Magazín Interview

Tomu pohledu nelze uniknout. Byla by to možná pěkná studie, Robert de Niro s oním výrazem, kdy nevíte, zda to je či není pláč či jakási jiná manýra křeče na obálce jiného čísla toho časopisu, či Harrison Ford, který mě vytáčí, stačí když ho zahlídnu oním vytřeštěným přehráváním (výjimkou snad byl film 48 hodin v Paříži, kde taky hysterčil, ale v tomto případě oprávněně a přitom to bylo nesmírně civilní) či právě Michael Douglas, jehož tvář mám před sebou a je to jako na těch portrétech, které vám ukazují na zámcích s tím, že se na vás onen dotyčný šlechtic dívá, ať stojíte v místnosti kde stojíte. Pohled jakoby podezřívavý či dokonce vyčítavý, možná výsměšný, zároveň možná umanutý, jeden koutek úst trochu dolů, druhý do parodie vstřícného či možná vyčkávajícího úsměvu, který jako by byl v negaci předchozího řečeného. A taky dokáže v některých filmech zahrát na nervy. Ale je v těch pohledech skrytá ona výjimečná kariéra, cesta k ní, skutečné herectví coby přesvědčivost okamžiku ještě beze slov, či je to naopak? A proč je to pro mě vlastně tak nutkavé o tom psát? Možná bych ten časopis neměl na stole válet dva měsíce a posunout ho k jinému využití, ale vlastně nebylo zbytí, muselo se vyřídit to a ono a je tu půlka února, několik větrných smrští a tenhle malý úkol, alespoň zběžně pročíst některé z článků hromádky časopisů, v nichž převažuje – vedle jiných – Interview, „sto stran rozhovorů pro lidi, kteří nezapomněli číst“ (v tomhle čísle, 12/ 2019, hercovy vlasy překrývají částečně ten podtitul, ale my už ho známe).

Je načase změnit jazyk, říká, rovněž ještě na obálce (čísla 12/2019) kněz Zbigniew Czendlik, a to je mi sympatické, totiž je to symptomatické pro náladu, kterou mám, při níž mám pocit, že je tu kolem spousta věcí nepojmenovaných, ačkoli vlastně není obtížné to učinit, a jako by to snad byl záměr jakéhosi babylonského zmatení při tom, co se tady všude kolem děje s pocitem, že je to opravdu postaveno na hlavu. Na tomto místě to nechci konkretizovat, v minulých měsících mi párkrát přetekla trpělivost a napsal jsem pár poznámek, ale vzpírám se tomu všemu věnovat „fultajmově“ (jak říká Škvorecký). Ovšem Czendlik, který má u veřejnosti myslím silný hlas, a ohlas toho, co říká, svou nedogmatičností, má samozřejmě na mysli trochu něco jiného. A jako by to byla věštba, je tu článek o Ivanu Královi, o němž vlastně jen o několik týdnů hlásily média (a spousta kamarádů v mejlech), že jeden z českých nonartificiálních muzikantů s největším světovým úspěchem vůbec skončil (2. 2. 2020, už to datum!) svou pozemskou pouť.

Lukáš Seidl hovoří v redakčním úvodníku o albu Madonny s názvem Rebel Heart a o tom, jak provokace, kontroverze či dokonce (sexuální) skandály mají význam, jestliže „rebel“ „klade otázky, zpochybňuje konvence, myslí jinak, jde společnosti proti srsti, posouvá ji dál.“ Nevím, zda u Madonny není jádrem toho, co dělá, spíš cílený byznys, jakkoli je prý její show dokonalá (v Praze jsem na ní nebyl, ti, kdo byli, byli prý spokojeni), určitě to ale platí jak pro Czendlika či horolezce Ivo Grabmüllera, jenž získal Korunu planety (zdolal nejvyšší vrcholy všech kontinentů). V čísle je pošťouchnutí k četbě – Anna Bolavá získala za prvotinu Do tmy magnesii Literu, nyní napsala knížku Ke dnu, a celá řada dalších impulsů, mimo jiné třeba rozhovor se smíchovským rodákem Ivanem Králem či článek o Vojtěchu Kubaštovi, zajímavý je také rozhovor s českou herečkou Klárou Melíškovou, jedné z tváří Dejvického divadla.

