Lomnické hudební nebe

19.04.2018 10:51

Lomnické hudební nebe
(osobnosti, první část)

V druhé části projektu Lomnické hudební nebe se budu věnovat osobnostem, které se zapsaly do hudební historie tohoto podkrkonošského městečka. Jak to v takových případech bývá, na jedné straně bývá, na jedné straně šíří pověst města, jinak známého ve světě svými Lomnickými suchary, na druhé straně představují významnou součást místní kultury naopak tím, že přicházejí do rodného města a vystupují zde, či zdejší kulturu aktivně podporují, vytvářejí a organizují. Jak jsem už řečeno, každá z nich by si zasloužila samostatný večer, v tuto chvíli nicméně jde spíše o úhrnný obraz.

Vrátím-li se ještě k diplomové práci Olgy Kolové, která je jedním ze základních zdrojů informací a zároveň je východiskem kostry/osnovy tohoto textu – jen stručně a souhrnně zmíním alespoň některá jména z kapitoly „Hudba a lomničtí občané“, zejména z podkapitoly „Učitelé hudby v Lomnici nad Popelkou“, s vědomím, že právě kantořina je oním podhoubím, z kterého vyrůstají ty nejvýznamnější výhonky, abych to řekl pateticky, které pak přesáhnou lokální význam a jsou zdrojem toho, co učinilo z Čech kdysi konzervatoř Evropy, jak to známe i z obecné české hudební historie. Řečeno ve zkratce, byli to „kantoři“ jako Jakub Jan Ryba, bez nichž je nemyslitelný Antonín Dvořák nebo Bohuslav Martinů. Dnes už to pro Čechy možná tak jistě neplatí, pro Lomnici nad Popelkou ale určitě.

Kolová počítá mezi nejvýznamnější učitele přispívající k hudebnímu životu Zdenu Lokajovou, Pavla Hrdinu a Lenku Krausovou, já bych zcela určitě uvedl též ředitelku ZUŠ Martu Klapkovou, které na jednom koncertě ve třech přídavcích Ivan Ženatý poděkoval za to, že ho „naučila hrát na housle“. Dále autorka uvádí jména Jan Motejl, Antonín Munzar, Jan Niesner (sbormistři Bořivoje), František Hejduk (ředitel kůru), František Konečný, autor sborových skladeb Dětské sbory, Jiří Matlas, zprvu učitel na Pedagogické škole v Lomnici a později ředitel Hudební školy v Semilech, zakladatel a dirigent Podkrkonošského symfonického orchestru, František Kačer, Svatoslav Komárek, Hana Hózová, Stanislav Zelinka, Libuše Nechanická, Kateřina Šimková, Petra Cermanová. Významné místo v tomto souhrnu mají celé hudební rodiny – rodina Motejlova, rod Šlechtů, rodina Nalezinkova, Jínova.

V příloze uvádí Kolová osobnosti, které působily na Lomnicku. Jsou to hudební skladatelé Hynek Bím, Jiří Strniště, JUDr. Karel Motejl, osobnosti, které reprezentují v zahraničí, Drahoslava Jakubcová, absolventka JAMU v Brně, flétnistka Monika Devátá, absolventka několika evropských hudebních škol, pedagožka výkonná umělkyně v řadě evropských zemí, violistka Dagmar Neduchová-Sochorová, absolventka Pardubické konzervatoře, vedoucí sekce viol ve Filharmonii Hradec Králové, operní pěvkyně Jana Stehr-Prskavcová, která se prosadila v Německu, ale v poslední době se vrací na pódia v Čechách, rovněž v Lomnici, Dr. Zdena Holovská, vystudovaná právnička, klavíristka a korepetitorka, oceněná Ministerstvem kultury za dlouholetou koncertní činnost i pro mládež.

Z mladé generace pak musí zaznít jména klavíristky Marie Zahrádkové, jedné z několika sester, které se všechny věnují hudbě (její sestra Lída, provdaná Jungová, hrála a znovu hraje na violu ve Fidle, stejně jako Veronika, ta hraje na housle), Kláry Kubátové, která studovala varhany na Konzervatoři v Pardubicích a ve studiu pokračovala Filosofické fakultě MU v Brně (hra na cembalo), a orientuje se na barokní hudbu a chrámový sbor. Pojďme ale ke jménům, která se zapsala do české kulturní historie nejvýrazněji.

