Luboš Y. Koláček / Krkonoše

Luboš Y. Koláček / Krkonoše
Krkonoše / Rájem i peklem Obřích hor

Trochu jsem se obával, abych nenarazil na laciný spisek lákající pod vějičkou „Tajemné stezky“ na lacinou pseudomystiku některých českých „záhadologů“, jejímž cílem je samozřejmě prodejnost (kniha jednoho z nich na mě denně vyskakuje v televizní reklamě, myslel jsem si, že už mu odzvonilo, ale je neodbytný). Jsem tedy v tomto ohledu opatrný (s vědomím, že skutečné tajemství je úplně jinde), ale rozumím i tomu, že jednak příroda k takovému pojmenování láká, jednak, že jsou postupně odkrývány její krásy (potěšilo mě, když jsem v novém filmu o Jizerských horách viděl tvář stařičkého Miroslava Nevrlého, muže, jenž kdysi strhl pozornost k Jizerským horám, tenkrát – právě oproti Krkonošům opomíjeným a pozapomenutým). Navíc jsem „vybalil“ (ze zásob, v nichž mám pár ještě „neotevřených“ knih) monumentální výpravnou publikaci o Krkonoších, kde je „úplně všechno“ (ostatně Koláček tuto tisícistránkovou publikaci s celým titulem Krkonoše – příroda, historie, život, nakl. Baset, 2007, na několika místech cituje), takže publikace lákající na cesty Rájem i peklem Obřích hor byla od počátku hendikepována v několika směrech.

Přesto jsem si ji v Knihovně Václava Čtvrtka vypůjčil a nakonec s radostí pročítám. Předkládá podstatné věci čtivým způsobem, mnohé pro mě nově, jiné spojené se zážitky z chození po oněch místech. Pookřál jsem hned u úvodu, když jsem v citaci zápisu Karla Hynka Máchy v pamětní knize na Sněžce, citátu prof. Františka Véleho, krkonošské lidové modlitbičky a spisovatele, jehož jméno zná dnes jinak stěží jen vystudovaný bohemista (Josefa Svátka), totiž perspektivy, kterou v metafoře vnímám prostřednictvím uvedení těchto textů coby pohledu na přírodu nikoli pouze jako na „takzvanou“ přírodu, nýbrž jako přírodu jakožto místo obývané a (nejen negativně, jak to bohužel rovněž je) přetvářené člověkem, tedy jako na kulturní krajinu.

Po úvodní kapitole, stvrzující tohle „postmoderní“ hledisko s názvem Do tajemných Krkonoš lze vstoupit mnoha způsoby, citujícím právě Svátka, se autor vydává do „hraběcího Harrachova“, kdysi vísce pojmenované právě jednom z příslušníku rodu, Ferdinandu Bonaventurovi Harrachovi, a sledujeme jeho historii, lyžařské můstky na Čertově hoře, údolí Mumlavy, a především pak osobnost Jana Nepomuka Františka hraběte Harracha s jeho zásluhami v oblasti hospodářské (řada spolků a dalších subjektů) a o rovněž českou kulturu (podpora vydání Erbenových Prostonárodních českých písní a říkadel, účast na vybudování Národního divadla, instituce dnešního Národního muzea aj.), o jilemnické panství (oprava zámku), uvedení „prvních lyží“ u nás a o sklářství, jemuž se dále věnuje v kapitole Sklářská Rokytnice nad Jizerou, kde se o objevu Albrechta z Valdštejna, žel později nevyužitém (respektive využitém teprve později), píše také o železniční trati Martinice – Rokytnice nad Jizerou či o fotografovi Rudolfovi Housovi.

