Marek Jandák / Arménská genocida

V souvislosti s knihou, která je výsledkem dlouholetého badatelského zájmu historika Marka Jandáka, si vzpomínám na svá studentská léta, na střední škole jsme měli na němčinu a dějepis pana profesora Jiřího Mejsnara, které nejenže oba dva předměty velkoryse propojoval, ale dějiny vykládal s patosem, jaký už v tehdejší době, v níž už převládal věcnější přístup, představoval zvláštní zážitek (ostatně pan profesor měl vztah k velkému umění a byl hudebník, mimochodem právě od něho mám housle, na které většinu života hraju). Pro mě tento patos představuje nezapomenutelný výrok, kterým zhodnotil právě arménskou genocidu, kterou ovšem zmínil jen na okraj, když řekl s charakteristickým mávnutím rukou, naznačujícím, že si celou událost v její úděsné skutečnosti ani neumíme představit: „Proti tomu, co se dělo v Arménii, byl Hitler úplný břídil.“

Od té doby jsem po celý život zachycoval o osudech Arménů na začátku minulého století jen nepatrné útržky a nic mě nevedlo k tomu, abych se historickým tématem zabýval. Při minulé výpůjčce v Knihovně Václava Čtvrtka jsem nicméně v jakémsi „zrychleném řízení“ (předtím jsem několik měsíců neměl nic vypůjčeno a byl jsem odkázán na řešení poněkud jiných věcí) víceméně nepříliš promyšleně (tj. nepřipraveně například v souladu s tématy, na nichž pracuju) posbíral několik objemnějších svazků nejen beletristických, a mezi nimi byla právě i Jandákova kniha, kterou jsem zahlédl v regálu s knihami o historii. Řekl jsem si, alespoň nahlédnu a možná si ujasním některé souvislosti, které bych přece jen mohl vědět ostatně i o regionu, který má tak komplikované dějiny a který je na jednu stranu pro mě odtažitý a exotický, na stranu druhou jsem jej, byť ze zcela jiného úhlu a jakkoli vlastně jen velmi fragmentárně a zběžně navštívil (mám na mysli cestu do Istanbulu a k tématu se nejspíš okrajově vztahující návštěva Izraele).

Netušil jsem, byť jsem držel v ruce více než pětisetstránkový svazek a muselo mi být jasné, že se nebude jednat o několikastránkový příspěvek v nějakém magazínu, do jaké šíře a s jakým tematickým dosahem autor celou problematiku pojedná. To se potvrdilo v plné míře už po pár stránkách a musím říci, že jsem takřka zajásal, když jsem na jedné z mapek, které jsem si při prvním listování prohlížel, objevil mezi spousta neznámými informacemi, pojmy a motivy zeměpisné jméno Musa Dagh, které jsem ovšem neznal z „dějepisu“, ale díky románu pražského německého spisovatele Franze Werfela, jenž se v originále jmenuje Die vierzig Tage des Musa Dagh, v českém překladu ovšem tento historický kontext skrývá, když jméno vynechává (zní pouze Čtyřicet dní). V Jandákově knize se této události ovšem věnuje (mezi řadou dalších masakrů) jen několik odstavců.

V průběhu čtení jsem si (v některých případech znovu) uvědomil některé obecné momenty, které se pokusím heslovitě shrnout:

Mimořádná komplikovanost a nepřehlednost celé problematiky, vyplývající z množství historických proměn v průběhu několika staletí (jen slovo Arménie má, jak je zřejmé na jedné z prvních mapek, vlastně několikero významů), turbulentního dění v kontextu řady státních útvarů (říší), složité národnostní a etnické, ale i náboženské poměry, ale už i „zeměpisné“ orientace, byla tím důvodem, proč mě toto a příbuzná témata („exotické“ dějiny všech těch říší) odrazovala. Trochu jsem si „oddychl“ při zjištění, že nejenom já v řadě věcí nemám jasno (pokus o hloupý vtip), ale že i bádání historiků si vyžádalo svůj čas a dokonce i v posledních letech dochází k řadě objevů, přičemž některé skutečnosti prý zůstanou nejspíš definitivně zahaleny v temnotě.

Kniha otevírá znovu téma šíře násilí v lidských dějinách (srovnává i další největší genocidy 20. století, tedy evropský holocaust a Rwandu), pročež si člověk musí klást otázky po příčinách toho všeho (případně vůbec pochybovat o genetickém jádru člověka, jestliže je schopen toho všeho, protože pouze mocenské důvody toto vše přece nemohou vysvětlit). V mém případě pak vystupuje  ta (pro mě nezodpověditelná) otázka (odmítám ji z určitých důvodů „převést“ na téma „ZLO“) silněji v aktuálním kontextu (nezamýšleně, tedy bez předchozího záměru, jsem přečetl několik knih, v nichž se objevilo téma nacistických koncentračních táborů, komentáře uvádím na svých stránkách), který je o to zvláštnější, že jsem vlastně ke knihám líčícím lidské barbarství měl odpor (už od školních let, kdy doba téma nacistických zvěrstev vyzdvihovala, samozřejmě coby memento a způsob, jak se pokusit s ním vyrovnat, v aktuálně vycházejících knihách řady českých autorů).

Otázku viny nicméně přece jen nelze vyloučit, ať už v obecné rovině (vzpomeňme na Hemingwaye a jeho citaci Johna Donna v titulu Komu zvoní hrana – „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe… Zvoní tobě“) či rovině konkrétně historické. To si uvědomujeme na řadě míst, když autor například líčí bezzubost diplomatických jednání evropských mocností (jakkoli si na druhou stranu můžeme říci, proč by měly řešit problémy jiných zemí, což by mohlo být, a také v některých případech bylo, interpretováno naopak jako nepatřičné vměšování, navíc v tu dobu ještě neexistovaly dnešní pohledy na věc, instituce, právní normy atd.) či skutečnost, že právě i evropský vývoj měl nejen vliv na dění v místech, o nichž má být řeč, ale byly tu i konkrétní spojenectví (skomírající Osmanská říše a Rakousko-Uhersko či Německo), stejně tak jako konkrétní mocenské (např. i územní) zájmy okolních i evropských států.