Marie Fajtová

Údaje o dráze operní pěvkyně Marie Fajtové jsou přehledně zveřejněné na jejích webových stránkách (týž text ji uvádí na stránkách Národního divadla, jehož je sólistkou), mnohé se lze dozvědět třeba i z příspěvků na stránkách Opery plus (odpovědi na otázky čtenářů, dokonce i články o vaření) či časopisu Harmonie, kde najdeme komentáře k řadě operních událostí, na nichž Marie Fajtová participuje, či recenze jejích nahrávek (Pensive Songs, Arco Diva 2009). Nemá-li být řeč o všech jejích úspěších, jejichž výčet je na jednu stranu famózní, ale překládat jej v úplnosti by na tomto místě postrádalo smysl, musím se soustředit jen na určitý segment, jímž je „lomnická perspektiva“.

Lomnická kulturní veřejnost Marii Fajtovou pravděpodobně nejčerstvěji pamatuje z koncertu Podkrkonošského symfonického orchestru v sobotu 26. listopadu 2016, kde vystoupila s Alešem Hendrychem, rovněž sólistou ND, ve velkém sále lomnického zámku. Koncert byl jedním z večerů projektu slavných operních árií W. A. Mozarta, Giuseppe Verdiho, Giacoma Pucciniho, Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Na dalších koncertech v tomto programu PSO zpívala též Jana Sibera (rovněž sólistka Národního divadla) či Jaroslav Patočka (Divadlo F. X. Šaldy, Liberec), a projekt zaznamenal rovněž portál OperaPlus. Já jsem poprvé jméno Marie Fajtové slyšel v sále lomnické ZUŠky před zkouškou KSOKrMu, kde hrála na klavír a bavila se s Karlem Jakubů – což naznačuje dvě zajímavé informace: první (dočteme se ji v životopise a mnozí si ji neuvědomujeme), že jako první vystudovala klavír a zpěv teprve poté, a druhou, že – právě s Karlem Jakubů – zpívala v Musice Bohemice Jaroslava Krčka.

Onen vztah k lidové hudbě určitě souvisí i se začátky na lomnické Základní umělecké škole, kde kromě hry na klavír u dnešního ředitele Martina Vencla byla členkou souboru Fofrník, který vedla Olga Dolenská (ta později emigrovala, ještě předtím jsem se s ní stihl potkat na mládežnickém festivalu na západoněmeckém – v tenkrát ještě rozděleném Německu – hradu Ludwigstein, kde jsme byli s jičínským souborem Český ráj a kde řídila orchestr složený z muzikantů pěti zemí).

Ale zpět k Marii Fajtové. Jaroslav Krček ji při jiné příležitosti, totiž provedení Mozartissima (s Alešem Hendrychem s Novákovým triem, tedy Štěpánem Koutníkem, Vladimírem Lejčkem a Gabrielou Krčkovou), rovněž v lomnickém zámku na Lomnickém kulturním létu, charakterizoval jako skvělou a typickou „mozartovskou“ zpěvačku, což dobře zapadá i do vyjádření samotné majitelky hlasu, která podtrhuje v jedné odpovědi na otázku posluchače, proč se míjí s dramatickým Leošem Janáčkem, úsilí, „mít hlas co možná »nejodlehčenější«, abych neztratila vyšší tesituru, nosnost a pohyblivost“, a podobně recenzent alba Pensive Songs vedle úvodního ocenění slovy „patří mezi nepříliš početnou skupinu mladých českých pěvkyň, které mají šanci na mezinárodní kariéru“ hovoří o „spíše útlém hlasu“ a „rychlém vibrátu“, charakteristického právě pro Mozarta.

Jičínský deník napsal v souvislosti s provedením Mozartissima na jiném místě (v Nové Pace, odkud pochází právě Aleš Hendrych): O to, aby komorní ansámbl ve složení Gabriela Krčková na hoboj, Štěpán Koutník na klarinet a Vladimír Lejčko na fagot mohl nahradit zvuk celého orchestru, se postaral hudební skladatel Jaroslav Krček. Tito umělci mají za sebou téměř šest set úspěšných repríz před vyprodaným hledištěm, nejen v tradičním Mozartovském prostředí v Praze či v Salzburgu, ale také ve Francii, Španělsku, Japonsku a Brazílii, kde všude jim lidé nadšeně tleskali. To je sedmiletá dráha Mozartissima, které není běžným koncertem vážné hudby, ale navrácením k pražské tradici 18. století.