U Czendlika je zajímavá třeba jeho fascinace tímto světem, nebo skutečnost, že přiznává, že na řadu otázek nezná odpověď. Vyberu jednu z odpovědí, která je reakcí na poznámku, že si člověk planetu přislovojil a chce mít co nejvíc požitků a zábavy: „Když se ptali miliardáře Rockefellera, kolik člověk potřebuje mít peněz, aby byl šťastný, odpověděl: »Zítra o něco víc než dnes.« Je to taková černá díra – pořád jsme málo bohatí, pořád jsme nešťastní. Na druhou stranu nás to někam popohání. Vezměte si dějiny lidstva obecně – vždy to byly dějiny násilné, přesto jediná odpověď na otázku, proč tu jsme, je: Abychom byli, abychom tu něco zanechali, vybudovali a předali dál. Jinými slovy, můžu prostě jen žít – vegetit. Anebo si můžu užívat, což je většinou žití na úkor ostatních, a pak můžu život prožívat, žít pro někoho, pro něco nebo jen pro obyčejnou krásu života. Já si myslím, že jsme tu proto, abychom život prožívali.“ Na jednu stranu je to vlastně hodně nepřesná a nekonsistentní odpověď, na stranu druhou mám pocit úžasné otevřenosti, nedogmatičnosti, autenticity. To souhlasí s tím, co Czendlik říká o dnešní teologii, která visí historicky na filozofii, pro mnichy, kteří se čtyřiadvacet hodin modlí nebo se hrabou na klášterní zahrádce, je adekvátní, ale běžným lidem nedává žádný smysl. „Hrajeme si tady na velké teology, ale obyčejnému člověku nemáme co nabídnout. Jaká spiritualita existuje pro člověka, který chodí do továrny na dvanáctihodinové směny?“ Dokáže odpovídat i na dnes problematické na tělo a zároveň má srovnané věci víry do obrazu, v němž, dá-li se to tak říci, není nic „nadpřirozeného“. A zajímavé je také, že přiznává, že už je tím vším, co dělá (zvelebení lanškrounského kostela, projekty pomoci ostatním), je už trochu unaven.

Když čteme text Pralo se o mě peklo s nebem ing. Iva Grabmüllera, vstupujeme do jednoho zcela konkrétního napínavého – a dramatického – příběhu o výstupu sportovce, který ale není původem horolezec, na nejvyšší horu planety. Skoro se chce říci, že to je, jako bychom tam byli s ním, i když je to nesmysl – nejspíš bychom už v poloviční výšce neušli ani dvacet metrů. Ale máme ten pocit, tu účast, stejně jako vnímáme skutečnost, že pro horolezce to bylo splnění snu po dvaceti letech – ačkoli nahoře byl „asi pět minut“. A leccos konkrétního (i když to je samozřejmě zástupné, je to jen nepatrný zlomeček toho fascinujícího světa) se dozvíme i o horách (snad by nás to mělo zajímat, je tu zmínka i o Rakoncajovi, spojeného tady s Českým rájem).

