsem úplně spokojený. V tuto chvíli mi nabídla cosi kniha I. M. Jirouse Magorova oáza, vzhledem k tomu, že jejím tématem je rovněž protiklad hodnot v postoji undergroundu, který autor označuje jako revoltu vůči establishmentu (to je slovo, reprezentující jejich postoj, nepoužívají například slovo mocenské struktury). Nechci používat Magorovo hodnocení Ameriky jako „policejního státu“, ale zaznamenávám si formulaci, která má charakterizovat underground slovy „nezařaditelnost, nepoužitelnost a jakési vědomé nebo podvědomé tíhnutí k pozici na okraji společnosti“, ale především odpověď Olgy Havlové spisovatelce Evě Kantůrkové, která jí na větu „Slyšela jsem, že to jsou lidé, kteří by neobstáli v žádné společnosti, ani v zahraničí.“ odpovídá „A proč by měli obstát? Cožpak je život nějaká soutěž?“ (s. 141) Tak to je v tomhle kontextu relevantní pro nějakou úvahu, mimochodem o Baracku Obamovi se Magor zmiňuje, když říká, že sice není „zrovna jeho příznivcem“, ale asi by ho volil taky (s. 889).

A ovšemže může působit text svým způsobem i didakticky, nabádavě, což by rovněž u českých čtenářů mohlo působit nedůvěru (spolu s pocitem, když někdo cokoli „lakuje na růžovo“, ostatně stačí pročíst čtenářské komentáře na Databáziknih.cz), spíš mě ale napadá, že to je určitá strategie (možná podporovaná i vydavatelstvím), ale i u M. O. samotné, najít ve vyjadřování (ale také vlastně i v napojení či vytváření svých programů) jakási obecně srozumitelná slova, která budou spojena s duchem doby a přispějí k tomu, aby se kniha stala „světovým bestsellerem # 1“, jak ohlašuje obálka knihy. Nicméně na druhé straně zcela konkrétní příklady, od nichž se vyprávění M. O. odvíjejí, působí nejen autenticky, ale i to, že Michelle Obamová vůbec nevidí Ameriku jako ráj bez chyb – naopak (a právě ony její iniciativy v oblasti zdravé výživy či pomoci k dosažení vzdělání dívek, které neměly to štěstí, aby měly k němu ideální podmínky, to už samy o sobě ukazují). „Bylo to pro mě velice osobní. Pro mě samotnou bylo kdysi vzdělání primárním nástrojem změny, mým výtahem vzhůru. Děsilo mě, že tolik dívek – podle statistik UNESCO jich na celém světě bylo přes 98 milionů – k němu nemá přístup. Některé z nich nemohly do školy, protože jejich rodiny potřebovaly, aby chodily do práce. Někdy byly nejbližší škola moc daleko nebo moc drahá, nebo hrozilo příliš velké nebezpečí, že jim cestou někdo ublíží.“ (s. 405)

A ten poslední zde zmíněný důvod (text pak pokračuje další analýzou) ukazuje na další společenské fenomény, které už vůbec nenechávají nikoho na pochybách, že Amerika je ráj na obláčcích. M. O. hovoří nejen o tragické střelbě v základní škole v Sandy Hook v connecticutském Newtownu, kde zemřelo (kromě matky, kterou zastřelil předtím) celkem 26 lidí (z toho 20 šesti- a sedmiletých dětí), což samo jako událost o sobě je děsivé, ale i o tom, že Kongres, podporovaný firmami vyrábějícími zbraně, ani tato realita nepřiměla, aby schválil nový zákon o jejich používání (můžeme si po prvním kliknutí na internetu najít události z posledních let, které sice nemůžeme přímo nazvat „důsledky“ tohoto rozhodnutí, ale určitě s touto mentalitou zvláště amerických konzervativců související: devatenáctiletý Nikolas Cruz – sedmnáct mrtvých na floridské škole 2018, místní student v Marylandu, 2 mrtví, sedmnáctiletý mladík v Santa Fe, 2018, deset mrtvých, šestnáctiletý střelec v městě Santa Clarita zabil dva spolužáky a tři zranil, listopad 2019; samozřejmě tohle všichni věděli, už r. 2007 zabil na Virginia Tech útočník 32 lidí atd. atd.).