Tuto otázku ostatně vynáší autor hned v úvodu, když říká, že i v aktuální současnosti, tj. od roku 1990, „se odehrály dvě velké genocidy ve Rwandě a Dárfúru, oběma měla OSN sílu zabránit, kdyby se byl našel dostatek politické vůle“, a aby byl jeho postoj zcela zřejmý, dodává informaci o etnickém čištění muslimských Rohyngů v Barmě v roce 2017 (s. 14). A přidává ještě jeden důvod, proč připomínat aghet (arménský výraz pro pohromu), totiž zpochybňování či dokonce popírání genocidy u některých oficiálních míst (podobně jako se s tím ostatně můžeme setkávat u šoa). Důležité je tedy nejen o tomto tématu hovořit ve vědeckém/akademickém diskursu, nýbrž z diskuse vyvodit důsledky v konkrétním jednání. Teprve po přečtení knihy jsem pochopil, že to je i důvod, proč se kniha nezabývá pouze samotnou historickou událostí, ale je vedena až k nejaktuálnější současnosti.

Jandákova práce, kterou jsem si zpracoval v následujících poznámkách a výpiscích, je rozdělena do dvou částí, rozsáhlejší pojmenovanou Historie arménské genocidy a zhruba třetinovou v poměru k té první, Očima zahraničních svědků. V obou částech má výrazný podíl, který profiluje i charakter celé knihy, reflexe těchto událostí v dobové publicistice, vymezené ohlasy v Národní politice. Je otázka, zda by ovšem přece jen nebylo logičtější tyto reflexe a reakce (k nim by pak ovšem patřila kapitola o Karlu Hansovi v druhé části) vyčlenit do jedné části (tj. posílit protiklad deskripce dějin a jejich interpretace, případně dezinterpretace), nicméně toto autorovo rozhodnutí nijak nesnižuje kvalitu a přínos velkoryse pojaté publikace (jakkoli její historickou odbornost samozřejmě nemohu v nejmenším posoudit).

Na začátku vstupujeme do historického a geografického mnohonárodnostního prostoru Malé Asie a jižního Kavkazu, kde žili Arméni, Turci, Kurdové, Čerkesové, Asyřané a Řekové, a jehož dominantou je hora Ararat, známý z biblického vyprávění o Noemově arše. Arménská vysočina „se přibližně kryje s územím historické Velké Arménie, výrazně se lišící o Arménské republiky, padají zeměpisné názvy Anagolie, Malý a Velký Kavkaz, dnešní Gruzie, Ázerbajdžán a Irán, údolí Eufratu a Tigridu. Hovoří se o historii a identitě Arménů, odlišnosti dnešního pojmu „národní identity“, pro niž bylo stěžejní „přijetí křesťanství a následný vznik autokefální Arménské apoštolské církve“ (s. 25, autokefální, tj. nezávislé, což je typické pro orientální a pravoslavné církve, nepodléhající další vyšší autoritě), od oněch historických podob, kmenové či státní (např. arménské království, celá historii na s. 26–30), přičemž některé státní útvary se nacházely mimo dnešní území, např. Kilíkie kolem města Adana v dnešním jihovýchodním Turecku).

Poté autor pokračuje charakteristikou Kurdů (též o Jezídech) a jejich vztahů s Armény, Čerkesů (Adygejců) a jejich ztráty vlasti prostřednictvím jejich bývalých přátel Rusů, dále Asyřanů („jsou původním předarabským obyvatelstvem hovořícím různými dialekty východní aramejštiny), sídlících „v horní Mezopotámii, tedy dnešním severním Iráku, severní Sýrii a jihovýchodním Turecku“ (s. 37), známých zničením města Ninive a zničením celé říše Babylóňany, pak Řeků, kteří založili „své osady po celém pobřeží Anatólie“ (s. 39) a jejichž prostřednictvím se dostáváme i k osadě Byzantion (od 4. st. Konstantinopol, Istanbul, tj. zkomolenina řecké fráze „do Města“, či jazykem Slovanů Cařihrad) a komplikovaného osudu této metropole, a konečně reflexi výrazu „Turci“ a Osmanské říše („historii etnických Turků začali moderní Turci vnímat jako úhelný kámen své minulosti až na úsvitu 20. století pod vlivem tehdejší evropské turkologie“ s. 43).

V kapitole Osmanští Arméni a chřadnoucí impérium v devatenáctém století analyzuje Jandák příčiny úpadku jedné z největších říší („utváření modernity“, s. 45, „výkonné západní hospodářství“, světová válka, která „zpečetila osud Ruského impéria [1917], Rakouska-Uherska [1918] a Osmanské říše [1923]“, zatímco „jen Sovětský svaz dokázal vzkřísit staré impérium na nových základech“ (s. 49) a druhá světová válka ukončila imperiální ambice Japonska a nacistického Německa. „Evropské mocnosti si opakovaně ukrajovaly velké porce z osmanského teritoria: Alžirsko [Francie, 1830], Kypr [Velká Británie, 1878], Bosna a Hercegovina [Rakousko-Uhersko, 1878], Tunisko [1881, Francie], Egypt [Velká Británie, 1882], Tripolsko [Itálie, 1911]“, (s. 51), přičemž už „kultura masakru“, jeden z určujících momentů i v případě Arménů, jako prostředku k řešení politických konfliktů existovala už v té době (Jandák uvádí jednotlivé příklady, s. 51). Zmíněna je celá řada válečných konfliktů (srbská povstání, rusko-turecká válka, největší osmanský rival Rusko atd.) a jejich evropské kontexty (např. spojenectví). Jandák zároveň sleduje i historický vývoj Arménů v devatenáctém století – v podkapitole Na cestě od milletu k modernímu arménskému národu (od s. 57).

Osmanský vladař jmenovaný v kapitole Sultán Abdülhamit II. a jeho konzervativní vláda je klíčovou osobností k prvnímu velkému postižení Arménů označovanému jako Hamídijské masakry, ačkoli se k nim v takto pojmenované kapitole dostaneme až po dalších padesáti stránkách textu (slovo „hamídijský“ je odvozeno od rozděleného jména panovníka, „d“ ve slově souvisí s pravopisem užívaným autorem, v němž koncovou nezněle vyslovovanou hlásku píše „t“, zatímco v jiných pádech či odvozených slovech „d“, jak sám zmiňuje v poznámce v závěru knihy). Po politickém a charakterovém portrétu („vyrostl ve velmi podezřívavého a mstivého muže“, s. 63), říše je v době počátku jeho vlády „na pokraji propasti“ po tzv. krymské válce a povstání Srbů v Hercegovině, v souvislosti „s osmanskou neschopností splácet státní dluhy od října téhož roku [1875] a silně medializovanými masakry křesťanů v rebelujícím Bulharsku na jaře následujícího roku. Návrhy evropských mocností provést reformy nic neřešily, Rusko zachvátilo „panslavistické nadšení“ (později čteme o „panislamismu“) a krize vyústila v porážce Osmanů v rusko-turecké válce, následovaly územní ztráty. Jednou z tváří sultánovy politiky byly masakry na civilním obyvatelstvu, související i s jeho paranoiou. Osmanská říše je nyní „na pokraji kolapsu“.