Umíte nejlepší cukroví! je titul rozhovoru se Sofií Smith, šéfkuchařkou irsko-malajského původu, dokonce s vykřičníkem. Prý energická dáma (ale je to nejspíš i vidět na výrazu tváře) je původně manažerka v londýnské IT firmě, coby kuchařka je samoukem (člověk si klade samozřejmě otázku, co ji tedy kvalifikuje na šéfa, ale následující text, ukazující její analytičnost a široký rozhled rozežene pochybnosti), v Praze založila Angel café a nyní vede Café Buddha. Celý ten její životaběh je zajímavý, klíčová (a konzistentní) myšlenka je u této ženy srovnávání domácího a cizího, podchycené nikoli tím naším obvyklým mechanickým způsobem, totiž že brambory a rajčata jsou třeba dávný import s Ameriky. Uvažuje například o důvodech, proč je italská kuchyně celosvětově nejuniverzálnější, zatímco „pak jsou jídla a ingredience, jež jsou pevně vázány na konkrétní kultury a je mnohem komplikovanější je přenášet“ (jako extrémní příklad dávají balut, „ve skořápce vařené nevylíhnuté kachní embryo“). Asie je přitom s univerzálními pokrmy dobře, Sofie Smith sledovala „masivní přechod z čínských restaurací na vietnamské“, kdy nešlo o reprezentaci vlastní kuchyně, ale uspokojit místní (dává příklad polévek pho a nudlí s hovězím bun bo, já si vzpomínám na svůj oblíbený příklad důvodů převzetí Ramy na český trh z široké palety německých margarínů). Jádro její chytré myšlenky o přenosu jídel jiné kultury spočívá v tom, že my na jedné straně integrujeme tato jídla do naší kuchyně, jiná ale jíme nikoli jako „naše“, ale jako exotická jídla – a přitom je to mnohdy naše iluze té exotičnosti, například když se nutíme jíst sushi hůlkami, zatímco v Asii je zcela přípustné jíst je i rukama, dokonce člověk to jídlo vnímá i hapticky, bez zprostředkování. „Opět se na tom ukazuje, že některá pravidla přejímáme, a doonce nadužíváme, protože se nám líbí jako něco exotického.“ A dále: Jednu tradici uctivě přebereme, druhou ignorujeme, jak se nám to hodí,“ (to je to jídlo rukama).

Taky je pěkně formulován rozdíl mezi profesionálním a amatérským vařením: „Amatér má luxus, jaký si v každodenním provozu nemůžeme dovolit, a neměl by se bát ho využít.“ V dobré restauraci pak přenáší zákazník důvěru na šéfkuchaře, proto také jeho podřízení musí přesně dodržovat recepty, protože zákazník očekává, že jídlo bude vždy stejné chuti, na rozdíl od levných bufetů, kde je dnes móda nabízet strávníkovi, aby si jídlo upravil podle svého.

U Ivana Krále jsem si říkal, jako by ten časopis byl majákem příštích úmrtí (těch osobností tu v různých číslech bylo v poslední době více, jen v tomto zemřel ještě otec Michaela Douglase Kirk – ve sto třech letech, zde na fotografii s oběma syny; a nechci být sarkastický, ale Grabmüller měl namále a Czendlik rovněž hovoří o lidské konečnosti). Ještě stihl vydat knihu – Neuvěřitelný Ivan Král. Vždycky mi tihle lidi „zvenku“ potvrzují určité vidění, které tady bez odstupu nemáme. Třeba poznámka o tom, že někteří muzikanti v Čechách „byli dost zatrpklí“, chválil v tomto směru Ledeckého, který „navíc uměl anglicky“. Nebo ta poznámka o tom, že tušil, že komunismus u nás padne, když už padl v Polsku, „i když mi hodně kamarádů potom říkalo, že komunismus prostě jen vystřídá nějaký kapitalismus“ (a nechtěli jsme, dodávám, slyšet Karla Kryla a všechny další, kteří varovali). Ale stejně tak překvapivé pro mě bylo, že Krále nelákal festival ve Woodstock či že se neúčastnil legendárních večírků s těmi hudebníky, s nimiž hrál, že z naší hudby hovoří s nejvyšším respektem o Jiřím Suchým a z fotografů miloval Františka Drtikola. Vše jakoby v protikladu s představou o rockerovi.

