Literatura našeho kraje 20. století

Literatura našeho kraje 20. století
někdejší seminárky studentů LG

Václav Čtvrtek
(1911-1976)

Populární spisovatel pohádek a příběhů ze současného života pro děti a mládež, autor televizních večerníčků a tvůrce několika oblíbených televizních a literárních postav, zejména loupežníka Rumcajse.

Narodil se 4. 4. 1911 v Praze a zde také prožil většinu svého života. Když vypukla druhá světová válka, musel jeho otec narukovat a Václav se s celou rodinou odstěhoval k dědečkovi do Jičína. To byl pro něj zážitek navždycky. Jičínské prostředí ožilo po dlouhých letech v jeho nejlepších knížkách o Rumcajsovi, Mance a Cipískovi a i v dalších pohádkách. Po válce se vrátili zpět do Prahy, tam vychodil gymnázium a začal studovat práva, ale nedostudoval. Už jako student psal povídky do časopisů. V roce 1931 nastoupil jako účetní úředník na okresní finanční ředitelství v Chebu, když se nudil, zkusil psát humoristický román z anglického prostředí. Kniha vyšla roku 1940 pod pseudonymem Hugo Prattler a s titulem Whitehors a dítě s pihou. V této době již pracoval na zemském finančním ředitelství v Praze. Jeho syn Petr si na dobrou noc přál vyprávět pohádky, a to byl pro Václava nový podnět.

V r. 1946 přešel na ministerstvo financí a spolupracoval s dětskými časopisy. Ve Vlašťovičce vycházela pohádka na pokračování Lev utekl, která vyšla knižně roku 1948. Spolupracoval s Antonínem Zhořem na některých dalších prózách. Začal se kontaktovat s rozhlasem. V r. 1947 vycházel v Sedmihlásku seriál Vepřík a kůzle.

V r. 1949 nastoupil na místo v rozhlase jako redaktor pohádkových pořadů, později se stal vedoucím rozhlasového vysílání vědy a techniky pro mládež. Od r. 1960 pracoval jako volný spisovatel.

Jeho knížky byly zfilmovány a mnohé zdramatizovány, hlavně ty o Rumcajsovi. Získal rakouskou cenu v soutěži o dětskou knihu za poetický příběh Čáry máry na zdi a cenu M. Majerové za vyprávění Kosí stroj. Od r. 1975 byl nositelem titulu zasloužilý umělec a stal se čestným občanem města Jičína. Zemřel 6. 11. 1976 v Praze.

Pouze jen malá část knih je určena pro dospělé. K nim patří Veselý mrtvý, v níž v deseti povídkách popisuje úsměvnou, ironickou a nostalgickou rodinnou ságu, a pozdější Nezbedné pověsti, kde vypráví pověsti z Prahy a různých měst.

Mezi jeho knížkami pro děti se najdou jednak povídky a románky ze současného života dětí, jednak pohádková a pověsťová vyprávění, v nichž těží z některých folklórních motivů, postupů a postav, ale stylizuje je v samostatné autorské útvary. Nejvíce psal Čtvrtek knihy prozaické, několikrát i divadelní hry, ať už pro loutky: Král Lávra, Budulínek, Patero pohádek pro závěsné loutky aj. nebo dětské hry pro herce: Modrý kosatec, Malá zlá čarodějnice, Jak si Rumcajs poslal Cipíska pro pomoc.

K prvnímu okruhu patří i povídky psané původně pro časopisy Doktor Ludva Faust a jiné povídky, Chlapec s prakem – husitský chlapec se dostane do dnešní doby, My tři a pes z Pětipes, Zlatá lilie – psychologická etuda dvou dětských dvojic, Malá letní romance – prázdninový příběh dospívajícího mládí, Lenka a dva kluci atd.