A můžeme ještě doplnit, že s mozartovským programem a tímto obsazením vystoupila Marie Fajtová v Lomnici již před deseti lety, na koncertu Lomnického kulturního léta k 250. výročí narození W. A. Mozarta v srpnu 2006. V témže roce (21. 9.) se lomničtí občané mohli setkat na jejím operním recitálu k 60. výročí oslav ZUŠ. V lomnické kronice na stránkách města je celkem devět záznamů o jejím vystoupení.

A pak snad stojí za zmínku ještě jedna věc. Svou operní kariéru Marie Fajtová započala v Divadle J. K. Tyla v Plzni, v sezóně 2005/2006  (to bylo tedy ještě před jeho rekonstrukcí), kde ztvárnila mj. rovněž mozartovskou roli Fiordiligi (Cosi fan tutte, druhá byla Norina v Donizettiho opeře Don Pasquale). Kdesi pak vyjádřila poděkování za nápomoc Magdaleny Švecové (dcery Jaroslava Krčka), která v Plzni působila po ukončení studia operní režii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (2000–2004). A v té souvislosti ještě jedna poznámka: Magdalena Krčková je dalším vzorovým příkladem vzdělání či dráhy ve dvou oborech, jehož nejvýraznější ukázkou je v Lomnici nad Popelkou doc. Jiří Zahradník.

Jaroslav Šonský

Mezi nejvýznamnějšími jmény lomnického kulturního nebe by nemělo chybět jméno houslisty Jaroslava Šonského, přestože v českém kulturním prostředí není tak obecně známý, jako jiní umělci jeho kvalit. Je to především proto, že v necelých dvaceti letech se odstěhoval do Švédska, kde dodnes – v Norrköpingu – žije. Jaroslav Šonský se narodil v roce 1946 (15. 7.), od pěti let se učil hrát na klavír a od sedmi na housle. K přijímacím zkouškám na Pražskou konzervatoř ho připravil ředitel Lidové školy umění (tedy dnešní Základní umělecké školy) Jaroslav Krása. Na konzervatoři studoval v letech 1960-1966 u prof. Břetislava Ludvíka, navázal na Akademii múzických umění u profesora Alexandra Plocka.  Působil v České filharmonii a v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu.

V Šonského interpretačních aktivitách, které zahrnují  činnost sólistickou a komorní, lze jako významnou událost zaznamenat vystoupení s komorním tělesem  Epos–Trio Berlin v lednu roku 2003 na zámku Bellevue při aktu předání cen prezidentem Německa Johannesem Rauem při poslední oficiální návštěvě prezidenta Václava Havla v Berlíně. V červnu téhož roku Jaroslav Šonský obdržel státní cenu Jana Masaryka „Gratis Agit“ za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Lomnický houslista koncertoval po celém světě: ve Skandinávii, Německu, Švýcarsku, Rakousku, Itálii, Francii, Jugoslávii, Řecku, Rumunsku, Keni, Kanadě, USA, Brazilii a Japonsku, nahrával pro přední rozhlasové stanice ve Švédsku, Německu, Řecku, Kanadě či Brazílii, působil jako hostující profesor houslové a komorní hry na hudební univerzitě v kanadském Brandonu. Při 60. výročí oslav založení ZUŠ v Lomnici nad Popelkou se po letech představil 13. 5. 2006 lomnickým občanům.

V průběhu psaní tohoto textu jsem měl příležitost se Jaroslavem Šonským setkat na jeho koncertu v lomnickém zámku, na němž vystoupil v rámci 100. výročí narození plk. Františka Truhláře (1917 – 1946) jako dirigent a sólista orchestru Martinů Strings Prague. Vyptal jsem se ho na jeho současný hudební život a on mi prozradil, že v Lomnici nad Popelkou už mezitím hrál (což mi uniklo) a že má v Praze, kam se čas od času vrací, zázemí v barokním sále dominikánského kláštera u sv. Jiljí, kam mě jedna z instrumentalistek pozvala i na příští koncert.