V kapitole Demografie a politika poukazuje autor na roztroušenost arménského obyvatelstva, vystěhovalecké a uprchlické vlny po (každé) prohrané válce, k příčinám etnické nenávisti muslimů vůči Arménům patřila, jak se dozvídáme i ze svědectví českého cestovatele Karla Hansy (zmíněného již zde, kromě samostatné kapitoly v druhé části knihy) či skotského archeologa Williama M. Ramsaye, i obchodní zdatnost Arménů ve městech (zatímco muslimové se cítili nadřazeni duchovně, úlohu zde hrál i příchod „materialismu“, o němž se autor zmiňuje, s. 69, paradoxní v době vlády „nejzbožnějšího“ sultána), „ošidit hlupáka“ ovšem není jen specifikou Arménů, „podobný přístup měli i Řekové, Arabové a další.“ (s. 78). Jandák se pak zmiňuje o počtech obyvatel a o tom, jak v době nacionalismu, kdy hlavním cílem bylo vytvořit homogenní národnostní společnost, byla představa jejího dosažení (násilným) snížením etnických minorit na 5-10 procent.

„V Ruském impériu žilo arménské obyvatelstvo promíseno především s Ázerbájdžánci, což vedlo k oboustrannému etnickému čištění v revolučním roce 1905, dále v období mezi rozpadem carského Ruska a vznikem SSSR (1917–1923) a během války o Náhorní Karabach při rozpadu SSSR (1998–1944). V Osmanské říši žili vedle sebe Arméni, Turci a Kurdové. Osmanská vláda Armény na svém území během první světové války téměř úplně vyhladila, nicméně etnické konflikt mezi Turky a Kurdy v jihovýchodní Anatólii se v různých podobách vracel po celé 20. století a zůstává přítomen dodnes.“ (s. 87) To je důležitá myšlenka – v neuralgických místech dochází k opakování konfliktů, historie pak splácí nedořešené konflikty, které se s větší či menší intenzitou vracejí. I v méně drastických případech, kde neteče krev a nejsou ničeny tisíce životů, to, jak ostatně vidíme průběžně i v Evropě, ale i po celém světě (nebudu snad ani dávat příklady) platí dodnes.

Příčiny arménského revoluční hnutí (vysvětlovaného z různých úhlů pohledu, viz s. 89) vidí Jandák v „modernizaci milletu v průběhu 19. století a přílivu západních revolučních myšlenek“, represivnímu charakteru konzervativní vlády, která nahradila předchozí vládu liberálnější a rusko-tureckou válku. Bezbranný arménský rolník, vysávaný muslimským pánem a ždímaný daněmi Vysoké Porty a navíc sužovaný feudálními dávkami kurdskému náčelníkovi (s. 91) je – v proarménském nacionálním obraze (ten opačný hovoří naopak o arménské prosperitě a obratu k terorismu a násilí jakožto odpověď, „jež byla součástí odvěkého boje Arménů za samostatnost“ (s. 89), mj. i zlákáním agresivní a vypočítavé politiky ruského samoděržaví a „falešnými sliby samostatnosti“ (s. 89, i předchozí formulace jsou upravené citace z textu).

Jsou probrány jednotlivé revoluční spolky, především tři (zmíněno je i několik dalších): Armekanan (podle časopisu Arménie, vydávaném v Marseilli Mkrtičem Portugalianaem), „nacionální a bez socialistických prvků“ se samosprávnými cíli, sociálně-demokratická strana Hnčakjan, nejradikálnější ze všech arménských hnutí s programem revoluce, vzniklá „v Ženevě z kroužku arménských studentů okolo Avetise Nazarbekiana“ (s. 98), a Arménská revoluční federace, zkráceně označovaná jako dašnaci, kompromis mezi socialistickými a nesocialistickými představami. Za dva ideové úběžníky lze označit internacionální marxistickou ideologii a arménský nacionalismus.

Na tomto místě je vsunuta kapitola Turci a Arméni českými očima v devatenáctém století, její obsah vyjadřuje podtitul Od „strašlivého Turka“ k „tureckému hospodářství“. Autor sleduje učebnice dějepisu a zeměpisu a obrazu „Osmanské říše jako zaostalé a utlačovatelské, což zapadalo do konceptů o západní nadřazenosti“ (s. 107), hovoří se i o „prohnanosti“ (podkap. Křesťan, vychytralec a oběť), což navazuje na už předchozí pojednání o „stereotypech“ (od s. 78). A nyní jsou už v samostatné kapitole popsány hamídíjské masakry (1895–1896), popsána jednotlivá místa (zvl. „oblast Sasunu ve východní Anatólii“, s. 113), v Istanbulu, konkrétní podoby lynčování atd. Podobně jako v předchozím případě autor sleduje i reflexi masakrů v Národní politice.

V další kapitole pak je předestřeno ideové schéma o dvou osách (národnost a revoluce), přičemž jsou proti sobě postaveny pojmy „arménští konzervativci“, „hamídijský režim“, „arménští revolucionáři“ a „mladoturci“ a hovoří se o unionistickém plánu na „etnickou homogenizaci Anatólie“ (s. 133), nicméně hlavním tématem je masakr v Adaně, který je podrobněji rozebrán (i včetně nejasností o tom, „kdo stál za adanským masakrem, jaké byly motivy těch, kteří k činu podněcovali, nebo jaká byla následná neřízená dynamika násilí“ (s. 140) Ř9ká, že „za hlavní původce násilností bývají považováni stoupenci Abdülhamida II., ale na samotných masakrech se podíleli i činitelé s unionistickým pozadím.“ (s. 141).