Cituji z konce knihy, kde se – v souvislosti s další tragédií – hovoří o chování amerických politiků: „Dokonce i po té newtownské hrůze Kongres jako by byl pevně odhodlaný zablokovat veškerá opatření, díky kterým by se zbraně nedostaly do nepovolaných rukou – zákonodárcům totiž šlo víc o to, aby NRA, Národní asociace držitelů zbraní, sponzorsky podporovala jejich kampaně, než o ochranu dětí.“ (s. 389) A přesto všechno zůstává základním postojem M. O. víra v to, že je možné něco změnit, a v zemi samotnou (jak říká nejen na oné besedě se studenty, odkud jsem právě citoval z širšího kontextu hodnocení „průšvihu“, jímž je dle M. O. politika).

Tady by vlastně můj komentář mohl skončit, kdybych přece se jen ještě nechtěl podívat na samotný text. Podívám se tedy, co jsem se vlastně dále v knize dočetl. Nejprve je třeba říci, že je to v podstatě vyprávění v osobní perspektivě, jak je zřejmé už z názvu knihy Můj příběh (byť ten je v překladu poněkud upravený, slovo Becoming v originále má trochu jiný význam, nicméně český název se opírá i o několikerou formulaci v textu), ale i od prvních slov „Když jsem byla malá, měla jsem prosté cíle. Chtěla jsem psa.“ (s. 7, Úvod).

Vyprávění je chronologické („Značnou část mého dětství…“, první slova vlastního textu po Úvodu, s. 15), jakkoli se na některých místech autorka vrací, aby ozřejmila souvislosti nějakého vlákna příběhu, je rozdělena na tři základní části, označené jako Cesta k sobě, Cesta k nám a Cesta dál (kromě toho tu je březnem 2017 datovaný Úvod, Epilog a Poděkování), zhruba v polovině knihy je na kvalitnějším papíře (ostatní text je vytištěn na příjemném béžovém) sestava většinou barevných fotografií (menší řada je rovněž na přední a zadní předsádce), text je pak dále členěn na číslované kapitoly bez názvů.

V tuto chvíli mě nijak nepopuzuje anotace knihy, když charakterizuje její autorku jako jednu „z nejikoničtějších a nejpodmanivějších žen naší éry“, jakkoli jsem si vědom toho, že samozřejmě má rovněž funkci nabídky na knižním trhu: „Michelle Obamová ve svých pamětech, díle plném hlubokých úvah a úchvatného vypravěčství, zve čtenáře do svého světa a zaznamenává zážitky, které ji formovaly. […] Můj příběh je kniha nejen vřelá, moudrá a sdělná, je to také neobvykle důvěrné sdělení ženy, která oplývá silnou duší, inteligencí a přirozenou moudrostí, ženy, která se vždy vzpírala všem očekáváním a jejíž příběh nás inspiruje ke stejnému postoji.“ (www.databazeknih.cz)

Sledujeme život rodiny „v chicagské čtvrti South Shore, v úhledném cihlovém domku“ (s. 15) a jednotlivých členů, vlastní rané muzikální snahy v hodinách u tety Robbie, staršího bratra Craiga, jenž se později stal profesionálním sportovcem, hodnocení vývoje celé čtvrti, z níž se po letech stala „vinou chudoby a pouličních gangů […] jedna z nejnebezpečnějších adres na světě.“ (s. 17), vyrovnanou matku a otce, který „byl zcela oddán“ a hrdý na své auto, jež mu později pomáhalo vyrovnávat se s roztroušenou sklerózou, chození do „předškoláky při základní škole Bryn Mawr,“ (s. 29) na Euklidově avenue nedaleko bydliště, přeřazení z druhé do třetí třídy, které zařídila matka, když zjistila, že učitelka není příliš kompetentní pro svou práci a ona si stěžovala, že se nudí a nic se nenaučí („Moje rozčilení ve mně nehýčkala, ale má zklamání brala vážně. […] Znala rozdíl mezi fňukáním a opravdovým trápením.“ s. 33). Přeřazení považuje Michelle Obamová, tenkrát ovšem ještě Robinsonová, jak svědčí skutečnost, že se k události i později vrátila, za důležitý krok na své cestě k hodnotám. „I když to byl drobný krok, změnil mi celý život.“ (s. 33)

Padají rodinné úvahy o tom, zda se zadlužit koupí rodinného domu, v souvislosti s poškrábáním tatínkova auta v jiné čtvrti, tedy v kontextu konkrétního příběhu, nikoli coby ideologickou tezi a priori, čteme poprvé o původu M. O., skutečnost, že je Afroameričanka, „černá“, sledujeme jako tu výraznější, tu méně výraznou v celé knize, vzápětí následuje řada dalších případů diskriminace, např. v souvislosti s dědečkem Dandym. Na střední škole M. O. opakuje otázku „Jsem dost dobrá?“ (např. s. 65), musí vyvinout větší úsilí vzhledem k barvě své pleti. Dosahuje dobrých výsledků, její kamarádkou je Santita Jacksonová, jejíž otec, charismatický referend Jesse Jackson byl celebrita, „býval blízkým spolupracovníkem Martina Luthera Kinga Jr.,“ s. 71), vybízel afroamerickou komunitu, aby „zapomněli na sebelítost a vzali svůj osud do vlastních rukou“ (s. 72), později jako druhý Afroameričan ohlásil kandidaturu na úřad prezidenta Spojených států.

