Martin Walser / Bez lásky

Martin Walser / Bez lásky
Vyřazeno

Dílo Martina Walsera, považovaného za jednoho z nejvýznamnějšího německého spisovatele druhé poloviny dvacátého století (na německé stránce Wikipedie je přiložena společná fotografie s Heinrichem Böllem, vedle něhož může být kladen) mělo do doby, než byl v roce 1981 v Odeonu vydán román Bez lásky, mělo tak trochu smůlu, kromě dramatických textů publikovaných v Dilii a jediného románu Philippsburské svazky manželské, vydaného v roce 1980, či povídek Spoluúčast při mém konci, vydaných v roce 1967, nebylo jeho prozaické dílo do češtiny překládáno (či vydáváno), a tak mohl v doslovu ke knize Jiří Hájek napsat, že kniha, kterou uvádí žánrově jako novelu (rozsahem půl druhé stovky stran a úzkým počtem vystupujících osob by to rovněž odpovídalo), může být „chápáno jako jakési malé uvedení do atmosféry a problematiky jeho tvorby“, zatímco jeho velká díla byla v té době ještě nepřeložena. A do jisté míry to platí dosud, z trilogie uváděné Jiřím Hájkem byla přeložena jedna její část, Gallistlova nemoc (v jedné kníze společně s novelou Prchající kůň, 1981) Jiřím Stromšíkem, jenž o Martinovi Walserovi ovšem, jak mohu dosvědčit, hovořil již na přednáškách moderní německé literatury na pražské Filozofické fakultě na začátku sedmdesátých let. V osmdesátých a devadesátých letech se pak na pultech českých knihkupectví objevilo ještě několik dalších knih v překladu jiných překladatelů.

Jedním z důvodů tohoto pohledu byla možná i polarizace názorů, na jedné straně právě v Hájkově doslovu, v němž jeho autor nejen hovoří o Walserovi jako o spisovateli, jehož nejen s humanistickou povahou tvorby, ale dokonce jako o autorovi, který „důsledně bojuje o socialistické východisko“, k čemuž mu dává podnět postava komunisty xxx xxx , „Anděla“ v příběhu, a jistě také tehdejší sympatie autora ke Komunistické straně Německa (v té době ještě rozděleného), zatímco tytéž momenty byly v německém prostředí zřejmě rozhodujícími důvody ostrého odsouzení autora románu tehdejším „papežem“ německé literární kritiky Marcelem Reichem–Ranickim, jenž jej ostře odsoudil (jak ostatně bylo jeho zvykem) ve své kritice ve FAZ z 27. března 1976 těmito slovy: "Bezvýznamný, špatný, mizerný román. Nestojí za to číst ani jednu kapitolu, dokonce ani jedinou stránku z této knihy." Reich–Ranicki v kritice (lze ji najít i na internetu) vytýkal Walserovi v nemilosrdném odsudku neschopnost vytvořit plastickou živou postavu, přičemž tento názor rozšířil na celé dílo spisovatele, který byl v té době již jednou z ikon německé literatury (a s kritikem se pak léta vyrovnával).

Společenskou rovinu příběhu Franze Horna, zaměstnance společnosti Kamenické zuby, která vyrábí zubní protézy z plastu, kterou vede Arthur Thiele, představuje proměna situace, v níž si za dlouhou dobu oddané práce pro ni vybudoval postavení, které ale nyní v souvislosti s novým vývojem v zubní laboratoři podniku, v jehož důsledku mají být sjednány nové licenční smlouvy se zahraničními partnerskými společnostmi, „přeskočil“ mladší a schopnější dr. Horst Liszt a Franz Horn se společensky propadá, když mu není zvýšen plat a když ztroskotá jeho zahraniční cesta (do Anglie), kde se mu nepodaří splnit úkol, který mu šéf zadal.

