Martin Brice / Tvrze, hrady a pevnosti

Martin Brice / Tvrze, hrady a pevnosti

Opevňování je základní funkcí tvrzí, hradů a pevností již z podstaty jejich pojmů, knihu Martina Brice jsem si půjčil proto, aby mi v hromádce dalších knížek otevřela další perspektivu vedle historie těchto objektů, procesu jejich zániku (J. Úlovec, Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech) či různé šíře geografického vymezení (Pražské zámky, zámečky a usedlosti či Zříceniny hradů ve východních Čechách). Tyto knížky mi přinesly alespoň základní aktuální rozšíření toho, co jsem četl předtím, knihy vztahujících se v té či oné míře k architektuře kraje, v němž žiju, totiž monografii Petra Uličného Architektura Albrechta z Valdštejna a Lucie Rychnové František Josef Šlik a česká barokní krajina. Kniha kvartového formátu (podobně jako Zříceniny hradů ve východních Čechách) překračuje ovšem jak hranice českých zemí, protože je pojednána v celosvětovém pohledu (jedna z úvodních fotografií, přímo od textem názvu na titulní straně, ukazuje Čínskou zeď), tak historické hranice předchozích zmíněných knih, neboť přesahuje právě ono historické vymezení „romantických“ zřícenin či před-moderních objektů, jimiž jsou hrady, zámky, usedlosti a podobně, a je časově protažena prakticky až do přítomnosti. Nutnosti opevnění jsme se onou s koncem tradiční doby, kdy se střílelo z historických houfnic a předovek jako třeba za napoleonských válek, nezbavili. Byť to zní jako metafora, chráněn by mělo být i zařízení, na němž píšu tento text.

Již grafika naznačuje, že kniha je pojednána populárně-naučně, je rozdělena do šesti kapitol – Starověký svět, Středověký svět, Renesanční svět, Expandující svět, Průmyslový svět a konečně Zmenšující se svět, je vybavena celou řadou působivých celostránkových fotografií, menších ilustračních fotografií, nejrůznějších nákresů či map atd. Mělo by být v této souvislosti ještě poznamenáno, že kromě oněch zmíněných kapitol jsou jednou z vrstev knihy segmenty, v nichž se instruktivně probírají jednotlivé pojmy, např. Normanské hrady. Ty jsou uvedeny jako druhá vrstva textu v rámečcích, nicméně v první chvíli mohou poněkud zmást orientaci ve čtení, neboť listujeme knihou, kde vlastně pokračuje onen základní text – než si uvědomíme, že tyto části jsou vložené či vnořené do něj. Rámečky jsou použity i pro některé konkrétní příklady jednotlivých objektů či lokalit (Mykény, Trója, hrad Gaillard či hrad Šuri). Před samotným textem se za Obsahem rozevírá slepá mapa světa s malinkými fotografiemi „pod drobnohledem“, vztaženými k jednotlivým místům na mapě a lákající na konkrétní místa v knize, v závěru knihy pak je spolu s rejstříky slovníček pojmů a (naše) odborná literatura.