U Michaela Douglase byl překvapením jeho názor na herectví „jako umění lži“, tedy protikladu onoho vzoru Stanislavského, kterého se držel i americký herec, než dospěl k přesvědčení, že je všechno jinak. Podobně jako u Czendlika je tu také téma lidské hamižnosti, které je u Douglase spojeno s rolí Gordona Gekka. Herec říká, že my jej vnímáme jako negativní postavu, pro lidi z Wall Street je to mnohdy životní filozofie. „Když k chamtivosti dostanou příležitost, je to nakonec logické.“ A s pohledem úkosem k poměrům u nás dále čteme: „Hromadění bohatství v posledních třiceti letech dramaticky narostlo. Stejně tak propojení velkých financí a politiky.“ A důsledek v samotné politice? „To, co dnes vidíme, je výsledek mnoha, mnoha let, kdy se pumpují peníze do volebních kampaní a vítězem nse nemusí vždycky stát ten nejlepší, ale vyhraje ten, kdo má nejlepší finanční konexe. Výsledky uspokojují sponzory, nikoli voliče.“ Zopakoval jsem si to, co jsem si přečetl u Miloše Formana o Přeletu nad kukaččím hnízdem, který Douglas produkoval, o ztrátě propasti mezi filmem a televizí a Douglasovou chutí zahrát si také komedii.

Přímo zhltnul jsem rozhovor mladého scénografa výstav a sběratele umění Jana Václava Marouška o Vojtěchu Kubaštovi. Vzpomínám si na ten zázrak rozkládací knížky, jaké jsem míval v dětství, totiž ty o Lemuelu Gulliverovi, byly to první dva díly celého souboru, který jsem četl o pár let potom už v „dospělácké“ edici, totiž Gulliver v Liliputu a Gulliver mezi obry. A myslím, že ilustrace k řadě dalších knih jsem viděl, jen si nejspíš nevzpomenu na ony tituly. V rozhovoru o Kubaštovi je pěkný portrét umělce, který vystudoval architekturu a byl spíš technického typu a to, co dělal, za „umění“ v tom nejvyšším smyslu nepovažoval. U těchto pop-up books nebyli žádní „inženýři papíru“, Kubašta celý ten rozkládací mechanismus, stále složitější a složitější, navrhoval sám, musel znát technologické vlastnosti papíru (sám si toho jsem vědom z někdejšího kontaktu s Janem Činčerou, současným nejspíš nejlepším designérem papíru v určitých oblastech), kromě toho byl kreslíř, a lze jej dávat do souvislostí v trojici s Josefem Ladou a Jiřím Trnkou. Maroušek vysvětluje, že Kubaštův kreslířský styl byl tradiční, nebyl modernista, proto také nebyl jako umělec zařazován, celý život pracoval rovněž jako korporátní grafik, např. pro Československou spořitelnu (takže jsme před Listopadem zřejmě všichni měli jeho jednu práci, totiž spořitelní knížku), pracoval pro Artiu či Slovtour, později pro Walta Disneyho. Je autorem prvních ilustrací Medvídka Pú, 101 dalmatinů, mnozí mají doma jeho prostorové papírové Betlémy, jeho práce se nacházejí více po celém světě než u nás. Zajímavá je poznámka o možnosti vůbec tyto práce zde realizovat. „Státní hospodářství mu bylo užitečné v tom smyslu, že v kapitalistickém prostředí by se takto nákladné a kvalitní výrobky produkovat asi nedaly.“ Také se to po Listopadu, kdy působily Kubaštovy kresby kromě toho „zastarale“, opravdu podmínky pro vydávání těchto unikátů změnily.