Následuje (po zmíněné epizodě s výchovnou poradkyní) cesta na Princeton, kde už studuje bratr Craig, první vážnější známost, tamější Centrum třetího světa, kde najde přátele a kde se stane asistentkou coby brigáda a kde se ředitelka Czerny Brassuelová stane rovněž kamarádkou, která s ní vyjede třeba autem do New Yorku a vede ji k samostatnosti. I zde samozřejmě hovoří o tom, že „někteří mí spolužáci svou jinakost vnímali ostřeji než já“ (s. 89, v jednom čtenářském komentáři na databáziknih.cz několika komentujícím připadá, že je tento aspekt zdůrazněn příliš). M. O. vypráví o Suzanne, které přezdívá Poděs kvůli jejímu opačnému přístupu k životu, jenž je vším jiným než cílevědomým („pořád stejná svobodná duše“, s. 134), a teprve, když se (o několik kapitol dále) zjistí, že náhle podléhá pokročilé agresívní zhoubné nemoci, přehodnocuje svoje dřívější výtky – aspoň si těch pár vyměřených pouhých šestadvaceti let užila. M. O. sama ale pilně studuje, jakkoli přednášky, referáty a zkoušky považuje mnohdy za úmorné. Důležité je pro ni nicméně směřování k vyšším cílům.

K jejich dosažení patří po ukončení studia místo v právnické firmě Sidley & Austin. Vzpomene si na onu situaci, kdy jezdila kolem autobusem. „Vy, dítě ze South Side, jste kolem kdysi jezdili autobusem a bez slova jste okna sledovali ty lidi, kteří jako titáni kráčeli do své kanceláře. Teď k nim patříte. Sami jste se vypracovali z toho autobusu přes náměstí až do vzhůru mířicího výtahu tak tichého, že spíš klouže, než jede. Teď patříte ke kmeni. V pětadvaceti letech máte asistentku. Vyděláváte víc peněz, než kdy vaši rodiče měli. Vaši kolegové jsou zdvořilí, vzdělaní a většinou bílí. Nosíte kostýmky od Armaniho a necháváte si doručovat kvalitní vína až domů. Každý měsíc splácíte vysokoškolskou půjčku, po práci chodíte na step aerobik. A protože můžete, koupíte si saaba.“ (s. 101)

A tady se setkáváme poprvé s Barackem Obamou (kap. 8, s. 103), jedním z těch mladých právníků, kteří do firmy přišli na stáž a kterého má M. O. na starosti. Vypravěčka v první větě, říká, že první den „přišel pozdě“, na druhé straně, jakkoli ke zvěstem „přistupovala skepticky“ (s. 105), říká, že se ve firmě o něm „šuškalo, že je výjimečný“. Přesto si „najednou […] uvědomila, že Baracka obdivuju jak za jeho sebejistotu, tak za upřímnost. Byl osvěžující, nekonvenční a tak nějak zvláště elegantní.“ (s. 107) Sledujeme postupné sblížení. A také smutek, který M. O. provází při úmrtí Suzanne. (s. 136–138), již v druhém oddíle, Cesta k nám.

Ten zahajují jednak bouřlivé emoce, „ohromující výbuch touhy, vděku, naplnění a úžasu“ (s. 119) vypravěčky, jednak portrét budoucího prvního černého prezidenta Spojených států. Nebudu ty jeho klíčové vlastnosti, které na M. O. působily, ani celý příběh mezi oběma, vypisovat, ať si knížku každý přečte sám. Poslední události M. O. přinášejí „vnitřní zmatky“ (s. 141), proměnu klíčových hodnot, úvahy o změně zaměstnání, životu s člověkem, který má sám tak „pronikavé“ odhodlání (s. 140). „Co jsme tedy s Barackem chtěli? Chtěli jsme moderní partnerský vztah, který by vyhovoval nám oběma. On vnímal manželství jako láskyplné spojení dvou lidí, kteří mohou vést paralelní životy, aniž by vzdali svých nezávislých plánů a záměrů. Pro mě manželství znamenalo dokonalé splynutí, ve které se dva životy přetvoří v jeden a blaho rodiny dostane přednost před jakýmkoliv jiným programem a cílem.“ (s. 149) Zhoršuje se otcův zdravotní stav, který se snažil nevnímat, na další léčbu žel už bylo pozdě.

