Lomnické hudební nebe

Lomnické hudební nebe
(hudební tělesa, druhá část)

Dětský folklórní soubor Špalíček

Vznikl v roce 1994 při ZUŠ v Lomnici nad Popelkou. „Špalíček znamená malý kousek dřeva, ale také tradiční název pro sbírku nejkrásnějších dětských pohádek nebo lidových písní“ (letáček souboru z doby jeho vzniku). Soubor, který se zaměřil na lidové písně, tance a obyčeje v Podkrkonoší, měl přes 40 členů, zpěváků, hudebníků a tanečníků, taneční složku vedla Jana Polzerová, hudební složku Lenka Krausová.

V tvůrčí dílně Špalíčku vznikly pořady „Formani jedou na jarmark“, „Jak chovat špalíček“, „Selská strava“, „Na pastvě“, „Řemeslnické tance“, „Pastuškové vstávejte“, „Koleda, dědku“ – autorsky propojené se souborem Fidle, kdy byly úpravy jednotlivých písní Lenky Krausové s určitými změnami přebírány jedním či druhým souborem.

Špalíček se s úspěchem účastnil na soutěžích lidových souborů ZUŠ: V roce 1996 v oblastním kole v Pardubicích, tamtéž o 3 léta později získal první místo a zvláštní ocenění za zpěv, hru na violu a folklórní stylizaci, v Nové Pace obdržel cenu za regionální rozvoj, Nejnovějším úspěchem byla účast v ústředním kole národní soutěže ve Vysokém Mýtě, 2002/2003, další vítězství zaznamenal v oblastním kole a postup do kola ústředního, které se ale nezúčastnil kvůli zájezdu do Berlína, v roce 2005/2006 první místo v krajském kole a čestné uznání v kole ústředním, napřesrok pak opět účast v krajském kole.

Dětský soubor vystupoval ve svém domovském městě i kraji, ale také v české metropoli a rovněž v zahraničí. Ve dnech 9.–12. května 2003 se zúčastnil zájezdu do Berlína, kde vystupoval na FEZ Wulheide v Evropském týdnu v pěti představeních s tématem „Vítej, Česká republiko“.

V roce 1994 (21. a 22. února) natočil soubor k 10. výročí svého založení „Za horama, za dolama“ v hudební režii Jaroslava Krčka.

Po odchodu Lenky Krausové z Lomnice nad Popelkou je poměrně obtížné působení Špalíčku sledovat. Na webových stránkách visí (k 10. 11. 2107) ještě stará nefunkční stránka, kde je v rozporu se skutečností nadále uvedena Lenka Krausová jako vedoucí hudební složky. V současnosti vystupuje Špalíček na veřejnosti v podobě závěrečného vystoupení spolu s tanečním oborem ZUŠ (např. v r. 2015 v Tylově divadle 28. 5.)

Aktivnější je soubor na FB, jako událost je zveřejněno 20. výročí našeho folklorního souboru Špalíček 10. červen 2014, které se slavilo na Zámku, účastnily se soubory z Jilemnice a Nové Paky. Na FB školy jsou proti tomu prezentovány úspěchy zvláště výtvarného oboru (žáků Jany Vojtíškové), z podzimu 2017, například 8. září byla slavnostně zahájena výstava prací tří bývalých absolventů výtvarného oboru Jany Vojtíškové, nyní studentů SUPŠ Turnov.
„Jsou to Eliška Strnadová, Eliška Trakalová a Martin Brož.
Součástí vernisáže byla také přednáška Kristýny Brožové o její zajímavé práci kurátorky NG v Praze.
Výstava je v Malé galerii a potrvá do 6. října [2017].“

O Špalíčku nicméně žádné informace FB nepodává.
Jediná informace obecná na stránkách školy, kde je k původnímu odstavci textu z doby vzniku souboru přidán nový:
V současné době má Špalíček přes třicet členů - zpěváků, hudebníků a tanečníků. Všichni jsou žáky ZUŠ. Soubor vede Jana Polzerová (taneční složka) a Zdeňka Zlatníková (muzika). Špalíček pravidelně vystupuje. Spolupracujeme s muzeem v Lomnici n. Pop. a Turnově, okresním archivem v Semilech, zámkem Sychrov a KIS v Lomnici n. Pop.. Pořádáme výchovné koncerty pro žáky mateřských a základních škol, spolupracujeme s jinými soubory.