Rád bych ještě ocitoval některé části z korespondence z posledních dní v reakci na pozvánku na tento večer. Jaroslav Šonský v ní zdůrazňoval význam osobnosti Jaroslava Krásy, zmíněné již v tomto textu, v poválečném hudebním životě Lomnice nad Popelkou: „Po válce byl největší hudební osobností v Lomnici Jaroslav Krása. J. Krása nebyl narozen v Lomnici, po skončení jeho ředitelské funkce tam ztratil služební byt, odstěhoval se do svého rodiště a byl tak částečně zapomenut. Je to největší hudební osobnost v poválečné Lomnici. Nebál se říci, co si myslí a jeho sardonický humor se dodnes pamatuje. Nebyl to člověk, který by na sebe veřejně upozorňoval, na rozdíl od mnoha jiných, cvičil stále na housle. […] Jaroslav Krása byl ředitelem hudební školy v Lomnici, kterou on po válce vybudoval. Když Jiří Matlas zakládal Podkrkonošský symfonický orchestr, měl právě tu největší oporu v řed. Krásovi, jak ve smyslu uměleckém tak i praktickém. […] J. Krása studoval housle u prof. Jindřicha Felda, významného houslového pedagoga. Ještě dnes najdeme mnoho houslových opusů, které jsou revidované prof. Feldem. J. Krása odehrál mnoho sólových koncertů a ve městech jako Lomnice, Turnov, Semily, Jičín neměl v houslovém hraní konkurenci. V Lomnici byl i smyčcový kvartet, a to také zásluhou J. Krásy. […] Řed. Krása odešel do penze v r. 1966, žil potom daleko od Lomnice, a proto částečně se vytrácel z paměti. My jsme si dopisovali a on i v penzi cvičil na housle každý den. Byl to profesionál a podle mě největším lomnickým hudebním pilířem, pokud on v Lomnici působil. Mrzelo by mě, kdyby jeho jméno nebylo zmíněno.“

Dále v elektronické korespondenci Jaroslav Šonský zmiňuje i své další učitele a osobnosti lomnického hudebního života, svou první učitelku Bohumilu Bendovou, přímého potomka hudební dynastie Bendů (tak to je pro mě opravdu překvapení, to jsem netušil), zmiňuje rovněž Zdeňka Zahradníka, o němž bude za chvíli řeč, který byl tenkrát Šonského „největším idolem“ […], šlapal mě na koncertě pedály, protože jsem nedosáhl na zem a také jsme hráli čtyřručně.“ Jaroslav Šonský uvádí pak ještě pianistku Zdenku Holovskou, která působila v Národním divadle, či „vynikajícího zpěváka“ Zbyňka Sekota, s poznámkou, že by mohl vyprávět o mnohých dalších souvislostech. To by mohlo být další pěkné téma k fenoménu „Lomnické hudební nebe“.

Ivan Ženatý

V anketě (příloha práce O. Kolové), kdo je nejznámější osobností v oblasti hudby v Lomnici nad Popelkou, kterou znají a které si váží, uvedli občané Lomnice v době konání ankety jméno houslisty Ivana Ženatého. Myslím si, že vedle Jaroslava Krčka toto bude platit pravděpodobně dodnes. Já sám Ivana Ženatého pamatuju ještě ve vojenské uniformě, tj. v době jeho konání základní vojenské služby, nevybavím si už, kde to bylo, ale vím, že jsem ho někde viděl hrát už předtím, a poté ještě mnohokrát, a vždy to byl s ničím jiným neporovnatelný zážitek. Každý z těch koncertů byl něčím jiný, ať už ten v rodné Lomnici, kdy šetřil svou tehdejší ženu Katarínu u doprovodného klavíru vzhledem k jejímu vysokému stupni těhotenství, či jinému bouřlivému koncertu tamtéž se závěrečnými technicky obtížnými Sarasateho Cikánskými melodiemi, zahranými s neuvěřitelnou lehkostí a brilancí, kdy poté ještě žertoval, „takových kousků ještě umíme víc“.