A nyní vstupují na scénu hlavní postavy, které stojí za velkou arménskou genocidou. Je to Mehmet Talát paša, „Pomak mohutné postavy“ (v poznámce je vysvětleno, že „Pomaci jsou bulharští muslimové slovanského původu“s, 146), po převzetí nové moci zastávající nejvyšší vládní posty (ústřední výbor unionistů a Vysoká Porta se personálně prolínají), a další dva důstojníci, Enver paša, jenž zastával „až do pádu unionistického režimu“ post ministra války a jenž „byl typem odvážného hráče, dobrodruha, který je ochoten vadit vše na jednu kartu, přičemž nepostrádal osobní charisma a šarm“ (s. 147), a konečně Džemal paša, uzavírající tento mocenský triumvirát, jenž ovšem z arménského hlediska nebyl tím brutálním katanem, dokonce vyšetřoval adanský masakr.  Vedle nich pak lékaři Mehmet Nazim a Bahaeddin Šakir. „První jmenovaný byl nejvýznamnějším mužem v unionistickém zákulisí a druhý přímo řídil činnost Zvláštní organizace odpovědné za vyvražďovací operace.“ (s. 147)

Dále se hovoří o „rozkolu mezi dašnaky a unionisty“, diplomatické krizi v Evropě vyvolanou „nově nastolenou arménskou otázkou“ (s. 149), obavy „z vlivu Ruského impéria“, „vyostřených jednáních“ v letech 1912–1914, a poté sledujeme analýzu fenoménů, které vedly ke genocidě. Jandák uvádí jako „analytické nástroje pro uchopení tohoto historického procesu“ a posléze rozebírá jednotlivé body, jimiž jsou „1) strukturální předpoklady, 2) politická situace a 3) individuální rozhodnutí“ (s. 151). Strukturálními faktory jsou „koncept kultury masakru v pozdní Osmanské říši“ (s. 152), jenž je v řadě již předchozích případů využíván osmanskými státníky „jako jeden z nástrojů pro řešení etnických konfliktů“ (a srovnává tento fenomén se „staletími diskriminace a segregace“ u evropských Židů), „demografická slabost osmanských Arménů a jejich nekompaktní osídlení v říši, které je činilo snadným terčem“ (s. 153). Podobně analyzuje autor i druhé dva body, jako důležitou uvádí mj. „přítomnost diktatury, která koncentrovala moc v rukou několika jednotlivců a eliminovala veřejnou debatu“ (155), jak tento režim ustavili unionisté po převratu v lednu 1913.

V kapitole Slovo Rapheala Lemkina se hovoří o příběhu polského právníka židovského původu (1900–1959), jenž je autorem slova genocida (paralelní slova barbarství, vandalismus, později Jandák hovoří i o prvním uvedení výrazu zločin proti lidskosti). Jeho zájem tímto směrem se orientoval od doby četby Sienkiewiczova románu Quo vadis, „především jej zarážela skutečnost, že pachatelé takových zločinů zůstali téměř bez výjimky nepotrestáni“ (s. 161), přes první světovou válku, v níž přišel o bratra, až po „absurdnost procesu se Soghomonem Tehrilianem, který v Berlíně roku 1921 zastřelil hlavního architekta vyhlazování Arménů, Taláta pašu. Tehrilian byl za vraždu jednoho člověka pohnán před soud, ale Taláta, vraha více než milionu lidí, nechávala německá vláda svobodně žít v Berlíně.“ (s. 161). Jandák zdůrazňuje, jak úsilí polského právníka mělo „dějinný význam a jeho neobyčejný úspěch ovlivňuje dodnes naše vnímání masového násilí, ba co víc – dává nám myšlenkový a právní nástroj, jak proti němu bojovat“ (s. 163), podtrhuji já, Jandák pak rozebírá definici, vymezenou před půl stoletím v Úmluvě OSN, i to, že se o interpretaci pojmu dodnes vedou spory a především – „zločiny jsou páchány dál“ (s. 165).

A nyní se již, konečně (v podstatě po celé třetině předchozího textu, na s. 167), autor dostává k vlastnímu historickému tématu v kapitole Průběh genocidy (1915–1916). Sledujeme tedy podoby unionistické politiky, které vedly k aghetu. Jandák cituje nejvýznamnějšího historika, který se zabýval arménskou genocidou, Tanera Akčama, jenž hovoří o politice dvou tváří (dual-track mechanism) už v konfliktech mezi Osmany a Řeky: „Neoficiální politika se zpravidla prováděla formou: (1) útoků na řecké vesnice a vesničany jednotkami Zvláštní organizace (ZO), přičemž centrální vláda se tvářila a jednala, jakoby nebyla vůbec do věci zapletena; (2) terorizování a zabíjení, aby byli jednotlivci i komunity nuceny opustit své domovy;(3) vyprazdňování celých vesnic a odvody všech mužských obyvatel ve věku vojenské služby do pracovních oddílů a (4) zabavování a přerozdělování Řeky vlastněných podniků muslimům.“ (s. 168–169) Jsou to tyto podoby násilí, jejímž cílem je etnická homogenizace Anatólie (podle osmanského pravidla ministerstva vnitra, „pravidla 5–10 %“, s. 168), zahrnující pak i Asyřany (jaro 1915) a posléze Armény.

Jandák se posouvá, jako i v jiných případech, do současnosti (reflexe genocidy dnes), když časově odbočuje následující citací: „V roce 2007 přijala Mezinárodní organizace badatelů na polici genocidy (IAGS) rezoluci, jejíž závěrečné usnesení zní: »… osmanská kampaň proti křesťanským menšinám v říši mezi lety 1914 až 1923 znamenala genocidu proti Arménům, Asyřanům, pontským a anatolským Řekům.«“

Na prahu totální války, jak je pojmenována jedna z následujících podkapitol, sledujeme situaci Osmanů v souvislosti s Francií, Rakousko-Uherskem, Německem (zastáncem spojenectví byl Enver paša, ministr války), Ruskem či Velkou Británií, porážku Envera paši ve střetu s Ruskem u Sarikamiše (M. J. jej nazývá „arménským Zborovem“, s. 180) a bitvu Gallipoli (nazývána též bitva o Dardanely, šlo o přístup k Marmarskému moři), tenerální shromáždění dašnacké strany, tj. kongres v Erzurumu (s. 181), a nacionální ideologii zvanou panturkismus nebo panturanismus (s. 177), zřízení tzv. Zvláštní organizace (hlavní postavou je dr. Bahaediin Šakir, autor se organizaci zevrubněji věnuje později), poté zatčení 235 významných arménských intelektuálů v Konstantinopoli (s. 184). „mentalita totální války přinesla více nemilosrdnosti a vypjatého vzteku i do akcí proti osmanskému arménskému obyvatelstvu.

