Úvodní stránka | Michal Přibáň / Všechno je jenom dvakrát

Michal Přibáň / Všechno je jenom dvakrát

12.04.2019 15:23

Název prozaického debutu literárního historika Michala Přibáně „Všechno je jenom dvakrát“ je aluze na píseň Václava Neckáře, jehož písničky poslouchal coby dítě hrdina románu, novinář Pavel Klimeš, na opakovaných rekreacích skupiny přátel na krkonošské boudě Karlovce. Ale nejen to, kromě písní populárního zpěváka, které si pouští na pěších túrách skupiny v jukeboxech na horských boudách našich nejvyšších hor, se parafráze názvu, v němž je původní slovo „jednou“ nahrazeno výrazem „dvakrát“, týká i celkové struktury textu Přibáňova románu, která se člení na dvě základní pásma, autobiografického vyprávění hlavního hrdiny, které se pak dále rozpadá do několika dalších časových rovin (vzpomínek, „filmů“), a údajně ztraceného deníku jeho otce, hudebníka Josefa Klimeše.

„Zdvojování“ (je to vlastně další úžasný příspěvek k tématu dvojníka) pokračuje v dalších vrstvách textu i jednotlivých detailech, vedle „dvojčat“ Machových (kteří mají, jak se před koncem knihy dozvíme, navíc dvě jména, jiný příklad zdvojení jména je Honzík Honzík, tedy Jan Honzík, jeden z účastníků pobytů na horské chatě) pak především pak v překvapivém výletě v čase do minulosti v předposlední (a poslední) kapitole knihy, odlišujícího se od jinak realistického základního modu vyprávění – v této pasáži, která je v několika epizodách či motivech rovněž už na začátku prezentována v jiné perspektivě, dochází k řadě duplikací, zrcadlení a zároveň vysvětlení některých momentů z předchozího textu, a to právě prostřednictvím zvláštního časového posunu, od něhož se vše odvíjí. Dvě jsou rovněž dvě dívky, Yveta a Karolína, dvě dětské lásky Pavla Klimeše, s nimiž se novinář při návratu na Karlovku setkává, a erotická linka příběhu je tou druhou (či první?) vedle pátrání po tom, jak to vlastně bylo se „strejdánkem“ Milanem Knotem, přítelem Pavlova otce, v souvislosti s aférou Čechoněmce Antona/Toniho Borovičky/Borowitschky a jeho zatčením na Sněžce – což jsou rovněž dvě možné interpretace, jak Knotova udavačství, tak Borovičkova osudu. A tedy i Pavlova postoje, „jiného“ než všech ostatních.

Onu spojitost číselného výrazu a slova „jiný“ jsem si uvědomil na autorském čtení Michala Ajvaze na letošním (2019) Lipském knižním veletrhu, kde spisovatel hovořil o možných významech slova druhý v názvu jeho knihy Druhé město v odlišných překladech do němčiny jako „zweite“ nebo „andere“ (já sám bych přidal ještě „paralell“, paralelní). A o jinou interpretaci, jinou dobu, jiný časoprostor atd. právě u Přibáňovy knihy jde.

Takto řečeno by to napovídalo o existenci nějakého sci-fi románu, nicméně odmyslíme-li si zmíněné dvě poslední kapitoly (mimochodem tématu hodně protichůdných čtenářských reakcí na internetových stránkách www.cbdb.cz či www.databazeknih.cz), není nic vzdálenějšího podobnému tvrzení, totiž jako jednu z prvních poznámek při čtení jsem si udělal tu o realističnosti, „nefantastičnosti“ (i ve smyslu primární nepříslušnosti k žánru sci-fi), uvěřitelnosti Přibáňova podání, a to jednak z textu samotného, k čemuž mohou přispět takové momenty jako ich-forma vyprávění, s nímž se tak čtenář může identifikovat, jistý senzualismus (opakované zmínky o vůni hor, horské chaty, louky atd.) i psychologická stránka (sympatizující či jinak emotivně, přitom civilně zabarvené postoje, reakce atd.), jednak ze vztahu k dobové realitě (s níž je pro identifikaci ovšem podmínka, že ji také známe z vlastní zkušenosti):