Podkrkonošský symfonický orchestr

V případě Podkrkonošského symfonického orchestru se budu zabývat tím původním, „lomnickým“ či „Matlasovým“ Podkrkonošským symfonickým orchestrem, v kterém jsem – na rozdíl od toho dnešního, který se k této tradici hlásí – ovšem nikdy nehrál. Být součástí orchestru je vždycky zajímavé, slyšíte skladby, které léta znáte, jinak, analytičtěji, takže si třeba uvědomíte, jak jsou zajímavě a rafinovaně zkomponovány skladby Antonína Dvořáka. Současný PSO slavil v loňském roce deset let své existence a zvláště v posledních letech zmapoval některé oblasti hudby, jako například ruské romantiky, italské operní předehry (šéfdirigent je přece Ital), houslové či klarinetové koncerty, a vykročil i do trochu jiných oblastí, jakou je filmová hudba či nejnověji do latinskoamerické hudby.

Ten někdejší Podkrkonošský orchestr mám osobně – kromě některých Jičíňáků, kteří v orchestru hráli (jako sólista to byl např. dr. Ivan Hejduk, violista Jiří Mejsnar, můj profesor němčiny na střední škole) – spojený především s osobností Jiřího Matlase (narozen 19. 3. 1926 ve Skalsku, okr. Mladá Boleslav, zemřel 9. 10. 1995), ředitele semilské ZUŠky, kterého jsem pak blíže poznal v době, kdy jsem v Semilech působil na gymnáziu. To byl zajímavý člověk, měl v sobě jistou dávku megalomanství, která k vedení orchestru asi patří, vzpomínám si, jak chtěl spojit několik orchestrů, takže by vzniklo těleso, jaké – s nadsázkou řečeno – by se podobalo tomu, jaké řídil v Americe Antonín Dvořák z několik metrů vysokého sloupu (popisuje to Josef Škvorecký ve své knize o skladateli), což představovalo především velkolepou atrakci. To se samozřejmě nepodařilo, ale tyto tendence byly zřejmé hned od začátku, kdy například v roce 1955 vystoupil s tehdejším tělesem, ještě pod názvem „Podkrkonošský orchestr Zdeňka Fibicha“ stošedesátičlenný dívčí sbor Pedagogické školy, která v tu dobu v Lomnici nad Popelkou byla, a dětský sbor lomnické Osmileté základní školy.

U Podkrkonošského symfonického orchestru spatřuji jako důležitou jednu věc, kterou si myslím veřejnost příliš neuvědomuje – a je to pochopitelné, protože každé těleso především prezentuje samo sebe – totiž, návaznost jednotlivých orchestrálních projektů. Ty začínají ve 20. letech minulého století a jsou spojeny se jménem Ing. Bedřicha Šlechty (1888-1961), z jehož podnětu vznikl tzv. „univerzální orchestr“, jenž tvořilo okolo čtyřiceti hudebníků, zaměstnanců firmy A. P. Šlechta (scházeli se v historickém Hrubém domě na náměstí, řídil jej soukromý učitel hudby J. Nalezínek a hrál v něm na violoncello již zmiňovaný pan profesor Valenta). Pokračování měl v onom Podkrkonošském symfonickém orchestru Jiřího Matlase, po jeho rozpadu pak v devadesátých letech vznikl KSOKrM, který dirigoval Karel Jakubů, rovněž zpěvák Fidle, jehož členové vytvořili základ KSOKrMu, a ten se pak transformoval v dnešní Podkrkonošský symfonický orchestr se sídlem v Semilech. Paralelně s KSOKrMem pak v Lomnici působil Collegium musicum Český ráj, lze říci, že někteří hudebníci dokonce hráli v obou souborech buď jako stálí členové či při různých příležitostech (mohu za příklad vzít sama sebe, ač bydlištěm v jiném městě, hrál jsem s orchestrem, ale také nahrával s Collegiem).

