Marek Eben a hosté Na plovárně

I když se na Ebenův televizní pořad nedívám příliš soustavně, rád ho sleduji z několika důvodů. Člověk si udělá bližší představu o osobnostech, jejichž aktivitami se nějak zabývá nebo jsou mu známé z veřejného prostoru, nebo se naopak objeví umělci, vědci, historici či jinak zajímaví lidé, jejichž odpovědi v rozhovorech s Markem Ebenem mohou naopak inspirovat k tomu, abych se jimi nějak dále zabýval. V tomto případě jsem si zapověděl srovnávání knižního přepisu televizních rozhovorů, i když by to byl příklad, který by zapadal do „mého“ tématu, nicméně ona „moje“ perspektiva je v tomto příspěvku, který nechce být „objektivní recenzí“, důležitá.

Tak hned první rozhovor v knize, kterou jsem vysunul cestou kolem jednoho regálu v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka, mezi 23 ostatními nicméně umístěn takřka v závěru svazku, je s Robertem Kvačkem, českým historikem a univerzitním profesorem, Jičíňákem, kterého znám z populárních přednášek, ale i z řady letmých osobních setkání, v nichž pan profesor vždy osvědčí určitou dávku humoru podaného s nepřehlédnutelným charismatem. „Pro mě“ to je především osobnost, u níž se mi v kontaktu s ní rozzářila esence toho, co dnes vlastně představuje povolání a úděl historika. Nu a pokračoval jsem rozhovorem s Petrem Šabachem, jehož knihy jsem nedávno v určitém výběru pozorněji pročetl, Petrem Jandou, frontmanem Olympiku, jenž už před dvaceti lety vyhlašoval, že končí, a dosud se má vesele a zázračně ke světu, Melem Gibsonem, jehož film Statečné srdce o historické postavě ze skotských dějin mě zavedl až na cestu k Wallaceově věži u města Stirlingu, Jakubu Vágnerovi, kterého jsme mohli sledovat na letošní taneční soutěži StarDance a jehož autentičnost mě opravdu překvapila, Lence Reinerové, židovské německé spisovatelce, jejíž knížky jsem četl, Janu Baptistu Špidlenovi z rodu královéhradeckých houslařů, kolem jejichž výkladní skříně poblíž nádraží jsem po léta chodil, kdykoli jsem přijel do „krajského“ města, Danu Brownovi s jeho literárním (a filmovým) hitem, nad nímž jsem ovšem svého času trochu ohrnoval nos, Jacquesem Rupnikem, jenž mě už dříve zaujal svými politickými úvahami či Gábinou Osvaldovou, kterou jsem vždy ze mě blíže nejasných důvodů upřímně nesnášel, ačkoli jsem se s ní tváří v tvář nikdy nesetkal. Nu a pak ještě několik dalších, o nichž se zmíním v následujícím příspěvku (proberu ovšem i právě řečené rozhovory).

Řečená perspektiva jeho zpracování zahrnuje, pokud to lze, vždy nějakou jednu, třeba i dílčí myšlenku, která mě osobně v rozhovoru zaujala, a případně krátké shrnutí ostatního. Kniha, jejíž obsah zpracoval Jiří Janoušek, vydaná v pražském nakladatelství Práh v roce 2015, a jejímž základem „jsou nezkrácené, do vysílacího formátu nesestříhané záznamy televizních rozhovorů“, vybraných z více než 180 pořadů z posledních čtyř let, jak Janoušek v závěru poznamenává, je vybavena stručnými životopisy (na rozdíl od pořadí v knize abecedně uspořádanými) hostů, na každé úvodní dvojstraně pak několika úvodními větami a celostránkovou fotografií, doplněnou sérií dalších v textu (v některých případech, zvl. u Mela Gibsona, žel nedostatečně vykontrastovaných, což je jedna z drobnějších vad na kráse, vedle nefunkční grafické „ozdoby“ linkou, jež např. na s. 110-111 působí jako omylem do plochy připletený a ze stránky neodstranitelný vlas). Tituly, které Janoušek k jednotlivým rozhovorům dal, až na výjimky nereprodukuji.

Gábina Osvaldová, textařka a herečka, odkrývá rodinnou historii a jednotlivé talenty rodičů, případný vztah písňového textu a textu básnického, hovoří o herectví a práci v reklamě a osudech některých písní (Hana Záňa pro Lucii Bílou) i o tom, jak maluje anděly. Je konkrétní, vtipná, text mě svou výstižností potěšil.