Já nicméně čtu knihu nejen v této tradičně sociálně-kritické rovině, kterou jistě také obsahuje (čtenář Franz Barth v knize viděl "pomník těm, kteří byli ve světě práce zničeni", jak zmiňuje sám autor v knize Leben und Schreiben. Deníky 1974–1978, 2012), nýbrž i v kontextu vypravěčské perspektivy Franze Horna, která zahrnuje hned na začátku motiv, vyjádřený hned v prvních větách, metaforizující psychologický (fyziologický) moment s Hornovým společenským postavením: „Když se Franz Horn probudil, nemohl od sebe odtrhnout zuby. Měl pocit, jako by horní a dolní čelist byla dva obrovské balvany.“ Situace, na kterou Horn reaguje, a která se v průběhu románu v různých podobách opakuje (nejen vlastním sevřením zubů, ale jeho v pohledech na jiné tváře, a zpětně ve výtce svého šéfa, že se nevhodně šklebí) má zároveň propojující význam, že je Horn představitelem firmy s dentální medicínou. A vypravěčská perspektiva, v níž se příběh vypráví v er-formě, nikoli v ich-formě (první osobě), ale obsahem je vnímání situace samotným Hornem (tedy „jako by“ by byla vyprávěna právě v první osobě) umožňuje zprostředkovat nejistotu, vzniklou vnímáním hlavního hrdiny své okolí, a otázkou, jak toto vnímání interpretovat. Jsou jeho reakce oprávněné, když hovoří o Lisztově chování jako o „slavnostním, nemotorném, přátelském, blahosklonném“ (s. 12), které neodpovídá jeho věku (nebylo by nic na něm „nic nenápadného, kdyby mu bylo aspoň čtyřicet“ a ne devětatřicet), takže ji považuje ze „manýru“, a neupřímnost, slovo „blahosklonnost“ (dokonce jako „nestydatou“) opakuje, stejně jako hovoří o tom, že dává některé věci nepřiměřeně „na odiv“ (s. 28) Akcentů na tvář, reprezentující chování, či neadekvátní řeč bychom našli více, zmíním alespoň Hornovu návštěvu kadeřníka, kdy se práce břitvou označuje jako „duchovní přetváření“ (s. 43). Možná by bylo možné zde odbočit a zmínit tradici „tváře“ v podobě motivu zrcadla v německé literatuře (Böll, Klaunovy názory, Rilke).

Fabuli příběhu nebudu zevrubně opakovat, lze ji přečíst na německé stránce Wikipedie (Jenseits der Liebe, originální titul, přesnější než český překlad, slovo se užívá třeba ve významu „na druhém břehu“, v „nenávratnu“, také na „onom světě“, Walser jej užil i v názvech svých dalších děl), snad jen zkráceně uvedu Hornovu cestu za panem Heathem, s nímž má dojednat nové obchodní podmínky, Horn tedy odlétá do Londýna a pokračuje do Coventry, když tam však dorazí do jeho firmy, Heatha nenajde, i když je registrovaný. Sekretářka mu může pouze sdělit, že Heath se v obchodě nějakou dobu neobjevil, řidič firmy není k dispozici, v klubu pak pije pivo s Tommy O'Sullivanem, což ovšem není muž, kterého hledá, vydá se tedy pěšky přes potoky nebo bažinaté louky, a když dorazí na příslušnou adresu, zjistí, že je doma jen žena, autem pak jede dvě hodiny do chaty, kde konečně zastihne Heatha, jenž ovšem hovoří jen o svých nemocech a ohledně obchodu se vymluví, že jeho obchodní partner odešel a on má nového obchodního partnera jménem Steve McPherson, jehož dceru si chce vzít, Horn má počkat pět let se změnami. 

Na tomto místě se musím zmínit o evidentním impulsu Franze Kafky (jiné recenze než Reich–Ranického jsem nečetl, ale tam o Kafkovi ani slovo), tedy podobnosti absurdního domáhání se kontaktu v Zámku, ostatně v životopise M. Walsera lze dohledat i jiné souvislosti. A je tu i ona mátožná, halucinogenní atmosféra v dalších situacích, které když shrnu, se odehrávají v naprosté pasivitě Hornových reakcí, převrácení pozitivního, až „láskyplného“ vztahu ke svému šéfovi (hovoří se o lásce tří mužů) a končící v totálním deliriu, kdy se míchají již zcela (předtím tu byly spolu se sny a představami) obrazy mužů a zaměněných žen, načež román končí zřejmě skutečným příchozím  Thielem, jenž vyslovuje poslední větu románu: „Žije.“

Na zmíněné stránce Wikipedie lze sledovat i další motivy samotného románu (např. pivo a rezignaci na tloustnutí, poznámku o pasážích smíchu sekretářky Thieleho a jejím čaji, rozchodu se svou ženou a rodinou, event. násilí, které zmiňuje i doslov v tištěné knize, souvislosti s dalšími romány M. Walsera a také odkazy na skutečné osoby, které byly předlohou ke knize podobně jako i k jiným dílům). To už bychom se ale museli pustit do četby dalších Walserových knih. V kontextu mého čtení je zajímavé, že tato kniha vyšle v Malé řadě soudobé světové prózy podobně jako kniha, kterou jsem nedávno komentoval, Kamuraska Anne Hébertové.

 Martin Walser, Bez lásky, , Odeon 1981