K oněm dobovým reáliím patří vedle charakteristických popisů třeba zvyklostí pobytu na horské chatě, respektive samotného faktu, že rekrace na podnikových chatách patřila k tehdejším zvyklostem, takové detaily jako vlnitý plech (s. 101), heraklit (stavební materiál, lisované desky z dřevité vlny, používané např. pro příčky), malkao (kakaový nápoj; odkaz pod textem, poukazující na znovuobnovenou, ale „ošizenou“ výrobu v duchu „retra“ je až groteskním dokladem střetu doby tehdejší a dnešní), nedělní „řízky“ (tj. trojobalu) na konci turnusů (týdenních pobytových intervalů, většinou končících nedělí), minerální voda Běloveská kyselka Ida (další smutný osud, viz odkaz), lék na potlačení kinetózy Kinedryl (prý se vyrábí dodnes), krajské (východočeské, tj. královéhradecké) noviny Pochodeň atd.. A nepřehlédl jsem jazykový skvost dokládající mimořádnou autorskou citlivost vůči realitě. Toni Borovička, který umí česky, říká (na s. 178): „To je pro malýho kluka dobrá idee.“ Starší čtenáři si možná vzpomenou na prací prášek s chybným překladem, ohlašujícím na začátku devadesátých let, že je použitelný „pro každé praní“ (samozřejmě „na každé praní“, a stejně by bylo „To je na malýho kluka dobrý nápad.“)

A pak ovšem bohatě citované fragmenty písňových textů Václava Neckáře či jiných zpěváků populární hudby. Jak řečeno, název knihy je parafráze jednoho z titulů oblíbeného zpěváka, fenomén gramofonové „černé“ desky (vinylu), respektive jednoho z jejich formátů, označovaného jako singl (SP, na rozdíl od větší LP, long play), který nabízely v restauračních zařízeních hrací boxy, je pojednán i v grafické podobě knihy (viz odkaz dole), kdy na přední desce je zobrazena podoba desky včetně vizuálního efektu drážky, po níž se pohybovala při otáčení desky gramofonová jehla, z určitého úhlu pohledu – a na prvních stranách knižního bloku pak zdvojeně nejdříve v inverzní, poté v základní podobě (v černobílé grafice).

„Autor umně splétá čtyři časové roviny: začínáme v současnosti (tj. rok 2005), do toho jsou vplétány vzpomínky malého Pavla (tj. cca od r. 1971/2), dospělejšího Pavla (konec 80. a začátek 90. let) a deníkové záznamy Pavlova otce (od r. 1968 do r. 1977). […] Striktně odděleny jsou pouze deníkové záznamy,“ upřesňuji spolu s Janem Křečkem (www.weles.cz) základní rozvržení jednotlivých časových vrstev, mezi nimiž se pozoruhodným způsobem v průběhu textu vytvářejí zprvu vzdálené později stále bezprostředněji navazující vazby a rezonance, které jsou jedním ze způsobů vytváření souvislostí „Románu o posledních příjezdech a prvních odjezdech“, jak zní podtitul knihy vytištěný v kruhu kolem zobrazení gramofonové desky, ať už to je (zvláště v poslední části knihy) opakování některých motivů, mnohdy vysvětlující to, co bylo poprvé otevřené a kladené jako možná otázka, jiná perspektiva téhož v pohledu otce a syna či různé pohledy na tutéž událost v různých časových okamžicích.

Východiskem je záměr scházet se na tomtéž místě v den výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968, částečně naplňovaný, částečně nikoli. K jednoznačné formulaci dospěje text ve vyjádření Pavlova otce až na straně 117, když mají někteří ze skupiny problém s tím, termín dodržet: „Milan z toho nebyl nadšený, když prý jsme se domluvili, že budeme na Karlovce trávit každý jednadvacátý srpen, tak bychom to neměli porušit už po dvou letech.“ (Jako ostatně i mnohé další, je i tady jiná pozdější interpretace: Yveta svolává starou partu, protože trpí pocitem osamění. Toto byl ten její život, snaží se o návrat.) Opakování „téhož“ dává knize prvotní časové měřítko syžetu, další facety času, tedy doba „normalizace, listopad 1989, opilost svobodou, hon na všechny, kteří si zavdali s režimem, hořká deziluze polistopadového vývoje,“ (znovu cituji Jana Křečka), vytvářejí základní polohy, které se vzájemně zrcadlí (v několika málo případech i formou uvedení futura, tedy tzn. „za tolik a tolik let se odehraje to a to“, anticipace např. na s. 253).