Jestliže pak poodstoupíme a podíváme se na celou tu pozoruhodnou historii – od „univerzálního orchestru“ dvacátých let po dnešní, „druhý“ Podkrkonošský symfonický orchestr, spatříme úžasnou kontinuitu sta let orchestrálního hraní v Podkrkonoší, s jednotlivými vlákny celého příběhu (jak jsem už v předchozím textu naznačil) a jejich propojením v jednotlivých souborech a přes jednotlivá desetiletí. Myslím si, že kdyby nic jiného, pak tato myšlenka stála za to, že jsem se začal celou věcí zabývat. A nyní zpátky k prvnímu Podkrkonošskému symfonickému orchestru, který byl významnou kapitolou celé této staleté historie.

Počátky Matlasových aktivit spadají do září 1954, kdy zakládá zprvu smyčcový orchestr, jehož mottem bylo „Za dobrou českou muziku, pro radost lidem.“ První vystoupení bylo v lednu 1955, název Podkrkonošský symfonický orchestr pochází z roku 1960, kdy tomu odpovídalo jeho obsazení. Stojí za to zmínit některá jména, neboť některá z nich nabyla později na zvučnosti. Hrála zde Marta Klapková, později ředitelka LŠU, už zmíněný Miloslav Valenta, učitelka Eva Mikulová a její jmenovkyně Květa Mikulová, Olga Dolenská a Marie Kolová, učitelky na ZUŠ, pozdější housloví virtuózové Jaroslav Šonský a Ivan Ženatý. V roce 1970 vznikl Komorní orchestr, který – také pro svou mobilitu, ale pro kvalitu svých hráčů – objížděl řadu míst, kromě festivalů v Kroměříži, Moravské Třebové a Ústí nad Orlicí, Dvořákově Sychrově, i v pražském Klementinu, Vladislavském sále na Pražském hradě či v Karolinu, natáček pro Československou televizi pro pořad Neděle v klubu (1976), vyjel do německého Zhořelce. Vystupovali s ním coby sólisté hudební osobnosti jako František Pošta, Milan Zelenka, Marie Podvalová, Alexander Plocek a řada dalších, sólisty byli Jaroslav Hlůže, někdejší člen Panochova kvarteta, jičínský zubní lékař Ivan Hejduk, nebo i Ivan Ženatý. V muzeu je zachována zajímavá korespondence hráčů orchestru.

Vybírám ze statistiky jako příklad množství vykonané práce údaje za pouhé dva roky, 1959 a 1964. V tom prvním roce, to bylo 5. výročí založení, je zaznamenáno nacvičení 116 děl od 43 autorů, v roce 1964, roce 10. výročí působení tělesa, 19 celovečerních koncertů v 57 provedeních, 10 výchovných koncertů či koncerty spojené s dětským pěveckým sborem vytvořeným ze žáků LŠU v Lomnici nad Popelkou a LŠU v Semilech.

A ještě alespoň jeden záznam z lomnické kroniky, z května roku 1979:
22. v úterý v rámci Mezinárodního roku dítěte se uskutečnil koncert 200 členného pěveckého pionýrského sboru za doprovodu Podkrkonošského symfonického orchestru a řízení Jiřího Matlase v Tylově divadle před 400 posluchači.

Orchestrem, který na Matlasův Podkrkonošský symfonický orchestr po letech navázal a nese rovněž toto jméno, se na tomto místě nebudu zabývat. Jakkoli by bylo zajímavé rozšířit souvislosti vazeb, o nichž jsem se v jednom z předchozích odstavců zmínil a jakkoli by mi bylo potěšením sledovat myšlenku sta let orchestrálního hraní v Podkrkonoší, vycházím v tomto projektu z faktu, že sídlem nového orchestru už není Lomnice nad Popelkou, nýbrž Semily. Ovšemže to nemusí být argument, hudebníci se na zkoušky do Semil sjíždějí ze širokého okolí, k němuž vedle Liberce a Jičína (a ovšemže řady dalších) patří také Lomnice nad Popelkou.

U současného, dnešního PSO si proto dovolím odkázat na jeho stránky a také na bakalářskou práci Moniky Havrdové, flétnistky v PSO, na Hudební katedře Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové, s názvem Graziano Sanvito a Podkrkonošský symfonický orchestr z předminulého roku (2015), v níž je tato část historie popsána. Práce je dostupná na internetu (viz odkaz v poznámkách).