Nečetl jsem všecko, ale v řadě případů jsem se vnořil to tématu, všímal jsem si všeho možného. Spíš pár poznámek než soustavné výpisky: Masada nad Mrtvým mořem v Palestině, úžasná historie s onou rampou, měl jsem to štěstí, že jsem starověkou pevnost jako jednu z mála navštívil (opakuje se ještě jednou o pár stránek dál v rámečku Bašty biblického světa. Proměny Velké čínské zdi na řadě mapek, rozsah – „deset tisíc li“. Kapitola Obléhání Jeruzaléma. Anglický hrad Cadbury jižně od Glastonbury. Saské pobřežní pevnosti. Římské limity (popis valů, nejznámější Hadriánův val. Vodní hrad Bodiam v anglickém Sussexu uvádějící Středověký svět, hradby v Avile, německý Drachenfels nad Rýnem (fascinovala mě tam ona rozlehlost, daná šíří řeky i monumentalitou okolních svahů). Normanské hrady Tamworth, Trematon, Farnham, Berkhamsted, Colchester či Portchester, budované před tisíci lety, pokaždé jiná konstrukce. Konstantinopol. Citadela v Káhiře. Hrad Beaumaris na ostrově Agnelesey. Dvoustránková ilustrace Edinburského hradu („pevnost, sídlo vlády, palác, vězení, muzeum, prostor pro vojenské přehlídky a kulturní akce, místo s kaplí sv. Markéty a sídlo skotského »Národního památníku obětem války«“), ten pohled zdola z parku je skutečně velkolepý. Křižácké hrady, obr. citadely v Aleppu, mapka s křižáckými královstvími a vyznačenými městy a hrady – Antiochie, Sahyun, Krak des Chevaliers, Tripolis, Sidon, Damašek, Akra.  Rumeli Hisari na evropském břehu Bosporu, severně od Istanbulu. A pak úplně jiný svět, nebo možná spíš krajina, či tvarosloví stavby, funkce musí být podobná u Středověkých pevností Indie (na mapce Ágra, Ahmadnagar, Gólkónda, Bidšapúr, Madrás ad., obrázek brány Amar Singh v Červené pevnosti v Ágře či schéma citadely v Gólkóndě (Bala Hissar, na skalnatém pahorku, hradby kolem stejnojmenného města). A pak zpátky do „našeho světa“, proti Bastille obr. monumentální kruhové věže hradu Conisborough v Yorkshire, vysoké 27 metrů, a další hrad Donnington u Newbury (14. stol.), hrad Blarney, cornwallský Tintagen (artušovský, lokalita obydlena již od prehistorických dob.

A ještě blíže k „našemu světu“ se dostáváme ve třetí kapitole Renesanční svět, na obrázku hradu Haut-Koenigsbourg v Alsasku probleskne myslí náš Karlštejn či německý Wartburg (samozřejmě každý z nich je v mnohém odlišný, na tomto se točil film s Jeanem Gabinem), zajímavá je malé lekce z balistiky, a následuje známý obrázek Spasské věže Kremlu, ale také už možná méně známý schematický nákres celého areálu. Z podkapitoly Jindřich VIII: Obránce britské říše jsem si vypsal: „Poté co se král Jindřich VIII. značně obohatil zabavením majetku klášterů, rozhodl se v Anglii vybudovat strategický obranný systém Podél pobřeží, v místech, kde stále hrozilo opravdové či jen předpokládané vylodění francouzské armády, a především poblíž zranitelných námořních přístavů, měly být vybudovány dělostřelecké pevnosti. […] První koncept tohoto systému byl založen na návrzích Stephana von haschenperga z Čech. Jím navrhovaným pevnostním typem byly okrouhlé věže, obklopené okrouhlými baštami, které umožňovaly rozmístění děl kolem dokola a palbu na nepítele střílnami ve zdech a výřezy ve valech. V některých případech vypadal půdorys těchto objektů jako tudorská růže či jetelový lístek…“ (s. 77) Následují nákresy a mapa v samostatném rámečku. Jiné téma je Haarlem, „město v západním Nizozemsku, [které] bylo v 16. století symbolem holandského protestantského povstání proti španělské katolické nadvládě“ (s. 81), v rámečku se líčí přemožení města v roce 1573. Další zajímavé věci: věž Marinka, Korsika, ilustrace šípových bastionů.

A poté turecký vpád do Evropy, úloha Kréty, Malty a Vídně, mapa expanze Osmanské říše, pevnost La Valletta, Spinalonga na severovýchodní Krétě (působivý obrázek i historie), rozsáhlé líčení celé této historické kapitoly (která dnes pro nás je záležitostí „vídeňské kávy“. Saostatná kapitola: Vauban. „Vaubanovo technické mistrovství ovládalo opevňovací vědu po celé století.“ (s. 94) Nizozemí, Vauban a jeho nástupci, věže Martello. A to už jsme zase dál, „Setkání Východu se Západem“ je jednou z podkapitoly další části, označené j. Expandující svět, uvedené obrázkem hradu Bílé volavky mezi Kóbe a Okajamou u Ósackého zálivu na ostrově Honšú, a také už v 19. století, také se ale dostáváme na Jižní polokouli, ke stavbám Velkého Zimbabwe či k Machu Picchu, pádu Magdaly „na úplně jiném konci světa“ či zase jinde k pevnostem Skotské vysočiny  (Great Glen, fort William, Augustus, George v místech nynějšího hradu Inverness aj.), a pak tu jsou Americké janičářské forty, záležitost osidlování Západu. Podrobně se dozvídáme o osudech opevnění Gibraltaru v jeho tisícileté historii. A pak ještě Dželálábád, hrad Šuri, Džhánsí, (Indie) a další.