Hlavní část jeho tvorby náleží pohádkové tvorbě. Sám o pohádce napsal: „Pokládám ji za preventivní ochranné očkování dětí proti suchosti ducha, necitlivosti, snížené citlivosti vůči kráse a proti tomu, aby člověk obklopený technikou se jí příliš zbytečně nepřipodobňoval.“ Pohádky psal již v prvních krocích své literární kariéry: Lev utekl, Pohádková muzika – pohádky o hudebních nástrojích aj. Velký význam však měla další spolupráce s TV. Z ní vznikly čtyři cykly Pohádky ze čtyř studánek – kde jsou pohádky: O makové panence, Křemílkovi a Vochoůrkovi, Cipískovi a Hrombácovi a Tancibůrkovi, a nejpopulárnějším Rumcajsovi z lesa Řáholce. Vlastní předobraz této loupežnické figurky doslova zlidověl. Televizní a výtvarnou podobu mu dal Radek Pilař. V knižní podobě se objevila postava Rumcajse brzy po televizním úspěchu v knize Rumcajs a později spojil vyprávění do trilogie Rumcajs, Manka a Cipísek. K těmto pohádkám patří ještě některá vyprávění z jičínského cyklu: O Česílkovi, Šejtročkovi a jednom známém loupežníku, Vodník Česílko, Vodník Čepeček, Cesta formana Šejtročka, Jak ševci zvedli vojnu pro jednu červenou sukni. Mnohé figurky přecházejí z jedné knihy do druhé.

Napsal další menší i větší knihy: Kočičiny kocourka Damiána, O víle Amálce a žabce Márince, Malá zlá kouzelnice a drak, Pohádky z pařezové chaloupky Křemílka a Vochomůrky, O makové panence a motýlu Emanuelovi, O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi atd.

V jeho nejlepších knihách je obsažen úsměv, groteskní humor, optimismus a fantazie, jsou blízké pohádkám Čapkovým, Drdovým, Ladovým a tradici Erbenově a Kubínově. Figury stavějí na lidové moudrosti, na lidových představách o dobru, právu, spravedlnosti, chytrosti a šikovnosti. Mají úsporný jazyk a vynalézavý výraz, který si libuje v lidových a nářečních slovech a úslovích, v neobvyklých jménech, v neologismech a cizomluvech. Mnoho knih bylo přeloženo do cizích jazyků.

Jarmila Glazarová
(1901 – 1977)

Prozaička, reportérka a publicistka; vrchol jejího díla tvoří realistická románová tvorba z druhé poloviny 30. let, která měla značný čtenářský i kritický ohlas; v publicistice po osvobození zachycovala především revoluční společenské přeměny a budování socialismu u nás a ve světě.

Narodila se 7. 9. 1901 v Malé Skále u Turnova. Prožila zde krásné dětství, plné štěstí a pohody, ale tato idyla trvala jen do jejích osmi let. Po onemocnění otce a o jeho propuštění se odstěhovali do Prahy. Zde se v Glazarové začaly probouzet vlastenecké a literární vědomí. V první světové válce ztratila otce i matku a se sestrou Irenou se dostala do Klimkovic. Absolvovala dvouletou hospodářskou školu a vdala se za starého lékaře Josefa Podivínského. Potom strávila dvanáct let klidného života. Poznala zároveň zblízka sociální bídu Ostravska v době hospodářské knize a nezaměstnanosti. To v ní vyvolalo zájem o osudy prostých lidí a sympatie k dělnickému hnutí. Po manželově smrti odešla do Prahy. Zde pracovala jako úřednice a věnovala se literární tvorbě.

Nová etapa v životě a díle Jarmily Glazarové nastala po skončení druhé světové války. V letech 1946 – 1948 působila na našem velvyslanectví v Moskvě. Po návratu vyvíjela rozsáhlou publicistickou a veřejnou činnost. Mnoho cestovala a napsala mnoho reportážních statí. Psala do časopisů, ve svých článcích hájila odkaz národní kultury, jazykovou čistotu, realistické a socialistické principy literární tvorby. Za svou aktivitu byla poctěna Československou cenou míru a titulem národní umělkyně. Zemřela 20. 2. 1977 v Praze, je pohřbena na Malé Skále.

Do literatury vstoupila románem Roky v kruhu. Vznikl ze vzpomínek na šťastná léta manželství po jeho tragickém konci, v době samoty a citové prázdnoty. Na nátlak příbuzných poslala jeho rukopis do románové soutěže, v níž získal první cenu. Roky v kruhu jsou románem lásky dvou věkově rozdílných lidí. Středem vyprávění je sama autorka, ztotožněná s vypravěčkou a hrdinkou. Je to žena objímající citem všechno kolem sebe, svého muže, ostatní lidi, dům, přírodu, atd. S obrazem krásného domova kontrastuje tíživá realita okolního světa, tragika rodin rozvrácených bídou a nezaměstnaností.