Narodil se v tomto městě v roce 1962 v muzikantské rodině, tatínek Bohumil, náměstek Technolenu ve svém malém orchestru při Závodním klubu ROH prý vystřídal housle, klarinet, fagot, trubku a saxofon, dědeček Josef vyráběl a opravoval varhany a hrával ve venkovských kapelách. Ivan se od sedmi let v lomnické LŠU učil hrát nejdříve na klavír (to byl ale opravdu jen okamžik, jeho představa byla zcela jasná:), pak přešel na housle. První jeho učitelkou byla Marie Kolová, pak chodil k ředitelce Martě Klapkové, která ho připravila na studium na Pražské konzervatoři. Marta Klapková mi jednou prozradila, že Ivan Ženatý byl talentovaný stejně na hudbu i na sport a byla otázka, čím vlastně bude. Pro nás, kteří máme rádi hudbu, to byly naštěstí housle.

Hudební dráhu Ivana Ženatého bychom mohli sledovat z údajů na jeho webových stránkách, víme ale, jak to je: U úspěšných osobností bývá těch údajů tolik, že s odstupem času ve stručných curriculum vitae, jakými jsou i webové prezentace, zůstávají jen ty nejdůležitější, jinak by byly tyto texty nepřehledně zahlceny. Na svých stránkách (a podobně je to na Wikipedii) uvádí jako práh „internacionální kariéry“ vítězství v Čajkovského mezinárodní houslové soutěži (1982) a debut s Moskevskou a Českou filharmonií či první cenu v houslové soutěži Pražského jara (Wikipedie 1986, 1987? dle Olgy Kolové). Ti, kdo jej nicméně sledovali z bližší perspektivy, mohli zaznamenat cenná umístění už dříve v soutěžích „Kociánovo Ústí“ či „Beethovenův Hradec“, kde získal první cenu. Lomničtí pamatují řadu koncertů v Lomnici v Tylově divadle, kde měl svůj první houslový recitál jako patnáctiletý. V té době se stal žákem Nory Grumlíkové (1930-2004), profesorky pražské konzervatoře (od r. 1960), která vychovala celou řadu dalších českých vynikajících houslistů (mladší Gabriela Demeterová (1971), Ivan Ženatý, starší Čeněk Pavlík (1955) či Jiří Klika mladší, který pak nicméně přeběhl k herectví, otec Jiří Klika, houslista, nar. 1947)

Po absolutoriu na AMU v Praze následovaly mistrovské kurzy u Igora Bezrodného, Vladimíra Malinina, André Gertlera a Nathana Milsteina na mistrovských kurzech ve Výmaru a Curychu. Získal titul mezinárodní tribuny mladých interpretů UNESCO 1986, hlavní cenu kurzů Ruggiera Riciho v Berlíně 1900, odtud byla cesta k sólovému angažmá u Berlínské filharmonie. Od roku 1988 se Ivan Ženatý stal soukromým žákem Josefa Suka a dlouhodobě s ním spolupracoval.

Dále můžeme sledovat vystoupení s Yehudi Menuhinem, Yo Yo Ma, společně se Serge Baudo, Neville Marrinerem, v Berlínské filharmonii londýnské Queen Elizabeth Hall, Barbican Hall, Wigmore Hall, tokijské Metropolitan Hall, amsterodamské Concertgebouw, madridském Auditoriu, jeruzalémském Kind David Halla, edinburské Queen Hall, torontském Ford Center, v Teatro Colón v Buenos Aires aj.

Ivan Ženatý hraje na nástroj italského houslaře Giuseppe Guarneri del Gesu z roku 1740.

Vypsal jsem si program ze zmíněného koncertu s Katarínou Ženatou, která byla tenkrát v požehnaném stavu, 22. 3. 2006 v Tylově divadle k 60. výročí oslav založení ZUŠ, 2007 na Lomnickém kulturním létě:

Bohuslav Martinů – Sonatina pro housle a klavír Moderato, Andante, Allegro
Antonín Dvořák – Sonáta F dur pro housle a klavír, Allegro man non troppo, Poco sostenuto, Allegro molto
P. I. Čajkovskij – Melancholická serenáda pro housle a klavír, op. 26
Henryk Wieniawski – Le Karneval Russe pro housle a klavír, op. 11
Pablo Sarasate – Fantasie Causy pro housle a klavír

Přídavek byl Maurice Ravel.

Poznámka: V únoru a březnu roku 2004 uskutečnil Ivan Ženatý s ženou Katarínou turné po Španělsku. Představovalo devět koncertů, mj. v  Barceloně, Malaze, Cordobě a Marbelle.