Posledním pro mě zajímavým rozhovorem v tomto čísle byl ten s Sylvou Fischerovou o její publikaci (společně s Jiřím Starým, UK, Filozofická fakulta 2017) Starodávné bejlí. Badatelka, která v textu Stroje na řízení počasí a ďábel v latríně říká, že detektivky od Chandlera jsou odle nepší než Hemingwayův Stařec a moře, nás zve do historie brakové (či triviální) literatury. Autorka uvádí spíše dnešní badatele a nezmiňuje ani Josefa Hrabáka, jenž se „neuměleckou“ beletrií ve svých posledních pracích zabýval, ani o pracích ruského badatele F. M. Bachtina, když hovoří o panorámatu brakové literatury, v němž zmiňuje například papyrus Turín či text O svatém Pavlovi, prvním poustevníku, ale také našeho Mastičkáře a další díla, v nichž se vyskytují obscénní, skatologické či erotické pasáže. Uvádí novější badatele jako britského historika Petera Burkeho v díle Lidová kultura v raně novověké Evropě (na Kosmasu je kniha inzerována hned vedle té Bachtinovy). Slovo bejlí v titulu knihy vzala z Krvavého románu, kde jím Paseka označuje onu oblast literatury, kterou samotný Krvavý román coby její tresť představuje. V textu je inspirace řady knížek z oblasti nonartificiální literatury, jako například Atlanta Nights, kde například jednu vylosovanou kapitolu z projektu vytvořil komputer. Čte také britskou autorku Ann Cleeves, chvílí Simenona, zatímco nečte severské detektivky, protože story natahují z komerčních důvodů do několika dílů, knihy Agathy Christie jí zase připadají nesnesitelně toporné. Zajímavé.

II

Jedním z těch uhrančivých herců, které jsem ve filmu za život viděl, je Joaquin Phoenix. Málem jsem ho nyní v Interview (11/2019) nepoznal, má fousy. A nevím, co to vlastně bylo za film, bylo to šílené, přemýšlel jsem tenkrát, zda ta jizva na rtu je dílem maskérů či patří k jeho tváři. A nyní rozhovor s názvem Smích, před kterým chcete utéct, fotky na prvních stránkách černobílé... A už to jméno, po kterém jsem začal pátrat tenkrát, když jsem jej viděl ve filmu (ještě nebyl internet). „Kritici jeho ztvárnění hlavní role ve snímku Joker hodnotí jako výkon na hranici herecké geniality. Tam je samozřejmě hvězdná konkurence – Heath Ledger v Temném rytíři, Nicholson, tradice komiksu. A hned v prvních odpovědích je hercův překvapivý přístup, když nechce Arthura Flecka zaškatulkovat prostě jako „usouženého a vyšinutého“, čímž by to mohlo být vyřízeno, nýbrž chce „být otevřený všem možnostem, jaké daná postava skýtá“, tj. vlastně jej přijímat jako někoho skutečného, ne pouze výplod umělecké fantazie. A proto se také nechtěl nechat ovlivnit předchozími interpretacemi, ale ani samotnou komiksovou předlohou. Klíčovým momentem v herecké práci byl Jokerův smích, který není nakažlivý (!), „je v něm spousta bolesti a utrpení. Na takovém smíchu se nechcete podílet, spíš od něj zděšeně prcháte“. A v nejednoznačnostech interpretace se pohybuje vlastně i celý další text, sepětí herce s rolí, rozpaky při jejím přijetím atd.

A je tu ještě jeden článek k tématu z pera Martina Svobody s názvem Korunní princ zločinu. Nevěděl jsem o genealogii onoho šklebu zpět přes Gwynplainea v hororovém filmu Muž, který se směje až k Viktoru Hugovi (1869). Svoboda pak sleduje pohyb tématu na vlnách od filmů nejlepších k nejhorším, zmiňuje padesátá a šedesátá televizní léta (Cesar Romero), Tima Burtona s Nicholsonem, Joela Schumachera, pak pád, a znovu Christopher Nolan a Temný rytíř s Ledgerem, další pád s Jaredem Letem a dnešek s Phoenixem.