Vedle příběhu vztahů mezi Pavlem a oběma dívkami se pak v průběhu čtení ukáže jako nejvýraznější téma otázka viny či neviny Milana Knota a hledání pravdy, jak se o to pokouší (a vlastně ztroskotá, když se – opět – později nalezne jiné vysvětlení) zjistit, jak to vlastně bylo s Němcem Borowitschkou, o němž padne, rovněž později vyvrácená informace, že na silnici havaroval. Teprve na konci knihy se dozvídáme v žánrovém posunu „sci-fi, fantasy a hororu“, jak to označuje jeden z dalších komentářů, „vysvětlení“ dosud nesrozumitelné situace. Nebudu v tuto chvíli onen kotrmelec, použitý literární postup, který patří do zmíněných žánrů a který vše dosavadní, reálné, staví na hlavu, prozrazovat. Připravil bych případného čtenáře o případný šok. Snad řeknu jen to, že to není autorská libovůle, s níž by se hroutila logika předchozích čtyř set stran. V tom „triku“ (německá literární věda používá tento termín) je skryt několikerý význam, totiž uvědomení si, že běh událostí a realizovaných rozhodnutí nelze navrátit, křivdy lze stěží odčinit.

Tak se na jedné straně dozvídáme, kdo je vlastně ten, kdo šel najisto a našel ztraceného chlapce (s. 327-8, motiv „modrého mlýnku“ už na s. 214)), můžeme nalézt vysvětlení, proč u bratří Machů, kteří se navíc jmenují jinak (to není jediný případ, také u estébáků počítáme s řadou proměn ve jménech), nějak podivně nesedí jejich věk (mohlo by jim být přes sto let, říká se jim dvojčata, ale mohou to být bratranci nebo také otec a syn), na druhé straně se nám prostřednictvím jednotlivých příběhů, zvláště posledních dní několika starých či nemocných osob, dostává ujištění, že bychom si měli vážit života, protože se uplýváním času definitivně propadá do minulosti. Potvrzuje to například jedna věta Yvety, která snad neprozradí příliš z tajemství: „Jsme jinde, než kam patříme!“ Pavel na ni odpovídá: „A ty víš, kam patříme?“

To vše ovšem není prezentováno nikterak didakticky, naopak s neuvěřitelnou chutí spontánně vyprávět, dotaženou promyšlenými detaily návratů a oprav, potvrzujících co chvíli, že onen pocit spontaneity je ve skutečnosti precizní a promyšlená práce s narativními postupy i jazykem. Na různých místech se – kromě probleskujících budoucích události – můžeme setkat třeba s textem, jaký v klasické podobě kdysi na posledních čtyřiceti stranách předvedl James Joyce ve svém Odysseovi, – zde ovšem na podstatně menší ploše – tedy nekonečné větě bez tečky (s. 244-245). Stejně tak zřetelný je šev konce podkapitoly 7 a začátku podkapitoly 8 páté kapitoly, tedy na takřka stejném místě textu, kde vzniká až snový efekt textové návaznosti: „Čas příjezdů, čas návratů / V neděli večer / Brzo osmá odbije… Usnul jsem. // Sobota 12. 8 1972 Probudil jsem se chvíli po páté, rozednívalo se a tenký závěs …“ (s. 245)

Proměna doby je zřejmá v tématu krkonošské krajiny. V dobách prvních let, tedy dětství protagonistů románu pro návštěvníky přijede s potahem koník Sylva, jenž v dalších záběrech stojí a pase se u chaty, později (vlastně už od roku 1972, viz s. 213, sjíždí pro turisty od chaty k autobusu vozidlo gaz. Hned když se poprvé Pavel Klimeš vydává na cestu do kopce, zmiňuje se o staré cestě, dnes už neudržované, napříč s popadanými stromy, a nové asfaltové cestě, vedoucí k chatě. V souvislosti s proměnami horské dopravy se dozvídáme také o nové lanovce. Nacházím zde i drobnou paralelu s románem Jaromíra Rudiše, jenž má podtitul „román-labyrint“ (jakkoli se jinak obě knihy podstatně liší) – jednak tu je podobný princip střídání jednotlivých příběhů (u Rudiše v době jednoho dne a jedné noci, rozběhlé po celé Evropě, zde směřující k jednomu místu v časovém intervalu několika desetiletí), jednak je zde i jeden moment bloudění, a to když otec Martiny, postižený stařeckou demencí, jezdí autem po městě a nedokáže trefit domů.