Roubenky v Horní Rokytnici (v rozdělení na Horní a Dolní Rokytnici pozůstává zbytek někdejšího složitějšího konglomerátu, zahrnujícího Rokytnou, Františkov etc.) v reprodukci obrazu Karla Liebschera propojuje s jiným „obrázkem“ tohoto malíře další kapitolu o „Jablonečku“, jak dosud místní říkají „českému“, daleko menšímu ve srovnání s „německým“ velkým Jabloncem nad Nisou, tedy Jablonci nad Jizerou, v níž se autor věnuje „magii“ či „jinému čarování“, tedy vánočním a jiným lidovým zvykům. Také Benecko, dnes pojem pro turisty a lyžaře, je vlastně spojení osmi „obciček“, jak říká autor v názvu kapitolky, tedy „zvučných krkonošských jmen“, k nimž patří Dolní a Horní Štěpanice, Mrklov, Rychlov, Štěpanická Lhota, Zákoutí a Žalý, se známou rozhlednou, kterou nechal postavit hrabě Harrach a k níž vede pak turistická cesta, k jejímuž vybudování dal podnět Jan Buchar, „průkopník lyžování i horské krkonošské turistiky“ (a podle něhož se pak jmenuje), a to vše je dalším příkladem propojování toho, co mnohdy vnímáme odděleně – například o vazbě Bucharem založeného legendárního Českého krkonošského spolku Ski a Pražského lyžařského ski-klubu Josefa Rösslera-Ořovského se dost hovoří, méně ale o výletu do Liberce, kde byl podobnou osobností jako v Krkonoších Buchar lékař a politik Václav Šamánek, což pro mě symbolizuje skutečnost, že vlastně obě horstva, tedy Krkonoše a Jizerské hory, představují (ovšemže to svým způsobem stvrzuje i geologie) jeden přírodně kulturní celek či přinejmenším cosi, co je (Nový Svět je oním „magickým“ místem toto spojení reprezentující) vícečetně nějak propojeno, ačkoliv to v běžné praxi vnímáme spíše odděleně.

Pochopitelně se na těchto místech setkáme také s Janem Luštincem, uváděným zde jako „přední znalec historie Krkonoš“, někdejším ředitelem Krkonošského muzea v Jilemnici, jenž se o propagaci historie lyžování či řídícího učitele v Dolních Štěpanicích Jana Buchara četnými přednáškami a odbornými články rovněž zasloužil a z jehož „unikátní knihy“ o Bucharovi s názvem Krkonoše pohledem Jana Buchara a Josefa Vejnara autor cituje pasáž o sbírce Bucharových kolorovaných diapozitivů. Pokračuje i popisem Bucharovy cesty, která „nesla původně označení Cesta přes tři kopce“, tedy ze Žalého do Horních Míseček a později přes Špindlerův Mlýn až k Luční boudě, což se později změnilo směrem k prameni Labe, „kde dnes končí“, zatímco část „ze Svatého Petra na Lučni boudu se dodnes označuje jako Stará Bucharova cesta“ (a má červené značení).

V kapitole o Bucharově synovi, spisovateli Janu Bucharovi, se autor věnuje další oblasti kultury spojené s tímto krajem, totiž krkonošskému nářečí (sám si vždycky vzpomenu na výraz „děrek čemesnej“, ani nemusím listovat nářečním slovníkem, který kdesi v knihovně mám). V souvislosti s Vrchlabím (vylíčena historie, spory Kryštofa z Gendorfu, tvůrce zámku, s rodem Valdštejnů, pozdější osudy za Albrechta z Valdštejna a Morcinů, popsány památky) pak jsou uvedeny portréty spisovatelů spojených s tímto krajem, „veleplodné spisovatelky“ Marie Kubátové (s nostalgií vzpomínám několikeré setkání s ní v rámci jičínského pohádkového festivalu a koncertu Fidle, které realizovalo koncert s použitím materiálu ze sbírky Kubátové matky Amálie Kutinové, jíž je v této knize rovněž věnována pozornost), „kerkonošskému muderlantovi“ Jaromíru Horáčkovi a kupodivu i J. Š. Kubínovi, jenž se ovšem pravda rovněž Podkrkonoší věnoval. Zmíněni jsou i další autoři, byť třeba okrajově, jako Věnceslav Metelka (jenž by si v tomto kontextu zasloužil ovšem více pozornosti).