KSOKrM

Monika Havrdová věnuje ve své práci místo také Komornímu symfonickému orchestru Krkonošského metra, zkráceně KSOKrMu, který vznikl téměř devět let po zániku PSO, v roce 1999, a působil na lomnickém kulturním nebi osm let, do roku 2007. Mnohé lze vyčíst i z diplomové práce Olgy Kolové, Monika Havrdová nicméně uvádí prokresleněji kontext vzniku, působení i konce tohoto tělesa. To mohu potvrdit i proto, že jsem u toho od počátku byl. Možná tedy bude i nejlepší cestou, když uvedu ve zkrácené podobě rozhodující pasáž jejího textu.

„Od rozpadu PSO uplynulo téměř 9 let, když student pardubické konzervatoře Karel Jakubů obnovuje tradici Matlasova PSO a zakládá při svém dopravně kulturním sdružení Krkonošské metro Komorní symfonický orchestr Krkonošského metra (KSOKrM).

V roce 1998 začíná Karel Jakubů, ještě jako student pardubické konzervatoře, působit jako zpěvák v jičínské hudební skupině Fidle, kterou založila a umělecky vedla Lenka Krausová. Spolu s dalším členem Janem K. Čelišem chtěla hrát i klasickou hudbu, proto oba dva společně s Karlem Jakubů přemýšleli, zda by byl čas i prostor založit vedle Fidle nové komorní těleso, zaměřené na klasickou hudbu. Poměrně brzy se jim podaří sehnat zapálené muzikanty, a tak může vzniknout komorní orchestr, jehož vedení se ujímá Karel Jakubů. Na první zkoušce 19. března 1999, kde se sešlo 13 muzikantů včetně dirigenta, se rozhodlo, že orchestr bude spadat pod dopravně kulturní sdružení Krkonošské metro a jeho název bude Komorní symfonický orchestr Krkonošského metra (KSOKrM). Těleso se prezentovalo převážně barokní hudbou, a protože všichni členové byli výbornými muzikanty - někteří dokonce absolventy konzervatoří - měla vystoupení vysokou úroveň. Karel Jakubů na koncertech plnil nejen funkci dirigenta, ale díky svému charisma a výbornému projevu také funkci uvaděče a vypravěče, který divákům navozuje atmosféru k poslechu hudby.

První veřejné vystoupení KSOKrMu se uskutečnilo 20. června 1999 v Lomnici nad Popelkou, v předvečer oslav Dne hudby. Hned o den později se konalo druhé vystoupení, kde KSOKrM vystoupil jako host na závěrečném koncertě ZUŠ v Lomnici nad Popelkou, kde spolu s dětmi ze ZUŠ uvedl Dětskou symfonii Leopolda Mozarta. 19. září 1999 vystupuje orchestr veřejně znovu – v Semilech - při slavnostním výkopu stavby muzea Krkonošského metra.

O chod a organizaci orchestru se starají i členové a zakladatelé – Lenka Krausová obstarává notový materiál a - jako ředitelka ZUŠ v Lomnici nad Popelkou - poskytuje také prostory ke zkouškám, kde orchestr zkouší každý pátek v podvečer. Postupně si však vše bere na starost Karel Jakubů a začíná orchestr přetvářet k obrazu svému. Jeho snem bylo rozšířit KSOKrM i o další nástroje a dosáhnout tak symfonického obsazení, s nímž by bylo možné hrát i hudbu dalších období - nejen pouze baroka.

V roce 2001 KSOKrM uskutečňuje svoje první letní soustředění ve Sněžném v Orlických horách. V této době je orchestr ještě stále převážně smyčcový a dechové nástroje přijely jen jako hospitující členové na vystoupení, které se během soustředění uskutečnilo.