M. O. změní své profesní zaměření, její cesta vede na chicagskou radnici, Valerie Jarrettová, zde zaměstnaná, jí nabídne práci. M. O. dělá povinné advokátní zkoušky, udělá je, ale až jako opravné. A chystá se svatba. Vedle toho všeho cesty na Jamaiku (odkud Barack pochází) a Bahamy, do Afriky v „brouku“ Barackovy nevlastní sestry Aumy. Podrobnému popisu svatby a líbánek následuje řeč o Projektu VOTE!, což je organizace, „která usilovala o registraci nových voličů ve státech s tradičně nízkou volební účastí Afroameričanů a jiných etnik“ (s. 174), na čemž Obama participuje (později se zkušenosti budou hodit při dalším vzestupu). A snad od této chvíle sledujeme smršť aktivit, neustálou zaměstnanost jedné, druhé, třetí položky, s popisem všeho toho, co s nimi souvisí – a uděláme si obrázek, jaký kus práce za Obamovými je.

M. O. se stává výkonnou ředitelkou „zbrusu nové chicagské pobočky taktéž zbrusu nové organizace jménem Public Allies (neboli Spojenci veřejnosti).“ (s. 183) Cílem bylo „pomoci většímu množství lidí najít cestu k práci ve veřejném a neziskovém sektoru.“ Nepřehlédl jsem ovšem ani pasáž, kde se hovoří o platu, o tom, že M. O. nabídli poloviční plat než na radnici, což bylo zase ještě o polovinu míň, než brala jako právnička. „Pokud šlo o moje potřeby, ostych a rozpaky musely stranou. Kromě běžných výdajů jsem pořád ještě musela měsíčně splácet asi šest set dolarů na studentskou půjčku a byla jsem vdaná za muže, který musel splácet svůj vlastní dluh za práva. Vedení organizace skoro nechtělo věřit vlastním uším, když jsem jim sdělila, kolik jsem si na studium půjčila, a kolik tedy dělá moje měsíční splátka, ale vzali to statečně a vyjednali další subvenci, díky které jsem mohla nastoupit.“ (s. 185) Ovšemže není nikoho osobní vina, když se zhruba o dvě stě stran dále dozvídáme, že druhá předvolební kampaň stála miliardu dolarů. Z mého pohledu (zvláště když se mi před očima mihnou ony obrázky v televizi z oněch davů s praporky s hesly a jmény) mi to připadá šílené. Ale úvaha musí být jiná: Stojí to za to? Tak zpět ke knize:

Tedy v tuto chvíli Obamově knize, protože Barack Obama psal knihu, prošvihl termín, a dopisoval ji v ústraní, teprve napodruhé se našel způsob, jak ji vydat. M. O. vyjadřuje nedůvěru v politiku. „V hloubi srdce jsem věřila, že pro slušného člověka existují i jiné způsoby, jak ovlivnit svět kolem sebe. Zcela upřímně jsem se domnívala, že tam Baracka sežerou zaživa.“ (s. 191) A zase – znovu se k tomu místu vracím, když čtu v závěru knihy, co se prostřednictvím politických rozhodnutí podařilo uskutečnit. V tuto chvíli příběhu tu už ovšem jsou už první kandidatury a Michelle svého muže podporuje, i když ví, jak to ukrajuje z jejich společného a později, když se narodí obě dcery, rodinného života. První zvolení je do illinoiského senátu v listopadu 1996 (s. 192), pak následovaly všechny ty další, do Senátu USA a dvakrát prezidentská kandidatura. „Hned v těch prvních měsících jsem si ověřila, že politika bude přesně podle mých předpokladů boj, a to boj únavný, plný patových situací a podrazů, špinavých kšeftů a občas dost bolestivých kompromisů. Zjistila jsem ale taky, že ani Barkck se ve své předpovědi nesplet. Pro tyhle zákonodárné přetahovačky byl kupodivu jako stvořený, dokázal přímo uprostřed víru zachovat klid, byl zvyklý, že je outsider, porážky přijímal ve svém ležérním havajském tempu. Neztrácel naději, byl přesvědčený, že aspoň něco z jeho vizí se jedno dne nějak zhmotní.“ (s. 193)

