Malá komorní procházka po romantismu

„Jičínská nokturna“ – Setkávání a odcházení

Malá komorní procházka po romantismu

Porotní sál jičínského zámku, sobota 1. listopadu 2025, 14:00

Účinkují
Členové a hosté ENSEMBLE MARTINŮ
WENZEL GRUND (CH) – KLARINET, profesor Musikschule Basel
JITKA HOSPROVÁ – VIOLA, první česká violová virtuoska
MIROSLAV MATĚJKA – FLÉTNA, sólista a umělecký vedoucí Ensemble Martinů
BLEDAR ZAJMI – VIOLONCELLO, koncertní mistr Orchestru Národního divadla v Praze
VERONIKA BÖHMOVÁ  – KLAVÍR, sólistka a pedagožka Pražské konzervatořw

Program
Friedrich Kuhlau (178 –1832): Grand Trio op. 119 (1832)
Robert Schumann (1810–1856): Märchenerzählungen op. 132 (1853)
Zdeněk Fibich (1850–1900): Quintett in D op. 42 (1892)

Skvělý koncert na nejvyšší umělecké úrovni, který se konal poprvé v rekonstruovaném Porotním sále jičínského zámku (předchozí večery se konaly v jičínských chrámech) v době svátku Samhain, což je nejvýznamnější datum keltského kalendáře (obdobný našim dušičkám), jak Mirek poznamenal na úvod, podobně jako skutečnost, že toto vystoupení je zároveň vzpomínkou na několik osobností, které se zasloužily v několikerém smyslu o kulturu, jmenovitě na prof. Václava Riedlbaucha, MVDr. Jiřího Lišku, JUDr. Ing. Luboše Kopeckého, Václava Kasíka a MgA. Miloslava Kučeru.

Můj příspěvek/esej na úvod koncertu.

Vážení a milí posluchači, dámy a pánové,

Ti z vás, kteří byli na minulých koncertech pořádaných M Matějkou a ČDH, vědí, že mé krátké vstupy nejsou muzikologické úvahy k programu a účinkujícím umělcům, nýbrž jakési „příčné“ příspěvky k celému Mirkovu projektu či k tématu večera. Tak tomu je i tentokrát. Dnešní výjimečný zážitek přinese hudba romantismu. Mohl bych hovořit o jeho kulturní historii, o mystickém motivu „modré květiny“ německého básníka Novalise (Friedricha Hardenberga), klavírní virtuosce Kláře Schumannové, kterou ještě dnes uctívají v domku nedaleko Modrého zázraku, mostu na okraji Drážďan, či obrazech Caspara Davida Friedricha s jeho úžasnými vizemi krajiny (i českých) Krkonoš.

Mně ale půjde o něco jiného. K estetické, ale vlastně i filozofické podstatě těchto fenoménů patří „krajina“ a především „duše“ (říkáme třeba „oduševnělé“ podání hudebního díla), již je svět „přírody"´(vnímán/nahlížen, což je vyjádřeno ve výtvarném či hudebním díle uvolněnou formou (jak je zřejmé při srovnání s klasicistickými díly). Když však nicméně romantismu zarámujeme nikoli do tehdejší, ale dnešní perspektivy, vystoupí ještě daleko ostřeji rozdíl obou světů. Žijeme v době moderních technologií, které pronikají do našeho každodenního života a formují jej převratným způsobem. Tyto technologie ale nemají svou „přírodu“ v onom smyslu živoucí bytosti (i když byly pokusy jejich strukturu takto interpretovat, je to ovšem nutně metafora). Umělá inteligence, poslední podoba těchto technologií nemá „duši“, je to matematický, jazykový model, který je odvozeným výsledkem strojového učení. Nezná prožitek přítomnosti, magii noci, nemá paměť ani horizont lidského života.

Polarita mezi živým a neživým se ostatně objevila i v době romantismu. Právě zde se zrodilo monstrum Frankensteina, bytosti „sešité“ (podobně jako AI) z fragmentů organismu. Téma, které není spojenou jen s romantismem, prochází celými dějinami v jiných podobách – od staršího Golema, neživé hliněné sochy oživované šémem, před pozdější roboty v divadelní hře Karla Čapka R. U. R.  až po monstra ve filmech posledních desetiletí, jako je Vetřelec či Terminátor (mohou být námitky, že ti jsou odlišného charakteru). Každá z těchto figur, v prvním plánu záležitostí zábavy, v tom hlubším obsahujícím základní existenciální významy, má dlouhou historii, na tu tady samozřejmě nemůže být čas jej probírat.

Podstatná je nicméně skutečnost, že z dnešní perspektivy můžeme vnímat někdejší krásu romantické hudby nebo básně či obrazu, jinak – přestože z odstupu let, ve zpřítomněné autenticitě, živého zážitku. A k němu obracím závěr svého vstupu. Děkuji, že jste mě vyslechli.