Mezi unionisty se šířilo mínění, že stát a národ lze zachránit pouze těmi nejbrutálnějšími prostředky. Sebe sami neviděli jako vrahy, ale spíše jako tragické hrdiny, kteří zachraňují národ navzdory principům humanity a jsou přitom ochotni položit vlastní život, protože si byli vědomi, že za jejich zločiny je mnozí budou chtít pohnat k odpovědnosti.“ (s. 186, cituje autor historika Kévorkiana). „Osmanská vláda tvrdila, že jedná adekvátně, aby obnovila pořádek, a necítí se odpovědná před žádnou cizí vládou,“ říká dále (s. 187) Jandák v souvislosti se společným prohlášením Británie, Francie a Ruska (z 24. května 1915), v němž vyhlašuje ochotu tyto zločiny stíhat. Hlavními osobami zodpovědnými za deportační a vyhlazovací kampaně jsou Talát paša, Enver paša, dr. Nazim a dr. Šakir, např. velkovezír Halim paša tvrdil později, že o ničem nevěděl, mnohé se tajilo před ministrem financí Džavidem bejem nebo ministrem spravedlnosti Ibrahimem bejem.

V některých případech dochází k ozbrojenému odporu, např. v horském městě Zejtunu (v odlehlých horách Taurusu). Mnohá svědectví máme od Rafaela de Nogalese Mandéze, venezuelského vojáka a dobrodruha v osmanské vojenské uniformě či rakousko-uherského vojenského zplnomocněnce Josefa Pomiankowkého, který popsal například „revoltu ve Vanu“ jako „zoufalou akci místních Arménů, kteří viděli, že začala všeobecná jatka a ž v blízké budoucnosti jsou na řadě oni.“ (s. 202) Zde se také hovoří o obraně Musa Daghu (Mojžíšovy hory) v červenci 1915. „Jejich štěstí spočívalo v tom, že hora ležela v blízkosti jižního pobřeží Alexandretského zálivu naproti ostrovu Kypr, který ovládali Britové. Po několika týdnech bojů zachránil francouzský křižník Guichen 4200 arménských mužů, žen a dětí.“ (s. 205, podobu hory s hladinou moře je možné najít ve snímku na internetu), řada z mužů pak vstoupila do Arménské francouzské legie. Následuje popis dalších deportací a obětí dosahujících několika statisíců. „O počtu obětí na životech nepanuje ani mezi odborníky shoda. Nejčastěji se jejich odhady pohybují od 1 do 1,5 milionu mrtvých.“ (s. 213) Autor podrobuje podrobnějšímu pohledu tato obecná čísla jak v průběhu již předchozích podkapitol, tak v samostatné podkapitole Čísla, velké množství jednotlivých údajů jsou i v poznámkách pod čarou v souvislosti s jednotlivými písemnými svědectvími a zprávami.

Podobně jako u předchozích kapitol, věnuje se autor krátce i zde samostatně „popírání zločinů“ v Národní politice řadou citací zde zveřejněných článků.

Kapitola Dohra sumarizuje historická data z „období rozpadu tradičních imperiálních mocností a utváření nového geopolitického uspořádání v Anatólii“ (s. 219), sleduje vznik nových státních útvarů, zájmy „dominantních politických stran v Zakavkazku“, tedy „arménských dašnaků, gruzínských menševiků a ázerbájdžánského Musavatu“ (s. 220), vnucené nezávislosti nové malé republiky Arménie a jejich problémů (uprchlíci, hladomor) a dalších střetů, jakým byl etnický konflikt mezi Armény a Ázerbájdžánci, turecko-francouzská válka o Kilíkii, turecko-arménská válka, proměny území atd. (vše ani není možné vypisovat). Zajímavé je i svědectví podplukovníka Tvěrdochlebova o násilí páchaném „etnickými Armény na muslimech“ (s. 231).

A následuje analýza různých interpretací masového násilí (nám samozřejmě zůstává rozum stát nad tím, když se britský válečný korespondent ptá jednoho arménského dobrovolníka, proč právě zavraždil několik Kurdů, a on „s výrazem údivu“ odpovídá, cože to je za otázku, přece to jsou nepřátelé, tato odpověď je ale dokladem, že tento postoj patřil k běžným, standardním představám). Jandák se ovšem obrací k sociologickým a psychologickým výkladům genocidy, různé modely přístupů atd. Jednou z možností je „reciproční“ přístup „pomsty“, není ale jediný. Zajímavé jsou výsledky poválečných soudů v Konstantinopoli a jinde (celkově 63 soudů), u nichž byl vynesen rozsudek trestu smrti v nepřítomnosti ve většině případů těch nejvyšších, kteří ovšem mezitím byli obětí atentátů, jinak ale byly tresty velice mírné, popraveni byli ve skutečnosti jen tři úředníci, mnozí také při chatrné ostraze utekli.

Také se hovoří o pokusech dohodových mocností o stíhání osmanských podezřelých z válečných zločinů, jak v podstatě zní název další podkapitoly. Výsledkem je konstatování, že bylo vcelku snadné zjistit, že se tyto události staly, a naopak takřka nemožné zjistit konkrétní viníky. Důležité je prohlášení dohodových mocností z května 1915, v němž je poprvé formulace o odpovědnosti za „zločiny proti lidskosti“ (s. 243), dále se hovoří o Pařížské mírové konferenci a Sèvreské mírové smlouvě a dalších politických okolnostech, jejichž výsledkem ovšem bylo, že původní záměry vyšly do ztracena. Původně Mustafa Kemal zastával názor, „že hlavní viníci by za tento »hanebný čin« měli být potrestáni, aby se tak zlepšilo postavení Osmanské říši při jednání o podmínkách míru s vítěznými dohodovými mocnostmi. Tato naděje se však nenaplnila, protože Sèvreská smlouva ze srpna 1920 počítala s odstoupením značné části osmanského území Arménii a Řecku. To bylo pro Kemala nepřijatelné,“ a stanovisko změnil, s. 259). Zmíněné atentáty jsou podrobně probrány v podkapitole Operace Nemesis, tak se jmenovala aktivita Arménské revoluční federace (dašnaků), oběťmi je celá řada těch největších zločinců, kteří byli zodpovědní za arménskou genocidu (na s. 247–251).

A na dvou-třech stránkách je opět komentována reflexe aghetu v Národní politice.