Orchestr se postupně zařazuje mezi stálice kulturního dění Semilska i Lomnice nad Popelkou a navazuje spolupráci s místními sbory, se kterými připravuje zajímavý a úspěšný repertoár, založený na známých mších a dalších sborových skladbách. Postupně orchestr rozšiřuje nejen repertoár, ale i obsazení. Do orchestru přicházejí na stálo dechové nástroje. Přesto ale Karel Jakubů stále není spokojen – v tělese chybí lesní rohy a několik dalších nástrojů je zastoupeno pouze jedním hráčem. Ani smyčce se nedaří rozšířit natolik, aby se těleso podobalo symfonickému orchestru. Největším důvodem je to, že v okolí Semil a Lomnice teprve vyrůstá nová generace muzikantů, ale také samotná osoba Karla Jakubů – mnohé muzikanty totiž odrazuje od působení v KSOKrMu špatná organizace a hlavně kontroverzní projekt Krkonošského metra. […]

Od roku 2004 do roku 2007 se i přes všechny obtíže orchestru daří. Každý muzikant dostává pravidelně každé čtvrtletí rozpis zkoušek a koncertů a na konci roku obdrží jakousi výroční zprávu, ve které jsou vypsány úspěchy orchestru v daném roce, jednotlivé koncerty, počty diváků, plány na další rok a podobně. Díky těmto zprávám se dovídáme, že během roku 2004 v orchestru působilo 45 lidí, a že těleso nezkouší už jen v ZUŠ v Lomnici nad Popelkou, ale střídavě také ve Státním okresním archivu v Semilech.

Velice plodným rokem byl rok 2005, kdy se uskutečnilo hned 15 vystoupení orchestru. […] I v dalších letech se orchestru velice dařilo – až do 8. června 2007, kdy Karel Jakubů na koncertě v Lomnici nad Popelkou oznámil svůj »dočasný« odchod od orchestru. Tato událost znamenala konec KSOKrMU, ale muzikanti se rozhodli pokračovat bez Karla Jakubů. Jelikož už ale nechtěli patřit pod sdružení Krkonošského metra, rozhodli se založit nový orchestr, vracející se k tradici PSO Jiřího Matlase.“

Na tomto místě mohu jen doplnit, že když Karel ohlásil zmíněný „dočasný“ stav, radil jsem mu, ať to nedělá, protože my budeme chtít hrát dál. Měl jsem podobnou zkušenost před časem, kdy Jaromír Soukup ohlásil podobné „prázdniny“ pro Malou Muziku z Jičínska, kde jsem rovněž hrál, a rovněž nedbal na varování, a právě tento krok vedl ke vzniku Fidle, které založili právě hudebníci rozpadlé Malé Muziky.

Co bych ještě rád na závěr v souvislosti s tímto souborem akcentoval, jsou zmíněná každoroční letní hudební soustředění, která měla zajímavou poznávací náplň ve výletech do okolí místa ubytování. Mohu vzpomenout na rodnou světničku Bohuslava Martinů v Poličce, Růžový palouček u Litomyšle, kde se J. A. Komenský loučil s vlastí či nově restituovaný zámek Nové Hrady, kde Karel Jakubů dokonce vyjednal vystoupení orchestru. Na tuto tradici svým způsobem navazuje i současný PSO.

Historie KSOKrMu dává příležitost shrnout vlákno celého příběhu, který sleduje onu zcela ojedinělou kulturní kontinuitu, která se před námi vynořuje a kterou můžeme nazvat „sto let orchestrálního hraní v Podkrkonoší“. Začíná u „univerzálního orchestru“ zaměstnanců firmy A. P. Šlechty, řízeném soukromým učitelem J. Nalezínkem ve dvacátých létech minulého století, zachovaného na jediné fotografii (přesné datum vzniku zatím neznáme) a pokračuje v padesátých letech v „prvním“ („Matlasově“) Podkrkonošském symfonickém orchestru, po jehož rozpadu na konci let osmdesátých vznikají takřka paralelně Collegium musicum Český ráj a (přes Fidle) KSOKrM, po jehož zániku se stávající společenství hudebníků transformovalo do současného („semilského“) Podkrkonošského symfonického orchestru. Tato souvislá linie je hluboce provázána i personálně, neboť v celé historii nalezneme osoby, které působily v řečeném Šlechtově orchestru i prvním Podkrkonošském symfonickém orchestru (profesor Miloslav Valenta), či v „prvním“ (lomnickém) i „druhém“ (semilském) Podkrkonošském symfonickém orchestru (violoncellista Alois Melich, houslistka Jaroslava Petrásková, fagotista Jiří Roudnický a další), a zároveň mnohdy v Zahradníkově Collegiu i KSOKrMu, jsou dochovány například fotografie Collegia (z natáčení), na nichž jsou hudebníci, kteří zároveň hráli v KSOKrMu, někteří hudebníci postupně přecházeli z jednoho tělesa do druhého (např. bývalá ředitelka lomnické ZUŠky Marta Klapková z „prvního“ PSO do Collegia a „druhého“ PSO). Když jsem před třiceti lety hovořil o tom, že si tady v různých souborech pomáháme, bral jsem to i tak trochu jako žert a netušil jsem míru a rozsah této provázanosti.