Svým románovým debutem se představila jako zralá autorka s bohatým kultivovaným jazykem. Předpoklady vzniku tak vyspělého díla spočívaly v jejím talentu, citovosti, četbě klasické i soudobé literatury. Roky v kruhu mají základní znaky veškeré tvorby své autorky: básnickou vnímavost, citovou zainteresovanost, lásku k lidem a k přírodě, kritičnost vůči společenské nespravedlnosti, bytostný optimismus. Tento román vzbudil velkou odezvu a soudy dobové kritiky, které byly pozitivní.

Ve svém druhém románě Vlčí jáma (1938) opět vychází ze svých zkušeností, ale vypravuje více objektivně a je umělecky výše. Onu „vlčí jámu“ představuje rodinné prostředí zlé, necitlivé a tyranské tety Kláry, do něhož přichází osmnáctiletá Jana. Autorka rozvíjí tragický příběh citového vztahu této osiřelé dívky a Klářina manžela Roberta. Prostřednictvím Kláry odhaluje sobeckost, prázdnotu a pokrytectví maloměšťáckého světa. Román v obě spojuje aspekty psychologické, morální a sociální. Je věcný, realistický, prostý sentimentality, často se vněm střídají vypravěčské zorné úhly.

Třetí román Advent (1939) je baladický příběh manželské tragédie. Odehrává se na samotě v beskydských horách. Chudá svobodná matka (otec jejího synka byl zabit stromem) si vezme staršího bohatého vdovce, ale stane se vykořisťovanou, bezprávnou bytostí na jeho statku. Prožije zde šest let bolesti, utrpení, marných pokusů o smír i neméně marných vzpour. Z malého Metoda se stane darebák, tulák, který zvyšuje její zoufalství. Jednou v noci, kdy nešťastná Františka hledá svého syna, v seníku upálí své trýznitele – manžela Juru Podešvu a služku Rozínu. Advent je román s dramatickým dějem, těžiště spočívá v psychologické povahokresbě. Postavy jsou realistické, autorka ukazuje jejich charakter, přičemž zdůrazňuje rozpor svého ideálu lidskosti a daného společenského řádu. Podobně jako Roky v kruhu tak Vlčí jáma a Advent se těší čtivosti. Vlčí jáma i Advent byly zfilmovány.

V r. 1940 vydala Glazarová knihu drobných próz Chudá přadlena. Zachycuje životní běh svérázných lidí od narození do smrti. Přibližuje zvyky, názory, práci, umělecké projevy. Celá práce je napsána básnickým jazykem, oživovaným prvky dialektu.

Po r. 1945 se věnuje zejména publicistice. Z pobytu v Rusku napsala reportážní knihu Leningrad (1950), v níž se soustředí na kulturu tohoto města. Její kniha je svědectvím o sovětských lidech, výrazem obdivu a lásky k slavnému městu.

V r. 1950 vydala rovněž Výmarský deníček, souhrn myšlenek i faktů o pobytu v NDR na oslavách narození J. W. Goetha. Později tuto knihu zahrnula do svazku Ani dálka, ani cizina (1959), který obsahuje reportážní stati i z cest do Sovětského Svazu, Polska, Maďarska a Číny. Tyto práce mají objektivní, pozorovatelský charakter, Glazarová klade důraz na informativní funkci. V 50. letech jí vyšel soubor fejetonů Dnes a zítra (1952) a kniha Jaro Číny (1954).

Další dílo Píseň o rodné zemi je svazkem článků a reportáží ze soudobého světa. Poslední kniha Místopis srdce je svazkem publicistiky.

Ve 40. letech začala Glazarová psát rozsáhlý sociální román Navlékač korálů. Děj vychází z historie jejího rodu. Jeho dokončení bránily proměny autorčina uměleckého a názorového vývoje, tlak i těžké nápory nemocí.

Dílo Jarmily Glazarové, vydané v šesti svazcích (1953-60), zahrnuje i knížku pro děti Zahradník Hejduk.

Josef Kocourek
(1909 – 1933)

Básník, především však autor lyrických črt, fantastických povídek a románů, představujících v době svého vzniku ve 30. letech vrcholnou prózu druhé vlny proletářské literatury.