Britský ochránce zvířat Tony Fitzjohn, jenž strávil přes 40 let v africkém buši, kde spolupracoval s „další legendou“, Georgem Adamsem (pamětníci pamatují na Příběh lvice Elsy, zfilmovanou knihu jeho ženy Joy Adamsonové), je nositelem Řádu britského impéria. Líčí, jak ho dětská četba Tarzana katapultovala osudovým směrem, dozvíme se mnohé z etologie zvířat (podobně, byť z jiného úhlu pohledu se tím zabývá biolog Jan Zrzavý), i zážitcích z těsné blízkosti šelem, které neopatrného člověka mohou roztrhat, (i riskantními) setkáními s nimi a jeho zvířecími „láskami“. Poznamenal jsem si: „Jak voní lvi? / Krásně, je to vůně divočiny. Lvi jsou velmi čistotní. Jen když jdou z lovu a jsou od krve, je ta vůně jiná.“ (s. 19)

František Šmahel je přední český historik (druhým v knize je Robert Kvaček), líčí své zaměstnání tramvajáka v době, kdy toto povolání nemohl vykonávat. Autor knih o husitství (Husitská revoluce I–V) a nositel řady prestižních ocenění přináší poněkud jiné pohledy na historii, než ji známe ze školních škamen (hovoří mj. o Janu Husovi či Karlovi IV.).

Izraelský fotograf David Rubinger hovoří o proměně (absence) bezpečnosti válečného reportéra: Zatímco dříve, ve druhé světové válce „existoval určitý respekt k válečným zpravodajům“, neboť se uznávalo, že nebojují, dnes je novinář „vítaný cíl“, protože se jeho smrt dá prodat jako senzace. Dovídáme se, jak se Rubinger k fotografování dostal, jak – na základě vynalézavosti – udělal některé slavné fotografie. Rozhovor byl pořízen v souvislosti s jeho pražskou výstavou. Text obsahuje kromě poznámek o vlastní rodině i úvahu o tom, proč se lidé vlastně vzájemně zabíjejí.

Dana Browna nejspíš není třeba představovat. Z fotky mě překvapil mladistvý vzhled spisovatele, autora Šifry mistra Leonarda. Hlavním obsahem rozhovoru je geneze rukopisu knihy.

Houslař Jan Baptista Špidlen, autor nástrojů, na něž hrají (hráli) Josef Suk, Jaroslav Svěcený, Ivan Ženatý či Pavel Šporcl, odpovídá na otázku, proč se housle za skoro 500 let prakticky nezměnily, jakou úlohu mají „efka“, výřezy v přední desce, vypráví o souvislostech vzniku modrých houslí pro Pavla Šporcla, o dřevu, z nichž se smyčcové nástroje vyrábějí, o dobrých houslích od neznámých houslařů atd.

„Při privatizaci selhali politici i média“, zní titulek rozhovoru s Jacquesem Rupnikem, který tentokrát doslovně přepisuji se vzpomínkou na vztek a bezmoc, které doprovázely mé vysvětlování a hádky s rodinou a přáteli před dvaceti lety, když nechtěli poslouchat to, co říkám, v oslnění a zaslepení Václavem Klausem a jeho vizemi dle učebnic. Rupnik, jenž studoval na prestižních zahraničních univerzitách, srovnává studium na Sorbonně a na Harvardu, pokouší se odpovědět na Ebenovu otázku, proč dnes z profesionálních politiků nikdo nestuduje politické vědy, když rozebírá různé přístupy politiků ke svému povolání. Hovoří o možnosti objevení „oslepujících doktrín“ a nutnosti „veřejné reflexe politiky, úsilí ji stále kultivovat a přemýšlet o ní“. Máme svobodu, je ale otázka, jak jsme s ní naložili (sbíhají se ke mně z nejrůznějších stran informace na toto téma, naposledy v dopise Milana Lasici, který mi někdo přeposlal do mejlu). Nejraději bych přepsal ten text prakticky celý, tak alespoň jednu Rupnikovu odpověď, který říká, že je „dobré si připomenout, co se tady posledních dvacet let dělo“, to na co měla upozorňovat investigativní žurnalistika, která se u nás za ni ovšem jen vydává: „Je oprávněné politikům vytýkat, že umožnili, aby privatizace proběhla bez náležitých pravidel, ve vakuu právních norem. Není sporu, že bylo třeba postupovat rychle, ale přijetí těch pravidela norem by způsobilo jen zanedbatelné zdržení. Problém nebyl v čase, ale v nevůli to udělat. To byla velká chyba politiků. Stejně oprávněné však je říct, že selhala média, která mohla na mnoho případů upozornit už v počátečním stadiu, kdy to ještě nebylo ztracené. Ale média se tomu nevěnovala vůbec nebo jen povrchně. Proto říkám, že investigativní žurnalistika má dluh. Jeho vyrovnání by nám mělo pomoct pochopit, jak to tady proběhlo a proč jsme tam, kde jsme“ (s. 71). Rupnik dále mimo jiné vysvětluje, v čem spočívá jeho práce politologa, jeho den začíná čtením novin, ovšem v různých jazycích.