Narození, přesněji řečeno otěhotnění, nebylo jednoduché, ve zbytku knihy pak Michelle Obamová rozkládá pozornost na rodinu, výchovu a prospívání obou děvčátek a politický život, respektive na různé polohy, jak obojí skloubit – což se v jednotlivých Obamových postech měnilo. Počínaje změnami v zaměstnání, i přes určitou krizi (M. O. to tak nenazývá, hovoří o „roztrpčení“, které se „začínalo projevovat často a ostře“, a o utaženém uzlu, „který jsme nedovedli povolit“), způsobené přemírou všeho, z které ovšem našli, jak víme, cestu. Na jedné straně odloučení, na straně druhé politický postup, který se i díky štěstí (s. 221 vylíčeno) dařil. Sledujeme různé proslovy (jeden důležitý je popsán na s. 223). Motiv: „My chceme víc, my chceme víc.“ (s. 223)

A v tu chvíli se začíná o Obamovi hovořit jako o budoucím prezidentovi. „Ať tak nebo tak, kdysi jsem se zamilovala do muže, který má vizi, který je optimista, ale není naivní, který se neleká konfliktů a který dychtí zjistit, jak moc je náš svět složitý. Kupodivu ho neděsilo to množství práce, které by musel vykonat.“ A o vytíženosti v práci a snaze se věnovat rodině hovořil vždycky se sebedůvěrou slovy, „to zvládneme“ (s. 232). A ovšem, sledujeme i různé tragické události, ať již z Michellina dětství a mládí („v páté třídě mi při požáru uhořel spolužák, viděla jsem, jak Suzanne umírá, než vůbec stačila pořádně dospět“, s. 233), a v současné době „řádění hurikánu Katrina“, které sledují „z našich privilegovaných výšin“ – a budou následovat další. Byli by mohli o mnohé příjít, toho si M. O. byla vědoma, už nyní ztráceli cenné dny a hodiny společného života. Nicméně: „Řekla jsem ano, protože jsem ho milovala a protože jsem věřila tomu, co by mohl dokázat.“ (s. 234)

A smršť politického života, kariéry Baracka Obamy, pokračuje. Můžeme si to v jednoduché podobě přečíst i na české Wikipedii, avšak ten rozdíl je v oné představě blízkosti, účasti prostřednictvím vyprávění jeho ženy, která vše podává z perspektivy přicházejících událostí („ještě jsem si plně neuvědomovala, co nás vlastně čeká“, s. 240) a detaily při jednotlivých okamžicích: „Soustředila jsem se výhradně na Sashu, kontrolovala jsem, jestli se usmívá, a dávala jsem pozor, aby se jí nezapletly nožka v kozačkách.“ (s. 239) Hlavním protivníkem v prezidentských volbách nyní byla ve výsledku Hillary Clintonová, „soupeř významný a impozantní“ (s. 240).  Na všechno nestačí síly, tak si „najali mládence jménem Sam Kass, aby jim doma pravidelně zdravě uvařil.“ (s. 246) Teď jsem trochu nekorektně použil citaci, protože ta se (jestli někdo sáhne po knize, může si to ověřit) týká kamarádky Michelle, ale (přestože jsem ji takto nehorázně vytrhl z kontextu, aspoň tu máme ukázku!) týká se samozřejmě pak právě Obamových.

Vynechám všechny ty pomluvy, které použili političtí protivníci (nebo novináři), jako že „studoval v radikální muslimské madrase“ i fakt, že „každý den kampaně byl jako nový závod, který bylo potřeba zaběhnout“, co ale bylo hrozivé, bylo nebezpečí, které ve Spojených státech má už svou historii. „Tím, na co jsem vůbec nechtěla myslet, natož o tom mluvit, byla Barackova bezpečnost. Hodně z nás vyrostlo při večerních zprávách plných vražd. Johna a Bobbyho Kennedyovy zastřelili. Martina Luthera Kinga zastřelili. Na Ronalda Reagana byl spáchán atentát. Johna Lennona zastřelili.“ (s. 250) A jedna věta z jednoho, byť nejspíš rozhodujícího, Obamova proslovu v kampani, který má ovšem daleko širší platnost: „Nechci stavět Ameriku červenou proti Americe modré. Chci být prezidentem Spojených států amerických.“ (s. 254) A trvalo to všechno ještě dlouho, než byl tomu všemu konec. A také nový začátek.