Narodil se 22. 1. 1909 v podkrkonošské dědině Brdo u Nové Paky jako syn tkalce. Projevoval malířské nadání, a proto byl poslán na novopackou reálku. Dále už mohl absolvovat pouze doplňovací kurs při Učitelském ústavu v Jičíně, protože měl nedostatek peněz. Učitelské povolání ho zavedlo na severní Moravu – do Mírova, Šilperka (dnes Štíty) a posléze do Řepové u Mírova. Na severní Moravě stejně jako předtím i v Podkrkonoší byl svědkem prohlubující se bídy v rodinách českých i německých chalupníků. Jeho názor byl bojovně zaměřen proti reakčnímu zápecnictví i proti prvním projevům fašismu v Německu i ČSR. Sledoval sovětské umění a měl pověst bolševika, i když v důsledku své společenské pozice se nemohl přihlásit do KSČ. Pod tlakem nicoty a neporozumění se občas uchýlil k bohémskému životu. Od jinošských let byl literární činný, psal verše, prózy, romány, dramatické pokusy, vedl si i deník. Svou mladistvou tvorbu spálil, shořelo 250 básní, 600 stran deníku, tři hry atd. V létě 1932 u něho propukla naplno tuberkulóza. Léčil se v jičínské nemocnici, pak byl propuštěn do domácího ošetřování a své chorobě podlehl 31. 3. 1933 ve své rodné obci.

Poprvé publikoval v Nivě, potom psal do Cesty, Signálu a v letech 1929-32 fejetony a reportáže do Lidových novin. V Cestě a Signálu publikoval cyklus tzv. Kouzelných povídek, které upoutaly slovinského kritika Vladimíra Zorzuta (propagoval ho). Jeho větší prozaické práce vznikly koncem 20. a začátkem 30. let v pořadí: Srdce, Žena, Kalendář, v němž se obracejí listy, Zapadlí vlastenci 1932. Ve své době nevyšly knihy: Žena, pro šokující sexualitu; a Zapadlí vlastenci pro svou revolční ideologii. Tak se Kocourkovo dílo stalo pojmem až v šedesátých letech.

Po metaforicky přetíženém románu Srdce a po dokumentárně expresivním Kalendáři, v němž se obracejí listy, se Kocourek stává v Zapadlých vlastencích autorem, který spojuje formu subjektivizovaného vyprávění s reportážním zachycením skutečnosti. Ač založeno na autentickém materiálu, jak o tom svědčí i srovnání s rovněž posmrtně vydanými autorovými deníky v knize Extáze. Nejen název díla, ale i tituly jednotlivých kapitol jsou vzaty z Raisových Zapadlých vlastenců. Cílem konfrontace je srovnání naivního vlastenectví probuzeneckého se lživým vlastenčením předmnichovské republiky.

Kocourkův životní běh, tak krátký, leč tak bohatý na rané mučivé zážitky osobní i sociální zkušenosti, ho brzy přivedl k patosu a expresivitě nového realistického ražení.

Z pozůstalosti vydané básně Loučení a Frývaldov vkládají do poém typu pásma společenskou kritiku. První báseň o skoro 400 verších vyšla v jednom z výborů Kocourkova díla nazvaném Z konce světa, kde jsou obsaženy i další jeho básně, publicistika a výběr z korespondence.

Stanislav Rudolf
(1932)

Autor četných románů, povídek pro dospívající mládež, obzvláště dívčí; od konce 70. let též autor románů pro dospělé; píše i televizní hry pro mládež.