Geraldine Chaplinová, dcera slavného Charlieho Chaplina, přijela do Prahy oslavit 20. narozeniny Febiofestu a poděkovala naší zemi i za otce, jemuž v roce 1968 vydalo Československo poštovní známku. Vypráví, jak chodila po nuceném opuštění Spojených států (vyhoštění) do klášterní školy, kde byl nejpřísnější řád, o svých rolích (Doktor Živago, role matky Terezy), jazykových schopnostech (v každém jazyku má nějaký „přízvuk“), zajímavé spolupráci s Luisem de Funèsem a jeho talentu, současné absenci práce v divadle, herecké dráze její dcery.

Jiří Městecký je americký vědec, proslulý průzkumem slizniční imunity, důležitého pro léčbu roztroušené sklerózy nebo revmatoidní artritidy a související i s výzkumem vakcíny proti AIDS. Vysvětluje, jak onen virus HIV vypadá a funguje, proč je tak nebezpečný, jak se dostal do Spojených států a jaké jsou vztahy mezi výzkumníky, v jejichž práci je důležitější prospěšnost lidstvu více než autorská práva k objevům. A nakonec vtipně odpovídá na to, jak si udržuje kvalitu svého českého jazyka.

Lenka Reinerová se k jazyku vyjadřuje z jiného úhlu pohledu, když říká, že „jazyk za nic nemůže“. Česká německy píšící spisovatelka a novinářka je příkladem toho, kdy se Ebenovi podařilo uskutečnit rozhovor relativně krátce před smrtí svého hosta (rozhovor 2006, Reinerová zemřela 2008; řada ze zpovídaných nežije, mj. Šabach, rozhovor 2013, zemřel 2017), v té době devadesátileté ženy. To je samozřejmě poněkud jiná perspektiva – hovoří třeba o pohřbu Karla Čapka, obsazení českého pohraničí po mnichovské dohodě a podobně. Reinerová vypráví o svém pohnutém osudu (emigrace přes Paříž, kde mohla díky Adolfu Hoffmeisterovi bydlet na Montparnassu, podobně jako pomohli Kisch a Weiskopf „za mořem“, internace v Maroku, útěky, cesta do Mexika atd., dalších komplikacích, vyplývajících z toho, že se provdala za Jugoslávce, španělského interbrigadistu), dvojjazyčnosti i vlastně dceři. Vypsal jsem si jednu větu, která mi definitivně potvrdila, respektive korigovala představu o vztahu mezi jednotlivými národnostními skupinami kulturní Prahy (shodou okolností čtu velkou monografii o Franzi Kafkovi, kde se nepřímo tyto věci rovněž potvrzují), kde přítomnost Čechů, Němců a Židů může budit iluzi kulturní propojenosti. Reinerová říká: „Pražská Židovka, která píše německy, symbol multikulturní tradice a jedinečnosti středoevropského prostoru! Jenže představa o letitém soužití těch kultur a vzájemném blahodárném ovlivňování je chiméra. Neříkám, že se to nikdy nestalo, ale stavět na tom jedinečnou identitu je pohádka do bedekru.“ (s. 101)