V čísle 11/2019 je titulním rozhovorem ten s Lucií Bílou (o své upřímnosti a oddanosti ujišťuje diváky i v časopisu Exkluzív 25/2019), další jsou s Irenou Pavláskovou či šéfdirigentem Alexanderem Liebreichem. Ten mě samozřejmě zajímal nejvíce. „Světový dirigent s českými kořeny“ (Brno, Ústí nad Labem) ujišťuje, že nepřichází nikam jako „Němec“, nýbrž jako hudebník, orchestry jsou dnes hodně mezinárodní (jak ostatně vidíme i na televizních obrazovkách), on sám byl shodou okolností dirigentem několika rozhlasových orchestrů, v Polsku a v Mnichově, nyní je šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Zdůrazňuje dvě důležité věci. První je způsob práce, kterou vyznává, ten akcentuje spolu-hraní (tzn. vzájemného poslouchání se), které ale není dáno příkazem „Čtyři, tři, dva, jedna a teď mě všichni následujte. O tom ale hudba není,“ druhá je kulturní prostor, který představuje „centrum“ celé historie klasické hudby a k níž patří Mnichov, Vídeň, Drážďany a Prahu, zatímco „na hudebním poli znamenal Berlín nulu“ (a teď to rozebírá, působil tu Schönberg, měl tu premiéru Don Giovanni, nedaleko je Mahler či Bruckner. V Praze začal houslovým koncertem od Šostakoviče s Sergejem Chačatrjanem coby interpretem. Aby mohl orchestr fungovat, je třeba „důvtip a finance“

Irena Pavlásková, proslulá filmy Čas sluhů či Čas dluhů, a ovšem také Bestiář či Fotograf o životě Jana Saudka, který běžel nedávno v televizi, natočila nyní film Pražské orgie podle knihy Philipa Rotha, nositele Pulitzerovya Man Bookerovy ceny, jenž loni zemřel (další smrt na stránkách Interview). Režisérka hovoří o nutnosti se vracet k oněm časům totality, odmítá, že její filmy jsou feministické (feministky Rothovi zavařily), byť její hrdinky jsou také potvory, komentuje rozpad Barrandova rychlou (říká „zbrklou“) privatizací („To studio mělo za totáče obrovskou kvalitu, řemeslnou základu, byli tam lidé, kteří film uměli dělat. Najednou se to všechno ze dne na den rozprášilo a to nebylo dobře.“), další doklad v tomto komentáři o tom, jak nejsou věci černobílé, jakkoli na druhou stranu Pavlásková zdůrazňuje, že nechápe nadšení některých lidí z Putina). A taky je tu pěkný portrét Karla Rodena, který hrál v celé řadě jejích filmů.

Lékař Jiří Presl, jenž založil s Ivanem Doudou v roce 1983 Středisko drogově závislých, prosazoval jiný přístup než pověstně a asketicky nekompromisní Jaroslav Skála. Odborná obec tenkrát „velice nesouhlasila“, když rozdávali narkomanům injekční stříkačky, dnes je to oficiální filozofie funkčního, jedině účinného postupu. Pan doktor probírá jednotlivé typy látek, člení je na „tři základní skupiny, které jsou úplně odlišné: opiáty, stimulační drogy a halucinogeny“ a popisuje jejich působení, přičemž některé z nich sám na sobě vyzkoušel. Opiáty, tj. heroin, morfin nebo kodein, fungují tak, že se člověk zprvu pozvrací, a teprve, když tato reakce není, „zahráváte si s návykem“, u stimulantů, tj. amfetaminů, efedrinů a metamfetaminů neboli pervitinu mají naopak první reakci „často nejlepší a člověk na ni nikdy nezapomene“ (vojáci wehrmachtu je dostávali), patří k nim také kokain. Zajímavá je skutečnost, že ničivá je podle Jiřího Presla u heroinu nikoli především závislost (účinky jsou podobné jako u metadonu), ale způsob aplikace do žíly a to, že jeho pořizování finančně člověka zničí, což vede ke ztrátě úspor, majetku, práce a konci na ulici. U stimulačních drog žádná substituční léčba není, protože vyvolávají toxické psychózy a poškozují mozek, jsou srovnatelní se schizofreniky, jimiž mnozí jsou.