Kniha pokračuje popisem „přirozeného středu“ Krkonoš, Špindlerovým Mlýnem, s „lyžařským“ Medvědínem, Šmídovou vyhlídkou či „výletem na Labskou přehradu“, městečky a osadami „na cestě do Janských Lázní (Klášterská Lhota s kaplí svaté Trojice, následuje Dolní Dvůr s jeho pozoruhodným kostelem, včetně popisu varhan, novogotický zámek v Arnultovicích, stará Valdštejnova tvrz či zámek v Rudníku a další, zámek Fořt v Černém dole) a tato část je zakončena samotnými Janskými Lázněmi, „jediným lázeňským městem Krkonoš na české straně“ (zatímco na té polské jich je přehršel). O ně „vévoda frýdlantský nejevil zájem“, jejich rozkvět je spojen s rodem Schwarzenbergů. Líčí se i čtvero lanovek nahoru na Černou horu v průběhu jejich historie od roku 1927, popsáno je několik rozhleden v této lokalitě, např. rozhledna Panorama, vybudovaná „s využitím předposledního pilíře staré lanovky“, ale třeba i Zlatá vyhlídka.

Oné „tajemné“ stránky v tom smyslu, o němž se nemohu vyjádřit než nepochvalně, se autor přece jen dotkne, když zmiňuje „sběratele magických legend Martina Stejskala“ a jeho „obsáhlou knihu Labyrintem míst klatých“, je to nicméně záležitost okrajová, v souvislosti s další oblastí, na niž naráží, totiž na pověsti, v tomto případě o „zakleté harfenici“, která prý vystupuje každý rok o Velikonocích z mohutné skly zvané Harfa nad Těsným dolem pod Černou horou. Z Koláčkovy strany to nicméně není nic více než lehké pohrávání si s touto stránkou tématu, k níž – i na jiných místech – obvykle přikládá i jiné pohledy. Nevím, do jaké míry autor sklouzává do pochybné či lascivní podoby v jiných knihách, jak mu rozhořčeně vytýká Finn 123 v komentáři ke knize České země rozmarné i kruté (2012), když hovoří o „vykrádání sama sebe“, samozřejmě už zaměření některých Koláčkových knih, žánrová šíře a kvantita knih vydaných v úhrnném pohledu mohou vést k ostražitosti, nicméně když se budu držet toho, o čem zde pojednávám, tedy o jeho publikaci o Krkonoších, nebudu nijak měnit názor uvedený zpočátku. Jedná se jistě o „přístupné čtení“, žádnou „vysokou literaturu“, ale bulvárem bych to přece jen nenazýval. Tedy pojďme dále.

Koláček se nyní věnuje „krkonošskému Schwarzenbergovi“, říšskému knížeti Janu Adolfu I. ze Schwarzenbergu (mocný a úspěšný, ale také vzdělaný muž své doby, který založil mocenské postavení tohoto rodu v Čechách), následuje jiná významná osobnost, již předtím zmiňovaný Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. kterého studenti české literatury znají jako autora humanistického díla, latinsky psané Historie české. Důvod zařazení tohoto portrétu do „Krkonoš“ mi ovšem zřejmý opravdu není (Aeneas Silvius je smysluplně krátce zmíněn na jiném, předchozím místě), v tomto případě se kritiky nezdráhám.

Nicméně dále se hovoří o vesničce Mladé Buky a první mechanické přádelně lnu (a továrníkovi Janu Faltisi, zakladateli tohoto průmyslového oboru v Čechách), autor pokračuje portréty Žacléře (pěkný snímek barokního zámku) a Maršova, dnes rozděleného na Horní a Dolní, komentářem i papírně Prosper Piette v Dolním Maršově (Piette byl též zakladatel rakouského Krkonošského spolku a propagátor turistiky) a dalším rozvedením „slučování a rozlučování“, charakteristické i pro další případy (též změny vlastnictví: Aichelburgové a Czernin-Morzinové, zámek, jeskyně Trucovna, Dixova brusírna dřeva v Temném Dole, romantický lesní hrádek Aichelburg). A přesouváme se hned vedle, na Lysečiny čili Rýchory (něm. Rehhorn) – a pro mě velké překvapení, když autor cituje prof. Emila Skálu, germanistu, jenž české a německé názvy vysvětluje (překvapení, protože jsem ho velmi dobře znal z pražské fakulty, kde jsem studoval, kromě toho jsme přes bratra mé babičky a jeho dcery, z nichž si Skála jednu vzal za ženu, spřízněni).