Ani zde nicméně bádání Marka Jandáka nekončí, naopak na dalších stu stranách pokračuje politickým vývojem v nově vytvořené Turecké republice, návaznosti jejich osobností na předchozí unionisty (či jejích přímým angažmá). Autor hovoří o dvou základních tendencích turecké politiky v historii. „Po převratných státoprávních změnách následovala hluboká sociální revoluce, která byla ve své podstatě pokusem o konverzi k moderní západní civilizaci. Diktatura Kemalovy Republikánské lidové strany provedla shora reformy, které mimo jiné podřídily náboženství státnímu dohledu, vydaly se směrem k emancipaci žen a ekonomiku se snažily přebudovat v etatistickém duchu. Tradiční osmanskou imperiální identifikaci s vládnoucím rodem a islámem nahradil mladý turecký nacionalismus, který plíživě přicházel na scénu od pádu hamídíjského režimu (1908). Staré osmanské pořádky od nošení fezu přes polygamii, šarišské soudy, arabské písmo po islámský kalendář a mnohé další byly autoritativně zapovězeny a nahrazeny novými evropskými způsoby.“ (s. 258, později, ostatně i v aktuálním politickém dění, sledujeme proměny perspektivy v těchto dvou koncepcích, které jsou znovu pregnantně popsány na s. 261, se nejrůznějším způsobem vyvažují, např. i v zvratu v islámu, jenž se v poslední době proti očekávání některých vrátil k rigidní nesmlouvavé starší „středověké“ podobě; důležité je také zdůraznit, že přestože se s příchodem Mustafy Kemala Atatürka jedná o republiku, stále je to autoritativní režim).

Možná nebude na škodu ještě znovu onu charakteristiku přepsat: Dva proudy: „nacionalistická, západní, sekulární a modernistická tradice reprezentovaná především armádou a státní správou“, druhý je „definovaný především islámskými hodnotami a konzervativismem“. Ten se ocitl po roce 1908 v ústraní a v „sedmdesátých letech 20. století se opět vynořil jako organizovaná politická síla“ (vše s. 261). Problémovou demokracii (i název podkapitoly) analyzuje nyní prostřednictvím Marka Jandáka i český orientalista Gabriel Pirický, a hovoří o řadě vojenských převratů v Turecku (1960, 1971, 1980, 1997). Arménská genocida je v současné turecké společnosti popírána. Hovoří se o existujícím „paragrafu 301“ tureckého trestního zákoníku, na jehož základě je možné občana obvinit pro „urážku turectví“ (s. 264), a která byla použita dokonce i proti nositeli Nobelovy ceny Orhanu Pamukovi. „Přelomovou událostí“ se stala vražda Hranta Dinka, „kterého zastřelil před jeho kanceláří mladistvý nacionalista“ (s. 264), která „znamenala počátek svobodnější debaty v Turecku, kterou do té doby neumožňovala atmosféra zastrašování“ (s. 265). Současný diskurs, který Jandák sleduje, doplňuje tabulkou se zajímavým „indexem demokracie“ z časopisu The Economist (parametry u takřka všech uvedených zemí se zhoršují, např. i v České republice se označení „rozvinutá demokracie“ od roku 2014 změnila na „částečná demokracie“.

Jak žít dál? To je klíčová otázka po každé pohromě, nejen po té, která se přihodila Arménům. Autor sleduje psychologické možnosti dle vyzpovídaných respondentů, rozebírá – i když téma bezprostředně s arménskou genocidou nesouvisí – konflikt v Náhorním Karabachu, který se rozhořel v letech 1988 – 1994, tedy víceméně po vyhlášení nezávislosti Arménské republiky v roce 1990 po rozpadu Sovětského svazu, etnické násilí mezi šíitskými Ázerbájdžánci a křesťanskými Armény mají i zde historické kořeny (jinak řečeno nevyřešený problém přináší další regrese), probírá arménskou diasporu, kterou rovněž provázely ostré spory zvl. o Arménskou SSR (s. 280). Autor se nevyhýbá ani podrobnějšímu výčtu teroristických činů, spáchaných Arménci (od s. 282) a, před závěrečným zhodnocením tak jako tak nepříznivé pozice Arménů, hovoří i o rozsáhlých výsledcích výzkumu i v době nejnovější i oficiálním uznání arménské genocidy 29 státy (Česká republika až 2017).

K „výpovědím přeživších“ se pak vrací v další kapitole Důkazní břemeno, zajímavá je už úvodní pasáž, kde hovoří o přístupu běžného člověka, pro něhož „v atmosféře špatné informovanosti spojené se vzájemným obviňováním zástupců první a druhé skupiny se z popírání genocidy v očích třetích supin stává pouhý spor o minulost mezi dvěma rovnocennými stranami“ (s. 293). Čteme komentáře k očitým svědectvím postižených, často uprchlíků, ale také k svědectví cizinců z jednotlivých zemí (Spojených států, Itálie, Německo, Rakousko-Uhersko), je tu zmínka o Johannesu Lepsiusovi, „který po dobu genocidy energicky intervenoval ve prospěch Arménů a organizoval záchranné práce, po válce vydal výbor diplomatických dokumentů Deutschland und Armenien“ (s. 299), kniha která inspirovala i Karla Hansu při sepsání knihy Hrůzy východu (jemu se ovšem věnuje na závěr knihy v samostatné kapitole). Nakonec nevynechává ani osmanské oficiální dokumenty, jakkoli jsou problematické už z hlediska přístupnosti.

Po složce většinou barevných reprodukcí na nepaginované vložené příloze následuje kapitola Podoby popírání. Po významové interpretaci samotného pojmu v různých oborech (právo, psychologie, hovorová mluva), která je na několika stránkách rozvedena například v široké škále možností, typologie popírání („Věří popírači tomu, co říkají, nebo vědomě lžou?“ s. 309, podle I. W. Charnyho klasifikace na zlovolné, „nevinné“, oslavující a odmítající násilí, s. 311) se velice zevrubně, dokonce mnohdy větu po větě, věnuje analýze argumentace Kamurana Gürüna v jeho třistastránkové publikaci Arménská složka: Mýtus o nevinnosti odhalen z roku 1983. Ukazuje na způsob posouvání, bagatelizování, překrucování, zamlčování, selektivního vybírání informací, ironizování, masky „objektivního vědeckého přístupu“ a analýzy „faktických aspektů“ a dalších způsobů. Uvedu jediný: Gürün hovoří o „»povyku«, který se strhl v době po zahájení přesídlení Arménů“ (s. 323). Způsob znevěrohodnění jiného tvrzení je zřejmý.

V podkapitole Další zástupci, argumenty a postupy uvádí Jandák desítku dalších autorů, například někdejšího ředitele Turecké historické společnosti Jusufa Halačoglu, a různou motivaci pro jejich přístup, ale také Různé strategie boje s popíráním (s. 346 ad.), včetně oněch právních (trestnost popírání jako svým způsobem problematická věc, je ve sporu se svobodou projevu, zde zmiňuje kontroverzní článek Noama Chomského, původně proslulého lingvisty, který mluví dokonce na právo vyslovení i urážlivých myšlenek; doplním jen, že to je vlastně parafráze výroku klasického filozofa dát prostor pro vyjádření i svému názorovému protivníkovi) či legislativních (Česká republika jako jedna snad z posledních arménskou genocidu v dubnu 2017 uznala, autor se tomu vzápětí později věnuje podrobněji).