Narodil se 16. 2. 1932 v Jičíně, dětství a dospívání prožil v nedaleké Železnici. Ta se objevuje v jeho knížkách jako Stříbrovice (Jičín jak Rybín). Otec železničář, matka se stala členkou JZD v Železnici. Rudolf neměl sourozence. Problémy takového dítěte vylíčil v povídce Jedináček v knize Modrý déšť. Studoval na gymnáziu v Jičíně a zároveň se vyučil kinooperatérem, měl však i četné další zájmy – hudbu, chemii atd. Po maturitě se hlásil na filmovou fakultu pražské Akademie múzických umění, nepřijali ho a on pracoval tři měsíce ve Výzkumném ústavu rozhlasové a televizní techniky. Zkušenosti využil v románě Formule 1. Potom absolvoval pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích na Písecku a nastoupil na osmiletce v Chrašticích na Písecku, kde se také oženil a je otcem dcery a syna. Dalším učitelským místem byly Lázně Bělohrad. Své vzdělání si prohloubil na Vysoké škole pedagogické v Praze, obor čeština, a přednášel na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Brandýse nad Labem českou literaturu a teorii literatury. Po sloučení pražské a brandýské fakulty učil čtvrt roku na devítiletce v Brandýse, poté přijal místo redaktora Pionýrských novin. Při této práci poznal na cestách za reportážemi řadu zajímavých dětských osudů. V r. 1970 nastoupil v redakci Květů, kde pracoval jako zástupce šéfredaktora. Od této doby žil jako spisovatel z povolání až do r. 1982, kdy se stal vedoucím 4. dramaturgicko-výrobní skupiny filmového studia Barrandov. Navštívil četné cizí země, např. SSSR, Egypt (epizody odtud jsou zachyceni v Kopretinách pro zámeckou paní), Tunisko (ohlas cesty v Pyžamu po mrtvém), Francii (festivaly v Cannes – Formule 1).

Debutoval epigramem v Hostu do domu 1956. Později přispíval drobnými povídkami do časopisů pro mládež. Od prvního románku s dívčí hrdinkou Metráček anebo nemožně tlustá holka (1969) napsal v rychlém sledu řadu knih s dívčími hrdinkami méně často i s chlapeckými hrdiny, v nichž zobrazuje dnešní mládež kolem čtrnácti až patnácti let v jejím každodenním životním prostředí, v rodině, škole i mezi kamarády. Jde většinou o mládež vesnickou, přidržovanou od malička k práci. Rudolf píše od začátku zručně, s fabulační jistotou, z níž má nenásilně vyplývat důraz na pozitivní charakterové i citové zrání. Právě v tomto klíčovém bodě podléhá však spisovatel často starším konvencím žánru: příliš snadném optimismu ve zmáhání životních překážek, šablonovitosti v líčení raných milostných vztahů, nedostatečnému zřeteli k ideovému a šíře světonázorovému vývoji. Přemíra detailů navozuje kypivou životní plnost, která však poněkud překrývá jinak citlivou interpretaci vnitřních procesů. K té přispívá i autorův živý smysl pro hovorovou mluvu dnešní mládeže. Rudolfova tvorba pro mládež zahrnuje po Metráčkovi romány Nebreč, Lucie, Něžně háčkovaný čas, Kopretiny pro zámeckou paní a povídkový diptych Nepřeletí mne ptáci, román Údolí krásných žab, další dvojici povídek Modrý déšť a dále romány Miliónová holka, pokračování prvotiny s názvem Metráček anebo Kosti jsou vrženy a Na semaforu zelená.

V r. 1978 vydal Rudolf svůj první román pro dospělé Barvoslepý, vytěžen z učitelského prostředí. Po něm následoval román Pyžamo po mrtvém, novela Operace mé dcery a romány V každém okně Julie, chápáno také někdy jako román pro mládež, Formule 1 a Běh znaveného koně. Ve všech sleduje různá pokřivení současných mezilidských vztahů. Psychologická próza v ich-formě Pyžamo po mrtvém představuje pokus o sevřenější tvar, jehož osou jsou podobně jako v Operaci mé dcery problémy současných manželství. Postupně objevuje autor nová prostředí – nemocnici, internát, automobilové závody, stavbu velké elektrárny, klade si náročnější cíle jako průzkum dnešního kladného hrdiny, zvládá je však umělecky jen průměrně.

Z jeho dílny vyšlo doposud též dvanáct televizních her pro mládež. Dobrý ohlas zaznamenala Romance pro devět dlouhých let. Několik knih bylo zfilmováno, např. Metráček, Údolí krásných žab, Kopretiny pro zámeckou paní.

Martina Vacková

[Pzn. Práce je samozřejmě tak trochu odrazem doby, tzn. i ideologie jejího jazyka, kromě toho samozřejmě nebyly k dispozici životopisy, jako třeba ten Kocourkův, který napsal Vít Ondráček r. 2000 - https://typlt.cz/index.php?content=kocourek-ondracek Nicméně není úkolem těchto přepisů cokoli porovnávat.]