Herečka Laura Dernová, to je doktorka Ellie z Jurského parku, známe ji ale také „z kultovních filmů Davida Lynche Modrý samet a Zběsilost v srdci.“ Zajímavý je pohled na Jurský park, který označuje jako „experiment“, „avantgardu“ té doby (technologie propojení počítačového a reálného světa), zatímco dnes jej vnímáme jako mainstream, „kasovní film“. Dernová hovoří o povaze práce se Spielbergem, ale právě i s Lynchem, jenž je „hodný a citlivý člověk“, přestože „jeho filmy vás bolí, šokují nebo aspoň znepokojují“, o rodičích hercích a devatenácti zmrzlinách, které jako dítě snědla, protože se jeden záběr matky ve Scorseseho filmu donekonečna opakoval, i o tom, jakým typem herce je v souvislosti s dvojím možným přístupem (pečlivého předchozího zkoušení či naopak): „… Ale pak už nerada moc zkouším. Herci, kteří přistupují k herectví jako já, chtějí být co nejpřirozenější, nikoliv nejdokonalejší. Já věřím, že přesvědčivost je v přirozenosti, a ne v bezchybnosti. Herectví je také v tom, jak vytěžit maximum z okamžiku, z prchavé dispozice, z nálady chvíle.“ (s. 110) Čtenář si pak musí bezděky porovnat odpovědi Mela Gibsona, jenž říká, že se herectví dá „naučit“, ale pak je něco, co neumí pojmenovat, proč on sám je dobrý, „možná nejlepší“.

Když biolog Jan Zrzavý říká, že „zvířata jsou hloupí lidé“, nejdříve se ve mně něco vzepře, do té doby, než pochopím, že to není z jeho strany despekt vůči nim, nýbrž specifický druh humoru a talent pojmenovat velmi stručně něco, co by akademik rozváděl na několik stran, v tomto případě „přenos“ toho, co víme o chování člověka, zpět ke zvířatům. Etologie je pozoruhodná disciplína, Zrzavý ale také ukazuje, že naše představa fylogenetického „vánočního stromečku“, na jehož vrcholu je člověk jako vrchol tvorstva, je chybná, že se totiž příroda vydává řadou směrů, v nichž je „nejlepší“ v nějakém ohledu mnohdy i jiný druh. Ukazuje, že např. vedle sebe žili Homo sapiens, neandrtálci či hobiti (v Indonésii) či další, k nimž patřila žena Ardi). Není to tedy tak, že jeden vývojový stupeň nahradí druhý, jako „inženýr, který nahradí vodní páru elektřinou a pak elektřinu jadernou energií.“  Kvalitu lidského mozku hodnotí jako výsledek sociálních vztahů, tedy nutností se „domlouvat, spolupracovat“, „zvažovat víc okolností“.  Hovoříme-li o vraždění mezi zvířaty, vkládáme do tématu nepřípadně etiku. Divíme se, že zvířata zabíjejí i jen pro zábavu, stejně tak mezi zvířaty existuje něco, co mezi lidmi nazýváme korupcí.

Kajakář a vodní slalomář Vavřinec Hradilek hovoří o respektu k vodě a jejím čtení, tzn. z toho, co se děje na hladině, usuzujeme na to, co se děje pod hladinou. Jedna a tatáž trať není nikdy stejná, jednou je tam vody více, jindy méně, jsou jinak postaveny branky, dnes se dokonce vsazují prvky, které dynamicky proměňují v každém okamžiku prostředí, v němž se závodí. Sympatický mladý sportovec hovoří o různých aktivitách, které běžný člověk vnímá jako nebezpečné riziko, jako je sjíždění vodopádů.

Miroslav Lidinský je válečný veterán, jehož trefila protitanková rakety. Jen díky štěstí a bleskové pohotovosti všech kolem přežil. Porovnává boj v poušti a v džungli, hovoří o Afgánistánu. Vždy rád sportoval, nyní s protézou hraje golf.