V kapitole Češi a arménská otázka: shrnutí a aktualizace resumuje autor naposledy obraz arménské otázky v Národní politice, zmiňuje pokles zájmu o otázku po mírové konferenci v Lausanne (1923) a jeho obnovení „na přelomu génia“, všímá si existence dříve nepřítomné arménské minority u nás (po rozpadu Sovětského svazu, v souvislosti s Náhorním Karabachem aj.) a politického odporu uznání genocidy zvláště ze strany ODS (článek Jana Zahradila „Nebezpečné manipulace“, s. 361) zvláště kvůli obavám reakcí ze strany Turecka, jejichž reakci autor popisuje i na pozadí vztahů jiných evropských zemí (Německa), či naopak uznání ze strany Miloše Zemana (v r. 2014) byť pouze ve formě jeho „osobního názoru“ (s. 363). A zmiňuje i „vzpomínkové akce na oběti v Praze, Brně a Jihlavě“ při stém výročí v dubnu 2015. „Mezi ně patřily bohoslužby, pokládání květin u domu spisovatele Franze Werfela nebo u arménského kamenného kříže (Chazaru) v Jindřišské ulici v Praze,“ (s. 364), konalo se několik výstav atd.

To, jak je téma staré sto let stále nesmírně citlivé (a z čehož vyvodil Marek Jandák důsledek, že nesleduje pouze historickou událost, byť v nejširším dobovém kontextu, ale vlákno této historie až do aktuální současnosti) je zřejmé i v jiných případech. V těchto dnech, kdy vypisuji tyto komentáře, proběhlo velké setkání v Osvětimi při příležitosti 75. výročí osvobození tohoto vyhlazovacího tábora, média komentovala i skutečnost, že na konferenci v Jeruzalémě došlo k diplomatickému střetu mezi Ruskem a Polskem ohledně vyvolání druhé světové války. Jandákova kniha ukazuje na desítkách příkladů podobnou relativizaci u tématu jeho bádání.

V jiné knize, kterou teď souběžně čtu, rozsáhlé monografii o Franzi Kafkovi, její autor, německý historik Reiner Stach, v jiné souvislosti cituje Williama Faulknera, který napsal: „Minulost není mrtvá, ona ani ještě neminula.“

Druhá část knihy s názvem Očima zahraničních svědků je rozdělena na větší díl s titulem Maria Jacobsenová a komunita cizinců v Harpútu a Mezrehu a kratší díl Karel Hansa v Sýrii a Československu. V obou případech, svým způsobem i provázaných, jde o podrobné představení dvou témat s biografiemi řady osobností, které se podílely na misijní činnosti, jejich osobní svědectví (deníkové či memoárové) či záznamy a další zprostředkované materiály (zprávy úředních osob), osudy některých institucí v uvedených místech atd. V prvním případě to je vedle ústřední postavy dánské „zdravotní sestry a šiřitelky protestantismu“ Marie Jacobsenové např. Karen Marie Petersenová, Tacy Atkinsonová se svým manželem Herbertem, Anny Tacy Riggsová, doktorka Ruth Parmeleová, americký konzul Leslie A. Davis, reverend Henry Riggs a celá řada dalších amerických a britských misionářů, z institucí zmíním alespoň Eufratskou kolem v Harpútu a nemocnici v Mezrehu.

Autor hovoří o tom, že západní misionáři představovali ve zdejším prostředí honoraci a měli postavení místních celebrit, tedy vyšší sociální status než ve své vlasti. Popisuje jejich možnosti, jak pomoci, jejich život, mezinárodní společenství a vazby na jejich domovské země, které mnohdy vyvinuly prvotní iniciativu. V různých svědectvích můžeme sledovat vyvážený pohled autora, který usiluje o to vyvarovat se jednostranných pohledů (tak to ostatně činí i v první části knihy), když podává svědectví o oboustrannných zvěrstvech, přičemž ovšem zabíjení Arménů je podstatně výraznější a jejich aktivity, zabíjení muslimů, má v podstatě vždy charakter buď obrany nebo msty v aktuálním historickém kontextu. Podstatná pro vytvoření obrazu jsou přitom svědectví řečených osob.

600 stran svých originálních deníků Marie Jacobsenové čekaly na své objevení až do roku 1970 (a vydání do roku 1979, 2001), zatímco dánští čtenáři se mohli s problematikou seznámit již v roce 1920 v knize V údolí stínů, kterou autorka publikovala pod pseudonymem Grace Dicksonová.  Reverend Riggs vydal své svědectví teprve po návratu do Spojených států, pročež je jeho přístup „analytičtější a přehlednější“ (s. 385) Americký konzul Leslie A. Davis zanechal pro americké ministerstvo zahraničí „obsáhlou zprávu o své činnosti a průběhu »deportací«“ (s. 389), která ovšem vyšla až na sklonku 20. století. Nyní jsou postupně popsány postupy, které vedou k decimování Arménů – nejdříve Domovní prohlídky, masové zatýkání a mučení: paralyzace arménské komunity (kap. od. s. 400), později tři základní postupy, totiž Masakr: muži a některé celé transporty (s. 421), Pochody smrti: ženy, děti a staří lidé (s. 430) a posléze Asimilace: děti a mladé ženy (s. 448).

Je citována řada materiálů, zcela konkrétní popisy nejhroznějších hrůz, zacházení ze strany těch, kteří deportované měli vlastně ochraňovat, krádeže, znásilňování, způsoby zabíjení od bezprostředních vražd v místě bydlení či po vyvedení do krajiny až po ponechání starých, nemocných a dětí na cestě bez jakékoli pomoci, rozpárání břich těhotných žen atd.. Takovým příkladem je líčení situace na arménském gregoriánském hřbitově v Mezrehu, navštíveném Jacobsenovou, Petersenovou, Riggsovými a konzulem Davisem (s. 445–446)).