Již poněkolikáté se Koláček znovu obrací na publikaci Krkonoše – příroda, historie, život, tentokrát na kapitolu Hornictví a hutnictví, v souvislosti se „záhadou kolem rýžování zlata“, které patří ke zdejší historii (je tu i ilustrace „propírání zlata“ podle Agricoly, samozřejmě ne z Rýchor), zmiňuje se i o „alchymistovi, mágovi a čarodějovi“ Kellym či nalezišti v Jílovém u Prahy. A poetický je název „Horní Malá Úpa sedí na prameni“, který otevírá kapitolu s citací Babičky Boženy Němcové, fotografií Pomezních Bud, které patří k Horní Malé Úpě, popisem tamějších dolů a konečně toku samotné krkonošské řeky, na níž posléze leží jeden ze vstupů do Krkonoš, Pec pod Sněžkou. A předtím ještě zmínka o „nejvýše vybudovaném kostelu“ v Dolní Malé Úpě, Šímových chalupách a o tom, že ve Spáleném Mlýně přenocoval císař Josef II.

Pec pod Sněžkou je samozřejmě skutečně „fenomén snad ze všech úhlů pohledu“. Hotel Horizont, stará a nová lanovka na nejvyšší horu (s popisem všech komplikací, které provázely její zřízení). A ovšem, Obří důl s historií „450 let“ těžby mědi (do roku 1959, také arzenikové hutě), popisem budního hospodářství (zajímavý obrázek Liščí boudy, jedné z největších v Krkonoších, vyhořelé 1948 a již nikdy neobnovené, nové Slezské boudy na polské straně hor), popis a obrázky dolu Kovárna či rozhledny na Hnědém vrchu. A k Obřímu dolu se vrací i samostatná kapitola, kde nás upoutá hned na začátku portrét Johanna Carla Augusta Musäuse, vypravěči pověstí „o horském démonu zvaném Rýbrcoul či Krakonoš“ (kromě Marie Kubátové a televizního zpracování pohádek o Krakonošovi si vzpomenu na monumentální knihu o něm od folkloristy Jaromíra Jecha [není uvedena v literatuře na Wikipedii]) a vzápětí s potěšením čtu, že právě Jech je Koláčkem citován coby nejdůležitější pramen (a potěšení se stupňuje při citaci další autority, totiž Bohuslava Balbína, jenž ve svých Miscellaneiích rovněž o Krakonošovi hovoří). A pokračují i výtvarné ilustrace, řeč o Krakonošově zahrádce, kolem níž jsem rád na svých někdejších pochůzkách chodil, Jungmannovi a starých mapách, na nichž je zobrazen (obrázek té Hellwigovy).

Nyní logicky následuje partie o nejvyšší české hoře v horstvu, které už 1380 Přibík Pulkava z Radenína označil za Sněžné hory, přičemž název samotné Sněžky doznal řady změn stejně jako Krkonoše (Riesengebirge, Obří hory etc.), zmiňován je znovu Balbín, Svátek, a také někdejší bezejmenný Benátčan, jenž údajně v roce 1456 poprvé vystoupil na nejvyšší vrchol Čech (ví se dokonce, že šel z Vrchlabí, sbíral léčivé byliny a narazil na vzácné kameny a kovy). Poté čteme o stavbách na vrcholu, počínaje kaplí sv. Vavřince ze 17. století a konče opravou nové meteorologické stanice při sněhové kalamitě v roce 2009, přičemž „nesmíme zapomenout ani na ostatní stavby na naší nejvyšší hoře“ – snad je nemusíme zde opakovat, spíše zmíním autorem popsaný Goethův výstup na Sněžku v září 1790, Pouť krkonošskou Karla Hynka Máchy (a sám přidám i každoroční cesty Jiřího Zemánka se svými přáteli z impulzu právě českého básníka a nedávno natočený film Pouť krkonošská, jednu z těchto cest zaznamenávající [2020, režie K. Čtveráček, psal jsem o něm na svých stránkách].