Ivan Ženatý je houslista, o němž je možné říci z většího historického odstupu, tedy poměřováno třeba Janem Kubelíkem, že – podle mého názoru – v současnosti z českých interpretů v tomto oboru udělal největší mezinárodní kariéru. Velice pravděpodobně by jí dosáhl i při jiném běhu událostí, ale fakticky ji odstartovala skutečnost, že mu místo pedagoga, jak je obvyklé vedle dráhy koncertní u umělce takovéto kvality, nenabídla Praha, a Ženatý v roce 1996 absolvoval profesorský konkurz na Vysoké hudební škole Webera v Drážďanech, a posléze, v roce 2012, se stal profesorem na prestižním Cleveland Institute of Music ve Spojených státech. Nelze to chápat jen tak, že vedle interpretační kariéry se Ivan Ženatý věnuje i pedagogické činnosti, nýbrž tak, že už skutečnost, že mu tento post byl nabídnut, svědčí o kvalitách umělecké osobnosti.

V současnosti se přitom Ivan Ženatý vrací poměrně velmi často i na česká pódia, v minulých letech hrál, pokud si vzpomínám, v Karlových Varech (2012), vloni v Pardubicích, v Táboře, V Českém Krumlově na koncertu s názvem Pocta Antonínu Dvořákovi (2014) v Ostravě na zahajovacím koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj, jehož je prezidentem (květen 2016), opakovaně v Praze (se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, 9. února 2015 Rudolfinum Praha, na Pražském jaru 2016, a samozřejmě též v Lomnici (naposledy o Lomnickém kulturním létě 2017).

27. listopadu 2013 vystoupil český houslista ve Dvořákově síni Rudolfina v sólovém recitálu společně se Sandrou Shapiro, která je v současnosti na jevišti jeho partnerkou, pokud jeho partnerem není Stanislav Bogunia – jako opakovaně na koncertech v Lomnici, dříve, např. v Carnegie Hall v roce 2012 hrál s irským klavíristou Jamesem Vaughanem (zajímavé, že v tomto případě repertoár z výhradně české hudby). Z recenze Pravoslava Kohouta jsem si vypsal několik vět, které si dovolím ocitovat z důvodů, které hned vysvětlím.

Ivan Ženatý mi byl svou technickou houslovou dokonalostí a skromnou uměřeností noblesního šlechtice vždy velmi sympatickým. Jeho hra mne však často zanechávala chladným, jeho projev se mi mnohdy jevil příliš věcným a neosobním. Tohoto večera jsem zažil zázračnou proměnu. Jako by se nad ním vznášela citlivá, vášnivá a ušlechtilá Múza.

Ivan Ženatý mě fascinoval vždy právě onou noblesou, vystupováním, kterým se lišil od všech ostatních českých houslistů. Zároveň jsem ale neměl pocit, že by v jeho projevu scházely emoce, jak jsem slýchával v komentářích některých recenzentů, pouze v onom aristokratickém přístupu, který Ivan Ženatý jednou vyjádřil slovy „moci se dotýkat Beethovena“, působí zdrženlivě, nenechá se strhnout k vnějškové teatrálnosti. Přesně to vyjadřuje jeden komentář posluchače, který jsem si vypsal pro příspěvek na mé stránky v září 2011) a který bez obalu vyjadřuje, jak tento postoj může působit na běžného člověka: „Je dobrej, ale připadá mi poněkud namyšlenej a namachrovanej“. Ano, aristokratičnost se u nás nenosí, je považována za „namyšlenost“ (promítám si v hlavě filmy ze staré Anglie, třeba Panství Downtown). Ivan Ženatý v jednom publikovaném rozhovoru říká: Klasická hudba vždycky byla minoritní záležitostí a já myslím, že není důvod, proč by se toto ´elitářství´ mělo měnit. Většina poslouchá pop a čte bulvár. Není ten svět úchvatný?

Nevím, které koncerty před tím rudolfínským Pravoslav Koubek ještě slyšel, já jsem se nicméně osobně přesvědčil, že nejen vystoupení Ivana Ženatého nepostrádají vášně, ale že je to člověk velice emotivní, a kromě toho nepostrádá ani humoru.

Ocituji ještě Koubkův komentář k Prokofjevově houslovému koncertu D dur, který Ženatý hrál se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Je úžasný svou oscilací mezi snovým, romantickým, místy až impresionistickým světem a pro Prokofjeva typickými motorickými pasážemi, které mnohdy směřují do extrémních temp. Občas se jakoby ocitáte v milostných scénách z Romea a Julie, jindy vám běží mráz po zádech z čehosi ďábelského.