Zajímavá je poznámka, že „v lidské přirozenosti je zakódovaná potřeba občas svou psychiku pozměnit“, tedy vztah k psychotropním drogám, Jiří Presl hovoří o zkušenostech v minulosti u nás, a o nesmyslnosti „amerického protidrogového přístupu“, jehož je Presl „zapřísáhlý nepřítel“ a považuje za „hloupý a neúspěšný“ s tím, že se u nás podařilo zavedení tomuto přístupu zabránit, přestože sem „najeli […] američtí odborníci a přesvědčovali naše politiky, že bychom takovou válku měli také spustit“, naštěstí „český národ je v tomto ohledu houževnatě odolný, nenecháme si nabulíkovat cokoli, proto se u nás příliš neujaly ani americké protialkoholní léčební metody typu anonymní alkoholici.“ A dále: „Naše represe je orientována proti výrobcům, vývozcům, dovozcům, dealerům, ale ne proti uživatelům.“

Už jen přelétl jsem rozhovor s Janem Mittnerem, který zprostředkovává svět dronů (mapy pro létání, kamera first-person view, využití atd.) či s burleskní tanečnicí, která je na ulici „nepřehlédnutelná svou vitae vizáží“, přitom je jinak 3D grafička počítačových her, jménem Lady Mousellyca, z jejíhož úvodu jsem si poznamenal větu: „Pro někoho pokleslá, dekadentní zábava se striptýzem, pro jiného show plná krásných žen, blýskavých kamínků a peří.“ Vzpomněl jsem si na nedávný film v ČT Až budou krávy lítat, jejíž hlavní postava se v tomto světě burlesky pohybuje.

Jméno Michaela Cunninghama je pojem, před jedenadvaceti lety byl podle jeho románu Hodiny natočen film, který vzbudil rozruch a přinesl chválu hlavním představitelkám Nicole Kidman, Julianne Moore a Meryl Streep, spisovatel vystoupil v říjnu (2019) na Pražském festivalu spisovatelů. Zajímavá byla už transformace tématu, v níž se postava ženy zajímavým způsobem multiplikovala a ve filmu se vedle sebe objevily tři ženy, Virginie Woolfová, Clarissa Dallowayová a matka spisovatele. Vznikly tak – v poctě slavné spisovatelce – vztahy zvláštního druhu, nebylo to už, jak to bylo v původním záměru, „moderní převyprávění Paní Dallowayové“. O těchto vztazích pak spisovatel hovoří. Zaujala mě věta, která to postihuje: „Jeden dort nemůže zapudit veškerý smutek světa.“ Společné všem ženám byla posedlost dokonalostí. Hovoří se ovšem také o různých představách o převodu literární předlohy do filmu. A důležitý je i aspekt sexuality, „sexuální nejednoznačnosti“ protagonistů (na citlivost vůči tomu má vliv skutečnost, že autor je gay), sleduje, jak pro jednu z hrdinek „jeden polibek [ženy] byl nejintenzivnější m okamžikem, jaký pamatuje“, přestože „miluje svého muže a děti“.  Hovoří se také o dalších dílech spisovatele, zvláště o Sněhové královně.