O Petru Robejškovi se mi obtížně píše, protože vůči němu mám předsudečnou averzi. Jeden dobrý přítel mě před minulými volbami ujišťoval, že je to snad jediná rozumná cesta, kterou navrhuje. Jakkoli bych fandil tomu, kdo byl v zahraničí a snaží se své zkušenosti předat (v devadesátých letech jsme všechny, kdo upozorňovali na problémy, ignorovali a odmítali), to, co jsem od něj slyšel na záběrech na YouTube, mě vůbec neoslovovalo a cítil jsem z toho člověka (možná mylně) jakousi podivnou nadřazenost, a i když skutečnost, že poté jeho ve volbách jeho strana Realisté totálně propadli, pro mé hodnocení není rozhodující, nevěřil jsem, že by jeho cesta cokoli změnila. Ani v tomto případě, jakkoli jsem se snažil číst pečlivě (jak to v takových případech nesouhlasu dělám ve snaze najít něco pozitivního) a jakkoli Robejškovi nemohu upřít některé sympatické vlastnosti (např. zdrženlivost v soudech) i výstižné pojmenování některých skutečností, jsem nenašel nějakou společnou názorovou platformu, která by mě nutila dál o těch věcech uvažovat.

Mel Gibson. Vlastně jsem celou řadu jeho kultovních filmů neviděl. To, co jsem ale viděl, mě zaujalo, respektive nutilo nějak pokračovat (v úvahách, dokonce u jedné z cest, totiž do Skotska) „za film“, ať už to bylo Statečné srdce či Umučení Krista. Rozhovor Na plovárně, pořízený při jeho návštěvě na Karlovarském filmovém festivalu, se ovšem odehrával v době poté, co herce postihla celá řada afér (skandály s nekorektními výroky, jízda v opilosti, konflikty s policií atd.), čehož výsledkem zde byla věta „Přišel jsem o všechno, co jsem měl rád.“ Marek Eben, jako vždy pečlivě připravený (někteří hosté to v rozhovorech přímo zmiňují), zavádí na začátku řeč ke Gibsonově dětství (pocházel z jedenácti dětí, sám pak s různými ženami měl devět dětí). Pak herec a režisér hovoří o Williamu Wallaceovi, jehož krutou smrt se v detailech Gibson ani neodvážil do filmu dát. Zajímavá je také pasáž o filmu Apokalypto, kde hrají (podobně jako u Formana) neherci. Hovoří se také o tom, že zde jsou scény v jazyce Mayů, podobně jako v Umučení Krista se mluví aramejsky a latinsky.

U Jakuba Vágnera mě už v souvislosti s jeho účastí v StarDance překvapila jeho emotivnost a „mluvící“ oči, člověk by u takového dobrodruha, jakým proslulý rybář je, čekal spíše poker face drsňáka. Hovoří o studiu kontrabasu a rozhodnutí vydat se cestou lovu ryb, o obrovských sladkovodních rybách, o vnímání těchto okamžiků, kdy mu ryba dovolí, aby si s ní udělal fotku, v čemž čteme respekt ke zvířeti i vodě (ostatně Kongo je v místech, kam jezdí, řeka pět set metrů hluboká!). Ryba se dá chytit úplně na všechno, slyšel o rybáři, který chytil rybu na nedopalek cigarety, současné boilies mu připadají obludné. Vágner hovoří také o všech nemocech, které prodělal, problematičtí mohou být červi, kteří „prolezou až k srdci“, zatímco na noze se člověk poškrábe „a on vypadne“.  Prodělal i elefantiázu, říční slepotu atd. Bere to s příznačným relativizujícím humorem, když říká, že u nás obyčejná chřipka je naopak v některých částech světa ohrožující život. Ještě o tom všem znovu přemýšlím a napadá mě slovo, které vyplývá z poznání, k němuž Jakub Vágner ve svém životě dospěl. Pokora.

Petr Janda. Už je těžké se dozvědět něco nového, Olympik člověk sledoval od doby, kdy začal poslouchat „bigbít“, nejrůznějších příležitostí byla celá řada. Marek Eben se českého rockera po úvodu, v němž vyzdvihl „malý zázrak“, že se Janda dožil sedmdesáti let v plném zdraví, o klukovských partách, vztahu s dcerou Martou a otcem, první elektrické kytaře, Jeňýkovi Pacákovi a písničce Bon soir madame Paris, soužití po devíti tisících koncertech a společných 25 letech, o frankofonní a anglofonní hudbě, okamžiku, kdy Olympic dělal předskokany před Rolling Stones, a významném šéfredaktorovi, který si naříkal, jak to bylo k nepřečkání, než Olympic dohraje.