(Program koncertu
Dvořák / Prokofjev / Čajkovskij
Dirigent: Ondrej Lenárd
Ivan Ženatý (housle)
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
9. února 2015 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha
program:
– Antonín Dvořák: Zlatý kolovrat,  op. 109
– Sergej Prokofjev: Koncert pro housle a orchestr č. 1 D dur, op. 19
– Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 5 e moll, op. 64)

To vše já v jeho vystoupeních slyším, včetně toho ďábelského, třeba když hraje Sarasateho Zigeunerweisen, tedy Cikánské melodie op. 20. A toto své tvrzení podpořím ještě jedním odstavcem z recenze pražského koncertu v Rudolfinu 13. února 2017 z pera Libora sen. Nováčka v OpeřePlus s názvem Ivan Ženatý, šlechtic houslového tónu, kde recenzent shrnuje tento dojem slovy:

Ivan Ženatý dal nahlédnout do svého nitra prostřednictvím skladeb, které na koncertním pódiu (mimo Brahmse) téměř nejsou slyšet. Svojí interpretací dokázal doslova nabít a vyšperkovat každou frázi, každý magický obraz skladatelova textu. Jeho hra nabyla v posledním období na mimořádné expresivitě a je velkou škodou, že dlouholetou pedagogickou zkušenost nemohl ze známých důvodů předávat mladým českým adeptům houslové hry.

Týden před veřejnou prezentací mého projektu v lomnickém muzeu (druhá část, věnovaná osobnostem lomnického hudebního života, 18. dubna 2918) mohli diváci České televize sledovat v jednom díle Genu (8. dubna 2018, 20:00) portrét Ivana Ženatého v pohledu Jany Počtové (jedna z nejvýraznějších českých dokumentaristek současnosti, proslula celovečerním filmem Generace Singels, 2011, v současnosti běží v televizi dokumentární film Nerodič). Autorku filmu můžeme vidět s českým houslovým virtuosem na jedné fotografii v sále Martinů v Lichtenštejnském paláci (HAMU) na pražském Malostranském náměstí, kde se točila i část pořadu, samotný příběh nicméně začíná pohledem na českou horu Říp od rodinného domku, který si Ivan Ženatý pod ikonickou horou české historie postavil.

Tento začátek filmu je vlastně jakýsi sémiotický uzel, v němž se protínají všechny důležité významy v životě Ivana Ženatého. Důvodem, proč přesídlil z rodné Lomnice nad Popelkou do těchto míst, byl primárně zcela pragmatickým rozhodnutím na cestě vědomí, že má-li člověk něco znamenat, je třeba vycestovat do světa. A do Drážďan, kde se Ivan Ženatý v pouhých čtyřiatřiceti letech (1996) stal profesorem na Vysoké hudební škole C. M. von Webera v Drážďanech (Hochschule für Musik C. M. von Weber Dresden), to je odtud, kdybychom chtěli zažertovat v tamějším jazyce „ein Katzensprung“, a stejně tak kousek právě do české metropole. Odtud se ovšem život vyvinul ještě jinak, když v roce 2012 přijal profesuru na prestižním Cleveland Institute of Music. Pedagogickou kariéru považuje Ivan Ženatý jako „vybalancování“ ke koncertní kariéře, je to možnost, jak zároveň „dostávat“ i „dávat“. Přesto právě onen dům zůstává tím místem, kde se setkává se svými dětmi, které, vzhledem k tomu, že rodina žije dnes odděleně, žijí s matkou (Katarinou, o níž byla řeč) v Německu, ale jsou pro houslistu, jak v dokumentu říká, jeho největším štěstím (hezká otázka, jak se řekne německy „malíček“, jehož délka prý rozhodla o Ženatého hudebním nasměrování, tedy „Kleinfinger“). Jakkoli v jednom článku (v OperaPlus) Ivan Ženatý říká, že „doma je v Čechách a to už se nezmění“, v Počtové portrétu v Genu poznamenal na toto téma, jak jsem si poznamenal: „Domov je vztah duše.“ (snad správně poznamenal, pokud by to bylo „stav duše“, také by to nebylo chybné.).

(pokračování)

 

Zpět