Michelle Obamová je v poslední, třetí části, nazvané Cesta dál, „první dámou Spojených států“ (290), a po přivyknutí celého toho životního převratu, zahrnujícího bydlení v Bílém domě (sledujeme jeho popis na různých místech, ale, později například také to, jak si Obamovi vytvořili blízký vztah se zaměstnanci Bílého domu, coby jejich aktuálního „domova“), všechny ty pravidla protokolu („»Co je to za cirkus?« otočila jsem se na Cornelia. »S tímhle teď bude cestovat? To jako vážně?« Usmál se. »Ano. Každý den, dokud bude prezidentem, přikývl. Přesně takhle to bude vypadat. Celou dobu.«“, s. 295), se postupně pouští do náplně této úlohy. Nejdříve je to zahrada, na níž se pěstuje ovoce a zelenina, později to jsou jednotlivé projekty, tedy iniciativy jako je Let´s Move!, Reach Higher, Let Girls Learn či Joining Forces, a čtenář může nahlédnout, jaký dopad může skutečně taková iniciativa být. Ta první vychází z extrémního nárůstu dětské nadváhy a obezity, proti níž je možné bojovat pohybem, ale také změnou stravovacích návyků – a možná si neuvědomujeme, že je to jen otázka samotných dětí, ale zisků obchodních řetězců, které vydělávají na sladkých/lákavých limonádách, vaření ve školních kuchyních atd. atd. A ovšem, může být zajímavé sledovat i jednotlivé události od inauguračního projevu, přes všechny ty průvody, cesty a setkání.

Ukázka z práce prezidenta, jak ji líčí jeho žena: „V prvních měsících v úřadu Barack podepsal Zákon Lilly Ledbetterové o rovných platech, který pomáhá chránit dělníky před platovou diskriminací založenou na faktorech, jako je pohlaví, rasa nebo věk. Nařídil, že při výsleších už se nebude používat mučení, a zahájil snahy (nakonec neúspěšné), aby byla do roka zrušena věznice v Guantánamu. Přepracoval etický kodex pro kontakty zaměstnanců Bílého domu s lobbisty, a zejména se mu povedlo protlačit Kongresem zásadní stimulační balíček pro oživení ekonomiky, i když pro něj nehlasoval ani jeden republikán.“ (s. 311–312) Pravda, když čtu ta slova o oné věznici, vzpomenu si, jak jsem se kroutil, když jsem o té skutečnosti slyšel, že je tohle dnes v nějaké zemi, navíc takové, která sama sebe považuje za světový vzor, vůbec možné (jakkoli jsem si na druhou stranu pokládal otázku, jak tedy vlastně zacházet s teroristy, kteří se sami jakýmkoli pravidlům, čemukoli, co je spojeno s lidskostí, vlastně jen vysmívají). Byla to pro mě tenkrát „pecka mezi oči“, jakkoli jsem už předtím byl dávno vystřízlivělý z nekritické a nesoudné adorace (zvl. u našich politiků) z Ameriky, kde jsou takové případy, že šílenec postřílí tucet dětí ve škole – i o tom tady byla (a ještě, alespoň krátce, bude) řeč.

Ale pojďme, jak opakovaně říkám, sledovat pozitivní duch sdělení. M. O. zakládá v Bílém domě zeleninovou zahradu (s. 315), související s propagací zdravého jídla a vytyčením směru, jímž se M. O. vydává souběžně s politickým úsilím svého muže, do něhož ovšem nechce bezprostředně zasahovat (sleduje příklad H. Clintonové, jíž bylo dáno v době zvolení jejího muže prezidentem najevo, že občané nevolili ji, ale Billa Clintona, „byla rázně odmrštěna, a když se v Bílém domě chtěla aktivně podílet na prosazování reformy zdravotní péče, všichni se jí vysmáli“, s. 338). „Barackova administrativa se soustředila na zlepšení dostupnosti zdravotní péče, a tahle zahrada mohla být způsobem, jak do světa paralelně vyslat zprávu o zdravém stravování. Viděla jsem v tom úvodní text, zkušební provoz, podle kterého bych mohla odhadnout, čeho můžu jako první dáma dosáhnout […].“ (s 315)

Sledujeme onen sémiotický vějíř smyslu takového zdánlivě banálního počinu, včetně toho, že to byla „tichá výzva mamutím potravinářským a nápojovým korporacím ohledně jejich po desetiletí zaběhaného způsobu podnikání.“ (s. 326) A byla to také zcela praktická záležitost, a kromě toho součást vytváření nového domova. A i u následujících iniciativ si uvědomuje komplikovanost jakéhokoli úsilí. Například: „Kdybych se ale pokusila něco udělat byť jen s jednou součástí stravovacího systému, mohla bych tím vzbudit dalekosáhlý odpor. Tak například kdybych vyhlásila válku slazeným nápojům, které se prodávají dětem, asi by se ozvali nejen výrobci dotyčných nápojů, ale také farmáři, kteří pěstují kukuřici, z níž se vyrábějí sladidla do mnoha těchto nápojů. Kdybych se začala zasazovat o zdravější školní obědy, střetla bych se s velkými korporátními lobby, které často určovaly, jaké jídlo nakonec školák v jídelně dostane na tác.“ (s. 333) Je si vědoma, že je to – i pro řadu organizací a odborníků - „nerovný boj s lépe organizovanými a lépe finančně vybavenými potravinářskými koncerny“ (s. 333–334), neboť „školní obědy ve Spojených státech představovaly byznys za šest miliard dolarů ročně“ (s. 334).