Pátá kapitola Průmyslový svět začíná tématem „mechanizace války“, technickým vývojem zbraní, k tématům patří Sevastopol, Americká pobřežní obrana (proti britskému loďstvu), Helgoland, Singapur, a konečně První světová válka, Maginotova linie či Atlantický val. S onou radikální proměnou světa v mnoha ohledech (technika, dosah a síla zbraní, letectvo, rozsah válečného prostoru) vyvstává znovu otázka proměny fortifikačních systémů. S dnešním odstupem, kdy došlo k další proměně, totiž té digitální (tzn. k jiným vztahům k fyzickému světu, jehož je digitalizace obrazem či reflexí), vnímáme svět první světové války (s tím, že zůstává ona ohromující ničivost) jako cosi těžkopádného (obrazně řečeno jako takřka prehistorického), samozřejmě asi onou největší proměnou bude změna někdejšího kontaktního boje (a zase tu byly fáze: středověk, napoleonské války), kdy voják své mrtvé viděl na vlastní oči, do jiných poměrů mezi bezprostředním a vzdáleným (myslím si, že to vlastně není jen otázka bojových situací, ale nového základního nastavení světa).

Je zajímavé, že ta „stará“ podoba světa není zcela zrušena, možná naopak ještě sílí, ony uvedené příklady, kdy se rozměr obranné linie táhne přes celou Evropu (Maginotova linie) či podél celého pobřeží Francie, Dánska a Švédska (jako tomu je v případě Atlantického valu) jsou, alespoň co se týče délky, srovnatelné s těmi největšími liniemi starých dob, technicky je to samozřejmě nesrovnatelné. Otázka historických vrstev samotných fortifikačních systémů je dalším momentem, který se týká proměn a návazností obranných objektů. Tak například jeden z obrázků (s. 133) ukazuje, že ne všechny části Maginotovy linie ze 30. let byly nové, citadela v Bitche sloužila za prusko-francouzské války v letech 1870-71 a rovněž za první světové války. Nové stavby čerpají ze starších poznatků a zkušeností. Kromě toho kniha ukazuje, že existovala celá řada dalších liniových obranných staveb, ale i dalších typů (jeden příklad za všechny: Helgoland)

A to už jsme skoro před koncem. Po druhé světové válce došlo k oné předposlední velké proměně vědomí, související i s politickým vývojem a nedlouho po jejím konci onomu zvratu, jejímž výsledkem byla studená válka, rozdělující planetu na dva světy, v němž v zásadě nedocházelo k vojenským konfliktům, ale východiskem byla hrozba konfliktu (s vědomím fatálnosti hrozby jaderné). Vedle toho tu ovšem zůstaly lokální konflikty – a jejich „linie“ (třeba v prostoru Izraele, přinejmenším pět velkých konfliktů označovaných jako arabsko-izraelské války, vedle toho celá řada dalších vleklých „tahanic“). Tento příspěvek není motivován v první řadě historickou perspektivou, proto neuvádím všechny další konflikty, které mě i letmo napadají. Důležitou zásadní proměnou jsou nové technologie, které na jedné straně „kontrolují“ moderní fyzické zbraně (počítačové navigační systémy raket atd.), na straně druhé se samy stávají zbraní – do této oblasti se už Briceova kniha nedostává (byla v originále vydána v vorce 1989, takže je to pochopitelné). Proto jen letmou úvahu „v jedné větě“: Tímto způsobem se linearita světa proměňuje (už kdysi vynález telefonu k tomu směřoval) v síť, přitom však nepřátelské opozice (aktuálně Amerika – Čína, ale třeba i náš problematický vztah k velmocím na východ od nás) zůstávají na principu „protikladu dvou“, byť i tyto protiklady doznávají v posledním půlstoletí možná proměnlivějšího charakteru, než tomu bylo dříve.

Martin Brice, Tvrze, hrady a pevnosti, Opevňovací umění od prehistorie po současnost, MF 1999