Lomnické kulturní léto

Z pravidelných každoročních kulturních událostí, k nimž patří Lomnické hudební jaro, Zámecké hudební soboty či Den hudby Františka Doubravského (všechny mají svůj nezastupitelný význam), má nejprestižnější profil hudebně dramatický festival Lomnické kulturní léto, který je – při jeho  rozsahu to ani jinak nejde – samozřejmě dílem celé řady lidí, nicméně v první řadě má o ně zásluhu Jaroslav Krček, který vytvořil a každoročně naplňuje jeho určitý formát, jaký je možné vytvořit v tak malém městě jako je Lomnice nad Popelkou, tedy jeho „rozmanitost, pestrost, originálnost“ (O. Kolová), které přesahují dokonce i vymezení v názvu („hudebně dramatický“), protože vedle divadelních představení a koncertů zahrnuje pravidelně i výstavy, hudební položky pak představují koncerty komorní hudby, sólové houslové či pěvecké recitály, večery orchestrální hudby, varhanní a chrámové koncerty, vystoupení pěveckých sborů, ale také jazzovou hudbu, hudbu lidovou, dudáckou či cimbálovou muziku či crossover, které se odehrávají na jednotlivých místech, k nimž patří Tylovo divadlo, kostel sv. Mikuláše z Bari, nyní krásně rekonstruovaný zámek, Kulturní dílna Jaroslava Krčka ve Rváčově-Černé, Městské muzeum a galerie či Poutní kostel Proměnění Páně na Táboře. Některé formáty vystoupení mají ustálené názvy jako např. „poutní koncert“, „Větve hudbou protkané“, zkušenost říká, že právě tento moment bývá, podobně jako v tomto případě zahajovací divadelní představení, jedním z pilířů dramaturgie takovýchto rozsáhlejších projektů.

Mám obavu, že kdybych chtěl jakkoli pojednat oněch 23 ročníku festivalu, že by se mi to stěží mohlo podařit, i kdybych mu věnoval celý samostatný večer. Vždy bych musel na někoho důležitého nebo zajímavého zapomenout. Zkusím tedy uvést jen několik jmen pro představu, z nichž mi některá obzvláště utkvěla v paměti:

Japonská houslistka Shizuka Ishikava, Václav Hudeček, Katarína a Ivan Ženatí, soubor historických nástrojů Musica Florea, brněnské Janáčkovo kvarteto, Alfréd Strejček a Štěpán Rak (například Pocta Komenskému nebo Pocta Jaroslavu Foglarovi, řada dalších), Kateřina Englichová (Duo Syrinx s Žofií Vokálkovou), Jihočeská komorní filharmonie České Budějovice či Komorní filharmonie Pardubice (dirigoval Jaroslav Krček), Jana Koubková (s Českým klarinetovým kvartetem), Talichův komorní orchestr, dnes už neexistující Penguin quartet Praha s večerem Humor v hudbě (od r. 2005 soubor hraje pod názvem Zemlinského kvarteto), Hradišťan, Iva Bittová, Martin Kaplan a Josef Fiala (Večer s lidovou písní, 1995), České filharmonické kvarteto (2017).

A nejen hudebníci, ale i herci či osobnosti jiných oborů – zmíněný Alfréd Strejček, Radovan Lukavský, Jitka Molavcová, Boris Hybner, Zdeněk Mahler, Luba Skořepová (Přijďte pobejt s „poudačkami“ J. Š. Kubína), v posledním ročníku Hana Maciuchová (se Strejčkem, Shakespearovy Sonety). Každý rok potkávám sklářského výtvarníka Jiřího Rybu. Projekty či příležitosti – T. G. Masaryk jak ho neznáte, Koncert k sedmdesátinám akademického malíře Vladimíra Komárka, Pocta Johannu Sebastianu Bachovi, Jaroslav Ježek vážně nevážně (Anna Hlavenková, David Švec).