A podobný kontext platil i pro všechny další iniciativy Michelle Obamové, a bylo tedy třeba rozmyslu, aby se dosáhlo toho, že i ostatní participující byli přesvědčeni, že je i pro ně prospěšné (či dokonce výnosné, z čirého entuziasmu či milosrdenství, tedy jako dobročinnost, pomoc potřebným, by to nedělali). Tak například u projektu Let´s Move!, který měl „jeden jediný cíl – v rámci jediné generace skoncovat s epidemií dětské obezity“ (s. 342), se spolu s Obamovým vytvoření pracovní skupiny zabývající se dětskou obezitou „tři významní dodavatelé školních obědů oznámili, že v jídlech, které do škol nabízejí, omezí množství soli, tuku a cukru“ (někde ke konci knihy se pak hovoří o desítkách milionů obědů a tedy i počtu dětí, jichž se to týkalo), dále s tím souvisely informace o nutriční hodnotě na prodávaných potravinách, odstranění „potravinových pouští“, tj. nedostatku obchodů s čerstvými potravinami na venkově atd. (sledujeme postupně, třeba na s. 373, „Firma Darden Američanům servírovala na čtyři sta milionů jídel ročně. V takovém měřítku mohla mít reálný dopad i jen drobná změna – třeba odstranění lákavých fotek ledově vychlazených limonád z dětských menu.“ „Slíbili, že přepracují své jídelní lístky, omezí kalorie i množství sodíku a nabídka dětských jídel bude zdravější.“)

Zároveň čteme o událostech, které prožívala M. O. ať už osobně, jako bylo setkání s královnou (s. 321 ad.), kdy akcentuje její lidskou stránku její osobnosti, s dalajlámou, papežem (návštěva do Říma s. 352) či Nelsonem Mandelou (na cestě do Jižní Afriky, s. 373) nebo prostřednictvím svého postavení, jakým bylo třeba zabití Usámy bin Ládina (s. 349) či katastrofě na Haiti (zemětřesení, 2010, s. 346), kdy projevuje svou citovou účast na jednom z mála míst knihy explicitně („mně se při pohledu na hory sutin, pod nimiž byly zaživa pohřbeny desetitisíce lidí – matek, dědečků i batolat -, svíralo srdce“), zatímco samotný objem jejích aktivit směruje právě tímto směrem. Mimořádnou událostí byla na začátku tohoto komentáře zmíněná tragédie v Sandy Hook (Newtown), kdy si prezident, bylo to „za celý osm let jediná situace“ vyžádal přítomnost své ženy „uprostřed pracovního dne“ („hned“) pro vzájemnou, byť chabou útěchu, než se slzami v očích promluví k národu, ale třeba také omylem – při válce mezi gangy – zastřelená dívka Hadiya Pendletonová (s. 382), která se „stala jednou ze tří obětí, které toho lednového dne v Chicagu zahynuly střelnou zbraní při třech různých incidentech“ (s. 383) a jejíž smrt byla na začátku aktivit M. O., popisovaných na dalších stránkách, či konečně pohřeb „pastora jménem Clementa Pinckney, jednoho z devíti obětí rasově motivovaného útoku, k němuž ten měsíc došlo v kostele Africké metodistické episkopální církve“ (s. 398).

S životem amerických vojáků pak souvisí i další iniciativa, při níž navštěvuje M. O. „zraněné členy armády evakuované z Iráku a Afgánistánu“ (s. 346) v Národní vojenské nemocnici Waltera Reeda či tzv. Fisherových domech, tj. ubytovnách pro válečné veterány. Důležitost tématu vztahu k lidem, kteří nasazovali své životy a zdraví ve službě státu, M. O. opakovaně zdůrazňuje. Sledujeme ale i osobní a rodinný život, zvláště v souvislostech bezpečnostních, například v okamžiku, kdy „někdy v zimě 2011“ (s. 355) Donald Trump vyhlašoval do médií kromě úvah o své kandidatuře fámu „o tom, že Barackův havajský rodný list je padělek a že se Barack ve skutečnosti narodil v Keni“, tvrzení „samozřejmě šílené a zlomyslné, téměř neskrývaně bigotní a xenofobní [… ale také] nebezpečné, protože cílilo na extremisty a cvoky“ (s. 355). „A média – hlavně ta konzervativnější – ve své honbě za sledovaností a počty kliknutí tahle nepodložená tvrzení nadšeně a donekonečna omílala.“ M. O. pak na jednom místě říká, že to, že Trump ohrozil její rodinu, mu nikdy neodpustí – a mně se znovu vybavuje četba Magorovy oázy. Jiné přímé ohrožení: střelba „z poloautomatické pušky na horní patra Bílého domu“ (s. 356), kdy jedna střela zasáhla okno.