Také postup od eliminace elit, které mohly být zpočátku zárukou nějaké obrany, až po uvedení lidských bytostí do stavu podobného zvířeckému, který odstraňoval bariéru humanity a stvrzoval týrajícím jejich dominanci. „Takto odlidštěné bytosti, změněné jak fyzicky, tak psychicky hladem, žízní a dalšími útrapami cesty, bylo pro pachatele snadnější sprovodit ze světa, protože se zvětšila psychická vzdálenost mezi katy a vražděnými lidmi. Na tato podivná, vyzáblá a páchnoucí stvoření se přestával vztahovat gentlemanský kód zapovídající násilí na ženách a dětech.“ (s. 440) Je to podobné, jako se o tom můžeme dočíst jinde ve svědectvích o téže psychologii v nacistických koncentračních táborech. Ztráta domova a ukradený majetek byly na začátku celého tohoto procesu. „Peníze přinášejí svému vlastníku vliv, dům přináší svým obyvatelům bezpečí a upravený zevnějšek svému nositeli přidává na důstojnosti. O to vše měli budoucí exulanti přijít….“ (s. 410)

Podobně jako v jiných případech, které tematizují nejen vlastní události, ale pozdější životy jimi postižených lidí (třeba román Aleny Mornštajnové Hana), věnuje i Marek Jandák pozornost přeživším v dalších létech po vlastní genocidě, jejich dramatičnost naznačuje už název kapitoly „Život na vrcholu činné sopky“, uvedený v uvozovkách. Autor zmiňuje poslední represe, ale především pomoc „křesťanských misionářů a konzula Davise“ (s. 459), jejich vztah k osmanským úřadům, například pomoc gynekoložky Ruth Parmeleové postiženým dívkám. Problémy jsou všude, přídělový systém (podobný znali naši občané za druhé světové války, poměry to jsou ovšem nesrovnatelné), získávání finančních prostředků pro humanitární pomoc, předražené nedostatkové zboží a obavy z nutnosti pomoc přerušit, „dokud nepřijdou další peníze“ (s. 467).

Hovoří se o uprchlících, převaděčích, různém chování jednotlivých zúčastněných (někdy Arméni přežili naopak jen díky pomoci či ochotě muslimů). Kromě zmíněných se hovoří i německé misi v Mezrahu, kterou vedl Johannes Ehmann, a která s Dány a Američany spolupracovala. Poté, co ale oni museli odejít, nastala pro Marii Jacobsenovou nejtěžší doba, jednak se tíže břemena přesunula na ni, jednak je nedostatek prostředků katastrofální. Dozvíme se v krátkosti i o celém dalším životě dánské misionářky, i jejích vyznamenáních.

Jméno Karla Hansy „zůstává dodnes pro drtivou většinu Čechů neznámým“ (s. 483), přestože napsal dvě knihy, tedy Hrůzy východu a Z potulek Orientem a harémy ve světle pravdy. Zatímco ona druhá kniha byla detailním cestopisem, první kniha byla komponovaným textem, „kombinujícím historický výklad, politické komentáře, reprodukce očitých svědectví a vlastní zážitky“ (s. 485). Hansa se do blízkosti historických událostí dostal v podstatě náhodou. Dobrodruh původem z Českých Budějovic, zřejmě zklamaný životem, se zbůhdarma vydal na cestu přes Bratislavu a po Dunaji do Bělehradu a poté „se ubytoval v Cařihradě v českém hotelu“ (s. 487). Dále (na s. 488 je i názorná mapka cesty) se dostal do Bejrútu a do Aleppa (nazývá jej Haleb), a při nedostatku prostředků na další cestu a levné ubytování přivítá nabídku práce v dobročinné organizaci Near East Relief, který označuje jako „komitét“. Hansa pomáhá postiženým válkou, „líčí svou účast na transportu sirotků evakuovaných z kemalistického Turecka“ (s. 495) Autor popisuje osudy Hansovy filantropie, k níž cestovatel dospěl na základě těchto zážitků, jeho úsilí i po návratu do Československa a zklamání „z nenaplněných očekávání oficiální československé podpory“ (s. 503), zmařené ovšem i spory s Karlem Tunklem ve spolku na Smíchově, který se orientoval na podporu sirotků, nicméně dospěl při těchto neshodách pouze ke krachu. Přesto se Hansovi podařilo shromáždit nějaké peníze z prodeje knih a přednášek, v pozdějších letech se mu ovšem už tolik nedařilo, neúspěšný byl například jeho cestopis do Francie a činnost po druhé světové válce.

Jako efektní závěr (ještě před vlastním Závěrem, tedy poslední kapitolou) si ponechal Marek Jandák zvlášť jednu událost, totiž setkání Karla Hansy s Marií Jacobsenovou, jíž byl uhranut a již líčí v Hrůzách východu. Text, reprodukovaný Jandákem, končí větou, která shrnuje i motivace nejen Karla Hansy v těchto aktivitách: „Dojmy, které odnášel jsem si z nezapomenutelné té návštěvy, jsou obrázkem, že přece jen na světě existuje »Láska«!“.

Závěr rekapituluje celkem podrobně znovu základní historické události v jejich sledu v devatenáctém a zvláště od přelomu devatenáctého a dvacátého století, a ovšem – jak už tomu bylo i v celé významové sazbě textu – i reflexi těchto událostí až po současnost, tj. otázky, diskutované i po světovém uznání arménské genocidy, od výrazných úspěchů akademického bádání přes témata omluvy, možností reparací, odškodnění či restitucí, s nimiž souvisí na druhé straně i pokračující popírání, zkreslování, manipulací či využívání ve prospěch jednotlivých stran, tedy i Arménů samotných. Příklad: „Alayranová [arménsko-britská psycholožka] dále předkládá, že frustrované Armény může od jejich hněvu bez konce vysvobodit pouze dialog s Turky, který by otevřel cestu pro uznání, omluvu a usmíření.“ (s. 523) To je ovšem obtížné, autor dává příklady ze zcela aktuálního politického diskursu, v němž dochází soudům za různé urážky v prostoru dnešní turecké politické reprezentace (s. 522). Zcela nakonec se dozvíme o přemístění těl odsouzených (ale již předtím při atentátu zemřelých) tureckých pachatelů do země v protikladu k „pomoci obyčejných muslimů“, bez nichž by „většina přeživších genocidy […] nikdy nebyla schopna uniknout smrti“ (s. 524).

Tento důraz na aktivní pomoc jak především ze strany zahraničních misionářů, tak příslušníků osmanské komunity, kteří nepostrádali „prostou lidskost“, tak jak zdůrazňuje její důležitost autor publikace před pouhým, jakkoli důležitým vědeckým zjišťováním faktů, je nejspíš i dobrým zdůvodněním právě tohoto uspořádání textu knihy, včetně právě členění na ony dvě zmíněné části.

Odkazy
https://www.kosmas.cz/knihy/250289/armenska-genocida/
https://www.databazeknih.cz/knihy/armenska-genocida-priciny-prubeh-a-osobni-svedectvi-udalosti-z-let-1915-1922-388568

Marek Jandák, Arménská genocida, Příčiny, průběh a osobní svědectví událostí z let 1915-1922, Epocha 2018