Klíčovou úlohu v celém projektu, který běží od roku 1995, má samozřejmě jeho iniciátor, zakladatel a organizátor Jaroslav Krček. Právě zde se může uplatnit v nejvyšší míře široké rozpětí jeho schopností, vystupuje zde totiž v mnohovrstevné úloze – jako dramaturg, organizátor a poskytovatel prostoru KULNy (Kulturní dílny na Rváčově), „kostelíčka“, který naproti své chalupě k těmto účelům postavil, ale také jako účinkující, tj. dirigent (Jihočeská komorní filharmonie České Budějovice, Komorní filharmonie Pardubice, Orchestr japonských studentů), vedoucí souboru (Musica Bohemica), multiinstrumentalista (např. i v literárně-hudebních pořadech), a v neposlední úloze jako autor.

Vydatně účinkují ale také i členové Krčkovy rodiny – Gabriela Krčková, ať už v Musice Bohemice či v Novákově triu či jako sólistka, bratr Josef Krček coby hudebník v Musice Bohemice, ale i jako autor některých skladeb, dcera Magdalena – jako houslistka a rovněž jako hudební režisérka (např. inscenace opery Z. Zahradníka Popelka s Českým nonetem, 2007, ale už Brdečkův Limonádový Joe, 1995), její manžel David Švec (ve zmíněném pořadu o J. Ježkovi, naposledy jako klavírista s Ivanem Ženatým v jeho recitálu).

A ovšemže by se tady nabízela celá jedna kapitola o Musice Bohemice jako takové, která prakticky každoročně na festivalu vystupuje. Ta ovšem přesahuje rámec/možnosti tohoto projektu, který chce alespoň v základních rysech uchopit hudební tělesa a významné osobnosti lomnického hudebního života. I tak se stěží podaří textem zachytit, řečeno Krčkovými slovy, „jak variabilní je hudba, jak působivé slovo, kolik podob a forem má umění, které se provozuje od člověka k člověku.“ (program festivalu 2017)

Stejně tak v tomto textu bude chybět další aspekt, který by si zasloužil pozornost, totiž „divadelní složka“ celého festivalu. Přes mou snahu zahrnout do svého zájmu pokud možno co nejvíce oborů z umění při orientaci na literaturu, hudbu a výtvarné umění zkrátka divadlo už „nestíhám“, takže by z mé strany jakékoli komentáře byly nepatřičné. Přitom právě Divadelní spolek J. K. Tyl je oficiálním pořadatelem celého festivalu, řada koncertů, zvláště ty „velké“, se konají právě v budově Tylova divadla, spolek zajišťuje zázemí, organizační věci atd. Divadelní představení pak každoročně zahajuje celý festival, v posledním ročníku zahráli divadelníci dokonce představení dvě, úvodní A pak už tam nezbyl ani jeden… od Agathy Christie a pohádku na motivy bratří Grimmů Sněhurka a sedm trpaslíků. Já sám si vybavím někdejší klasiku, Tylovu Tvrdohlavou ženu.

Domnívám se, že nezastupitelný význam takových podniků jako je Lomnické kulturní léto nikdy nelze dostatečně zdůraznit. Podobně jako třeba Šrámkova Sobotka či Jičín – město pohádky, mám-li uvést festivaly z měst nejblíže Lomnici nad Popelkou, i tento festival primárně vytváří náplň kulturního života obyvatel města a láká návštěvníky, kteří sem na divadelní představení, výstavy a koncerty přijíždějí mnohdy zdaleka, ale také vytváří určitý rámec kultury, tzn. její rytmus v pravidelném každoročním kalendáři, jenž podstatným způsobem definuje, „nastavuje laťku“ tím, že vedle lokální či regionální kultury, která je rovněž velmi důležitá, přivádí do místa profesionální umělce, přední osobnosti kultury, a pro město vytváří jakousi „značku“, ikonu, spolutvořící jeho identitu. Vím, že se v tomto ohledu opakuji, ale proč neříci „po stoprvé“ to, o čem jsem nezvratně přesvědčen.