Michael Blake / Tanec s vlky

Michael Blake / Tanec s vlky
Vyřazeno

Snad každý zná sedmi Oscary ověnčený film (1990) s Kevinem Costnerem, který jej kromě hlavní role rovněž režíroval (byl to jeho celovečerní debut) a produkoval, méně lidí asi četlo knižní předlohu Michaela Blaka, která v českém překladu vyšla nedlouho po filmovém úspěchu (Cinema, 1991). U zfilmovaných knih máme před sebou obvykle otázku po srovnání předlohy a filmového tvaru, která zahrnuje řadu aspektů (odlišnost dvou médií, verbálního a obrazového, a převodu z jednoho do druhého, míra zachování předlohy od jejího věrného zachování až po volnou inspiraci, míra převedení obsahu odpovídající možnostem filmu atd., takže třeba u Pána prstenů byly nadšené reakce na film, ale také – u čtenářů – zklamání z vizuálně sice atraktivního snímku, nicméně, podle nich, chybějících významových vrstev obsažených v knize).

V našem případě je postavena otázka vlastně „opačně“, neboť takřečeno „kniha vznikla podle filmu“, i když autorem je Michael Blake – vysvětlím spolu s Wikipedií (článek o románu, nikoli o filmu, překlad z anglické stránky): „Původně byl napsán jako neprodaný scénář, ale na příkaz Kevina Costnera byl převeden do podoby románu; v roce 1990 byl adaptován do stejnojmenného filmu, který režíroval Costner.“ Z toho vyplývají souvislosti, na které se chci zeptat.

První věc je míra shody mezi filmem a knihou, to by bylo možné téma, ale nebudu se mu věnovat. Druhou jsou okolnosti překladu knihy do češtiny. Překladatelem je Ljubomír Oliva, jehož oborem vlastně není beletrie, nýbrž oblast filmu, tedy filmové portréty (Ingmar Bergman, Orson Welles, Romy Schneiderová aj.). Kniha Mechala Blakea sice vznikla ve filmovém kontextu, nicméně chceme-li ji posuzovat jako beletrii, musíme ji vnímat jako dílo sui generis, svébytné dílo, byť na pozadí filmu. Z tohoto hlediska bych viděl v překladu určité nedostatky, spíše stylistické než věcné, někdy obtížně pojmenovatelné (samozřejmě argumentovat bych mohl teprve, kdybych měl srovnání s originálem), alespoň jeden příklad: na s. 215 je užit výraz „hrozně pomíchané“ jako adjektivum k podstatnému jménu „pocity“, tak snad máme lepší odpovídající český výraz „smíšené pocity“. Z hlediska četby má ovšem kniha výhodu, že kopíruje rysy filmového formátu, tedy přímočarou dějovost či střídání „záběrů“, jimž odpovídá několik vypravěčských pásem.

Třetí věc je pak vnímání odlišného kulturního kontextu. O filmu se píše (na Wikipedii), že souvisí s vlnou amerických antiwesternů na počátku devadesátých let, podstatnou roli zde hraje historické trauma Američanů, které souvisí s genocidou Indiánů, který tedy bourá idealizovanou historii statečných otců zakladatelů, která patří k americkým mýtům. Hlavní hrdina románu a filmu, poručík John Dunbar v průběhu děje přijímá život Indiánů zapomene na své rodné občanské jméno i příjmení a používá výhradně své nové indiánské jméno, které se s jistou změnou dostalo i do názvu filmu a románu, a tedy se dá říci, že autor je „na straně“ domorodých obyvatel s jejich pohledem na svět, a k Američanům je naopak velice kritický.

V naší perspektivě pak ovšem mnohé vyzní, jakkoli je kniha, jak řečeno, čtivá (potvrzují to čtenářské ohlasy) právě pro onu zřejmost, na čí straně autor stojí, tak trochu „pohádkově“ – to, co je v obrazovém médiu akceptovatelné, se v diskurzívním podání jeví až přemrštěné, odhodlání a statečnost vojáka, který bez známky strachu přijde sám mezi lovce, kteří mohou jeho příchod (oprávněně, patří přece k vojákům) vnímat jako ohrožení, které je třeba eliminovat, budeme vnímat asi podobně jako kdysi „Vinnetoua“ (co se týče statečnosti, odlišně ale od „bílých bratrů“, i když tam tahle rovina taky je), stejně tak dvojí útěk koně Cisca skupině Indiánů působí spíše zázračně (Indiáni se domnívají, že patří bílému bohu), a ovšem ta okolnost fabule, že se v kmeni nachází žena původem Američanka, unesená Indiány, jíž navíc zemřel v bojích mezi kmeny manžel a mající pochopitelně indiánské jméno Stojí s pěstí, vycházející z jedné příhody, v níž si získala u ostatních žen autoritu, aby mohlo být „uvolněno“ autorem místo pro nový vztah s Američanem, ke kterému v příběhu po určitých rozpacích a nepříznivých peripetiích nakonec dojde, a ovšem důležitou možnost vůbec se dorozumět, je další věc, která při čtení působí vykonstruovaně.

Nechtěl jsem v žádném případě vyslovit odsudek knize, kterou jsem si s chutí přečetl, jen poukázat na další moment, který v sérii těchto komentářů pod názvem Vyřazeno uvádím. Ovšemže je příběh napínavý nejen jako „akční“, což bychom u Američana očekávali (ostatně i film je na některých místech pozoruhodně zklidněný, třeba když poručík rozmlouvá s Dvěma ponožkami, jak nazval podle bílé barvy dvou tlapek vlka). Je tu postupně celá řada námětů, které mohou vést i k zamyšlení, tak vedle akčního motivu lovu bizonů či střetu dvou domorodých kmenů způsob, který užije Stojí s pěstí při výuce domorodého jazyka – ukáže určitý význam, pro který má poručík najít správné anglické slovo (je tu příklad, kdy uvádí podobná slova, než najde slovo „stojí“) a to pak uvede v jazyce Siouxů. Zajímavý je také společenský proces před uzavřením sňatku poručíka Dunbara a ženy, do které se posléze zamiluje, v každém případě to není sladkobolný milostný příběh. A ovšem je tu silný ekologický moment, zahrnující odlišný přístup ke zvířatům u Indiánů, kteří sice loví bizony, ale v žádném případě je nezabíjejí, jako bílí vojáci zabili poručíkova koně a „vítězně“ i Dvě ponožky. Přestože dnes asi budeme mít – ovšem v souvislosti s jinými náboženstvími – jiný názor na multikulturalismus v době knihy a filmu populární, zůstane v případě Indiánů myslím i u dnešních čtenářů sympatie na jejich straně nedotčena (to jistě podporuje i poručíkův odpor k nekultivovanosti bílých vojáků). Myslím, že není třeba abych zde zmiňoval v úplnosti vše od počátku (zranění poručíka a jeho následné jednání, které mi v knize připadalo nevěrohodné) či peripetie závěru celého příběhu. Snad jen obavy z budoucnosti v posledních větách, které se – vzpomeneme si asi v tu chvíli, jak se Indiáni snažili pochopit motivace bílých, když se ptali, kolik jich ještě přijde – žel naplnily.

Michael Blake, Tanec s vlky, Cinema, 1991