Pomezní Boudy a Cesta česko-polského přátelství, následující kapitola, zahrnuje také poznámky o zaniklé Obří boudě, Slezském domě, Úpském rašeliništi, Bílé louce, a na ni navazuje kapitola Záhady Luční boudy i v okolí, kde se mimo jiné – v souvislosti s funkcí boudy za světové války, kdy sloužila německé armádě – obrací také na Ludvíka Součka, jehož cituje, a hovoří i o dalších osudech největší krkonošské boudy. Mě ovšem zaujala i Rennerova bouda, žel vyhořelá (již jsem ji nezažil, tedy nemohl zažít, i torzo bylo v roce 1950 rozebráno) již proto, že to byla (po Sněžce) nejvýše položená stavba svého druhu v Krkonoších. V kapitolce je řeč i o Kozích hřbetech a Výrovce (s obojími mám naopak řadu osobních vzpomínek, které tady ovšem nebudu líčit).

Stejně tak je pro mě připomínkou pokračování v kapitole Hřebenovka pokračuje…, pouze s povzdechem, že k oběma ledovcovým jezerům na polské straně Mały a Wielki Staw jsem se nikdy nedostal, stejně jako k některým dalším pozoruhodným stavbám na polské straně, které jsem sledoval z povzdálí na svých někdejších „šmajdech“ (abych použil oblíbené slovo někdejšího kamaráda). A píše se o: někdejší boudě Prince Jindřicha, Poledních kamenech, Malém Šišáku, Špindlerovce, vyhořelé „slavné“ Petrově boudě, Sněžných jámách a někdejším slavném hotelu Schneegrubenbaude „s vyhlídkovou věží“, žel veřejnosti nepřístupném. V další kapitole se objeví Violík (teď jsem to marně hledal na Google Maps, zrada je v tom, že je označený jako Labský štít, podle polského, německy je to Veilchenspitze), to jsou ty dominanty na horizontu, vždy s potěšením při cestách sledované (k nim patřila vždy právě ona zvláštní „červená stavba“, kterou jsem v minulé větě zmínil, či Szrenica čili Jínonoš, s magií toho jména v obou jazycích).

Nu a pak tu jsou prameny Labe, autor líčí i jejich svěcení královéhradeckým biskupem Janem z Talmberka, citován je Jan František Beckovský, jenž v roce 1700 pramen Labe rovněž navštívil, řeč je o ledovcovém Labském dole, Pančavském vodopádu, menším Labském vodopádu a zvláštní pozornost (vždy je vyvolána jejími osudy) je věnována Labské boudě. Nu a konečně – teprve nyní mi dochází ten záměr, domníval jsem se, že autor půjde „od západu na východ“, ale je to jinak – se vracíme „podél Mumlavy zpět do Harrachova“, tj. hovoří se o Vosecké boudě, a po pasáži o harrachovském minipivovaru Novosad vedle Muzea sklářství se konečně vydáme na polskou stranu Krkonoš. Právě tohle mě zajímá možná nejvíc, protože právě tuto část znám žel jen zlomkovitě, byť jsem i zde párkrát na několika místech byl.

