Marek Vašut

Nejdříve jsem ho vůbec nepoznal. Holohlavý muž s hlubokými vráskami brázdící čelo a dlouhý bílý plnovous, se zamračeným a nepřátelským výrazem, někdo, koho bych nechtěl večer potkat na osamělém místě. Sice mi cosi napovídalo, že ho vlastně znám a titulek na přední stránce Magazínu dnes (číslo 38, 19. 9. 2019) Ještě jsem to nezabalil s jeho jménem nejen potvrdil, že je to Marek Vašut, český herec a moderátor, ale byl zřejmým opodstatněním této volby, jak potom uvnitř v rozhovoru Scarlett Wilkové v poznámce „Zblízka“ s podtitulkem „Zábavný společník“ sám říká, totiž že se fotka hodí „k rozhovoru o stárnutí“. Udělal si ji sám při natáčení seriálu Slované, slovenského seriálu ze sedmého století, v němž hrál Slavomíra.

Rozhovor vznikl při příležitosti Vašutova nového filmu Román pro pokročilé (scénář a režie Zita Marinovová), jenž se v těchto dnech dostává do kin a jenž svým titulem odkazuje na někdejší film s podobným názvem, totiž Román pro ženy (2004, režie Filip Renč), a titul Pažout po čtrnácti letech uvnitř časopisu (v současnosti běžná praxe dvou názvů u článků v MF dnes) jednak upozorňuje právě na tuto skutečnost, jednak se stává východiskem pro ono téma stárnutí (herci se blíží šedesátka). V úvodu Vašut přiznává, že se jedná o „komerci“, s onou relativizací ve slovech režiséra Carla Pontiho, manžela Sophie Lorenové „Když na film nikdo nechodí, ej to umění. Když lidi přijdou, je to komerce.“ a říká, že si myslí, že je přetvářka těch, kteří tvrdí, že je návštěvnost nezajímá. A to, že je „komerčák“, nebude lidem vyvracet, dodává v závěru článku, pokud si to budou myslet.

Mým důvodem k této glose ovšem není posuzovat kvalitu ani jednoho z obou filmů (Věra Míšková se v recenzi na Novinky.cz vyjádřila k tomu premiérovému velmi negativně), ostatně mě příliš nezajímá ani Román pro ženy, možná z předpojatosti vůči Michalu Vieweghovi a jeho komerčnímu konceptu spisovatelské profese, která způsobila, že kromě prvních dvou povedených knih už od té doby pro mě všechny další byly zklamáním svou povrchností a zneužívání atraktivních námětů (zvl. Báječná léta s Klausem), ovšem nepopírám, že kniha není film a spisy tohoto typu jsou zřejmě naopak vhodným východiskem pro filmové scénáře. Román pro ženy jsem viděl, pro mě nicméně, coby pamětníka, je Marek Vašut onen mladík, tenkrát ještě s bohatou kšticí, v Pěstích ve tmě.

To, proč jsem se pustil do psaní je nicméně ještě jiný, totiž to, co jsem se v rozhovoru dozvěděl. Věděl jsem, že Vašut hrál v řadě zahraničních produkcí, ale příběh toho, jak dobrodružným způsobem se dostal ke své agentce v Anglii a následným participacím v zahraničních filmech, jsem neznal. Především ale jeho vlastní komentáře k různým věcem, ke stárnutí a jeho společenským aspektům, názoru na sociální sítě a nedostatek přímých mezilidských vztahů, ke „strašlivé nesmiřitelnosti“, která provází českou společnost jako to, co mu nejvíce v současnosti vadí, jak se mu hodila ruština při obsazování v amerických filmech, případně poznámky k některým zážitkům ze exotických krajů při natáčení, ale leckteré jednotlivé formulace, v nichž je humor, ironie i, nebojím se říci, moudrost, jakkoli říká, že právě moudrost, která přichází s léty, je „spíš taková převlečená rezignace a smíření.“

Když si redaktorka všímá, že herec kouří, jakkoli „samozřejmě kouření je nezdravé“, nemohu si nevzpomenout na otevřené okno v šatně Španělského sálu, u něhož, aby se nespustily požární hlásiče, báňal Vašut s Mirkem Matějkou – ke zděšení požárníků, kteří jen z povinnosti hovořili o nejpřísnějších předpisech. A ovšemže jsem si všímal, coby fotograf, fyziognomie hercovy tváře a lebky, o níž bych se tady nezmiňoval, kdyby v časopise na jedné z fotografií nebyl herec zabírán z boku, jak si nasazuje brýle. To vše ovšem není důležité. Podstatná otázka padne na závěr, když se redaktorka ptá, zda, když používá často citace, má hodně načteno a zda nepřekvapuje lidi, kteří si, jak sám říká, herce představují jako (už řečeno) „komerčáka a představitele plytkých rolí“. Totéž překvapení vyjádřila jedna moje známá, když jsem jí vyprávěl, jak jsme se cestou z Hradu po jednom koncertu bavili o Nigelu Kennedym, houslistické legendě, jenž pak po několika letech, jak jsem „navrhoval“, do Prahy skutečně přijel (žel ne na „náš“ festival). Nevěřila, že Marek Vašut je nejen vysportovaný chlap, ale také člověk, který má dobrý přehled o kultuře.

A ještě bych se snad do tohoto textu nepustil, kdybych si nepřečetl poslední větu, kde se píše o tom, že si herec nejspíš pořídí psa. „Protože pes, jak píše můj oblíbený Michel Houllenbecq, je stroj na lásku.“ Tomu, že francouzský spisovatel je Vašutův šálek kávy, rozumím. Před léty ho deprese dohnaly k činu, který mohl být fatální. A ten můj důvod? Poslední Houllenbecqův román Serotonin (vydaný u nás 2019), který se touhle problematikou rovněž zabývá, mám totiž skoro dočtený na stole.