Přitom (opět na několika místech) vyjadřuje M. O. určitou citlivost vůči těm, jimž komplikuje, jak si uvědomuje, život: Třeba při „obyčejné“ návštěvě restaurace neuvěřitelná (i vzhledem k výše řečenému pochopitelná) bezpečnostní opatření, čteme, co všechno se musí učinit, aby si prezidentský pár mohl dát, vlastně mimořádně při veškerém tom ostatním pracovním nasazení, v newyorské restauraci jídlo a skleničku vína.

Před závěrem celého vyprávění zvláště v Epilogu, kdy Michelle Obamová tak řečeno shrnuje celý příběh svého dosavadního života, hodnotí, co se přece jen povedlo (jedna z čtenářek na www.databázeknih.cz kritizuje, že nenapsala, co se nepovedlo), a v knihu uzavírajícím Poděkování, se Michelle Obamová vrací k muži, který jejího manžela vystřídal v Bílém domě – neočekávaně, Obamovi fandili Hillary Clintonové, která pracovala v Obamově administrativě jako ministryně zahraničí (její odpůrci jí kromě skandálu s mejly, představitelném nejspíš jen v Americe, vyčítali chlad a nenasytnost, nedostatek charismatu a srozumitelného politického programu) – Donaldu Trumpovi. Také jeho hodnocení si, myslím, postihuje postoje autorky knihy (byť se mohu vrátit ke zmínce o ikonických slovech politiky, na které čtenáři mohou slyšet, – takové ty výrazy, jako jsem nedávno slyšel už od osmileté holčičky v americkém pořadu Masterchef, „dostat možnost“, „dokázat, že si zasloužím“,  nechci říkat frázích, jak to zvláště v Čechách můžeme ovšem také, vzhledem k bohatým historickým zkušenostem, vnímat, tedy jako určitou nadnesenost) ke svému životnímu programu, svému přesvědčení, které, jak rovněž já opakovaně říkám, se snažím vnímat především z té pozitivní stránky:

„Odmalička jsem věřila, že proti tyranům a těm, kdo šikanují ostatní, je potřeba se ozvat, ale zároveň se nesnižovat na jejich úroveň. Bylo jasné, že zrovna teď proti takovému člověku stojíme, že stojíme proti muži, který mimo jiné očerňoval menšiny a vyjadřoval se pohrdavě o válečných zajatcích, který skoro každým svým výrokem útočil na důstojnost naší země. Chtěla jsem, aby Američané pochopili, že na slovech záleží – že ten nenávistný jazyk, který se na ně hrne z televize, neodráží skutečného ducha naší země a že se proti němu můžeme ve volbách postavit. Chtěla jsem apelovat na důstojnost – na myšlenku, že i jako celý národ se můžeme držet té základní věci, která po generace držela nad vodou mou rodinu. Důstojnost nás vždycky ze všeho vyvedla. Byla to jedna z možností, byť ne vždycky ta nejlehčí, ale lidé, kterých jsem si v životě vážila nejvíc, se pro ni rozhodovali dnes a denně. S Barackem jsme měli jedno krédo, podle kterého jsme se snažili žít, a to jsem ten den na pódiu pronesla: K podlostem se nikdy nesnížíme.“ (s. 409)

Nu a, přece jen, něco na tom je. Jakkoli jsem nechtěl tento komentář uzavírat negativně (zbytečným akcentem na negaci Trumpa, jakkoli zprostředkovaným samotnou knihou), vlastně to negativní není. A jakkoli nemám rád jakýkoli nekritický a bezbřehý optimismus (viz už kdysi Kundera, Žert), myslím, že jej mohu takto rovněž uzavřít.

Odkazy
https://www.databazeknih.cz/knihy/muj-pribeh-388445

https://cs.wikipedia.org/wiki/Michelle_Obamov%C3%A1

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/strelba-na-skolach-v-usa.A121214_193703_zahranicni_brd

Michelle Obamová, Můj příběh, Argo, Praha 2019