Na titulní straně čísla 1/2020 je herec David Suchet v roli belgického detektiva Hercula Poirota ve filmech podle knih Agathy Christie, fotografie pěkně kontrastuje s „civilní“ fotkou muže s plnovousem na první dvojstraně rozhovoru, v němž sledujeme, jak Suchet došel k ztvárnění této postavy. Držel se velmi pečlivě předlohy, od hlasu a kníru, s nímž musel jinak pohybovat ústy, dospěl k tomu, že nejcharakterističtější je Poirotova chůze, jeho typické „cupitání“. Když seriál skončil, uvědomil si herec, že k detektivovi měl takový vztah, jako by byl živý – „Poirot byl můj nejlepší přítel“. Poznamenal jsem si větu ze setkání herce s dcerou spisovatelky: „Tenkrát mi tam řekli, že by si velmi přáli, aby se diváci nesmáli Poirotovi, ale aby se usmívali s ním.“ To vzhledem k tomu, že detektiv je vlastně podivín (Suchet komentuje, že by s takovým člověkem dlouhodobě žádná žena nevydržela, tohle jsem si vlastně neuvědomil). A ovšem (bývá to tak obvyklé) se hovoří i o záměně obou figur. Hovoří se i o dalších rolích (na fotografiích je několik příkladů) a o tom, že Suchet má stále plno plánů. A navazuje ještě samostatný článek Žena, která vymyslela Poirota.

Mám-li vybrat z dalších rozhovorů, které mě zaujaly, pak to bude především ten s titulem Doma je tam, kde jsme se učili mluvit, zpívat a hrát – o Zdeňku Bláhovi. Lidový muzikant, který ovlivnil několik generací české lidové muziky (také jsem léta hrál jeho písničky) byl milovník folklóru, byl redaktor Československého rozhlasu Plzeň a o Vánocích (2019) oslavil devadesáté narozeniny. Pěkná formulace už v titulu a hned druhá na začátku textu. „Myslím si, že každý z nás má kořeny a křídla – kořeny nás ukotvují v místě, kde jsme se narodili a kde prožijeme třeba i celý svůj život, a křídla nás odnášejí z rodných míst do světa.“ Pro Bláhu to platí výsostně, procestoval celý svět a doma je v Horní Bříze „na severním Plzeňsku“. A rozpovídal se o svém rodném kraji. Hovoří o Domažlicích, Chodsku, sběrateli Jindřichu Jindřichovi a Jindřichu Šimonu Baarovi, své rodině a ještě válečných časech, sbírání písní, Zdeňku Lukášovi, který jej přivedl do plzeňského rozhlasu, kde působí přes šedesát let, o Jaroslavu Krčkovi, který pak, podobně jako Lukáš, odešel do Prahy – a pak řídil Plzeňský lidový soubor, vnímaný jako pendant profesionálnímu brněnskému souboru, dvacet let sám. V roce2017 vyšla autobiografie Můj život s lidovou muzikou, který Bláha napsal s autorkou tohoto rozhovoru Bělou Nedorostovou. Na fotkách je mj. s Karlem Gottem z natáčení filmu či s Miroslavem Horníčkem.

Jsou tu také rozhovory s Alexandrou Malinskou, kdysi tanečnicí UNO, nyní maskérka ve „zlaté kapličce“, o hoaxech s Josefem Džubákem či o fotografii s jedním z jejích nejvýraznějších představitelů Vladimírem Birgusem. Z toho rozhovoru jsem si vypsal jeho postěžování si na Milana Knížáka, jenž má na svědomí skutečnost, že v pražské Národní galerii není samostatné fotografické oddělení (Knížák totiž chtěl spojil Uměleckoprůmyslové muzeum, kde fotografická sbírka je, s NG; sám jsem se tomu vždy podivoval, s respektem vůči fotografické sbírce brněnské Moravské galerie). Birgus nyní popisuje důkladnou práci studentů Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, kde působí jako profesor. A spousta zajímavého také říká o vzniku některých ikonických historických fotografií, které mnohdy nejsou pouhým záznamem, ačkoli se tak tváří. A ještě jedna poznámka: Birgus hovoří o tom, že děláme miliony fotek, ale všechno jen digitálně. Může se tedy stát, vzhledem k tomu, že tato forma podléhá zkáze času, že naši vnuci nebudou vědět, jak jsme vypadali.