Robert Kvaček. Jak řečeno, jeho osobnost mi ozřejmila podstatu toho, co znamená být historikem. Rozhovor překvapivě začíná tím, jak je důležité, aby přednáška byla od první minuty poutavá, tzn. zdánlivým přímým protikladem „vědeckosti“, světa, který jsem v případě historie vždy držel v úctě s vědomím všech komplikovaností, které historie přináší, a neuvěřitelné šíře znalostí, kterou vyžaduje (nejpilnější studenti na fakultě vždycky byli „historici“). Eben se vyptává, na kterou část historie se Robert Kvaček soustřeďuje, jaké výhody a nevýhody má bádání v oblasti starších a novějších dějin, hovoří se o dobrých řečnících (Beneš ani Masaryk jimi nebyli, na rozdíl od Františka Soukupa či Hitlera, strukturu jehož projevů Kvaček ozřejmuje), důležitý je i vzhled (Masarykovy bílé šaty a jízda na koni). Probírá se i smrt Jana Masaryka či prezident Hácha, o němž Kvaček napsal knihu. Závěr rozhovoru sleduje pojmy „dlouhé“ (devatenácté) a „krátké“ (dvacáté) století.

Aimee Mullinsová, krásná žena se závažným zdravotním handicapem, se stala úspěšnou modelkou, vyzkoušela si herectví, mě zaujala možnost „experimentovat s protetikou“, tzn. třeba možností nasadit si delší nohy (pro společenské příležitosti) či kratší pro běžný život. To je reakce na názor, že celé odvětví protetiky ustrnulo v podstatě na počátku třicátých let. Dnešní možnosti třeba 3D tiskáren a další technologické novinky, designérská práce atd..

Marek Špinka je další osobností z oblasti přírodních věd, rovněž se zabývá etologií. Zajímavá otázka: proč někteří psi rádi spí v posteli a jiné ne. To je příklad, na němž ukazuje způsob, jak zpracovávat vědecké téma. Dozvídáme se pak i to, jak souvisí způsob obživy s tím, do jaké míry dokážeme u zvířat sledovat jejich nálady (u psů a koček ano, u krávy nikoli). Zajímavá je pak organizace včelích společenstev, jak se dokáží orientovat v širším prostoru, hovoří se o různém druhu inteligence. Nakonec Marek Špinka odpovídá, zda a proč jí biomaso.

Nick Bollettieri je zakladatel největší sportovní školy na světě, která vychovala Andre Agassiho, Borise Beckera, sestry Williamsovy či moniku Selešovou. Třiaosmdesátiletý trenér vysvětluje nutnost různého přístupu ke svým svěřencům a dokládá to na jednotlivých případech, hovoří ale i o takových faktech, že před třiceti lety se výška předních hráčů pohybovala kolem 180 centimetrů, dnes je to přes 190 centimetrů. Vzpomíná na setkání s Agassim, jeho zvláštnost, mluví o zvycích některých sportovců a jejich důvodu, práci s dětmi či (ne)důležitosti, aby trenér rovněž uměl dobře hrát tenis.

Z posledního rozhovoru v knize, spisovatelem Petrem Šabachem, jsem si vypsal jeden veselý fakt, kdy v souvislosti s nově připravovanou knihou na otázku, co se může člověku přihodit, autor předloh k filmům Šakalí léta a Pelíšky, říká: „Nic moc. Odtud název knihy: Máslem dolů. Musel jsem o něj bojovat, nakladatel to chtěl nazvat Píčou ke zdi. Významově to taky sedí, ale mohlo by to probouzet marný očekávání.

Na závěr ještě (zvláště má-li to být o „mých“ kontextech) nemohu nezmínit dvě soumeznosti, jaké občas – s humorným odstupem k náhodám, které se dějí, a které tvoří živou tkáň existence – nastávají v následnosti čtení knih. Tentokrát to jsou komentáře Lenky Reinerové, která hovoří o německé pražské literatuře, zatímco aktuálně právě rozečtenou knihou je první díl monumentální trilogie Kafka, jejímž tématem německá židovská literka rovněž je. Druhou „intertextovou“ návazností je kniha Laurenta Bineta Sedmá funkce jazyka, jejíž anotace na zadní straně zní „Konspirační thriller mezi Danem Brownem a Romanem Jakobsonem.“ S Brownem Marek Eben rovněž rozmlouvá, svůj komentář k Binetově knize jsem před chvílí prošel, aby v něm bylo co nejméně překlepů.