Zmíněný motiv bloudění a labyrintu nicméně není tak náhodný, jak se při této zmínce může zdát. Na straně 408 můžeme číst verše z písňového textu – Najednou je všechno jinak / Iluze a sen / už jsi vešel do bludiště / a nevyjdeš ven, který mi vyhledávání v internetu identifikuje jako zkrácený refrén písně Luboše Pospíšila Pojďte s námi do bludiště. To není ale všechno. To, co se zde popisuje, totiž okamžik, kdy se hrdina na Karlovce setkává s jedním s „bratří“ Machů, je týmž, o němž jsme už četli na straně 18, kdy se tento „muž více než v důchodovém věku“ ptá vypravěče „Vy tady nebudete na oběd, pane Urbánek?“ Vysvětlení této záměny jména nebudu říkat, prozradil bych vlastně hlavní osu celého příběhu, jenž si musí rozklíčovat každý čtenář sám.

Tady bychom mohli být u závěru. Přece však ještě alespoň jedna poznámka. S časem a místem souvisejí také názvy obcí. Kritika si s negativní reakcí povšimla jejich uvádění pod jinými jmény, například Brno jako Závětří (kdybychom přece jen pochybovali, na s. 180 padne toto jméno a na následující stránce se hovoří o kavárně v Králově Poli, známé brněnské čtvrti), Lhotku identifikujeme v souvislosti s Vodovodní cestou, která sem vede (s. 376) jako Špindlerův Mlýn, jiná jména by šlo (?) rozklíčovat podle nějakých dalších znaků (nepokoušel jsem se o to), je ovšem otázka, jakou funkci tato přejmenování mají, autor nevysvětluje, zda to byly obvyklé přezdívky či zda je pro takové používání jiný důvod. V každém případě mě nicméně potěšilo, když zaznělo v textu jméno města Jičín (s. 236) vzhledem k tomu, že právě zde sedím i nyní u počítače a dopisuji tento komentář.

A přece jen ještě jedna věta: Když jsem zadal slovní řetěz zmíněného písňového textu, aplikace books.google mi našla stránku z Přibáňovy knihy, respektive výskyt těchto slov v knize už na několika předchozích stránkách, a u textu na dolní liště si uvědomíme, že výraz „všechno je“ i začátek titulu celé knihy (na příbuznost slov „jinak“ a „dvakrát“ jsem poukázal na začátku tohoto komentáře v souvislosti se zmínkou o knize Michala Ajvaze, to ještě předtím, než jsem přišel na tuhle souvislost). A vzpomenul jsem si na Pavla Vašáka, který hovořil na jednom máchovském výročí v Turnově o matematické lingvistice (tenkrát v začátcích), vyhledávající jazykový korpus autorů, případně podporující teze o autorství textů, a také na proslulé a fascinující odhalení kryptogramu v Máchově Máji Romanem Jakobsonem. Přibáňova kniha tenhle moment v sobě také má.

Odkazy

Václav Neckář
https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/neckar-vaclav/vsechno-je-jenom-jednou-402018

Malcao
https://www.vitalia.cz/clanky/malcao-sizene-socialisticke-retro/

Běloveská kyselka Ida
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ida_(miner%C3%A1ln%C3%AD_voda)

Kinedryl
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kinedryl

Všechno je jenom dvakrát
iLiteratura
https://www.iliteratura.cz/Clanek/37383/priban-michal-vsechno-je-jenom-dvakrat
Databáze knih
https://www.databazeknih.cz/knihy/vsechno-je-jenom-dvakrat-296513
www.sarden.cz
https://www.sarden.cz/2016-11-28-0055/recenze-michal-priban-vsechno-je-jenom-dvakrat
www.kulturne.com
https://www.kulturne.com/clanek/5064-pribanova-kniha-vsechno-je-jenom-dvakrat-byla-strhujici-konec-vsak-autor-odflakl
www.klubknihomolů.cz
https://www.klubknihomolu.cz/132989/roman-vsechno-je-jenom-dvakrat-vychazi-prave-dnes/
www.weles.cz
https://www.weles.cz/Michal-P%C5%99ib%C3%A1%C5%88-V%C5%A1echno-je-jenom-dvakr%C3%A1t.php