Takže jako první Szklarska Porȩba, „typické horské město sklářských hutí“, opět „parádně členité“ a dle autora i „úžasně romantické horské město“. Stejně jako v jiných případech jsou uvedeny i německé názvy, což v tomto případě souvisí i s dějinami Dolního Slezska, o které jsme přišli, jak kdysi zdůrazňoval i výše zmiňovaný profesor Skála, za Marie Terezie (teprve po Postupimské konferenci se pak po dvou stech letech příslušnosti k německým státům (Pruského státu, Německého císařství, „Třetí“ říše) se stalo součástí nově definovaného Polska. Dozvídáme se o Maxmiliánu Kolbe, kanonizovném „polským“ papežem v roce 1982, turistických zajímavostech jako vodopád na potoce Szklarka, vybudování železniční trati z Piechowic do Szklarské Porȩby, Harrachova a Tanvaldu v letech 1900–1902, sedačkové lanovce na Szrenici 1962, získání statutu města, domech v Muzejní ulici (dům A. Koeppena, M. Hauptmannové, malíře H. Hendricha, Letním domě) či někdejším domě C. Hauptmanna (bratra Gerharta Hauptmana, jehož osobnost je pojednána samostatně v kapitole Z Krkonoš dosáhl až na Nobelovu cenu) či domě, kde je dnes Hauptmannovo muzeu. Hovoří se rovněž o bohémské Umělecké kolonii, Franzi Methnerovi, Johnu Henry Mackayovi, Hermannu von Hendrichovi, Hansi von Hülsenovi, malíři Werneru Fechnerovi a dalších. Kkoláček pokračuje popisem Piechowic (Petirsdorfu), památkově chráneném Sobieszówě („či Hermsdorfu unterm Kynast“), dnes ovšem již součástí Jelenie Góry, „největšího města polského Podkrkonoší“ (podobně jako Sobieszów/Soběšov/Hermsdorf či Jagniątków/Agnetendorf). Zvláštní kapitola je pak věnována polskému knížeti Boleslavu III. Křivoústému, poslednímu piastovskému panovníkovi, jenž sjednotil (1102) Polsko. A ovšem, zase je tu ona otázka, proč jeho portrét, kromě toho, že spravoval ještě za života svého otce a matky (české Judity, dcery Vratislava II.) Slezsko a Malopolsko. Snad metafora onoho spojování a rozdělování, které reprezentuje svou historií, jak zmíněno, i Slezsko samotné.

Zajímavější je v našem kontextu připomínka architekta Karla Friedricha Schinkela, jenž se pravděpodobně podílel na přestavbě zámku Karpniki (Fischbach), vzhledem k tomu, že Schinkel je též autorem Postupimské brány, Starého muzea, Neue Wache (resp. ovlivnil podobu celé ulice Pod Lipami, kde se tato klasicistická stavba nachází) a dalších staveb v Berlíně, řady zámků a kostelů zvláště v Prusku, v této knize ale sledujeme smutný osud stavby podléhající žel dnes devastaci, řeč je ale i o dalších velkých stavbách, hradu Sokolik (Falkenstein) či Chojnik neboli Kynast, souvisejících s historií Polska (zde zvl. rodu Schaffgotschů, na jejichž jméno narážíme na každém kroku a jemuž je věnována samostatná kapitolka). A blížíme se ke konci, máme tu Lázně Slezské Teplice, chceme-li Cieplice Śląskie-Zdrój, Bad Warmbrunn, zaznamenané písemně již 1261, dnes památkově chráněné (jsou součástí Jelenie Góry) a Karpacz (Krummhübel] pod Sněžkou na řece Łomnici s unikátní památkou, dřevěným kostelíkem Wang z 12. století, převezeným v 19. století z Norska. A ještě jméno Tadeusz Różewicz, „opakovaný favorit na Nobelovu cenu za literaturu“, jenž je pohřben „na malém hřbitůvku“ právě u kostela Wang. A opravdu nakonec Kowary, které „prý založil kovkop Laurentius Angelus ve 13. století“, povýšené pruským králem v 18. století na královské město (škoda, že autor, jenž nepomíjí atraktivity různých míst, nezmínil zajímavý Park miniatur památek Dolního Slezska, který stojí za vidění).

Nu a to je všechno, nyní ještě alespoň zmínka o dalších knihách série Tajemné stezky, k níž patří z autorova pera mj. i Český ráj – Kde bory šumí po skalinách (2011), Krajinou Jizerských hor (2013), Kouzelným pomezím Lužických hor (2014), České středohoří (2014), Českosaské Švýcarsko – Zkamenělá pohádka (2015), Barokní krajinou Kladského pomezí (2019, spoluautor Josef Ripka).

Luboš Y. Koláček, Krkonoše, Rájem i peklem Obřích hor, Tajemné stezky, Regia Praha, 2015